Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ono se jí to nelíbilo? To má blbý, ještě aby si diktovala. Od toho jsem tu přeci já. V každé společnosti je místo jen pro jednu fiflenu.
"Mlč, zablešenko," zavrčela jsem a podívala se, jak snažila ani nepohlédnout na ten kus masa, který jsem jí tak odhodlaně donesla. Protože já jsem očividně jediná tady, kdo se stará a to jsem měla být vždycky ta, které je to úplně jedno. Čímž to tedy vypadá, že bych se.samozřejmě mohla jmenovat nejlepším členem. Ale ostatní by to nesnesli. Sledovala jsem, jak se nakonec rozhodla vstát a vzít si kus, aby konečně pořád nemlela o tom, jak velký hlad to má. Díky sakra, už jsem myslela, že mě její nevděčné myšlenky budou pronásledovat neustále.
"Tam zrovna ne, ale tohle bude něco podobného," poznamenala jsem a otočila se, abych se ujistila, že mě nikdo nepozoruje během mého skvělého plánu. Chystala jsem se tam sama, ale Réto se pro tuto příležitost náramně hodí a proč jí nevzít s sebou. Však mě by se zamlouvalo zjistit, jak ona vůbec přemýšlí, protože to očividně nikoho jiného nezajímá. Pak už mi ale bude k ničemu, tak jí třeba mohu hodit do kráteru sopky. On nikdo kandidátku na omegu postrádat nebude, že? Zavrtěla jsem nad touto představou hlavou. Asi bych neměla přemýšlet o tom, jak se zbavit ostatních členů. No ona by to měla brát jako osvobození od všech těch smečkových nudných povinností. Může se alespoň na pár dní zbavit nepříjemných vlků, kterými pravděpodobně opovrhuje a zůstat s cholerickou princeznou. Tedy takhle mě alespoň v duchu nazvala. Cítím se lépe, když konečně někdo tohle vidí a uznává. Štouchla jsem do ní čumákem, aby konečně taky šla, já už jí přemlouvat nebudu, je to spíše rozkaz. Ona nehodlá poslouchat? Shame...

//Východní Galtavar

Konečně jsme se dobelhali domů. Ja jsem samozřejmě měla nejvíce práce a jsem vyčerpaná. Dělám si srandu, na to mám tedy ostatní otroky. Raději jsem se rozhlédla. Scarita mluvila a já už neměla chuť nic obhajovat. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jí došlo, že jsem už asi neměla kořist kde chytit a navíc jsem nechtěla. Oklepala jsem se a počkala, až se někteří zkusí o kořist prosadit. Scarita si vzala jako první a já čekala. Přitom jsem pozorovala Réto a později i Auriel, která se.vytratila úplně první. Když může ona, předpokládám, že taky mohu jít...
"Uhněte, paka," zvolala jsem energicky a s ničím se vůbec nepárala. Jednoduše jsem se vmáčkla mezi všechny, kteří si snažili urvat kus. Mám samozřejmě jeden z největších podílů, což mi dovoluje brát. Tedy alespoň takhle jsem to viděla já. Byla jsem spokojená až s obřím kusem plece v zubech a podívala se povýšeně na všechny. S tímto pohledem jsem je taky opustila a vydala se k naší černé ovci, kterou pravděpodobně přešla chuť.
"Žer a nedělej, že nemáš hlad, i ten nejprimitivnější tvor má základní potřeby," strčila jsem s vyceněnými zuby k Réto, která si očividně myslela, že asi jíst vůbec nemá smysl. Měla jsem toho pokrk, mohla bych jí nechat hladovět, ale jedna hloupá duše stačí. Nikdo přece nemůže za to, že je hloupá a cáklá. Lehla jsem si kousek od ní a nechala si zajít chuť, mě právě krmilo něco úplně jiného, takže jsem vlastně ani laň nepotřebovala. Potřebovala jsem něco úplně jiného. Jo, ona mi bude stačit. "Půjde se mnou... Réto," oznámila jsem jí jejím stylem. Ano, jednalo se opravdu o oznámení. Neptala jsem se nikoho, prostě jsem se právě rozhodla a tím to definitivně skončilo. Scarita ví už pěkně dlouho, že mám díky dlouhému pobytu v téhle cvokárně nervy úplně ze všeho. Ale chce to něco víc. Ona se na to hodí nejvíc. Sice jsem se schovávala pod jehličnany, ale že by to pomohlo, to se nedá tvrdit. Kožich jsem měla promočený až na kost a nevěděla, co s tím sakra dělat. Nesnášela jsem vodu stejně jako déšť. Pocit jsem měla příšerný. Kde je Suerte, když jsem ho potřebovala? Šel se líně válet jinam. To by se od něj dalo čekat. Cvakla jsem zuby nad touto myšlenkou a podívala se na tu nejdivnější vlčici. Bavilo mě štourat se v její hlavě. Byl tam takový bordel, že už se.tam ani nedalo chodit, ale její psychika mě především fascinovala. "Tak já půjdu, až se vrátím, promluvíme si... jen my dvě..." vyřídila jsem ještě rychle Scaritě, než jsem se zvedla a oklepala. Loňské jehličí se mi lepilo na srst. Podívala jsem se ještě rychle na kořist, ke které jsem se neměla a pak zase na Réto.

