Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Holky jsem do toho nahnala já, je zbytečné, abych psala post, který za mne napsal vlastně Osud, takže jsem jim řekla, ať holky kašlou na Sky a Ner, které jsou skup. jiná :D

//http://www.amk.cool/images/discussion/original/b3e34449dea2c28284981f107177c8157f1fd49f.jpg

Pro Sigyho jsem nejspíše byla pěkná mrcha. Vůbec mě to nepřekvapovalo. Musela jsem uznat, že se mi líbí, budit vynucenou autoritu. Ach, velice přájemný pocit. Měla bych takhle možná šňafat častěji.
Usmála jsem se. "Ty znáš mě a víš, že za normálních podmínek bych se s ním ráda kamarádila," mrkla jsem na Sigyho. (Tohle si už vůbec nedokážu představit.) Takhle situace mi dala možnost, přemýšlet o tom, kdo vlastně jsem.
//Pasáž kterou můžete přeskočit
Ostatní mě nazývali chodící katastrofou. Hlučná, upovídaná. Co jsem si ale musela opravdu zapamatovat je fakt, že jsem vždy byla přátelská a dobrá kamarádka do deště. Možná jsem sem tam i vtipná. Vlk ví. Tohle jsem si zkoušela poprvé. Mám dvě možnosti. Hodný a zlý polda. Právě takovýhle je ten jediný rozdíl mezi mnou a Fanny. Já byla ta, která by se klidně mohla s dobrým svědomím dopustit násilí. Fanny by to měla těžší. Nikdy není ta dobrá a zlá cesta. To jsem si prostě musela ovědomit.
//
Koutkem oka jsem stále sledovala vlka. Už jsem neměla žádné obavy. Vyprávěl svůj strohý příběh. Tedy pouze kousek z něj. Zmínil i Kesselovu bývalou partnerku. On si asi neuvědomuje, jak to celé s myšlenkami chodí. Viděla jsem úryvky jeho vpomínek. Kessel byl učitel tohodle cápka. No nic, nebudu ho s tím rejpat do jeho mozečku. Ještě si nakonec bude říkat, že jsem měla pravdu a blá blá blá.
"Fanny, vypadáš fakt otřesně. Jdeme ti ulovit něco na zub," podívala jsem se na Sigyho:"Jdeš s námi?" zeptala jsem se ho. Nacházeli jsme se na hranici a stačilo překročit řeku.
"Můžeš jít... Nebo...To je tedy lepší a exkluzivnější, jít na lov se mnou, mistrem," zasmála jsem se. Snažila jsem se ukázat, že taky umím něco jiného. Plivat na někoho neustále kyselinu není vůbec zábavné.

//Odepíšu večer

Povzechla jsem si. „To, že ovládám magii myšlenek neznamená, že jsem neustále v tvojí hlavě. Přestaň myslet na to, že si myslíš, že se ti hrabu v hlavě stále. Doporučuji na nic nemyslet intenzivně. Jen jsem si tě lehce proklepla. Víš, Fanny je mírná vlčice a nemusela by jsi všimnout faktu, že jsi vlastně něco zatajil. Měla bych si Fanny trochu prohlédnout les. Ty půjdeš hezky s námi a pokecáš o tom, jak dobře se znáš s Kesselem. Taky mi pak můžeš říct, proč jsi se ani nezmínil, že ho znáš, " otočila jsem hlavu na Fanny a drkla do ní čumákem. „Jdeme."
Necítila jsem se nijak špatně, že jsem na Sigyho přísná. Sice je tu omylem a není nijak agresivní, ale prostě sem nepatří. Vzpomněla jsem si, jak to chodilo v naší rodinné smečce. Poté i na obranu Borůvkové.
Při krokové procházce jsem šla vedle Fanny a koutkem oka sledovala Sigyho.
„Vůbec nepochybuji o tom, že by jsi tohle vše zvládla, ale..." Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych jí opravdu měla učit, jak se zachovat, když je na území někdo cizí.
„Takže, když se na území objeví někdo nový, musíš svou smečku chránit. Jsi moc mírná. Musíš si to k němu hrdě nakračet. Vypnout hruď. Vypadat větší. Zprvu vrčet. Cenit zuby. Nikdy nevíš, kdo je ten vetřelec. Kdybych nevěděla, že je Sigy neškodný, neustoupila bych ani po přátelském ahoj. Nikdy nevíš, kdy se z přátelského může stát... Braň své území. Kdysi jsem byla jako ty. Milá na každého, kdo se zatoulal za hranice. Jednou jsem si myslela, že mluvím s nějakým příjemným vlkem. A než jsem stačila mrknout, měla jsem jeho zuby na krku. Stále tam mám jizvu," zavzpomínala jsem si trochu.
Nechtěla jsem opomenout ani naší samčí společnost.
„Teď mi můžeš říct, jak to tedy je, miluju příběhy, zaradovala jsem se a nastražila uši.

