Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Věděl jsem, že řeky jsou dost často plné vody, ale tahle byla přímo převodněná. Voda hučela a chrčela a já uvažoval, zda jsem se raději neměl omýt vodou u jezera, která sice po zimě nevypadala teple a i vábně, ale aspoň jsem neriskoval, že mě vezme proud. Tady v řece to hrozilo. Došel jsem ke břehu a chvilku vodu sledoval. Byla tu spousta vlků, nebo spousta, víc než by se mi zamlouvalo. Nějak jem cizincům nevěřil. Ne po tom, co se stalo bráchovi. Možná bych se měl vratit k Lorně. Už jsem se otáčel, když jsem si všiml, že na vodě jsou podivná zvířata, která se plavila na kladách ještě podivnějšího tvaru. To mne zaujalo a tak jsem je z bezpečí břehu sledoval. Podle všeho přilákal hluk zvířat i jiné vlky.

//Kojotí břeh

Došel jsem za Lornou, která se rozhodla dojít k jezeru. Vypadalo to tu moc hezky a tak kydž našla místo, kývl jsem hlavou a neztrácel čas. Pustil jsem se do kopání a hloubení hrobu, který mě být místem posledního odpočinku mého bratra. Nikdy jsem hrob nekopal, ale věděl jsem, že musí být hluboký, aby ho nevyhrabala nějaká zvěř. Když jsem byl spokojen, umístil jsem ostatky obřadně do jámy a pak se k ní otočil zády a zahrabal ji. Jeslti mi Lorna chtěla pomoct nebo nechtěla, jsem nechával na ní. Nebyla to její povinnost mi pomáhat a já byl rád, že mi pomohla aspoň s tím, najít tohle super místo.
Když jsem dokopal hrob, našel jsem několik kamenů, které jsem dokutálel na měkkou hlínu. Navršil jsem je do písmene V, které mělo symbolizovat bratra a taky jsem chtěl mít jistotu, že se sem budu moci jednou vrátit a místo najdu. Takhle jsem tu měl velké V jako ukazatel, že jsem na správném místě. Celý od hlíny jsem se usadil kousek od hrobu a chvilku přemýšlel nad tím vším, co se stalo. Sledoval jsem jezero, které se na denním světle lesklo. Vzpomínal jsem na bratra a na to, že už ho nikdy neuvidím. Neplakal jsem. Neměl jsem už co plakat. Moje očka byla suchá. Pohledem jsem se po chvilce vrátil k Lorně. "Moc děkuju za pomoc, pomohla jsi mi neskutečně a nikdy na to nezapomenu," pronesl jsem s úsměvem, který prozrazoval, že to myslím upřímně. "Ale teď se musím jít umýt," dodal jsem se a zazubil se na vlčici, jako bych před chvilkou vůbec nedokopal hrob vlastního bratra. Rozešel jsem se k řece, která silně hučela.

// mahtae sever

//esíčka

Šel jsem za svou starší průvodkyní a popravdě jsem jí věřil, že mne nevede nikam, kde by mi něco hrozilo. Vypadala správňácky. Jako někdo, kdo to se mnou myslí dobře, ale jenom pokud to já myslím dobře s ní. Dokonalá spolupráce. "Nevím, je to možný. Rozhodně je to děsně divný a nemyslím si, že by máma stáhla ocas a odešla do ústrní jen tak. Navíc po tom, co se stlao bráchovi je mi jasný, že v tom lese není něco v pořádku," zhodnotil jsem situaci kolem svojí mámy. Netušil jsem, kde je pravda. Nějaká moje část prostě nechtěla brát na vědomí, že možná máma odešla z pozice Alfy kvůli nám, aby se o nás mohla starat. Možná že to bylo tím, že se o nás pak už vlastně nestarala. Dokud byla Alfa starala se, pak přestala.
Lorna nabídla, že by její smečka bránila mě, opuštěného. Ale pak sama obrátila a uznala, že to asi není nejlepší nápad. Nedivil jsem se. Pokud má někdo smečku a rodinu, nechce ji zbytečně ohrozit kvůli přivandrovalci a já nehodlal nikoho nutit, aby za mne nastavoval vlastní krk. Lorna byla hodná už jen pro to, že tuhle možnost nabídla. Kráčel jsem pomalu za ní a snažil se popadnout dech, abych vylezl nahoru na kopec, ze kterého jsme pak začali zase scházet dolů. Přímo před námi bylo jezero, kam chtěla Lorna dojít. Kývl jsem. Na mluvení mi docházel dech.

