Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věděla jsem, že tohle není vůbec vhodná chvíle n to, abych se o něco pokusila, ale situace prostě chtěla, abych to udělala, ale hezky od začátku.
Krčila jsem se za kmenem stromu a doufala, že mi žádná část těla nepřečuhuje. To by mohlo být trochu blbý, když jsem si dávala tu práci, dostat se sem. Po straně jsem mohla trochu vykouknout na místo, odkud jsem přiběhla a odkud rozhodně přiběhne i Sue, který mi byl rozhodně v patách.
Konečně se objevil, takže jsem schovala hlavu za kmen, abych neprozradila svoje krytí. Úkryt je v této situaci naprosto klíčový.
Zavolal na mě a očekával snad, že bych se mu ukázala? Pche, naivka, já vylezu hned, až řekla mi bude chtít a budu připravena... Já tady umřu...
Tentokrát se k povalenému stromu přiblížil ještě víc a já trochu znervóznila. Potichu jsem hluboce polkla.
Podle jeho tónu hlasu bylo poznat, že má trochu strach. Nechtěla jsem ho děsit, takže jsem si nakonec vybrala tu druhou možnost, jak prozradit svou polohu.
Když podruhé zavolal, počkala jsem chviličku a poté tenkým hláskem řekla: „Tady,” opravdu to mohlo trhat uši.
Vykoukla jsem na něj a usmála se. „Taky jsem,” potvrdila jsem ještě jednou svou pozici. Přelezla jsem povalený kmen na jeho stranu a trochu se oklepala, protože jemná sobě měla pár větviček. Tohle má být práce samců, odfrkla jsem si.
„No takže... To, co jsem ti chtěla říct je... Fuj tenhle les je odpornej," ošila jsem se a rozhlédla. Ještě horší bylo, že právě tady jsem potkala Juliuse.
„Takže,” nadechla jsem se. „Víš já tě mám ráda...A teď nemyslím kamarádství... ” trochu jsem se styděla, protože on zrovna nebyl ten typ vlka, který je předpovídatelný. Hluboce jsem se nadechla a vydechla. Narozdíl od něj, já ho sledovala pohledem nepřetržitě, každý pohyb. Vnímala jsem svůj tep, svoje srdce a doufala, že to dobře dopadne.

// Řeka Kiërb

Už jsem ztratila úplně z dohledu řeku a čekala, že třeba najdu nějaké dobré místo, kam bych se mohla schovat. Jenže JÁ a moje ŠPEKY se prostě nikam nevejdeme. Proč jsem tohle udělala? Hrát blbý hry, co mě to napadlo. Ach jo, povzdechla jsem si a zastavila. Musela jsem se rozhlédnout, protože jsem v tomhle lese byla pouze jednou, ale jen chvilku a na západě. Východní část mi moc nepomáhala. Vydala jsem se pomalejším poklusem dál a dávala si pozor, kam šlapu. Zdejšímu terénu jsem moc nedůvěřovala. Proč tohle dělám, měla jsem to prostě říct, stěžovala jsem si. Jsem totálně blbá...
Teď už jsem to nechtěla otočit, protože by to bylo fakt blbý. Našla jsem tedy schovku a vecpala jsem se pod spadlý strom. Ne úplně, abych se moc nezasekla, tohle by mi ještě scházelo.
Bylo to vlastně totálně ironické, že nakonec utíkám já a ne on. Pojď si pro mě, říkala jsem si v duchu a chtěla, aby tu už byl. Jestli mě nenajde, hodim ho do řeky, usmála jsem se.
Někdy je to prostě jednoduché a někdy opět těžké, tohle je ta těžká část. Pochopil by to někdo jiný? On Suerte prostě asi přehlíží všechny detaily, ale mam pocit, že kdybych mu něco řekla, nepochopil by to stejně... Tohle je opravdu těžká situace, protože teď mu to zase chci říct... Bože jsem jak vlče.

„Když já prostě nevím, jak to říct přímo, kopu tě k tomu už od minula a ty stále nic,” svěsila jsem hlavu a snažila se vymyslet, jak se z téhle situace mohu dostat, protože tohle je už naprosto k neuvěření.
„Dobře, tak neutečeš a vezmeš to jako vtip, nechci ti to říct, ale taky nemůžu dál, já ti to chtěla říct už když jsi přišel...Už zase mluvím tak jak mluvím, co?” podívala jsem na něj bezradně.
Třeba když skočím do řeky, oddálím tuhle chvíli. Povzdechla jsem si. Už zase myslím na totální kraviny...Eh... Budu v pohodě, snad.
„Neutekl? Opravdu?” otočila jsem hlavu a zeptala se trochu rozklepaným hlasem. Stále bylo poznat, že váhám. Mohla bych prostě teď nechat tohle být a s radostným vytím říct něco jako: Jej ono prší! nebo Včera jsem neměla večeři, YEY!
Takhle to bohužel v realitě nefunguje.
„Aby bylo jasný, nemůžu za to jo?” řekla jsem smířeně, ale pohledem jsem uhnula zpět na řeku. Hluboce jsem se nadechla a zase vydechla, abych konečně mohla říct, co jsem chtěla.
„Hele, létající veverka!” zavyla jsem a rozběhla se k lesu. Když se Sue otočil, měla jsem trochu času schovat se za strom. „Řeknu ti to, až mě chytíš!”
Vyběhla jsem menší svah a zamířila rovnou někam, kde to totálně neznám, ale nevadí. On mě najde.
Kličkovala jsem mezi stromy a sem tam se ohlédla, abych zjistila, jak daleko jsem a jestli nemám zpomalit, protože zase na druhou stranu nikam nepospíchám a nechám ho udělat úspěšný lov, vždyť si tále stěžuje, že není dobrý lovec. Tady má šanci.

