Gallirea - Příspěvky uživatele

// Východní hvozd

„Ta čuba si za to mohla sama," zazubila jsem se na něj. Sice jsem nebyla hrdá, že jsem někoho mučila, ale jak se říká, všechno je jednou poprvé. Dobře, vlastně mě to docela hřeje u srdce, což je divný a blbý. Mám pocit, že se mi to líbilo, to si nesmím přiznat, ještě by to pak byl můj denní šálek kávy. Tohle přenechám té hrstce Gallirejských tyranů. Já jsem na to dost dospělá! Jednou si to uvědomím a pak se tím musím angažovat všude, typická Lennie.
„Třeba jsem budoucí terminátor Smrti a ještě o tom nevím. Něco jako jezdec apokalypsy. To by bylo... Boží! Dobře, tahle bych se nad tím rozplývat neměla, je to divný a chudák Sue.
Když jsem se konečně schovala v lese, zbystřila jsem. Nacházím se tedy někde ve hvozdu... A jídlo je tudy! Vydala jsem se po pachu a vlastnímu úsudku. Bingo? Pach sílí a já ještě nevím, jak zařídit, aby se mohl Sue vytáhnout. Asi bude nejlepší ta nejjednodušší taktika. „Neviditelný ještě jednou? Naženu ti ho a ty se prostě objevíš , až bude u tebe. Kousneš ho a já ti pomůžu, složit ho. Není velký," řekla jsem se vydala se na svou pozici. Počkám, až se Sue zorientuje.
Uvidíš, půjde to hladce, kdyby něco, prostě na to mysli hodně, zachytím to! řekla jsem mu a vyrazila za srncem. Jeho dva společníci vzali kopyta na ramena (?) a zmizeli. Hnala jsem ho správným směrem, ale nejspíše se mu život zamlouval, takže se chytře vyhnul místu, kde stál Sue a dostal se až k řece Kierb, kterou přebrodil a zmizel v Narviňáku. Skvěle! Večeře pro smečku. Za ním! křikla jsem a vyběhla. Bude to záhul, nejsem dobrá na dlouhé tratě.

//Narviňák

Musím opravdu uznat, že je dneska nádherně. Hezčí den jsem ještě tenhle rok asi nezažila. Takhle se mi to líbí, není teplo a zima taky rozhodně ne. Začali jsme se bavit o magiích, které se zdály podobné. Podobné vlastně jsou, ale je tam jediný a zásadní rozdíl. „No, když o tom zapřemýšlím, je to rozdílné. Sice mateš jinou hlavu, ale s iluzí měníš prostředí a halucinace pretou smysly. Řekla bych, že jsem začátečník, tu magii jsem naposledy použila na tu vlčici Carmen, která mě prudila. Zjistila jsem vlastně díky tomu, že jsem nekompromisní svině, kdybych chtěla, jiné by to bolelo. Tehdy se Carmen topila v bolestech. Nevím, jak jsem to udělala, ale vypadalo to, že by měla každou chvíli umřít," řekla jsem vážně. Přitulila jsem se smutně k němu. „Neřekla jsem Smrti, které magie chci, třeba mi dává ty kazisvětské, sadistické, které působí bolest a nemají skoro jiné praktické využití."
„Myslím, že jsou myšlenky užitečná magie, teď mohu dělat drastické výslechy. Bůh ví, na které jiné užitečné využití narazím," usmála jsem se.
Líbilo se mi, jak se na mě šklebil. Je to fakt roztomilý. „Vždyť do jisté míry jsi, " řekla jsem a už se o tom nehodlala bavit, protože mám vždycky pravdu.
Suerte běžel pro zajíce, tedy běžel? On si prostě zmizel. Vlastně už říkal, že to je s tou magií lepší. Moc dobře si pamatuju, jak byl vyjukanej z toho, že mu zmizelo třeba ucho. Heh, starý dobrý časy, moc pěkně se na to vzpomíná. Netrvalo dlouho a Sue se vratil i s úlovkem. Nadšeně jsem zavyla. Lepší se. „Ten je tvůj, je to jen jednohubka. Předvedeš se až za chvíli, chytneme nějaký pořádný oběd, vím, kde se ve hvozdu pasou srnci," vysvětlila jsem svůj plán a chtěla, aby si svou trofej vychutnal. „Jsi můj šikula!" drcla jsem do něj čumákem a pomalu se vydala zase dál. Potom jsem se zastavila a pozorovala Sua, jak baští. Nikdy jsem si vlastně neuvědomila, jak mám svůj život ráda.

