Gallirea - Příspěvky uživatele

< Vyhlídka

Alastor si pořád stěžoval, že go bolí páčky a nikam se mu chodit nechce. Plahočil se k jeskyním jako mrtvola a pořád u toho naříkal. Ten Savior ho musel pořádně unavit, vždyť už nebyl malé děcko. Snad se z něj neklube malý Etney, to by ho v téhle jeskyni asi nechala.
"Tady si můžeš odpočinout, stejně nikam nepůjdeme, dokud ten slejvák nepřestane," ubezpečila jsem hodně, protože jsem si byla jistá, že chce ještě stále spát a stejně nikam nepůjdeme, dokud nebude alespoň trochu přijatelnější počasí, kterého bychom mohli využít pro návrat do hor. Jenže to bychom museli sehnat nejdříve i zbytek výpravy, který se nezdál být k nalezení. Tedy alespoň o nich Savior nevěděl. Podívala jsem se na něj mírně nazlobeně, neboť mi to stále vetalo hlavou. Přeci se nemohli ztratit tak rychle. Nechala jsem být všechny záležitosti ohledně toho, co bude s naším životem později. Kdo ví, zda opravdu budeme za měsíc jinde než teď, vlčata nebyla v Ragaru ráda, nebyl tam ani Savior ráda aha už tuplem ne. Takže proč je to vlastně takový problém? Jo vlastně... Savior je moc velká primadona a vybírá si vše jako by měl tucet možností. Tam je moc horko, to území se mi nelíbí, tam je zas moc divných vlků, víte jak, nezdá se moc, že by se mu chtělo reálně Ragar opustit. A zůstávat jen pro ochranu? A kdo jako ochrání koho? Byli dva nejsilnější vlci smečky, přesto to vypadalo, že by je měl ochraňovat Starling, který se rozbije ve chvíli, kdy do něj něco hruběji strčí. Posadila jsem se na kraj jeskyně tak, abych videa ven na déšť, a zároveň aby na mě nedopadla ani jeden a kapka. Byla jsem konečně klidnější, ale starosti stále přetrvávaly.

Seděla vedle Saviora s Alastorem u pacek. Ten ale už tiše zařezával a nezdálo se, že by se měl brzy vzbudit. Nejspíše mu opravdu dalo zabrat, když furt poletoval v Asgaaru a teď šel až na vyhlídku. Díky tomu se mohla věnovat konverzačně partnerovi.
"To seš si jako fakt jistý, že je nějaký posraný Ragar má ochránit? To sotva," řekla odmítavě, ale bylo jí jasné, že to asi stejně ani jinak nedopadne. Chtěla by opravdu moc žít na jiném místě. které by se líbilo celé rodině a každý by byl spokojen. No jistě to nebude ale v okolí Ragaru. Ale pokud Savior nechtěl žít na jihu, nejspíše nic moc nezbude jako řešení.
Podívala se na sladce spícího Alastora. Vypadal spokojeně a klidně, rozhodně to nebyl takový poděs jako sprosťák Sirius, který se zabouchl do Meinera. Lennie se znechucením oklepala a vydechla. Položila si hlavu a sledovala, jak se obloha zahaluje. Nejspíše bude pršet, cítila to díky magii. Rozhodla se tedy ukončit jejich rozjímání a vzbudit Alastora.
"Vstávej zlatíčko, bude pršet," řekla mu klidně a šťouchla do jeho hlavy čumákem, aby nelelkoval a vstával. V dálce zazněl i hrom a bylo na čase spíše vyhledat úkryt, než aby tu postávali v dešti a bouři.
"Pojďte, půjdeme do jeskyní," pobídla vlky a stále se soustředila, aby držela tu průtrž ze zbytku rodiny. Snad se i Sirius a Rowena pořádně schovali a nehrozí jim žádné nebezpečí.

