Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lennie se zachtělo vlastnit kousek těla Cory, ale nedostala nic.

//Scarita said odpoledne... still waiting after odpoledne.... :D

Doprovázela jsem Daikona tiše a utápěla se ve vlastních myšlenkách. Pokud jsme se za vytím Scarity vydali my dva, pochybuju, že by u toho nechtěl být Otravka a Černý výkal. Neodpověděla jsem mu na jeho druhou část nepsané dohody. Já se s ním udobřit nechtěla. Neměla jsem to ani v plánu. Já nehodlám být ta, která přileze, protože Suerte nepřijde, bude hrát uraženého do doby, než se mu omluvín, což se nestane, takže takhle to končí? Budeme se na sebe celý život ksichtit? Tak fajn, odfrkla jsem si a doběhla trochu Daikona, jelikož jsem začala dost zaostávat. Nechala jsem ho vpředu a tak nějak nedávala pozor, jestli něco přijde, ať to sní jeho! Pohled jsem měla většinou zbořený do země a jen se sem tam podívala před sebe, abych náhodou nenabourala. To by bylo, kdybych přišla s zakrváceným čumákem, Daikon by mě asi nenechal lhát o tom, jak nás napadl drak nebo tak nějak. Byla opravdu chladná zima a to se ukazovalo i dnes. Trochu jsem se oklepala a myslela na to, že mám prý srdce z ledu, to by mi asi zima být neměla, ne?! A přesto bych teď raději trávila čas v jeskyni. Zpomalila jsem ve chvíli, co se před námi objevil početný hlouček známých ksichtů. Některé z nich jsem viděla ráda, ale většinu bych nejraději strčila jen tak pro jistotu do kráteru nedaleké sopky. Nehody se stávají!
Kromě drobné zvláštní vlčice jsem znala všechny. Ale i o ní jsem toho zaslechla trochu. Jmenuje se Réto a je to sestra Razzakiho. To je všechno, co jsem tak nějak věděla. Ale pokud tedy je sestra Zakiho, asi bude stejný magor. Výtečné! Vždycky jsem chtěla zemřít tlapkou někoho jiného během spánku. A teď víte, proč podezíravá Lennie raději místo spánku ťapká i během nekřesťanských hodin po hranicích. Pohledem jsem se zastavila na Artovi, který opět mluvil. Z mého pohledu to byl protekční mladý mazánek rodiny, nevadí, každý měl tohle období až na... Suerteho. Nechtěla jsem se na něj vůbec podívat, ale nedokázala jsem se ovládat, takže můj pohled nakonec zaměřil i jeho. Zkoumala jsem ho kritickým pohledem. Bez mé tlapy vypadá příšerně, řekla jsem si nakonec. S tím se táhla i povinnost vnímat Saviora. Ale ten mi za pohled nestál. Raději jsem se soustředila na Auriel, která se osvědčila jako zkušená vlezdoprdelka aka momentálně asi jeden z mála pro mě snesitelných členů. A samozřejmě tu byla i sama Scarita. Nezdálo se, že ještě vůbec začala s tím, co se pravděpodobně mělo stát. Tušila jsem o co jde, už to tak nějak mělo být jasné všem, ale mám pocit, že se o lovu zmínila už když přišel Cernun. Ten tu byl taky, ale místo něčeho užitečnějšího se jen válel na zemi opodál. No jo, to jsou ty ex vysoké posty...
Daikon ihned skočil pomalu po Scaritě s tím, že by moc rád šel jako TEĎ HNED hledat Carmen s mou pomocí. Hele jako mohl by trochu zabrzdit! "Daikone," napomenula jsem ho mírně, když s tím začal. Bylo až nepochopitelné, že chce všechno hned. "Carmen je pryč měsíce, myslím, že jí nezabije, když chvíli počkáme a vyslechneme Scaritu," odkašlala jsem si trochu a přitom se dívala přímo na modropruhované. Nakonec jsem si přešlápla a vypnula nepatrně hruď, abych nevypadala tak nahrbená, jako většina přítomných. Možná jsem mohla předešlá slova volit trochu jiným způsobem, takhle to znělo, že jsem opět z Carmen dělala onu skoro tlející mrtvolu. Ale měl by konečně v potaz samozřejmě vzít i tenhle fakt. Je možná pryč a nic s tím neudělá. To neznamená, že jí nepujdu "hledat". Je to služba jemu i smečce, navíc pak nemusím být v jednom lese se svým úžasným partnerem.

