Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Číst jí nevinně myšlenky nebylo vůbec k zahození, tahle vlčice je očividně ohromena, tím lépe, už jsem si myslela, že snad nikdo nevidí, že jsem vlastně úžasná a krásná jako princezna. Tim si už trochu získala mé sympatie, takže jsem ani nezjišťovala, proč vlastně byla na našem území, protože z toho, co tu teď říkala bylo jasné, že chtěla místo. Takové slabé pískle? No i když... Máme Arta, takže to už horší být ani nemůže, pomyslela jsem si a trochu nad tím ohrnula čumák.
"Scarita? Eh... Nie, ještě eh, nevrátila se, stále je s tím podivným slaďoušem na lovu, doufám, že spolu cukrujou, byl fakt pěkný..." cekla jsem jeden malý drb. Nebyl důvod, proč bych neměla chtít pro tu naší babču něco pěkného, všichni víme, že se Kessel asi už nikdy nevrátí, je jedno kde je, třeba už bych měla popřát, nechť mu je zem lehká, ale nejsem tu ten, kdo hned všechny musí pohřbívat. "Počkej... Art? Takže odsud vane vítr? Vy spolu jako pečetě? Není na tebe moc mladý? On je ještě takové pískle a ty... No kolik ti je? Rok to nebude, co? Ach ty dnešní vztahy, začínáte možná až moc brzo," mlaskla jsem párkrát za sebou a zavrtěla hlavou nad tím, že je to strašně hloupé, ale vývojový pokrok mladých asi nezastavím.
"Doufám, že budeš užitečná, ale to se zjistí, a teď pojď, budeš zatím můj vězeň... Chci říct host," opravila jsem se ihned aby to nevypadalo divně. No stále pro mě platilo to první. Skoro... Pak jsem se porozhlédla směrem k lesu a zacouvala, abychom se vrátili k místu, kde předtím ona hopkala přes kameny. Díky bohu, že něco takového existuje. Jinak bych musela opět do té ledové vody a to se mi ani náhodou nechce. "Děkuji, už jsem si všimla předtím, že se nad tím rozplýváš, ale tohle naštěstí a bohužel jiní nevidí, má drahá," odsekla jsem pohrdavě hlavně nad zvýrazněným slovem jiní. Vadilo mi to celkem, byla jsem vždycky ta nejkrásnější, jenže to si samozřejmě nikdo jiný neviděl a to bohužel ani Suerte - můj natvrdlý a zaostalý partner nejspíše a bohužel není ten typ, co obdivuje a zdá se mi, že mě zbožňuje jen pro mé charakterové přednosti a přitom jsem tak nádherná... Možná mi to i párkrát řekl. "Dobře, dokud mi budeš skládat ty nevinné komplimenty, budeme za dobře, zatím si tě pasuju na svou obdivovatelku," řekla jsem rázně a stoupla na první šutr, který tvořil nepřímou lávku mezi Narviňákem a hvozdem. Pak jsem pokračovala o něco rychleji, než jsem byla na druhém břehu, kde jsem milostivě počkala.

Narvinijský les

//Narvinijský les

Jako stopař jsem pokračovala po nezahalených stopách neznámého vlka, který se velikostně spíše tvářil na vlčici. Nevěděla jsem, co chtěla, ale nejspíše se jen chtěla vetřít do našeho osvědčeného kolektivu... dělám si srandu, já jsem doma jednou za uherák, což bych mimo jiné teď i ráda změnila, jenže když mám konečně pryč ty pochyby, příjde ten můj kazisvět a pacholek, ustromuchcánek, trubka, který se jednoduše rozhodne, že nebude poslouchat, tak se já můžu prej postavit klidně na hlavu a stále nebudu mít to, co bych chtěla. Tak jsem teď měla lehce negativní a uprskanou náladu, která se dokonale dala mimo jiné i odhadnout z mého pohrdavého výrazu. Já jak jinak neustále pohrdám všemi. Krása, prý jsem i manipulátor. A jsem ošklivá a tlustá, proto se mnou nechce mít děti, prej jsem špatně vychovaná... Zase mě to začalo chytat a tep se mi vyšvihl na alarmující hodnoty, když jsem pomyslela na to, jak úžasně znechutil všechno, co jsem k němu v té chvíli cítila. Vlastně nevím, jestli chci někoho takového, jen bych to měla opravdu dobře promyslet...
To byly moje první myšlenky o tom, že možná ani Suerte nebyl ten pravý princ, kterého jsem potřebovala, ale když si to tak vezmu, moc se od Weriny neliším, taky potřebuju nutně vlastního otroka na komandování, v tohle měl pravdu. To jsem měla čas promyslet cestou, než jsem zjistila, že pach o něco zesílil. Držela jsem se vlastně kousek od řeky, jen jsem měla tendenci procházet okolo stromů a stín jehličnanů byl o něco příjemnější. Stále jsem se klepala zimou, než jsem konečně spatřila svůj cíl. Byl to takový malý hnědý exkrement, který odpočíval na balvanu. Udiveně jsem se zadívala a přešla z lehkého poklusu do kroku.
"Pf, ty vůbec nejsi hezká, očekávala jsem něco lepšího," odsekla jsem, když jsem se dostala k očividně odpočívající vlčici blíž. Kdyby spala, její myšlenky by se ubíraly jiným směrem a nebyly tak hektické, když jí mozek takhle pracuje, měla by být při vědomí. Stoupla jsem si na všechny čtyři stejně a vypnula hruď, aby se zdálo, že jsem snad i větší než ona. I když to nehrozilo, je jen malé pískle. Zkoumavě jsem si jí prohlížela okem dravce a pak raději přestala, aby si nemyslela, že v ní mám určité počáteční sympatie. Zatím nemám vůbec nic. Moc mě zajímalo, jak mi na to odpoví. Nějak mě nepřechází špatná nálada a chuť se hádat.

