Příspěvky uživatele

< návrat zpět

-> Sarumenský hvozd

Když jsem se procházela po svazích Sarumáku, narazila jsem na pěknou mýtinu. Pokračovala jsem potichu sněhem, už to bylo trochu otravný, brodit se tou bílou kaší. Zima mě tenhle rok přistihla nepřipravenou. Zaskřípala jsem otráveně zubama. Tohle se nepovedlo.
Neměla bych být na zimu naštvaná. Neudělala nic zlého, to jen já si neuvědomila, nevšimla jsem si prostě, že se ochladilo.
Brrr.
Všude byl ten sníh. Marně jsem pohledem pátrala po nějakém úkrytu. Ach jo.
Smutně jsem se otočila a vydala se zpět do hvozdu. Cestou jsem měla čumák těsně u země a přemýšlela, co teď dělat dál.

-> Řeka Tenebrae

-> Kopretinová louka

Nakonec jsem se trochu línějším tempem dostala k zatím mě dost neznámému. O tomhle mluvila její kamarádka. Nejspíše to tedy musí být onen hvozd na jihu. Jak jen se sakra jmenuje? Pátrala jsem dlouho v paměti. Přeci jen to nebylo nedávno a můj mozeček se prostě musel zaměřovat na mnohem vážnější věci. Kde je prostě můj partner? Dá se ta záležitost s Kesselem ještě trochu vyřešit? To už asi nevyřeší žádná omluva. Prostě jsem si to zase pěkně podělala. Cítila jsem, jak se můj svět pomalu hroutí. Jedna kostka života po druhé.
Nikdy jsem se necítila víc sama, teď jsem byla asi jediný vlk Gallirei, který se neradoval ze sněhu. Odpoledne jsem se radovala taky. Možná jsem se měla jít podívat, jak se má Suerte a taky trochu přátelsky pokecat s Nar na kterou jsem byla až přehnaně naštvaná. Jak mě to teď mrzí. Takhle se mi mstí karma. Samotou.
Uvědomila jsem si to až po nějaké době. Už dobrých 15minut stojím na jednom místě. Sníh se stále neklidnil. Bylo to nepříjemné. Měla bych si sehnat místo, kde bych mohla zůstat, než přestane sněžit.

-> Mýtina

-> Ohnivé jezero

Toho, že se u jezera nacházeli moji známí, tak na to jsem asi úplně zapomněla. Než jsem si uvědomila, že je tam Suerte ve společnosti Nar, stála jsem úplně sama někde a snažila si namluvit, že je Julek blízko.
Část mě si myslí, že je mrtvý... Vlastně je to to nejlogičtější. Doufám v zázrak.
Postupovala jsem zasněženou krajinou se špetkou víry. Blíží se zima a já jsem sama. Přesně jako minulý rok.
Nevšímala jsem si toho, jak mi pomalu tečou slzy. Teď jsem prostě měla tu chvilku, kdy se musí vybulet snad každý.
Jsem silná a skvělá, opakovala jsem si stále dokola.
Moc to nepomohlo.
Nechápala jsem taky další věc... Proč musím objevovat Gallireu v tom největším mrazu!

-> Sarumák

->> Středozemní pláň

Dotlapkala jsem pomalu až k jezeru... Bylo tu o něco chladněji. Navíc začalo snad ještě více sněžit. Otevřela jsem tlamičku a vyplázla růžový jazyk. Chytat vločky byla obrovská sranda. Za chvilku už jsem pobíhala okolo jezera s jazykem až na zemi. Všechny problémy šly stranou. Já jsem teď byla na světě sama. Jen já a moje miliony vloček. Miluju sněhové vločky. Nejraději bych nějakou chytla a už nikdy nepustila. (Dosadíme-li si místo vločka -> Vločka, může vzniknout pěkné čtení.)
Když už to bylo nudné... (Spadla jsem do sněhu čumákem napřed.) Přestala jsem si nudně hrát na malou holku a konečně se postavila na nohy jako dospělá.
Jezero bylo stále v kapalné stavu, ale po okrajích už byla znát tenká vrstva ledu.
Je to krásný.
Abych se dostala na druhou stranu řeky Kiërb, což je vlastně asi nejdelší řeka Gallirei, musela jsem si sehnat nějaké dobré místo, odkud bych také zvládladoskočit na druhou stranu.
"Konečně, našla jsem to," zaradovala jsem se a hned přeskočila. Vzhůru dál. Tuhle zimu objevím celou Gallireu.