//kňach
...
Všichni se konečně sešli v hloučku kolem mrvoly a já se zatvářila poměrně spokojeně. Netušila jsem, že dnes budu podávat skvělé výkony.
"Jsem prostě plná překvapení, miláčku," oznámila jsem té černé skvrně, která jaksi pochybovala. Tak to jako proč? Ach, vlastně... No to je teď opravdu jedno. Na chvíli jsem se na něj podívala, než jsem se pohledem vrátila k Saviorovi, který mi právě líčil fakt, jak jsme dobří. Zastřihala jsem oušky a poslouchala raději Scaritu, která se začala vyptávat na detaily a já stejně jako Savior neodpověděla. Jen jsem se zatvářila lehce troufale a poté si všímala ostatních. Pohledem jsem hlavně kontrolovala Daikona, který musel být rád, že už konečně končíme.
Já se do tahání nepustila. Co? Proč bych to však taky dělala, ať si teď pořádně užije třeba Réto. Místo toho jsem tedy snad až pohřebním krokem následovala ostatní a sledovala, jak jsou na lani nalepení. Vždyť však to nemůžou tahat všichni, čekala jsem, kdy se přizabijou a celkem mě zajímalo, jak to hodlají dostat přes řeku. Já jako promáčené maso jíst nechci. Odfrkla jsem si s tím, že už nad.tím nebudu přemýšlet a raději myslela na to, jak se vydám za tou čůzou ve Zřícenině. Během toho jsem sledovala, jak všichni táhnou a dávala jim značný náskok. Zastavila jsem se na chvíli a nadechla se pořádně. Vraceli jsme se do lesa a já přemýšlela o tom, co vlastně bude. Jak si asi mršinu rozdělíme. Byl to velký otazník, doteď jsem se živila drobnými živočichy, které jsem si zvládla ulovit. Chytit zajíce není většinou problém. Daikon pobíhal kolem nich a hledal místo, kde by mohl s laní také pomoct, ale zdálo se to nemožné. No přesto to byla zajímavá podívaná pro má kukadla. Nemohla jsem si taky odpustit zvědavé prohlížení Suerta, který se samozřejmě ochotně přidal, protože je alespoň gentleman. Blížíme se konečně k lesu, zajásala jsem v duchu a trochu přidala na tempu.