//Čekám na Arta s tím, že napíšu po něm :)

Drabble

Byla jednou jedna chamtivá Lennie, která vždycky chtěla všechno a zároveň pořádně nevěděla, co by vlastně chtěla. Běžela přes pláň vlčích máků a zahlédla přímo výstavní chlupatý ocásek neznámé vlčice. Ten bude její, říkala si a ihned ho šla získat, jenže pak si to rozmyslela a raději chtěla Cořinu pěknou packu. Přes to stejně také vlak nejel, tak se pokusila získat rovnou její celé tělo. Ani to jí vlčice dobrovolně nedala, tak si roztržitá Lennie řekla, že se spokojí s náhrdelníkem. Jak to tedy dopadlo? Když to nevyřešila chtivá slova, řekla si, že se zatím spokojí s tím, co má teď.

//Word říká 1000 a já budu věřit... Nedává to poměrně smysl :D je to spíše for fun...

Chci tě

Byla jsem ještě stále naježená a od té chvíle, co jsem přebrodila řeku, nezastavila jsem ani na minutu, abych si odpočinula. Takže jsem tu zůstala jen a já a já...
Cesta utíkala rychle a já se možná dostala až moc daleko. K moři už to nemůže být rozhodně daleko. Vzala jsem to po pláni, kde nerostl ani jeden strom a moc dobře si vzpomínám na Kessela, který se zlobil, že tu předtím rozhodně byl! Přemýšlela jsem tedy hlavně nad tím, jak je vůbec možné, aby se ztratil les, než jsem zahlédla před sebou tmavou šmouhu. Musela jsem zastavit.
"Hú," zahulákala jsem hlasitě na tu duši uprostřed pole a na chvíli měla pocit, že snad jsem mrtvá a tohle je pouhá halucina. Sakra, měla jsem věřit na posmrtný život, pomyslela jsem si naivně. Když jsem však zastavila kousek od šedé vlčice, bylo jasné, že asi stále trpím a není konce. Takže fajn, pořád naživu. Rozhlédla jsem se a neviděla nic kromě vlčích máků a lesa v dáli. Tušila jsem, že se nacházím až moc daleko od domova a tady nemám co dělat, ale zvědavost je mocná a já rozhodně chci vědět, kdo vlastně tohle je. Přistoupila jsem opatrně blíž a zjistila, že se jedná o jednu z těch pořádně chlupatých vlků. Pohled mi zůstal hlavně na jejím bujném ocásku, který jsem si okamžitě zamilovala. Já ho musím mít! říkala jsem si a rozhodla se zařídit, abych ho opravdu za každou cenu získala. Lennie chce všechno! Vlčice stála na místě. Byla asi tak zabrána do myšlenek, že nevnímala moje hulákání a fakt, že jsem očividně na území Zlatavé asi taky není nic, co by jí vadilo. Je tak zvláštní.
"Chci tě," zašeptala jsem jejímu ocasu a přitom už pomalu snila o tom, jak najdu způsob, aby byl její chvost mým. Na tohle už vlčice slyšela. Nezačala přímo mile a ohnala se po mně. Vrčela cenila zuby, ale pak najednou přestala. "Teď už si nevzpomenu, co jsem chtěla!" pronesla naštvaně. Nevypadalo to, že se zrovna ona může řadit k těm zlým, ale stále mě opatrnost nedopadla přes to, že si troufám celkem hodně. Vlčice se oklepala a prohlédla si mě. "Co si to říkala?" zeptala se, jako bych k ní já promluvila naposledy vlastně před rokem. Nejspíše je duchem úplně mimo. Já si odkašlala a rozhodně nechtěla chodit kolem horké kaše, tak jsem to na ní vybalila. "Dej mi tvůj ocas, líbí se mi," rozkázala jsem rozkošným hláskem a naznačovala, že o tom rozhodně nehodlám smlouvat. To ji šokovalo. Ale to mě vůbec předtím nevnímala? To je tak zvláštní tvor, pomyslela jsem si a soustředila se raději na vlčici. "Ty chceš mou chloubu, mou životní lásku a myslíš, že ti jí jen tak dam?! Jsi tak hloupá, ocasy se vyměnit nedají," začala trochu vyšilovat, ale já si stále stála za svým. "Tak pojď za Smrtí, ona to jistě zařídí!" naléhala jsem. Když si něco umanu, už to nejde nechat být a teď chci její ocas. Začala se smát. "Chachacha!"
