Příspěvky uživatele

< návrat zpět

7* do Halucinací - 140 safírů
8* do Elektřiny - 160 safírů
--------------------------------------
300 safírů celkem

-L

>> Jedlový pás

Upřímně se mi vůbec nechtělo stoupat do toho mírného svahu, který skrývá na vrchu majestátní kameny, které v minulosti jistě zažili období největší slávy. Povzdechla jsem si v půli cesty a raději se trochu oklepala. Nezbylo mi nic jiného než doufat, že se mi ani tentokrát nic nestane. Asi jsem neměla Réto opouštět, byla by skvělý obětní beránek a nejspíše by nikomu kromě bručouna Saviora nechyběla. I když u toho jsem si taky nebyla jistá, on je v tomhle ohledu jako skála, a když už jsme u skály...
Opustily mě jedle a ty vystřídalo křoví, které rostlo na ruinách zříceniny. Hlína byla mokrá ještě stále díky předešlým dešťům a do kopce se šlo tím pádem opravdu špatně. Znovu jsem se oklepala, tentokrát to bylo díky špatnému pocitu, mráz mi běhal po hřbetu a trochu jsem se klepala, přestože mi zima vůbec nebyla. Trochu jsem si nechala bodláčím pocuchat kožich a celkově jsem teď spíše připomínala hromadu neštěstí, jelikož jsem měla větvičky a bláto všude. Byla jsem si přesto jistá, že to Smrti vadit nebude, co by jí přeci bylo po nějakém vypelichaném štěněti. Musela jsem nabrat pořádný objem vzduchu do plic, než jsem se odvážila k dalšímu nejistému kroku, nevěřila jsem si a obávala se nejhoršího. Jestli jsem někdy k někomu chovala ten nejvyšší respekt, byla to právě Smrt. Minule mě tu málem roztrhala. Nad vzpomínkou jsem se nezapomněla oklepat ani potřetí.
Přišel problém, který jsem opravdu nerada řešila. Skákat jako kamzík po kamenech, to já nerada, ale nezbylo mi nic jiného, než položit tlapky na mokré a kluzné balvany a trochu neohrabaně se po nich začít dobývat výš a výš k cíli. Tohle jsem tedy přímo neměla v lásce, ale měla bych být samozřejmě ráda, že se nejedná o horu Života, tu bych teď zdolávala opravdu stěží.
Po velkých kamenech, na kterých mi nešikovně asi dvakrát podjela tlapa, která teď svým způsobem hulákala, že je s ní špatně zacházeno, jsem se dostala opět do vysoké trávy na vrcholku kolem podivného místa, kde sídlila její dnešní hostitelka. Jako jako ploutev žraloka na hladině proplouvala trávou má velká hlava, která tedy spíše připomínala periskop ponorky, než již zmíněnou ploutev. Nepamatovala jsem si, že tu bylo tolik vegetace již předtím, ale to možná bylo díky tomu, že jsem jí naposledy navštívila v zimě a jak je známo, Gallirea je vždy hojně sněhem zasypána, tak není divu, že se tu i takové obří trsy pod bílou peřinu schovají.
Po chvilce zaváhání jsem vstoupila do tmy, kterou tedy narušovalo jen plápolání zvláštního ohně, který jsem si dobře od minulé návštěvy pamatovala. Vydala jsem se tedy za rok do větší síně, kde jsem doufala, že tu vlčici najdu. Zdálo se, že kromě velkého počtu kamenů tu niko není. Dokud jsem se neohlédla. Byla tam a já začala v hlavě panikařit. A to ani nic nestihla říct.