//Neprobádaný les

„Koukej se na mě, když s tebou mluvím! Prosím,” řekla jsem trochu panovačně, ale na tom už momentálně nesešlo. Nechtěla jsem už, aby si myslel, že jsem naštvaná na něj, na sebe, na smečku. Nejsem, nebylo mi teď tohle všechno jedno.
„Podívej, ty si nejspíše sedíš na uších, právě jsem řekla... Nevnímáš, teď totálně zapomeň, že něco jako smečka existuje. MY máme problém... Já mám problém...”
Sedla jsem si naproti němu a zamáchala ocasem na důkaz, že se cítím dobře.
„Smečka - počká.”
„Nezlobím se na tebe, ani na sebe, netuším, proč jsem prostě byla hnusná, jen prostě víš ty... No prostě mě jedna věc dohání totálně k šílenství, ale kdybych ti to řekla, naprosto si dokážu živě představit svojí reakci.” Chvilku jsem mlčela, aby stihl zaregistrovat každé moje slovo, které jsem řekla. Poté jsem se nadechla a pokračovala. „Buďto by jsi takhle zaraženě čučel do země, nebo prostě utekl. Pak existuje ještě malá pravděpodobnost, že se mě ještě 10x zeptáš na otázku typu Co? Fakt? ... Nebo prostě řekneš něco negativního na svůj účet.”
Nechtěla jsem toho na něj vybalit tolik, ale prostě jsem musela, chtěla jsem a nutně to potřebovala udělat, litovala jsem najednou, že do svého života schytal takovou trubku jako jsem já.
„Mě nezajímá, jestli oni nutně potřebují mě, protože JÁ potřebuju tebe,” strčila jsem do něj čumákem. Kdyby mě slyšela Scarita nebo Kessel, asi bych letěla na kobereček.
„Chceš mi něco na tohle říct?” zeptala jsem se dřív, než začnu rozebírat zase něco naprosto jiného. Myslím, že by tu teď bodl nějaký náhodný vlk, který by tuhle vyhrocenou situaci ukončil a nechal nás oba... Oddechnout? Tohle je jak zápas v boxu.

„O to tu právě jde Sue!” vyštěkla jsem asi až moc naštvaně. Po dlouhé době jsem ho zase označila jménem. Tahle situace se celkově dostávala na velice dobrou cestu, která no doufejme končí někde, kde my dva nejsme smíření s tím, že toho druhého už nikdy v životě neuvidíme. Tohle si potřebuju po dlouhé době opravdu promyslet. Když on je prostě tvrdohlavej...
Vyskočila jsem na ťapky a nervózně přecházela z místa na místo a doufala, že bych tím mohla najít vhodné slova, která by tu mou slabou chvilku vyrovnaly. Já se ale nechci vlastně omlouvat. On by si měl uvědomit, že tohle není jen o ničem. Grr... Štvala mě ta bezmoc, která mi nedovolila nic říct, nechci to pokazit.
„Já ho mám taky ráda,” špitla jsem, ale tónem, který naznačoval mou ztracenost a starost. Kecla jsem si na zadek, až to muselo bolet.
„Nechci tam...,”vydechla jsem asi po minutě, kdy jsem totálně zadržela dech, abych vychladla. Ve chvílích, kdy nevím, co dělat, prostě se trochu naštvu a pak to lítá...
„Všímám si toho, jak se chováš, pamatuju si, když jsme se potkali, nebyl jsi tenhle vlk, trochu nepříjemný bručoun kdysi, podívej se na sebe, teď jsi sluníčko, ale já tě neměním, to ty chceš,” reagovala jsem na to, co řekl. Překvapilo mě to. Sue prostě neví, co chce. Je sice starší než já, ale stále prostě žije jako malý tříletý vlček, který přišel nadšeně objevovat Gallireu, potkávat nové přátele...Dobře, tohle k němu nesedí, ale alespoň trochu tohle poznal. Určitě.
„S tebou je to těžký,” popotáhla jsem. Chvilku jsem prostě zkoumala, jak pěkná je tu zemina, protože tohle bylo na mě moc emotivně vysilující, očividně. Měla bych ještě něco říct? Udělat? Utéct? To poslední rozhodně ne, ale musím sama zjistit, co chci. není mu snad jasné, že jednou stejně budu muset jít? Smečka mě čeká, já nemám srdce opustit ani jedno. Příjdu si jako střed mezi opačnými magnety. Chci aby se spojily, ale to se nikdy nestane, protože tyhle dvě strany se odpuzují. Je to fyzika. Tohle psychologie. Chtěla bych pomoct, ale neumím to. Nejsem silnější, než trauma a vtlouklé přesvědčení. Nejsem.
Nakonec jsem se nuceně zvedla a popošla pár kroků k němu, sklopil zrak a já se sehla, abych mu viděla do očí. „Nenechám tě.”