"Co je na tom vtipného?" zeptala jsem se trochu nevrle a čekala, že se mě zase pokusí zchladit další sprchou vysvětlování, proč to vlastně nejde. To mě nezajímá! Určitě existuje způsob, jak bych se mohla pyšnit tím ocáskem. Jenže pak opadl zájem.
"Tak mi dej packu!" navrhla jsem, protože její tlapky taky nebyly k zahození. Jenom jednu bych si já vyměnila a možná bych konečně byla pořádně spokojená.
"Ty jsi co za uchyla!?" zeptala se překvapeně a přitom raději couvla i přes to, že se jednalo o větší vlčici. Vypla hruď a postavila se rovně. "Mě nic amputovat nebudeš, hloupá náno!" zavrčela.
"Ale packy nosí štěstí!" odporovala jsem a snažila se získat alespoň něco. To se vlčici nelíbilo a mrknutím oka jí vzplál hřbet. Tentokrát jsem to byla já, která raději ustoupila o pár kroků dozadu.
"Chci tě! Tvá záda všechno, jsi dokonalá! Nikdo nemůže být více dokonalý, rozdej se mi!" dychtila jsem po jejím těle. Chci její tělo a svou duši! Ona ať si nechá můj život. Není o co stát. Krom tedy samozřejmě úžasné rodiny a tak, ale ona? Její život musí být skvělý. "Jen si to vyměníme! Jistě se ti líbí vlčata! Vychovej moje a já budu ty! Tohle nemůžeš odmítnout!" naléhala jsem a šance se snížili z nuly na nic. Vlčice se začala smát ještě víc. "Kdy už s tím přestaneš a řekneš, že to je jen vtip?" zeptala se trochu vážněji a očekávala, že teď konečně zvolám, jak jsem si z ní celou dobu dělala nehoráznou srandu.
"Co? Vtip? Blbost! Raději mi dej tvůj přívěšek," plácla jsem zase jinou věc a přitom už pomalu zapomněla, že jsem vlastně chtěla předtím něco jiného. Jsem jako přelétavý ptáček a teď chci zase něco jiného.
"Vždyť už jeden máš!" bránila si svou cetku šedá a já nespokojeně mlaskla. "Ale cetek není nikdy dost!" tvrdila jsem a už si sama sebe představovala s takovým výstavním kouskem, který se jí měl tu čest houpat na krku. Tedy vlastně obráceně! Ona měla tu čest nosit tuhle krásu. Takže ať to navalí, to můžou nosit jen princezny jako já. Kdo to kdy viděl.
"Ty ignorante! Táhni odsud, nic ti nedam! Ještě slovo a postarám se, abys přišla o ocásek, packu i cetku!" vrčela už spíše naštvaně, protože jí došla trpělivost.
"Cože?!" odkašlala jsem si a podívala se na ní. "Ale to nemůžeš!" zamítla jsem její slova.
"A ty nevezmeš moje!" odporovala stále a tím jsem já asi prohrála boj.
"Stejně jsem je vlastně nechtěla," zvedla jsem čumák nahoru a raději jí obešla. Byla překvapená a hodně zmatená, nedivim se. Ale to nic nemění na tom, že by měla být stále marnivá, cítím, že má všechno a zároveň tak mizivé nic. Nechala mě beze slova odejít. Cora se tvářila, jako by právě viděla úplného blázna, ale to jí nedělalo vrásky dlouho. Raději se otočila a pomalým krokem zamířila opačným směrem, než jsem měla namířeno já. Takže to asi vypadá, že si budu muset najít někoho jiného, koho bych mohla obrat o dokonale pěkné části těla.