-> Kopretinová louka

S Kesselem jsem to nejspíše vysloveně podělala. Mám tedy nejspšíse o jednoho kamaráda méně. Vlastně za to může upřímnost. Co srdce nevidí, to ho nebolí. Měla bych se jít nejspíše podívat, kde je vlastně ten Julek. Nemůžu mu ani zanechat vzkaz. Necítím jeho myšlenky. Vůbec nic. Jakoby se vypařil ze zemského povrchu.
Pomalu jsem se jen tak procházel trochu...No trochu více zasněžené pláni. Na Středozemce jsem dlouho nebyla.
Zastesklo se mi mém bratru. Asi bych si měla najít jinou společnost, být sama se mi moc nelíbí.
Tlapky mě nakonec zanesly k jezeru.
"Sníh...To je taková krása." Po cestě jsem se několikrát vyválena ve sněhu. Konečně, tolik mi chyběl. Tohle má bt má druhá zima na Gallieře. Je to rok, co jsem si tu našla domov, přátele... Musím sehnat Indil...

->> Ohnivé jezero

// řeka Midiam s Kessem bez přispěvku

Netrvalo dlouho a už jsme byli opět úplně jinde. Kessel mě vedl přes les a okolo řeky, tak jsem to neznala. Tedy teď už jo. Na seznam věcí, které dělat nebudu jsem s připsala i to s Kessem a jeho hlavou. K čemu mi ta magie vůbec je? Přemýšlela jsem cestou o využití čtení myšlenek. Dlouho mě nic užitečného nenapadlo. Vlastně bych mohla být užitečná jako tajný agent. Třeba pro Smrt. To si musím poznamenat. Napsala jsem si v hlavě malou poznámku.
"Mám zlý pocit, že se něco stalo s Juliusem. Nemůžu mu poslat vzkaz. Buďto už má plný záznamník, nebo je mrtvý," to druhé jsem si nemyslela. Ale vlastně je to dost možné. Lennie začaly téct slzy. Pak odvrátila zrak a řekla: "Ukaž mi to místo."
Nutně potřebuju rodinu. Blueberryho jsem neviděla od doby, kdy... Já už si vlastně ani nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla svého bratra. Nebo bych se mohla podívat, jak se má Indil nebo Suerte. Musela bych je hledat a to by byla práce. Nebo smečku. Druhou rodinu vlka. Mohla bych to zkusit v Asgaarské nebo v té na severu. Erynijské. Asi už mají ale všude plno.
"Ty taky asi nemáš smečka co?"

Ty jsi hermafrodit? :DDD
četla-> morfujeme -> dost postrádal
:DDD

-> Borůvkáč

Po nějakém čase bloudění jsme nakonec přeci jen vykoukli kdesi Galtavaru. Pro upřesnění ve východním. Následovala jsem Kessela mlčky a celou dobu jsem se trochu štrachala v jeho myšlenkách. Některé jeho mozkové pochody byly velice zajímavé. Například ta vlčice. Vypadala pěkně. Vlastně Nie čekala, že už Kessel partnerku mít bude. Je to kus. Nejspíše o něj byla rvačka. Trochu jsem zabloudila v jeho mysli. Bylo to zajímavá podívaná.
"Je škoda, že jsme zmizeli tak narychlo. Ale jsem ráda, že je Coffin v pořádku," usmála jsem se na něj.
"Dost by mě zajímalo, kde je Julius, snažila jsem se ho kontaktovat, ale nejspíše mě nemohl slyšet. Asi je má magie rozbitá. Ach. Chybí mi.
Co ty Kesíku, tedy smím ti takhle říkat, ne? Já vím, že jo...Máš nějakou vlčí slečnu?"
Přemýšlela jsem znovu o té bílomodré vlčici. Vypadala sympaticky. "Jednou bych jí určitě chtěla poznat. Budu upřímná, jsme kamarádi. takže ti chci říct o své magii, která všechny děsí a otravuje. Ovládám magii myšlenek, ale nevyužívám jí zle. Jen jsem si tě na začátku trochu proklepla, abych věděla, co jsi zač. Doufám, že mi to promineš." Teď jsem si vpomněla, jak na tohle reagoval Suerte. Třeba to bude Kessel brát s klidem...
"Nechtěla jsem toho vědět moc, takže se tě zeptám slovy a ty mi odpovíš větou, která taky obsahuje slova. Co Scarita? Líbí se ti?" přitom jsem se trochu pousmála.
Doufala jsem, že by se vlk třeba chtěl svěřit se svým milostným trápením.
Přitom jsem si vesele sem tam poskakovala po pláni. Bylo to příjemné, nacházet se jinde než v lese. Byl nádherný večer. Tedy když opomeneme tu mlhu a studený vítr. Nedostatek slunce a tmu.
"Ukážeš mi tvé oblíbené místo?" zeptala se ho a mířila mírně na sever. "Moje oblíbené místo je támhle," ukázala jsem za řeku na Neprobádaný les. "Tam jsem poprvé potkala Juliuse," přitom jsem si zavzpomínala, jaké to bylo.
Pak jsem se zastavila a čekala, jestli mě Kessel někam zavede.