//VVJ

hlasim leszka pokud to pujde, pokud ne došla bych s někým jiným

//Ohnivé jezero

Opatrně jsem nesl ten drahocený náklad, kterým byly pozůstatky mého vlastního bratra. Lorna udávala tempo, ale nikam nehnala, za což jsem jí byl poměrně vděčný. Nedokázal bych uhánět podrostem, který neznám. Musel jsem si dávat pozor, abych nešlápl do nějaké nory od hrabošů nebo jiné havěti. Zároveň jsem taky neměl úplnou důvěru v nezpevněné břehy řeky okolo které jsem procházeli. "Škoda," pronesl jsme, když hodnotila vzdálenost mezi svou smečkou a mojí bývalou smečkou slovy "nijak zvlášť". To neznělo vůbec povzbudivě. A tak i když by se mi zamlouvalo být ve smečce s někým, koho znám, nehodlal jsem se upíchnout tak blízko starému domovu. Ještě by to mohlo přinést problémy a navíc by mne tam mohl kdokoli najít. Lepší najít místo, kde mě nikdo nebude znát a nikdo mne nebude hledat. Věděl jsem, že se musím vyhnout smečce, ve které je někdo jménem Nagesh, protože to byla smečka vražedkyně. Všechno ostatní byla proměnná se kterou se dalo operovat.
"Mělo by to tak být," pronesl jsem. "Co vím, tak se smečka má dědit na potomky popřípadě pokud potomci nejsou, může si Alfa někoho určit a smečku předat betám nebo adoptivnímu potomkovi," vysvětloval jsem. Takhle mi to kdysi když jsem byl ještě malinkatý někdo vysvětloval, ale kdo... těžko hledat v paměti. "Ale matka měla syny, dokonce tři, takže netuším, proč se rozhodla všechno předat někomu, kdo ani nebyl rodina... dokonce ani nebyl vzdálený příbuzný," dodal jsem. Nešlo mi to prostě do hlavy. Máma odešla, táta odešel a ještě navíc nechali všechno ve smečce někomu, kdo rozhodně neměl mít jejich důvěru, když jsem viděl jak se ke mně zachoval. "Jo bude nejlepší vypadnout někam daleko... Samael se o sebe postará, navíc myslím, že je někde s mámou," odvětil jsem a tím vysvětlil, proč o svého bráchu nemám strach. Samael nebyl úplně dobrodruh jako Val a ani o ničem moc nepřemýšlel jako já. Držel se hlavně s mámou a věděl jsem, že by se nikdy neodvážil nové Alfě vzdorovat. Nebyl hrozba jako Val nebo já.
Lorna ukázala směrem k lesu, který jsme minuli. "Tak to je moc blízko... Navíc bych nechtěl ohrozit tvou smečku, pokud by došlo tvrdý na tvrdý a Nicos se rozhodl, že mě chce dostat zpátky nebo se mě zbavit," řekl jsem jí.