//Hlásím své vlky a je jedno kterého vzít. :D
Raději bych Geiba, ale ten je na tom s magií zle....;D

//Boženo odepisuj a nekecej tu :D
Je to jedno, Fanny neměla vědět, že se Len vrátí :D

Fanny měla opravdu radost, že mě tu zase vidí.
"Počkej, ale já se podle plánu už vracet neměla...Ty jsi snad hotová vědma!" řekla jsem s úsměvem. Rozhlédla jsem se, a když jsem se ujistila, že je vše 100% v pořádku, kecla jsem si na zem a máchala s mokrým ocasem v blátě. Bláto je vždy lepší než krev!
"Nepovídej, to mi asi došlo, že má Kessel hodně práce. Měl by hoch taky sehnat nějaký pěkný úkryt, je trochu blbý mít smečku bezdomovců. Spaní pod širákem není nic pro mě," zasmála jsem se.
Vyskočila jsem na nohy a obešla si Sigyho. "Klid kovboji, zatím ti ocas neukousnu, ale jestli uděláš nějakou blbost, skončíš jako ta chudinka laň," pohrozila jsem mu trochu.
"Co tě sem dotáhlo?" zeptala jsem se a podívala jsem se mu do očí. "Mimochodem, pěkné oči, jakou magii ovládáš? Nevěřím, že by jsi snad nic neovládal." Zkoumala jsem ho pozorně. "Když se na něj vážně dobře podívám, dokážu si ho představit jako tvého partnera," otočila jsem se s úšklebkem na Fanny.
"Hele co kdybychom se poté Fanny vydaly na Kaskády? Vezmeme Kessela, který tam nikdy nebyl a tobě seženeme večeři," podívala jsem se na západ, na místo, kde se daná lokace nachází.
Hele Fan, řekl ti tenhle hošánek, že zná Kessela?! zeptala jsem se jí v duchu, protože mi prostě nic nemohlo zabránit tomu, abych si jeho pravdu doopravdy proklepla. Pro dobré účely a pro dobro smečky samozřejmě.
Co ho tu vlastně drží? Nepřišel do smečky a je tu omylem, neměla by jsi ho vyprovodit z lesa? Poučen snad byl ne? Na Fanny jsem promlouvala tak, aby nás Sigy slyšet nemohl.
"Měla bych se asi trochu ozvat i Kessovi, že jsem tady," řekla jsem na Fanny. "Nebudu ho teď rušit, můžu tu zatím zůstat s tebou?
Pak jsem se doráčela promluvit na Kessela, který dělal bůh ví co. Hele, nechci ti teď rušit to tvoje úřadování, jsem tu s Fanny a tím jiným...Zatím čus.
"Nudím se a jsi moc tichej, povídej něco!" řekla jsem tomu cizímu vlkovi. "Sigi, že?" abych ho trochu nakopla, trochu jsem si pohrála na to, že vím, jak se jmenuje.