//They're sooooooo cuuuuteee

„Vážně, právě jsi mi rozkázal jo?!” podivila jsem se, když jsem zaregistrovala jeho panovačný stisk na svém uchu a zamumlání. Rozhodně to bylo ne. Takže asi nikam nejdu. „Tak teď mi tu řekni nějaký rozhodující důvod, proč bych neměla jít, čeká na mě krásná a čistá jeskyně...” řekla jsem a setřásla ho ze svého ucha. Měla bych ho rozhodně ještě chvilku takhle trápit.
„Máš na to chvilku, zatím si přehodnotím, co jsi říkal předtím,” usmála jsem se. Bylo těžké teď o něčem přemýšlet, protože jeho posledními slovy mě uzemnil. Tak on až takhle jo? Bylo to divné, konečně...? Taky se nám někdo možná pochlapil, usmála jsem ďábelsky.
Nevinně jsem zakecala... „O tom jsem už tak hodně uvažovala, bylo by to totálně úžasný, mohla bych mrzačit ostatní naprosto legálně a bez trestu.” Představa, že bych tohle mohla praktikovat bylo přímo dokonalé, chtěla bych být kreativní mučitel! „Víš, že jsi teoreticky byl moje první oběť? Nevím proč, ale moc ráda bych mrzačila tu tvoji 'kamarádku',” zakřenila jsem se. Jí by pár voltů nic neudělalo. Mohla bych si skočit za Smrtí, ta by byla jistě ráda, kdyby mi mohla pomoct s mými... Choutkami...Ještě by mi požehnala. Lennie prober se...
„Hele nemáš náhodou zásadní uchylku, neustále mi žužlat ucho?” zeptala jsem se nejistě, protože vlastně ano, stále visel na mém uchu jako vlče na cecku.
„Jak by jsi si něčeho takového mohl všimnout, jsi totální ignorant, který ignoruje každý debilní náznak a každou maličkost, kdybych před tebe uhodil teď právě blesk, všiml by jsi si toho?” Mezitím mi trochu začala poblikávat srst, protože jsem nabila svou magii. Neuměla jsem vytvořit blesk, ale o tom zatím on neví, měla bych mu to potom říct, když si my říkáme všechno.
Popsal mě přesně tak, jak jsem se dokázala popsat sama. Měla bych očekávat něco víc? Pochybuju, tohle prostě byl klasický popis, který neobsahoval něco, co by mě mohlo potěšit, či urazit.
„Na některé věci by jsi se mohl jednoduše zeptat Sue, funguje to tak normálně, jenže ty jsi bambulík, kterej se raději stáhne, aby náhodou něco nepokazil, posedlej kontrolou nad situací, co? To je blbý,” zvedla jsem se a zamířila blíž k břehu.
„Co jsi tedy vymyslel?” zeptala jsem se vítězně a podívala se na druhý břeh, kde mě čekal domov, kam jsem vlastně jít nechtěla, ale sloužilo to jako prostředek pro momentální výchovu.

„Já na to prostě ještě neměla hold čas, pořád někam lítám a vsadím se, že bude pěkná...” Opravdu mě upřímně zajímalo, jak to tam bude vypadat, protože jsem nikdy v žádné z tamních jeskyní nebyla a o žádnou ani pohledem nezakopla, ale pokud se tam vejde celá rodina Scarity, nemám žádné námitky, jen bych ráda vlastní skulinu někde.
„Prý ho z části budovala sama alfa, což je super, protože když si vezmeš, kolik práce to dá. Využití magie je tak super, přála bych si mít taky užitečnou magii, protože moje akorád působí bolest a otravujou ostatní, mohla bych být dobrý rváč,” nadšeně jsem vypískla.
Začalo trochu pršet, ale nijak mi to nevadilo, protože jsem stejně byla mokrá, alespoň je teď mokrý i Suerte.
„Netušila jsem, že jsi takový masochista, kterému nevadí, když se ráno probere v kaluži vody se zápalem plic,” vyplázla jsem jazyk a raději se pěkně schovala pod jeho hlavu. Výsledek toho sice moc nepřinesl, ale nepršelo mi na hlavu, kterou jsem si pečlivě schovala pod jeho čelist.
„To je dobře, jen tě zkouším, stále mi doufám držíš tohle místo,” zavrtěla jsem se, když mi kapky bičovaly záda. „Však ty snad brzo zjistíš, o co mi jde, tak hloupý zase nejsi, ne?” s úsměvem jsem se zeptala, sic žádnou odpověď nečekala. (Hell yeah použití zastaralé spojky!)
„V tom případě nechápu, co jsi na ní viděl, ale zároveň nechci dál tohle divné shledání rozebírat, prostě se něco stalo a ty si to nedokážeš vysvětlit a já detaily nepotřebuju,” rozhodla jsem se, nechat to Valentýnské něco na pokoji, protože to nedávalo smysl a mohla bych ho nejspíše rozzlobit, což jsem nechtěla.
„Jak by jsi takhle popsal mě někomu jinému?” Tohle mě na jednu stranu dost zajímalo, vnímání mé osoby někým jíným a navíc naprostým opakem mé povahy a chování.
„Nejsem zlá, jen prostě říkám, že pak budu o tobě vyprávět, sám si to řekl,” vyplázla jsem na něj jazyk. Říkal přeci něco o tom, že umře dřív, tak jsem se chopila situace, kterou poté využila k mírné provokaci.
„Zlatíčko, já mám smyslu pro humor za nás oba, víš tohle je osud, doplňujeme se,” usmála jsem se. Vlastně není žádná vlastnost, kterou bych postrádala. Mix všeho. Jsem milá, vtipná, společenská, žárlivá, výbušná, bláznivá... Někdy i vážná, řekla jsem s v duchu s nechutí poslední vlastnost.
„Možná bych měla jít, jestli chceš,” řekla jsem, když jsem si všímala, že bych ho náhodou třeba už mohla nudit. Pravda byla, že se mi nikam nechce.