„Co tu pohledáváš, Koště?” zeptala se se smíchem a přitom se tak zvláštně klepala, jako by snad měla tik. Její příšerné hihňání mi opravdu nechybělo a byla jsem ráda, že už i mé sny byly o něčem jiném, nu tentokrát už se nedá svítit, jestli to i dnes přežiju, zase dlouho v klidu neulehnu. Přesto jsem se raději přestala hrbit a pořádně se narovnala, jako bych teď vůbec strach neznala, i když opak byl pravdou. „Já ti přišla dát moje drahokamy. Samozřejmě bych po tobě něco chtěla...” řekla jsem nebojácně a přitom jí hleděla do odporných zelených očí, které se dívaly nelítostně na mě. A teď to skončí. Čekala jsem, že se třeba snad dostaví smrt, ale ona se nad tím opět jen zachechtala. „Tebe si vlastně pamatuji, jsi ta vlčice, co mě tu už jednou nebo dvakrát obtěžovala,” přemýšlela nahlas a přitom si mě obcházela, jako bych byla její další oběť. Za tu jsem se samozřejmě i pokládala, ale nezbylo mi nic jiného, než se raději tvářit, že jsem jen naivní vlče, které přišlo pořádat o to, co tu vždy získají i ostatní. „Tak to se tedy moc a moc omlouvám, ale já bych velmi potřebovala Vaší velectěnou pomoc. Moje magie by potřebovala trochu popostrčit a jak už jsem zmínila, hodlám za to i platit... Drahými kameny samozřejmě,” polkla jsem trochu na sucho a závěr musela dodat rychle, aby jí třeba nenapadlo, že třeba chci platit životem, to prosím prosím nepřipadá v úvahu.
„Na to já slyším velmi dobře, ale řekni, proč bych ti je neměla jednoduše sebrat a s ožehnutým kožichem neposlat zase dolů hezky po malých kouskách.” řekla velmi vážným hlasem a už se ani tentokrát nesmála tím jejím odporným způsobem. Zavřela jsem na chvíli oči, protože mě vlastně moc dobrých důvodů nenapadlo, čímž se dostávám do dost zlé situace. Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Myslím si, že safíry, které mám by se velmi hodily do tohoto skvostného interiéru Vašeho skromného příbytku,” pravila jsem až zamyšleně s pohledem upřeným na zdi posázené jinými kameny, které se leskly i při nedostatku okolního světla. Na atmosféře však mělo velký podíl zbytkové světlo zelené barvy, které vycházelo s ohnišť za rohem. Jiným zdrojem světla bylo už snad jen několik malých škvírek ve zdech, no a nemohu ani opomenou lesklé oči samotné Smrti.
„Co jsi to říkala? Že bys požadovala zlepšení dovednosti?” zeptala se chraplavě a já zavrtěla hlavou. „Zlepšit stávající obě,” řekla jsem trochu nejistě, jelikož by se mohlo zdát neuctivé, že snad požaduji víc, než mi bylo nabídnuto. Smrt nad tím rozmýšlela a zdálo se, že snad mé kousky opravdu budou po celé Galliree, když v tom řekla ještě hlubším hlasem: „Fajn!”
Já jsem si mohla v tu chvíli oddechnout, ale jak se zdálo, ještě stále jsem neměla úplně výhru v kapse, když se takhle rychle rozhodla, jak to vlastně nezní špatně, začne bt vlk lehce podezíravý. „Mám hodně safírů, víte co? Tady jsou, já je nepotřebuji a za Vaší laskavost se tu jistě budou třpytit až do skonání věků,” řekla jsem a přitom se uklidnila. Nabídka velkého počtu odměny jí nejspíše zlomila, kdo by řekl, že bude až tak chtivá, jako by jich neměla dost. Ale to už nebyla má starost.
Začala na mě vrčet, tak jsem jí raději nechala hromádku drahých kamenů s a upřímným respektem začala couvat, dokud se mi lesk jejích očí neztratil z dohledu. Pak už jsem minula onen zelený oheň a pádila pryč, div jsem se cestou dolů po kamenech nezabila.