//To abych se dala dohromady :D

1. Početí
2. Démon
3. Vlče
4. Zlomyslný
5. Odporný
6. Prokletý
7. Suerte
8. Labilnost
9. Hm...
10. Aww...

// Na ten lov sakra čekám rok, jasný, já nějak dokopala sebe a ještě specifikuju Daikona a přidáme se :) stačí, když Scar trochu šoupne tichou poštu Lennie :D

//tímto se s Daičím odtrhnu, než bude všechno vyřízené

Vypadalo to, že Daikona nijak netrápí, že s ním hovořím pomocí magie. A vidíte? Tady to má ten dokonalý neďábelský využití! Tedy Daikon si nastěžoval a vypadalo to, že mu snad i občasná konverzace přijde k věci takhle hezky tiše. Nechceme snad rušit dění, které je jistě velice stresující a navíc se nás ani samozřejmě netýká. To abych se tedy přesunula trochu dal, než k místu, o kterém zamýšlela předtím. Chtěla jsem si lehnout kousek odsud ke stromu a vyčkat, jenže Daikon nejen, že souhlasil, dokonce navrhl, abychom se šli schovat do úkrytu. To je místo, které jsem momentálně moc v lásce neměla, ale zase nám zaručilo soukromí, které jsem momentálně potřebovala. Jen ještě vygumovat Daikona. Ale ne, myslím, že si s ním potřebuju promluvit, je snad úplně jedno, co to bude, rozptýlení bude lepší než abych přemýšlela celou dobu nad tím, co by se stalo, kdybych se trochu pobavila trápením například malého Arta. Co by s ním udělalo pár voltů? Samozřejmě tím chci naznačil, že by se jednalo o malé pocuchání kožichu. Možná... "Jo, to není tak od věci," souhlasila jsem nakonec s jeho návrhem a podívala se na vlky, které právě on informoval o našem odchodu. Neřekla jsem nic. Myslím, že on naznačil dostatečně, co asi bude následovat, tak jsem neváhala a rychle s ním srovnala krok. Cesta nebyla dlouhá. Na chvíli jsem se zastavila a nasála pachy, které se mi díky vzdálenosti trochu dostaly do čumáku. Krom smradu svého partnera mě dostal i druhý. "Mám obavy, že až ho uvidim, bude uštknutý od hada..." Touhle metaforou jsem poukázala na to, že je pravděpodobně můj "milý" se Saviorem. Toho neznám tak dobře, ale něco mi říká, že s ním za žádnou cenu zrovna já nebudu mít dobrý vztah. Očividně má pocit, jako by mi musel dělat duchovního učitele, mentora etiky a zároveň otce. Oklepala jsem se a vyrazila opět za Daikonem, který už vcházel do úkrytu. Následovala jsem ho bez odpovědi. Všechno má svůj čas, až teprve ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že tu opravdu Savior není, nadechla jsem se. "Pohádali jsme se, není to nic nového," řekla jsem pomalu jako bych ani nebyla součástí oné hádky. Přednesla jsem to jako cizí oznámení, které se mě citově vůbec nedotklo. "Kde máš Carmen?" zeptala jsem se na oplátku, protože jsem jaksi nechtěla nechat téma okolo mého malého incidentu.

//úkryt

Poslouchala jsem to všechno tak napůl. Je to opravdu dávno, co jsem se do smečky přidala já a mám snad pocit, že jsem tu nejdéle, když tedy trochu odmyslim Stellu a její sestru, které jsem stejně ani neměla tu čest poznat, měla bych pro jejich dobro doufat, že jsou v pořádku, ale to ne, je to jejich věc. Mají být alespoň trochu opatrné, odfrkla jsem si a trochu se ještě narovnala, protože jsem měla pocit, že můj postoj není ještě zdaleka tak vznešený, jak by měl ostatně být a já chtěla za každou cenu vypadat úchvatně. Celou dobu jsem spíše pozorovala Cernuna, se kterým jsem mluvila naposledy. No nějaký pátek to bude. Ví on vůbec o tom, co se stalo s jeho smečkou? I když řekla bych, že to nejspíše jakožto ex beta ví, co naplat. Teď je z něj tulák? Jémináčku, takový fešák a bez domova? Jak smutné. Tímhle jsem skončila s Cernunem, již se nezdál tak zajímavý jako na začátku a raději jsem tedy sledovala dění mezi Auriel a Scaritou. Vypadala konečně odpočatě, nedivim se, takhle se dlouho flákat. Ne, tohle jí jednoznačně prospělo. Mám z toho radost, řekla jsem si, ale můj výraz se stejně ani o píď nezměnil. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Spíše jsem tedy připomínala honosného droida, který ale narozdíl od ostatních nebyl obdařen těžkopádností. Protočila jsem nad tím vším oči, když se do toho vložil Art, který ihned začal slovem "teta". Kde to jsme? Tohle není rodinné setkání! Neměl by jí oslovovat takto. Scarita je jeho alfa, měl by se tak chovat. Měl by si vybrat. Trochu mě to dostalo, ale to je nejspíše jen díky nudě. Ano, tohle je hrozná otrava a nuda. Už se nemůžu dočkat, až tohle všechno skončí. Jenže to bych tu pak nejspíše bloudila sama, a jako světluška snad nevypadám. " Nemyslím si, že je krajně nutné, abychom tu postávali, ne? Tedy chci říct, začíná mi tohle být proti srsti, mlčení je jako zločin, ale teď si nedovolím promluvit nahlas, nechceš si jít lehnout opodál? Ráda bych tě trochu... Víš poznala, slyšela jsem ostatně samou chválu, takže... Stejně také se Scaritou potřebuju mluvit, jen se tohle asi trochu protáhne.." navrhla jsem Daikonovi po chvíli, jelikož tohle vypadalo jako čistá zoufalost.