// Východní hvozd

// Ohnivé jezero

Slíbila jsem, že půjdeme domů opravdu pomalým krokem, takže jsem se táhla jako smrad krajinou, kterou jsem velice dobře znala. Takže opravdu zase mizím do lesa? Nevěřím, že se to děje. Byla jsem trochu napřed, otočila jsem se, abych se ujistila, že je Sue stále se mnou. Jistě, že tam je, vždycky bude. Jen je to po nějakém tom měsíci stále nezvyk, mít ho za zadkem. Tedy je to příjemný pocit, ne že ne. Trápilo mě pomyšlení, co by se mohlo pokazit. Takže je možnost, že oba někde umřeme, Scar ho nevezme, nebo prostě Sue nezvládne situaci. Štvalo mě to, měla jsem jí to říct už, když jsme byli v lese. No nic, minulost neměním. Zastavila jsem se, nechtěl pospíchat a mě už ten poklus otravoval.
„Myšlenky by asi nebyly pro tebe, ale byli bychom si kvit, mohli spolu mluvit beze slov, vlastně by to byla poměrně sranda. Já přemýšlela o těch iluzích, ale pak jsem si řekla, že ještě dobře neovládam halucinace a elektřinu, takže nejdříve zapracuju na nich, ale dám si to jako cíl do budoucnosti, štve mě, že tolik vlků odsuzuje myšlenky, ty taky. Ono to není jednoduché, někdy si přeju mít jinou, méně užitečnou," povzdechla jsem si.
Teď jsem se chtěla zeptat na to, na co mi odpověď nedal. Trochu jsem doufala, že by na to řekl něco jiného. Můj pohled na tuto situaci byl poměrně zvláštní. Ještě nevím, jestli bych chtěla děti, nejsem ten rodinný typ. Na druhou stranu by to bylo asi pěkné a Scar se.mi zdála taková hodná, myslím, že by jí smečkoví caparti udělali radost. Měla bych přestat předbíhat.
„Nemyslím si to. Rozhodně ne! Neměl jsi na výběr, kdybys mě odmítl, mohla bych se na tebe naštvat a.to jsi nechtěl... Dělám si srandu, je jedno, proč jsme spolu, je to ve finále hezké, jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělala. Prostě se.teď cítím konečně dospělá, prostě všechno, co se mi teď přihodilo přispívá k tomu pocitu, že už nejsem tolik dětinská. Mám smečku, rozumného a dospělého partnera a kamarády na úrovni. Myslím, že jsem na správné cestě," usmála jsem se a olízla mu čumáček. „Super, začneš tedy teď hned trénovat," naznačila jsem směr, odkud jsem cítila králíka. Malou zahřívačku, vím, kde pak seženu vysokou.

„Hodně, vždycky ti vymyslím novou, ale Mánička ti zůstane napořád," vyplázla jsem jazyk. Prostě si to neopustím. Ta přezdívka mu přistála už někdy v minulosti, když se ještě nazýval mým kamarádem. „Vlastně jsem tušila, že spolu skončíme, ty by ses choval jinak, kdyby ne, jen jsem si nebyla jistá," řekla jsem trochu nenápadně, aby tomu nebylo rozumět. „Přemýšlel jsi někdy nad svým jménem? Zajímalo by mě, jak ho rodiče vymysleli, jak se vůbec takové jméno vybírá? Chtěl by jsi vlčata?" zeptala jsem se nadšeně. Neměla jsem samojistě nic v plánu, všechno bylo čistě akademické.
Stále jsem měla strach kvůli odznakům, ale Suerte se snažil, uklidnit mě, což se mu trochu dařilo. Jestli říká, že to bude dobrý, asi má pravdu. Nevím, asi bych na to prostě mohla přestat myslet na všechno, co mě nenechává klidnou. „RAMBÍČKU, jsi mi ale lichotník," usmála jsem se a projížděla mu packou po srsti na bříšku, tam, kde má vlk srst nejjemnější, však vy víte. Ani jeden jsme si za celou dobu ani nevšimli, že jsme mokrý. Ještě, že je sluníčko a teplo, takhle jsem hned suší.
„Číst tvoje myšlenky není zábava, protože vědět všechno lusknutím prstu není zajímavé, vysvětlila jsem. Raději jsem se ptala. Ono je to méně namáhavé a já jsem světoznámý tvor líný, takže asi tak. Pro mě byl i ubohý výšlap do Narrských kopců záhul. Nedělám si srandu, vážně to nezvládám. „Co ti vůbec řekl Život? O co jsi ho vůbec žádal," poslouchala jsem zvědavě a stále si hrála s jeho srstí.
„Jsem prostě kus, přitažlivá, krásná, milá, bla bla, mám krásné jméno a všechno, prostě jsem boží.." pronesla jsem celkem ironicky. Nikdy jsem nebyla namyšlená, na to jsem moc blbá.
„Je to asi na ozdobu, co já vím. Moje cetka na krku taky nemá význam. Lákám n to Suesamečka je to jediná pojistka, že se vrátí..." zašklebila jsem se. Tentokrát jsem tlapkou zajela trochu níž, nojo moje zvědavost nezná hranice. Houby Čáp Pepek! Je to jinak. Pokračování příště.
Zvedla jsem se a oklepala. „Vlastně jsi mi chtěl ulovit zajíce, myslím, že jsi to nikdy nahlas neřekl, vím, že po tom jistě toužíš, že?" usmála jsem se.