>> Jedlový pás

// VVJ (přes Západní Galtavar)

Musela jsem se pořádně nadechnout. Nechala jsem tam Réto jen tak a prostě se vydala dál bez ní. Konečně jsem měla vytouženou samotu, ke které mě situace tížila už měsíce. Bylo to opravu pár nepříjemných měsíců a já měla pocit, že se tímhle životem jen zoufale protloukám. Má tohle vůbec ještě smysl? Ptát se takhle asi nemá absolutně žádný smysl. Nemohu tvrdit, že bych snad věděla, co bude, ale nečekám žádné změny, které by snad mohly něco zlepšit.
Čím jsem starší, tím více postrádám. Oklepala jsem se a vypla hruď, krk napla do výše jako elegantní srna a vydala se dál. Nesmím si podobné myšlenky propouštět. Měla jsem přesně daný cíl cesty a ta se momentálně blížila ke konci. Měla bych mít čistou a klidnou hlavu. Jen jsem se trochu přiměla myslet na něco pozitivnějšího. Nezbylo mi nic jiného. Já se Smrti nebojím.

// Stará Zřícenina

Rozhodně jsem se ještě pro jistotu rozhlédla a natáhla pachy ostatních, které se dostaly až k mému čumáku. Poznala jsem slabý pach Litai a to je tak nějak bohužel vše. Zamračila jsem se mírně a vydala po stopách jiných vlků, kteří se rozhodli vydat za Smrtí. Zůstala po nich vyšlapaná cestička až do lesa, kde se zřícenina nacházela. Mlčela jsem dlouho a přemýšlela, zda mě stále Reto následuje, nechtěla jsem se už moc otáčet.
Došla jsem pomalým tempem až na kraj Jedláče a podívala se na Prašivku. Abych pravdu řekla, už jsem jí nechtěla nabídnout Smrti. Co by s ní dělala? Vždyť je ta vlčice tak zbytečná, že i jí by byla k ničemu.
"Táhni domů, Réto," zamručela jsem a podívala se směrem k domovu. Bylo to daleko, ale přesto jsem tušila, že to zpět zvládne. A kdyby nezvládla, asi ani nikomu chybět nebude, čímž je tedy všechno uzavřené.
Věděla jsem jedno, že mi tahle vlčice není záhadným způsobem lhostejná. Pokývla jsem ji na rozloučenou a vydala se sama do Jedláče.

// Jedlový pás (Opravdu elegantně překročena pláň)

Asi bylo cosi špatně. Nemá snad stejný názor na brášku? Ani bych se neměla divit, nyl divný , ale i to mělo kouzlo. Když to teď vidím, říkám si, že to bylo v rodině fakt divný.
"Chm, to máš asi pravdu," přikývla jsem trochu pomalu nevědomky a spíše přemýšlela nad tím, co vlastně bxlo na Razzakim špatného. Vždy byl trochu no... Sakra, našla bych toho tedy opravdu hodně, ale rozhodně bych nad každou tou maličkostí měla přemýšlet dvakrát, ale i přesto je mi nějak jasné, že zrovna o něm by se dalo mluvit jako o ztraceném případě. Ale já jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Může to znít až děsivě, ale nepřišel mi zas tak jiný, jen všechny ty šílené myšlenky, které máme všichni, říkal nahlas. Oklepala jsem se a usmyslela si, že bude vhodné zase v naší cestě třeba pokračovat. Strasti života můžeme ostatně probírat cestou. Ani jsem se to nerozhodla oznámit. Réto byka jako stín a následovala mě vždy bez jediného slova.

