Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo naprosto jasné, že jí to rozhodilo snad více než na sobě nechávala znát. Opravdu to tedy byla ta samá vlčice, teď už o tom nebylo pochyb.
"Poté, co zmizel Kessel, Scarita nejspíše nedokázala udržet smečku, nejspíše se všichni rozutekli. Nebyli napadeni," vysvětlila jí rychle, protože nejspíše měla o Sigyho strach. Jak rozkošné, alespoň nějaké emoce cítí. Celkově se jí tohle ohledně smečky nelíbilo, být samotnou alfou je vždycky náročné. Samozřejmě byla tu Skylieth, která už léta vedla močálovou bandu a nevypadalo to, že by se něco mělo snad v následujících několika měsících změnit. Někdy to prostě vyjde, Skylieth ostatně byla jako dělaná pro tuhle pozici a bylo by nejspíše těžké představit si ji na jiné pozici.
Možná by nad tímhle přemýšlela ještě nějakou chvíli, vlastně totiž ani nevěděla, kde teď všichni jsou, zda Savior s sebou vzal Réto, kam zmizela Scarita a hlavně kam se poděl Suerte. O toho se zas tak nebála, stejně celou dobu čekal na příležitost, kdy se bude moci ze smečky vypařit. Bylo jasné, že teď někde běhá zase hezky šťastně jako tulák a nic mu nechybí. Možná si našel nové přátele, možná má novou partnerku, kdo ví... Naštěstí Lylwelin začala říkat něco o magii, tudíž se nad tím Lennie musela lehce zamyslet, protože nemít ráda magii? Nezajímat se o to? Jak to vůbec mohla říct? Však magie je super. Čím víc jich vlk ovládá, tím lépe, ne? Ona je fakt divná, zamyslela se nad tím, protože vlk co žije tady a nezajímá se o magie? Zvláštní případ vážně. Ale tak či onak to neznamenalo, že Lennie hodlá přehodnotit svůj názor na všechny ty věci, které umí. Stále to zbožňuje a obdivuje. Ostatně bylo příjemné mít pořádně nabitý kožíšek. A Lyl pochopila, že vlastně ani nemusí mít otázky a jednoduše vyrazila. Alespoň k tomu byla opravdu dobrá a nepotřebovala další vysvětlování. Naštěstí Lennie věděla, že to taky nemusí vyjít nejlépe. Bylo toho tolik, co by se mohlo jednoduše pokazit.
Lylwelin se do své role vžila jednoduše jako rozený talent a poměrně šikovným způsobem oddělila jeden kus od ostatních. Antilopa se sice stále snažila dostat pryč, ale nedařilo se. Lennie poklusem pokračovala k nim, aby mohla převzít štafetu a s vysokou to skoncovat. Ale právě když už byla poměrně blízko, Lyl se pokusila sundat antilopu sama a nepodařilo se to nejspíše tak, jak potřebovala. Samozřejmě alespoň ji trochu zpomalila a nezdálo se, že by s takovým zraněním mohla antilopa běžet tak, jako tomu bylo doteď. A na tenhle moment čekala Lennie. Lyl se vzdálila a antilopa se ještě pokusila vstát. Pár poměrně beznadějných poskoků se jí ještě podařilo ze sebe vydat, ale už i ona sama věděla, že to má nejspíše opravdu spočítané.
Lennie ji ještě nechala trápit se a pokusit se utéct, ale ve chvíli, kdy získala stabilitu a pokusila se o opravu seriózní útok, Lennie už zbystřila. Následovala ji, ani se nemusela namáhat, aby jí byla v patách.
Když s antilopu předběhla, neměla už ubohá kořist ani možnost uskočit, Lennie se jí konečně dostala na záda a využila svého těla jako vodiče, aby tím opravdu zasáhla vysílenou antilopu, která se pod náporem vlka totálně sesunula k zemi. Po značné dávce elektřiny už byla v bezvědomí. Stále lehce dýchala, ale až ji usmrtí, nic necítí. Lennie ležela přes její teplé tělo, sem tam stále bylo možné zaslechnout mírně praskání výbojů v jejím kožichu, ale po chvíli se vše ztratilo v zemi.
Poté když už byla vydýchaná, konečně vstala a vydala se vykonat poslední činnost před tím, než se obě vlčice pustí do jídla. Lehce se sehnala k jejímu hrdlu a prokousla jej jak šetrně to jen šlo, aby antilopa vykrvácela rychle. Podívala se na Lyl, která si držela správně a uváženě odstup. Bylo znát, že ne Lennie v konečném důsledku opravdu spokojená. Ostatně i nebyla to zas taková dřina. Nabídla proto první sousto Lyl a sama se po ní pustila do jídla.
"Takže jak dlouho jsi tulák?" zeptala se jen tak během pojídání zvířete, aby to nebylo divné. Lennie nikdy neuměla jo navazovat přátelství se samicemi moc neuměla. Kdyby nebylo Indil a Scarity, někdy i Fanny, zdálo by se, že nejspíše opravdu dokáže navazovat kontakt jen se samci.
"Víš ten lo byl fajn, ale já jdu, nechci se s tebou kamarádit nebo navazovat kontakt, protože jsi nepříjemná, takže s dovolením si beru tohle, řekla a urvala antilopě nohu. Nestalo se to jen tak a musela do toho dát trochu síly, aby oddělila maso, ale po nějaké té chvíli opravdu držela v zubech celou zadní nohu a věnovala vlčici ještě mírně ironický pohled, protože tu s ní nehodlala trávit svůj čas. Byla taková kdysi dávno? Přísahala by, že je Lyl přesná kopie jí samotné v mládí, šílené, což...
Ani jí nepozdravila na odchod, když už cupitala pryč. Ostatně maso nebylo lehké a táhnout to zase hezky zpět do houští není sranda, a právě proto zvolila podezřele vyhlížející lesík, který byl alespoň hezky podzimně zbarvený.

