Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Hlasy? Jako ozvěna?“ nechápavě naklonil hlavu na stranu. Jiné hlasy neznal. „Ty většinou opakujou to, co jim napapouškuješ ty. Moc rozumu nemaj,“ vyhodnotil. Nebo pak znal vlastně svůj hlav, v hlavě, který se ho znažil přesvědčovat o tom, že je něco špatný nápad. „Nebo jestli myslíš ten v hlavě, který si myslí, že je chytřejší než ty, ten už bych neposlouchal tuplem. Nikdo nemá větší pravdu, než ty sám a hlas si může trhnout!“ koučoval svého kamaráda, který se hlasy nějak moc nechával moc manipulovat. „Musíš jim říct, kdo je tu šéf,“ zazubil se spiklenecky.
Ještěrka po chvíli brainstormování přišla ke svému fešnému novému jménu – divnošupka. „No tak teď jsi na to kápnul! Je to totální divnošupka!“ šťouchl do jeho ramene obdivně a celý se u toho culil jako sluníčko na hnoji. Byl na ně hrdý. Ale tedy šupinatka měla taky šmrnc. Tartaros se ale stále zaobíral hlasy a jejich instruktáží. „Prď na hlasy, beztak tě táhnou někam do bezpečí. Bezpečí je pro trapáky. Já se raději držím instinktu,“ prohlásil hrdě a už hledal další záchytný bod, který by je mohl někam zavést. A v tom mu padl do oka prolétající pták, který měl někam namířeno. „Žjóva, viděls to, jak je rychlej? Musíme ho dohnat!“ zavelel a vystřelil za opeřencem, který si z vlčat nedělal moc starosti. „Jen počkej!“ volal po něm Leo a hlasitě se chechtal. Co ho ale nenapadlo, bylo to, že náhodný ptáček nebude nejlepší způsob, podle kterého cestovat. Obzvláště, když u jeho pronásledování nehledíte na nic jiného a hledat cestu zpět je pak o to větší oříšek. A tak se Leo zatoulal za hranice Gallirei, běžíc vstříc novým dobrodružstvím. Kdo ví, kdy najde zase cestu zpět na Gallireu.

Mimo Gallireu >>

VLA 11 | 4/18 | Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Zrzek byl rád, že na šedého takhle náhodně narazil a vypadalo to, že radost sdílí i on. Dokonce se jim podařilo přijít i na přezdívku, z které by si nezlomil jazyk pokaždé, když jeho kamaráda bude oslovovat. V tomhle ho jeho rodiče fakt nešetřili, když si jeden veme, jak těžké je r vyslovit pro nevycválané jazýčky. „Tak jo, Taros,“ kývl na souhlas a šibalsky se pousmál. Jeho odpověď na důvod jeho cesty ho ale zarazila. „Odpovědi… na co přesně?“ vyšlo z něj jen nechápavě. Jestli nebude specifičtější, bude je bohužel asi hledat dlouho. „A víš aspoň kterým směrem je najdeš?“ Sice neměl moc z čeho vycházet, ale pomoci kamarádovi tak jako tak chtěl. Jen si nebyl jistý, kde vůbec začít.
V mezičase se pochlubil svým objevem, který udělal dojem. „Hele, tuhle potvůrku jsem chytil, jak se schovávala ve vysoké trávě a měl jsem v plánu si s ní trochu pohrát. Ale sotva měla pocit, že je v nebezpečí, ocásek prostě pustila a zmizela jako mlha. A já zůstal jen s tímhle kouskem. Beztak to nosí štěstí, jak králičí packa,“ polemizoval, ale že by se mu chtělo nosit kus hnijící končetiny kolem krknu? No… ne děkuji. On si beztak zasloužil něco zajímavějšího, štěstí on k životu nepotřeboval. Ale celkem ho otravovalo to, že nemá, jak tomu živočichovi říct. „Ty asi netušíš, jak se tý věci říká, co? Třeba je tak vzácná, že jsem byl první, kdo ji viděl. A jako objevitel nového živočišného druhu by to chtělo vymyslet i název tohoto… exempláře,“ tahal ze sebe fancy slůvka, která v něm vyvolávala falešný dojem toho, že je intelektuál. „Co třeba Šupinatka hbitá?“ vymýšlel nové slůvko, kterým ještěrku označit. Vlastně doufal, že něco vymyslí i Tartaros a odhlasují to, co bude sedět nejlíp. Ten naštěstí věděl, kde ocásek zakopou, aby jim poklad nikdo nešlohnul. A tak se dali do kopání, které v tak kypré půdě šlo samo od sebe. Za chvíli měli jamku dost hlubokou, aby ocásek zahrabali a mohli se pyšnit dobře odvedenou prací. „Fantastico, tohle je ideální místo,“ pochválil Tartatosův nápad a vesele u toho pohupoval ocasem.