//Narviňák

Ti dva jsou tu stejně k ničemu, ale to se dalo očekávat. Co tedy dělat, když jsme na to dva a máme to co nejdříve sundat. Nad touhle myšlenkou jsem se jen otráveně podívala za sebe a trochu ubrala na tempu, abych se konečně mohla přidat k práci Saviora, kterému už pravděpodobně docházejí síly a celkově se všechno zdá proti jemu.
Můj první útok se zdál úspěšným, chvíli jsem jí držela v zubech a drápy se snažila udržet co nejdéle. Když jsem.byla nucena přestat, vystřídal mě Savior, zatímco jsem jim běžela po boku.
Trochu mě z míry vyvedl jelen, který záhadným způsobem smrděl jako Coffin. Nad tím jsem nezůstala dlouho, co je mi vlastně po tom, prostě se soustředit na lov, což je hlavní. Poté jsem se opět vrhla neúspěšně na hřbet laně. Moje chyba byla bolestivá záležitost, protože nebylo na místě dostat od laně kopanec do předního ramene. Zavrávorala jsem a malém upadla, ale díky pohotovému jednání jsem pouze zpomalila a nabrala opět tempo, abych se pokusila dostat laň znovu. Savior na ní útočil z druhé strany a celkem úspěšně se snažil sejmout již pomalu mrtvou zvěř. Savior se momentálně zdál velice úspěšným a vypadalo to, že půjde rychle náš cil k zemi. Ještě jsem stihla rychle udělat lani pár menších ran na přední pleci, než jsem musela trochu uskočit, jelikož se Saviorovi právě povedlo strhnout chudinku k zemi. Když tomu tak bylo, skočila jsem po ní a chopila se jejího hrdla s jasným cílem zardousit ji konečně. Křečovitě jsem ji držela a trhala po kouskách její maso. Moje tlama není největší, ale stále se zdálo, že na ní Savior nechal tolik škody, takže už se nevyhrabe ani náhodou.
"Tak sakra chcípni už!" vrčela jsem naštvaně a mezi zuby drtila krk nebohé laně. Ta se pouze škubala a z posledních sil snažila dostat z mého sevření, ale byla tak slabá, že pro ni byla moje váha také příliš. Odevzdaně složila hlavu a po chvilce už se jednalo jen o posmrtné stahy. V tu chvíli jsem pustila. Má tlamička byla celá rudá a já se radostně oblízla. Podívala jsem se po chvilce na Saviora. "No vidíš kámo, ani jsme je nepotřebovali," šťouchla jsem do něj bokem, když jsem poměrně vyčerpaně slezla ze hřbetu oběti. Všechny ostatní laně byly už dávno pryč a já se pouze ohlédla směrem, odkud jsme se všichni hnali sem. Soudě podle klima nejsme daleko od jezera. Najednou jsem zapomněla na hlad a spíše zasněně přemýšlela o příjemném cachtání v jezeře. Zavrtěla jsem hlavou, abych tyto myšlenky odehnala, však se mohu smočit doma v řece. Nakonec jsem se na chvilku usadila vedle kořisti, abych nabrala znovu sílu.

// se snahou prokousat se posty ostatních, nemám páru, jestli tam nejsou herní nesrovnalosti nebo tak, snažila jsem se. :D

//Tak to asi mám brát jako přeskočení? Napíšu tedy později večer a konečně to zalomíme :)

(Stihla jsem to... Yeeey!)
// tedy omlouvám se, ale jsem časově celkem indisponovaná a stačí příště ťuknout na Facebooku, nějak se mi to teď nahrnulo, omlouvám se.

Když už jsem tedy dala jasný povel, že jsme pěkně připravení, už nebylo cesty zpět, čímž tedy nezbylo nic jiného, než doufat, že se nic nějak nepokazí. A to se stává celkem často. Ale tentokrát jsem byla plně soustředěna. Nějak jsem čekala, až se rozeběhnou všichni, ale nesměla jsem zapomínat na to, že se vlastně podle pokynů mají držet ti dva stranou s tím, jak je to tedy na nás se Savem, aby laň padla a na nich je hlavně pomoc a případná posila. Takže tedy Savior... Hledala jsem ho v trávě, než jsem opět zahlédla šmouhu temna, která se zvedala a vyrážela vpřed jako všichni ostatní. to tedy nedalo ani mě a musela jsem se líně přimět k pohybu. Stádo se samozřejmě muselo do pohybu dát také. To tedy nebylo od nich moc pěkné, ale co bych mohla čekat. Nijak jsem nepospíchala a zařadila jen mírné tempo a stále se ještě krčila v trávě, aby bylo minimálně znát, že tu jsem. To už jsem teď plně vyrazila vpřed a následovala pohledem stádo a sem tam stihla minimálně Daikona zahlédnout, když jsem se troufale pokusila ohlédnout.
Klouzalo to tedy pořádně a neunikly mi ani myšlenky Saviora, který z toho měl opravdu radost. "Chceš teď snad skládat básně o tom, jak je všechno příšerný?" zasmála jsem se Saviorovi upřímně a pokračovala. Teď už jsem byla chvíli bok po boku právě jemu, než jsem se dostala vedle laně. Musela jsem být opatrná, abych náhodou neschytala nějaký krásný dárek v podobě šlupky kopytem. Fajn, takže bych teď asi měla přestat dělat kraviny a nechat nahánění. Měla bych se soustředit a šetřit síly. Mým úkolem je dostat to na zem a zabít. Zpomalit nebylo těžké. Zase jsem trochu poklusem zkontrolovala situaci. Podařilo se nám poměrně dobře izolovat laň. Ach ta moje ironie. Ale nevadí. Stále jsem se držela té svojí a sledovala, jak Savior přidal. Neváhala jsem a nesledovala ho, abychom to mohli ukončit. Moment překvapení? Zaručeně ztracen. Ale vůbec nevadí, vždyť mám ještě síly za tři. Musela jsem značně přidat, abych dohnala tu mezeru a v duchu klela, že jsem vlastně nebyla pozornější při výběru krytu a momentu překvapení. Příště to třeba vyjde.