Koukal na mě, jako by snad konečně něco přišlo... Řekla jsem něco špatně? Nebyla jsem si jistá, proč na mě takhle kouká, ale nijak jsem se vůbec nehodlala na něco takového ptát, stačí to, že mu to asi trochu přišlo směšné. Byla jsem rozhodně ráda, že jsem mu alespoň trochu zlepšila náladu. Jsem prostě jako dobrá víla, sice nemám nějaký prďácký křídla a kouzelnou hůlku, ale přiběhnu, když se to hodí. Prostě jsem hustá!
„No jsem mini pomocnice a ty by jsi byl můj pomocník... Náplň tvojí práce by bylo, dělat mi radost svou přítomností, dělal by jsi mi "ochranku" a za odměnu by jsi mohl spát v mojí části jeskyně... A dávala bych ti jídlo. Thug life zadarmo." Všechno jsem prezentovala s jasnou ironií, ale nemohla jsem říct, že by se mi to přesně takhle nelíbilo.
„Otravovali bychom se navzájem celý den, ráno by jsi na mě "vyjel" poté by následovalo poflakování a večer bych ti povídala pohádky n dobrou noc. Lepší život nikde není." Dělat si z něčeho takového srandu bylo na místě, ale možná bych se přeci jen mohla chovat trochu dospěle. To nejspíše nepřipadá momentálně vůbec v úvahu, smečka je až za řekou, tam se se svym chováním musím značně krotit, abych působila alespoň trochu na nějaké blbé úrovni a dělala naší smečce trochu nějakou dobrou pověst. Cítila jsem se lépe, že přeskočíme téma: Expartner Lennie... Prostě to už není, nebude a nechci aby bylo. Tohle byla asi moc velká chyba, skoro jsme se neznali a já teď vidím, že jsem byla dost zbrklá a nerozvážná. Bylo to moje ukvapené rozhodnutí, kterého momentálně silně lituju, ale kdybych ho nepotkala, nenašla bych ten super náhrdelník, který se mi houpal na krku. Je to pomalu rok, co jsem jej našla a ještě jsem nezjistila, co dělá. Třeba Kesselův mu umožňuje léčit ostatní tvory, ale tohle není jediný případ, kdy se něco takového dělo. Měla bych si to nějak napsat n čelo, abych nezapomněla, že něco takového existuje, protože poslední dobou jsem si pomalu nevšímala, že něco na tom krku mám.
Ale teď smrtelně vážně, zajímalo by mě, kam vlastně zmizel, třeba se mu něco stalo... Tohle také byla docela dobrá možnost, kterou bych měla zvažovat. Sice se mi nezdá, že by to bylo možné, slyšela bych jeho myšlenky. I kdyby byl v bezvědomí, slyšela bych je... Možná bych na to opravdu měla totálně zapomenout a dělat, že nikdo takový nežil, nebo že jsem ho já nikdy nepoznala. „Já se vlastně nikdy nezeptala, jestli jsi ty někdy někoho miloval..." podívala jsem se na něj s trochu vážnějším výrazem, protože téma láska je opravdu většinou ta seriózní záležitost, kterou mohou probírat jen dva dobří kamarádi. Což my dva jsme a byli jsme...
Moje osobní zvědavost na chtíč, vědět všechno možné byl k nezastavení, co je na tom divného, jen se prostě podrobně chci seznamovat. „To byla tak krásná, že jsi jí chtěl a ani neznal její jmeno? Sue, ty draku! Rrrr," škodolibě jsem zavrčela a prohnaně se usmála. Takhle ho škádlit, třeba bych si měla dát pohov, ale to vůbec, měla bych to mít v popisu práce. Denní úkoly: Chyť jelena, zajdi za Hotaru, vystřel si z Máničky ... To by bylo přímo dokonalé.
V mém kožíšku přistála jiná vetvička, která mi byla velice známá, bodla jsem ho pohledem, protože jsem se zbavila ostatních a teď mám už zase nějakou na sobě, nejraději bych ho vymáchala v blátě, ale to by tu nejdříve nějaké muselo být. Rozhledla jsem se okolo sebe, ale krom pár malých fleků nic. „To se tak prostě traduje ne? Měl by jsi se smát, ať vydržíš a bla bla... Mám pocit, že jsem extrémně nesmrtelná." Smích je nejlepší lék na všechno, to je prostě všeobecný fakt, který já rozhodně dodržuju. „Milá vnoučata, pamatujete si na toho věčně zamračeného vlka, který před několika lety umřel? Kdyby se tenkrát více smál, mohl vás teď před spaním děsit strašidly." Dodala jsem k tomu ještě hlas stařenky a poté vyprskla smíchy... Budu fešná babka. „Prostě všechno ber s trochou humoru, ono tě to nezabije... Sice jsem slyšela o několika případech, kdy se vlk smíchem udusil, ale to u tebe nehrozí..." Sledovala jsem, jak pije z jezera a promlouvala ke svojí touze, hodit ho do řeky jako tenkrát. Nesmíš, to se nedělá!
„Vlastně hodnost a funkce u mě nehrajou důležitou roli, je to milé, pyšnit se nějakým postem, ale žít dokážu i na málem postu, je to jedno," usmála jsem se.
Fakt je to docela jedno, nikdy jsem do toho nebyla nějak položena, ráda se vším pomohu, ale nejsem jako jiní vlci, kteří to dělají "ochotně" kvůli vyššímu postavení. Narvinij je moje rodina, tam se postavení nedělají.

