Gallirea - Příspěvky uživatele

>> Západní Galtavar

Pobyt na otevřeném prostranství nebyl zas tak vhodný. Studený vítr dokazoval stále silněji, že umí být opravdu nepříjemný a krutý. Lennie bylo jasné, že udělala chybu, když nezamířila okamžitě k Ohnivému jezeru, kde by se ohřála a nejspíše i přečkala ledovou zimu, protože se zdálo, že bude těžké přečkat zimu v ne zrovna nejhustějším kožichu. Byl z ní skoro rampouch. Tělo již odmítalo produkovat napětí a tudíž se musela opravdu hýbat, aby nezmrzla. Co by jen dala za decentní kožich... Tedy samozřejmě nechtěla vypadat stejně chlupatě jako yetti, ale momentálně by brala nejspíše opravdu cokoliv.
Zastavila se na maličký moment. Ucítila něco, co jí bylo velmi povědomé. Nedávno tudy musel jít Savior. Cítila jej. Rozhlédla se, jako by měla pocit, že ji celou dobu sleduje. Jeho zrovna potkat nechtěla. Raději se tedy opět dala do pohybu, ač ji nejspíše neopustí onen zvláštní pocit ještě nějakou tu chvíli. Kam asi šel? Přemýšlela stejně, protože bylo jen málo vlků, kteří ji zkřížili cestu a ještě stále se po nich neslehla zem. Natáhla pachy znovu. Byl nejspíše sám. Tedy možná byl ve společnosti jiných pachů, které jí nic neříkali. Jednoduše nebyl s tou hubenou nudlí Réto. Očividně pošla. Chudáček... Život ale není pro všechny a je až zvláštní, že to tak dlouho vydržela. Cestou jí zpozorovali sobi, kteří se raději dali na útěk, ač se vychrtlé vlčice vlastně nebáli, nikdy si nemohou být jistí, zda tu vlků není více.
Blížila se k lesu, kde to již vypadalo přívětivěji. Nenacházelo se tu tolik bílé polevy jako všude jinde. Povzdechla si nad zimou a raději už na to dál nemyslela. Ostatně hodit bobek na všechny problémy byl a bude nejlepší nápad.

>> Ovocná tůň

M02/iluze/Prvních 5 hvězdiček - 16 ametystů
M02/iluze/Druhých 5 hvězdiček - 32 ametystů

Dohromady 48 ametystů

To je celá objednávka. Mimochodem v příspěvku je Lennie neviditelná, což již nechci měnit, tudíž jen řeknu, že se opět zjeví do pár hodin od návštěvy Smrti...

Směnárna:
33 kříšťálů na 110 opálů
60 kytek (49 pomněnek, 7 kopretina a 10 vlčích mákú) na 33 mušliček

Nákup:
V02/síla/2 hvězdičky (24 ametystů + 16 safírů)
V02/taktika lovu/4 hvězdičky (80 opálů)
V02/vytrvalost/6 hvězdiček (120 opálů)
V02/obratnost/4 hvězdičky (62 opálů + 18 pomněnek)
V02/rychlost/5,5 hvězdiček (48 ametystů + 20 opálů + 42 pomněnek)

Nová magie z výběru Iluze - 8 mušliček + 75 kopretin + 5 pomněnek

Barvírna:
Změna barvy očí - 60 mušliček

Už by to mělo být správně

Čas plynul dál a opravdu silný vítr vál. Měla bych odejít, ostatně tlapky se mi tu ve sněhu ztrácejí. Zvedla zadek, už se nese, už se vidí nejlíp v lese. Někde kde je sněhu málo, avšak takových míst je tu snad až pramálo. A právě proto vydá se na sever pryč od těch všech ukrutných "veder". Neměla společnost, neměla rodinu, po pláni bloudila přibližně hodinu, hledá a hledá živou duši, měla by raději nastražit uši. Nějací vlci nejspíše přichází, dva, tři, Lennie to dochází. Ona se s nimi bavit nechce. Možná smrdí, jsou zlý, to se pozná lehce. Samozřejmě pro Lennie je takový každý druhý, možné právě proto život má nudný.
Zvedla hlavu a přidala do kroku, celé tělo jí bolelo, jak neustále leží na boku. Rozchodit třeba to je, jinak platit se bude. Do Borůvky nesnadná cesta to jest, led na řece může být lest. A najednou zatoužila mít magie, co užitečné mohou podobně býti.
Na svého bratra tuze se těší, setkat Se s ním jde jen stěží.

