Příspěvky uživatele

Sue opustil Nie a odběhl zase pryč. Zmizel tak rychle, jak se objevil. Nad tímhle si Nie pouze povzdechla. "Nejspíše je čas, vrátit se za Julíkem..." Pak si ale vzpomněla na Niklifu a na drzou vlčici. "Sejdu se s ním později," řekla si a pomalu se otočila k moři zády. Počasí bylo příjemné, na nebi bylo přeci jen pár tmavých mraků, jinak bylo docela teplo. Lennie zamířila na severovýchod, zpět k řece...
Pomalu se brouzdala uschlou trávou a mířila kamsi. Přitom přemýšlela o tom, co si Sue myslel, když odcházel. Nechtěl, aby ho změnila... Na hodného? Co to...Vždyť Sue je příjemný vlk...Či snad né?
Z myšlenek jí vytrhlo až jezero. Opět se nacházela u Medvědího jezera.

-> Medvědí jezero

\\Odepíšu hned jak se zítra vrátím od koní ;)

=> Přímořské pláně

Bylo na něm znát, že je až moc vyčerpaný. Jediné, co ho celou cestu zajímalo... Voda!
Z toho vedra mi začínalo být naprosto strašně. Když už jsem přeci jen pocítila jemný vánek, slanou vůni, bylo mi jasné, že jsme se dostali konečně do cíle.
Vysokou trávu vystřídaly písečné duhy a před námi se z ničeho nic objevilo překrásné moře.
Byl sice už zase o něco chladnější večer, ale to nám nijak nebránilo, jít se po úporném dni osvěžit. Sice mě trochu deptaly nepěkně vypadají mraky, které se k nám pomalu, ale jistě blížily.
To mi nijak nezabrání! Rozhlédla jsem se a poté vyrazila po hlavě do vody. Měkký písek bylo to nejpříjemnější, co moje nožky kdy zažily. Když mi voda zahala po plece, zastavila jsem se a prostě si užívala tu pěknou chvíli ve vodě.
Sklonila jsem hlavu a namočila si čumák. Postupně jsem se konečně namočila celá. Teď už jsem byla od břehu tak daleko, že jsem prostě nedošáhla. Vlny mě lehce šťouchaly. Bylo to příjemné. Potopila jsem se celá. Proud tu nebyl tak silný, aby mě strhl sebou.
Chvíli jsem se nechala unášet a pak se opět vynořila. Koukla jsem se na Sua, který už také jistě neváhal a vrhl se do vody. "Je to skvělý!" Vyhrkla jsem nadšením.
"Zkus se napít, uvidíš, že se to pít nedá," zasmála jsem se a pomalu se vrátila ke břehu. Lehla jsem si na břeh, stále jsem byla vlastně ve vodě, koukala se na pláž a přemýšlela o všem.
Navíc jsem si všimla dvou vlků nedaleko. Ti mě ale moc nezajímali. Byli tak zažraní do sebe, že by mě nejspíše ihned zakousli, kdybych za nimi přišla. Nad touhle myšlenkou jsem se zasmála.
"Nemyslíš, že bychom se měli někde schovat?" Houkla jsem na Sua, protože se nepěkné mraky blížily. I když měla moc ráda bouřky, zase moc nemusela déšť.
"Nebo zůstaneme a budeme pozorovat nebe?" Teď mě trochu přitom zamrzelo, že se mnou není Julík.
Ihned jsem se otřepala, mám přeci svého nového kamaráda! Domlouvala jsem si. Přitom jsem se dívala na nebe.