Co tím končí? Textu nerozumím... stále budeš moje prdelQa :DDD

S pozdravem kravička

//Ticho! :D Jsme s Kess domluvené :D

No Kess žadonil, ale bylo dost pozdě. Přihnal se sem jako bouře nějaký naprosto emocionálně klidný vlk. Jistě, vlastně se cítil naprosto jinak. Nie to zjistila jen s malou procházkou jeho mysli. Je novopečený tatínek, jak roztomilé. Nedivím se mu. Taky jsem si všimla, že se s Kessem vlastně znají. Ach, tohle byl špatný tah. Musím to nějak vyžehlit. Teď prosím neudělej žádnou kravinu. Zůstaň klidný a prostě dělej, že je ti jedno, co bylo. Prosím. Řekla jsem Kessovi pomocí své magie.
Na chvíli vlčice opravdu přemýšlela, že tohodle vlka prostě usměrní pár volty. To ale byl opravdu stupidní nápad.
"Ahoj, jsem... Jsme si vědomi toho, kde se nacházíme, ale máme pro to důvod. Tady Kessel," přitom jsem se na svého společníka podívala. "On... Má přítele, který se jmenuje Coffin. A vím, že je součástí vaší smečky... On měl Coffin takovou nepěknou nehodu a tady Kessel je tak dobrý kamarád, že tu riskuje život, jen aby zjistil, že je v pořádku," přitom jsem se trochu pousmála. "Mimochodem je vaše milá alfa Tailla že?" přitom jsem tohle jméno vyslovila poprvé v životě. "Je to sestra mého partnera, ale ten tu teď není a on by si přál, abych tě poprosila, jestli by jsi jí mohl za nás oba za Lennie a Juliuse pozdravovat? Byl by jsi tak hodný?" přitom se Nie podívala do krásných Sayapových rudých očí. "No mě je jasné, že je o Coffina dobře postaráno. Nevím jak ty Kessíku, ale já tady skončila." Přitom se mírně natočila k odchodu. Doufala, že je tedy Sayap nechá v klidu odejít.

//Teď píše Sayap a pak Kess :)