Suerte vypadal o něco klidněji než já, ale to nic neměnilo na tom, že to ve mě stále vřelo a já rozhodně nechtěla nechat tohodle, co jsme teď řešili. Mohli bychom to nazvat jako hádka o všem. Nafoukaně jsem si odfrkla ve chvíli, kdy se otočil a vydal pryč. Takže kdo z nás vlastně odchází od problémů? Chm? No já to nebudu! Já celou dobu ani necekla, už jsem mlčela jako hrob a jen naslouchala tomu, jaká jsem příšerná manipulátorka, která má neustále nutkání ostatním řídit život. Já se tomu tvrzení nebráním, možná je to z velké části pravda, ale to bych si nahlas nepřiznala. No před ním už tuplem ne! Pozorovala jsem jeho bílou špičku ocasu, která následovala zbytek těla a jasně se vzdalovala bez myšlenky, že by se vrátila. "Přesně tak, táhni mi z očí," vyštěkla jsem mu ještě pár opravdu milých slov na rozloučenou a ještě chvíli sledovala, jak mizí v dali. Já se po chvilce, kdy mi zmizel z dohledu, vydala úplně opačným směrem než on. To by ještě bylo, abych snad zůstávala tak blízko. Ani by mě to nenapadlo. A jelikož šel na východ, já se projdu hezky na západ spíše k jižnímu cípu k hranicím, kde jsem si později lehla na vyvýšeném břehu řeky a sledovala, jak voda ubíhá okolo zamrzlých břehů. Ještě očividně nemrzlo tolik, aby led zakryl Kiërb úplně. Musela jsem na to mimochodem i myslet. Kdyby se mé myšlenky ubíraly jinam, nebyla bych to já. Myslela jsem na to, jak mě teď možná i mrzí, že jsem byla tak nepříjemná, ale to mi stále nedávalo pádný důvod, abych za ním jako poslušná fena přilezla. To by mě ani nenapadlo. Jednoduše se s ním nebudu bavit jen z trucu... Hlavu jsem si položila na tlapky a povzdechla si. Takže takhle skončit? Alespoň to tu mám ráda, snažila jsem se přijít i na jiné myšlenky, než je hádka se Suem. Jenže zůstat takhle v klidu rozhodně není můj styl, tak jsem se zamýšlela, jak bych mohla tady na území zahnat nudu, do čumáku mě pleskal onen neznámý pach, který tu byl celkem nedávno a zmizel v protějším lese. Já byla zvědavá, chtěla jsem vědět, kdo tu asi byl otravovat, tak jsem se poměrně s líným povzdechem zvedla a doskákala ke břehu, kde jsem se zarazila, protože jsem právě musela čelit nepříjemnému pohledu na řeku, což by mohl být poměrně pohled. V duchu jsem zanadávala Kesselovi do zmije s tím, že jestli se vrátí, určitě mu to vynadám, než ho povalím na zem radostí, že se mi vrátil kamarád domů - a samozřejmě alfa!
Neměla jsem teď po ruce žádné šutry a už vůbec ne Sua, který by se mi postaral o komfort, kde je, když je potřebný? Měla jsem si ho nechat, nemluvila bych s ním, ale kdyby tu byl, nemusela bych se teď vrhat do ledové vody. Jak jsem si pomyslela, tak jsem i udělala. Snažila jsem se přeskočit z kernatého břehu na druhý, jenže led na břehu nikdy není dostatečně tlustý, tak jsem trochu nešikovně spadla do vody, nevadí. Venku jsem se oklepala a netrvalo dlouho, už jsem jako stopař naháněla pach.

//Východní hvozd (Jako vždy přes Kiërb)

Tímhle chováním jsem možná trochu překvapila i sama sebe. Já se s ním nikdy nehádala, takže jsem ani nepřemýšlela o tom, jaké to bude, až ten den přijde a teď vidím, že jsem rozhodně ani nemyslela, že to někdy vůbec příjde. Šňafat takhle jeden na druhého byla samozřejmě úplná novinka. Já osobně ani netušila, že je on něčeho podobného schopný, musela jsem se opravdu zmýlit. Vždy jsem ho měla za toho podpantofláka, který se raději podřídí všemu, co jakožto jeho Výsost řeknu, jenže ono to teď odporuje. Kočička má očividně pěkné zoubky a drápky. Byla jsem s tím v hloubi duše spokojená, moc dobře bych to i dala najevo, kdyby právě neurážel na oplátku tu mojí výchovu.
"Náhodou, já jsem hrdá na to, s jakou volností jsem byla vychována," odsekla jsem, byla jsem v minulosti ke správnému chování vedena, ale pak to šlo z kopce ve chvíli, kdy začala moje vlastní výchova během dnů, kdy jsem opustila rodinný život a začala žít na vlastní pěst, nějak jsem tu hvězdnou výchovu ani nevyužila. "Nejdřív začneš s tím, jak jsem zkažená a teď ještě všechno házíš na mě a děláš ze mě manipulativní mrchu?!" vyštěkla jsem uraženě. Dělá, jako by snad nebyla tohle všechno jeho vlastní volba, kde je problém? Jestli mu nevyhovuju, ať si jde, nikdo ho nenutí, aby zůstal.
Jeho pokračování jsem jen doprovázela prázdným výrazem. Vážně teď řekl, že s ním celou tu dobu sprostě manipuluju? Tak to ani omylem!
"Možná je," přiznala jsem, protože už mě to vážně nebavilo poslouhcat znovu, jak je všechno příšerně těžké, že se mu nechce přizpůsobit, dělá, jako by všechny ty změny, které jsem mu vnutila, nebyly to, co podle všeho potřeboval a které mu jednoznačně prospěly. Měl by děkovat, ale je štěstí, že to slyšet neotřebuju, já jsem o tom značně ubezpečena. Vím, co je pro něj nejlepší a pak mi to i sám dokazuje, neměl by si stěžovat, adaptuje se podle všeho rychle a dobře, kde je tedy opět další problém?
A je tu znovu ta známá píseň o tom, jak jsem mu očividně právě zkazila život tím, že jsem z něj udělala poměrně společenského jedince, který se nechoval jako idiot pokaždé, když je v něčí přítomnosti, za to bych si mimo jiné měla gratulovat, jestli to nevidí, právě jsem ho vychovala, takže proč mýt pochyby o mojí výchově, chm? Je to hnusný a nevděčný bastard, pomyslela jsem si naštvaně.
Na jeho poznámku o mladých jsem se jen zamračila se svou tichou poznámkou: "Byla bych rozhodně šťastnější než teď," kterou jsem procedila skrz tesáky.
V jednom měl pravdu, nemohli jsme si dělat, co se nám zachce. Ale na druhou stranu neříká se, že je lepší žádat o odpuštění než o svolení? Na tom určitě něco bude, takže proč se o tom bavíme, já vím, že by to byla chyba, dělá, jako bych o tom nevěděla.
"Takže ty nutně potřebuješ prostor? Proč prostě neodtančíš na druhý konec lesa, kde budeš dostatečně daleko ode mě a mých panovačných rozkazů, chm? No na co čekáš?" popohnala jsem ho pohrdavě pryč. Teď jsem o něm rozhodně nechtěla slyšet ani jednu přihlouplou větu. Měla jsem ho plné zuby a teď bude horší každá minuta, kterou stráví v mé blízkosti. Mám ho plný zuby, navíc jsem neměla ani tušení, že mě dokáže jen tímhle ničím úžasně vytočit. Měla bych mu taky poděkovat za příjemný den, doufám, že je to teď oboustranně, nechtěla bych, aby přišel o tak nádherný pocit. "A já se ti rozhodně neomluvím!" dodala jsem rozhodnutá o tom, jak ani náhodou nepadne omluva z mých úst.