//http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9f/US_69.svg

„Ty jsi vážně trotlík, naprostý tupý ignorant a nechápavec," smířeně jsem vydechla s úsměvem, aby se nezdálo, že je to myšleno jako čistá nadávka. Měla bych to s ním prostě vzdát a vzít to hezky postupně, abych ho nijak nepodráždila.
„No prakticky ano, Kessel je někde v lese se svým davným kamarádem, ale prostě se teď Scar musí starat o nové členy a vlastně jsem ještě ani nebyla objevit úkryt, který je docela pěkný, tedy slyšela jsem o tom." Bručela jsem mu do tmavé srsti a sem tam přejela po malé jizvě, která byla ukrytá pod jeho hustou srstí na krku. Stále tam byla, pamatuji si, kde k ní přišel.
„Nebudu tě nutit, ale jistě by jsi schytal post sekretáře sekretářky... Prostě to necháme být a už ani slovo..." Je pravda, že mi moje tvrdohlavost trochu nedělala dobře, stejně tak moje ambice a umanutost, ale empatie říkaly, nech ho být.
„Ano, chci..." Zamlumla jsem mu do srsti, takže bylo trochu nejisté, co jsem právě řekla.
Příhoda s mojí rvačkou ho nejspíše pobavila a hned si neodpustil poznámku. „Byla jsem totálně mimo..." přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si vzpomněla na toho vlka... Meinere... tak se asi jmenoval, ale tohle je pouze další nedůležitý fakt.
„Ty moc dobře víš, že je tohle jméno tabu! Je prostě pryč a nic jako on neexistuje, takovéhle vlky nemám ráda, ti co střídají vlčice, to raději někoho, kdo se extrémně drží stranou."
Taky o vlčici? What?!
„A teď už o ní zájem nemáš ne? zeptala jsem se docela zděšeně. Co to sakra bylo? Všichni měli nějakou blbou zamilovanou chvilku, ale snad každý úplně a totálně do vlka, o kterého by normálně ani nezakopli.
„Už žádný kecy o smečce, povídej, jak mi ty větve všude sluší," usmála jsem se. Nechci už slyšet o ničem podobném, tohle je moje malá dovolená.
„Nemrač se, jinak brzo umřeš... zašklebila jsem se jako kyselá rybička a vyplázla jazíček.
Pak řekl něco, co mu bylo očividně proti srsti, což jsem trochu nechápala, jemu vadí, že mám smečku?
„Já bych taky chtěla dělat takovéhle výlety ven, ale ty si budu moct dovolit jen občas, nejspíše mi Scarita přidělí hlídku na hranici, což bych ráda přijala, ale to znamená, že tu asi budu běhat sama. Proto jsem tě chtěla, byli by jsme spolu..." Nechtěla jsem aby na to poslední odpovídal, nechtěla, jen jsem mu řekla, proč jsem chtěla, aby zůstal, nechci sebou Luciena, Fanny nebo Stellu... Hotaru už vůbec ne, to raději tu hnusnou samotku.
Mám chuť ho prostě zakousnout...