Začala jsem jí pozorněji poslouchat, protože tentokrát neměla žádné námitky ohledně toho, že se jí snad opět hodlám hrabat do soukromí. To by mě snad ani ve snu nenapadlo. Jen jsem nečekala pravděpodobně až takovou konkrétnost.
"Ach jéje, jako bych teď na něj nemyslela," povzdechla jsem si. Náhoda už je vážně až příšerně konkretní a já bych měla přestat myslet na zvláštní a méně pravděpodobné okolnosti. Jen jsem přikývla a chvíli přemýšlela, co vlastně mám říct. "Znám ho," řekla jsem a bylo to jediné, na co jsem se i po chvilce zmohla. Musela jsem si vzpomenout, jak jsem si hověla v přítomnosti Neilynn a Zakiho. Bylo to naprosto skvělé a ke všemu tam byl i ten zrzounek Ray, díky čemuž by mě teď celkem zajímalo, jestli ho nakonec dostala Neilynn nebo ne. Ta vlčice byla posedlá nutností sehnat si partnera. Partnerství je taková zbytečnost. Povzdechla jsem si. "Trávila jsem s ním kus jara, nemůžu říct, že bych na něj měla záporný názor," dostala jsem ze sebe, když jsem zpracovala informaci s tím, co pravděpodobně a údajně provedl jejich dalšímu sourozenci. Hádám, že ten to asi nepřežil, co?... Asi ani omylem. Oklepala jsem se a raději z vody vylezla, abych nasála pořádně čistý vzduch a mohla si na to sednout. Zaki je zajímavý. Měla bych ho najít, začíná se mi teď líbit snad ještě víc než předtím a to už je co říct.

"Réto má zajímavé myšlenkové pochody," uznala jsem tak okrajově a zvedla se ze země. Pomalým krokem jsem zamířila k vodě. Nebyly jsme od ní daleko, tak jsem měla Réto opravdu stále na očích. Jen jsem si trochu usrkla, než jsem se do vody vydala po břicho. Bylo to tak nějak příjemné po době v Narviňáku.
"Povídej o svém bratrovi, zdá se, že jsi ho měla opravdu v lásce,"otočila jsem se na ní zašklebila se ironicky a přemýšlela, jaký by asi mohl být. Sázela jsem na někoho, kdo byl jako můj bratr. Trochu inteligentně jinde než ostatní a má neustále potřebu povyšovat se. Na druhou stranu to také může být nějaký pobuda a střelenec jako je Réto a to by pak bylo celkem.. Já moc tak šílených vlků neznám. Potkala jsem jen zlého černého a Zakiho, který ale dle mých představ nepatří zrovna mezi šílence. Ale tak dobře, asi nenajdu už nikdy nikoho přímo ideálního. Další šílenec by mohl být i Savior, který je perfekcionista a nutně potřebuje pořádek, což je poměrně zbytečné, ale na něj to sedí. Stále mě zajímá, proč vlastně dohrabal Réto na přijetí do smečky a snažím se pochopit Scaritu, která to dovolila. Nechtěla jsem o ní nijak pochybovat, ale začínala jsem mít celkem velké pochyby o její schopnosti vést nás. Netvrdím, že snad hodlám já s tímhle něco dělat, ale cosi se mi na tom nelíbí.

Zajímá mě, co by asi na Réto řekla jeji rodina. Třeba jsou taky takhle na palici. Ale něco mi říká, že asi ne. To mi připomínalo... co by řekli moji na mé chování? Neřekla bych, že by byli spokojení, dali do mé výchovy tolik a já jsem... LennIR... asi by mě vydědili. Stejně by šel Blueberry dřív, to jsem si jistá... Homosexualitu by asi ani moji celkem otevření rodiče nechápali.
"Takže svoje řidiče bereš jako odporné a zvrácené zpoloditele? Kam jsme se to sakra dostaly..."zanadávala jsem a přitom se na to dívala jinak. Zdá se, že ona něco jako rodiče neakceptuje, nechce a ani nepotřebuje. Tím se dostavam k tomu, že mi došly otázky, jelikož Réto nic nebaví a nezajímá, nikoho nepotřebuje a je i podle ní zázrak, že dýchá.
"Takže Réto chce umřít a zatim to nezvládla," konstatovala jsem. Mohla by jednoduše skočit ze Zubaté hory a nebylo by co řešit.
"Mimochodem... Co hrdličkování se Saviorem... s tím malé ztroskotance nechceš, tomu bych celkem fandila..." zasmála jsem se nad představou Saviora a Réto, jak spolu maji mladé. Ale jako hezký by to bylo, ale asi by Réto měla konečný důvod, proč se konečně zabít. Vypadá to, že je opravdu nikdy mít nebude. Cosi mi říká, že nic není, jak se na první pohled zdá. Co když se.vlastně doopravdy smrti bojí? Například já umřítnechci, smrt mmě děsí a najdu způsob, jak bych mohla žít déle.