=> Východní hvozd

Přišel ten hardy part... Já vs ledová řeka. To jsem to zase vymyslela. Mohla jsem být ráda, že je alespoň nad nulou. Poprvé v životě jsem byla ráda, že není sníh. Pomalu jsem se přiblížila ke břehu. Snažila jsem s, vyhnout se tomu. Možná bude stylové, nakráčet tam komplet od krve. Jo! To by... Nešlo, naštvaně jsem si odfrkla.
Mohla bych tam sebou flaknout jako kámen... Nebo raději normálně. Pomalu jsem do vody dala jednu tlapu. Ucukla jsem. Byla opravdu ledová. Notak!
Musela jsem se chvíli přemlouvat, ale nakonec jsem se do vody dostala celá. Klepala jsem zubama a těšila se, až konečně vylezu ven. Z mojí ulepené srsti byla mokrá srst.
Přeplavala jsem konečně na druhý břeh a bleskurychle vystřelila z vody. Celou cestu lesem jsem se klepala jako malá čivava.
Narazila jsem na dva blízké pachy. Musejí být hned za rohem.
Zrychlila jsem a za malou chvilku se dostala dostatečně blízko, abych mohla zaslechnout rozhovor.
Byla to Fanny a nějaký hnědý vlk. Podívala jsem se, zda-li už jsem pouze mokrá. Nechtěla jsem nikoho vyděsit krví.
„Fanny?" řekla jsem trochu zvědavě. Pomalu jsem vylezla ze svého úkrytu ve křoví.
Podívala jsem se na druhého vlka. „Nějaký nový zájemce?" prohlédla jsem si ho pořádně. Nevypadal zle. Nic moc, ale působil trochu zdatně.
„Tak co? Už jsi s Kesselem probrala to s tím tvým club card? Říkala jsem mu, že jestli jen cekne něco zlého o tvém přijetí, ukousnu mu ucho, zažertovala jsem. „Tohle mu raději neříkej." Usmála jsem se trochu falešně na hnědého vlka. Přerušila jsem jejich konverzaci. Ale asi to nebylo důležité.
„Jak to dopadlo s tím, který tam tak stál? Je členem? vyptávala jsem se trochu otravně. Musela jsem, jestli tu zůstanu, musím být v obraze.
„Právě jsem se se Suem rozloučila, byli jsme na lovu, poprvé jsem zabila laň. Nejdřív mi jí bylo líto, ale pak jsem si uvědomila, že je to vlastně naprosto přirozené. Byla dobrá. Kdy jsi sakra jedla naposledy ty? Vypadáš hrozně, měla by jsi něco sníst! vyčetla jsem Fanny její hubenost.