> Zrcadlové jeskyně

Vlče se nalezlo mezi ně a chtělo taky pozornost matky. Navíc začal, že by chtěl bydlet někde jinde než v Ragaru.
"O tom přesně jsem chtěla mluvit s tatínkem. Nikomu z nás se tam totiž nelíbí. Proto bychom se mohli domluvit, zda bychom se nepřesunuli," pokračovala a rozvíjela ono přání, že už nikdo v horách být nechce.
"Možná bychom mohli žít v Ageronu, někde tam musí být skála Ageronské smečky, měli jistě nějaký úkryt," přemýšlela nahlas, ale všímala si hlavně vlčete, které se našpekovalo mezi ně.
"A zlobil táta tebe?" zeptala se vlčete, které se dožadovalo pozornosti. Bylo znát, že se vysloužilý veterán mohl mít trochu problém uhlídat všechna tři. Byly to střely, tak se tomu Lennie nemohla ani divit. Vlastně nikdo nevěděl, kde jsou. A nikdo to asi ani řešit nechtěl.
"Můžeme se po nich jít do Asgaaru podívat a můžeme se přesunout zpět do hor," řekla jim oběma a ještě je poňufala, než se sebrala ze země a postrčila i Saviora, aby se zvedal. "Bude to ale naposledy, co tam půjdeme," prozradila a mírně se otřepala. Ještě pokývla i na Saviora, aby se taky najedl.
"Co kdybychom se přidali do Sarumenské? Bydlí tam Darkie a Maple, můžeme tam mít pěkný život, Nym se stejně rozhodne jít vlastní cestou, a tím myslím za Sionnem," řekla mile a prohlédla si je oba. Vzala si k sobě na tělo Alastora, kterého začala čistit.
"Neznám sice Morfea, ale znala jsem Neyteri, jeho zesnulou vlčici, mohl by být lepší alfou než Falion, smečka ostatně existuje dlouho a prosperuje," vysvětlila a usmála se. Bylo to na Saviorovi, jak se rozhodnou.
"Navíc nebydlí v horách," narazila na výhodu, kterou by jistě ocenil Alastor. Určitě by se to zalíbilo i ostatním. Lennie byla rozhodnutá, že je nutno se o tom rozhodnout v nejbližší době.

Seděla na vyhlídce i poté, co se odráčili ti dva vlci pryč. Ta první byla v pohodě, druhá taky šla, vlk byl osina v prdeli. Škoda, že nepřitáhla jako potravu pro děti jeho. Nejspíše by si na něm ale moc nepochutnali. Nevypadalo to, že byli v Borůvce dlouho a ještě ani dlouho nebudou, než se trochu vyprasí.
Ucítila ale rodinu. Byl tu někde! Dobře, zachovej klid! Cítila i Alastora. Tedy alespoň si říkala, že to bude asi spíše on než hubatý Sirius, který dost možná právě nadával Roweně do běhny. Kde ti vlastně jsou? Tak či onak popadla koloucha do tlamy a začala to tahat jejich směrem. Když je konečně zahlédla, pustila kořist a rozběhla se za nimi, aby všechny přivítala. Opravdu přišli jen dva. Dva členové výpravy se rozhodli nepřidat.
"Ahoj vy dva," pozdravila je nadšeně. Oba si pořádně prohlédla a trochu znejistila, když nevěděla, kde má zbytek, zda jsou stále v Asgaaru a mají se dobře.
"Kde je zbytek dětí?" zeptala se nejistě a hledala vlčata marně. Stále si hrajou v údolí? Přeci je neztratil. Byla pryč několik dní a přesto by je ztratil? Ne, jen si hrají v Asgaaru.
"Ahoj zlatíčko, zlobil tě tatínek hodně?" zeptala se vlčete přívětivě a pomazlila se s ním, než se podívala provokativně na Saviora a
"Začínáš být pořádný kus chlapáka," řekla mu nadšeně a čumákem poukázala na mrtvého koloucha, kterého chystala odtáhnout do Asgaaru po poměrně vyčerpávajících několika dnech bez úspěšného lovu. Počkala, až se začne Alastor zajímat o mrtvolu, aby se přikradla skrčená k Saviorovi a povolila jej opatrně na bok. Byl to starouš, který si zasloužil trochu jiné zacházení. Tedy jeho kosti si to asi už zasloužily.
"Nazdar taťko," zavrněla mu do kožichu na krku, když se k němu přitulila. Už zapomněla na to, že vlastně nevěděla, co mu má říct. Bylo to vše moc komplikované na to, aby to řešili před Alastorem. Tak či onak jej ráda viděla a chtěla mu to i dostatečně naznačit. Ještě chvíli mu oddechovala spokojeně do srsti, než se svalila na záda vedle něj a sledovala Alastora. Byl už tak veliký stejně jako zbylé dětičky. Čas tak strašně letí.