Vzpomínky se dostávají z vlčí mysli vlastně velmi špatně a nikdo v nikom nezvládne číst jako v otevřené knize, to už jsem nějaký čas věděla a vlastně me to ani nepřekvapilo, nedalo se čekat, že by snad moje magie nebyla omezena, ale měla bych Réto poděkovat, právě mi vňukla nápad, který před Smrtí mohu prezentovat.
"Tak mi nic neříkej," odsekla jsem. Vlk se jednou tváří mile a takhle se to skončí. Vlastně proč o to stát, já tedy nechci vědět vůbec nic. Dobře, takhle už de asi nevykecam, takže... to je fuk.
"Chtěla jsem pouze folklorně tradovat tvůj příběh, až nás opustíš, mám pocit, že mým budoucím škvrňatům by se mohl líbit, pronesla jsem naivně. Samozřejmě já už asi žádné malé caparty mít nebudu, protože mám za parnera bezúdovou slečnu, která je v procesu rozkladu a to o sobě tvrdí, že není připraven na nic. Kdy hodlá být jako připraven? Až bude natahovat brka, dá mi svoje plavčíky jako předsmrtný dar.
"Chtěla Réto někdy děti?" optala jsem se tedy i své černé společnice, která mlčela víc než je snad zdrávo. Stále tam stála a já nevěděla, jak jí sakra říct, aby si lehla, protože tu ještě chvíli pobudeme. Musela jsem si všechno předem promyslet, jelikož minule nevyšlo snad skoro nic. Tedy dostala jsem vše, co jsem potřebovala, ale nemám pocit, že to tentokrát bude stejné, třeba Smrt nebude v dobré náladě. Ale já byla v dobré kondici, sice jsem nespolkla ani sousto naší laně, ale jsem připravena na vše, co hodlá přijít.

// Východní Galtavar

Jen jsem se nad tím, co řekla pousmála. Bylo to hloupé debatovat o smrti s někým, kdo jí nerad tolikrát obcházel. Jen jsem tiše kráčela po pláni s černým stínem za sebou, jako by snad právě Réto byla můj strážný démon, jelikož já na něco jako andělé nevěřím. Kde se stala chyba? No rozhodně to nebudeme házet na mou rodinu, ti mě vychovali jak mohli, a kdyby to viděli teď, asi by mě vydědili.
Lehla jsem si do nižší trávy kousek od břehu a pozorovala jako kapky bubnují na hladinu, však teď už to bylo stejně jedno, jak moc se namočím. Zatím co já přemýšlela nad svým mokrým kožichem, Réto byla opět zase úplně mimo. Jistě si našla něco jiného. Prý zbytečně budu něco jako život rozebírat. Nepřijde mi, že by to byla nezbytná nutnost, ale jaksi to čas mého já zajímalo.
"Nedělej okolo toho divadlo, odkud jsi? Proč jsi takova... tedy já vím, že to možná ani sama nevíš, ale zajímalo by mě, kde se v Réto vzalo tolik negativní energie... Réto taková nebyla už od vlčecích let, ne?" zeptala jsem se a zdálo se, že je to po dlouhé době něco, o co se zajímám více než o sebe. A to je co říct. Chtěla jdem vědět, po čem se z normálního vlka může stát někdo na úrovni právě téhle příšerně zdeptané vlčice, která už se sama považuje za mrtvolu, která záhadným způsobem stále má úžasnou možnost žít a ona ho tak smutně odmítá. To je plýtvání.

