Příspěvky uživatele

Červen (2/10) | Jessie

Leo, zaneprázdněný taháním jakéhosi kousku klacku z jezírka, že si ani nevšiml, že se kolem motá další vlče. Sotva ho pozdravil, Leo našpicoval ouška, ale nijak se ho nelekl. Místo toho naposledy zatáhl vší silou, až klacek povolil a on ho s vítězoslavným kotrmelcem vzad svíral v zubech. Osvobozený od toho, co ho pod hladinou tak urputně drželo. Pohotově se zvedl, celý promočený a vyťapkal se svým úlovkem na souš, kde se oklepal, až možná trochu ohodil i černobílého. „Tě péro,“ věnoval mu stejně přitroublý pozdrav, ve snaze si z něho trochu udělat srandu. Ne moc nenápadně, škodolibý úšklebek tomu totiž docela napovídal. „Takhle flekatej už ses narodil, nebo to je nakažlivý?“ popichoval dál, aby zjistil, jestli budou na podobné vlně s humorem, nebo se z flíčka stane snadný terč a bod jeho aktuální zábavy. Zatím na něj působil jako studený čumák, ale nenechával se strhnout prvním dojmem. Místo toho se usadil, napřímil a vesele plácal ocáskem o zem. Bylo vidět, že to nemyslí zle, jen se dobře baví. Bohužel jen na něčí účet.

Červen 1/10

Kdo ví, jak se dokázal Leo propašovat z lesa bez povšimnutí rodičů a co víc, tak daleko od domova. Domů trefit dokázal, nebo si to minimálně alespoň zhruba pamatoval. Pamatoval si louku těch rudých květů, které v létě tak kvetou a pak podél řeky někam do lesa. A na vlčí máky viděli od medvědích jezírek, u kterých momentálně vysedával, takže to měl vlastně všechno pod kontrolou a šlo o prd. Svůj volná čas tak zabíjel tím, že se v jednom z jezírek čváchal a snažil se vší silou vytáhnout nějaký tvrdohlavý kořen, který ne a ne povolit. Čím víc ale tahal a čím víc do něj zarýval své zoubky, které už nepřipomínaly malé jehličky, ale pořádně ostré zuby, tím víc byl klacek ohlodaný a bylo otázkou času, kdy povolí. Musel, protože už Lea začínala bolet čelist. Bohužel pro něj, tvrdohlavý byl až až a tak kdo ví, jak dlouho by bolest tlamičky přehlížel v naději, že je vítězství na dosah. A tak tahal a tahal, tlapkami se zapíral do bahnitého povrchu pod vodou a sem tam netrpělivě i zuřivě zaškubal hlavou.

Mamka byla podle všeho s jeho odpovědí spokojená, hlavně s tím, že poznal tetu Chiaru. Asi si rozuměly, odtušil, a z toho mála času, který s tetou strávil, musel souhlasit. „To jo. Až na to chrochtání,“ pronesl vágně, což mimo kontext Chiařiného náhlého oněmění znělo asi fakt podivně. Ale na takové random nesrozumitelné poznámky mají děcka holt talent.
Takovým nudným tématem se ale nenechal moc dlouho zdržovat, místo toho plynule přeparkoval na moře otázek ohledně všeho, co viděl. Bylo to pro něj všechno tak nové, což jeho mamča okamžitě napravovala a vše mu hezky vysvětlovala. „Jakože jich je tam dole ještě víc než tady? Fíha,“ pokýval hlavou obdivně. Už tady mu jich přišlo nezdravě moc a špatně se mu představovalo, jak velké množství na dně oceánu je. Ale znělo to jako zajímavý kus informace, kterým bude před všemi sourozenci teď machrovat. Oni o kamínkách na dně oceánu určitě neví, tak bude za chytřejšího. Už teď měl výlet za velký úspěch.
I moře bylo zajímavé, i když nekonečné asi nakonec fakt nebylo. Sice to stoprocentní nebylo, ale rozhodl se mámě věřit. Na pokyn mámy se doťapkal až k vodě, která se s přílivem vyhoupla až po jeho kotníky a zastudila ho. Pohotově zvedl pravou přední, kterou vzápětí vyměnil za levou přední a překvapeně couvl o krok v zad. Vlna se zase stáhla zpět do moře, tak měl chvíli čas na to nabrat trochu odvahy a když se k němu zase přihrnula, pohotově stáhl hlavu k vodě a trochu si lízl. Malinko, jak mu doporučila máma. Zamlaskal, naklonil hlavu na stranu a prohlásil. „Není to špatný,“ namítl. Následoval krok blíž, aby si dopřál malý doušek. Ten už byl ale fakt hnusný, jak slíbila černobílá. A to si cucl fakt s mírou. „Bleh,“ zašklebil se a nespokojeně vyplázl jazyk ven. S mokrýma předníma tlapkama se tak pohotově vrátil po bok mámy, jako by to mělo pomoct a před tou hnusnou chutí stačilo utéct. Vyprávění o velkých rybách ho zaujalo, už už otevíral tlamičku na další přitroublou otázku, když tu se po okolí rozlehl hlasitý krákavý hlas, který volal jeho mámu. „Kdo to je?“ otočil se na mámu zmateně.
Veškerý proud myšlenek ale přerušil táta, který se k nim vzápětí připojil. „Padre!“ zavolal vesele a začal se kolem otcových tlap vesele motat. „Koukáme na moře, je skoro nekonečné. Ale jen skoro. A chutná hnusně,“ prozradil tátovi, aby ho ušetřil stejného nepříjemného zjištění. Když ale připomenul, že dobrodružství nemusí končit jen touhle zastávkou, ocásek se mu vesele rozkmital. „Jo! Jdeme,“ zavelel a šedou cizinku z hlavy úplně vypustil.