>> Bukový sráz

Je možné, že se ta vlčice o něco zajímá? Jaké to překvapení. Kdo by čekal, že se opravdu chytí. Prvně to ostatně byl jen výstřel naslepo a netušila, zda je to vůbec možné, aby byl opět pro jednou svět zase tak malý.
"Znám se poměrně dobře s jeho otcem a samotného Sigyho jsem taktéž potkala kdysi v Narvinijském lese, když ještě existovala smečka," zamyslela se nad tím. Bylo to již dávno, takže vlastně ani netušila, zda jí paměť nelže. A právě proto její pach znala. Osobně se sice nikdy nepotkaly, ale její pach opravdu zachytila a nějaký čas se proháněl společně se Sigym lesem.
Je naprosto jasné, že Lennie nikdy neobdivovala magie živlů tak jako všechny ostatní. Samozřejmě nejvíce preferovala ty nejvíce podlé a z velké části i bolestivé. Ne že by se jí to někdy hodilo, ale i když se setkala s velkým odporem vůči její magii myšlenek, nezajímalo jí to. Ten názor je ostatně naprosto k ničemu, nemůže jen tak vzdát svou rozenou magii, to snad ani nejde, že?
"Země?" zopakovala lehce zhusneným tónem, ale nedávala tomu zase takový důraz. Tak či onak teď to mohlo být jedno, musí promyslet plán, jak chytit antilopu. Chvíli jen stádo se zamyšleným výrazem sledovala.
"Fajn, myslím si, že bude nejlepší, když jednu oddělíme od stáda tak, aby nemohla pláchnout do lesa a já jí sejmu pořádnou peckou. Jediné co potřebuju je dotek, abych jí mohla usmažit, je to rychlé a poměrně šetrné, musíme před zimou šetřit síly," oznámila, jako by nepotřebovala souhlas, že takto vše proběhne. Ostatně jí dala už předtím možnost vést a tohle se zdálo jako nejjednodušší možnost, kterou vlčice měly. A Lennie si elektrické šoky tak oblíbila. Nebudu raději ani naznačovat, jak moc jí to připomínalo Indil, kterou již nejspíše v životě bohužel neuvidí. Ta vlčice metala blesky na denním pořádku a Lennie zjistila, že je to vlastně děsně velká a účinná zábava. Když jí někdy někdo štve, jednoduše mu uštědří menší pecku a je po problému.
Lehce se oklepala a srst se jí mírně naježila. Nejdříve tomu bylo na hřbetě, sem tam se objevila jiskřička, než se objevil první malý záblesk na její pleci putující ke končetinám, kde byly již výboje četnější a výraznější. Pokaždé ten malý blesk zmizel v zemi pod jejími tlapkami a Lyl nejspíše mohly mírně svrbět nožky, pokud nestála dostatečně daleko.
Lennie se musela znovu oklepat, jako by to snad mělo zabránit zelektrizování její srsti, ale nic nepomohlo.
"Mimochodem nevydržím běžet dlouho, moje kondička je děsná, co jsem tulák," oznámila jasně, jako by nebylo za co se stydět. Tak či onak už čekala na její souhlas, než budou moci vyrazit. Ostatně vše co by Lyl měla udělat je dohlédnout na to, aby se zatoulala opravdu jen jedna, která to dnes bude mít spočítané.

