Příspěvky uživatele

< návrat zpět

trachtoriky

Za Valor! :D

No tak mají smůlu, Pokémoni se budou chytat v Praze no... :D
Tak to jo, já totiž měla prosbu už dlouho ohledně Lennie, tak jsem nevěděla, kam s tím, a pak se na to zapomínalo a tak...

Samozřejmě, že už se konečně dokopu do Prahy :D opustím svůj vidlácký zapadákov a přidám se... :)
Hele já bych to vzala, ale v Brně jsem nikdy nebyla :D
....
Myslela jsem žádost o různé ty úpravy těla atd. Jako má třeba Kall. To se dá u Života jen, ne?

Sraz by taky jednou mohl být v Brně, však si Pražani taky jednou můžou vyjet na "venkov"... Kdyby mě někdo v Brně ubytoval, nebyl by problém jet až na Moravu.
.........
Ústecký kraj, okres Most
.........
Spešl je nádherný, jen tak dál.
.........
Je možné žádat pouze o přívěsek, co? :D

To nemám z Mostu daleko! :)

Ticho. Bylo až odporně mrtvolné ticho, které narušovalo jen bušení mého srdce a Sueho tlumené nádechy. Byla to příjemná změna a až mě překvapuje, jak se mi takový klid líbí, ale netrvalo to tak dlouho, jak jsem chtěla. Měl samozřejmě pravdu a víc než pravdu a já souhlasila.
"To ne, no..." řekla jsem a zvedla se. Toto doprovázelo velmi pečlivé rozhlédnutí, ale je to vlastně úplně jedno, zda nás někdo sleduje. Byť by se mohlo jednat o chutnou veverku, která již vlastně žít nepotřebuje. Musela jsem se ještě pořádně protáhnout a tohle vše vypadalo spíše jako rituál.
"Ale není na to čas, jsem součástí smečky, tak bych tu alespoň nějaký pátek trávit mohla, když jsem teď byla pryč, přemýšlela jsem, že bych to vzala oklikou, ale tlačil na mě fakt, že tu na mě čekáš," řekla jsem tiše a položila mu hlavu na hřbet.
Neočekávala jsem snad odpověď jinou než byla tato, zdálo se, že z něj nikdy nic nedostanu, Suerte je vlk mnoha názorů a teorií, ale aby měl objektivní názor na homosexuální chování, to by najednou někdo. Ale však to vůbec nevadí. "No jo no, máš skvělou vlčici, tak proč hledat společnost jiných," poznamenala jsem a tím si částečně složila drobný kompliment.
Zvedla jsem hlavu a oklepala se. Dobře, musíme se hýbat, já mám totiž hlad, uvědomila jsem si a vydala se pomalými krůčky temným lesem. "Pojď, mám hlad jako vlk, jdeme něco ulovit, dala bych si veverku," obeznámila jsem ho s mými plány a ohlédla se. Přesto jsem nezastavila a opět se raději soustředila na cestu územím, však on mě bude následovat.

Vlastně jsem si nevšímala, že se snad jaksi vytratila moje schopnost řečnit o všem ve zdlouhavých větách hodiny a hodiny. Moje odpovědi byly celkem krátké a stručné, ale toho bych si asi nikdy nedokázala všimnout, kdybych si neuvědomila, jak jsem najednou duševně dospěla. Myslím, že jsem ještě před rokem byla šíleně velké pískle, ale teď se nějak cítím jako někdo, kdo už má v hlavě na své poměry klid. Tedy spíše mi přijde, že se začíná ozývat cosi, co mám potřebu utěšovat a okřikovat. Bože, začínám bláznit jako Réto!
Raději jsem se teď soustředila na trochu nevrlého Suerta, který nejspíše nemá v lásce neohlášené hromy.
„Omlouvám se,“ pískla jsem na něj, když mě slovně rafl. Dobře, asi není většinou běžné, že si takhle hromuju a asi jsem ho měla upozornit, ale nechtěla jsem se cítit trapně, kdybych ti třeba nezvládla. To by bylo poměrně nepříjemné a nechtěla bych se tak cítit ani v jeho přítomnosti.
„Stejně budeš zase používat ten tvůj styl, tak tady neslibuj,“ podotkla jsem pobaveně, když se snad začal hájit, že by se mohl polepšit. Nebudeme přeci naivní. Suerte už je jako starý pes, kterého novým kouskům nenaučíme. Měla jsem ho přesto ráda, jemu to třeba dojde, až se díky té nerozvážnosti spálí. Ale málem bych opomenula fakt, že bránil smečku. Najednou jsem měla pocit, že jsem ho přílišně změnila. Musela jsem si vzpomenout na dobu, kdy jsem jej prvně potkala. Byl to takový samotářský bručoun, který smečku nemohl ani cítit. Mírně jsem se k němu přitulila a lehce oddechovala.
„Vlci mohou udělat mnohé, jsme kouzelní, nevidím důvod, proč by nemohl existovat někdo, kdo jednoduše umí někoho zamrazit.“ Musím uznat, že jsem si vždy přála v něčem vynikat, ale nejspíše bohužel nemůžu mít všechno, čímž tedy můžu být asi ráda i za to, co mám teď. Pořád mohu ostatní vlky otravovat.
„Je členem Borůvkové smečky, jen jsem tam nechtěla jít obtěžovat,“ řekla jsem. Alespoň vím, kde ho částečně mohu hledat. Bratr je v tomhle neřád. Myslela jsem, že je členem Zlatavé, ale jaksi už není. No a pak to zalíbení vůči jiným samcům...
„Víš, že je můj bratříček divný? Líbí se mu ostatní vlci a nejeví zájem o vlčice, přesto vím, že minimálně jednu měl... Může se to změnit v průběhu života? Že si jako rozmyslíš, co tě přitahuje?“ zeptala jsem se Sua mírně zvědavě, je pravda, že se jedná o celkem zvláštní otázku, ale zase je alespoň zajímavá.