//Tak tedy fajn, cpu se před Arta, který se rozhodl svědomitě vynechat...

Všichni to moc řeší, kdyby nebyly takové malé děti a uměli se rozhodovat, možná by teď na sebe nikdo nekoukal s takovým odporem. Stejně už jsem se rozhodla, že s nimi nehodlám ztrácet čas a po chvilce alespoň doprovodila Suerta, než jsem se otočila a kývla na Scaritu, která mi dala alespoň nějaký úkol. Tímhle jsme se tedy rozdělili a já přemýšlela, kde bude právě ten nejlepší bod, kde bych se mohla já sama alespoň na pár posledních minut zakempit. Suerte se ztratil v trávě a stejně tomu tak bylo i u zbytku skupiny, které vedla Scarita. Pousmála jsem se ještě zpátečně nad tím, co si myslel samotný Savior. Já s ním nechtěla být kamarádka do doby, než mě bude hodlat brát jako za sobě rovnou, do té doby má samozřejmě chlapec obrovskou smůlu. "To ti ani nikdo nebere," poznamenala jsem krátce Saviorovi a sledovala přitom chudáka Daikona a drzou Réto, jako bych to brala celkem osobně. Na to, co během toho řekl Savior jsem nic neřekla. Dobré řešení, jednoduše je nechápe až nakonec a budeme spoléhat spíše na naše vlastní činy s tím, že je necháme okrajově zapojít ve chvíli, kdy se to bude hodit, třeba se přeci jen můžou hodit. Nakonec jsem se raději soustředila na náš cíl a přitom tiše našlapovala v trávě, ale vždy jsem se alespoň na chvíli podívala na zbytek, jestli jsou vůbec už připravení. Savior se vydal chytře okolo a já jen zůstala na místě, kde jsme byli předtím s tím, že jsem se raději i tak vydala ještě kousek dál a zároveň stejně blíž k lani, to jen abych nebyla hezky po větru, pak by to bylo celkem k ničemu. Zahlédla jsem cosi tmavého mezi keři a čekala, až se tedy připraví i on, abych mohla kontaktovat Scaritu, že jsme tedy připraveni vyrazit. Savior se tedy zdál připraven a já také, zajímalo mě, co tedy Daikon a Réto, ale myslím, že to nebylo zas tak důležité a pokud to tedy zvládli pochopit, už budou taky čekat na signál. Opětovala jsem gesta Saviorovi a informovala Scaritu. Jsme na místě, Savior čeká, já čekám a Daikon s Réto jsou jistě taky připravení..." zanechala jsem vzkaz a nezbylo mi nic jiného, než ještě chvíli vyčkat na skvělou příležitost.