První vlčice se zeptala na ostatní magie. Co s tím sakra mají? To chtějí dělat nějaký útok? Ačkoliv Lennie to bylo v celku jedno. Vlastně jí to vůbec nezajímalo. "O Maharské nevím, ale takový Sarumen umí ovládat mlhu," prozradila jí a vlčice se pak již víceméně vytratila.
Zamračila se. Po odchodu té vlčice přišel vlk. Ten byl milej jak prdel a proto se Lennie zamračila. Neměla vůbec chuť mu říkat cokoliv z toho, o čem hovořil. Jenže později si uvědomila, že když mu něco řekne, třeba půjde pryč a nebude ho muset ani smažit.
"Moje smečka třeba umí chodit po sněhu jako doslova po sněhu..." procedila skrz zuby naštvaně a prohlédla si jej. Byl to nějaký malý ňouma, co si do držky ani neviděl. Lennie od něj seděla dobrých pár metrů daleko a vzdálenost byla super, než se jí nelíbila jeho přítomnost vůbec. Jenže to už se sem přiřítila jiná hyperaktivní vlčice, která znala tohodle.
"Nevím, co je na tom cool, většina alf jsou ňoumové s nulovým smyslem pro vedení skupiny, třeba takový Blueberry bude zánikem Borůvkové smečky, protože je to jednoduše idiot. Ale ta smečka je marná už od smrti Tailly," řekla Lennie pohrdavým tónem a prohlédla si i vlčici. Ta jí tolik neštvala jako vlk, kterého se rozhodla odehnat pryč. Mžikem zmizela pryč a s burácením hromu
a zábleskem se objevila přímo před Norim s velice naštvaným výrazem, který napovídal, aby se raději ztratil.
"Dámo!" zavrčela na vlka. Bylo teď znát, jak vysoká doopravdy je a nevypadala moc mile. Neměla náladu se tu zaobírat s takovými štěňaty a nejraději by je oba hodila doopravdy do propadliny, což by nemělo být zas tak nemožné, neboť je to celkem blízko. Normálně by se musela činit a hledat jiný způsob, jak je připravit o život.
"Měl by ses ztratit, pokud máš rád svůj život, nejsem zvědavá na moresy nějakých štěňat jako ty, který by se zlomila vejpůl, když na ně vlk foukne," zavrčela a udělala několik kroků vstřic Norimu, aby byl nucen udělat kroky vzad a možná se raději otočit a jít pryč. To mu tedy Lennie alespoň radila.
Pak nechala vlka vlkem a věnovala pohled vlčici. "Všichni se teď neskutečně zajímají o smečkové magie, přitom ani tu svou vlastní neznají. Ale třeba v Asgaaru si povídají srkz kameny či co. Tedy alespoň to tak vyznělo," zašklebila a nemyslela to jako posměch. Byla to jistě celkem užitečná magie, když ji vlk znal.