<< Vrbový lesík

Máma naštěstí nezdržovala a ochotně ho následovala směrem, který zvolil. Ne, že by měla moc na výběr, pokud nehodlala naspeedovaného špunta v zatáčce ztratit. Všechno to nadšení se v něm celé ty měsíce násobilo, až to vedlo k téhle energické bombě, která prostě musela ven. S otcem se tak rozloučili a vyrazili. „Neskutečně!“ štěkl v odpověď mamce. Vesele natahoval krok a kolábal se ze strany na stranu. „Jen se ziou Chiarou. Byli jsme doma, v tom bílém se špatně chodí. Nebo minimálně když toho bylo větší hromada, teď už se to dá,“ rozpovídal se trochu o tom, co si ze zimních měsíců odnesl. Teď, když ale přišla obleva, to bylo nadějnější. Když mu ale přistála pusa na čelo, pohotově jí pusu oplatil, než stihla hlavu zase zvednout. Měla štěstí, že měla Lea teď pro sebe, jinak by takovou náklonnost moc neprojevoval. Spíš by se ošil a utekl, aby nevypadal před ostatními jako měkkota.
Když ale dorazili na pláž, která byla úplně jiná, než co kdy viděl, pohotově zastavil a zvědavě si kamínky hezky z blízka prohlížel. Tlapkou do nich hrábl a pár jich obrátil. „Proč jich je tu tolik? To je sem někdo donesl? Nebo pochází všechny kamínky světa odsud?“ vyzvídal nechápavě. Obě možnosti zněly dost otravně a pracně. Nic, co by si vzal na starost. „A proč je tam tolik vody? Končí někde?“ následovala další hromada otázek. Ať už to bylo jakkoliv, líbilo se mu tu. Studený vítr se mu opíral do kožíšku, až spokojeně přivřel očka.

Rodiče byli pro výlet a jemu se chvostík rozhoupal jako malá vrtulka. „Fakt? Jakože hned?“ vypoulil oči a přes tvář se mu roztáhl obrovitý úsměv. „Tak jdeme, vyrážíme. Šup,“ zavelel netrpělivě a udělal dva velké skoky směrem mimo les. Když se ale otočil, dospělí stále řešili smečkové starosti. Pár vteřin tedy stál, aby jim dal prostor se dohodnout, ale nakonec to stejně nevydržel a docupital zpět. „Táta to rychle vyřídí a doběhne nás. Můžeme být zatím kousek za hranicemi, ne?“ smlouval a začal hlavinkou vrážet do boku matky, aby ji přiměl k chůzi. „Beztak to bude další cizák co zabloudil, tak to nebude nic složitýho. Tak jdem!“ Tentokrát ale nečekal na nic. Když jim uteče, nebudou mít jinou možnost než ho následovat. A tak poprvé v životě prosvištěl mezi posledními vrbami a přistál přímo na kamenité pláži, která byla úplným opakem toho, co znal. Široké volné prostranství a co víc, nekonečná modrá, táhnoucí se až za obzor.