Od Suerta jsem neočekávala ani nic jiného, když jsem věděla moc dobře, jak na tom vlastně vůbec je. Byl to spíše typ toho, kdo něco vydrží. Alespoň si vybral bez keců a nebyl jako Réto, díky které to ve mne posledních dvacet minut vřelo. Nerespektuje autority, to je vlastně jedno, ale otravovat tím, že dýchá, můj život? To trochu přepísklo, je to koště nepoučitelný... pomyslela jsem si a přitom poslouchala dál. Že to ještě vůbec jde! řekla jsem si, když ani Daikona jasně neřekl, co by vlastně rád a ještě to zvládl zlepšit i Art, který se přidal ke skupině, která bude nahánět. Čímž je tedy Savior zcela sám. Kdyby to nebyl... Kašlu na to, jsou to lemry, nenávidím je a sama k němu půjdu.... Rozhodnutí bylo konečné, jednoduše zákopu na pár minut hloupé nesrovnalosti a fakt, že je to vlastně právě on... To zvládnu, teď si to ještě řeknu tak 5x.
"Tak to tedy si asi všichni užíjte nahánění... Jak vlastně hodláte tu chudinu ulovit, když na to Saviora necháte samotného?! Používejte prosím někdy mozek, on to asi sám nezvládne," odfrkla jsem si naštvaně, ale přesto raději hlídala vlastní hlasitost, abych neohrozila lov. Teď mi bylo jedno, že vlastně braním toho prašivce, absurdita ohledně rozhodování většiny smečky je snad k pláči. "Těm, co je to jedno, by se měli okamžitě rozhodnout, a jestli to podělají, bude to jejich vina díky tomu, že se neumí rozhodnout!" zasyčela jsem a nakrčila s odporem trochu čumák. Jsou to hlupáci.
"Hodně štěstí, to zvládneme," protočila jsem s úšklebkem oči a drcla do Saviora, což by se dalo brát jako dobré znamení náklonnosti a přátelství. Ale nepředbíhejme. Přitom jsem pohledem zustala u troufalé Réto doufajíc, že jednou dostanu povolení umučit ji. Stejně mě štval momentálně i Daikon, ale u toho by to bylo tak nějak očekávané, komu by se během ztráty partnera chtělo lovit?

//Dostane Lennie a asi bude i rád... :D

Jestli hodlá dělat problémy, měl by si to v hlavě přebrat on. Já jsem se překonala v tom, jak jsem se přeci jen začala bavit, ale to neznamená, že bych měla být okamžitě ta otevřenější a přístupnější. Ne, pořád se zlobím a taky se neustále zlobit budu. Asi to i pochopil a místo toho, aby se přesunul od nemístných poznámek, raději zase doběhl skupinu, kterou jsme poměrně rychle ztráceli. Já jsem nezrychlila ani o píď. Nechtěla jsem být součástí takto zmatené společnosti, která by se za běžných okolností měla nazývat mojí rodinou. Bylo mi možná i trochu nanic, že je tak neberu. Měla jsem o tom celkově představu úplně jinou, tenkrát jsem se rozhodla přijmout zodpovědnost člena smečky, protože jsem svým způsobem vyhlížela ke svému příteli. Jenže teď tu není. Je tedy na mně, abych dokončila to, co začal. Musela jsem se přitom podívat na Scaritu, zdálo se, že právě vybírá jednu chudinu, která dnes pro naše dobro padne. Takže to bych asi měla konečně přestat být lama...
Přidala jsem a potichu předběhla úplně všechny a zařadila se vedle Scarity, která už měla dle výrazu naprosto jasno, že to bude právě ta, po které jsem teď i já pokukovala. Ještě jsem se rychle ohlédla na ostatní a poté jen s povýšeným výrazem vyrazila pomalu a neslyšně za Scaritou. Plížit se není nic, co bych neuměla, jen mi trochu chyběla trpělivost, ale to nebyl dnešní problém. Dnes jsem byla myšlenkami naprosto jinde a něco jako lov mě vůbec nevzrušovalo natolik, abych se mu pořádně věnovala. Místo toho mě v hlavě neustále rušil hlásek otravný jako Neilynn. Později bych si měla dát tu práci a ještě předtím, než se s Daikonem vydám na dobrodružství, neuškodí asi když se něco náhodou stane té otravné vlčici. Opět je to vina Saviora, že sem Réto dostal. Nemůžeme se třeba cestou stavit kolem propadliny? Ono to odsud není daleko. Je až nadmíru jasné, že pokud se nebude chovat tak, jak by měla, budou příště moje zuby v jejím krčku, ach... Někdo by jí měl asi vysvětlit, že není problém v tom, abych se jí drze jukla do hlavičky. Moc mě nepotěšil fakt, že patřím do řad kreténů, za tohle bude jistě pykat. Myslím, že bych si měla vzít na triko lov Réto. Vlčí maso by zase nemuselo být tak špatné. Musela jsem se otočit a rychle jí pohledem bodnout. Dále už jsem si raději hleděla cesty a následovala Scaritu, která byla kousek od mého čumáku. Jen klid, nevadí, že je pomalu nesnášíš. Co bys pro ně neudělala... povzdechla jsem si sama pro sebe. Zastavila jsem se kousek od ní a stále přikrčená pohledem spočinula na kořisti.