// opět z Narviňáku

Jako bych tu snad.nebyla před pár hodinami / minutami. Stále se nic nezměnilo, tráva byla odporně mokrá a v kombinaci s mým kožichem i nesnesitelná. Musím si sehnat vždy něco, s čím se jen tak nespokojím.
Pokračovala jsem, než vyslovila to jméno. Jen jsem s radostí přikývla. "Jdu to napravit, Réto," řekla jsem a všimněte si, teď jsem použila její opravdové jméno. Nezmínila jsem ani jednu zlou věc, která by měla mimo jiné připomínat, jak špatně na tom je. Tohle je panenka. Ona jen dýchá a přemýšlí o divných souvislostech. Čímž mě vrací zpět k plánu. "Tedy nevím, jestli se jí budeš líbit, ale tak snad.každá duše se.počítá a tys.měla být už dávno mrtvá..." prohodila jsem a během toho radostně propouvala vysokou trávou dál a dál, než se.na obzoru ukázal lesík. Stále to bylo fakt daleko. "No stejně se.stavíme u jezera a Réto řekne něco o sobě..." zavolala jsem na ní nadšeně. Tedy samozřejmě musíme brát v potaz to, že opět myslíme vše ironicky, ale za vším je vždy špetka zvědavosti...

// VVJ

Och ano! Je přímo skvělá. Ale asi mi chybět přesto nebude, ještě bych musela nakonec přemýšlet, jestli jí náhodou nebyla škoda. To bych nerada a ja už se vracet nebudu. Změnila jsem myšlení, když mi došlo, že vlastně přes všechno ťape tiše za mnou. Lilo jako z konve a všechno bylo naprosto podmáčené,včetně břehu, který najednou nevypadal vůbec lákavě. A ja nemohla nic udělat pro to, abych se na druhý v břeh dostala bez toho, aniž bych se musela namočit ještě vic. Přesto jsem tam vlezla s tím, že už to být horší ani nemůže. Zabrat mi dal až druhý břeh, kde to po bahni pořádně klouzalo, ale zvládnout se to dalo. Jen jsem se.rychle oklepala a zase pokračovala. Ona půjde samozřejmě za mnou.
Může to každý přebrat jinak, ale v konečném důsledku jsou ta příbuzenstva nadávek pouze kreativní oslovení, které mají působit spíše na efekt toho, že stále opovrhuju její existencí a nehodlám na tom absolutně nic měnit. A ona si svoje postavení vybrala.
"Je taaak milé, že ti navádí komunikovat skrz myšlenky, jsi asi první," odpověděla jsem nadšeně a poměrně sarkasticky. Jako kdyby na tom vůbec záleželo. Réto je to naštěstí všechno jedno. Myslím si, že když vyberu tu nejrychlejší cestu a nebudu jí vnímat, dorazím ke Smrti hezky odpočatá a svěží. Ale na tomhle taky naštěstí nezáleží.
"Můžeš mi vykládat svá životní moudra klidně celou cestu ke Smrti," informovala jsem jí rychle a chvíli stála, než jsem mohla pokračovat. Chtěla jsem jí mít blízko. Neptejte se.

//Východní Galtavar

"Ještě není čas, chce to lepší načasování," mlaskla jsem pohrdavě. Nesmí přijít nazmar ani kapka její špinavé krve a všechno to ostatní jistě taky najde své odporně úžasné využití, ale to už nebude moje starost.
"Ty jsi fakt tak hloupá," začala jsem se smát jako by snad tohle vlastně neměl být velmi důležitý rozhovor, který by se díky vážnosti situace dal nazvat promluvou do duše. Jenže jsme jako Titanic narazily na problém, který spočívá v tom, že tady naše milovaná nemá vlastně použitelnou duši, ke které by se dalo jaksi promlouvat.
"Zkusila jsem to, Zablešenko, ale ty nemáš zájem o nic, můžeš si zůstat tady, ale nikdo tě litovat nebude, jsi odporná hnědá šmouha... Stejně jako Savior,"dokončila jsem vše, co jsem před odchodem chtěla a ještě přitom věnovala pohled Saviorovi. Zdali slyšel to, co jsem právě řekla... Doufala jsem, že ano, abychom po mém návratu mohli sehrát další hrozitánsky nepřátelské drama. Jinak by tu byla nuda. Pohlédla jsem na kus flákoty pohrdavě a místo toho se zvednutým čumákem jednoduše dala své tělo do pohybu bez potřeby nakrmit se. Teď mě posilovala představa větší síly, a je jedno jestli s Réto nebo bez ní, já jí dostanu,usmyslela jsem si a s tímto se hrdě vydala pomalým krokem na hranice naší smečky. Stále mi mezitím bloumalo, zdali je opravdu tak hloupá, nebo je skvělá herečka. Zdá se mi fajn, bude to asi díky tomu, že má neustále plnou tlamu otravných argumentů a je věčně k ničemu. Dá se říct, že jí začínám mít jako favoritku v naší smečce.