//Stejně jako Daikon.

// Takle -
Lennie > Scarita > Auriel > Art > Daikon... / nevím, jak se to s Cernunem, jednoduše pořadí vlevo.

// Probůh, tolik vlků na jednom místě ani nepamatuju :O

Chm zlato, od teď je to jen podřadný kov, pomyslela jsem si mírně naštvaně a raději se rozhodla, že to slovně nahlas komentovat ani nechci. Co bych se snad zaobírala s takovou kravinou. Já sice nevím, co znamená mé jméno, ale definici si jednoduše pro další účely mohu vymyslet. //(Mimochodem to znamená statečný lev! :D) Mohla bych si říkat jakkoliv a nikdo by mi to nemohl vyvrátit, protože jsem samozřejmě neomylná a mám pravdu. Co oni ví o původu jmen, které mi dali moji rodiče. Eh, kde těm je vůbec konec... Ale to je fuk, nepotřebuju je, zřekla jsem se jich a utekla, a to jsem byla princezna. Teď jsem co? Špinavá kappa, která si život očividně nedokázala zařídit lépe, tak to je fakticky hloupý, protože si jistě zasloužím víc. Měla jsem už plné zuby poslouchání toho, co si ta vlčice myslí. Chvíli to byl Art, pak zase zbytek lišky, pak přemýšlela o Scaritě, takhle se nežije, mladá dámo! Nejraději bych jí to všechno vyčetla, že myslí moc ukvapeně a je nesoustředěná, ale já byla jistě taky takové tele a teď se podívejte. Jsem naprosto klidná a myslím jen na to, jaké to bude, až se dostane Scaritě pod drapek, ale to samé platí i o Artovi, který asi nebyl doma opravdu dlouho a jeho myšlenky o trestání napovídaly, že se pravděpodobně nebezpečně rychle blíží i s Daikonem za zadkem. To je partner Carmen - ta tě nemá ráda, sice tvrdila, že jsme se udobřily, ale já jí to nevěřím, jistě mě bude chtít zakousnout ve spánku. No a taky je to kamarád toho kemru, který teď někde jistě popotahuje jako hromádka neštěstí, že se možná nezachoval nejlépe. Je to prostě chuligán. Je to jeho vina... Opakovala jsem si stále dokola, aby snad nepřišly ony šedé myšlenky, že si za tohle mohu sama. To tedy ani náhodou! Já jsem nezávislá a dokonalá!
"Ty hloupá, však jednoho dne uvidíš," protočila jsem nad tím oči. Samozřejmě bylo trochu naivní myslet si, že by všichni najednou měli být jako já a Suerte - pár který chce/nechce vlčata a raději se nakonec pohádá o všem ostatním, co bylo do té doby pěkně hezky zakopané tabu. Opravdu skvělý den, co si budeme povídat. "Nemáš za co," odpověděla jsem jí ve spěchu, protože nás pomalu ale jistě chytila dvojice vlků, oba jsem samozřejmě znala. Však Daikona jsem potkala nedávno a Arta znám už od dob malého fakaněte. Možná jsem se jí zdála až moc milá. Měla bys přestat být tak milá Lennie... vyčetla jsem si a poslouchala Auriel už jen jedním uchem tam a druhým ven. Více jsem se soustředila na Daikona, který se mohl nebo nemohl setkat se Suertem. Třeba se potkali, ale zatím to vypadalo, že celý čas tráví s Artem. Pokývla jsem na oba a pomalu pokračovala i s nimi. Na poklonu Arta přívěsku jsem se jen mírně zašklebila a polkla. Neřekla jsem nic ani na jeho oznámení a raději si hleděla cesty.
"Tvou sestru jsem potkala, vypadala spokojeně, nemáš zač..." prozradila jsem v duchu Artovi jako reakci na jeho myšlenky ohledně sourozenců. Já například dychtila po jakékoliv informaci o mém bratrovi, který mě s velkou pravděpodobností nechce vidět a raději honí někde další pindíkaté vlky, kterým během toho zpívá serenádu za svitu úplňku. Přesně takovouhle představu jsem o tom měla. Je to idiot, ale zároveň co s ním? Je to stále bratr.
Pokračovali jsme, dokud se mezi stromy neobjevila temná a později i světlá srst. Netrvalo dlouho a všichni jsme se sešli na jednom place v tváří tvář. "Scarito, Cernune..." pozdravila jsem chladně a všechnu pozornost předala raději Auriel a zbytku. Já budu mít dost času na pokec později. Raději jsem se postavila k Daikonovi, ke kterému jsem se mírně nahnula. "Nemáš nějaké čerstvé zprávy o tom černém čuněti?" zeptala jsem se a ne, znělo to jednoduše neutrálně, jako bych se ptala, kolik je jedna plus jedna...