„Opravdu zajímavá vlčice, ale mam silné tušení, že už jí Scar odmítne, poslední dobou se přidalo docela dost vlků a ona prostě nemá celý den na to, aby bezhlavě přidávala další členy. Horší je, že se Kessel stále nevrátil, nevím, co mu tak trvá," zamáchala jsem nervózně ocáskem a podívala se na les, který se za tu dobu, co jsem tady nezmenil.
„Hlavně klid, pokud budeš i nadále dávat výhradně mně přednost, nebudu se zlobil, ušklíbla jsem se. „Proto jsem použila magii, ani jsi si snad nevšiml, že jsem se úmyslně kvůli tobě vyčerpala? Scar mě naučila tuhle magii využívat s rozvahou," vysvětlila jsem. „No to ale nic nemění na tom, že si nemohu zjišťovat něco o vetřelcích na území, tohle asi povolené mám," zamrkala jsem nevinně očky. Mít jistou převahu nad ostatními díky vzpomínkám se vždy hodí a děsit je tím, že jim mohu kecat v hlavě je ještě lepší.
Věděla jsem, proč má Sue takový odpor ke smečce, ale tohle by bylo jiné, nemohu ho nutit, ale to mi nevěří? Narvinijka se skládá převážně z mojí rodiny v uvozovkách a je mi nad slunce jisté, že by ani nemusel o nic žádat. Prostě tohle je majetek Lennie, který tu bude od teď až do smrti a nikdo na tom nic nezmění, jinak budou lítat blesky...
„A to jsi opravdu nepřemýšlel, že by to bylo tentokrát jiné? Podívej se na mě. Byla jsem rozpustilá vlčice, která se nikdy nechtěla vázat. Teď jsem starší a mám svou smečku, zodpovědná a trochu už jsem prostě dospěla. Cítím se lépe." Bože já jsem stará! Klid, stále jsem taky krásná a vtipná.
„No, kdyby jsi mě neznal, přišel čmuchat, což ty by jsi neudělal, přišla bych za tebou a dost hnusně vyhrožovala. Znáš mě, nejsem zrovna nějaká jemná květina."
Trochu se na mě zlobil, což mě taky nepřekvapuje. „Hele, nemáš prostě pocit, že už se to opakovat nebude? Zrovna tebe se na všechno mohu zeptat Anny mi to řekneš, nic horšího, než to, co už znám, přijít nemůže." Byla to pravda, věděla jsem to, co by možná někomu neřekl.
„Slovo daří bych asi nepoužila, ale nemohu si stěžovat, mám jidlo, úkryt a přátele... I tak si teď často přijdu jako páté kolo u vozu," svěřila jsem se mu smutně s pocity, které cítím už nějaký ten den...
„Hele normálně přísahám, že jsem nevěděla, co dělám prala jsem se o laň a jednoho vlka, netuším proč, ale ani jednoho už nechci vůbec nikdy vidět... Ten Valentýn byl prostě divný a raději bych na to zapomněla, ale proč bych se prostě o tuhle vtipnou vzpomínku nepodělila.
„Nemyslím si s nějakým tím ostrým hlasem a pevnou tlapou by tě to přešlo, navíc pochybuju o tom, že by jsi na mne dokázal být zlý, protože to z psychického hladiska je takřka nemožné," vyplázla jsem na něj jazyk. „A jestli jo, tak teď hned," zasmála jsem se.
„Ty a problém? Jediný problém je, že jsi pryč, tohle mi vadí, jinak by o žádný problém nešlo, ale nedostanu tě na území smečky, budu muset lítat takhle mimo území, což by neměl být už vůbec problém, ale ty jsi prostě trubka, která tamhleto území vnímá jako vězení," ukázala jsem čumákem na les. „Podle mě je to les jako každý jiný, jen je tam nekolik stálých vlků, ale ty jsi prostě tvrdohlavec, který se nerad váže..."
Vlastně jsem netušila, proč ho tak nutně potřebuju ke klidu své duše, ale bylo to tak. „Předtím už jsi mě měl plný zuby, co?" usmála jsem se.
„Nemyslím tebe, v žádném případě nelituju toho, že tě znám. Jen to, že smečka zamezuje to, vídat se s tebou, prostě je mi líto, že jsi bůh ví kde, zatímco já řeším totální kraviny, chybí mi ta volnost, ale když jsem se přidala, znala jsem následky, " sklopila jsem zrak k zemi a civěla na pěknou jarní trávu.
Poté mi vyprávěl o příhodě s lavinou, což v jeho podání znělo trochu komicky, ale nesmělo to vypadat, že se bavím, sakra málem přišel o život... „Truhlíčku..." řekla jsem ustaraně a přitulila se k němu.
Na Galliree se dějí naprosto neuvěřitelné věci, které často lomcují s mým chápáním, ale neměla bych se prostě stále tak divit, žiju tu už skoro druhým rokem a stále se zarazím na slově lavina, pohroma, kouzelný a další věci. Když se říká, že magie neexistuje, proč tedy umím působit bolest pouhou myšlenkou? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, vlastně jsem již pár vlků bez magie potkala, proč já jí mám, Sue má a oni ne? To jí ještě nezjistili? Nebo vůbec nepřijde? Při návštěvě Života bych se měla zeptat.

//http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9f/US_69.svg

//Kde? Co? Jak? Proč? Já mám přesun asi sedm postů níže. :D to je pouze počet řádku tohodle postu. :D

Nečekala jsem opravdu, že se hned ta vlčice rozhodne, jít si s mým jménem říkat o smečku. Neměla jsem jí ho říkat, naštvaně jsem si odfrkla a koukala, jak mokrá koule terorizuje území. Naše územíčko... Kdybych jí neřekla jméno, mohla jsem to hodil na Fanny, která zmizela a já opravdu netuším, proč se vydala na jih a co očekává, že najde. Možná bych se jejím příchodem měla nechat překvapit, nešel bych si prostě přiznat, že to nejde podle mých představ. Měla jsem hlídat dva vlky a jeden zmizel a druhého dvě bláznivé vlčice uspaly, aby... Já netuším, co se tam vlastně stalo a moc mě to nezajímá.
Sue se mi zdál trochu vážnější, což jsem hodlala připsat na triko té, která nás opustila, jemnovala se Sheila... Pro vlastní dobro bych n tohle jméno mohla asi zapomenout, aby náhodou nebyl ten průšvih, že si Scar začne myslet, že během po Galli a verbuju nám nové zajemce... Ono to přišlo samo, mučilo mě to! prosím, já přísahám, že to takhle bylo, snažila jsem si v hlavě přehrát, jak to asi bude probíhat v budoucnu. Mohla bych se spíše věnovat té překrásné situaci, že už konečně mohu dělat ty seriózně pitomé kraviny, které tak zbožňuju.
Když se konečně ztratila vlčice skočila jsem na něj a povalila ho na záda. Přitulila jsem se k němu a hlavu mu tiskla na hruď, cítila jsem to, co jsem potřebovala, něčí život.
„Spíše se cítím trochu divně, špatně si na to zvykám. Noví vlci, pochodování, ale na druhou stranu je to příjemné, zatím si nemohu stěžovat." usmála jsem se a pustila ho ze své pasti. Lehla jsem si vedle něj na břicho a natáhla tlapky před sebe. „Víš, že jsem žárlivka a musíš mě s tím zlobit," jemně jsem ho přetáhla svým ohonem po zadní tlapce, aby nezůstal náhodou bez toho roztomilého trestu.
Někdy mu budu muset opravdu seriózně vysvětlit, jak funguje moje magie. Prostě nechápal, že v něm nečtu jako v knize, jen získávám jednotlivé útržky, které mi moc neřeknou. Vzkazy prostě posílám, když nechci, aby to ostatní slyšeli, prostě velice osobní pošta. Nevyužívám k tomu nic z tebe, pouze ti nutím tuto myšlenku. Tohle sice nebylo jako se Scar, kde to prostě neubíralo nic z mojí energie, protože jsme obě s touto magií a tak se vzájemně radíme atd. Teď jsem byla částečně oslabena.
Vyslechla jsem potichu jeho vyprávění, moc se mu do toho nechtělo, ale já ho nenutila, aby cokoliv prodlužoval, on mi to někdy sám poví...
„Špatnou náladu? To je mi líto, ale teď už je to lepší ne? Víš tajně na tebe přináším svou energii a dobrou náladu,"šťouchla jsem do něj packou a zamáchala ocasem.
Teď bych měla mluvit asi o tom, co se stalo ve smečce, což ho nejspíše nebude zajímat. „Hlídala jsem dva vlky, kteří se do sebe pošahaně zamilovali, poté sledovala přijetí dvou praštěných vlčic a teď vyhnala ještě jednoho vlka. Jde ze mne strach," pochlubila jsem se. Nějak mi vypadla jedna velice důležitá část příběhu. Natáhla jsem se k němu a čumáčkem ho lehce polechtala u ucha. „Já se poprala s jednou vlčicí, která mě štvala, má krásný značky na tlapě, víš to je další módní doplněk, otlačky od mých zubu," pošeptala jsem mu.
Lehla jsem si zpět na bok a prohlížela si jeho hnědé bříško plné těch příjemných a jemných chloupků.
„Víš, že bych tě velice ráda něčím přetáhla po hlavě a odtahla do své jeskyně, která je jistě moc pěkná," úplně jsem se zasnila, jaké by to bylo, kdyby byl se mnou každý den, každý den bych se po něm mohla válet a zlobit ho.
„Jak tak koukám, nechyběla jsem ti asi, protože dámskou společnost máš, což si pouze tedy kompenzuješ to, že ti chybím a proto necháváš tyhle moje levné napodobeniny, aby ti oxidovali v životě," posadila jsem se u jeho hlavy a koukala mu do očí. Jeho modré oči byly to, co na něm mám nejraději a ještě několik jizev, které ukazovali, že to neměl jednoduché. Můj bojovníček.
„Mohla bych tě pozvat k nám, jistě by jsi tam nikomu nepřekážel a hlavně bych tě měla na očích a mohla v klidu spát, že s nikým nikde nerandíš, ale tebe už tam nikdy nedotáhnu. Mám pocit, že jsem si možná špatně vybrala," postěžovala jsem si mu. S ním jsem řešila všechno otevřeně, moc nepřemýšlela, co řeknu, protože neexistuje nic, co by nemohl vědět.
„Když už jsme u toho, jak tě prosim tebe mohla převálcovat lavina?" zeptala jsem se, protože zrovna tohle upoutalo mou pozornost.