// Středozemní pláň

„Když tě to potěší, budu ti klidně říkat Rambo, sice jsi samá kost a kůže, jak říkáš, ale mám dobrou představivost," usmála jsem se a hledala v jeho objetí správnou pozici, abych ho nikde netlačila a zároveň měla pohodlí taky. Nějaký příjemný ďolík jsem si našla a byla spokojená. Navazovala jsem na starou konverzaci. Co když se mi to nebude líbit. Ty mi raději na všechno řekneš to, co chci slyšet, ale třeba se to nebude líbit mě, měla bych jít třeba za Životem, jestli by to mohl odstranit? Víš, prostě se to stát může, bojím se," přiznala jsem se. Opravdu jsem netušila, co si Život vymýslí. Nerada bych, aby má srst hrála různými barvami.
„Opravdu by mě zajímalo, na co myslíš, tluče ti fakt rychle srdce," pípla jsem. Doufala jsem, že nemyslí na nic závažného, o čem se mi třeba nezmínil. Má právo, mít tajemství, ale to se mi stejně moc nelíbí. „To je tu takové vedro, nebo je to mnou," zasmála jsem se. Vtipkovala jsem ráda, to mi nikdy nevezme. Někdy to trochu přehánim, ale nemohu si pomoct, je to moje povaha. „Takže takhle mi teď budeš říkat, jo? TRDLO? Máničko," usmála jsem se. Vyhrožoval mi, že něco vymyslí a myslím, že tohle je ideální. Líbí se mi to, ale o tom vědět nemusí, musím dělat, že mě to štve. To bude dobrý. Jsem tak podlá, měla bych se jít vážně léčit.
Vyprávěl mi zábavnou příhodu, jak k tomu přišel. Věc jsem raději koutkem oka stále sledovala. Není to nějaká vlčice, která mi ho chce vzít? Měla jsem tak zajímavé otázky. Jsem vážně blbá o toho by si ani jedna srnce neopřela. Jestli jo, byla bych asi zlá. „Takže ti to teď jako znásilňuje tlapu bez povolení. Nemám ti to sundat? Ještě ti to ublíží." Nevěřila jsem tomu, ať je to, co je to, ještě ne. Třeba to chce sníst můj přívěsek. Nebo ještě hůř začne to jíst Máni tlapku. Těma o návratu ho asi mrzelo, ale bylo to tak, jediné, co mi chybělo, je domov. Chci zase vidět Scaritu, ten vlčí pár, dvě praštěné vlčice, Luciena i Fanny, prostě se na všechny těším, taky se těším, až Scarita s otevřenou náručí přijme Sua a všechno bude tak pěkně růžový.
„Mohli bychom to vzít pomalu přes Pláň a potom chvíli být ve Hvozdu, nechci to s tebou uspěchat," zavrtěla jsem se a natáhla se, abych mu mohla olíznout čumáček.

Hehe, jistě, že jsem za to dostala zprda. Komu by se líbilo, kdybych si z něj dělala srandu. Zase mě prostě rafl do ucha, aby mi oplatil mojí podlost. Jestli to takhle bude pokračovat dál, nebudu za chvilku mít ucho. Alespoň to bude další vtipná historka pro vlčata. Dobře děti, řekla jsem vám o čápovi Pepkovi a teď je čas na ztracené ucho Aničku. Tu tatínek šikanoval, takže Anička utekla pryč, a tahle mámě zmizelo ucho, konec. Myslím, ze že moje příběhy budou boží, víc jak boží, nikdo lepší příběhy nezná, budou se tradovat po generacích a stane se z toho hit. Měla jsem na to přijít už dřív. „Já netvrdím, že ve vodě nic nebylo, jen si myslím, že už je ta příšera dávno pryč. Uvědomila si, že tu jsou jen samý nebojácní svalovci, jako jsi ty," zavrtěla jsem se.
Vyskočila jsem na všechny čtyři a podívala se na něj, hleděla jsem mu přímo do očí a culila se. „Chci, abys mě potrestal!" houkla jsem. „Promysli si to." Dál jsem to téma o jezeru už nerozebírala. Zajímalo by mě, co by zkusil. Třeba by mě odfoukl nějaký tajfun, uuu nebo ještě líp, svázal by mě lijánama. Nevím, jak by mohl použít možnost neviditelnosti, ale myslím, že je dostatečně chytrý na to, aby ho něco zajímavého napadlo. Je to kreativní tvor, myslí si třeba, že ne, ale já vidím, kdo ve skutečnosti je.
„Život říkal, že se nemám bát, prý by mi slušelo jen něco malého, nečekám, že bych to měla všude," usmála jsem se. Byla jsem krapet netrpělivá, moc se na to těším. Jistě to bude vypadat božsky. Řekl, že ho Život rozhodně nepřitahuje, že má raději vlčice. „Jo, jednu už máš,"špitla jsem nevinně.
„Myslím, že je to něco jako to, co mám na krku. Je to ozdoba, kde jsi to našel? Život ti to dal?" ptala jsem se zvědavě.
Najednou mě něco popadlo a vyhrkla jsem: „Sue! Já se chci mazlit!" otřela jsem se čumákem o jeho krk a zasténala. Měl pravdu, že ho valim po zemi dost často. No, co se diví? Dobrovolně nejde, říkala jsem si, když jsem ho lehce povalila na zem a přitiskla se k němu. Položila jsem mu hlavu na krk a prostě ležela. Zavřela jsem oči a přemýšlela, co mi teď právě chybí.
„Lásko, chybí mi domov," špitla jsem smutně.