// Ale tak c'mon...

//Teď píše Auriel, co?

//Východní hvozd

1/2
Opravdu to funguje. Tak a teď co? Přemýšlela jsem o tom, co bych asi měla říct. Ach, probíráme jeho... Jen jsem bezmyšlenkovitě přikývla. Aby si teď v tuhle chvíli Smrt Saviora vzala, je mi to vlastně úplně jedno. Změnila se situace. Není prostor přemýšlet nad tím, jak moc mě štve. a přitom toho zas tolik neudělal, ale existují vlci, které nemáte rádi už od pohledu. Hnědý patří mezi ně.
"Pche, neměl by sis tolik fandit mimochodem... Jen jsem si uvědomila, že by tímhle tempem nepřestal trucovat ani jeden. Jsem rozumná a ty si svoje momentálně zvýšenější ego můžeš šoupnout za klobouk. Nechtěla jsem naslouchat tvým konspiračním teoriím, že bych snad mohla být zakoukaná do Daikona. Jak zbytečné obavy. Je moc světlý..." mlaskla jsem. Takže mu zase narostlo sebevědomí jo? Špatně! Měl by se cítit špatně. Mělo by mu být zle z toho, že se nerozhodl postavit čelem hloupému problému. Jako by nevěděl, že jsem ta, která se bude vrtat ve všem. Věděla jsem, že ho to štve. Vážně je to on, kdo přišel? Mě se totiž zdá, že jeho duše kňourá od doby, co jsem de vzdálila. Za tu dobu jsem si našla někoho, kdo opěvuje moji krásu a jiné nezbytné předměty, seznámila se s partnerem mrtvé exnepřítelkyně a uvědomila si, že asi zase tak moc partnera nepotřebuju. Jenže ten je něco jako tři v jednom. Je to kamarád, obdivovatel a nakonec terč pro špatné nálady, který má větší trpělivost a kapacitu. Věděla jsem, že se na mě dívá, ale já spíše stále sledovala dění před sebou. Všichni byli jako stádo srnečků. Co vlastně Scarita chce lovit? Mám chuť zakousnout koloucha. Alespoň někomu zkazím rodičovství já. "Až ho Scarita přiřadí na honosnější funkci, dá mi to všechno sežrat," odfrkla jsem si naštvaně, když jsem opět zavadila pohledem. Raději jsem se přes všechnu nechuť podívala na Sua. "Dělá, jako by to nebylo nic osobního, ale co to tedy je? Mám pocit, že je až nechutně objektivně konkrétní..." zavrčela jsem podrážděně. Měla jsem sto chutí otočit se a vydat zpět do lesa, jenže to bych zabila vlastní účast. Lov je velice důležitý. A já moc dobrá nejsem. Ale stále je tu ještě Suerte, který je už teď rozhodně na vážkách. Přeci vím, jak dělá něco podobného nerad. "Co chci a potřebuju? Abys místo hloupých myšlenek plných nevěry a žárlivosti přišel a nebyl jako nafrněná svině s telaty," protočila jsem nad tím mírně panenky. Samozřejmě bych taky chtěla i něco jiného, vlastně je to dlouhý seznam, ale na tohle vlastně nikdo vůbec nemá čas. Na chvíli jsem se zastavila a nasála známý a starší pach. Poznala jsem ho okamžitě. Nadechla jsem se a zase vydechla, než jsem se opět dala do kroku a držela formaci. "Můj bratříček tu byl nedávno... Budižkničema, asi mě zavrhl, je to pobuda..." vztekala jsem se potichu s čumákem vysoko a přivřenými kukadly. Nepohrdám jím, jen mě celkem štve, že si ani nevzpomene. Sestra mu nechybí? Ne? Super! Od dnešního dne budu opravdu přemýšlet já o tom, zdali mám vůbec bratra.

