Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Lauro: do Třešňového?

//Za všechno může Laura! Upálit!

Netrvalo dlouho a obejvila se Scarita s Geibem. Přišlo mi, že tráví až podezřele příliš času spolu, no rozhodla jsem se to nechat na čase. Třeba se dočkáme překvapení.
„Nejdřiv jsem přemýšlela nad tím, že byh si ho mohla nechat na oběd, ale tak může život kazit jiným a já mu to odepírat nebudu,“ zakroutila jsem hlavou a prohlédla si oba. Geib byl značně špinavý a musím uznat, že s tím zamyšleným a vážným výrazem s kombinací vší té krve, která bez pochyby patřila Réto, vypadal celkem děsivě, ale co jsem věděla, je neškodný asi jako Suerte. Jen mě zajímalo, co se dělo v úkrytu. A řekla byh, že to nebylo nic dobrého, když se mám jít pobavit nad Rétinou smrtí.
„Neměl by se s ní jít rozloučit spíše Savior?“ zeptala jsem se, jelikož to byl právě jeho pach, který jsem nově ucítila. A ano, byl to on. Přidal se i s bandou nových tváří a ten samec se mu jaksi podobal. Nad jeho pozdravem jsem protočila očka a raději na něj jen s nevyřčenou otázkou zírala v údivu. Ale tp bych vlastně nebyla já. "Taky zdravím, Dedečku..." zazubila jsem se spokojeně nad odpovědí a dále si všímala už zase důležitých záležitostí.
Poté i sám Savior řekl, že se jedná o syna. Tse, tahat si sem tahle rodinu. Napadlo mě, že by třeba mohl Blueberry vyměnit Zlatavou za tu naši, abychom mohli být spolu.
„Réto si pravděpodobně nedokáže pomoc a nehodlá ani v posledních chvilkách bojovat o svůj život, že?“ pohlédla jsem na Scar s Geibem, kteří to zažili. Já Réto do určité meze znala a nějak jsem tušila, jak to bylo. Vzdala to dřív než bylo pozdě.
„Jinak Suerte si vzal toho vlezdoprdelku Linziho s sebou a ujazuje mu les,“ oznámila jsem pro jistotu Scaritě to, kde se vůbec ti dva přibližně mohou nacházet. Stále jsem neměla zprávy o Auriel, která už taky dlouho v lese nebyla, ale ta nepatřila mezi vlky, kteří by snad takhle dezertovali. Jistě přijde. Vrátil se i Savior s delegací, třeba se Auri vrátí s nějakým pohledným partnerem.

//jako Lennon a Scarita s Gabinem jsou spolu, tak pfffff..

- upravim (sav)

//Tímto tedy vyšoupnu Alla z území, omlouvám se, ale času bylo dost...

Scarita s přijetím toho zvláštního vlka, který se dostavil jako první, problém neměla. Teď už bylo jasné, že se tedy bude tady svobodně pobíhat po území a já stále nebyla jistá, zda to byl dobrý nápad. Z nějakého důvodu se mi prostě nelíbil. Ale tak byl to Suerte, kdo se nakonec rozhodl, že ho tu chce provést a spíše ho snad i trochu pohlídat. Mohla jsem mu tedy poděkovat, že mi na krku nechal toho druhého. Zavrčela jsem na něj, aby se hnul směrem k řece. Hodlala jsem se o to postarat osobně a rozhodně nikoho nezklamat. Oklepala jsem se tedy a ještě se podívala směrem, kterým oba zmizeli. Suerte mi slíbil pomoc v nouzi a řekla bych, že celkem mohu počítat i s pomocí toho menšího a mladšího, ale o tom nevím zas tolik, abych mohla tvrdit, že by mi k něčemu byl. Ale to je vlastně jedno. Podívala jsem se zpět na toho drzého vlka a udělala krok k němu, ještě jsem se chvíli soustředila na krev Réto, než jsem celou svou pozornost přesměrovala na něj. "Teď bez keců jednoduše půjdeš pomalým krokem k řece, jinak..." Nedořekla jsem ani celou větu, ale objevil se kousek od nás blesk z čistého nebe a uhodil do malého listnáče, který stejně byl už skoro vyvrácen. "Jinak z tebe bude dobrá pečená večeře pro celou naši smečku... A ten nový jistě bude mít z uvítací hostiny radost," huba se mi přitom zakřivila do podivného a zároveň zlověstně vypadajícího šklebu. Vlkovi nezbylo nic jiného, než se dát do pohyb tak, jak jsem to chtěla. Věděl, že mám ještě sílu na to, abych jej v každém případě dostala k zemi. I když jsem se třeba tak necítila. Zastavil se až u řeky, do té se mu moc nechtělo, ale nedostal na výběr, tak se raději pustil do ledové vody. Jen jsem se nad tím vítězně pousmála. V myšlenkách jsem mezitím ucítila myšlenku, kterou mi vtiskla Scarita. Réto na tom očividně byla přímo příšerně a přes všechnu snahu se zdá, že má dny spočítané. Povzdechla jsem si tedy ještě jednou a vydala se jim naproti.