„Bože pojď, než tě v té vodě něco zabije," řekla jsem a začala jsem plavat na břeh. Moje mise je ukončena. Úspěšně jsem se umyla. Teď, až to zade uschne, bude můj kožich zase krásný, jak já se n to těším. Oklepala jsem se a ohlédla, jestli ho opravdu nějaká příšera nesežrala. Nedošlo mi to předtím, ale říkal, že ho něco málem u jezera snědl. Tak to se teda nedivím, že vypadá jako Citrón. Napadl mě další vepřový nápad, který jsem hned musela uskutečnit. Co kdybych ho trochu polekala? Sice mě pak asi zakousne a nejspíše se rozejde s tím teletem, které mu přivodilo infarkt. Jestli se mu něco nebude líbit, ať to řekne nahlas, stejně ho asi poslouchat nebudu. V Paříži se z osla ani kůň nestane, takhle nějak to bylo s naším vztahem. Já respektuju jeho nálady a on se snaží přežít mojí hyperaktivitu.
Nahodila jsem zděšený výraz a začala křičet. „Sue! PLAV, DĚLEJ! CHCE TĚ TO SNÍST!" Pobaveně jsem sledovala reakci svého partnera, když si uvědomil, že si dělám legraci. No prostor k jeho názoru nezbyl, hups.
„Miláčku, já vím, že se ti to tam nelíbilo, chápu, chtěla jsem se jen podívat na ty jiné vlky, ale to už je teď jedno, pokazila jsem náš výlet a můžeš mě za to potrestat, byla jsem opavdu zlá holka," zavyla jsem. Sedla jsem si na zedek a opřela si hlavu o jeho bok. „Hadej, kde jsem byla. Šla jsem za Životem a ten mi řekl, že mohu mít nějaké klikyháky, jestli chci, souhlasila jsem," řekla jsem nadšeně. „Neřekl jsi mi, že je to takový fešák, teda na mého to nemá, ale Život je moc krásný..." usmála jsem se.
„Jak jsi se měl ty?" zeptala jsem se a doufala, že mi třeba poví o té divné věci na tlapě. Jistě, je to přívěsek, jen trochu jiný. Určitě je to pěkně originální. „Líbí se mi to," strčila jsem do toho čumákem. Cítila jsem, že vlk ani neví, co přesně to je.

Tvářil se zvláštně Nebyl snad rád, že mě vidí? Měla bych snad jít pryč a počkat, až si to v hlavě urovná sám? Bože je tak kompikovanej. Mám pravdu, někdy jsem se v něm ztratila. Tak má mě rád, nebo ne? Já opravdu nevím. Držela jsem se na hladině a pozorovala, jak s odporem zkoumá vodu. Myslela jsem, že je to jeho oblíbené místo, ale nevypadalo to, že by se tu někdy koupal. To je divný. Voda jako voda. Mě je jedno, jakou má barvu. Většinou chutná taky stejně. Kromě toho, že bylo toto jezero teplejší, se nijak jinak neliší od ostatních. Prostě je to v jeho hlavě a s tím já nic neudělám. Povzdychla jsem si. Musím se usmívat, vždyť se vlastně cítím skvěle, nebo mě teď právě přešla nálada?
„Tobě se prostě nikdy nic nelíbí, tak si naprď do hlíny," uraženě jsem se otočila. Jestli nechce, tak mu nic neřeknu. Jeho mínus. Myslela jsem si, že třeba pochopí, proč ho taham do vody, jenže mu to nedojde. Typické...
„Ještě to chceš opravdu slyšet?" řekla jsem uraženým tónem, ale zároveň jsem byla trochu smutná. Proč se zlobí? Vždyť jsem jen byla i s jinými. Třeba je hnusnej jen tak, třeba mu vidím, co já vím, neumím číst myšlenky... Hahaha, vlastně můžu, ale nechci, to mu vadí snad nejvíc.
V takovýhle situacích si nevím rady, jsem trochu zmatená, protože nevím, co vlastně chce, sice neví, proč jsem okolo něj jen tak proběhla, ale říkat mu to nechci, jistě by se mi smál a pak i poučoval, že jsem tam zůstávat neměla. Kdybych nezůstala, přišla bych o nové známosti, sice jsem si nové kamarády nenašla, ale i pouze známí se počítají. Třeba se s někým ještě uvidím.
Měla bych udělat první krok já, jinak asi budeme rozhádaní pořád, odfrkla jsem si.
Otočila jsem se na něj a doplula těsně k němu, kousla ho do ouška a zašeptala: „Chtěla jsem ti říct, že tě mám ráda a chyběl jsi mi."