>> Východní Galtavar

<< Jedlový pás

Pokračovala již klidným tempem, měla co chtěla a teď se konečně může navrátit do normálního života bez nějaké návštěvy Smrti, poraněných tlapek a náhodných setkání, o která nikdo nestojí. Lehce se zatřásla zimou, nejhůře na tom byly tlapky. Proklínala čas, který strávila v jeskyni u Života, protože díky vší té magii její tělo opomenulo vyzbrojit Lennie do boje se zimou. Chtělo by to někde nějaký úkryt, nejspíše si jednoduše bude muset najít nějakou noru poblíž Borůvkového lesa, kde počká, až se konečně ten první sníh trochu uklidní. V nejlepším případě by mohl přestat padat úplně. Lennie Sice měla zimu opravdu ráda, jenže to neznamená, že se jí líbí takovýhle nevzhledný přechod z podzimu. Tedy alespoň jí to tak přišlo, ale to je tím, že se válela v teple a nevnímala nejspíše poslední týdny zimy, které se nakonec pro její mysl vlastně ani neudály.
Po dlouhém přemýšlení se rozhodla vydat po pláni blíže jezeru, které jí ale moc nelákalo. Přišla že severu kdysi dávno a tohle byla překvapivě její první zastávka. Taky tady potkala Indil. Kdyby ta jí teď viděla, řekla by, že jsou jako sestry. No bohužel to tak nefunguje a Indil je pryč. Stejně jako Kessel, kterého potkala překvapivě také tady. Zima není zas tak prima, pomyslela si a posadila se do trávy zahalené poměrně velkou bílou pokrývkou sněhu. Normálně by se v něm asi vyválela, jenže teď si bílou peřinku jen prohlédla a lehce posmutněle přivřela oči. Zima možná přišla, zima je možná krásná, jezero možná zamrzne a všude bude hodně rampouchů. Budou dny, kdy ji bude velké množství bílé oslepovat, jenže s kým tohle sdílet. Zase další zima o samotě. A dále už si toto období nespojovala jinak než negativně se vším, co se událo. Ostatně nejvíce změn jejího života se událo v ledovém období.

Objednávka

Směnárna - Křišťály (27) - 90 drahokamů (opály)
60 kytek - 30 mušliček (50 kopretin + 10 vlčích máků)

Barvení - oči (60 mušliček)

Nová magie z výběru Iluze - 4 mušličky + 32 kopretin
Síla 2* - 40 drahokamů (24 ametystů + 16 safírú)
Taktika 4* - 80 drahokamů (opály)
Vytrvalost 6* - 120 drahokamů (opály)
Obratnost 4* - 62 drahokamů / 18 květin (opály + pomněnky)
Rychlost 5* - 100 kytek (pomněnky)

// Dohromady mi zůstane v celém inventu jen 1 pomněnka a dva ametysty (+ 1 mušlička, 4 křišťály a 22 oblázků) // (Počítáno již po odečtení objednávky u Smrti)

Celkem to pak je:
262 opálů
16 safírů
24 ametystů
118 pomněnek
82 kopretin
10 vlčích máků
27 křišťálů
64 mušliček

// počítala jsem vše průběžně už se slevou, neměla by to být ani kravina, když se to sečte dohromady bez a pak teprve uplatní sleva. Používala jsem na to hrdě web www.vypocitejto.cz :D Jen mám zároveň hozenou objednávku u Smrti, tak prosím opravdu brát co je zmíněno, ať v tom není zmatek, sama jsem s tím šachovala poměrně dlouho a je to fakt obří objednávka :D

Objednávka

Nová magie neviditelnost - 4 křišťály + 32 oblázků
10* do iluzí - 48 drahokamů (16 drahokamů do 5* a poté 32 drahokamů)
10* neviditelnost - 48 drahokamů (-//-)