//Čekám na odpověď Laury... jaksi

// Ty ohyzný kekel!

edit ~Sav: something wrong, what you don't like it?
edit2 ~Lennie: Není jedovatá!
edit3 ~Sav: Za pravdu sa každý bije

//Allassëon

"Ahoj, já jsem Lennie a tohle je..." Přerušila jsem sama sebe a vzpomněla si, že taky Sue umí mluvit sám a minule se mu nelíbilo, že jsem jej představila já. I když na tom vlastně nikdy nebylo fakt nic špatného. "Jinak nevím, zda mi tvé myšlenky mají tvé myšlenky lichotit, či mě spíše chceš znepokojit," smála jsem se myšlenkou na nově příchozího, který si nemyslel, že vypadá můj partner špatně. Myslím, že to není dlouho, co jsem s ním něco podobného řešila. Tehda mi řekl, že je opravdu jen a jen na vlčice narozdíl od mého bratra. Ale co já vím, třeba by si s touhle šedou myší dal říct... "Děkuji," řekla jsem skoro automaticky. Nějak už nebylo zvláštní, že toho vlastně slýchám, vlkům, co podobné přívěsky neměli se to většinou líbilo. Však i mě se líbilo, když jsem ho konečně dostala na krk. Tehda ho na mě rval Julius...
"Je jen na tobě, kolik prostoru mi dáš," řekla jsem hravě. Kdyby si na to pozor nedával, rozhodně bych to měla více jednodušší. Ale ono je to jedno. "Umím víc než to, ale čtení myšlenek mám od narození," usmála jsem se. A to bylo poprvé za dlouhou dobu, co jsem se vlastně usmála. Doteď jsem se tvářila jako kakabus pořádně vážně.
"Jen aby,"řekla jsem a možná bych i pokračovala, jen jsem jednoduše nemohla.
Vyrušil nás ale nějaký jiný vlk, který si přikráčel také ze Země Nezemě a bez ohlášení. To už nemá žádné z těhle hloupých vlčat výchovu?! bědovala jsem v duchu a začínala opravdu milovat své rodiče za to, že mě vychovali tak, jak mohli a opravdu se to vyplácelo. "Nápodobně," pronesla jsem nepřátelsky, protože jsem již předem měla jasný obrázek díky jeho myšlenkám.
"Nee, není, fakt ne..." hvízdla jsem ironicky s protočením očí. Slyšela jsem zároveň všechny jeho myšlenky a to se mi nelíbilo. Je jedno, že nejsem alfa, nebudu tady žádný jeho Hej počkej.
Podívala jsem se na toho hnědého vlka pořádně. Zdál se být až moc neschopný na to, aby snad mohl racionálně uvažovat. Musela jsem něco udělat s tím, jak přemýšlí. To, že nejsem alfa neznamená, že má takhle smýšlet. Třeba se mu rozsvítí... Trochu jsem se soustředila na jeho tělo. Jeho svaly ztuhly a navíc jsem symbolicky nechala na chvilku oslepnout. Jestli hodláš i nadále pouze usuzovat podle vzhledu, příště ti ty oči vydrápnu," odsekla jsem naštvaně a radovala se z toho, co vlastně dokážu, ještě nikdy jsem vlka nedonutila oslepnout. Věděla jsem již předtím, že tuto schopnost budu moct využívat, ale netušila jsem, jak skvělé to vlastně bude. Nadechla jsem se a nechala ho ještě chvíli v naprosté tmě, celou halucinaci jsem držela dlouho, neviděl a nemohl se pohnout, jak ideální. "Víš, že je slušné nejdříve ohlásit svou přítomnost při vstupu na území smečky, že?" zeptala jsem se ho ostře. "No jelikož nemůžeš být jistě tak hrozný jako Réto,myslím, že se tu pro tebe místo najde," mlaskla jsem nakonec na šedého vlčka a podívala se na Suerta. "Co s tímhle?" zeptala jsem se ho podle a konečně povolila jeho svaly a dokonce mu dovolila i vidět. "Příště si dávej pozor," sykla jsem na něj. "To, že nejsem alfa, neznamená, že nemám v tomhle lese značný vlil, co tu pohledáváš ty?!" zeptala jsem se ho nakonec a čumákem si Linziho uklidila z cesty směrem k Suovi, aby bylo jasné, že jsem s ním smířená a nehodlám už jeho přítomnost řešit s takovým postojem, dost se zdál jako nekonfliktní a milý jedinec, tak jsem doufala, že tomu tak i nadále bude.
Stoupla jsem si čelem k Allassëonovi a sledovala ho. Zdálo se, že něco není v pořádku. "Přes tvé chování a myšlenky se zdá, že máš naděláno, přitom jsi vlastně doteď neměl důvod, takže buďto máš pádný důvod tu být, či jsi jen na omylu a přes území Narvinijské smečky opravdu nerad procházíš," dávala jsem mu ještě mile stále narozmyšlenou, jestli se prostě nechce obrátit a zmizet ve Východním hvozdě.