<< Roh hojnosti

VLA 2 | 3/18 | Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

Když jeho rodný les poprvé na vlastní tlapku opustil, nikdy by ho nenapadlo, že natrefí na známou tvář. Bylo to to vlče, s kterým naháněl kachny u jezera. Svět se mu zdál sice obrovský a nepoznaný, ale když bylo tak snadné natrefit na někoho, koho znal, asi to nemohla být taková hrůza. A tak jen co zahlédl šedý kožíšek ve středu té rozpálené louky, zvesela přidal na tempu a k Tartarosovi prakticky doklusal. Ladně, s hravou energií v kroku. A jelikož mu ještěrčí ocásek překážel, sotva byl na dosah, okamžitě ho pustil k nohám. „Tartarosi! Mi amico, kampak v tomhle vedru míříš?“ vyzvídal hned s úsměvem na rtu. Jestli někam mířil, on se rozhodně chtěl přidat. A jestli ne, směr jim může udat klidně sám. „Máš fakt složitý jméno, víš to? Nemáš nějakou přezdívku, něco kratšího a údernějšího?“ postěžoval si a sám hned vymýšlel, na co by ho mohl pasovat. „Taros, hm? Mně se to líbí,“ přemýšlel nahlas a pohledem přejel na vlčka, co on na to. Jak tu tak ale přemítal o různých možnostech komolení jména jeho kamaráda, úplně zapomněl na to nejdůležitější. „Čum, co jsem našel. Takovou šupinatou malou potvoru, která za živa prostě ulomila svůj ocásek a utekla. A tohle – to je důkaz. Davvero!“ pyšnil se. To určitě ještě neviděl, protože jemu to teda vyrazilo dech pořádně. Mámem mu vypadly oči z důlků, když se ta potvora vysmýkla a nechala tam třetinu svého těla na památku. „Beztak je to hrozně vzácný, něco takovýho vidět, natož tak aby ti ten ocásek zůstal. Musíme ho zakopat, jako poklad. Takhle ho hned někdo čorkne,“ vymýšlel, aniž by si domýšlel, co takový ocásek v zemi provede. Ale i na to musí prcek přijít blbou lekcí.

<< Slunečná pláž (přes Magický palouk)