Oklepala jsem se lehce a začala si jí prohlížet trochu detailněji. Ztracená existence to tedy rozhodně je a dokonce vypadá i jako vhodný příklad, ale tohlr už stejně všichni dávno ví. Vypadá to, že jí zrovna tohle nikdy netrápilo a proč taky. Má svoje příšerky v hlavě, kde je krom nich naprosté prázdno.
"Proč by ne? Přímo si to vybízí, i přes zraky ostatních a hlavně na očích naší 'milované' alfy, která má pravděpodobně příliš dobré srdce na to, aby tě nechala jednoduše chcípnout, udělám všem prostou službu, někdo to udělat musí," řekla jsem bez špetky soucitu a místo toho se tvářila až spokojeně. Zdálo se, že si z toho nic tedy naše Réto nic nedělá, ale co by se dalo očekávat od někoho, jako je každopádně ona? Vůbec nic. Takhle si nevážit života je zbabělost, ale to by nemohla být jen kus trosky, která už je přesto mimo. "Proč prostě neodejdeš? Už teď proděláváš Saviorovi víc starostí než si zaslouží, není tvoje chůva," odsekla jsem nespokojeně. On byl možná jediný, koho Réto alespoň s nějakou emocí vnímala. Je naprosto jedno, jak velkou, ale není to v tu chvíli jen mrtvola za rozpadu. Samozřejmě tohle rozhodně nedělám pro něj. To by mě ani nenapadlo, spíše se díky tomu dostávám k vlastním plánům.

Lennie samozřejmě chápe úplně všechno. Má se zato, že sarkasmus, ironii a satiru vymyslela právě ona a tím se nehodlala s Réto zdržovat. Chápala jsem všechno. Jenže já nepotřebovala sarkasmus, ptala jsem se neprosto seriózně a zdá se mi podřadné odpovídat drze jako malé dítě. Ale co bych od ní očekávala. Přesto musím něco vytrpět. Smrt třeba má ráda živé oběti. A když jí donesu nepotřebnou duši Réto, třeba se mi poštěstí a dostanu něco málo navíc. I když co já vím... stejně to za hloupý pokus stojí.
"Můžu být tupá, ale bolet to přesto bude chudáčka Réto," zašklebila jsem se a mírně se naježila. Trochu jsem se soustředila na její hlavu a přemýšlela o tom, že jsem vlastně zatím tohle zkoušela pouze na cizích končetinách, ale zdálo se, že i zde budu tentokrát úspěšná, způsobit psychicky bolest pomocí magie nebylo nikdy jednoduché, ale teď jsem si to přímo užívala. "Mohla bych jednoduše chudince Réto rozmáčknout mozek a ani se ho nedotknout, ale ještě by nakonec prosila, abych to udělala..." zasmála jsem se. Vlastně to vůbec nebyla pravda a bolest její hlavy je pouze halucinace, kterou jsem jí úspěšně způsobila, ale ona vědět nemůže, že lžu. Navíc tohle je vlastně to, co si možná přeje, podobně příšerné existence vždy pochybují o vlastním životě a Réto se zdá na tu, která svým životem opovrhuje. No já nevím, možná bych asi byla na tomhle úplně stejně.