Lehce se nad její dominantní myšlenkou zašklebila. Zajímalo jí, zda vlčice nikdy nikoho nepotkala s takovou magií. A také se začala zajímat, zda vůbec ví o té své. Často se to konec konců dá rozeznat díky barvě očí.
"Stříbrné oči - umím číst myšlenky," poznamenala a naznačila jí tak, že by si měla nechat ty komentáře opravdu pouze pro sebe, aby to Lennie omylem nezachytila. Sem tam se to stávalo a nikdy vlastně nepřišla na to proč. Ostatně její ovládání magie bylo mistrovsky ovládnuto, nemělo by se jí to dít. Ale na tom teď asi nesejde.
"Samozřejmě, ráda," odpověděla a lehce zvedla hlavu o něco výše, aby se mohla pořádně rozhlédnout. Kolem byly samé keře, nebylo tedy těžké vidět opravdu daleko. Bylo jasné, že je na vrcholu svahu travnatá pastvina pro vysokou zvěř. Ještě alespoň to si Lennie zaručeně pamatovala. Nejspíše se jí to tedy snad nevykouřilo z hlavy, to by byl lehký trapas.
Její jméno jí bylo lehce povědomé. Je dost možné že ho již slyšela, ale neměla přesto naprostou páru, od koho to bylo. Ostatně jestli to je pravda, bylo tomu již dávno. A kdo ví, třeba si teď dokonce vymýšlí a vlastně to ani není pravda. Tak či onak nehodlala si vzpomínat, nebylo to tak důležité, aby jí to uvízlo v hlavě na delší dobu než pár minut.
Vydala se kupředu a pouze se ohlédla, zda jí pískově zbarvená vlčice následuje. Byl to pouze moment, než si opět musela plně dávat pozor, kam vlastně šlape. Hopkat křovím není zrovna jednoduché, pokud se chcete efektivně a rychle pohybovat. Proto to lehké poskakování a přeskakování menších výrůstků.
"Znáš Sigyho?" zeptala se nakonec, protože si konečně vzpomněla a mezitím pokračovala o něco mírnějším tempem vzhůru. Lylwelin rozhodně zmiňoval syn Saviora, o tom nebylo pochyb. A tuhle vlčici rozhodně musela už někdy v životě cítít, protože ten pach byl známý. Tedy byla to ona? Něco takového si přeci pamatovala. Její čich byl skvělý a v tomhle se nikdy běžně nepletla. Zajímavé.
Konečně se jí dostalo plného rozhledu po krajině, které v dáli dominovaly vysoké Sněžné hory za Ledovou plání. Rozhlédla se po travnatých prostorách a vyhledala stádečko antilop, které se pásly nedaleko Zakrváceného lesa, tudíž bylo jasné, že právě tam se rozutečou, když zavětří nebezpečí. Naštěstí se ale zdálo, že by je mohly antilopy cítit.
"Jaká si myslíš, že je nejlepší magie?" zeptala se Lennie zvědavě Lyl, protože se k tomuto tématu dostala, když přemýšlela nad tím, jak nejrychleji a bez větší námahy chytit kořist. No a takhle se nějak dostala k myšlence o magiích jako takových.

