Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hola hola posílám Leszkovo vypracování pro pobavení i sem

Kill .- Arsen
Arsen. Jednoznačně. Bohužel Leszek není na kluky, takže pokud by byl postaven před volbu někoho se zbavit, odnesl by to tenhle vlk. Ve výběru je prostě jediný, kdo je mužského pohlaví a přesto u Leszka tak nějak nejede vlak. Není v tom ani nic osobního nebo nějaká jiná zákeřnost. Ostatně myslím, že kdyby mohl, tak by s Arsenem byl možná i dobrý kamarád, jenže v takovéto situaci bohužel ani Leszek nemá na výběr, než chudáka Arsena odkráglovat. Moc se Arsenovi omlouvám, ale tak by to prostě dopadlo. Doufám, že to neznamená, že se třeba někdy nepotkají a nebudou dobrý kamarádi v budoucnu.

Marry - Agape
Tady by volil Agape. Odhlédnu od toho, že je mezi nimi věkovým rozdíl jak hrom a spíše se zaměřím na to, že kdyby byly stejně staří jo? Leszek je sám takový temný, ne zlý, ale hodně tichý a sklíčený svou vlastní hlavou, která je plná myšlenek, kterým mnohdy sám nerozumí, takže by v životě potřeboval nějaké to rozesmáté Sluníčko. Navíc by taky potřeboval vlčici, která za něj bude dělat tu společenskou práci, aby neskončil sám jako mrzout, takže potebuje někoho, kdo je společenský a přátelský. Lezsek je navíc hodně milý a já si myslím, že s Agape by si celkem dost sedli do noty. Nemluvě o tom, že Agape má tak nádherný kožíšek, že by byl hřích to nedat dohromady! Takže Agape čekám na tebe!

Kiss - Dipsi
Políbení by dal asi Dipsi. Je to přesně taková ta vlčice, která by mu popletla hlavu, ale na nějaké to dlouhodobé partnerství by to nebylo. Kdyby spolu měli vztah byl by nejspíše toxický a pro Leszka dost ubíjející. Možná by ho Dipsi stáhla na špatnou stranu a jeho znalosti v oblasti léčení by mohla snadno zneužívat pro svůj prospěch. Na druhou stranu bych ji krásně v jeho příběhu viděla jako vlčici, kterási ho omotala kolem ocásku, dala mu hudlana a pak mu zlomila srdíčko a ještě si na něm zatancovala. Sice by to nebylo příjemné, ale byla by to zkušenost, která by ho dovedla v budoucnu k mnohem lepším a silnějším vztahům, protože by si začal dávat pozor na to, komu důvěřuje.

25 kytek a 25 mušlí

Napiš post o místě, které ostatní nevidí – ale tvé vlče ví, že existuje.

Jak jsem tak ležel na zádech a pozoroval jsem sluneční světlo, které se dralo mezi stromy, užíval jsem si klidu. Oddechoval jsem pořád drsně, ale věděl jsem, že to za tu námahu stálo. Dal jsem rybkám vědět, že jim nechci ublížit. Byl to den a noc plné dobrodružství a já začínal být utahaný. Přivřel jsem očka a sledoval sluníčko, které vstávalo ze své vlastní sluneční jeskyně. Věděl jsem, že sluníčko bydlí v jeskyni společně s měsíčkem. A když je jeden doma, tak je druhý venku a naopak. Nikdy se nepotkají, ale jejich jeskyně je útulná a krásná. Muselo to tak být, když v ní bydlela tak dvě krásná nebezká stvoření. "auuuuuííí," zývl jsem únavou a očka se mi pomalu zavírala. Usnul jsem a oddechoval spokojeným spánkem vlčat.
Zdálo se mi o tom, jak jsem na návštěvě v jeskyni u samotného sluníčka a měsíčka... měsíčku? To je šumec. Prostě se mi zdálo, jak jsem u nich doma a jak si s nimi spokojeně žužlám kost, kterých tu měli strašný spousty. Taky se mi líbilo, že jsem si mohl prohlédnout všechny hvězdy, které tu měly přidělané na stěnách. Závěsy byly z těch nejjemnějších mráčků a na zemi byl koberec utkaný z blesků. No prostě nádhera. Ze sna jsem začal slintat.

Napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.