VLA 3 | 2/18 | Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Uf, kam že to vlastně běžel? Viděl ho mizet někde tady, ale vypadalo to, že musel blbě odbočit. Protože to, že byl Machi prostě rychlejší, si odmítal vůbec připouštět. Všichni přece věděli, že to on je nejrychlejší ze všech. Jenže Machi nikde a co teď? Vracet se nechtěl, když ani nevěděl, kde začít. A tak postě vyrazil přímo za čumákem. Koutkem oka zachytil zašemolení trávy, ne větrem. Nad tím by ani ouško nenatočil do strany. Bylo rychlé, jako by se v trávě něco pohnulo. Nastražil uši, celý se napřímil a upřeně hleděl na místo, kde se tráva zahýbala. A pak se ten zvuk ozval zase. Neváhal, skočil přímo s tlapkami nataženými a tu malou věc chytil. Byla podivně mrštná, pod tlapkami se celá vrtěla. A do toho neměla srst, jako by jí vypadala. No fuj, zkřivil čumák nad těma vypouklýma očima, co tý věci lezly z ďůlků. Leo jednoduše fanouškem ještěrek nebyl, ale nemohl si pomoct a nebýt fascinovaný. Mláďata navíc dokázala být pěkně krutá, obzvláště co se drobných tvorečků týče, nad kterými mají výjimečně převahu oni. A tak ho nenapadlo nic lepšího, než tuhle ošklivku obětovat horkému sluníčku, které usilovně pražilo. Zajímalo ho, jestli z týhle mršky udělá křupavý škvarek, nebo ji jednoduše vysuší k nepoznání. A tak jí zabodl skrz ocásek klacík a připíchl ji tak k zemi, kde nebylo ani kousíček stínu. K jeho úduvi ale mučeníčko nebohé ještěrky netrvalo dlouho, protože se jednou trochu zavlnila a dala se na útěk bez ocásku. „Aaaaa!!!“ zavřeštěl zhrozeně. Nezdálo se mu to, ten ocásek tu furt opravdu byl. A ještěrce evidentně nescházel. Chvíli to musel mentálně zpracovat, ale čím dýl vedle ocásku vysedával, tím víc ho fascinoval. A přece by to byla škoda, kdyby ho tu nechal takhle povalovat. Mohl by se s tímhle úlovkem někomu pochlubit. A tak ocásek vyprostil z pastičky a spokojeně ho za špičku, hezky mezi předními zoubky, nesl kamsi dál od domova.

Středozemka >>

VLA 10 | 1/18 | Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není (např. kapitána, mořského koníka, delfína).

Moře tohohle malého, tedy už ne tak malého chlupáče opravdu fascinovalo. Zatímco dospělí řešili své starosti a vzájemně konverzovali, on pobíhal po pláži, hrál si s kamínky a nechával se unášet na vlnách fantazie. Neměl ani ponětí, co se v oceánu nachází, kromě těch obrovitých ryb, o kterých mu máma povídala. Ty se mu už od prvního momentu opravdu líbily. Z takových ryb musel jít opravdu respekt a každý se jich bál. Dost možná měly obrovité tesáky, tak velké, že z nich každý uteče, jen co je spatří. Ze zvědavosti strčil hlavu pod vodu a pokoušel se porozhlédnout, zda nějakou neuvidí, ale marně. Tam dole, kde by se schovávala, byla totiž fakt tma. To vidí ve tmě jako netopýři? Přemýšlel. A nebo mají svítící barvu, aby osvětlily všechno kolem sebe, přemýšlel. Taky by chtěl být velrybou. A tak se jí stal, nebo alespoň ve své představivosti. Začal sebou plácat ve vodě a dělat prapodivné zvuky, které s hrůzou neměly nic společného. Spíš to znělo, že se synek alf z vrhy praštil do hlavičky a dočista mu přeskočilo. Nemohl se ale vydávat moc hluboko, protože ho tlapky ještě moc neposlouchaly. Čím déle to ale zkoušel, hezky pomalu a postupně, tím víc se to plavání podobalo, až se podařilo úplně. S hlavou nad hladinou, což by takový predátor jako velryba asi neměla, ale to ho nezastavilo. On si jednoduše užíval tu svobodu. Když ale poté zahlédl, že se mu jeho bratr nepozorovaně zdekoval, okamžitě nechal hraní ve vodě a vyběhl směrem, který zrzek mizel. Až úplně zapomněl na to, že tu byl vlastně s rodiči a chystali se na nějakou výpravu. Nu, vlčata.