Z jejího rozjímání nad minulostí jí vytáhla facka v podobě až moc zvědavé vlčice, která se na Lennie vrhla, jako by snad nabízela nové magie od Smrti naprosto grátis. Chvíli to vlčice musela rozdýchávat, nebyla zvyklá na takovéhle chování jiných. Nevypadala dostatečně strašidelně na to, aby jí tohle snad nedělali, či by snad měla přidat pár jisker a hladový výraz?
Vlčice byla hyperaktivní jako králíci v říji a pořád mluvila. Lennie bědovala nad tím, že se tu rozhodla na chvíli zůstat. Ten druhý vypadal na to, že se do jejich konverzace nezapojí, takže alespoň trochu dobře, že nemusí poslouchat takovýhle nápor slov ze dvou tlam. To by je asi hodila z vyhlídky dolů. Byla ale překvapená, že je z ní cítit smečka. To asi musí pořádně smrdět Asgaarem. Tam se poslední měsíc poměrně dlouho zdržovala i s celou rodinou.
"Jedna smečka lepší než druhá, koukám," řekla a nezněla z výběru vlčice vůbec odvařeně. Jak by mohla. Klímák vedl Savior s tou bílou štětkou a Borůvku její impotentní duhový bratr.
"Jako myslíš takové, které jsou spjaty s členy smeček? To bys měla vědět, co za magii máš v Borůvkovém lese," mlaskla, ale vypadalo to, že vlčice opravdu neví. Kdo by to řekl, její bratr je fakticky špatný alfa. Že se tomu vůbec diví, vždyť to bylo celkem jasné.
"Můj skvělý bratr vám asi neřekl, že můžete pachem borůvčí mást protivníky a vetřelce, což?" zasmála se a postavila. Neměla chuť tu s ní vykecávat. Nějaká Baghý z Klímové smečky. Rozhodně se na tuhle agresivně nadšenou flundru zeptá Saviora. Nemělo by jí být taky už milion, je nějaká vitální. Měl snad Život víc ku*viček, které držel v kopcích roky jen pro společnost?

< Kaskády

Konečně se vyškrábala na vrchol vyhlídky. Sice sem nejdříve ani nechtěla, ale pak si řekla, že když už je tu, mohla by se podívat. Měla na tohle místo nějaké vzpomínky, ale na které místo Gallirei neměla vzpomínky. vyhlídka bylo místo, kde se naposledy viděla s Indil. Její nejlepší kamarádka později našla místo někde jinde. Lennie se až po letech dozvěděla o jejím odchodu. Ale to není jediná vzpomínka.
Tady byla tenkrát se Suertem. Bylo to místo, kde se dali dohromady. Zdá se to už jako absolutní věčnost. Nebyla tu sama, ale to jí nějak nevadilo. Sledovala je chvíli koutkem oka, ale nějak jí nepřišli nebezpeční. Jednoduše se posadila a sledovala okolí. Byl to známý výhled, dnes navíc byly dobré podmínky pro pozorování celé Gallirei. Přemýšlela, zda nemá najít ještě nějaký způsob, jak netrávit čas v Ragaru. Nejlépe tam nechce být vůbec, ale bohužel to není zas tak jednoduché.

< Říční eso (kolem Maharu)

Měla v plánu se do Asgaaru dostat někudy kolem vyhlídky. Nikdy touhle cestou nešla, ale nechtěla se tam brodit Midiamem, takže hledala místo u kaskád, kde by se nemusela máchat ve vodě. Bylo sice poměrně vedro, ale to neznamenalo, že se chtěla máchat i dneska. Myslela na to, že by měli všichni již zajít zpět do Ragaru, ačkoliv bude příšerné všechny do hor dostat. Nechtělo se tam už ani vlčatům a Lennie a Savior se tam nehrnuli nikdy. Byla to situace, která se řešila fakt špatně. Nikdo tam nechce, ale zase neví o způsobu, jak se přesunout. Jiná smečka pro ně nebyla a být tuláky se třemi vlčaty není nikdy dobrý nápad. Překročila Kaskády a vydala se podél hranice Asgaaru dál, aby byla blíže místu, kde se nacházela její rodina naposledy. Sebere je a jdou, takový byl standardní plán toho, jak to bude.