// úkryt

Naštvaně jsem pokračovala i přesto, že mi byl samozřejmě v patách. Nechtěla jsem ho už poslouchat. "Jestli do mě nechceš strkat tu tvojí žížalu, tak si trhni," nafoukla jsem se a byla jako malý balónek, který měl každou chvíli prasknout. Očividně k tomuhle měl úplně jiný postoj. On na to celkově má asi jiný názor. A co já s tím? Úplně nejvíc mě dostalo, jak se drze zeptal, proč tohle vůbec řešíme. Jak se může snad na něco takového zeptat?! Já jen chci být ukázkový jedinec svého druhu a pohlaví. To bych mohla mít pocit, že je snad situován na kamení. Ale fuj. Sice nevím, jak by něco takového mohl vypadat a to, jak to probíhá mezi vlky vím jen že strohého vyprávění, ale sakra, jak by dělal malá šutrátka?
Zavrtěla jsem snad tím hlavou a zastavila se jako na povel, až když se nám úkryt opravdu vzdálil a já opět musela plavat ve sněhu. Tne bych za normálních okolností milovala, jenže dnes je to jen další otrávená věc, která mi obtěžuje život. Je chladná jako můj partner. Takhle mi to říct. To je neslýchané. Měla jsem touhu, otočit se a kousnout ho do ucha. Nehledě na to, jak jsem byla naštvaná, nikdy bych nemohla trucovat dlouho, jenže já najednou byla rozhodnutá, že tentokrát překonám sama sebe. "Takže ty chceš snad čekat, až ti parchanty do klína přinese čáp? Jak tě to vychovali!" prskala jsem ve chvíli, kdy jsem se přecijen otočila, ale rychle představu o nějakém mazlení spolkla. Ten se nepomazlí dlouho. "Jo a mimochodem, příště drž o tom, jak nejsi na něco stavěný, tlamu, tohle jsi tvrdil o vztahu a podívej, už rok jsi v tom a nějak jsi si zvykl, co pane Já si nikdy nic dobrého nezasloužím, láska není pro outsidery a tak dále...!" připomněla jsem mu to, jak se zprvu stavěl k pouhé myšlence, že by snad mohl někdy on mít partnerku.

'Hádka je jako diskotéka - začne se s novými hity, ale později přijde i na starou klasiku.'

Vycenila jse na něj výhružně tesáky. "Takže já na tom mám podíl? Tak to mě omluv, ale já už déle čekat nechci. Čekala jsem dostatečně dlouho, takže ani nezkoušej začínat s tím, že si snad za to můžu sama, že nejsem dokonale romantická, nepohupuju ti tou mojí vypelichanou prachovou, které se mimo jiné říká ocas, před ksichtem. Že ti neříkám věci, co by tě měli rajcovat a co já vím, možná sis nevšiml, ale já už to dělala! A ty furt nic? Končím, víš co? Já nechci štěňata s nikým takovým, jako jsi ty," vyštěkla jsem a nastavila jsem hlavu do profilu, zavřela oči, čumák pozvedla snad do nebeských výšin a přitom si pohrdavě povzdechla. Opravdu jsem to řekla. Tohodle budu dozajista litovat. Jenže já chci ty malý chlupatý koule! Když je mají ostatní, nemohu být pozadu! Ale ta primadona nechce a já jo! To je problém!