// Narrské kopce

Konečně dole, byla to úleva. Vidět jezero bylo teď asi moje největší přání. Tím, že jsem měla na sobě i nějaké chrchlance Razzakiho, díky těm jsem teď měla všude písek, který se mi do srsti omylem připletl. Nelíbilo se mi, že mám kožíšek v takovém stavu, ale musím uznat, že to byla sranda, jak mě celou ohodil. Koledovala jsem si o to, neměla jsem mu packu strkat do čumáku. Dobře, zapíšu si to za uši, nikdy to dělat nebudu.
Zajímalo by mě, kdy se mi asi ty odznaky projeví, dnes? Zítra? Za rok? Co když se mi nebudou líbit? Dá se to reklamovat. Pach toho trubečka sílil. Vlastně jsem ho už slyšela i výt. Tak osamělý jezdec jo? Kam zmizel ten tichý Suerte, který nerad společnost jiných? Zvláštní, jsem prostě dokonalá. Dřepl si přímo k jezeru, takže ho prostě asi neobejdu, mrzí mě, že by mě měl vidět takhle špinavou.
Rozběhla jsem se k němu, ale můj záměr byl, oběhnout ho a skončit ve vodě, aby mě zaregistroval jako pouhou šmouhu. Když jsem byla u něj, vykřikla jsem něco jako: "Čas na koupel!" přitom jsem do něj trochu drcla a skočila pěknou šipku do červené vody. Byla příjemně teplá, někomu by nemusela být příjemná, ale mě se ta teplota zamlouvala. Navíc není nad romantickou koupel. Pořádně jsem se umyla a vystrčila hlavu na hladinu, abych se podívala, jestli se Mánička taky přidá. "Pojď sem zlatíčko, něco ti chci říct," zavolala jsem.
Doufala jsem tak trochu, že zapomene na nějakou tu kravinu, kvůli které jsme se rozdělili. Nemůže se přeci mračit pořád. Tak zle na tom zase nejsme. Všimla jsem si něčeho na jeho přední tlapce. Co to je? Že by se snad teky dočkal nějakého divného náhrdelníku? Něco podobného už jsem určitě viděla, jen si nemohu vzpomenout, kde to bylo, ale rozhodně je to zajímavé, ať je to cokoliv, žeru to!

// Vrchol

Byla jsem nadšená z toho, co jsem právě zažila. Rozhodně na tohle jen tak nezapomenu. Tohle bylo jiné, než se Smrtí. Ta chtěla pořád nějaké uznání a tohle a tamto. Život se mě sám zdvořile zeptal, jestli náhodou něco nechci. Docela mě to překvapilo, nečekala jsem, že je tk milý. No vlastně je hodně mladý, jak to dělá, že vypadá tak perfektně. Určitě má nějaké mystické tentononc, díky čemuž se je stále mladý, i když je mu nejspíše víc jako tisíc let. Tohle bych taky potřebovala. Sice by to jistě začalo být trochu nudné, ale sen o věčném životě jen tak neopustím.
Život je šílený, povzdechla jsem si při cestě dolů. Počítala jsem všechny krásné zážitky, které jsem měla. Začala jsem hned na příchodu, potkala jsem snad nejzábavnější dvojku, jak mi chybí. Našla jsem bratra a Julka, setkala se se samotnou Smrtí i Životem, potkala jsem Sua, stala se členkou smečky, všechno je tak pěkný, zajímá mě, co bude dál. Zamáchala jsem ocasem a vyrazila poklusem k jezeru, cítila jsem, že tam je někdo, koho bych teď ráda viděla.

// Ohnivé jezero

// Objednávka:

Odznaky magie: 140 oblázků a 20 poměnek
2* rychlost: 10 pomněnek
1* vytrvalost: 5 pomněnek
---------------------------------------
140 oblázků a 35 pomněnek