> Vyhlídka

> Kaskády (kolem hranic Maharu)

Směnárna
30 mušliček => 15 máků
39 křišťálů => 130 opálů

Dohromady tedy na Lennie: Opály 196, Safíry 268. Ametysty 28, Pomněnky 67, Kopretiny 27, Vlčí máky 34. Oblázky 480. Mušle i křištály na 0

Prosím snad je možné safíry a ametysty přepsat na opály, stejně tak sjednotit květiny do pomněnek.
Dohromady by to bylo 492 opálů a 128 pomněnek
(operuje se s tím jednoduše tu i v budoucnu a všechny 3 druhy mají stejně stejnou hodnotu)

Převod na Rigela:
Opály 492 - 20% => 394 na Rigela (pokud je 98,4 stejně zaokrouhluje nahoru, tak je to 293)
Pomněnky 128 - 20% => 102 na Rigela
Oblázky 480 - 20% => 384 na Rigela

< vrchol (přes Narrské kopce)

Vracela se z kopců, jenže ji něco vyrušilo. Co je to sakra za smrad? Prosím, snad to nejsou zas ty lítající mrtvé ryby, zhrozila se, když konečně identifikovala, co je zdroj onoho zápachu. No... Bylo to velmi blízko dvou vlků.
"Bože! To jsi ty! Neskutečně smrdíš!" pronesla kriticky a nazlobeně k vlčici, která nejspíše netušila, která bije. Jenže Lennie to cítila. Hnusnou rybinu, která se táhla právě od téhle pískové vlčice. Ta asi nic netušila, neboť doteď vypadala poměrně klidně a nezdálo se, že by to cítil i její společník. Ten tam víceméně postával a Lennie si jej jen velmi rychle prohlédla. Nebyl ničím zajímavý, proto se vrátila zpět k té vlčici.
"Měla by ses pořádně umýt, ať na tebe nenarazí nikdo jiný," řekla a čumákem poukázala na vodu v řece, která nebyla vůbec daleko. Jak to může ten vlk necítit. Vždyť je to tak jasné!
Čichala raději i k němu, ale ten byl překvapivě čistý. 'Ty jsi v pořádku, to jen ona je rybí smraďoška," pronesla verdikt. Nejspíše se na ní už v tuhle chvíli oba dívali naprosto nechápavě, zda někde nezakopla. Jenže ona to doopravdy cítila.