Slunečná pláž >>

Únor 3/10 - Tartaros

Z Tartarose cokoliv komplexnějšího než jedno nebo dvě slovo nelezlo. Od taliánů byl na trochu průbojnější osobnosti a tlamy, co se jen tak nezavřely. Teda až na Ciela, kterého mu šedý dost připomínal. Možná proto s ním byl tak trpělivý a nevzdával to s ním. Nějaká osobnost se pod touhle slupkou schovávat musela. Dal mu proto za úkol vymyslet něco, co by mohli podniknout. Měl jedinečnou příležitost si vymyslet něco, co by jemu pasovalo. Protože pokud s něčím nepříjde sám, Leo za něj vymyslí něco podle svého gusta a jak ho tak pozoroval, jeho typ zábavy by ho asi přivedl k srdeční zástavě. A to ani zrzek netušil, že si to vlče už jednou ozkoušelo. S nadzvednutým obočímpozoroval, jak se Tartaros snaží po okolí najít cokoliv, co by se dalo podniknout, ale nic konkrétního z něj nevylezlo. Neměl praxi, jednoduše řečeno. „Siii! To je základ, chytáš se dobře,“ dal mu hned hlasitě za pravdu a poťouchle se u toho culil. Ale teda co konkrétně ho k té myšlence přivedlo, to netušil. A bál se, že na tomhle bodu s kreativitou vlče končí. No nic, musel to převzít do vlastních tlapek. „Nejlepší zábava je ta, která ti zvedne adrenalin. Když provádíš něco, co je nebezpečné, zakázané, nebo prostě špatné,“ zazubil se. „Něco, co nezapadá do normálního života. Protože žít pořád stejně, to je příšerně nudný. A nuda je nejhorší,“ protáhl ho svým rychlo-školením, ale nedal mu moc šanci ji pořádně vstřebat. Nejlíp se totiž učí v praxi. „Vidíš támhle ty husy? Někde poblíž budou mít mladý. A my jim jedno zkusíme čorknout,“ zazubil se zlomyslně.

Tartaros | Únor 2/10

Vlče reagovalo pěkně napruženě, v co doufal. Čekal nějakou dramatickou reakci, nějaký výboj energie, pozdvižení. Ale to celé končilo s „co blbneš“ a „co si zač“. Bleh, nuda, protočil očima. „Leonardo, di Cosa Nostra,“ představil se pyšně, tak jak to on uměl nejlíp. „Ale ty mi můžeš říkat jen Leo. Jsem z Vrbového lesa. A ty, amico?“ doplnil vzápětí tím svým nonšalantním, sebevědomým tónem a pro efekt na promočeného šplíchnul tlapou ještě trochu vody. A aby neriskoval, že to schytá taky, se z vody vyhoupl a vyběhl na souš, kde zůstal stát a rozverně vrtěl ocasem. Každý pokus v něm vyvolat reakci ale vedl k tomu, že se ksichtil jako kakabus. „Ale jdi ty, copak ti zábava nic neříká? Co jako celý dny děláš? Ležíš a čumíš do blba? Bych raději umřel,“ pronesl dramaticky a celý se napřímil. V hlavě mu šrotovalo, jak přimět šedého k nějaké zajímavé aktivitě. Vypadal, že ho rodiče nikdy nepouštěli ven a do konce života se to na něm podepsalo. Budoucnost stejně záživá, jako jeho monotónní kožich. A Leo si vzal na starost z něj vykřesat nějakou tu jiskru, zápal pro život. „Tak se předveď. Vymysli nějakou zábavu, z který si sednu za zadek,“ vyzval ho.

Únor 1/10, Tartaros

Leo už zase jednou kroužilk kolem jezera a hledat něco, do čeho by mohl šťourat. Mrtvola, živola, byl otevřený všemu. Od těch s dechem se aspoň většinou dočkal reakce a ty ho bavily. A zrovna jedna živola se mu naskytla, zhruba podobného věku, jako byl on. Nu, trochu mladší. U vlčat ten věkový rozdíl byl citelnější než u dorostenců. A zrovna tuhle malou přesilu hodlal rovnou ozkoušet. Vlče, které vysedávalo u břehu, vypadalo naprosto zamyšleně. A tak se přikrčil k zemi a začal po měkké jarní zemině nakračovat blíž. Plíživě, pomaloučku, jednoduše tak, aby si ho šedý nevšiml. A když byl dost blízko, s pořádným ječákem po vlčeti skočil, až ho překulil do vody. A on samozřejmě letěl s ním, jen té vody schytal o poznání méně. Tartaros byl od vody od hlavy až po špičku ocásku. Leo měl ohozené jen přední tlapy a hruď. „Co na mě koukáš jak leklá ryba?“ zazubil se zlomyslně. Neutopil ho, takže se vlastně nic nestalo. Trochu doufal, že mu to šedý bude chtít oplatit. A tak s výzvou v očích stál a vyčkával, co bude. Připravený se odrazit jako pružinka a vyběhnout.