„Když to říkáš...“ usmála jsem se na něj a sledovala, jak mě tedy nakonec osvobozuje od své příliš blízké přítomnosti.
Nedalo mi to, jestli tedy Smrt můžeme nazývat čestnou, proč to nezkusit. Uvidíme, zda se mi tedy povedlo docílit zlepšení. Tohle jsem viděla jako skvělou příležitost. Měla jsem teď částečně klid, tak proč to nevyzkoušet.
Trochu jsem se tedy zkusila soustředit na své nové schopnosti a doufala, že tedy Smrt nebyla tak zlá, jak jsem si doteď myslela. Ovládat elektřinu se mi nikdy nevedlo, tak jsem doufala, že by tomu teď mohlo být jinak. Jen o zlomek sekundy, co jsem si představila, jak bych si své zlepšení představovala, zablesklo se nad lesem a následně se dostavil i hrom, který zaduněl přímo nad námi.
Usmála jsem se. To jsem musela být já, vždyť je počasí, kde není po bouři ani vidu ani slechu. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a pozorovala na sobě malé elektrické výboje, které se nelišily od těch, co měla na sobě neustále Indil.
„Každý to nazývá jinak,“ zašklebila jsem se. Že by mu snad narostly dávno ztracené koule?
„Nejméně jednou jsem tě s tím kdysi obeznámila,“ pronesla jsem trochu suše, jelikož mi něco takového přišlo poměrně důležité, ale asi bych měla pochopit, že je rozdíl mezi mnou a samci, ty si většinou nepamatují víc, než stačí k jejich přežití. Nad tímhle jsem si tiše povzdechla. Dobře, tak to nepoznal, ale nejspíše ho asi nějak nenaštval. „Fanny říkala, že se změnil, prý dokáže jediným pohledem zmrazit celého vlka,“ přemýšlela jsme nad tím, co mi předtím kamarádka o svém bratrovi řekla. Měla jsem tu čest slyšet nejen o Kesselovi, tak jsem byla s jejich rodinou nadměrně obeznámena. Nevěřila jsem, že by ale jeho dar využíval ke zlým účelům. „Jsem ráda, že ti nic neudělal...“ řekla jsem s úlevou a překulila se na bok, abych na něj lépe viděla. Mírně jsem se tlapkou opírala o jeho přední a hledala na něm cokoliv, co se snad mohlo změnit. Jistě bych třeba našla nějaké šediny.
„Už to bude druhá zima, co jsem o něm neslyšela, mám celkem strach, vždycky to byl trouba...“ dostala jsem se konečně k bratrovi. Během toulek jsem doufala, že bych na něj třeba mohla opět narazit, ale hvězdy mi v tomhle ohledu nepřály.
„Je mi líto, že našla Réto cestu domů,“ postěžovala jsem si.