< Narrské kopce

Vyšlapovala ten známý kopec, který teď tak nenáviděla, co bylo lepší na Styx než na nich? Proč ji upřednostnil? Je to sice taky živá bytost, ale klidně by jí nechal zabít vlčata. Proč tedy nemohly to samé udělat s ní? Zabít sežrat, kéž by to šlo. Jenže to by se mu jistě nelíbilo. A proč vlastně. Co je na ní tak dobré? Flundra debilní.
Neobtěžovala se ani počkat na prahu mostu, jak bylo zvykem, Život se nejspíše ani neobtěžoval jí jít naproti. Nejspíše už byli na takovém bodu mrazu, že jeden druhého jen respektovali. To bylo vše. Jenže Lennie tím starým bláznem pohrdala. Chtěl ubližovat jejím známým. Nenechá se takhle zastrašit. Na tomhle se shodly s Elisou. Chtěla mu dát co proto, dožadovat se odpovědí a nebyla si jistá, o co by se mohla pokusit, kdyby se jí nějaká z toho nelíbila. Stále myslela na to, že se musí krotit. Teď má již za co bojovat a nemůže se nechat zabít tak lehce. Bylo by to velmi hloupé a neuvážené.
Nacházela se před tmavým vchodem jeskyně. Tu ozařoval jen svit měsíce. Bylo tedy vidět dovnitř. Všude se nacházelo kvítí. Tady ona trávila roky. Taky byla kdysi doma. Taky se udála ta zkutečnost, díky které již nestárne. Kdo by ale věděl, že to tak nefunguje. Ale nebudeme předbíhat. Bez okolků vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Než si její oči zvykly na to, co uvidí, zaslechla jeho hlas. Bílý vlk ležel několik metrů v zadní části jeskyně, a když se lehce posunul dopředu, ozařovala jej záře z jezírka. Byl stále stejný, mladě a vitálně vypadající. Lehce fialový. Takový jakého si jej pamatovala vlčice z dob dřívějších.
"Zdravím tě, neočekával jsem tě," řekl klidným tichým hlasem a jeho pohled byl velmi vlídný. Lennie by jej za toto chování nejraději shodila dolů do údolí. Dělat že nic. Dělat, že je v pořádku vraždit malá vlčata. Co když to příště budou její vlčata. Nechtěla na takovou možnost ani pomyslet.
"To pěkně lžeš, věděl jsi to ještě ve chvíli, kdy jsem byla v Asgaaru," odsekla mu a přesunula se ke květinám, které zdobily celé tohle velké místo.
"Nemusíš nic říkat, už tu byla Elisa, pořádně se zlobila," prohlásil Život a stále tam jen tak polehával. Byl velmi zvyklý na přítomnost věčně podrážděné prostořeké vlčice, že s ním její chování ani nehlo. Byl jako ten klidný otec, který čekal, až se děcko dovzteká. Jenže Lennie neměla v plánu jen tak přestat. Velice se na něj zlobila.
"S ty se tomu divíš? Necháváš požírat naše děcka divoškami z tramtárie, myslela jsem si, že zrovna ty mi přeješ dobrý konec," odsekla a neodpouštěla si onen přísný tón, který se asi neslušelo používat vůči Životu. Jenže ona s ním strávila víc času než kdokoliv, koho znala, tak si dovolovala mnoho. Postávala tam tak a propichovala jej pohledem. Vlk byl ale stále velmi klidný na to, jak neuctivě s ním zacházela.
"Kdyby vše bylo tak jednoduché, jak si tak naivně myslíš," pronesl Život jako argument, ale Lennie mu to vůbec nežrala. Byla vzteklá a chtěla tu svou spravedlnost, které se nikomu nedostávalo. Styx byla problém a bude ještě hůř. Proč to tedy toleruje? Sám to ví!
"A proč ne, jsi bůh, můžeš všechno, proč jednoduše neuděláš čáry máry a Styx je fuč," zazlívala mu to, že není rozhodnut vlčice a vlky takové povahy, kterou má Styx, jednoduše eliminovat. Všechny ty kecy o tom, že jsou si rovni. Proč ale nemůžou tedy oni sami trestat křivdy. Proč žije Cynthia, proč žije Styx... Tenhle svět není pro ně. Nikdy nebyl a teď po něm chodí s vědomím, že pokud jim někdo zkřiví byť jediný chlup, či je dokonce zabije, vždy existuje fakt, že to přežijí. Ony ano. Dobré duše ne.