Chiara musela běžet řešit problémy na hranicích, a tak tu zůstal s otcem sám. Koukl po něm, pak zběžně po okolí a došlo mu, že tu vlastně trčí s dospělýma sám. Jediná cesta ven za hranice tohohle lesa se skrývala za jedinou překážkou – dospělí. Ti členové smečky, kteří měli rozum a vlčatům odchod bez dozoru nepovolovali. A už vůbec v tomhle šíleném počasí. A tak začal v hlavě skládat plán, jak někoho z dospělých přesvědčit, aby ho vzali ven na výlet. Když tu se objevila máma, která se hned začala zajímat, kde jsou ostatní. „Pryč. Všichni jsou někde na výletě,“ odfrkl si v odpověď. „Můžu jít taky, prosííím? Nehnu se na krok z dohledu, fakt!“ sliboval a svýma obříma vlčecíma očima to zkoušel na oba rodiče. Jeden musí povolit, to by v tom byl čert aby ne! Nemohli ho tu přece držet věčně, s takovou brzo zdivočí a uteče tak akorát z domova. Měli jedinečnou šanci tomu nějak rozumně předejít.

<< Stará vrba

Dychtivě vyběhl z úkrytu a pohledem spočinul na ten chaos, co venku panoval. Vlčata si spolu hrála, Zia Lia a Cielo byli nedaleko a momentálně nejvíce zajímavě vypadala dávící se vlčice s padrem, který tomu zděšeně přihlížel. Samozřejmě, že to musel jít obhlídnout. Vypadalo to, že z toho bude největší vzrůšo. Přidal tedy do kroku, než se zděšením zjistil, že to bílé není vůbec stejné, jako hlína a sláma v úkrytu. Tohle divně studilo, až z toho nožky překvapeně zvedal dramaticky vysoko a poulil z toho oči. Ať to přestane! Kdo to sem dal?! stěžoval si vduchu pro sebe. Sice to tu bylo prostornější a zajímavější, ale tenhle bílej bordel tu být nemusel. Zvolil proto strategii zatnou zuby a překonat tu vzdálenost co nejrychleji, a tak se dal do střelbitého běhu přímo k otci s vlčicí, načež rychle zjistil, že to na sněhu moc dobře nebrzdí. Výsledkem tak bylo to, že hrubě vrazil do vlčice, až se musela zapotácet. Tuhle malou raketu k tomu všemu, co ji potkalo, asi nečekala. Leo tak vedle ní zůstal překvapeně sedět a vzhlížel k ní těmi svými velkými kukadly. „Mi dispiace, mi sono scivolano i piedi,“ vyhrknul omluvně.

Dny tak nějak začaly splývat dohromady, jak to v úkrytu vše zůstávalo neměnné. Většinu času prospal v náručí matky, nebo hledal zábavu v obtěžování hmyzu, který v úkrytu hledal útočiště před mrazem. Někteří sourozenci během doby, kdy on spal, vyrazili s padrem ven a teď, když se vzbudil, byl na odchodu i poslední sourozenec spolu s vlčicí, kterou ještě nikdy neviděl. Představila se jako Zia Lia a Ciela vedla ven. „Usciamo, mamma. Sono così annoiato!“ postěžoval si, chňapl matku za ocásek a škubavými pohyby se ji snažil přimět k pohybu. Ta ale vypadala, že opravdu tvrdě spí. Jen se na chvíli ošila, mrskla ocasem a spala dál. „Hmph, vado da solo,“ zafuněl a odhodlaně vykročil k úkrytu. Nahoře se ještě na chvíli po matce otočil, aby se ujistil, jestli mu v tom opět nezabrání, ale nestalo se tak. Byl volný, mohl si dělat, co chtěl. A tak vyrazil ven.