//Eh, pokud to vím správně, ten píšu já, co? :D
Edit: už mě hned seřval Daikon, že mám počkat, takže se čeká na něj :)

// Východní hvozd

Najednou mi bylo hned lépe, chlad jsem normálně nesnášela, ale teď mi to bylo celkem příjemné. Zima může být dokonce příjemná, sníh jsem tentokrát úplně z myšlenek vynechala, mám ho ráda, ale teď mi to bylo poměrně jedno, nejsou mi čtyři, abych se nad tou dokonalostí rozplývala. Se zvednutým čumákem a sebejistým krokem jsem šla několik kroků před vlčicí. "Auriel, chm zajímavé jméno... A ke Scaritě, ne, nemá nikoho, rozhodně se na to neptej," ohlédla jsem se a bodla ji pohledem, který jasně říkal, že by rozhodně neměla ani nic podobného zkoušet. O Kesselovi s ní nerada mluvím i já. Neříkám, že bych snad soucítila, protože já mám toho svého hloupého prašivce, o kterém momentálně ani nehodlám přiznat, že jej stále miluju, protože jsem momentálně ve stádiu velkých pochyb. Zeu by mi vesmír dával jasně najevo, že vztahy nejsou pro mě. Protože zatím mi jich moc nevydrželo. Jeden mi zdrhl a druhý si myslí, že jsem zlá fůrie. Tak ať, on taky není dokonalý, chyba není rozhodně na mé straně. Asi teď musí být divná vlčice překvapená, kde jsem vzala její jméno, no rozhodně nemyslela na nic, co by mi neukázalo vlka, který říká její jmeno, ach ten Art vyrostl. "Scarita je lehce staromódní a vážná, poznáš to, ale není se čeho bát, bude ti dáno přesně to, co si zasloužíš, je velmi šarmantní..." řekla jsem bez jakékoliv starosti o to, aby to třeba znělo alespoň trochu mile, neměla jsem tolik dobré nálady na rozdávání a snad poprvé v životě jsem také cítila, že ani nemám už nic jako dobrou náladu v zásobě. Otočila jsem hlavu raději zpět a dávala pozor na cestu, aby můj krok byl pokaždé stejně dokonalý jako ten předešlý. Zacítila jsem pach Scarity a Cernuna. No tak jim tahle trubka bude dělat křena, fajn, řekla jsem si a směr nezměnila. Vlčice pravděpodobně i se svým doprovodem mířili k Artovi, ale to mi bylo jedno. "K tomu ti dam přesně jednu radu, udělej si s ním vlčata, než ti zdrhne," odsekla jsem podrážděně při vzpomínce na Suerta, který mi opravdu utekl a teď se toulá bůh ví kde, jestli je vůbec teď někde je, taky se mohl jít utopit, což by mi za téhle nálady asi mohlo být jedno. Nehodlám že sebe dělat toho, kdo přileze s omluvou. Zastavila jsem se prudce a těžce vydechovala páru z čumáku jako naštvaný býk. Ten jsem měla zrychlený a dech nepravidelný. Ještě chvíli jsem se uklidňovala a rozhodla, že bych o tom budižkničemovi neměla tak přemýšlet.
"Tohle je věta, kterou pronášejí jen ti opravdu šerední a to ty nejsi..." zašklebila jsem se a vyplázla jazyk, lepší kompliment ať už nečeká, protože žádný stejně už nedostane. Tím jsem si byla naprosto jistá. "Moc ráda si poslechnu, čím se můžeš pyšnit, povídej, ber to jako nácvik pro Scaritu," zatvářila jsem se vyzývavě. Pak jsem se opět dala s neutrálním, lehce zamračeným výrazem, který jasně ukazoval, že mám možná tak chuť podpalovat řeky, dál.