"Jednoduše zůstaň dál ode mě a mé rodiny, jestli se vlčatům někdo stane, udělám cokoliv, aby tvá sestra vyhrála," řekla a byla připravena dávat pádné příklady toho, co by se mohlo stát. Samozřejmě jedna vlčice nemohla nic, jenže tady šlo o princip, jak daleko by Lennie byla schopna zajít, kdyby se Život rozhodl eliminovat Saviora či snad děti.
"Nebudu slibo..."řekl Život a větu nedokončil. Nechtěl do ohně přilévat oheň. Odmlčel se tedy a očekával, co ještě na něj vlčice vybalí. Uvědomoval si, co bylo špatně, ale jeho balanc a životní loterii nic nezmění, vždy je na osudí, kdo bude mít převahu a ne vždy to mohou být jeho favoriti. A jak jej to mrzelo. Jenže něco takového nevysvětlí naštvaným vlčicím, které by nejraději rozpoutali peklo na zemi, aby byla nastolena spravedlnost. Jedna z nich ale mlčela. Stále se mračila a zrychleně a hlasitě oddechovala, jako býk, který se připravuje na útok. Kožich jí několikrát zajiskřil, ale výboj se neobjevil žádný.
"Jak se má tvoje sestra?" popíchla jej. Nechtěla ji samozřejmě vytahovat. To, že vlčice začínala mít pletky s jeho sestrou, se starému vlkovi vůbec nelíbilo. Nevěděla, s čím si zahrává. možná se pořádně spálí. Měla by být více obezřetná. Jenže to jí asi těžko vysvětlíte, když jí jmenovala dokonce kmotrou. To se dalo jen špatně měnit. Ztratila nejspíše zájem o spásu a raději skončí tragicky, než aby byla loutkou Života.
"Víš, u ní očekávám, že nás zradí. Zradí nás, zraní nás, zabije nás. Ale u ní je to předvídatelné, jenže u tebe... Jsi celý květiny, duha, mír a vnitřní klid, pacifismus a pak co? Hodíš po nás pár šutrů, když chceme zničit někoho, kdo aktivně chtěl zabít naše blízké, to není žádná hra, je to realita, je plevel v zahradě krásných růží, zbav se ho, než se zalíbí Smrti, bylo by nemilé, kdyby se jí až moc zalíbila magie a začala by ničit ty tvé ovečky. Jsi možná náš start, ale jsi naší zkázou," řekla pohrdavě a prohlédla si jej. Neměl co říct a ona už také ne. Jen na sebe chvíli zírali, jako by na moment zapomněli, jak druhý vypadá... Život měl možná nějaká slova na jazyku. Možná touhy. Ostatně nikdy by přes její divoký charakter neodmítl její společnost tu v kopcích. Byla by zase tu a nebyl by sám. Její přítomnost byla jako sto nádherných nikdy nevadnoucích krvavých růží. A teď jej nenáviděla.
"Mimochodem dary si nech," zavrčela a sundala úklonem hlavy svůj tolik let opečovávaný náhrdelník, který dopadl do krásných kopretin, až se v nich ztratil, jako by se úplně rozplynul.
Prohlédla si pohledem kopretiny a jedna se jí tuze zalíbila.
"Tahle se mi líbí, vezmu si ji," řekla a neptala se na svolení. Tady byla hotová. Vzala do tlamy krásnou kopretinu, která vyrůstala po velkých trsech v jeskyni a pohledem na Život se sama vyprovodila. Nějakou dobu toto místo zase nenavštíví, ještě nejspíše není připravena mu odpustit. "Budu čekat na další tvou návštěvu," řekl konečně Život, jako by ignoroval vše, co mu Lennie řekla, jako by ignoroval její náladu a jejich situaci.
"To jak jsi pozitivní je tak odporná maska," pronesla Lennie s květinou v tlamě a vyprovodila se z jeskyně pryč do tmy noci.