---

96 Ametystů / 4 křišťály / 32 oblázků

// Ohledně iluzí - objednáno u Života skoro ve stejnou dobu, snad se to dá :D

<< Jedlový pás

Upřímně se jí vůbec nechtělo stoupat do toho mírného svahu, který skrývá na vrchu zříceninu, která v minulosti jistě zažila období největší slávy. Povzdechla si v půli cesty tak, jak už toho dne snad stokrát, a raději se trochu oklepala, ostatně sníh jí opravdu dnes dělal velký problém a vrstvy na jejím těle nestíhaly tát. Nezbylo jí nic jiného než doufat, že se nic nestane. Ani tentokrát neměla Réto, kterou by mohla Smrti obětovat, tudíž budou muset drahé kameny stačit.
Opustila jedle, které vystřídalo křoví a po chvíli i to bylo v nedohlednu. Před ní zůstala pouze zřícenina, která vypadala v té zimě a tmě děsivě. Sníh byl poměrně kluzký a do kopce se tím pádem nelezlo zrovna nejlépe. Znovu se oklepala, tentokrát to bylo díky špatnému pocitu, mráz jí běhal po hřbetu. čímž vystřídal neustálé elektrické výboje, které zmizely kdo ví kam. Musela nabrat pořádný objem vzduchu do plic, než se odvážila k dalšímu nejistému kroku, nevěřila si a obávala se nejhoršího. Tak to ostatně bylo pokaždé, když se blížila pomalu ale jistě. Jestli někdy k někomu chovala ten nejvyšší respekt, byla to právě Smrt. Pokaždé totiž z její zříceniny zmizela vyděšená a překvapivě jen tak tak živá. Nad vzpomínkami se nezapomněla oklepat ani potřetí.
Po velkých kamenech, na kterých jí nešikovně asi dvakrát podjela tlapa, která teď svým způsobem hulákala, že je s ní špatně zacházeno, se Lennie dostala opět do vysoké trávy na vrcholku kolem podivného místa, kde sídlila její dnešní hostitelka. Jako ploutev žraloka na hladině proplouvala velkými peřinami sněhu mezi vysokou trávou, která občasně čouhala. Lennie se brodila sněhem a její elektřinou nabité tělo působilo jako lopata, díky které se nemusela potácet sněhem doslovně. Pouze její velká hlava, která tedy spíše připomínala periskop ponorky, než již zmíněnou ploutev, čouhala ven. Nebylo to poprvé, co se potácela do zříceniny v zimě. Tenkrát tu ale bylo snad ještě více sněhu.
Po chvilce zaváhání vstoupila do tmy, kterou tedy narušovalo jen plápolání zvláštního ohně, který si dobře od minulých návštěv pamatovala. Vydala se tedy za roh do větší síně, kde doufala, že vlčici najde. Zdálo se, že kromě velkého počtu kamenů tu niko není. Dokud se neohlédla. Byla tam a Lennie začala v hlavě panikařit. Co má sakra říct? Sladké výročí? Ostatně rok co rok se tu slečny sejdou. Kdyby měla Lennie vlastní noru, nejspíše by Smrt tento rok pozvala k sobě, ale jelikož je tulačkou, budou se muset spokojit s honosnou síní jejího veličenstva.
"Přišla jsem..." začala tedy, když sebrala všechnu odvahu. Tentokrát z ní strach přesto opadl dříve než očekávala. Byly ostatně staré známé a největší hrůzy měla za sebou již dávno, co horšího by měla očekávat. Konec konců tak nějak očekávala, kdy si pro ni Smrt přijde na trvalo.
"Já vím, poslal tě bratr, což samozřejmě neznamená absolutně nic, zmiz, nemám náladu," odsekla podrážděně a mnoho vlků by to s ní vzdalo, jenže Lennie si nepřišla hrát a nepřišla ani nepředstavitelně škemrat o slitování. Přišla si pro to, co chtěla, měla co nabídnout a nebrala ne jako odpověď. Kam se podělo Koště teď?
"Ty jí nemáš nikdy," odsekla a Smrt sebou nepříjemně trhla, což nebylo nikdy dobré znamení. Obrátila se zpět k Lennie, neboť byla už pomalu na odchodu a zahleděla se jí do očí.
"Cos to řekla? Tak slečínka bude drzá?" zasmála se nepříjemným bodavým smíchem, ze kterého by nejspíše uvadaly květiny, slunce by na chvíli přestalo svítit a ptáci přestali zpívat, neboť by jim z toho puklo to jejich maličké srdíčko. Lennie se na tím zatvářila... Nijak, nebyla překvapená, nebála se a nehodlala ustoupit. Roky jí naučily hrát se Smrtí hru na nedostupnou, tudíž dnes měla chuť být tou s posledním slovem.
"Omlouvám se, mám drahé kamení, to ty ráda, že?" zatvářila se nakonec lehce omluvně, ač to nebylo upřímné a záleželo jí pouze na tom, co by za lepší přístup mohla mít. Ono to ostatně je jedno. Vlk může být na Smrt milý a ona oplácí všem stejným dílem.
"To jsem nikdy neřekla," odfrkla si černá fůrie a tvářila se, že to opravdu není pravda. Na druhou stranu obě věděly, že má Lennie pravdu. Ostatně všechno to drahé kamení kolem nich pouhou lží neschová.
"Co takhle neprotahovat to, vylepšit mou magii, kterou mi tvůj bratr daroval, já tu nechám kameny a zase se odplazím žít můj bídný vlčí život, který neznamená nic narozdíl od toho tvého?" navrhla postup jejich vyjednávání, což se nejdříve Smrti nelíbilo, jenže pokušení vlastnit více drahokamů, bylo silnější.
"A kolik jich máš?" zeptala se, ač stále zkoušela odolat. Vše balila do tónu nezájmu, přesto bylo znát, že je zaujatá a upřímně se ptá.
"Dost, takže platí?" odvětila Lennie, protože se zdálo, že má vybráno.
"Heh, řekla bych že zmizíš úplně," zasmála se Smrt a zdálo se, že má přeci jen něco za lubem. Jenže Lennie neuměla číst myšlenky samotné Smrti, proto opravdu netušila, jak to myslí. A co víc, toto nevědomí bylo opravdu děsivé. Není lepší vědět, jak vlk umře než zjistit, co je špatně, až když je opravdu pozdě?
"Cože?" zeptala se, ale nezdálo se, že jí to chce Smrt vysvětlit. Ta se jen smála a přitom Lennie připomínala, jak nevinně tohle má vypadat: "Magie, magie, drahé kameny, nic, nic." Měla z toho špatný pocit, přesto stála silně jako doteď.
"Můžeš jít," zasmála se nakonec a Lennie se na ní jen nechápavě podívala. To je jako všechno? Jaký je v tom háček? Co jí sakra provede, až to nebude čekat?
Přesto neváhala a raději se opravdu vydala pryč, nehodlala jí provokovat dlouho, když očividně dosáhla toho, čeho chtěla. Ač měla o tom všem opravdu špatný pocit. Brodila se sněhem a přemýšlela nad tím, co je špatně, jenže vše se zdálo jednoduše normálně. Pouze měla pocit, že ji lehce opouštějí síly. No dostat se sem až z Narrských kopců není jen tak, tudíž si připadala unavená po dlouhé cestě. Co víc? Lennie ostatně netušila, že je neviditelná. A co ještě netušila? Jak být opět spatřena všemi ostatními. Zanedlouho nejspíše opravdu zažije krušné chvíle, až jí dojdou síly.