Sladce jsem se uculila. "Jo takže by mě byla škoda, jo?" Šťouchla jsem ho cestou podél řeky do boku, ale nějak jsem si neuvědomila, že je těžký každý krůček ve sněhu byl těžký díky tomu, jak najednou bylo obtížné, nezabít se na kluzkém povrchu. Pokud vím, bylo příjemnější šlapat do vysokého sněhu, než teď klouzat po něm. To se dostáváme k tomu, jak mi to díky tomu škládlení podklouzly nohy a já spadla rovnou na držku. "Au," vydechla jsem otráveně a chvíli jen ležela jako přejetá žába na břiše a rozpláclé nohy měla všude okolo sebe. Musela jsem vypadat asi jako mořská hvězdice, než jsem se konečně dostala na nohy a mohla se posadit. Zadkem jsem po sněhu sklouzla až ke břehu, ale alespoň už jsem se cítila na to, vstát. Smála jsem se, protože jsem sice spadla na hubu, ale přišlo mi to nějakým způsobem opravdu vtipný.
"No a ne? Vracíme se domů po cestách, tak se na všechny těším," řekla jsem a natáhla všechny pachy, které se v lese nacházeli. Naprosto okamžitě mě bacil pach Scarity a jeden, který mi taky byl velice známý. "Scarita je pravděpodobně stále s Cernunem," konstatovala jsem a oklepala se.
"Ďáblíku," vyplázla jsem na něj jazyk a hlavu zaklonila natolik, abych na pořádně viděla, kde vůbec je. Tohle označení se mi rozhodně zamlouvalo. Možná bych s tím mohla někdy zase začít, ale teď to rozhodně nebude, místo toho jsem se zvedla a konečně vyškrábala zase nahoru. "Vlastně bych velice ráda šla víš... Nahoru do úkrytu, víš, co myslím," naznačila jsem své přání o tom, abychom šli pěkně spořádaně do brlohu a tam už se uvidí, co bude. Ještě jsem se na něj usmála, a pak konečně dala své velectěné pozadí opět do pohybu směrem, kudy jsem si pamatovala, že je náš úkryt, tady alespoň myslím, že je to tudy, už jsem tu opravdu dlouho nebyla. Přinejhorším jsem očekávala, že mě můj drahý kdyžtak opraví, že jdu špatným směrem. "No ale já byla zlá na Carmen, sice jsme si to vyříkali, ale nebude to... no víš jak?" naznačila jsem, že by mě třeba neměl v lásce jen díky tomuhle. "Až nebude Scarita zaneprázdněná, přidáme s k ní, pak můžeme skočit i za Daikonem, zjistit, čí je ten pach, ale nejdřív tě chci mít jen a jen pro sebe," usmála jsem se lišácky. Možná to bylo trochu děsivé...

-> úkryt

-> Východní hvozd

Bylo to, jako bych se znovu narodila a tohle byl můj první nádech štěňátka. Příjemný odér lesa mě těšil, jako by se vůbec nic nezměnilo. "Já bych se fakt ráda vydala na kameny, chci si na nich zase zahopkat," odmítla jsem rozkošný nápad Sua o tom, jak by mohl vyřešit náš problém s překonáním řeky. No spíše to znělo jako můj problém, on se tvářil, jako by to vlastně vůbec nebylo nutné, však se přímo pomalu těší na to, až skočí do ledové řeky. Ne, to je jen euforie z toho, že mě po tak dlouhé době vidí, připomněla jsem si. Nikdo přeci nebude tak šílený, aby se dobrovolně a ještě s chutí plácl do ledové tmavé hlubiny. Už jsem byla tak blízko, říkala jsem si v duchu a až teď si uvědomila, jak jsem s ním minimálně cestou mluvila. To jsem rozhodně nehodlala měnit ani při překonávání namrzlých kamenů, no stejně mi i přes mé dá se říct momentální nepříznivé tělesné možnosti, jsem to zvládla hravě levou zadní. Při dopadu do
sněhu na smečkovém území mnou projel pocit blaha. Tak takovéhle to je, když se konečně po dlouhé době vrátíte domů, lepší pocit snad nepoznáte. Vlastně ano, je jich víc, ale tohle je také nezapomenutelné. Tiše jsem zavyla radostí tak, aby to nebylo slyšel moc daleko, teď jsem rozhodně nikým nechtěla být rušena. Teď jsem tu já a Suerte. "Tak pospěš, mám pocit, že se do lesa vracíme jako elita, jak mi tohle chybělo," zavolala jsem na něj radostně a tím mu snad dostatečně připomenula, že jsem doopravdy kývla na to, že to tentokrát bude po jeho. Takže tohle je naše smečka. Měla bych si dávat pozor a později konečně po dlouhé době sehnat Scaritu, s tou starou rašpličkou jsem se opravdu dlouho neviděla, samozřejmě jsem toho označení nemyslela zle, Scarita sebe samotnou nazývala Stará bába a Rozumná a rozvážná dospělá, což jsem jí z nějakého důvodu možná i trochu záviděla, zbrklost není zrovna vlastnost, které bych si u sebe často cenila.
Už teď mi snad chyběly jeho neustálé doteky, kterých jsem snad ještě neustále neměla dost. Proč by taky měl přestat, zdá se mi to nadměrně přirozené a rozkošné, chci aby nepřestal. "Mimochodem Daikona znám opravdu jen okrajově, budu ráda za to seznámení, ďáblíku," zamáchala jsem ocasem a poskočila na místě, neměla bych zůstávat stát, už teď mi bylo chladno, ale nějak jsem se snažila raději vnímat krásy lesa, které jsem díky své nepřítomnosti snad úplně opomenula na podzim. Najednou si říkám, že tomu je přibližně rok, co jsem ve smečce, přidala jsem se v zimě, pár dní, týdnů co já vím poté, co se to s Kesselem a Scar dalo dokupy. Tedy alespoň myslím. No stejně. A několik měsíců na to přišel i Suerte. A tak jsem tam tak stála na druhém břehu, který byl mým domovem a zasněně hleděla na něj, zasloužím si vůbec takové štěstí?
"Hlavně tam nezahuč," napomenula jsem ho, nechtěla jsem, aby snad byl později nemocný, sice by nevadilo, že bych s ním měla starosti, ale je to vždy lepší žít ve zdraví.