//za Lornou

Lorna působila jako někdo, kdo se vyzná. Tedy minimálně v tom, že tu fakt někdo zabíjí vlčata. V ostatních věcech jako jsou smečky mi ovšem nejspíše neporadí. Kývl jsem hlavou, když mluvila o tom, že je teď v jedný smečce, která je podle ní dobrá, ale na druhou stranu sama moc dobře nevěděla, jak smečky fungují. "A je to daleko?" zeptal jsem se. Pokud její smečka byla blízko Sarumenu nechtěl jsem se tam objevovat, protože by mohli hned dát vědět Nicosovi a ten by se mne pokusil přitáhnout domů. To jsem nechtěl riskovat. Hledal jsem smečku, která bude co nejdále od nich. Možná, že bych ale měl dát vědět mámě a Tonresovi, ale kde jim je vůbec konec? Hodil jsem tohle rozhodnutí za hlavu.
"Jo, byla Alfa," odvětil jsem. "Ale vzdala se postavení, nevím proč..." Samotnému mi to nešlo do hlavy. Proč by se někdo vzdával takového dobrého postu, který ho navíc evidentně bavil? Najednou nebýt nikdo ve vlastním domově mi přišlo hrozné. Jenže já měl vážné podezření, že za tím vším byl Nicos a možná i Feline a ostatní... Třeba chtěli matku vystrnadit nebo jí vyhrožovali, že nám ublíží? Netušil jsem jak to bylo, ale to, co řekla Lorna mne na to navedlo. Možná celou dobu všichni spolupracovali, aby se mě a mojí rodiny zbavili. A evidentně se jim to povedlo. "Netuším proč to udělala, ale je to dost možný. Třeba byla domluvená s alfou co je tam teď," dodal jsem a nakrčil čenich. Jeho jméno už nikdy nevyslovím. Vybral si vražedkyni a to mi stačilo jako důkaz o jeho nesprávném charakteru.
Lorna věděla o místě, kde bychom mohli dopřát bráchovi odpočinek. Zvedl jsem jeho ostatky a rozešel se tedy za ní. V nose mne zalechtal pach sarmuenského alfy, který proběhl kolem. Nestál jsem mu ani za to, aby se za mnou vydal. Trochu mě to zamrzelo, byl jsem pořád ještě moc malý, abych se zvládl s takovýmhle odmítnutím vypořádat. Jenže Sarumenští si vybrali a mě nezbylo nic jiného, než odejít a už se nikdy nevrátit.

//za Lornou

Vypadalo to, že Lorna se snaží aspoň pochopit, co se mi stalo. Nemohla znát ten pocit, nebo mohla? Kdybych byl o trochu starší, mohl bych to poznat pomocí své magie. Ta ovšem teď dřímala někde uvnitř mne a nebyla schopna se probudit, ani kdybych chtěl. Kdybych ji už ovládl, všechno by bylo jiné. Poznal bych, že Satori nelhala a že není vrahem mého bratra. Dokonce bych i chápal, jak to myslí Nicos, když ji nechce rovnou vyhnat. I teď bych věděl, že Lorna svá slova nemyslí jen jako chabou útěchu, ale že sama smrt zná velice dobře. Jenže magie uvnitř mě pořád ještě spala a nebylo tedy možné, abych všemu s její pomocí porozuměl. Přesto jsem byl možná vnímavější k pocitům jiných. Protože i teď mi přišlo, že Lorna nehodnotí svými slovy jen místní smečky, ale možná jsem se pletl. "Máš naprostou pravdu," podotkl jsem. "Jen doufám, že tu normální smečku najdu, protože si nemyslím, že bych se zvládl potulovat po okolí jako tulák, když se tu vlčata vraždí pomalu na potkání," pronesl jsem zaníceně. Lorna věděla o nějakém dalším zavražděném vlčeti. Proč náš někdo nevaroval, že nemáme opouštět les? Val by potom třeba zůstal sedět doma. Jenže v koutku duše jsem věděl, že ani varování by bratra doma neudrželo.
"Brácha se jmenuje... jmenoval Valarion a druhý bratr je Samael. Pojmenovala nás tak máma, to byla Alfa Sarumenské smečky, než z toho místa odešla," vysvětlil jsem. Pořád jsem byl přesvědčený, že jí místo ukradli, ale nechtěl jsem to úplně vytahovat. V porovnání s tím, co se dělo teď, bylo její vzdání se postu Alfy poměrně prkotina. Jenže možná, že to souviselo s tím, že Nicos se postavil za Satori. Možná se mne a bratrů chtěl zbavit, abychom si pak místo Alfy nenárokovali? Kdo ví, ale znělo to dost pravděpodobně. Minimálně v mojí hlavě. "Lorna je hezký jméno, znamená něco speciálního?" zeptal jsem se a pak se rozhlédl kolem. Kopat hrob v horách nešlo, ale kromě hor měl bratr prostě rád jakékoli dobrodružství. "Možná by se něco našlo u vody, ale ne tady. Neznáš jiné jezero nebo tak něco?" zeptal jsem se.