//http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9f/US_69.svg

Opět jsem úplně nepřítomně civěla do vody, proč si prostě nemohu pomoct? Ono to vlastně docela pomáhá, takže jsem si zatím pomyslně třídila myšlenky do jednotlivých šuplíků, které představovaly moje mozkové laloky. Eh...
Sem tam se mi mihla nějaká vzpomínka na léto, jak jsem vyčůraně oblafla medvěda, jak se poprvé zamilovala a jak jsem třeba nedávno hapala do bažiny.
Ucítila jsem pach, velice známý a ještě jeden... Měla bych snad přehnaně reagovat? Smečka mě naučila, že bych nejdříve měla vyslechnout a až poté trhat prdele. (SORRY za vulgarismus, ale hodí se to.)
Chvilku jsem se ještě věnovala své hlavě, takže jsem nezaregistrovala, že už je má společnost na místě.
„Jen na malou chvilku," usmála jsem se. Byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala. Přítomnost vlčic ho značně poznamenala. Mohu snad za to? Neměla bych o tom tolik přemýšlet. I když jsem se měla věnovat jen a jen jemu, nemohla jsem si odpustit pár zlověstných pohledů na jeho společnost, raději jsem si nechtěla zjišťovat, kolik vlčic nám tu obskočil.
„Zlatíčko, já jsem tu tajně, hledat tě by mohlo trvat dlouho. No, co bych pro tebe neudělala, ale nebyl čas a netvrď mi tu, že jsi si stále nezvykl na moje magie..." ušklíbla jsem se. Nemyslela jsem totiž momentálně pouze magii myšlenek.
„Víš tohle se teď nosí, měl by jsi to taky hned vyzkoušet," vzala jsem si větvičku do tlamy a píchla mu jí kamsi do srsti za ucho. Velice elegantní.
„Myslela jsem, že budeme sami," špitla jsem, ale pokusila se věnovat jeho společnosti milý pohled.
Jo tak ty hledáš smečku nanynko...?! Pfff... Musíš být milá...
Zároveň se mi líbilo, ukazovat, jak má o mne Sue zájem. Měla bych přestat...
„Hned za řekou, můžeš vyhledat alfu a zeptat se na volné místo," teď jsem se nefalšovaně usmála. „Lennie," představila jsem se a poté se věnovala zase Máně. „Tak co? Jak se máš kašpárečku?" Moc dobře jsem si uvědomovala, na co vlastně dělám narážku, ale on ví, že to myslím přátelsky. Náš vztah by byl bez tohodle zlobení k ničemu. Trochu jsem se ještě oklepala a Sue dost možná schytal pár kapek. Muchacha.