"Ale bylo to rozhodně příjemné, takže se ani neopovažuj, že bys něco takového zapomněl!" připomenula jsem mu. Bylo to samozřejmě zvláštně příjemné a dodávalo mi to energii, takže budeme kašlat na to, že bych se snad mohla roztéct jako zmrzlina v létě, tohle za to doopravdy stojí. Celou tu dobu následující jsem pozorně poslouchala něco, co mě vlastně ani nepřekvapilo. Já Suerta změnila natolik. Pamatuju se, jak to byl mrzout, který ani náhodou nechtěl slyšet o něčem, co nebylo v souladu životního stylu tuláka a teď? On si smečku zamiloval! Vidíte?! Dokážu snad zázraky, na jednu stranu mě to ohromně těšilo a na druhou mrzelo, protože tím právě ztroskotal můj plán o romantickém útěku do slunce západu.
"Tak co kdybych tentokrát na tvé přání přistoupila já? Myslím, že už mám dost toho, jak neustále uděláš první a poslední, jen abych měla to, co chci a byla spokojená. Ale mám jednu podmínku," řekla jsem a lehce od něj odskočila, abych se mohla pořádně oklepat. Díky němu jsem teď měla krásný a nadýchaný kožíšek, který v tomhle počasí jen tak někdo nemá a tím se tedy mohla pyšnit krásným vzhledem během téhle zimy. Když jsem se konečně dokochala toho nádherného pocitu z toho, jak teď skvěle vypadám, podívala jsem se na Sua a zavrtěla ocáskem. Takže kde jsem to vlastně skončila? "Pod jednou podmínkou - představíš Daikona!" řekla jsem a zněla tak, že by se mnou nemohl ani náhodou smlouvat. Tohle je už hotová věc. A teď se jen neví, jestli to má být dobře nebo ne. Může to skončit dobře, nebo taky dopadnou přímo katastrofálně, ale tak je tomu vždy, když chce partnerka poznat dá se říct i jednoho z nejlepších přátel své drahé polovičky. To ještě rozhodně bude zajímavé. Přešlápla jsem si ve sněhu, který tu díky nám už skoro vymizel a podívala se směrem k našemu území. "Tse, neměl by sis tu tahle válet šunky, vstávej, jdeme domů," zakroutila jsem nad ním hlavou a přitom se usmála. Takže se žádný útěk nekoná? To je poměrně smutné, ale teď vím, že jednoduše potřebuju být s rodinou, aby mě žádné podobné psí kusy nemohly příště napadnout. Opustit smečku, ksakru kde jsem na to přišla? Najednou se to zdálo tak absurdní. "Ale já se přes řeku brodit nehodlám! Půjdeme hezky u kaskád na soutoku přes šutry!" zamítla jsem snad okamžitě možnost, že bych se šla cachtat. I když nebude náhodou řeka pod ledem? Kiërb nikdy nebyl řekou rychlou a rozhodně ani pomalou, takže je to dost zajímavá otázka. No stejně nechci riskovat ani ten led, který by mi mohl ublížit pod mou tučnou zimní vahou. No co? Každý na zimu nabere kila a já nejsem ani náhodou výjimkou. Jenže moje mínění nebylo správné. Díky vynechání několika obědů jsem nebyla ani náhodou na správné a zdravé váze, jsem jednoduše až nepěkně podvyživená. No na tom nesejde, udělala jsem pár kroků a strčila do Sua čumákem, aby konečně šel, než si to můj bláznivý mozek zase rozmyslí.

-> Narvinijský les

Není asi vhodné zmiňovat, že jsem byla poměrně ráda za jeho vyděšený výraz, který byl spojený s větou o tom, že jsem snad skutečně mrtvá. Já nejsem. Ani by mě to nenapadlo. Na to se mám moc dobře. Ihned jsenm se ho pokusila uklidnit. "Ani by mě nenapadlo, jen mi tohle přijde až moc nereálné a krásné, děkuji," špitla jsem a trochu se zakroutila, protože jeho zjišťování mých životních funkcí poměrně lechtalo. "Přestaň, nebo se snad blahem rozteču," zavrčela jsem snad i blahem. A ještě příjemnější bylo... Ne! Tohle nesmí být příjemné! Nemělo by, když mě tahá za srst, to bolí! Auví! Sice měl hravou náladu, jenže to já ne, byla jsem vysílaná a unavená, nevím kdy jsem naposledy jedla, spala... Jsem jako mrtvola, jen stále dycham a srdce mi bije. A to opravdu pořádně tluče.
"Ach, naše smečka a Scarita, jistě jistě..." připomněla jsem si, jako bych snad na moment zapomněla, že snad nějakou smečku máme. Já nevím, cítila jsem se opravdu zvláštně, když to teď slyším i od něj, opravdu řekl slovo naše a ne tvoje? Teď mi to vrtalo hlavou.
Byl tak roztomilý, říkala jsem si. Pohled na něj byl prostodivný a přesto kouzelný, mám pocit, že jsem se znovu zamilovala. Tohle už snad není ani možné, čp s námi odloučení udělalo. Tohle se nesmí opakovat, jak se stanu pouhou pěnou, to mě to blaho rozpustilo. "Ti nejkrásnější samozřejmě patří k sobě, ty moje Máničko," zašklebila jsem se a nechala ho pečovat o můj vytříbený zevnějšek, slyšíte? Jsem k sežrání! Plačte!
On se na to zeptal, teď se mi nechtělo vůbec mluvit, spíše jsem se vyhýbavě uculila a pokusila se, aby si myslel, že je najednou vše v naprostém pořádku, jenže to nikdy nikomu nevydrží dlouho. Pořádně jsem se tedy nadechla a spustila.
"No vlastně miláčku... Já se tam nechci vrátit, uvědomila jsem si, jak moc mi chybí život tuláka, teď toho lituju, ale zároveň pochopím, jestli ty zůstaneš, nemohu ti neustále diktovat, co máš dělat," řekla jsem poměrně sklesle. Vůbec jsem před ním nechtěla mít tajnosti. On je jistě nikdy taky neměl, věděla jsem každou hrůzu a smutný příběh jeho života, navíc pravda a upřímnost je nejdůležitější, tak jsem to rozhodně nechtěla měnit. Přitom jsem raději zavřela oči a přitulila se k jeho hřejivému kožichu, protože to momentálně bylo jediné teplo mého života. "Chtěla jsem tě najít a říct o tom tobě, i Scaritě, chtěla jsem jí to říct a pak jsem myslela na to, co bys na to řekl ty, dotáhla jsem tě jako svého otroka na místo, kam jsi vůbec nechtěl a jen díky mé lásce k tobě a na opak, zůstals, bylo to odporně podlé, nutit tě do něčeho, ale uvědomila jsem si to, jenže jak pravděpodobné je, že to ještě přijmeš, když sis snad i dokonce to místo zamiloval, ne?" zeptala jsem se nakonec a trochu se zavrtěla zimou, kterou jsem najednou pociťovala. Že by mi snad byla zima z vlastních slov?