Byl jsem rád, že vlčice nezačala "vyšilovat" nebo ne vyšilovat, ale že prostě nezpochybnila to, že nebrečím. Jasně že jsem brečel, však mi umřel brácha, ale nehodlal jsem už nikomu dávat záminku k tomu, že jsem něco malého a ubrečeného, ne byl jsem už velký. Vlastně možná až moc. Momentálně jsem neměl rodinu, neměl jsem ani nikoho, kam bych mohl jít. Do smečky jsem se neplánoval vracet, když mají raději mezi sebou vražedkyni než mě. Na druhou stranu jsem potřeboval najít místo, kde se utábořím. Nebyl jsem úplně v pohodě s tím, být venku přes noc sám. Jenže teď jsem měl naléhavější problém než tohle řešit. Musel jsem bratra pohřbít. A tak jsme vypálil na vlčici před sebou vše a doufal, že to nějak přijme.
"Jo, je to hodně blbý," povzdechl jsem si. "A aby toho nebylo málo, tak vlčice, která do toho byla zapletená si omotala teď moji smečku... moji bývalou smečku, kolem ocasu a vodí si je jak na vodítku," dodal jsem a bylo jasně cítit z tónu mého hlasu a podivného uchechtnutí, že si o nich nemyslím nic dobrého. Vlčice byla úplně jiná než oni, nesoudila, nezpochybnila nic a nabídla pomoc. "Pokud o nějakém dobrém místě víš, budu ti vděčný. Brácha byl hodně snílek a neohrožený vlk," řekl jsem jí s úsměvem. Bráchu jsem měl rád, to bylo očividné z toho, jak jsem o něm mluvil. Možná, že když jí o něm trochu povím, vybere to nejvhodnější místo.
Hledala nějakého svého kámoše. Jasně, že měla kámoše, takováhle holka ho musela mít. Zavrtěl jsem hlavou, nikoho jsem neviděl a popravdě i kdybych viděl, možná bych zatajil, že to vím, aby mě tu nenechala a neběžela hledat svýho kámoše. "Já jsem Leszek mimochodem," dodal jsem. Ještě nikdy jsem pořádně nemluvil s holkou, takže tohle bylo takový divný. Navíc ona byla starší a celkem hezká. Nebyla vychrtlá, spíše baculka a kožich sice neměla úplně čisťounký, ale moc pěkně voněl po bezu.

Seděl jsem a přemýšlel. Už jsem nechtěl brečet, ale nechtěl jsem.... popravdě jsem toho moc nechtěl. Jen klid a pohodu. Rodinu a možná, jenom trochu, mít nějakou moc. Moc vrátit bráchu zpátky mezi živé, jenže ta mi chyběla. Zkoumal jsem jeho kost a tkáň, když jsem slyšel křik. Zvedl jsem hlavu a uviděl vlčici, která šla ke mně, ale evidentně nehledala mě. "Nebulim," pronesl jsem a otřel poslední slzu, co mi kanula po tvářích. "A... a... čau?" dodal jsem nejistě. Byla zo holka skoro ve věku té vražedkyně.
Chodit kolem horké kaše bylo něco, co uz jsem znovu nechtěl. "Jedna vlčice mi zabila bráchu, tohle po něm zbylo a já přemýšlím, kde... kde ho uložit ke spánku" vysvětlil jsem docela suše. Asi jsem už vyplakal všechen smutek a zůstal jenom hněv a chlad. "Koho hledáš?" zeptal jsem se, protože podle toho jak křičela někoho fakt hledala. Ne, že bych se jí nějak snažil vloudit do přízně nebo tak, ale pořád ve mně hlodal ten pocit, že chci někomu pomoct. Že chci někomu dát to, co já neměl. Podporu. Někde v koutku duše jsem byl pořád ten malinkatý a dobrosrdečný kluk, který chtěl ostatním jenom dělat radost a pomáhat

//Sarumen

Šel jsem a hned mi tekly slzy po tvářích. Nezastavoval jsem kvůli tomu, abych si je utřel, i když mi přimrzaly pomalu k srsti a to tahalo. Nechtěl jsem zastavit. Šel jsem rovnou k jezeru, kde na mne nečekalo nic jiného, než jen teplý pach, který vycházel z vody. Brácha měl vodu rád, ale plavat už se nikdy nenaučí. A jeho vražedkyně si místo toho bude ohřívat šunky u nás v úkrytu, zatím co já budu tady mrznout společně s bráchou. Přemýšlel jsem, kde je v tomhle spravedlnost. Nějaká tulácká mrška se pěkně vetře do naší smečky. Zatím co já právoplatný následník Alfovské pozice po své matce budu jenom vyhnanec někde na útěku? Tohle nebylo fér. A co brácha? Brácha měl mít ještě toho tolik před sebou a místo toho mu teď hledám nějaké hezké místečko, kde bych ho mohl pohřbít. Sedl jsem i na okraj jezera a obřadně položil kost i s kusem kůže na zem. Teprve teď jsem si otřel slzy. Chyběla mi máma, táta, bráchové. Zůstal jsem sám.