>> Západní Galtavar přes Jedlový pás

<< Asgaarský hvozd

Chvátala pryč z hvozdu kolem řeky až na pláň, měla chuť zastavit se u jezera, jenže něco takového momentálně nepřipadalo v úvahu. Měla co dělat, aby se znovu nepřizabila. To už by se na ni nejspíše Život vykašlal a nejspíše nepomohl. Ostatně už šla Smrti doslova naproti, tudíž není divu, že by si ji tu opravdu nechala. Lennie a její drahokamy. Mrtvou Lennie. To nikdo nechtěl. Tedy hlavně to nechtěla Lennie, a právě proto se lehce zavrtěla, aby ze sebe sundala opět novou sněhovou přikrývku, která jí stejně neslušela. Cítila, že kdyby výboje nebyly tak silné, nejspíše by zmrzla. Její kožich nenabral objem. Nejspíše u Života opravdu strávila více času, než si myslela. Nestihla příchod zimy. A to se toho tolik obávala. "Hrom do toho," zanadávala a omylem upražila křovíčko, které po zásahu blesku vzplálo a hořelo, dokud sníh nevykonal své.
Protočila nad svým chováním oči a vydala se raději dál. Neměla chuť se nad něčím takovým pozastavovat. Někdy se to prostě stávalo, nikdy jste nebyli přílišně navztekaní?