// Narrské kopce

„Tohle je mučení. Nic horšího jsem nezažila. Bože přestaň mi tohle dělat. Mám pocit, že už ho vidět nechci. Proč si raději nevybral nějaké pěkné místo u vody? Mořské břehy jsou krásné. Ne, ten pytel si musel vybrat pomalu nejvyšší místo Gallirei, když nepočítám Sněžné hory." Nadávala jsem takhle celou cestu. Já byla prostě ten typ, kterému se stále něco nelíbilo. No pokud tedy mluvíme o těhle hnusných kopcích, nechci je zaručeně už nikdy vidět. Raději si vydloubnu oči a zahrabu pěkně hluboko. Moje nožky mě bolely. Prostě bych raději zůstala tady a počkala, až se tu ten starý dědek Hříbek ukáže. Chodí on někdy vůbec ven? Třeba je celý den zalezlý v nějaké svojí posvátné jeskyni. Jak to u něj vůbec vypadá? Nikdy jsem se Sua nezeptala. Cítím to asi takhle, řekl by, že je to tu pěkný a tím to hasne. Takhle vypadá mužská logika. Měla bych být feministka a vládnout světu sama. Chlapci mají akorát vepřový nápady a malou slovní zásobu, většina nemá styl a nedokáže se většina slovně vyjádřit. Vlastně jsou tu jen kvůli té věci s rozmnožováním. Zase jsem narazila na to téma o rozmnožování. Bylo to trochu blbý, protože jsem zatím za celou cestu nevymyslela, jak to vlastně funguje. Vezmeme čápa. Ten nikdy nezklame. Tímto je moje přemýšlení u konce. Vlčata prostě nosí čáp a basta. Čáp Pepek. Tak se bude jmenovat. Tímhle jednou budu krmit hloupá vlčata některých členů naší smečky. Jednou, až bude mít Scar Lennie I a Lennie II, povím jim jako správná teta o Pepkovi. To budou koukat! Kdyby to bylo takhle jednoduchý. Přinesl Životu Pepek taky někdy někoho? Trochu mě zajímalo, jak je to vlastně s tím naším nadpřirozeným kamarádem dědkem.
A teď již opravdu vážně o tom, co se právě odehrává na kopci, Svalila jsem se těžce do písku. Kdo by řekl, že to bude takhle hladké přistání. Byla jsem skoro vyčerpaná a byla ráda, že dýchám. Zhluboka jsem nadechovala a zase vydechovala. Není to rozhodně jednoduché, patřím mezi ty, co vynikají v síle. Nikdy jsem nebyla vytrvalá. Někdy by se mi to sice hodilo, ale teď už je to fuk. Jsem tu. Válím se v písku a o co jako jde? Cítím se právě přímo skvěle. Znám sice lepší druhy zábavy, ale takhle si ničit tělo je poměrně zábava. Měla bych to rozhodně dělat častěji. Tohle není vůbec špatný. Měla bych už nejspíše vstát a objevit sídlo tý trubky, co tu snad bydlí.
Podivný most už nebyl vůbec daleko. Chvilku jsem se plazila po zemi, než jsem konečně vstala. Musela jsem se oprášit a trochu upravit, bůh ví, kde ho potkám. Hned jak jsem vstoupila na most, uslyšela jsem za sebou nějaký zvuk. Zdálo se mi to, nebo si právě někdo odkašlal? Ztuhla jsem. Bála jsem se otočit. Mohl to být Suerte. Pomalu jsem se ohlédla. Spadl mi kámen ze srdce. Za mnou stál pouze nějaký vlk. Bílý s fialovým břichem. Ještě nikdy jsem ho tu na Galliree neviděla. Určitě přišel taky pro cenné rady a pomoc k Životu. Usmála jsem se a otočila se k němu čelem. „Ahoj jsem Lennie, taky hledáš Života? Nesledoval jsi mě náhodou?" zeptala jsem se podivného vlka. Byl opravdu zajímavý. Řekla bych, že mu bylo stejně. Možná byl o trochu starší, ale vypadalo to, že je v kondici. Jak to dělá, vypadá to, že mu výšlap nedělal problém. Aby zakopl o něco.
Vypadalo to, že jsem ho jednoznačně pobavila. Co je na tom vtipného, podivila jsem se. Proč se směje, řekla jsem něco špatně? Vlk si mě jednou obešel. Nic neříkal, jen se divně šklebil. Já za to opravdu nemůžu. Poté už konečně něco řekl, díky, bála jsem se, že třeba nemá jazyk. „Sledoval jsem tě vlastně neustále. Už je to delší dobu," usmál se a zavrtěl ocasem. Já stála na místě s otevřenou tlamou. Cože, jak… Nechápala jsem to. Proč mě tenhle vlk sledoval?„Delší dobu?" zhrozila jsem se. Slyšela jsem o šílených vlcích, kteří pronásledují jiné. Patřil tenhle mezi ně? Nerada bych řekla něco špatně, řekla bych, že nejsem dostatečně silná na to, dát mu zavyučenou.
„Jen žertuji," zasmál se, když zjistil, že jsem nejspíše totálně zbledla. „Je hloupé, dělat si z tebe srandu drahá, jsem to ale nevychovanec, hledáš-li Života, zde jsem," pokračoval. A teď jsem ztratila řeč úplně. Měla jsem v krku najednou obrovský knedlík. Tohle je on? Vždyť je to fešák. Měla bych rozhodně zvážit dobu mého pobytu zde. Nervózně jsem se na něj podívala. „HUPS, omlouvám se, to já jsem tady ta trubka nevychovaná, měla jsem vás poznat," omluvila jsem se rychle. „Myslím, že na tom nesejde, hlavně prosím žádné úklony, to si nech pro sestru, která se v té loajalitě vyžívá a ještě něco, prosím tykej mi," řekl a já zašla. Bože právě jsem se stala jeho fanynkou.
Vzal mě do své jeskyně. Větší krásu jsem nikdy neviděla. Život zatím někam zmizel a já měla čas na to, prozkoumat okolí nádherného jezírka. Přitom jsem přemýšlela, kdo mu mohl dát tak divné jméno. Oslovení Život se mi moc nezamlouvalo. Proč nemá nějaké normální jméno. Myslím, že jméno Bonifác není o moc lepší. Byl to jeho hlas v mé hlavě. Poprvé mi to nevadilo. Tak se jmenuješ? odpověděla jsem mu myšlenkou. Nejspíš ne, uchechtl se. Konečně se objevil kousek od jezírka. Jak to dělá? Zajímalo mě, jestli existuje magie teleportace. Asi ano, jinak by tohle nestihl. Ani Smrt jistě nechodí po svých. Asi nechodí celý dny po svých, navíc to je děsivý, když se najednou někde zjeví.
„Takže, proč jsi za mnou přišla?" zeptal se čistě obchodně. Já nevěděla, co říct. Přišla jsem se za ním prostě podívat. „Sám jistě víš, že jsem poměrně zvědavá, chtěla jsem tě poznat," řekla jsem nakonec, protože mě nic lepšího nenapadlo. „To je rozhodně škoda, doufal jsem, že mi neseš nějaké krásné květiny. Mohl bych pro tebe na oplátku něco udělat, jsem rád, že ti magie dobře slouží. Před chvilkou tu byl i Suerte, který byl nadšený z toho, co se mu daří. Nechtěla bys nějaké odznaky? Je to velice populární."
Nabízel mi něco, co si bohužel nedokážu představit. Myslel něco takového, jako má Stella? To by se mi moc líbilo. „No pár květin u sebe mám, ale nevím, jestli bych je neměla vyměnit za tvou pomoc s dovednostmi," postěžovala jsem si. On se usmál. „Něco jistě vymyslíme." navrhl a já přikývla. „Myslím, že mě právě něco napadlo, myslím, že to bude vypadat nádherně." Když se to bude líbit mému partnerovi, proč ne, ráda se nechám takhle vylepšit.
„Pomůžeš mi s vytrvalostí a rychlostí?" zeptala jsem se. Tentokrát přikývl on. Já se zaradovala.
„Tady," nabídla jsem mu částku, kterou si řekl. Myslím, že je dneska jeden z těch nejlepších dnů, které jsem kdy zažila. Loučit jsem se s ním nechtěla, byla jsem smutná, že už musím toto krásné místo opustit. On se usmál. „Nebuď smutná, jistě se ještě někdy potkáme," utěšil mě. Mě nezbylo nic jiného, než doufat, že má pravdu.
Cesta zase zpět byla už o něco příjemnější, hřálo mě u srdíčka. Nedokážu to ani popsat. Už se těším, až se podívám do vody a zjistím, co ten Bonifác vymyslel.