Nebylo to tak, jak bych chtěl. Well nebylo to ani tak, jak bych si v největší noční můře dokázal představit. Feline, ta šedá vlčice, se začala ptát na to, co se vlastně stalo a zda to nebyla jen náhoda. "Nebyla to náhoda, někdo ho sežral..." vyprskl jsem jí do obličeje naprosto neurvale a neomaleně, ale nemohl jsem za to. Byly to emoce. Ztratil jsem bratra. To poslední, co jsem ještě měl po té, co se matka stáhla do ústraní a otec byl kdo ví kde... "Zůstala po něm jenom tahle část," dodal jsem a ukázal tlapkou na zbytek kůže, ke které se lepila trochu okousaná kostička. Byl to bratr. Byl mrtví. A jediné, co Nicos nabízel bylo jít si odpočinout. Kouknul jsem na něj stylem, který jasně prozrazoval, že si myslím něco velice vulgárního o jeho návrhu. "Odpočinout? Odpočinout?!" vyjel jsem na něj tak, že jsem se až zajíknul. "Máme tu vražedkyni a ty místo toho, abys ji nechal roztrhat na kusy, tak i vedle ní chceš odpočinout?!" hlas mi nakoneci vyletěl o celou oktávu. Tak jsem byl rozrušený. "Víš co, klidně si tady s tou vraždekyni všichni chcípněte, až vás pozabíjí ve spánku, ale já to rozhodně nehodlám riskovat," odsekl jsem. Pak jsem se sklonil a obřadně uchopil zbytek vlastního bratra, který jsem sem donesl. Skoro jako bych se bál, že bych mohl téhle kostičce ještě víc ublížit. Musel jsem bratra pohřbít a navíc... do očí se mi draly slzy a já nechtěl brečet před vrahem svého vlastního bráchy a před evidentně jeho kumpány. Nicos mě zklamal. Opravdu a hodně. A Feline hned v závěsu. Rozešel jsem se pryč zima, nezima. Bratr si zasloužil nějaké místo odpočinku, které bude klidné a kde nebude muset koukat na ty, kteří ho zradili. Nebo to jsem si alespoň myslel. Val měl rád vodu. A tak jsem se k ní rozešel.

//Ohnivé jezero

Poslouchal jsem. A bedlivě. V jiné situaci bych s vlčicí, která se obhajocala i soucítil, ale tohle nebyla normální situace. Někdo mi zavraždil bratra a tahle vlčice u toho byla. Muselacto být ona a nebo minimálně musela vědět, kdo to byl, ale jaksi nám to odmítala sdělit. Sledoval jsem Nicose, který tu byl teď Alfou, když promluvil a vyptával se. "Nikdo jiný než ona, tam nebyl," sdělil jsem prostě a srst na zátylku se mi ježila. Nebyl jsem už mimino, ale pořád jsem v sobě měl jistou naivitu, která se smrtí bratra zmizela. Svět tam venku byl nebezpečný, a teď to venkovní zlo bylo tady přímo předemnou a Nicos se s tím zlem bavil. Objevila se tu šedá vlčice, kterou jsem neznal a momentálně mne přímo zajímala. Jeji veselý tón v takhle napnuté situaci mne ovšem iritoval. "Zabilas mi bratra a chceš to hodit na mě?!" vyštěknul jsem nevěřícně, když se ta mladá pokusila nadhodit, že snad za Valovu smrt můžu já. "Možná že v tom vašem lese je normální bratrovražda, ale tady ne," zavrčel jsem a vyměnil na ní zuby. Ještě jsem nestačil, čekal jsem až mi to Nicos povolí a pomůže mi bratra pomstít.