>> Stepní pláň

Sráz byl nepříjemný a bylo nemožné se v něm pohybovat rychle. Parysa měla pravdu, hýbat se tu opravdu nedá a ulovit něco je snad až nemožné. Přesto vzala svou šanci, vítr vanul na západ, tudíž necítila ani kořist, no kořist taktéž necítila ji. Na druhou stranu Lennie věděla, že se něco mezi keříky schovává a hlad jí nedal. Měla chuť na perličky nebo malého ušáka, jak těžké je něco takového ulovit, že? Vyskočila z křoví a okamžitě se zastavila, když zjistila, že žádného ptáčka dneska nejspíše neuloví.
"Ty nejsi koroptev," poznamenala udýchaně, když se posadila mezi keříky do pomalu odkvétajícího lučního kvítí. Nebylo to žádné příjemné posezení, všechny ty zpřelámané a holé větvičky keříků ji bodaly do pozadí, že chvíli trvalo, než si na to zvykla. Ale byla unavená a nechtělo se jí na odpočinek čekat ani minutu navíc. Vlčice na ní koukala opravdu odtažitě a nedůvěřivě. Jak by taky ne, Lennie věčně působila všelijak, no bohužel ne přátelsky. Ale při pohledu na ni byla právě ona první, kdo zaujal poměrně kamarádský postoj. Nejdříve netušila, co by vlastně měla říct, možná by bylo jednoduše nejlepší zmizet a prostě si jít po svých. Jenže jak měla sama něco ulovit? Dny, kdy byla lovec pro smečku jsou pryč, nemá tu ani Saviora, který by jí poučoval, jak se chytá koroptev a nemá tu ani podporu ostatních.
"Máš hlad?" zeptala se jí nakonec. Nevypadala na to, že by měla pravidelný přísun jídla, nejspíše nepatřila ani do žádné ze zdejších smeček. Ostatně to by nejspíše poznala, protože už za ta léta pachy nezapomenete.
"Můžeme si na nedaleké pláni ulovit antilopu, sama to nejspíše nezvládnu," nabídla jí možnost vyrazit lovit s někým naprosto neznámým. "Jsem Lennie," představila se ještě dodatečně a zvedla se. naštvaně tlapou sešlápla několik keřů kolem, ale nebylo to k ničemu platné. Tak alespoň brala tuhle stezku jako zkratku.

<< Předchozí dobrodružství

Upřímně se tomu nedá říkat ani pár měsíců oddechu od povinností světa. Nedá se tomu říkat ani rok volníčka. Tohle bylo něco naprosto unikátně jiného. Prostě se rozhodla, že tohle již není pro ni a od všeho utekla, jako by se to snad dělalo. Taková zbabělá rozhodnutí jí nebyla podobná. Přesto nic se nedá vzít zpět. Kdo by si kdysi pomyslel, že se tohle jednou stane? Nejspíše nikdo. Tak či onak vše, co měla předtím bylo pryč. Už předtím se přesvědčila o tom, že je smečka pryč, stejně tak jako všechno, co v životě měla. Konečně mohla začít od začátku, jak si tak hodně přála. Netušila, kde jsou její přátelé, kde má rodinu, ale měla by na tom zapracovat a zamyslel se, co vlastně chce od života zde, protože je to již skoro věčnost, co nad tím přemýšlela. Poslední měsíce nebyly ničím zajímavé. Poflakovala se bez jasného cíle lesy, sem tam něco zakousla, ale život tuláka není nic, co vlastně chtěla. A teď lituje, že vlastně nemá kam jít, protože není kam se vrátit. Tak či onak by možná mohla přeci jen jít škemrat bratříčkovi o pomoc, ale pamatoval si na ní vůbec? Je tu dost velká šance, že už ani neví, že nějakou sestru měl. Je to ostatně poměrně dlouhá doba, co se naposledy viděli. Lennie by se tomu ostatně nedivila. Takže co bude dál? Má opravdu zkusit vyhledat Blueberryho či snad úplně zapomenout, že existuje, stejně jako on zapomněl, že existuje ona? Což vlastně není jasné, ale měli bychom přeci pracovat s tou nejhorší verzí, což? Podzim přicházel a ona neměla kde strávit zimu, což zas takový problém nebyl, ostatně takhle už jednu zimu sama přežila, ale nebylo to nic moc, čímž je tedy rozhodnuto, že by s tím měla něco udělat. Ale než napadne první sníh, měla ještě trochu času, aby vše semlela do jednoho plánu, kterým by se mohla alespoň z počátku řídit. Chtěla si odpočinout, ale jak by mohla mezi těmito keříky, které nebylo zrovna jednoduché prolézat. Navíc to bylo ještě hezky z kopečka dolů, díky čemuž byla celá situace složitější. Díky tomu nezbylo Lennie nic jiného než poměrně nepěkně zanadávat. Široko daleko nikdo nebyl, tudíž se nejednalo o žádný tichý šepot.