Laň jsem naháněla a snažila se jí skočit po krku. Ona se ale nechtěla nechat. Tož mě trochu naštvalo. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Lov nikdy nebyl mojí předností. Nikdy mi to moc nešlo a byla jsem ráda, že jsem někdy dokázala ulovit i jednoho blbýho králíka. Dost mi chyběly časy, kdy jsem vše jela na vlastní triko a nemusela jsem se starat o někoho jiného. Teď? Teď to budu já a dalších nejméně pět jiných. No co? Bude to moje rodina. Rodina, kterou už jsem dlouho neměla. Já jakožto samice lovila a přemýšlela o všem možném. Teď jsem prostě nedokázala myslet na něco jiného. Já budu mít smečku! Jéééj, vesele jsem při tom poskakovala a smála se. Laň jsem vnímala, ale lov teď nebyl primární záležitost. Hnala jsem jí z jedné strany a Sue zase z druhé. On se vymlouval, že mu lov nejde. Já mohla říct totéž. Nikdy jsem nic pořádnýho nechytila. Už jsem v dálce viděla jezero. "Měli bychom jí složit, jinak si to rovnou namíří do lesa," vyjekla jsem.
Už jsem se k ní blížila. Vlastně jsem byla celou dobu těsně u ní. Blížila se jen správná chvíle, kdy po ní skočím.
Sue byl z druhé strany. Až po ní vystartuju, skočíš jí po zadku a pokusíš se jí dostat k zemi. Víc jsem mu neřekla. Musela jsem zlá udělat hned. Trochu váhavě jsem jí skočila po krku.
Díky bohu, že jsem se trefila. Hned na první pokus jsem jí prokousla tepnu, hned poté jsem se pustila. Tekly z ní přímo vodopády krve. To by mohlo stačit.
Byla jsem unavená. Trochu jsem zpomalila, už jsem neměla důvod čekat. Kousla jsem jí ještě o něco níž, ale už to nebyl tak dobrý kousane. Laň únavou klopýtla.
Ukončila jsem její trápení a poděkovala za obživu. Tak se to asi dělá.
Dalo by se říct, že to byl lov, kde jsme měli štěstí.
Kdybych nebyla dostatečně silná, asi bych ji nesundala.
Lehla jsem si k ní a začala párat cáry masa. Byla jsem celá od krve. Cestou domů se asi řece nevyhnu.
„Nebyli jsme tak špatní, ocenění by jsme sice asi nedostali... Ale prostě to bylo bezva. Jen nechápu, jak se mi to povedlo. Lovit jsem nikdy neuměla." Poté jsem si vychutnávala oběd/večeři... Či tak.
Pozorovala jsem ho a v duchu si říkala, že když zrovna není naštvaný, vypadá celkem roztomile.
„Kam půjdeš pak? zeptala jsem se zvědavě.
Podívala jsem se na nebe. Měsíc byl schován za mraky. Sníh byl snad všude. Tenhle Nový rok začal pěkně.
Postavila jsem se na nohy a oklepala se.
„Doufám, že víš, že jsi v Narviňáku vítán. Nezajímá mě, co na to ostatní, až budeš chtít strávit se mnou nějaký ten čas, prostě přijď a já budu s tebou."
Bylo mi jasné, že se s ním asi dlouho nevidím, což mě mrzelo, ale bylo mi jasné, že potřebuje trochu klidu.
Jsem jako horská dráha.
Přišla jsem k němu a podívala se mu do očí.
„Tak se měj, per se s mírou, buď milej a nezlob!" řekla jsem mu na rozloučenou a poté mu nesměle olízla čumáček.
Podívala jsem se naposledy i na laň, kterou jsem zabila a vydala se k lesu.
Když už jsem tam skoro byla, otočila jsem se a podívala jsem se na něj, usmála se a vběhla do lesa.
Cestou do Narviňaku jsem ještě přemýšlela o kravinách, těšila jsem se, až budu moct tuhle novinku říct i Fanny.

-} Narvinijský les

//Zabte to, než se to rozmnoží ! :D

-> Východní hvozd

"Počkej, takže ty tedy nevíš, proč ti ten tvůj kožich bliká jako radioaktivní uran?" zeptala jsem se ho, když jsme opouštěli úkryt. "Vždyť... To je magie... Aha, tobě to ještě nedošlo," povzdechla jsem si. "Neřeknu ti to, když to ještě sám nevíš, je to sranda, jak nevíš, proč ti mizí části těla. No a pak mě napadl dobrý vtípek. "Slyšela jsem, že je to velice zákeřná magie, která si pečlivě vybírá své oběti a ty, pokud nejsou dostatečně silné, prostě na dobro zmizí. Puf, a jsou pryč. Pak už je nikdo nikdy neviděl. Ale ty to máš asi pod kontrolou, když zatím jen blikáš? Prej ti pak začnou mizet packy a ucha a pak i čumák..." Na svém ksichtíku jsem nedala znát, že na té story není nic pravdivého.
Konečně jsem vyšla z lesa a naskytl se mi pohled na velké prostranství. Dlouho jsem tu nebyla a ihned mi bylo jasné, že na tetřeva to dnes nevypadá.
Přímo před námi se páslo pět laní. Stačí mi jedna. Olízla jsem si čumák. "Kašlat na tetřeva, chci jednu tuhle," vyštěkla jsem.
"Nejspíše po lovu půjdu pomáhat do Narviňáku, takže se snaž, ať si naší společnou chvíli užijeme," řekla jsem a vydala jsem se okolo nich, aby mě neucítily, kdyby náhodou začal foukat vítr nesprávným směrem.
Je libo nějaká speciální technika, či dlouhé nahánění? Jo, dáme si hon.
Pořádně jsem si je všechny prohlédla a snažila se najít nejvhodnější oběť. Tu co je mě nejblíže. Specifikace na nic, musela jsem na ní najít něco, aby bylo Máničce jasný, kterou trubku myslím.
Má zadní pravou skoro celou od bláta. Žádná jiná nebyla tak velké prase jako ona.
Budeme jí nahánět? Já na to výdrž docela mám. Jsi ready? Ok, teď.