Seděl jsem nad tůní a packou si přejížděl po bolavé bouli. Ta bolest byla vážně fascinující. Jak jsem se tak prohlížel a koukal se na svůj odraz, uviděl jsem, jak se voda v tůni podivně vlní, jako by pod ní něco žilo. Třeba tam je něco hodně zajímavého? Rozhodl jsem se to prozkoumat, ale nechtěl jsem na sebe upozorňovat, takže jsem položil hlavu k vodě a začal pít. Nenuceně a pomalu. Přitom jsem se díval přímo pod vodní hladinu, jestli tam náhodou nezahlédnu nějakou tu rybku, která se tu ztratila. Nemůžou vědět, že je hledám, musím těm rybkám dát vědět, že to jsem jenom já a že jim rozhodně nechci ublížit. Jenomže jak se dávalo rybkám vědět? Věděl jsem to, že rybka žije pod vodou, takže jsem se nadechl a ponořil hlavu pod vodní hladinu. A pak jsem začal křičet. Z tlamy mi unikaly bublinky a dělalo to BLOP BLOP. Tohle byla rozhodně rybí řeč, protože co by to bylo jiného. Nemohl jsem jim říct všechno, protože mi došel vzduch, takže jsem se vynořil a zase ponořil. Křičel jsem na ryby, ale místo, aby je to ke mně přivolalo je to ode mne jako na potvoru odhánělo. Pořád jsem to ovšem nevzdával a do třetice všeho dobrého i zlého jsem ze sebe vykřičel všechen vzduch. Pak jsem rychle vynořil hlavu a padl na znak, jak jsem byl vyčerpaný a bez kyslíku.

Napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

Určitě to musel být BUBÁK! Nic tak příšerného jako bubák neexistovalo. Já ho viděl ve svých snech, když jsem byl menší a věřil jsem, že opravdu existuje. Nikdy jsem ho ovšem neviděl i v realitě, když jsem se probudil. Ale teď to musel být bubák. Byla to koule chlupů, peří a kdo ví čeho všeho. Řekl bych, že jsem viděl i odlesk šupin, když mě to bodlo přímo svým velkým obřím sosadlem do čela. Bolelo to jako čert a já cítil, že to štípnutí mi udělalo modřinu a naskakovala mi na čele boule, jako zeměkoule. Rozhodně jsem se nechtěl s Bubákem setkat sám, když jsem tu neměl bráchy jako svoji posilu. Takže jsem se rychle pakoval z křovin, kde byla sice ta zajímavá věc plá bílých zajímavějších věcí. Za střet s bubákem to prostě nestálo. Vycouval jsem z křovin a oklepal se. Na čele mi opravdu naskočila boule a když jsem si tlapkou to místo mnul, pálilo to. Rozhodl jsem se, že je nejvyšší čas se vrátit zpátky k bráchům. Nechtěl jsem už riskovat, že na bubáka narazím znovu. Obešel jsem křoví a uviděl bráchy jak si hrají pořád u tůně. "Jsem zpět," oznámil jsem, jako by to některého z nich mohlo zajímat. Pak jsem si sedl k vodě a pozoroval svůj odraz, kde bylo znatelně vidět, že mám na čele bouli. Nesl jsem to hrdě. Ale taky mne fascinovalo, že to bolí. Přejel jsem si tlapkou znovu po bouli a syknul.

Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat.

Začala tedy moje strastiplná cesta křovisky. Ne, že bych se nějak bavil tím, že se musím prodírat křovím, ale něco mne prostě lákalo a táhlo směrem k tomu polokulovitému čemusi. Netušil jsem, co to je. Neměl jsem pro to název a ani jsem netušil k čemu to slouží, takže jsem se prostě jenom odhodlal a procpal se křovím přímo k tomu. Musel jsem trochu poskakovat na místě, abych se do toho mohl podívat. Byla to věcička, která byla z větviček a mechu. Taky ta věcička byla půlkruhovitá a zaoblená. Vevnitř byla ovšem vydlabaná nebyla plná, jako bych očekával. Někdo to musel dát dohromady s úmyslem, aby do toho mohl něco položit nebo ukrýt. A taky že ano. Když jsem tak poskakoval uviděl jsem uvnitř další podivné věci. Bylo to bílé a kulovité a já přemýšlel nad tím, co by to mohlo být a jak bych to mohl vytáhnout, abych to ukázal bráchům. Rozhodl jsem se natáhnout a zvednout se na zadní, abych tam mohl strčit čenich a vylovit to. Takže jsem se zhluboka nadechl a postavil se na zadní. Musel jsem se snažit, abych udržel balanc a nespadl na zadek. Bylo to těžší, než se mohlo zdát. Natahoval jsem čenich a tlamu a byl jsem tak blízko té bílé věci, ale pak mě něco z nenadání štíplo do hlavy a znovu a znovu. Vyjeveně jsem spadl na zadek a začal se plazit pryč.

Napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty).

A tak jsem sledoval, jak pták mocně máchnul křídly a pak se vznesl do vzduchu. To bych taky rád uměl, ale evidentně mi nebylo přáno. Já měl zůstat suchozemcem. Nebo spíše jenom pochodozemcem, pokud se to tak dalo označovat. Místo toho, abych se vznesl k oblakům já se z oblak sneslo něco na mne. Pták svými křídly rozvrkočil strom a jeho korunu, ze které teď začalo dopadat na zem listí a okvětní plátky květů, které už odkvétaly. Všechno se mi to sneslo do kožichu a já tak vypadal, jako bych se vymodil na nějakou přehlídku. Chvilku jsem tak stál a nechával si v kožichu tuhle věc, než jsem se oklepal, abych se toho všeho zbavil. Nosit kytky v kožichu nebylo nic pro mne. Ne, že bych se nerad líbil, ale nebyl jsem úplně parádník. Místo toho mne zaujalo něco jiného. Ve větvích křovin totiž zůstávala podivná věcička. Byly to větvičky, které někdo zabalil do podivného půlkulovitého tvaru. Netušil jsem přesně, co to je, ale chtěl jsem se na to podívat. Rozhodl jsem se, že se skrze křoviny k téhle věcičce dostanu a podívám se naní. Přece něco takového zajímavého nemohlo zůstat bez povšimnutí jen tak schované v křovinách ne?

Napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Přímo nad mou hlavou seděl momentálně jeden pták, kterému nejspíše ono pírko patřilo. Seděl tam a koukal na mě, jak se snažím z vlastních výměšků zachránit pírko. Asi jsem mu přišel opravdu jako pošahané vlče, že tohle dělám, ale já o to pírko měl fakt strach. "Omlouvám se, že jsem vám pokropil mládě," pronesl jsem opatrně k ptákovi, který na mne pořád koukal jedním okem s hlavou podivně na stranu. Pták najednou naklonil hlavu a otevřela se mu tlama. Vypadal naprosto děsivě. A najendou z té tlamy vyšlo něco tak krásného, že mě to posadilo na zadek. Úplně jsem netušil, jak to ten pták dělá, ale bylo to tak krásné a tak příjemné na poslech, že jsem od toho nemohl odtrhnout uši ani oči. A pak pták zaklapl tu dlouhou věc, co jsem si myslel, že má jako tlamu a přestalo to. Smutně jsem na ptáka koukal a pak jsem doufal, že ho přiměju, aby zazpíval znova. Popadl jsem šišku a hodil ji po něm. Pták zatřepotal křídly a zlostně na mne písknul, přestože šiška proletěla zhruba metr pod ním. Tak vysoko bych nedohodil, ani kdybych se joooo snažil. A já ho úplně nechtěl trefit, spíše přinutit dál zpívat. Jenže to vypadalo, že ptáček zpěváček nemá přesně tohle v plánu.

Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit (např. mušle, kamínek, pírko).

Došel jsem ke křovisku a tam si našel hezké a tiché místečko. Už jsem fakt hodně moc potřeboval, ale taky jsem si říkal, že už jsem velkej kluk, takže když jsem se snížil zadkem k zemi, rozhodl jsme se trochu nadzvednout nožku a to možná nebyl nejlepší nápad, protože jsem nad proudem ztratil kontrolu a pokropil jsem všechno. Kromě okolního porostu i trochu své vlastní tlapky a hlavně jsem pokropil i něco, co vypadalo jako že to je malinkatý ptáček. "Oou," houkl jsem a začal jsem do toho šťouchat tlapkou, protože jsem to jistě musel zranit nebo zabít, když to tu tak leží. Potřebovalo to zachránit, takže jsem to tlapkou pomalu vystrkal z žlutého vodního toku, který jsem sám vyvořil. "Lepší, takhle se neutopíš kámo," pronesl jsem k pírku, které vlastně nebylo živé, ale já ho viděl na ptácích, takže jsem předpokládla, zcela logicky, že i to pírko je živé stejně, jako jsou živoucí ptáčci. Pohledem jsem najednou vyhledal oblohu, abych se podíval, jestli tu není nějaký ptáček, ke kterému pírko patří. V mojí hlavě byla pírka ptačí mláďátka, ze kterých teprve pořádní ptáci vyrostou. Tak jako vlčata jsou ze začátku nic moc, tak se z nich potom stanou pořádní vlci jak rostou.

Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Vali se mě snažil sejmout ještě ve vodě, ale bylo mu to houby platný, protože já jsem byl přece mořská okurka, která zvládne naprosto všechno. A tak bratr proletěl až za mě, poté co vyhrožoval, že mě utopí. Smál jsem se mu, až jsem se za břicho popadal. Brácha řval po mámě a já se trochu zhrozil, ale když se začal drápat na břeh, tak jsem se zase zasmál. "Ty seš hotová křiklovodka!" chechtal jsem se mu, ale pak jsem sám vylezl z vody na břeh. Oklepal jsem se až voda lítala do všech stran. Byl jsem rád, že tu bráchové jsou, ale taky jsem se chtěl trochu pustit do průzkumu sám. Takže jsem se na ně podíval a usmál se. "Já se jdu vyčudlat," oznámil jsem. "Kdo jde taky?" dodal jsem ještě, protože jsem se popravdě bál jít za keříček sám, co kdyby mě tam něco sežralo nebo tak. Navíc tady to bylo neprobádaný území a bratrský kodex jasně říkal, že jeden brácha nenechá druhého chcát o samotě nebo tak nějak jsem si to myslel. Jenomže jsem taky hodně moc potřeboval, takže po malém přešlapujícím tanečku jsem se vydal k nejbližšímu křoví sám. Bráchy jsem nechal za sebou a jenom doufal, že když bude potřeba přijdou mě zachránit. I když ve Vala jsem tolik naděje neměl.

Napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).

Nebyl jsem ve vodě sám. Měl jsem tu přátele. Kromě vody, shnilé trávy a nechutného blivajzu tu bylo ještě něco. Sedělo to na kameni a tichounce mne to pozorovalo. Uviděl jsem to až když jsem se sám jako mořská okurka usadil a přestal sebou tolik rýt a rozdmýchávat vodu. Teď jsem to dokonce i uslyšel. Podivně to kvíkalo, což jsem nikdy neslyšel. "Kvák." Podiveně jsem se nakrčil, protože tohle jsem neznal. Takovýhle podivný zvuk nikdo nikdy před mou maličkostí nedělal. Dokonce ani Velarion a to se dalo očekávat, že můj bratr bude tyhle zvuky mít ve svém repertoáru. "Kvááááák," ozvalo se od toho podivného tvora. Byl hnědý, měl velké oči a čtyři tlapky, ale neměl žádnou srst. Navíc na každé tlapce měl podivnou bambuli. Seděl a koukal na mne a já tedy také seděl a koukal na něj. Byl to popravdě závod v koukání, ale on vyhrál, protože já nevydržel nemrkat tak dlouho. Mrknul jsem a podivný tvoreček mrknul zpátky. Nerozumněl jsem mu ani slovo. "Kvák?" zkusil jsem na něj promluvit, ale bez úspěchu. Tvoreček na mne jenom koukal nechápavě se krčil a já se tedy obával, že bych ho mohl urazit, kdybych se dál pokoušet napodobit jeho jazyk.

Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není (např. kapitána, mořského koníka, delfína).

Musel jsem se umýt, takhle smrdět jsem tu nemohl. Ani bráchům pod nosem ani sám sobě pod čenichem. Bylo to fakt, jako by někdo šlápnul do nadílky, kterou někdo jiný zakopal pod kožešiny. No prostě nechutnej puch, kterýho jsem se musel zbavit. Takže jsme se rozhodl, že to prostě prubnu a do vody vlezu. "Když tak tahejte," prohodil jsem k bráchům a doufal, že v případě nouze mne vytáhnou. Udělal jsem nejprve malinkatý krůček do vody a pak další a další a hup, byl jsem v ní celý až mi z vody vykukovala jen hlava. Byla to temná voda, ale díky dešti se trochu pročistila. Měl jsem štěstí tůňka nebyla hluboká, takže se v ní dalo příjemně cachtat. Usmál jsem se na bráchy. "Jsem mořská okurka!" pronesl jsem docela přesně, protože kromě válení se ve vodě jsem toho moc nezvládal. Neuměl jsem plavat a dál jsem se neodvažoval jít, co kdyby to bylo hlubší, než se zdálo. Zůstával jsem blízko břehu a jenom pozoroval bratry, kteří za mnou mohli ale nemuseli jít. Nemohl jsem být vlkem, vlci ve vodě nežili. Takže jsem prostě zůstal v tom, že jsem jenom mořská okurka. Bájný tvor, který nemá skoro žádný mozek, stejně jako já. Který si jen tak žije na dně vody a rochní se tam, přesně jako já. Ale pozor, mořské okurky mohou býti velice zajímavé!

Napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch.

Nebyl jsem úplně nějaký přicmrndávač, abych jenom opěvoval našeho nového mořského ducha. Když mohl být mořským duchem Samael, proč bych jím nebyl taky. Tlapkou jsem sáhl znovu do vody a nabral nějakej kus trávy, která rostla na břehu a deštěm byla smetena dovnitř tůňky. Vyrval jsem jí pacičkou a společně s vodou si ji plácnul mezi uši. Pak jsem vystrčil čenich k nebi a zadkem zamířil dolů, takže jsme stál v pozici hrdě vypínající hruď. "Já jsem možským puchem," pronesl jsem a trochu se pomotal ve slovech, takže jsem místo ducha byl za pucha, což vzhledem k tomu, že jsem měl na hlavě shnilou a mokrou trávu rozhodně nebylo daleko od pravdy. Těžko říct, jestli tohle počínání někoho přesvědčilo o tom, že jsem byl nějakým zlověstným mořským přízrakem nebo se mi jenom bráchové vysmějou.
Zaklepal jsem se a odhodil tak mokrou a slizkou trávu ze své hlavy na zem. "Být puch je mokré," pronesl jsem a nakrčil čenich. "A smldí to," dodal jsem, když jsem si čichnul k vlastnímu mokrému kožichu. Nedalo se nic dělat, musel jsem se očistit. Ale jak? Máma nás vždycky čistila jazykem, ale ta teď byla daleko, aby se o můj kožich postarala. Možná by se dala použít voda v tůni, ale kdo ví, jak byla hluboká.

Napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.

Jeden si jde naprosto slušně a hezky lesem a najednou ho převálcuje tank, který je vlastně jeho bratrem. "Huh," vyrazilo ze mě. Velarion se s velkým hukotem přiřítil a srazil mne na zem, že jsem se chvilku válel, než ho Samael za ocas stáhnul z mých zad. "Auí," pískl jsem jenom na zemi. Naštěstí to nebylo nic vážného, to už jsem poznal. Vstal jsem a oklepal se. Bylo mi z bratra stydno, že se takhle chová. Nehezky... Jenže to už moje myšlenky bralo něco jiného a to túňka, ke které jsme došli. Pohledem jsem zkoumal svůj odraz, který dost děsil Samaela. "Zachránil, zachránil," přitakal jsem, když svou tlapkou rozbil obraz na hladině. Pak jsem ho mírně objal, protože mě fakt zachránil před tím být do konce dní uvězněný ve vodní hladině. Velarion se zase předváděl a já se jenom sehnul a začal pomalu pít. Můj čenich narazil na něco podivného. Bylo to slizké. Uchopil jsem to do zubů a vytáhl. Byla to větev obalená slizem. Položil jsem ji na břeh a pak ji přišoupnul směre k Samaelovi."Obětina pro ducha može, neubližuj!" hrál jsem vyděšeného poutníka, který se chce jenom usmířit s mocnou silou ducha moří, který by mu mohl ublížit.

Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

Bylo fajn mít bráchy, ale taky to občas bylo podivné. Byly jsme si podobní kožichem i pachem, ale rozhodně jsme každý byli naprosto jiní. Tuhle jinakost mohl pozorovat každý, který nás aspoň chvilku přistihl při nějaké hře. Velarion byl rozhodně ten z nás, co se do všeho vrhal po hlavě, bez rozmyslu. Já byl ten, co nechce porušit pravidla. No a Samael byl prostě takové zlatíčko. Následoval jsem Velariona, který šel do mlhy a vkročil jsem do ní taky, zatím co Sam nám byl v patách. "Jdeme za mňou.... k fooooděěěěě"prozpěvoval jsem si a doufal, že můj podivný hlásek natáhne bráchy k tomu, aby se přidali ke zpěvu nebo minimálně k pochodu směrem k té vodě, co jsem tu slyšel. "Jšem Silééééna," zachichotal jsem se. V mlze jsem nebyl moc vidět, ale rozhodně jsme o to více byl slyšet. Kdyby byl někdo hluchý, tak by to měl těžké, ale ti co měli sluch v pořádku to možná měli horší, protože moje prozpěvování slyšeli. Zasmál jsem se a přidal do kroku, když jsem se ocitl na okraji malé tůňky. "OOOOO" Netušil jsem co to je, takže jsem se zastavil na okraji a začal to zkoumat. Očichávat. Nebyla to proudící voda, ale bylo jí dost. Bylo to zvláštní.