Roh hojnosti (přes magický palouk) >>

Červen (2/10) | Jessie

Leo, zaneprázdněný taháním jakéhosi kousku klacku z jezírka, že si ani nevšiml, že se kolem motá další vlče. Sotva ho pozdravil, Leo našpicoval ouška, ale nijak se ho nelekl. Místo toho naposledy zatáhl vší silou, až klacek povolil a on ho s vítězoslavným kotrmelcem vzad svíral v zubech. Osvobozený od toho, co ho pod hladinou tak urputně drželo. Pohotově se zvedl, celý promočený a vyťapkal se svým úlovkem na souš, kde se oklepal, až možná trochu ohodil i černobílého. „Tě péro,“ věnoval mu stejně přitroublý pozdrav, ve snaze si z něho trochu udělat srandu. Ne moc nenápadně, škodolibý úšklebek tomu totiž docela napovídal. „Takhle flekatej už ses narodil, nebo to je nakažlivý?“ popichoval dál, aby zjistil, jestli budou na podobné vlně s humorem, nebo se z flíčka stane snadný terč a bod jeho aktuální zábavy. Zatím na něj působil jako studený čumák, ale nenechával se strhnout prvním dojmem. Místo toho se usadil, napřímil a vesele plácal ocáskem o zem. Bylo vidět, že to nemyslí zle, jen se dobře baví. Bohužel jen na něčí účet.

Červen 1/10

Kdo ví, jak se dokázal Leo propašovat z lesa bez povšimnutí rodičů a co víc, tak daleko od domova. Domů trefit dokázal, nebo si to minimálně alespoň zhruba pamatoval. Pamatoval si louku těch rudých květů, které v létě tak kvetou a pak podél řeky někam do lesa. A na vlčí máky viděli od medvědích jezírek, u kterých momentálně vysedával, takže to měl vlastně všechno pod kontrolou a šlo o prd. Svůj volná čas tak zabíjel tím, že se v jednom z jezírek čváchal a snažil se vší silou vytáhnout nějaký tvrdohlavý kořen, který ne a ne povolit. Čím víc ale tahal a čím víc do něj zarýval své zoubky, které už nepřipomínaly malé jehličky, ale pořádně ostré zuby, tím víc byl klacek ohlodaný a bylo otázkou času, kdy povolí. Musel, protože už Lea začínala bolet čelist. Bohužel pro něj, tvrdohlavý byl až až a tak kdo ví, jak dlouho by bolest tlamičky přehlížel v naději, že je vítězství na dosah. A tak tahal a tahal, tlapkami se zapíral do bahnitého povrchu pod vodou a sem tam netrpělivě i zuřivě zaškubal hlavou.

Mamka byla podle všeho s jeho odpovědí spokojená, hlavně s tím, že poznal tetu Chiaru. Asi si rozuměly, odtušil, a z toho mála času, který s tetou strávil, musel souhlasit. „To jo. Až na to chrochtání,“ pronesl vágně, což mimo kontext Chiařiného náhlého oněmění znělo asi fakt podivně. Ale na takové random nesrozumitelné poznámky mají děcka holt talent.
Takovým nudným tématem se ale nenechal moc dlouho zdržovat, místo toho plynule přeparkoval na moře otázek ohledně všeho, co viděl. Bylo to pro něj všechno tak nové, což jeho mamča okamžitě napravovala a vše mu hezky vysvětlovala. „Jakože jich je tam dole ještě víc než tady? Fíha,“ pokýval hlavou obdivně. Už tady mu jich přišlo nezdravě moc a špatně se mu představovalo, jak velké množství na dně oceánu je. Ale znělo to jako zajímavý kus informace, kterým bude před všemi sourozenci teď machrovat. Oni o kamínkách na dně oceánu určitě neví, tak bude za chytřejšího. Už teď měl výlet za velký úspěch.
I moře bylo zajímavé, i když nekonečné asi nakonec fakt nebylo. Sice to stoprocentní nebylo, ale rozhodl se mámě věřit. Na pokyn mámy se doťapkal až k vodě, která se s přílivem vyhoupla až po jeho kotníky a zastudila ho. Pohotově zvedl pravou přední, kterou vzápětí vyměnil za levou přední a překvapeně couvl o krok v zad. Vlna se zase stáhla zpět do moře, tak měl chvíli čas na to nabrat trochu odvahy a když se k němu zase přihrnula, pohotově stáhl hlavu k vodě a trochu si lízl. Malinko, jak mu doporučila máma. Zamlaskal, naklonil hlavu na stranu a prohlásil. „Není to špatný,“ namítl. Následoval krok blíž, aby si dopřál malý doušek. Ten už byl ale fakt hnusný, jak slíbila černobílá. A to si cucl fakt s mírou. „Bleh,“ zašklebil se a nespokojeně vyplázl jazyk ven. S mokrýma předníma tlapkama se tak pohotově vrátil po bok mámy, jako by to mělo pomoct a před tou hnusnou chutí stačilo utéct. Vyprávění o velkých rybách ho zaujalo, už už otevíral tlamičku na další přitroublou otázku, když tu se po okolí rozlehl hlasitý krákavý hlas, který volal jeho mámu. „Kdo to je?“ otočil se na mámu zmateně.
Veškerý proud myšlenek ale přerušil táta, který se k nim vzápětí připojil. „Padre!“ zavolal vesele a začal se kolem otcových tlap vesele motat. „Koukáme na moře, je skoro nekonečné. Ale jen skoro. A chutná hnusně,“ prozradil tátovi, aby ho ušetřil stejného nepříjemného zjištění. Když ale připomenul, že dobrodružství nemusí končit jen touhle zastávkou, ocásek se mu vesele rozkmital. „Jo! Jdeme,“ zavelel a šedou cizinku z hlavy úplně vypustil.