// Narrské kopce

// Kopretinová louka

Najednou se mi dokonce i lépe běhalo. Louka byla pryč a já dorazila k horám. No nevím, proč se jim říká kopce, ale rozhodně vypadaly vyšší. Třeba je to pouze optický klam. Moje hlava ze mě zase dělá idiota. Na tohle jsem už docela zvyklá. Od sebe bych to nečekala. Zradila jsem sama sebe? To je blobost. Měla bych rozhodně začít myslet na něco jiného, protože asi Život uvidí, na co myslím. Myslim, že by se neslušelo, abych před ním přemýšlela nad kravinama. Jsem sice divná, ale on to vědět nemusí. Sice to asi stejně ví, ale nemusím mu to snad osobně dokazovat.
Cestou po krásných pískovcových skalách. Bude to moc pěkné. Cítila jsem pach Suerteho, který tu asi byl nedávno a utekl k jezeru, třeba se tam sejdeme. Bojím se, že teď nebude chtít pouhé promiň. Sakra, jak že se dělají ty vlčata? Bych ho přerazila, kdyby něco zkusil. Teď jsem přemýšlela o těch vlčatech, tedy spíše o tom,co se dělá předtím, máma s tátou nikdy o ničem takovém nemluvili. Měla bych se pak rozhodně zeptat Sua. On to možná bude vědět. Třeba se mu jeho pošahaná rodina alespoň zmínila.
Měla bych přestat myslet na kraviny, zopakovala jsem si to, co jsem si říkala už před chvilkou. Nejistě jsem se vydala do kopce, já a moje fyzička, prosím zabte mě...

// Vrchol ( Pokud v půlce neumře na vyčerpání.)