Suerte mě opustil a já nevěděla, co dál. Přemýšlela jsem, co se vlastně změnilo a přemýšlela jsem nad tím, jak moc to bude mít dopad na budoucnost, spíše už jsem ale polemizovala nad všemi možnostmi, jak se s tím vyrovnat. Vydala jsem se opačným směrem než Suerte a blížila se směrem na východ. Potřebovala jsem být sama a to na dost dlouhou dobu. Přemýšlela jsem zároveň, zda se ještě někdy on vrátí, ale vlk by měl poznat, kdy se jaksi věci nemají ideálně. Povzdechla jsem si a vydala se po kamenitém srázu k řece. Byla kompletně pod ledem, což mi trochu pozvedlo náladu. Díky, že se nemusím brodit.
Chvíli jsem váhala, dělala kolečka, ale tohle už nemá cenu. Nikdo tu o mně nestojí a já nestojím o ně, dokonce i v jeho očích jsem klesla na takovou úroveň, že bych jí v trávě musela hledat. A bylo rozhodnuto.
"Scarito omlouvám se, ale už dál nemohu, vyřiď Suertemu, že je mi to opravdu líto..." zašeptala jsem Scaritě a ještě trochu nejistá vstoupila na zamrzlou řeku. Proud v této části nebyl nikdy prudký, proto nejspíše bylo opravdu vše bezpečné a stabilní. Na druhém břehu jsem se ještě ohlédla a vydala se dál o uzavřené kapitoly. Možná to bylo zbabělé, ale už jsem z toho neměla nic, co by mě těšilo.

> kamsi na východě, doplním později

// Tímto bych chtěla všem hráčům ze smečky poděkovat za krásné hry, snad se budete mít nadále fajn a smečka bude jen a jen vzkvétat, jen se toho již Lennie nezúčastní... :)

Suerte na mou nabídku reagoval překvapivě až moc pozitivně. Ale rozhodně mi jeho způsob nevadil. Musela jsem se tomu pousmát a poté jsem se raději vydala za ním. "Tak se mějte," stačila jsem jen mírně zavolat a vypařila se mezi stromy sledujíc stopy Suerta.
Nebylo těžké jej dohnat a ani nebylo těžké jej opět dostat k zemi. Řekla bych, že jsem jej chytila.
"Víš, že jsi mi chyběl?" zaptala jsem se. Nebyla to moc dobrá otazka, vlastně se to ani jako otázka brát nedalo. Jen jsem přemýšlela nad tím, zda jsem mu to někdy v poslední době řekla. Asi jsem na něj nebyla nejmilejší. Pustila jsem ho a trochu se oprášila. Sníh jsem měla prakticky všude a zároveň to tak měl i Suerte. Také byl celý od sněhu. Nechtěla jsem ho nejdříve povalit, ale jaksi už to byl náš zvyk a v historii by se našla spousta situací, kdy jsme jeden druhého takhle jednoduše přišpendlili k zemi. Ano, vlastně je to náš zvyk, který s námi bloudí roky. A mám pocit, že to nezačalo naším partnerstvím.
"Jak jsi se s Linzim měl? Zdá se, že jste si poměrně padli do oka," řekla jsem nadšeně a přitom jej sledovala. Vůbec nic se na něm nezměnilo. Možná se mu jen v kožichu objevila nejeden šedý chlup, ale i ty jsou nádherné a stále se jedná o vlka dokonalého. Jen jsem měla trochu strach, aby to nedopadlo jako s Daikonem. Pokaždé, když si Suerte někoho nového oblíbí, nedopadne to s nim dobře, ještě štěstí, že ja jsem již předem ztracený případ, kterému se nedá nic udělat.
"Jsem ráda, že jsi přijal fakt být ve smečce," řekla jsem po chvilce a drcla do něj čumákem.