-> Zelené nory + Kessel

Vstoupili jsme na území cizí smečky. Nejdříve mi to vůbec nevadilo, no po pár desítkách metrů jsem se pomalu začala obávat, že mě tu někdo zakousne. Ach jo, že já jsem s ním šla. Asi jsem udělala pěknou kravinu.
Pokousala ho ryba? Cože?
"Počkej, teď se mám asi smát ne? Jak někoho sakra může pokousat ryba? Normálně do ryb koušu já, ne naopak..." přitom jsem vyplázla jazyk, ale tak, aby to nevypadalo tak, že ho slovně napadám. Pouze jsem si z něj dělala trochu srandu se špetkou údivu. "Nikdy jsem tu v Gallieře u žádné smečky nebyla. Nebudou na nás zlý?" mezitím jsem cítila flekáče blíž a blíž.
Tenhle vlk o své minulosti moc mluvit nechtěl. Já si ale zjistila své a nechtěně jsem jeho myšlenky komentovala nahlas. "To je mi moc líto..." Možná netušil, na co to vlastně reaguju. Také jsem zjistila, že nemá 2x v lásce nikoho, kdo ovládá schopnosti myšlenek. Ihned jsem zpanikařila. Právě jsem se asi přiznala, že jsem mu drze listovala v hlavě.
"... Já... Myslela jsem je mi líto, že nemám zatím smečku." Vlastně jsem mluvila pravdu. Potkala jsem tolik vlků, kteří už si tu svou našli. Zlatavou, Ageron dokonce i Erynijskou. O více smečkách jsem neměla potuchy.
"Ty doufám znáš někoho, kdo žije v téhle smečce?" trohu jsem znervózněla. Třeba bych u téhle smečky s trochou štěstí mohla zůstat.
Bylo tu plno borůvkových keřů. Sice už neměly na sobě žádné plody, ale i koncem podzimu se dalo jasně poznat, že se jednalo 100% o borůvky.
Hmm, v létě to tu musí vypadat skvěle. Mezitím jsme pokračovali směrem, který naznačoval, že je zde Coffin.
"KDE JE JULEK?!" ihned jsem se zastavila a vzpomněla jsem si, že mám vlastně partnera, který by měl být s námi.
Asi je na mě naštvaný, řekla jsem si smutně. Ale co, až bude chtít, najde si mě.

// Bože ochraňuj mne! To je za taakkk dlouho :D
Snad to preziju :DD

//Je to kvůli tomu halloweenu, naval Noxovi starý nešpešl a budeš mít i obrázek :D

Tenhle nešikovný Kessel se zdál jako pěkně dobrej dude na pokec, byl i docela pohledný, ale tuhle myšlenku vyhnala ihned Nie z hlavy.
Stále koukal přeci jen trochu vystrašeně, nebo se tedy spíše ztratil kdesi ve žvatlání.
"Jen tak náhodné potkání? No furt lepší, než sledovat, jak na něj slintá obří grizzly," zasmála se opět. Prostě teď už to bylo za nima, takže se z hrůzy stala vlastně dost pěkná příhoda.
Když se zmínil o tom, že je vlastně dlouhý příběh to, proč Coffina hledá, Nie se zamračila. "Mám spoustu času, můžeš vyprávět, třeba cestou, pojď, půjdeme tudy," ukázala kamsi směrem na západ. Počkala na Juliuse, a šla mu po boku.
"Vlastně nebylo v plánu jít sem, ale začal pořádný slejvák, takže jsme se raději schovali a přespali v jedné z nor, ale jinak se mi tu i docela líbí. Tobě snad né? Až na ty ďuzny je tu docela pěkně," usmála se a pomalu pokračovala směrem, kudy se tedy rozhodla jít hledat Coffina.
"My se tu vlastně po Gallieře víc jak půl roku jen tak poflakujeme, poznáváme nové tváře, nová místa, je to pěkné, ale už mi začalo něco chybět. Přemýšlela jsem o tom, co. Mám úžasného partnera," podívala se na Julka. "Mám dokonalý život, nic mi pro život nechybí, potkala jsem tu svého bratra, Julius i svou sestru. Prostě je to tu jako pohádka, ale už jsem o tom přemýšlela v dobách, kdy jsem sem teprve dorazila. Měla jsem kamarádku Indil a ta se mě jednou zeptala, jestli s ní nepůjdu sehnat smečku, do které bych se mohla přidat. Toho dne jsem odmítla, ale každý den přemýšlím, jestli se jí to opravdu podařilo a teď žije šťastně s rodinou," rozpovídala se trochu, ale určitě to bylo pro všechny příjemné... Tedy pořád lepší než ticho.
Pomalu jsem cosi ucítila. Pachy. Rozdílné. "Jsme asi na hranicích dvou území smeček. Já vlastně vím kde jsem. Pamatuješ tenhle les Julíku? To je ten, ve kterém jsme se vlastně dali dohromady," usmála se na svému milého a věnovala mu krásné zamrkání.
"Teď je na tom území nějaká smečka. Tedy alespoň se to tak zdá. Nevím jak vy, ale já cítím starší pach Coffina tudy," ukázala směrem na druhý les, který asi také patřil smečce. "Nejste strašpytlíci ne?" Vydala se jako první na území cizí smečky.

-> Borůvkáč