<< Vrbový lesík

Máma naštěstí nezdržovala a ochotně ho následovala směrem, který zvolil. Ne, že by měla moc na výběr, pokud nehodlala naspeedovaného špunta v zatáčce ztratit. Všechno to nadšení se v něm celé ty měsíce násobilo, až to vedlo k téhle energické bombě, která prostě musela ven. S otcem se tak rozloučili a vyrazili. „Neskutečně!“ štěkl v odpověď mamce. Vesele natahoval krok a kolábal se ze strany na stranu. „Jen se ziou Chiarou. Byli jsme doma, v tom bílém se špatně chodí. Nebo minimálně když toho bylo větší hromada, teď už se to dá,“ rozpovídal se trochu o tom, co si ze zimních měsíců odnesl. Teď, když ale přišla obleva, to bylo nadějnější. Když mu ale přistála pusa na čelo, pohotově jí pusu oplatil, než stihla hlavu zase zvednout. Měla štěstí, že měla Lea teď pro sebe, jinak by takovou náklonnost moc neprojevoval. Spíš by se ošil a utekl, aby nevypadal před ostatními jako měkkota.
Když ale dorazili na pláž, která byla úplně jiná, než co kdy viděl, pohotově zastavil a zvědavě si kamínky hezky z blízka prohlížel. Tlapkou do nich hrábl a pár jich obrátil. „Proč jich je tu tolik? To je sem někdo donesl? Nebo pochází všechny kamínky světa odsud?“ vyzvídal nechápavě. Obě možnosti zněly dost otravně a pracně. Nic, co by si vzal na starost. „A proč je tam tolik vody? Končí někde?“ následovala další hromada otázek. Ať už to bylo jakkoliv, líbilo se mu tu. Studený vítr se mu opíral do kožíšku, až spokojeně přivřel očka.

Rodiče byli pro výlet a jemu se chvostík rozhoupal jako malá vrtulka. „Fakt? Jakože hned?“ vypoulil oči a přes tvář se mu roztáhl obrovitý úsměv. „Tak jdeme, vyrážíme. Šup,“ zavelel netrpělivě a udělal dva velké skoky směrem mimo les. Když se ale otočil, dospělí stále řešili smečkové starosti. Pár vteřin tedy stál, aby jim dal prostor se dohodnout, ale nakonec to stejně nevydržel a docupital zpět. „Táta to rychle vyřídí a doběhne nás. Můžeme být zatím kousek za hranicemi, ne?“ smlouval a začal hlavinkou vrážet do boku matky, aby ji přiměl k chůzi. „Beztak to bude další cizák co zabloudil, tak to nebude nic složitýho. Tak jdem!“ Tentokrát ale nečekal na nic. Když jim uteče, nebudou mít jinou možnost než ho následovat. A tak poprvé v životě prosvištěl mezi posledními vrbami a přistál přímo na kamenité pláži, která byla úplným opakem toho, co znal. Široké volné prostranství a co víc, nekonečná modrá, táhnoucí se až za obzor.