> Říční eso

< Kopretinová louka

ROMANTIKA? Dělá se v jednom zle

Lennie procházela kopci a hledala místo, kterým by se mohla vydat nahoru. Ani nemyslela na to, co řekne Životu. Měla na mysli Saviora. Přemýšlela o celé té zapeklité situaci mezi nimi.
"Měla bych mu říct, jak moc jej miluju, že je vše," promlouvala sama k sobě a pokoušela se přijít na způsob, jakým by Saviora mohla potěšit. Nikdy ji v tomto ale neposlouchal. Mohla mu to do hlavy lít pořád, ale druhým uchem to opět teklo ven. Kéž by se jen trochu zaposlouchal do těch slov. Je to opravdu těžké, Lennie měla větší problém s vyšším věkem, neuměla dostatečně vyjadřovat city a jistě nad tím má podíl i fakt, že Savior není její první láska. Není ani druhá... Dokážeme si to domyslet. A přesto si myslela, že by to mohlo fungovat. Kdo by řekl, že nebude? Dobrá! Všichni to tvrdili, ale na tom nesejde. Jak jen mu dokázat, že je tak důležitý.
"Nejdříve by ses mu asi měla přestat vyhýbat," protočila nad svým chováním oči. Byl to velký problém, jak asi má Savior jejich soužití vidět jinak, když se ho straní. Jenže ono to není tak jednoduché. S příchodem dětí, které vlastně asi nechtěl, je příšerný a Lennie měla chuť vraždit jen když jej vidí. Proč jsou tak rozdílní? Ona ho přitom i přes všechny rozdíly opustit nechce. Proč jen je život tak náročný a nic není zadarmo. Ona by se samozřejmě smířila i s nějakou tou cenou. Ale v jejím případě to bylo vždy velmi drahé a obětovat tolik už nechtěla. Měla rodinu a to je hlavní. Bylo to přední. Navíc žádný jiný samec asi nebyl lepší. On je jiný a snesitelný.
Ale stále to je jen on, nikdo jiný ji nezajímala, je teď ten nejdůležitější, ačkoliv to tak třeba nemusí vypadat. Chtěla by, aby to věděl, aby to uznával jako pravdu. Ne aby si myslel, že s ním chtěla vlčata protože by je vlastně chtěla s kýmkoliv, kdo je po tlapě. Chtěla je mít s ním, trápil ji ale fakt, že další roky už by mohlo být až moc pozdě na něco takového. A ačkoliv ona stále vypadala stejně a byla vitální jako štěně, Savior nebyl ten nejmladší a jeho zdravotní stav nebyl v průběhu roku nejzářivější. Nechtěla čekat. Chtěla k němu být připoutána i jinak než slovy.
A jsou z toho rovnou tři zlobivé děti, které to ještě nejspíše v životě budou mít opravdu zajímavé. Možná to byla chyba, ale co už. Ona je milovala stejně jako Saviora a jestli si na ně příjde Styx, Život ne Život, najde způsob, jakým by mohla ze světa smést oba. I kdyby se měla upsat Smrti k jakýmkoliv prasárnám, klidně by to pro svou rodinu dělala, protože představa toho, že by se někomu něco stalo? Ne. Rozhodně se pokusí udělat vše, aby tomu zamezila... Ale tím se dostává na začátek.
"Och Saviore, jsi láska mého života, dýchám pro tebe. Světlo mého život, žár mých slabin. Můj hřích, moje duše, chci tě navždy," notovala si cestou a pokoušela se přitom udržet vážný výraz. Byla zoufalá, chtěla si jej udržet, jenže kdo ví, co na něj opravdu funguje. Je ostatně záhadou, jak se dali dohromady. Věděla, že to musí udělat, něco šíleného. Něco šíleného, co pohne jeho srdcem, ale u něj vlk neví, zda by bylo dostačující obětovat se do rozžhavené sopky.

> Vrchol

<Středozemka

Blížila se přes pláň a přemýšlela nad tím, co Životu řekne. Nechtěla být hnusná. Teď měla rodinu, o kterou nechtěla přijít. Ačkoliv to byla pořádně disfunkční sebranka, měla je moc ráda bez výjimek. Musela se taky konečně plně udobřit se Saviorem, který stále žil v jakémsi přesvědčení, že se věci mají úplně jinak. To byla asi jeho vina. Ale rozhodně se chtěla pokusit alespoň naposledy jeho přesvědčení změnit a pokusit se s tím hnout opačným směrem. Měla ho přeci jen velmi ráda a nechtěla, aby se jejich cesty rozešly. Už jen kvůli drobečkům. Ti si hráli kdesi v Asgaaru a byli víceméně asi spokojení. Malý satani, zlobidla. Awnay měla sice pravdu, ale co je jí po tom, taky se moc nepovedla a hodí se spíše jako obětina do propadliny. A taky jí to nikdo neříká. Ale pokud se ještě dostane Lennie do cesty, vlčice za sebe nejspíše neručí.

>Narrské kopce

< As(s)gaar

Rozhodla se, že by možná bylo na čase setkat se se Životem. Chtěla to už udělat možná dříve a nebo taky dost možná nikdy, ale spíše byla zvědavá, co jí na to poví. Byla ráda, že od toho incidentu nebylo o Styx ani zmínky. Možná umřela. Tomu by se asi upřímně Lennie moc nedivila. Štvala dost vlků na to, aby jí alespoň jeden nenáviděl natolik, aby ji vymazal z povrchu zemského. Třeba se Život díval špatným směrem a stihla si ji vzít Smrt. To už by jí Lennie byla navěky zavázaná. Měla být možná vděčnější. Vlčice byla pověstná tím, že nedělala dobré skutky. Přesto vlčice zachránila, aniž by musela. Jenže to ona nikdy nepřizná. Nejspíše byla pravda, že jí záleželo hlavně na tom, aby to hatilo plány Životu, ale i tak...

> Kopretinová louka