Přitulila jsem se blíže k Suovi a poslouchala Scar, která se začala tochu ptát. Je hezké, že se takhle stará.
„Já se lehce seznamovala s Réto cestou ke Smrti, říkala jsem si, že by mi trochu prospělo být bez Suerta mimo území,“ řekla jsem a přitom se trpchu nejistě právě na černého vlka podívala. Určitě mi to samozřejmě neměl mít za zlé, nemůžeme přeci spolu trávit tolik času. „Nějak jsem přitom zapomněla na čas a pozdejise po území toulala a přemýšlela hlavně o sobě, myslím, že mi ta samota jistě prospěla, ale co to tu plácám a rozebíram,“ mávla jsem ocasem an důkaz toho, že to stejně vlastně absolutně nikoho nezajímá. Trochu jsem se nafoukla, když Scarita začala snad tvrdit, že za to všechno mohu já, to snad umím něco podobného? To asi fakt ne, čímž tedy vlastně mohu na něco podobného zapomenout, bylo by to fajn, to musím uznat.
„Jste na mě všichni hnusný, asi dezertuju do jiné smečky!“ odsekla jsem s úšklebkem na tlamě, který naznačoval, že se jedná pouze o vtip. Přece bych nebyla já tak akční, abych tohle podnikla, nebo snad byla?
„Nemam tušení, ale doufám, že Réto pošla a Savior se s ní šel rozloučit...tedy s jeji mršinou samozřejmě, opravila jsem se pro jistotu.
Zasáhla mě koule sněhu a nepříjemně to štíplo. Měla jsem teď jistě sníh všude a nejdříve se podívala na Geiba, ale ten byl také od sněhu a kritizoval Scaritu. Zamračila jsem se také, ale neřekla jsem absolutně nic do doby, než dostala zásah i naše alfa. To jsem se musela přidat také ke smíchu. Něco takového bych si na Scaritu nedovolila, ale řekla bych, že to s Geibem bylo jinak.
Ten se nějak rychle raději rozhodl odejít a vymlouval se na povinnosti, které se pojily s vetřelcem na území naší smečky. Cože?! Vetřelec?
„To je v pořádku! Já tam dojdu, teochu si ho proklepnu a postrašim a Suerte mi pomůže!“ vyhrkla jsem a rychlostí blesku se zvedla, přičemž jsem hlavou malém trefila tu Suerta a tahala jej za kožich směrem, kudy jsme se museli za pachem vydat. „Potom ti ho přivedeme!“ řekla jsem už trochu klidněji a tahala Sua sněhem po zadku dál a dál od Scarity. Přitom jsem jí naznačila, aby se zdvořile ujala vyprovození Pana Vločky. Musíme si přeci zachovat etiku.
Dál jsem pustila Sua a vydala se za pachem doufajíc, že mě můj partner následuje s plnou grácií. Zahlédla jsem to těžce, jednalo se o opravdu nenápadného vlka, který si povídal sám pro sebe. Vypadalo to, že si svým rozhodnutím stále není jistý a snaží se sám sobě dodat kuráž.
„Takhle si tady breptat pro sebe, myslím, že nutně potřebuješ společnost vlků," zamlaskala jsem vyčítavě a prohlédla si ho. „Máme tu doslovně šedého vlčka,“ zasmála jsem se a podívala na Suerta. Byla jsem ráda, že tu nemusím být s tím cizincem sama a zároveň se zlobila, protože jsem hloupá, takhle ho nebudu moct škádlit.
„No nepřeslechla jsem ale důležitější zprávy... Rozhodně máš pravdu, nevypadáš děsivě, vypadáš samozřejmě neškodně, pravděpodobně neškodná stvoření ani nemají špatné úmysly, ale řekni, myslíš, že budeš pro naši alfu dost dobrý?“ zeptala jsem se ho zvědavě a zároveň použila kritický tón, jako bych ho právě zkoušela z životně důležité latky. Ohlédla jsem se raději na Suerta a naznačila, aby mi to malé hraní nezničil. Tohle mě totiž náramně bavilo. No hlavně jsem se nechtěla starat o další Réto. „Co když to je šílenec a Scarita ho stejně přijme! Bude se chtít pařit s Réto!“ vyhrkla jsem v duchu na mého partnera a stále si ale přesto ponechávala raději onu neutrální až kriticky-nepřátelskou tvář.