Jako by na světě snad bylo něco krásnějšího a dokonalejšího, než je a vždy bude on. Samozřejmě se svět netočí kolem mě, ale já to tak beru, pro mě nebyl nikdo důležitější než černobílý trumbera, který si mě právě díky tomu chování pravděpodobně natolik získal. Nepřijala bych svou omluvu tak jistě, jak to udělal on, ale chápu, že je zde ten konečný moment, kdy jsme všichni rádi, že jsem vlastně v pořádku. Díky bože, že tomu tak je, čert vem, že chrchlám a mám jisté bolesti, ale tohle za to vždy stojí. Nikdy bych si nepomyslela, že bude takhle někdo vyvádět díky mé přítomnosti. Ani u něj jsem to vůbec nečekala. Suerte najednou byl hyperaktivní pometlo, které se chovalo, jako by mě celé ty roky nevidělo, byť šlo pouze o krátký zanedbatelný čas, kdy jsem se pomalu propadla do země. Čím to je? To je jedno, cítila jsem se milovaná. Taky tomu tak bylo, on je vskutku stělesnění všeho, co jsem kdy v životě potřebovala. Propadla jsem jeho kouzlu a věděla, že jsem udělala konečně správnou volbu, která přetrvává dodnes. A nelituju! Však jistě ani on, podívejte se na něj. Tváří se jako to nejšťastnější stěně, měla jsem z něj automaticky takovou velkou radost, že se to ani slovně nedá popsat.
Snažila jsem se ihned popadnout dech a stále se nějak vyrovnávala s faktem, že je skutečný. "Já snad sním, nejsem už mrtvá? Dostala jsem se snad do nebe?" vydechla jsem spokojeně. Nic na světě mě přeci nemohlo udělat šťastnější. Každý podivný zvuk, který vydal, pro mě byl jako andělský zpěv. Láska dělá mnohé, ale tohle je něco, co stejně nikdy nezapomenete. Zazářila jsem spokojeně a zvědavě, když si mě snad i kriticky prohlížel, jako by hledal chyby, které mě zohavily během mé absence. "Copak, už se ti nelíbím?" zeptala jsem se s úšklebkem a hravě zamávala ocáskem, když jsem se dopravovala k tomu, abych se snad konečně posadila. Kožich byl samozřejmě úplně mokrý, ale jeden by na takový detail úplně zapomněl.
"Ani ne, jen jsem vždy vyzdvihla, jak úžasný jsi," připomněla jsem mu. Nebylo ani možné, mluvit o něm hanlivě, či ho sprostě kritizovat, byl jedinečný a můj, ať jsme klidně majetnické svině oba, vůbec to nevadí.

A to si jeden myslí, že je život zábava. V některých případech i je, jenže tentokrát to není rozhodně chvíle, kdy mám snad sebemenší chuť jít a básnit o tom, jak se mám a že bych nejraději přinášela dary a oběti bohům za to, jak je mi na světě blaho. Na druhou stranu se mohu mít ještě hůř, takže bych si tu neměla stěžovat během olizování sněhu. Tentokrát chutnal jinak, než jak tomu bylo první zimu. Je to snad špatným ovzduším? Ne, mám spíš pocit, že za to mohu já, čímž se dostávám k tomu, že si opět za vše mohu sama. Připomínám mrtvolu, to je přímo k politování. Byla to asi celková slabost, co mi přímo dokonale zastínila smysli, já jeho necítila, ale kdyby ano, dodalo by mi to snad ten nejlepší šok. I když? Lennie nespi! okřikla jsem sama sebe a pro jistotu si ještě kožich pocuchala trochou elektřiny. Tak to má být, musim být pěkně při vědomí, jinak bych se snad už ani neprobudila. A to ani náhodou, život je cenný. To jsem ještě moc dobře věděla. Kdybych se neprobrala, jistě by to pár adeptům ublížilo. Sice rovnou mohu vynechat bratra, který mě a mou existenci snad ignoruje a popírá, ale samozřejmě že tu jeden jistý je...
"Suerte?" podivila jsem se, když snad mé uši zaslechly, jak někdo šeptá do větru mé jméno. Sice nikdo nešeptal, ale křičel, no pro mě to bylo jako slabé nic. Povzdechla jsem si, asi už mám dokonce halucinace, čemuž bych se ostatně ani moc nedivila. Moje přesvědčení se pokazilo ve chvíli, kdy mě něco chtělo asi sníst. Byl to on. Černý démon, z jehož přítomnosti mé srdce poskočilo. Nějak jsem nevnímala chvilkovou bolest, kterou mi způsobil. Sebrala jsem snad všechny síly. Usmala jsem se při pohledu, jak se válel ve sněhu. Užívala jsem si každý jeho dotek, chyběl mi tolik. "Zlatíčko, miláčku, já se omlouvam! Já nechtěla být tak dlouho pryč, byla jsem hloupá, příšerně pitomá, neměj mi to za zlé, prosím," oplácela jsem mu se stejným nadšením, přesto že se na to mé tělo ani duše moc necítili. Neodpustila jsem si ani vděčné oblíznutí jeho krásného černého knoflíčku na tlamě. Tak moc mi chyběl, že jsem si to ani neuvědomila.