>> Stará zřícenina

<< Středozemní pláň

Spěchala jsem poměrně hodně. Ještě jsem si to na hranicích chtěla rozmyslet, ale už jsem měla tu protivku mít za sebou, tudíž jsem opravdu riskovala průšvih. Ono se asi nic nestane, když rychle prosviští po kraji území. Respektive v to tedy doufala, když se vydala ke stromům, které už patřily Asgaardu. To je ale nadělení. Měla to obejít. Ne vážně, co by se stalo, kdyby to neudělala?
Tak či onak už na tom vlastně nezáleželo. Pouze na malou chvíli zpomalila, aby nabrala dech. Opravdu nejspíše byla silnější, vytrvalejší. Alespoň se cítila jinak. Možná to bylo jen tím, že strávila u Života tolik času, že ji to ovlivňovalo takovýmto způsobem. Nestěžovala si. Spíše se modlila, aby nenarazila na Elisu, to by bylo. Elisa sice není Smrt, ale raději by dnes chtěla zkřížit cestu pouze s jednou, a tou šedá vlčice překvapivě dnes není.
Zajímalo jí, zda opravdu Život nepřeháněl. Ostatně i to se mohlo stát, možná jí žádnou novou schopnost nenadělil. Zatím co nad tím přemýšlela, spěchala do kopce a nadávala na svahy, které byly díky čerstvému sněhu poměrně špatně přístupné. Přesto to netrvalo dlouho a nacházela se hezky v plném zdraví na severní hranici. Neměla by se tu zdržovat dlouho, třeba už někdo o její přítomnosti ví a je na cestě vyprášit Lennie kožich. A jeje.
Raději se tedy rychle otočila na odchod a zmizela za hranice jako namydlený blesk.

//tisícero omluv, ale opravdu spěchám :D

>> Jedlový pás přes Západní Galtavar

<< Narrské kopce

Chytře se vydala tak, aby jí to zabralo co nejméně času. Sice neměla v hlavě přímo vytvořenou mapu, ale roky praxe naznačovaly, že když se protáhne šikovně, nenaruší ani žádné území smečky. Rozhodla se nejdříve stavit opravdu za Smrtí, kterou tedy uvidí šíleně "ráda", ale co se dalo dělat, chtěla přeci, aby jí naučila ovládat magii, o které vlastně stále neměla ani ponětí. Cítila dokonce v nožkách lehké svrbění. Sem tam se objevil malý výboj, než opět zmizel a takhle to bylo pokaždé, když její tlapka dopadla na lehce zasněženou zem. Cítila se odpočatě, připraveně, hrdě a konečně taková, jaká má být. Byla ve skvělé formě a nebylo nic, co by se jí teď postavilo do cesty. Nechávala za sebou cestičku otisků, které byly opravdu způsobeny elektřinou, kterou neustále každým krokem uzemňovala a díky tomu tál čerstvě napadaný sníh. Musela se mírně oklepat, protože po malé chvilce běhu, byla vlastně celičká pokrytá sněhem, jako by celou dobu stála na místě. Už jí nebyla ani trochu zima, zahřívalo jí ono vysoké napětí v těle a nové dobrodružství.
Přemýšlela kudy dál. Možná by bylo lepší to vzít opravdu skrz Asgaard, ač nechtěla narušovat území Elisy. Pořádně se nadechla a rozhlédla. Sníh mírně snižoval viditelnost, proto se musela spoléhat opravdu jen na své instinkty.

