Příspěvky uživatele

Dny tak nějak začaly splývat dohromady, jak to v úkrytu vše zůstávalo neměnné. Většinu času prospal v náručí matky, nebo hledal zábavu v obtěžování hmyzu, který v úkrytu hledal útočiště před mrazem. Někteří sourozenci během doby, kdy on spal, vyrazili s padrem ven a teď, když se vzbudil, byl na odchodu i poslední sourozenec spolu s vlčicí, kterou ještě nikdy neviděl. Představila se jako Zia Lia a Ciela vedla ven. „Usciamo, mamma. Sono così annoiato!“ postěžoval si, chňapl matku za ocásek a škubavými pohyby se ji snažil přimět k pohybu. Ta ale vypadala, že opravdu tvrdě spí. Jen se na chvíli ošila, mrskla ocasem a spala dál. „Hmph, vado da solo,“ zafuněl a odhodlaně vykročil k úkrytu. Nahoře se ještě na chvíli po matce otočil, aby se ujistil, jestli mu v tom opět nezabrání, ale nestalo se tak. Byl volný, mohl si dělat, co chtěl. A tak vyrazil ven.

Vrbový lesík >>

AK 7. Naplánuj si svou první zimu

Leo si ze začátku svého života pamatoval pramálo. Většinu času prospal, nebo strávil v bezprostřední blízkosti matky, která pro něj představovala všechno. Byl tam i jeden další příjemný hlas, který se mu hezky poslouchal, ale víc pro něj tehdy neznamenal. S otevřením oček se svět kolem stal zajímavější, už toho tolik nenaspal a co víc, mohl si ty příjemné hlasy spojit s někým konkrétním, ke kterým velice rychle přirostl. Taky už začínal rozumět tomu, o čem se rodiče baví, ale sám ještě mluvit nezkoušel. Jen co na to ale příjde, pravděpodobně tu tlamičku jen tak nezavře.
Rodiče se nejčastěji bavili o tom, komu jak budou říkat. Poslední, kteří ještě neměli jméno, byli právě Leo a jeho sestra. Zatímco Machi dostával dostatek pozornosti od otce, on a Cielo byli u matky v náručí. Na rozdíl od sourozenců se ale vrtěl jako pytel blech a toužebně hleděl ven z úkrytu, odkud se linulo to zajímavé světlo. Právě tohle měnění světla a černočerné tmy bylo jediné, co o světě tam venku věděl. Ve své duši ale věděl, že tam musí být mnohem víc. Cítil odtamtud všelijaké pachy a slyšel zvuky, které mu nedaly. Tolik toho chtěl zažít, ochutnat to, co tak hezky vonělo a konečně vidět víc, než byl tenhle malý prostor. Měl ho zmapovaný na poslední stéblo slámy. Pohledem střelil po mámě, která zrovna o něčem mluvila, a tak prosebně zakňučel. S trochou štěstí se ale vymanil z náručí a kolíbavými pohyby, i když odhodlanými a fakt překvapivě rychlými, si to vyrazil k místu, odkud se světlo linulo. Pravděpodobně marný pokus o útěk, po kterém bude následovat pohotové uchopení za zátylek a přesunutí do teplého objetí jednoho z rodičů. Ale za pokus to stálo. Nevěděl toho o venkovním světě moc, ale už teď si v mysli plánoval, co všechno na něj tam venku čeká. Svou první zimu tak stráví na nohách a pravděpodobně s čumákem vraženým u všeho, na co mu padne pohled.

Listopad | 2 | Machi, Nicos

Trénování se hodí? To jo, z rvaní kořenů ze země rostou svaly určitě největší. Kolik si myslí že nám je? nadzvedl nad zrzkovou snahou si zachovat image obočí. Ale nekomentoval to už, naštěstí se všichni chopili jeho nápadu na téma. Machi si o cizím vlkovi udělal velice rychle obrázek, který Leo ještě rychleji okopíroval. Nejdřív ho ta věcička zaujala, ale jestli to je divný, tak to je divný. To dá přece rozum, ne? „Je, že? Dost divný,“ zanotoval bratrovi a přimhouřil podezíravě oči. Dospělák se nenechal kritikou mrňat zastrašit a začal se obhjovat, dokonce i dost pyšně. „Když to říkáš,“ pousmál se nevinně, ale z jeho samolibého výrazu bylo poznat, že ho moc nepřesvědčil. „Před čím ji bráníš?“ neubránil se zvědavosti a přece jen se zeptal. Nedokázal si moc dobře přesvědčit, koho by zastrašilo paroží kolem krku.

Listopad | 1 | Nicos a Machi

Rodiče doma zaneprázdnění se smečkou, sourozenci kdo ví kde a doma nuda. Neměl pořádně do čeho dloubnout, koho popichovat, což ho obtěžovalo snad úplně nejvíc. A tak vyrazil po stopách Machiho, aby to mohl napravit. Už z dálky poznal, že něco podivného tahá ze země, načež přistupuje zrzavý vlk. No jéje, přispěchala spása, pomyslel si pobaveně. Jako by snad Machi potřeboval hlídat. Přidal tedy do kroku, aby mu nic neuniklo. „Čauky,“ ohlásil se, absolutně nezaujat tím, že vlkovi skočil do půlky věty. Chytil tak maximálně skvělá práce. „Jojo, báječně to tomu kořenu nandal,“ vměstnal se do toho, jako by snad byl součástí konverzace celou dobu. Jeho momentálně víc zajímaly parohy, které vlkovi visely přes krk. „Kdes k týhle parádě přišel?“ Na ten ohlodaný klacek mohli zapomenout, stejně to nikoho kromě Machiho nezajímalo.