Už jsem ho zase až moc vyhecovala, mohla jsem být ráda, že on to vždy nějak přežije. Mračil se. "Ale noták, myslíš si, že kdybych tu být nechtěla, nešla bych s tebou ne?" podívala jsem se na něj.
"Přemýšlíš nad strašnýma kravinama. Co by jsi řekl na to, kdybych ti Já řekla, že tě mám ráda?" Větu jsem myslela pouze ze srandy, ale čekala jsem upřímnou a seriózní odpověď.
Venku stále vydatně sněžilo a nezdálo se, že se dneska něco změní. Mám hlad, měli bychom si sehnat něco k jídlu.
"Klidni se s tou magií, jinak za chvíli zmizíš úplně." reagovala jsem na to, co se s ním děje.
"Musíš pochopit jedno, jsi můj kamarád a já jsem tvoje kamarádka, sice ne tak nejlepší, ale máš jistotu, že já budu stát při tobě," přitulila jsem se k němu.
"Víš co? Zapomeň na to, co se stalo a na to, co jsi prožil a prostě už se o tom nebudeme bavit, jo?" Postavila jsem se, ale musela jsem se krčit. Jeskyně nebyla vůbec velká.
"Alespoň s někým jsi měl dobré vztahy. Vstávej, jdeme lovit." Počkala jsem až se dostane na nohy i on.
Když jsem vylezla, ucítila jsem kořist. "Je tu někde blízko tetřev." rozhlížela jsem se. Vítr vál a bylo to dost nepříjemné.
"Pojď," pobídla jsem ho a vydala se za pachem.

-> Východní Galtavar

//Chybí ti přesun :D

Leželi jsme jen tak v jeskyni a čekali, až konečně přestane sněžit. Bylo mi teploučko, ale já toužila jít a hrát si ve sněhu. Ještě chvíli. Nejspíše už bylo ráno, což znamená, že je čas jít. "Je mi líto, že jsi měl špatné dětství. Teď se cítím špatně, já byla vlastně rozmazlený fracek, který zdrhl z domu..." řekla jsem dost smutným tónem.
"Není to někdy až k pláči, fakt, že budeš sám? Vždyť to už jen zní zle. Nevěřím, že existuje někdo, tak velký suchar, který raději stráví život sám. Bez rodiny, bez smečky, bez sněhu..." Mohla bych pokračovat hodiny a hodiny o tom, co je podle mě správné. Jistě, já se v tom zase tolik nevyznám, ale je to taková ta divná intuice.
"Kdyby jsi nebyl takový mrzout, kterému je všechno úplně jedno a který si neváží života, možná by s tebou nějaká i být chtěla. Možná to taky není kvůli tomu, že by jsi nechtěl ty. Pravda taky může být, že o tebe vlčice nestojí." Teď jsem ze sebe dostala něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Byla jsem zlá. Hnusná.
Zavřela jsem oči. Svých slov jsem nelitovala. Byla to pravda. Do hlavy se mu koukat nechci, ale stejnak nevěřím, že opravu je ten typ vlka, který vážně chce být celý život o samotě.
ůěkdy jsi opravdu necitlivý," vzlikla jsem tiše. "promiń." Měla bych se smířit s tím, jaký je. Stále jsem se ale k němu tiskla. Nejraději bych ho tu nechala. Vrátila se ke starému životu vlčete. Ale tohle je ta realita. Ještě před rokem jsem nechápala, jak může být bratr tak vystresovaný.
Vrátili jsme se po troše výměně názorů v k tématu.
Našla jsem to na dně jezera, nic to nedělá a bylo těžký, nasadit si to na krk. To je asi vše. Můj bratr je ve smečce na jihu. Moc ho nepotkávám. Naposledy před rokem v zimě. Bylo to v Asgaardu. Už si jen letmo pamatuju, jak vypadá. Co ty a sourozenci?" zeptala jsem se.
Počkej, ty jsi ten samotář," v téhle větě byla špetka vtipu, ale hlavně pokárání.