Aby bylo jasné, ja jsem se teď rozhodně neflákala. Jen jsem potřebovala nutně sama sobě dokazovat, že jsem opravdu nezávislá vlčice, která si dokáže pořád ještě žrádlo sehnat sama a nikoho jiného k tomu nepotřebuju. Les se zdál poměrně prázdný a měla jsem pocit, už pravděpodobně i Réto chcípla. Tonby se mělo oslavit, pomyslela jsem si. Však je to jako bychom se zbavili škůdce. Rychle jsem se nadechla a dojedla poslední sousto ze zajíce, kterého jsem chxtila na severu. Byla mi opravdu zima a cítila jsem to až teď. Oklepala jsem se tedy a vydala dál. Šla jsem za skupinou vlků, kteří se nějak nahromadili a jednom místě. Byla to Scarita, můj Hajzlíček a zároveň někdo, na koho jsem si jen mlhavě vzpomínala a přitom mi byl povědomý. Musela jsem to tedy raději jít vykoumat.
"Ahoj Buřte," pozdravila jsem Geiba, když jsem kolem něj procházela a podívala se na něj krátce. Zároveň jsem do něj drcla. Už vím, připomínal mi tuze pach jeho sourozenců, kteří mi tak chybí. Od něj jsem svůj pohled směřovala Scaritě. "Tebe taky zdravím," usmála jsem se. No a nakonec se můj pohled přesunul na Suerta. Kriticky jsem si ho přeměřila a mlaskla.
"Kdo ti dovolil o mně teď s někým mluvit, Bobku?" zeptala jsem se provokativně a posadila se před něj a zároveň si o jeho hruď opřela hlavu. "Jsem samozřejmě v pořádku," řekla jsem a olízla si zbytek krve z tlapy a kolem tlamy. Pravda je taková, že jsem byla ještě hubenější než předtím a vše naštěstí skrývala srst, která byla jako každý rok až příliš hustá. "To není fér, proč jsi ho sem pustila, přitáhl sem zimu," začala jsem trochu pobaveně protestovat, když jsem si všimla, že kolem sněží. I když nesněžilo už předtím?

1
...ten pocit, když vás zradil počítač a stávkuje... chtěla jsem taky něco poslat :/

// Ta hra mi tak připomíná...
Katniss běž, zmiz odsud!

Předpokládám, že to bude vyhovovat firma? Nemají na webu nějaký online zkušebák? Ráda bych si to raději vyzkoušela, zda okraje textu nebudou narušeny.

Nějak jsem se přestala soustředit na to, co dělal, co říkal, ale místo toho jsem se spíše soustředila na vlastní hlavu. Cítila jsem v dálce hlas Réto, která opět nejspíše měla problémy, Savior rozhodně byl opět s ní, a dokonce jsem cítila i mizející přítomnost Auriel.
Suerte se tulil a já jen zírala kamsi do prázdna. Přemýšlela jsem se a spíše se soustředila na všechno jiného než něho.
Někdy mě poměrně mrzelo, že jsem nejevila podobný zájem. On se mě rád dotýkal a říkal milé věci. Ale já jsem teď neměla chuť. Vůbec jsem netušila, co se děje. Nevnímala jsem to, že se tulí, nevnímala jsem ani to, že na mě mluví. Pouze jsem se zaobírala vlastními myšlenkami a vůbec si nevšimla, že skoro nemluvím. Předtím to bylo neustále něco, skákala jsem ostatním do řeči, abych se dostala ke slovu rychleji, ale teď nic. Prostě jsem mlčela a bylo najednou těžké říct vůbec něco.
"Ach, tak to jo..." řekla jsem, když oznámil, že tedy raději bude hledat útěchu u jiných vlčic. Jo, to rozhodně jednoho uklidní. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, ale dokázal by mě jednoduše vyměnit? Vlastně by to snad nebylo možné, ne? Vždyť vyměnit mě by byl zločin a Suerte by mohl být rád, že mě má, všimli jste si, že se změnil rozhodně k lepšímu?
"Jo, protože já se věčně přecpávám..." zamručela jsem tlumeně a hleděla do dálky, dokud to nebyla pouze tma, na co jsem se soustředila.
Vydala jsem se dál pomalými kroky s tím, že mě samozřejmě bude následovat, ale rozhodně jsem se neotáčela, abych to zjistila. Měla jsem hlad a hodlala se konečně najíst, protože už jsem začínala pociťovat, jak se mé kosti třou samy o sebe. Byl to nepříjemný pocit.