Nějak přílišně se divil tomu, že jsem se vydal s Réto na cestu ke Smrti, co je na tom divného, když jsem ji chtěla zabít? Nakonec jsem ji bohužel nechala jít a teď se zdá, že je zpět v lese, což je celkem škoda, jistě stihla udělat problémy na celý týden a urazit nejednoho vlka. „Ta vlčice je jako nemocná, jako by jí do hlavy vlezl brouk, co našeptává ty zlé věci... Ale je zvláštní, že si v tomhle ohledu sama sebe neváží a je jí jedno, jestli se blíží smrt. Je jí všechno až sprostě lhostejné,“ řekla jsem zamýšleně, přirozeně mě totiž její psychická stránka zajímala.
„Chtěla jsem po ní pomoc, snad se na mě štěstí usmálo a nebude to žádná bouda, drahokamy samozřejmě dostala, ale jestli dostála své části dohody...“ pokrčila jsem pomyslně rameny a přemýšlela, kdy se dostaví nějaká změna. Ale to je teď jedno a vedlejší.
Začal mluvit o tom, co dělal bez mé přítomnosti. Podivila jsem se tomu. „Že by mi najednou z tebe vyrostl sadista?“ podivila jsem se s úšklebkem. Tohle by tedy do něj snad nikdo přece neřekl. Suerte byl vždycky ten, koho chtěli ostatní šikanovat. A jeje...
Zvedla jsem hlavu, abych nasál pach toho, kdo si dovolil vstoupit drze na naše území. Chvíli to trvalo, protože byl můj čumák plný pachu Suerta. Zarazila jsem se, jelikož mi byl povědomí, jen jsem musela přemýšlet, o koho se vlastně jedno, ale hned jsem strčila vyčítavě tlapou do toho hlupáka. „Ty Trdlo, tohle je pach bratra Kessela! Tys ho zpacifikovat? Ty nádhero...“ povzdechla jsem si pobaveně. Setkala jsem se s ním jednou, ale díky tomu, že je snad velmi podobný pachu Kessela a Fanny, nebylo těžké rozeznat, že se jedná o šedého vlka, na kterého jsme před lety narazili na jihu. „Tím se dostávám k tomu, jak mi chybí můj bratr, ale nepotkala jsem ho a bohužel ani jeho pach mě během cesty nepraštil do čumáku.“ Postěžovat si o tom je už na denním stěžovat si. Ale o tom je ostatně celý můj život.

Vždycky jsem věděla, že jsou světlušky inteligentní. A teď se mi vše potvrdilo ve chvíli, kdy se rozhodly opustit kožich mého partnera přesně tak, jak jsem chtěla.
Nafouklá jsem tlamu, když na mě vyplázl jazyk. Je to šílený nedospělý neřád. Měla bych ho konečně naučit správným mravům, tohle je tak nepřípustné. Vztekat se nebylo od věci, ale teď bylo na programu trochu lepší řešení, jednoduše se radovat, že stále žije.
Já si přišla stará a spíše bych se už neřadila mezi hbité a živé jedince, no s přibývajícím věkem se zdálo, že je Suerte mým opakem. On je jako čertík z krabičky a to mi došlo až ve chvíli, co jsem se ocitla na zemi bez jiné možnosti. Ani mi nedal na výběr, zatvářila jsem se mírně uraženě.
Zatvářila jsem se vážně, když se zeptal, kde jsem vlastně byla. Ach to je dlouhý příběh a myslím, že bych ho tím spíše unudila k smrti. Podívala jsem se níže, vlastně jsem mohla hýbat jen očky, tak jsem se smířila s Tim, že na mě leží celou vahou a má potřebu se tulit. Musím uznat, že oproti době, kdy jsem ho poznala, je teď mohutnější a silnější.
„Já chtěla Réto darovat Smrti, ale pak jsem si to rozmyslela, ještě by se urazila, že ji nesu něco tak ohavného,“ zapřemýšlela jsem. Tak myslím, že byla výprava stejně zdařená, jelikož se mi zdá, že se cosi změnilo.
„Cos tu dělal bez mé přítomnosti? Počůral několik keříků a stromů?“ popíchla jsem jej a Nezbylo mi nic jiného, než si konečně oddychnout.

>> Východní hvozd

Musela jsem to vzít z jihu, jelikož už jsem znovu nechtěla mít mokrý kožich. Byla jsem ráda, že jsem zvládla všechno bahno umýt dříve, než se dovalím zpět do lesa. Ještě bych dělala ostudu a to rozhodně nechci. Kráčela jsem po balvanech opatrně a čekala, že zase uklouznu a zahučím, protože uzná tohle mám jednoduše více než štěstí. Naštěstí jsem to zvládla na druhý břeh v pořádku. Nasála jsem pachy, ale jeden rozhodně vynikal. Ach to se zase nudil natolik, že se vydal čůrat na stromy, povzdechla jsem si pobaveně a vydala se za jeho pachem, který mě naváděl přímo k němu, i když to bylo sakra matoucí.
Zahlédnout ho nebylo rozhodně těžké, alespoň se mi povedlo najít nejdříve jeho než nějaký strom.
„No ne, ty celý záříš,“ zazubila jsem se a přitom se dívala, jak pěkně bliká ve tmě. Bylo to jako najít vánoční stromeček na začátku října. Jak milé překvapení. Bylo něco nepopsatelného, vidět jej znovu jelikož jsem odešla s tím, že jsme se vlastně příšerně pohádali a já pronesla, že jen nechci nikdy vidět, že je hrozná fňukna a neustále si jen stěžuje, že není dostatečně dobrý. Teď ale byly všechny neshody pryč a vlastně nevím, jestli se to vůbec stalo, jelikož se vše spíše zdálo jako pouhý sen. Odfkla jsem si a pomalými krůčky vyšla směrem k němu, abych mohla být té nádheře blíže. No dobře, spíše jsem chtěla všechny světlušky uškvařit, pokud se teď nerozhodnou, že bylo parády už příliš.
„Cely ý les smrdí úspěšně jako ty, jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem podobným tónem a přitom do něj lehce čumákem drcla. Jak ráda jsem ho viděla. Tohle je jako druhé Vánoce.