Slunečná pláž >>

Únor 3/10 - Tartaros

Z Tartarose cokoliv komplexnějšího než jedno nebo dvě slovo nelezlo. Od taliánů byl na trochu průbojnější osobnosti a tlamy, co se jen tak nezavřely. Teda až na Ciela, kterého mu šedý dost připomínal. Možná proto s ním byl tak trpělivý a nevzdával to s ním. Nějaká osobnost se pod touhle slupkou schovávat musela. Dal mu proto za úkol vymyslet něco, co by mohli podniknout. Měl jedinečnou příležitost si vymyslet něco, co by jemu pasovalo. Protože pokud s něčím nepříjde sám, Leo za něj vymyslí něco podle svého gusta a jak ho tak pozoroval, jeho typ zábavy by ho asi přivedl k srdeční zástavě. A to ani zrzek netušil, že si to vlče už jednou ozkoušelo. S nadzvednutým obočímpozoroval, jak se Tartaros snaží po okolí najít cokoliv, co by se dalo podniknout, ale nic konkrétního z něj nevylezlo. Neměl praxi, jednoduše řečeno. „Siii! To je základ, chytáš se dobře,“ dal mu hned hlasitě za pravdu a poťouchle se u toho culil. Ale teda co konkrétně ho k té myšlence přivedlo, to netušil. A bál se, že na tomhle bodu s kreativitou vlče končí. No nic, musel to převzít do vlastních tlapek. „Nejlepší zábava je ta, která ti zvedne adrenalin. Když provádíš něco, co je nebezpečné, zakázané, nebo prostě špatné,“ zazubil se. „Něco, co nezapadá do normálního života. Protože žít pořád stejně, to je příšerně nudný. A nuda je nejhorší,“ protáhl ho svým rychlo-školením, ale nedal mu moc šanci ji pořádně vstřebat. Nejlíp se totiž učí v praxi. „Vidíš támhle ty husy? Někde poblíž budou mít mladý. A my jim jedno zkusíme čorknout,“ zazubil se zlomyslně.

Tartaros | Únor 2/10

Vlče reagovalo pěkně napruženě, v co doufal. Čekal nějakou dramatickou reakci, nějaký výboj energie, pozdvižení. Ale to celé končilo s „co blbneš“ a „co si zač“. Bleh, nuda, protočil očima. „Leonardo, di Cosa Nostra,“ představil se pyšně, tak jak to on uměl nejlíp. „Ale ty mi můžeš říkat jen Leo. Jsem z Vrbového lesa. A ty, amico?“ doplnil vzápětí tím svým nonšalantním, sebevědomým tónem a pro efekt na promočeného šplíchnul tlapou ještě trochu vody. A aby neriskoval, že to schytá taky, se z vody vyhoupl a vyběhl na souš, kde zůstal stát a rozverně vrtěl ocasem. Každý pokus v něm vyvolat reakci ale vedl k tomu, že se ksichtil jako kakabus. „Ale jdi ty, copak ti zábava nic neříká? Co jako celý dny děláš? Ležíš a čumíš do blba? Bych raději umřel,“ pronesl dramaticky a celý se napřímil. V hlavě mu šrotovalo, jak přimět šedého k nějaké zajímavé aktivitě. Vypadal, že ho rodiče nikdy nepouštěli ven a do konce života se to na něm podepsalo. Budoucnost stejně záživá, jako jeho monotónní kožich. A Leo si vzal na starost z něj vykřesat nějakou tu jiskru, zápal pro život. „Tak se předveď. Vymysli nějakou zábavu, z který si sednu za zadek,“ vyzval ho.