Vrbový lesík >>

AK 7. Naplánuj si svou první zimu

Leo si ze začátku svého života pamatoval pramálo. Většinu času prospal, nebo strávil v bezprostřední blízkosti matky, která pro něj představovala všechno. Byl tam i jeden další příjemný hlas, který se mu hezky poslouchal, ale víc pro něj tehdy neznamenal. S otevřením oček se svět kolem stal zajímavější, už toho tolik nenaspal a co víc, mohl si ty příjemné hlasy spojit s někým konkrétním, ke kterým velice rychle přirostl. Taky už začínal rozumět tomu, o čem se rodiče baví, ale sám ještě mluvit nezkoušel. Jen co na to ale příjde, pravděpodobně tu tlamičku jen tak nezavře.
Rodiče se nejčastěji bavili o tom, komu jak budou říkat. Poslední, kteří ještě neměli jméno, byli právě Leo a jeho sestra. Zatímco Machi dostával dostatek pozornosti od otce, on a Cielo byli u matky v náručí. Na rozdíl od sourozenců se ale vrtěl jako pytel blech a toužebně hleděl ven z úkrytu, odkud se linulo to zajímavé světlo. Právě tohle měnění světla a černočerné tmy bylo jediné, co o světě tam venku věděl. Ve své duši ale věděl, že tam musí být mnohem víc. Cítil odtamtud všelijaké pachy a slyšel zvuky, které mu nedaly. Tolik toho chtěl zažít, ochutnat to, co tak hezky vonělo a konečně vidět víc, než byl tenhle malý prostor. Měl ho zmapovaný na poslední stéblo slámy. Pohledem střelil po mámě, která zrovna o něčem mluvila, a tak prosebně zakňučel. S trochou štěstí se ale vymanil z náručí a kolíbavými pohyby, i když odhodlanými a fakt překvapivě rychlými, si to vyrazil k místu, odkud se světlo linulo. Pravděpodobně marný pokus o útěk, po kterém bude následovat pohotové uchopení za zátylek a přesunutí do teplého objetí jednoho z rodičů. Ale za pokus to stálo. Nevěděl toho o venkovním světě moc, ale už teď si v mysli plánoval, co všechno na něj tam venku čeká. Svou první zimu tak stráví na nohách a pravděpodobně s čumákem vraženým u všeho, na co mu padne pohled.

Listopad | 2 | Machi, Nicos

Trénování se hodí? To jo, z rvaní kořenů ze země rostou svaly určitě největší. Kolik si myslí že nám je? nadzvedl nad zrzkovou snahou si zachovat image obočí. Ale nekomentoval to už, naštěstí se všichni chopili jeho nápadu na téma. Machi si o cizím vlkovi udělal velice rychle obrázek, který Leo ještě rychleji okopíroval. Nejdřív ho ta věcička zaujala, ale jestli to je divný, tak to je divný. To dá přece rozum, ne? „Je, že? Dost divný,“ zanotoval bratrovi a přimhouřil podezíravě oči. Dospělák se nenechal kritikou mrňat zastrašit a začal se obhjovat, dokonce i dost pyšně. „Když to říkáš,“ pousmál se nevinně, ale z jeho samolibého výrazu bylo poznat, že ho moc nepřesvědčil. „Před čím ji bráníš?“ neubránil se zvědavosti a přece jen se zeptal. Nedokázal si moc dobře přesvědčit, koho by zastrašilo paroží kolem krku.

Listopad | 1 | Nicos a Machi

Rodiče doma zaneprázdnění se smečkou, sourozenci kdo ví kde a doma nuda. Neměl pořádně do čeho dloubnout, koho popichovat, což ho obtěžovalo snad úplně nejvíc. A tak vyrazil po stopách Machiho, aby to mohl napravit. Už z dálky poznal, že něco podivného tahá ze země, načež přistupuje zrzavý vlk. No jéje, přispěchala spása, pomyslel si pobaveně. Jako by snad Machi potřeboval hlídat. Přidal tedy do kroku, aby mu nic neuniklo. „Čauky,“ ohlásil se, absolutně nezaujat tím, že vlkovi skočil do půlky věty. Chytil tak maximálně skvělá práce. „Jojo, báječně to tomu kořenu nandal,“ vměstnal se do toho, jako by snad byl součástí konverzace celou dobu. Jeho momentálně víc zajímaly parohy, které vlkovi visely přes krk. „Kdes k týhle parádě přišel?“ Na ten ohlodaný klacek mohli zapomenout, stejně to nikoho kromě Machiho nezajímalo.