>> Západní Galtavar

Připadalo mi to s přibývajícím věkem více namáhavé, ale co vlastně o něčem takovém vím... Tohle je jednoduše nevyhnutelné a já najednou poznávám, že má léta ztrácí, já ztrácím, tohle je tak nepříjemné, cítím se opět stará, asi mám krizi. Přemýšlela jsem cestou snad přílišně nad tím, co asi je příčinou toho, proč vlastně nejsem v tak dobré kondici. Ono to může být jedno, stále se to dá počítat jako úctyhodný výkon, kdlomu trvá několik mizerných dní výšlap na zříceninu a zase zpět? No dobře, v tomhle jistě dobrá nejsem, tak bych mohla raději mlčet. Byla jsem stále ještě mokrá od řeky, která je spojená s jezerem. Teď mě konečně zahalily žluté, oranžové a hnědé koruny stromů. Zdá se, že se blížím domů, řekla jsem si, když mi bylo jasné, že se nacházím ve hvozdu, odkud je to domů již jen, co by kamenem dohodil. Tak jsem to nezdržovala a pádila. Měla jsem pořádně velké zpoždění. Nechci se někomu zpovídat.

>> Narvinijský les

>> Jedlový pás

A až někdy v půlce cesty vlastně vlk zjistí, že má ukrutný hlad. Naposledy jsem pořádné jídlo měla po lovu smečky a to bylo předtím, než jsem se s Réto vypadala na výlet. Počkat, já vlastně nesnědla ani kousek a svůj díl jí předala. Ach to byla taková hloupost, litovala jsem sama sebe a přitom se procházela po rozbahněné pláni. Stále jsem vypadala jako čuně první třídy a odnesla bych si za to rozhodně výbornou. Rozhlížela jsem se, co by mohlo přijít vhod, ale byla jsem natolik unavená, že bych nebyla schopna ulovit snad ani raněného ušáka. Se svěšenou hlavou jsem tedy raději pomalým krokem putovala dál a celkem se modlila, abych neupadla, jak se mi to ostatně povedlo minule, to jsem měla dokonce i problémy se vstáváním. Domů jsem se celkem těšila a zajímalo mě, co je asi nového, ale jak je známo, nikdy se nic neděje a vždycky se čeká s něčím až na mě. Dobře, berme má slova na lehkou váhu. Těšila jsem se snad na všechny že smečky a to je co říct, když sdílím území s Prašivou a Saviorem.

>> Východní Hvozd

>> Stará zřícenina

Dolů jsem se valila jako lavina, která se nedala zastavit, nakonec jsem špindíru Réto ani nepotřebovala. zvládla jsem to v klidu bez ní a do teď doufám, že už jí ani takhle nikam tahat nebudu muset. Spadl mi snad díky tomu kámen ze srdce. Už jsem nemusela zažívat muka a to jsem si předtím myslela, že to bude hračka. Zajímalo by mě, zda se vůbec vrátila, ale asi by nikomu nebylo divné, kdyby se třeba neukázala, však ono by to asi bylo lepší, stejně je teď jen dalším hladovým krkem a jsou časy těžké, smečka strádá a nikdo nechce hladovět kvůli Réto. Zaťala jsem zuby a zpomalila, jelikož už jsem díky běhu nemohla ani pořádně dýchat. Nezbylo mi nic jiného než se raději na chvilku zastavit. Nacházela jsem se na cestičce mezi jedličkami a přesně tady tudy jsem šla i nahoru, jsem tedy alespoň na dobré cestě, uvědomila jsem si a dala se raději zase do pohybu, protože vlk nikdy neví, jestli třeba jednou Smrt zříceninu nezkusí opustit, že si dohodu rozmyslela.

>> Západní Galtavar