//Tohle je hra ve hře, chceme trochu zabít čas, který jsme díky čekání ztratily, takže ... držte se postů, jen později přeskočte Suerta ve psaní, hodíme tak dva/tři posty spolu během tohodle pořadí... All got it?

Všechno to bylo tak zvláštní, atmosféře bych dávala více pozornosti, ale dostalo mě to, co si myslel Savior. Tak a teď už skončil úplně. Chtě nechtě... tohle je válka!
Scarita opravdu všechny svolala kvůli lovu a navíc nám požehnala s tím, že můžeme jít hledat Carmen. Sice bych raději zůstala tady a dělala pro smečku, ale tohle se tedy taky musí počítat jako služba kolektivu... Navíc už teď mám plný zuby užvaněného Arta. Nechápu, že jsem ještě před lety byla taky taková, až k neuvěření, protivila jsem si jeho chování víc a víc a přitom moc nebylo proč. Vydala jsem se až jako poslední bez jediného slova za ostatními a přitom sledovala nejtmavší smečkový kožich. Zjizvený hovádko to je, pomyslela jsem si a přemýšlela, jestli opravdu stojí o to, abych se o něj začala zajímat jiným než neutrálním způsobem. Bylo mi to naprosto jasné už jen v té míře, že jsem dostatečně drzá na to, abyhc si vše zjistila vlastní metodou. Překvapená? Ne... Celou dobu se na mě díval a já mu to sem tam i oplácela. Jen v jsem ho pozorovala neutrálním pohledem. Na lov jsem se nijak speciálně netěšila vzhledem k tomu, že jsem úplně nebyla ještě pořádně v náladě. Ale jo, na zabíjení si náladu udělám hned, co si vpomenu na to, co řekl Savior. Je to takový...
Nechápu, jak se s ním můžeš bavit, měl bys ho hned zakousnout, ta hnědá sviňka mě opravdu uráží, sám má ego až na půdu, a ty se ke všemu tváříš jako leklá ryba, řekla jsem s duchu svému partnerovi i přes to že jsem na něj měla stále ještě velkou zlost. Vydržet to bez někoho, kdo mi neustále skládá komplimenty? No to ne... Stejně bych ho ale chtěla rozcupovat. No stále to nebylo horší než pomalu bublající napjatý vztah, který jsem sdílela se Saviorem, který svými myšlenkami teď nádherně přikládal polena do mého ohně stupňující se nenávisti. Pokračovala jsem jako poslední a tím systematicky krásně hlídala celou smečku zezadu. To by šlo, alespoň mám výhled na zadek každého. To stejně neznamená, že je hodlam chránit. Říkejme tomu nenucená povinnost. Samozřejmě jsem měla v úmyslu celou dobu utěšovat svůj hněv pohledem na jeho pozadí, ale světě div se! Je to zatmění! Měl to být Suerte! Teď jsem měla výhled tak maximálně na Saviora, který mi mohl víte co... Protivila se mi jen pouhá myšlenka o tom, co si myslel. Je to zkažený bručoun, který si o sobě moc myslí. Může být sice moudrý a starší za tři, ale to z něj nedělá úctyhodnou živou bytost. Je to hlupák... Pomyslela jsem si. Eh... Mám pocit, že nestíháš tempo... Ehm... Měl bys trochu zpomalit... V zadní linii je krásně a výskyt Saviorů zde překvapivě nulový... zahlásala jsem jako sladký hlásek tak, aby Suerte měl pocit, že mu to snad vlastní hlava namlouvá, ale ne... Jsem to samozřejmě já.

//Východní Galtavar