Objevila jsem se kdesi na louce. Tady jsem už snad někdy byla. Nedokážu si vzpomenout kdy, ale jistě vím, že už jsem tudy v minulosti procházela. Přemýšlela jsem tedy, kdy to asi bylo. Nic mě nenapadlo, takže jsem se prostě plahočila krajinou a nemyslela na nic. Ono to tedy vlastně nejde, nemyslet, ale zatím to nevím. Když jsem se podívala na řeku, která byla nedaleko, vzpomněla jsem si konečně, kdy jsem tu byla.
Bylo to v zimě, byl sníh a já tu byla s Niklifou a strachovala jsem se o Julka, který byl už pár měsíců ztracený. Tehda jsem byla někde totálně jinde. Vzpomínám si, že jsem tu nejspíše potkala Fanny, za což jsem ráda, jinak bych se asi nedostala do smečky, protože už bych raději za Kessem nikdy nešla. Bůh ví, co by se stalo, kdybych jí nikdy nepotkala, nebo Julek stále byl mým partnerem. Největší otazník pro mě byl, co by se stalo, kdybych Suertemu neřekla, že ho mám ráda. Nikdy bychom spolu nebyli, on si do té doby ty city ani neuvědomoval. Co já vím, jak to vůbec chlupáč cítí, chlapy jsou komplikovaní. Protočila jsem oči a vydala se vpřed. Kytka sem, kytka tam, bylo to trochu nepříjemné, pořád mě něco švihalo do čumáku.
Zastavila jsem se a podívala před sebe. Co kdybych šla za Životem. Není to tak zlý ne? Jen se k němu podívám. Vyrazila jsem tedy nejistě k Narrským kopcům. Sice jsem měla namířeno k jezeru, ale malá zastávka a výšlap na horu neuškodí.

// Narrské kopce

Dobře, teď už jsem se nedivila, že je tohle mému partnerovi tolik proti srsti. Vlastně se mi tahle situace taky nelíbila. Tedy jo, je zajímavé, potkat nějakou Bellatrix a legendárního Razzakiho, ale společně s Neilynn je to záhul. Musela jsem se na to podívat s nadhledem, protože to jinak asi nešlo. Hned jak se karamelová vlčice přizpůsobila situaci, vypadalo to, že už nikdy nezavře papulku. Alespoň nemusím nic povídat, ušklíbla jsem se v duchu a až teď si uvědomila, že je naproti stále černoušek, který se chystal kýchnout. Zareagovala jsem na poslední chvíli tak, že jsem stihla alespoň uhnout hlavou, abych nic neschytala do ksichtu. Teď jsem měla na krku plno hlenu a všelijakých ostatních mňamka tekutin, které vyšly z nosu Zakiho. Pokoušela jsem se usmát a hlavně nebouchnout vzteky. „Eh... Děkuju, že jsi mi připomněl, že bych se měla umýt... Teď už je to opravdu třeba." Poslední jsem spíše procedila zuby a podívala se jinam, abych nedala najevo, že mě to štve. Ještě, že je kousek odsud jezero. Ach jo, měla bych tam Sua vzít, má to tam rád... Povzdechla jsem si při vzpomínce na svého partnera. Bylo mi líto, že jsme se rozdělili, ale vlastně za to i můžu, protože tohle měl být náš výlet a já se mu nejspíše dostatečně nevěnovala.
Zaki zatím někam odběhl, hledal něco a já byla ráda, že se zase na chvilku vzdálil. Najednou se opět otočil na mě a zeptal se, jak se jmenuju. Že bych snad svoje jméno zapomněla? Rychle jsem si vzpomněla, že jsem Lennie. Sakra. Měla bych se rychle dát dokupy.
„Jsem... Já... Lenn.. Nnn.. Nie!" řekla jsem hrdě a schválně to takhle řekla. Nebude mu divné, že se ho tu pokouším parodovat?
A tady skončila moje show. Jeho pozornost se přesunula na Neilynn, která se zatím ptala na nějaké kraviny s magií a bla bla bla. Taky říkala, že už zná všechny magie. Tím asi myslí ty základní... No vlastně já už je taky všechny poznala. Oheň měl Juday, vodu Fanny, vzduch má Suerte, zemi má Bellray, já mám myšlenky, předměty Julek... Poté ovládám halucinace a elektřinu, Sue má neviditelnost. Iluze jsem možná taky potkala, ale jinak vím, že jsou i magie jako počasí a příkazy. Jiný nejsou ne?
„Neilynn asi potkala bratra mého alfy a kamarádky. On je zvláštní. Prý ho potkala nějaká magie, díky které má teď ledově modré oči. Tedy kamarádka říkala, že jen napůl, znáš ho?" zeptala jsem se se šibalským úsměvem, protože jsem teď očividně vyhrála. Měla jsem namysli Geiba, Fanny říkala, že se mu stala zvláštní věc, navíc mu prý zmodral čumák. Budu se muset jednou Fanny zeptat na víc.
V tu chvili se ozval Razzaki, který zachytil myšlenky Neilynn, ve kterých vlčice pochybovala o věrnosti Bellraye. Chudák vlk. Má to těžký. Zajímalo mě, jak se tohle ještě rozroste, už teď je to velký zmatek a no... Dobré téma, teď odejít rozhodně nemohu, ale mam partnera a smečku takže.
„Moc ráda jsem vás poznala, třeba se někdy potkáme," řekla jsem a rozběhla se k jezeru, abych se mohla umýt.

// Kopretinová louka