Tak nějak jsem konečně opustila Indil a přestala se bez účelně plahočit krajinou přilehlou, takhle se má zabíjet rozhodně čas, který jsem měla rozhodně nějak dobře využít, jenže ono to jde poměrně složitě, když mám špatný pocit, že snad očividně nikomu nechybím. Ale hloupost, jen jsem pitomá veverka, která si neváží snad vůbec ničeho. Ach já ho nechala tak dlouho sama, pomyslela jsem SK při vzpomínce na to, jak jsem tam tak bezpáteřně opustila Sua. Nebylo to náhodou spíše naopak? Já mám pocit, že to byl rozhodně on, kdo vlastně odešel, nenene on vlastně šel, protože mi vše dlouho trvá a zakecala jsem se s Indil a tím tak trochu ztratila dost možná pojem o čase. Byla jsem pryč tak dlouho, divim se, že mě nehledá, nebo třeba i hledá, jen nehledá dostatečně dobře na to, aby se mě dopátral. Jsem příšerná polovička! Měla bych se rozhodně začít stydět, tohle není způsob, jakým bych se k mému chudáčkovi drahému měla chovat. Stále jsem myslela na to, jak opakuju, že se rozhodně včas vrátím a teď? Je to už dobrý měsíc, možná i delší dobu jsem já pryč a teď si to vyčítám. Jsem opravdu špatná!
Klusala jsem směrem od Třešňáku, kde jsem se zdržela, když se mi nechtělo domů. Najednou jsem si uvědomila, že není smečka pro mě vším a já nehodlala dále trápit Sua. Rozhodně vím, co teď musím udělat. Nevím, mám pocit, že jsem pravděpodobně za ten krátký jeden měsíc dospěla ještě víc než předtím. Tentokrát už mě neděsí, že jsem se pravděpodobně zřekla své hravé povahy vždy úsměvavé Lennie. Teď jsem jako Scarita, která si uvědomuje život. Je až smutné, že si to teď taky uvědomuju i já. Musela jsem ke všemu zastavit, hnala jsem se domů tak rychle, že mi už ani dech nestačil, já snad stárnu! Tohle zjištění bylo katastrofální. Já nikdy nestárnu! Jsem vždy krásná a mladá. A kdybych neměla pološedý kožich, ke všemu i odznaky, měla bych divný pocit pokaždé, co bych na svém tmavém kožichu našla snad jen jeden světlý chloupek. Švihla jsem sebou na zem, cítila jsem se slabě, mizerně a pravděpodobně nemocně a za vše si mohu sama. Popotáhla jsem a měla pocit, že kdyby vlk dokázal brečet, jsou okolo mě snad i oceány a já představuji malý atol v Tichomořské pláni.

//WTF INDIL WTF? Sry, I'm leaving you :* :DD

Pokývla jsem nejistě na Indil, když hovořila o Deuteniellovi. Ten kde asi lítá? Snad se mu prostě nic nestalo, bylo by to špatné zjistění, že s námi například již dávno není. A všichni bohužel víme, jak to asi já hlpuá myslím. Nepřekvapuje mě to vůbec. Vlastně on byl takový ťuňťa, že asi není těžké říct, že by se mu něco z nepozornosti mohlo stát. Suerte se raději vytratil s tím, že se potkáme doma, což mě trochu kousalo. Překvapilo mě. jak nazval Narvinijský les jako domov. To se mi ještě nikdy nestalo, ale musím uznat, že je to moc pěkné, když takhle konečně slyším, že si začíná zvykat na poklidný smečkový život tím, že už má dokonce domov, měla bych jásat, že jsme jistě udělali pokrok, takhle to je ihned lepší, pomyslela jsem si a usmála se na vlčici. Takže teď bych neměla asi nějak ranit její city, co? říkala jsem si a vzpomněla, jak jsem řekla poměrně pár moc nepěkných slovíček, které nemuseli nikomu dělat dvakrát dobře. Já fakt nerada, ale to ono samo, omlouvám se moc, já jen nějak žvatlám a žvatlám. Neměla bych asi být taková, ale nějak si nemohu pomoc. Hupsidupsy?
"Vykašli se na ty strašné sračky, které se okolo té běhny Weriosasy točí, prostě přestaň se vším, co tě s ní spojuje," pronesla jsem otráveně. Nějaké vlky je prostě třeba ignorovat. Tím pádem jsem si jednoduše radila, aby se vyhla snad čemukoliv, co by jí k té zpropadené rodině vázalo. Sama jsem něco poměrně úspěšně nerada dělala. Přesněji řečeno nemám moc dobrý vztah s bratrem, kterého jsem snad roky neviděla. Mě to trápí, ale vypadá to, že je samotnému Blueberrymu jedno, kde právě jsem, co dělám a jak se mám. S tím bych se možná už měla konečně vyrovnat, ale rozhodně to není nic jednoduchého. On je můj bratr a nemá o mně zájem, měla bych se asi přes to konečně přenést, protože to bolí a moje srdíčko pláče bolestí. Takhle to není rozhodně dobře. Měla bych se přes to přenést. Stejně to není jednoduché. Raději jsem si jen ustaraně povzdechla a podívala se na Indil radostně, i když mi nebylo do skoku, ale tak to nebylo. Stejně nechci Indil nic ukázat.
Samozřejmě jsme se ihned poté vrátily k otázkách ohledně Coffina. Bylo vidět, jak má Indil pochyby, že by třeba už chudák Coffin někoho mohl mít. To je taková velká kravina. Pokud to cítí stejně jako Indil, není to žádný problém. Měla by si chudák vlčice trochu věřit, ne? Zavrtěla jsem hlavou a lehla si. "Povím ti, jak to bylo se mnou a Suertem. Neviděla jsem ani špetku zájmu z jeho strany, nebyl to vlk, který si myslel, že by si někdy někoho našel, ale pak jsem tu byla já. Jednou jsem se s ním rozloučila tak nesmělým oblíznutím, že jsem se bála, že se snad už nikdy neuvidíme, jenže po nějaké době jsme se potkali a bylo to tak radostné setkání... Pak jsme se dali dohromady a byla jsem to já, která ho do toho pomalu strčila, je jiná doba, jestli něco chceš, musíš doufat a vzít si to..." poradila jsem jí. Přišoupla jsem se k ní blíž a přitulila se. Indil potřebuje podporu a já jsem tedy. Ona nikdy už mladší nebude a potřebuje toho vlka jako sůl. Nevím, jestli jí vůbec pomáhám, ale tak pokouším se o to, za což si sušenku zasloužím.
Zmateně jsem se podívala na nějakého vlka, který jen tak přinesl něco, co prý dlužil Indil. Koukala jsem na něj udiveně a pak zase zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nechápala jsem to, ale tohle je vlastně úplně jedno, nemělo to cenu, ptát se, o co tu vlastně jde. "Proč ten vlk smrděl po Nareie?" zeptala jsem se Indil, když byl hnědý vlk dostatečně daleko a neváhala jsem s jídlem. Měla jsem moc velký hlad a vidina králíka zadarmo je rozhodně lepší, než jsem si myslela. "Hele, všechno bude dobré, věř mi," ubezpečila jsem Indil se špinavou pusou. "Vlastně by ses měla okamžitě vykašlat na mě, kamarádky jsme už napořád, ale najít musíš jeho a konečně ze sebe vykopat, sebe najdeme jednoduše, obě máme domov, jdi najít jeho," poradila jsem jí.