// nechte ted prosím Suerta, ať se můžeme odpojit :)

Když jsem se k nim přidružila, nemohly mi uniknout myšlenky Linziho, který nejspíše někde pochytil špatné smečkové mravy, které tady rozhodně moc nevedeme. Jelikož je Scarita spíše rozdavačná a nejdříve myslí na ostatní... Scarita se vždy lovu účastní s námi, bere si stejný díl a nikdy se nepovyšuje nad nás, i když by měla! trochu jsem mu vysvětlila, jak to tu většinou chodí. Já to tak třeba vnímala. Nevěděla jsem, zda je to dobře, ale nehodlala jsem tomu křivdit, my jsme jednoduše více rodina než smečka a Scaritu přes všechno stále vidím jako autoritu přesto, že se jedná i o mou kamarádku.
Zároveň jsem zavrtěla hlavou, jelikož mi nabídl, abych si dala s nimi trochu do čumáku, ale moc hladová jsem si nepřipadala, proto jsem jen odmítla a raději se soustředila na toho tmavšího.
"Ach, no bude žít. Dalo se pomoct jejím fyzickým zraněním, ale psychika bude stále stejná. Nevím, jak se stalo, tedy spíše jsem se moc nezajímala. Ale Scar přitáhla vlčici, která ji udravila, podle pachu soudím, že se blíží... Mimochodem, " poznamenala jsem a trochu si prohlížela myšlenky. Ano, opravdu se k nám chtěla přidat a zároveň jí podle všeho následovala i Auriel, která se tu také z ničeho nic obejvila. Přibyl ještě další pach, který mi byl povědomý a zároveň byl skoro totožný s tím prvnim a pak mi to došlo. "Hotaru se Stellou!" hekla jsem opravdu nahlas ve stylu radostného štěknutí. Vlčice jsem znala jen málo, ale vzpomněla jsem si na to, jak se v lese obejvily poprvé. Podívala jsem se na Suerta. On si je možná ani nepamatoval, ale já bych nezapomněla.
Za nedlouho se k nám přidala Auriel a Hotaru. "Ahoj, holky," pozdravila jsem je mile. "Vrátila jsi se k nám?" směřovala jsem k Hotaru a podívala se na Auriel, o které jsem věděla, že se jednoho dne vrátí. Chtěla bych možná jeďte něco říct, ale tak nějak se sem přidala Stella a začalo to, co jsem si dobře pamatovala. Obě jsou jednoduše čísla. Měla jsem příležitost.
"Linzi, co kdyby ses podělil o úlovek s jistě hladovou a krásnou vlčici Auriel, která je zároveň nezadaná a jistě se s tebou ráda seznámí..." řekla jsem a udělala pár kroků za Auriel, abych ji mohla čumákem strkat dopředu k Suovi a Linzimu.
"A my dva se můžeme vytratit, zlato," řekla jsem Suovi v duchu a doufala, že na můj nápad přistoupí.