//liliový palouk

Byla mi zima a ploužil jsem se za Nicosem a tou vražedkyní jako bych neměl sílu zvedat nohy. Z nosu mi teklo a já co chvilku popotáhnul, abych se toho zbavil, ale nepomáhalo to. Nos jsem měl stále ucpaný víc a víc. Potřeboval jsem klid a teplo, ale nehodlal jsem tu tuhle vražedkyni nechat jen tak pobíhat, takže když jsem se zastavili a já konečně měl možnost, tak jsem nečekal na to, co chce říct a rovnou jsem vypálil na Nicose. "Někdo zabil Valeriona a ona u toho byla," pronesl jsem a jako důkaz jsem položil na zem zakrvácený kus srsti, který rozhodně patřil mému bratrovi. Nehodlal jsem Nicose nechat, aby ji pustil nebo aby se nechal oblbnout její výmluvou. Byla jediná, kdo se tam potloukal a já věděl, že mého bratra zabil vlk. VIděl jsem to a ten obraz jsem nebyl schopný nikdy zapomenout. Škoda jen, že v mlze jsem neviděl přesně o jakého vlka šlo. Tiše jsem zavrčel. "Jako člen smečky žádám její potrestání," dodal jsem odhodlaně a přísně. Nicos si musel vybrat, co udělá jako Alfa.

Byl jsem zmrzlý, ale rozhodně jsem se nehodlal vzdát jen tak bez boje. A to ani v momentě, kdy k nám přišel Nicos, kterého jsem znal jenom jako toho, který sebral místo mojí mámě Maple, která se stáhla do ústraní a z pozice Alfy vlastně pro něj. Neměl jsem ho rád, protože kromě toho, že převzal mojí mámě trůn jsem o něm nic nevěděl. A třeba jsem se pletl, ale teď se mne snažil odehnat od té vlčice a to mu nepřidávalo na úplně plusových bodech. Jenže měl taky pravdu, jak už to tak u dospěláků je. Byla tu zima a pokud jsem chtěl tuhle vlčici rozporcovat bylo by to lepší udělat někde v teple. Navíc to vypadalo, že půjde poměrně s klidem do našeho smečkového lesa, takže jsem se jenom s vrčením zvedl z její maličkosti a pak ji nasledoval. Nicos udával směr zamrzlou krajinou a já kráčel v jeho stopách. Nevěřil jsem ani jemu ani té vlčici. Nevěřil jsem popravdě nikomu, ale to se mohlo snadno změnit, pokud k tomu budu mít dobrý důvod. Zvedl jsem ze země tu jedinou kost, která zůstala po mém bráchovi a poměrně obřadně ji nesl směrem do lesa. Byla mi zima a cítil jsem se pod psa. Něco na mne lezlo, ale teď jsem si ještě neuvědomoval závažnost.

//Sarumen

Vlčice se oháněla tím, že nikoho nezabila, ale copak jsem s tím jako mohl já počítat? Byla tady, na místě, kde umřel brácha. Její jedinou šancí bylo, že se krom ní do mne zakousl i mráz. Její zuby se mi zakously do tlapky, když po mé maličkosti zacvakala, jako bych byl nějaký otravný hmyz. A pro ni jsem možná otravný hmyz byl, ale kdo by se tím teď zaobíral. Ona musela zabít mého bratra nebo minimálně musela vědět, kde je a já se nehodlal nechat zastrašit ani jí ani zimou nebo tím, co by se mohlo stát, kdybych se do ní ještě trochu víc pustil. Byla starší a tím pádem větší a i silnější, měla jedinečnou šanci mne zakousnout, pokud by chtěla, ale nevyšla by bez toho bez škrábanců. Já se chtěl popravdě jenom dozvědět, co se stalo s bráchou, ale nehodlal jsem riskovat, že mi uteče, když ji pustím a tak jsem se od ní ani nehnul a místo toho se snažil udržet na její maličkosti. "Minimálně vííííš.... co se mu... stttaaalo," drkotal jsem zuby, jak mne zima začala balit do svého hávu. Věděl jsem, že bych měl odejít, ale copak jsem mohl? Nemohl, musel jsem to nejprve vyřešit. To jsem bratrovi přece dlužil. A popravdě jsem ani netušil, kam bych teď měl jít. Copak jsem se mohl vrátit domů a říct mámě a tátovi, že je brácha mrtvej a já nechal kvůli zimě utéct jedinou osobu, která o tom mohla něco vědět? Ne, to by nešlo.