// Narvinijský les

Po nějaké době naprosté hypnozy zdejší řeky, rozhodla jsem se, trochu se odreagovat. Pamalu jsem se vrhla do ledové vody a nikam nespěchala, snad se ve mně nevyvíjí nějaký druh masochismu. Zatřásla jsem hlavou, protože se mi očividně dostala nějaká přebytečná voda do sluchadel. Užívala jsem si volnost, kterou jsem po pravdě již pár dní necítila, jelikož mě trochu svazují povinnosti mojí smečky. Mojí smečky... Je to úžasné.
Dostala jsem se na břeh a pomalu se vyplazila ven jako nějaký přízrak. Chvíli jsem se zájmem pozorovala, jak ze mě kape všude voda, byla jsem jako konvice. Otřepala jsem se. Pocit, že tohle budu muset pak opět udělat, byl hrozný, ale takhle se mi to líbí. Při troše štěstí si ani Scar nevšimne, že jsem pryč. Budu se nejspíše muset brzy vrátit, abych náhodou nepřišla o něco důležitého, hádam, že budu muset jít ukázat les těm dvoum. Super, opět páté kolo u vozu. Udělat to bohužel musím, protože se nám v jeskyních nahromadila kupa příbuzných Scarity. Kde je vůbec Kessel? Asi je se Sigim, pokrčila jsem pomyslně rameny a zakempila se na břehu řeky. Proč jsem to přeplavala?!
Pak mě napadlo, pokud jsem vlastně mohla slyšet myšlenky Suína, musí být blízko. Vím, že už jsem slabá, ale na jedno to snad stačí.
Řeka Kierb, přijď si trochu pokecat... Doufal jsem, že se nebude zlobit, chtěla jsem ho prostě a jednoduše vidět. Vlastně jsem tomu dost nerozuměla, ale nevadilo to. Prostě tu počkám a budu doufat, že se nenaprdne a dovalí sem ty jeho kejtičky, na které se očividně také těším. Vypadám příšerně, napadlo mě. Čert to vem, viděl mě už v horších sračkách.

Trochu jsem se zmateně podívala na Scar, hledala jsem u ní nějaký náznak, ale pak to prostě přišlo samo a bylo jisté, že je toto pro toho podivného vlka konečná. Tak a teď prostě zmizí a bude to. Scarita ho jasně vykázala a mezitím se k nám přidali další dva vlci, kteří na první pohled nevypadali přátelsky. Všechno se změnilo, když tmavá vlčice promluvila s tím, že by o něco ráda požádala. Doprovázel jí starší a rozumný vlk se zelenými odznaky na těle.
Oba se chovali mile a rozhodně na mě udělali dobrý dojem. Očekávala jsem, že se přišli zeptat na místo ve smečce, nevím proč, ale udělalo mi radost, že o toto území mají zájem i zkušenější vlci a ne jenom praštěné vlčice. Tihle by vlastně mohli vyrovnat míru šílenství, kterou tak zvýšily ty dvě, které se mi osobně taky docela zamlouvaly. Mám prostě ráda srandu a to, jak se kousaly do zadku bylo prostě boží.
Vlčice Naila a vlk Savior, mám pocit, že bych si tyto jména měla dobře zapamatovat, protože nevidím důvod, proč by je Scar zatím nepřizvala. Když už já, do téhle smečky bude s klidem přijat i slon.
Podívala jsem se na Scar a přemýšlela, co bych mohla říct. Vypadají dobře, mohli by dobře zapadnout a přispět svými schopnostmi. Nejsou to zbrklé kachny a nějaké skutečnosti mají, hele já se vrátím, než se rozmyslíš, jen skočím vyprovodit toho Smrada, podívala jsem se směrem k těm dvoum a usmála se. „Těší mě, doufám, že tohle není naše poslední setkání," přátelsky jsem zamáchala ocasem a poklusem jsem se vydala směrem, kudy se vytratil vlk, který sem přišel očumovat.
Dohnala jsem ho přesně tak, abych rozhodně viděla, že toto území opustí. Mezitím jsem se zase hrabala v něčem. Cítím se tu nadmíru osaměle, všude jsou ty ty zatracené páry a já jsem tu takhle alone. Normálně by mi to asi nevadilo, ale teď jsem prostě cítila, že někoho potřebuju.
Kde je Juliu? Měl tu ten smrad být se mnou, místo toho se vytratil a nechal mě tu samotnou, byla jsem já ale pitomá.
U hranic jsem si sedla a pozorovala, jak se cizák brodí na druhý břeh.
Chybíš mi Máničko, koukej se mi brzo vrátit... Suerte byl bůh ví kde, ale i tak jsem asi udělala něco, co jsem nechtěla. Ten mě zakousne... Haha ne, není dobrý lovec, než by mě chytil byla bych pryč, zasmála jsem se a s radostí mrskala ocaskem sem tam. Byl opravdu kouzelný večer, mám ráda jaro, ale zima mi opravdu chybí.
Chvíli jsem ještě pozorovala tekoucí vodu a nevěděla, jestli bych se měla vratit. Kde je vůbec Fanny? To je Lucienova věc, on si jí měl chránit. Obratila jsem se a vydala se opět zpět.
Měla bych to ohlásit alfě, že už je všechno v pořádku. Už nebude dělat problémy, Scar,podala jsem hlášení o tom, že Rellem už nebude dělat potíže. Vzpomněla jsem si na ty dva vlky, ten vlk měl opravdu krásné odznaky. A to už jsem si myslela, že po Stelle nikdo takový nepřijde. Neměla bych se jim tam tak vecpat, zůstanu tady.
Seděla jsem na břehu a pozorovala les před sebou. Byla jsem značně vyčerpaná, ale to by mohlo stačit ještě na jeden vzkaz, doufejme, že to zvládnu... Přivřela jsem oči, protože se mi značně motala hlava.

//Řeka Kiërb