// o několik let později...

Mluvit o tom, jak je to dávno, co jsme se potkaly... Je to zvláštní. Začínám si pomalu všímat, jak o rychle utíká. Vždyť to je už mé několikátý podzim. Ty časy jsou dávno pryč a mě snad začíná chytat krize středního věku. Docela mě to mrzí, ale podzim je takový celkově, že si začínám nepěkně uvědomovat, co jsem zase za celý rok nestihla a pravděpodobně už ani nestihnu uskutečnit. "A teď je to všechno pryč, kde vůbec Ellin je? Potkala jsi ho? Mám divný pocit, že se mu snad něco nestalo," začala jsem si dělat o malého a bláznivého vlčka starosti. On by se o sebe dokázal postarat, jen je tak nesamostatný, že teď přímo nevím, jestli se nezapomněl nakrmit. Taky jsem měla čas, kdy jsem na tohle úplně zapomínala. To už se znovu nestane, teď jsem rozežraná a hladová neustále.
"Vzpomínám na to jen a jen v dobrém," pronesla jsem vesele. Alespoň trochu života do toho umírání ne? Suerte se z toho stále nezdál tak odvařený. Nedivim se, je to můj ňouma, hned až zmizí Indil, dam mu co proto. A ještě si rozmyslím, jakým směrem to bude. Když tu takhle nenápadně mluvila Indil, znělo to perverzně, to bych tedy taky mohla začít mluvit o rourách na čůrání a tak. To je zas plán. Lennie ve středním věku, penis nejen na čůrání. Byl by to knižní megahit.
"Takže myslíš, že jsi bastardí bokovka? To je tak zvláštně hustý," řekla jsem poměrně nadšeně na její novou a proto tak šílenou teorii. Proč by ne, možné je všechno. Začala jsem přemýšlet, jakou smrt by vybral pro Indil, kdyby mi z partnera chtěla udělat taky takovou krásnou kouli. Suerte se na to tak věrohodně netvářil a kdyby to šlo, už by mě snad hrdinsky zachraňoval. Haha, jsem silná vlčice, zvládnu to i sama, heč. Náznak feminismu? Všechno je možné, jsem Lennie. "Špatně jsi tu malou pijavici vychovala, měla mít tvrdý režim a jak by to dopadlo, jsi opravdu příšerná pečovatelka, Indil," zasmála jsem se ironicky. Kdyby z té malé příšery někdo dokázal vychovat normální vlčici, jistě by si zasloužil ocenění. Já mu ráda něco takového předám. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo pod takovou tvrdou výchovou, já se měla fajn.
"Vůbec jsem nemusela," uklidnila jsem jí ohledně věci s Coffinem. Toho jsem měla tu čest dokonce potkat, takže přesně vím, o kom je řeč. Byl to šarmantní a pěkný vlk, nedivim se Indil, že se jí líbí. Byl to fešák. "Měla bys ho klofnout dřív, než to udělá jiná," popostrčila jsem jí k činům. V dnešní době jsou ti vlci všichni takový stydlíni a práci nechají na vlčice. Nevadí mi to... Do doby, než přijde na něco, co asi já těžko dokážu sama.
"Mezi námi, furt čekám, kdy se rozhoupe... No ty víš k čemu, furt se mu to snažim naznačit, asi na to ještě není vhodná doba," zašeptala jsem Indil a přitom se trochu tajemně podívala na Sua. Ten vůbec neví, která bije, když naposledy došlo na produkci vlčat, vykecal se z toho. A já už si opravdu přijdu opravdu stará. Třeba zrovna nemám být matka.
"Ten medvěd nás ohrožoval a já nás zachránila! Jsem to ale hrdina," vypla jsem hruď s úsměvem.