Únor 1/10, Tartaros

Leo už zase jednou kroužilk kolem jezera a hledat něco, do čeho by mohl šťourat. Mrtvola, živola, byl otevřený všemu. Od těch s dechem se aspoň většinou dočkal reakce a ty ho bavily. A zrovna jedna živola se mu naskytla, zhruba podobného věku, jako byl on. Nu, trochu mladší. U vlčat ten věkový rozdíl byl citelnější než u dorostenců. A zrovna tuhle malou přesilu hodlal rovnou ozkoušet. Vlče, které vysedávalo u břehu, vypadalo naprosto zamyšleně. A tak se přikrčil k zemi a začal po měkké jarní zemině nakračovat blíž. Plíživě, pomaloučku, jednoduše tak, aby si ho šedý nevšiml. A když byl dost blízko, s pořádným ječákem po vlčeti skočil, až ho překulil do vody. A on samozřejmě letěl s ním, jen té vody schytal o poznání méně. Tartaros byl od vody od hlavy až po špičku ocásku. Leo měl ohozené jen přední tlapy a hruď. „Co na mě koukáš jak leklá ryba?“ zazubil se zlomyslně. Neutopil ho, takže se vlastně nic nestalo. Trochu doufal, že mu to šedý bude chtít oplatit. A tak s výzvou v očích stál a vyčkával, co bude. Připravený se odrazit jako pružinka a vyběhnout.

Chiara musela běžet řešit problémy na hranicích, a tak tu zůstal s otcem sám. Koukl po něm, pak zběžně po okolí a došlo mu, že tu vlastně trčí s dospělýma sám. Jediná cesta ven za hranice tohohle lesa se skrývala za jedinou překážkou – dospělí. Ti členové smečky, kteří měli rozum a vlčatům odchod bez dozoru nepovolovali. A už vůbec v tomhle šíleném počasí. A tak začal v hlavě skládat plán, jak někoho z dospělých přesvědčit, aby ho vzali ven na výlet. Když tu se objevila máma, která se hned začala zajímat, kde jsou ostatní. „Pryč. Všichni jsou někde na výletě,“ odfrkl si v odpověď. „Můžu jít taky, prosííím? Nehnu se na krok z dohledu, fakt!“ sliboval a svýma obříma vlčecíma očima to zkoušel na oba rodiče. Jeden musí povolit, to by v tom byl čert aby ne! Nemohli ho tu přece držet věčně, s takovou brzo zdivočí a uteče tak akorát z domova. Měli jedinečnou šanci tomu nějak rozumně předejít.

<< Stará vrba

Dychtivě vyběhl z úkrytu a pohledem spočinul na ten chaos, co venku panoval. Vlčata si spolu hrála, Zia Lia a Cielo byli nedaleko a momentálně nejvíce zajímavě vypadala dávící se vlčice s padrem, který tomu zděšeně přihlížel. Samozřejmě, že to musel jít obhlídnout. Vypadalo to, že z toho bude největší vzrůšo. Přidal tedy do kroku, než se zděšením zjistil, že to bílé není vůbec stejné, jako hlína a sláma v úkrytu. Tohle divně studilo, až z toho nožky překvapeně zvedal dramaticky vysoko a poulil z toho oči. Ať to přestane! Kdo to sem dal?! stěžoval si vduchu pro sebe. Sice to tu bylo prostornější a zajímavější, ale tenhle bílej bordel tu být nemusel. Zvolil proto strategii zatnou zuby a překonat tu vzdálenost co nejrychleji, a tak se dal do střelbitého běhu přímo k otci s vlčicí, načež rychle zjistil, že to na sněhu moc dobře nebrzdí. Výsledkem tak bylo to, že hrubě vrazil do vlčice, až se musela zapotácet. Tuhle malou raketu k tomu všemu, co ji potkalo, asi nečekala. Leo tak vedle ní zůstal překvapeně sedět a vzhlížel k ní těmi svými velkými kukadly. „Mi dispiace, mi sono scivolano i piedi,“ vyhrknul omluvně.