// Jdu psát, tak se prosím teď zadržte psaní a vyčkejte, aby se to pak nemuselo předělávat... Diky

// Přijďte! :D rychle máme hostinu!
Jinak já odepisu dnes odpo na všechno, kde dlužím resp. za Ninie, Gabína i Awnayku :)

// úkryt

Z úkrytu jsem s tiše vydala hustým sněhem kamsi za čumákem a přemýšlela nad tím, co jsem řekla. Opravdu jsem to myslela vážně? To bych ale musela klamat sama sobě. Moc přátel jsem nikdy neměla, takže jsem asi ani mco nevěděla, jak takové opravdové přátelství vypadá. Nevěděla jsem, co bych vlastně měla teď dělat, všichni se zajímali o Reto a nikdo tu široko daleko nebyl.
Pak mě ale praštil známý pach a jeden celkem nový. Jak já na ně mohla zapomenout, řekla jsem sama sobě a trochu se styděla, že jsem si na Suerta s tím novým nevzpomněla hned. Raději jsem se vydala po jejich stopě. Nemusela jsem se ale namáhat dlouho, už z dáli svítili mezi stromy jako světlušky. A nebyli sami, oba se povalovali kolem kořisti, která se jevila jako čerstvě zabita. Alespoň jsem tedy nebyla jediná od krve. Ta Rétina mi lehce slepila srst, ale ani by mě nenapadlo, abych kvůli tomu snad skákala do již možná stejně zamrzlé řeky, či se začala za účelem očištění válet v mokrém a studeném sněhu.
„Ahoj, Máňo a ahoj ty...“ chvíli jsem musela pátrat v paměti, jak se vůbec jmenuje, jelikož jsem svou pozornost věnovala ve chvíli, kdy se představoval,tomu druhému vlkovi, který už tu teď není. „Linzire, že?“ zeptala jsem se trochu nejistě, ale poté, co jsem to jméno vyslovila, jsem věděla, že jsem jej nazvala správně. Zrovna se cpali kamzíkem a já to jen sledovala pobaveně. Vypadal rozkošně i se zakrváceným čumákem. A řeč je samozřejmě o mém partnerovi. „Vidim, že jste se pustili nejen do zkoumání našeho území,“ poznamenala jsem s úšklebkem a zavrtěla ocasem.

To jsem tak nesnasela, vzdy jsem mela nejmensi hodnotu :D

Díky ztrátě práce ještě nevím, zda mi má rodinná banka na sraz přispěje... :/
-------------
42 oblázků
60 Opálů
69 Pomněnek
12 křišťály
27 mušliček
1* do magie Geibovi do neviditelnosti
1* do vlastností taktika lovu Awnay
-------------
Mělo by to být pro 3x násobku po navýšení.

Scarita se vypařila a já už tedy neměla důvod, proč zůstávat v téhle podivné společnosti. Scarita dovolila ejich přítomnost během zimy a já se nad tím jen zamračila, sami máme jen tak tak do huby, snad alespoň přiloží pracky k dílu...
"Pokud mě teď omluvíte, mám teď lehce morbidní náladu," prozradila jsem ostatním a rozhlédla se.
"V lese tu jsou někde Suerte s novým vlkem, tak se k němu nechovej špatně," napomenula jsem s úsměvem Saviora, ale bylo mi jasné, že se spíše bude věnovat své bandě, kterou si přivedl. Vlčice nejspíše nebyla přímo nejlepšího společenského vychování, ale co bych s ní měla jako dělat.
"Tak se mějte," řekla jsem jim.
Vypařila jsem se ze společnosti těch podivných vlků a vydala se směrem k úkrytu. Nevěděla jsem, co vlastně mám očekávat od toho, co tam uvidím, ale byla jsem odhodlána vidět to. Réto sice nechtěla pomoc, ale to neznamená, že se nebudu o jejím názoru přesvědčit sama. Alespoň nezkape sama. I když mám tedy pocit, že by si asi ani nic jiného nezasloužila.
Vešla jsem do velké jeskyně a přemýšlela, kde bych jí vůbec mohla najít. Jelikož se nezdálo, že by smad mohla být tady, musela jsem hlouběji.
//úkryt