>> Středozemní pláň

<< Narrské kopce

Když konečně vystoupala na vrchol, zjistila, že se z nebe pomalu snášejí maličké vločky, které se začaly schovávat v jejím kožíšku, ač jim to nepomohlo a stejně roztály. Mírně se oklepala zimou, byla opravdu nečekaná zima a ona neměla žádnou magii, která by jí zahřála. Pouze si tedy nad svým stavem povzdechla a pokračovala pajdavým krokem dál. Přední tlapku už skoro necítila, byl to ostatně dlouhý a bolestivý pád ze srázu, div to přežila.
Mohla by to tu obdivovat jako vždy, ale tentokrát již neměla na nic takového dostatek sil. Nejspíše by se jí bodlo zlepšit se i ve vytrvalosti, jak to tak vypadalo. Konečně zahlédla Život. Kráčel k ní ladně a vznešeně jako vždy. Už jej chtěla pozdravit a uctivě se uklonit, jenže se jí zatemnilo před očima a najednou už ani netušila, zda je stále na nohách.
Sesypala se k zemi. Nebylo divu, ta její cesta byla opravdu náročná a nejspíše to již tělo opravdu nevydrželo. Co se dělo poté? Kdo ví. To už jí nikdy obeznámeno nebylo. A stejně se nikdy ptát nebude.
---
Měla pocit, jako by tu ležela celé dny. Když otevřela oči, měla chuť prudce vstát, přesto se přemohla a raději zůstala ležet, aby si nezpůsobila opětovně závrať. Překvapivě ji už nic nebolelo, cítila se opět zdravě a měla chuť běhat. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se tak rychle uzdraví. Ale i její tělo vypadalo lehce jinak. Byla vyhublá, jako by se probrala ze zimního spánku. Jenže něco takového je absolutní hloupost, vlci přeci nehybernují. Co je toto zase za nesmysl? Až v tu chvíli si uvědomila, že je vlastně na neobvyklém místě. První změnu lokace ucítila. Byla to sladká vůně jarního kvítí, které skoro hned poté měla možnost spatřit snad všude. Ostatně v kvítí dokonce odpočívala. A i když ležela v těch všech květech, nezdálo se, že by to na nic bylo znát. Všechny jednotlivé kvítky byly čerstvé, nepomačkané a svěží. Podivila by se, co je to sakra za čakry machry, jenže jí došlo, kde se vlastně nachází. Nemohla se tedy divit, že to vše působí tak nepřirozeně a krásně.
Po chvíli se opravdu konečně zvedla na nohy. Pravda, opravdu byla zase zdravá jako rybička. A právě proto se rozhodla vyhledat svého hostitele, aby mu mohla poděkovat za jeho pohostinnost. Slyšela z dálky hlasy, ač netušila, zda se jí to vlastně nezdá. Její hlavička poslední dobou nebyla ve zrovna nejlepším stavu, tudíž by nebylo tak divné, kdyby si všechno jen vymyslela. Vykoukla ven a zamrkala. Na denní světlo si musela ještě zvykat po tom času stráveném v jeskyni Života.
Zdálo se, že nejspíše sněží, ale v okolí plácku před jeskyní žádný sníh nebyl. Kouzla, zamumlala si pro sebe Lennie lehce podrážděně, ale toť vše, nemohla být neuctivá. Ostatně díky tomu jí nezmrzl pravděpodobně zadek. Bílého vlka viděla u okraje, jak shlíží dolů a nejspíše pozoruje všechny vlky jako telenovelu. Rozhodla se tedy k němu přidat, ač samozřejmě ona sama neuvidí nic zajímavého.
"Moc děkuju za ten čas strávený tady, ulevilo se mi a bolest je pryč," řekla vděčně Životu a posadila se k němu. Klidně by přísahala, že ještě před malou chvilkou zaslechla hlasy. Nejspíše tu měl jiného poutníka, nejspíše byl poslední dobou v jednom kole, protože čerstvých pachů bylo po celém tomto místě hojně. Ani kouskem těla se nedotýkali, a přesto Lennie cítila to příjemné tělo, jako by celou dobu byla těsně v jeho blízkosti. Na tohle by si rozhodně zvykla, stačilo říct.
"Již odcházíš?" zeptal se mírně překvapeně. Z jeho slov se zdálo, jako by tu strávila necelých pár minut, ač bylo jasné, že tu byla déle. A to možná o dost déle, než plánovala. Přesto zavrtěla hlavou jako náznak nesouhlasu. Ještě nějaký čas tu může přeci pobýt. Měla ještě trochu času, ne?
"Ty květiny v jeskyni máš od ostatních vlků?" zeptala se tiše, zatím co sledovala dění pod horou. Nedělo se tam sice nic zajímavého, ale přesto se jednalo o pohled, který se vám jen tak nenaskytne. Takhle to odsud vše vypadalo překvapivě jinak, jako by byla v jiné realitě a dívala se skrze kouzelné zrcadlo.
"Máš nějaké také?" zeptal se na otázku otázkou Život a očekával, zda mu opět Lennie přikývne na souhlas. A ona opravdu přikývla. Byla by na místě otázka, co je jí schopen dát, ale nejspíše to již ani nebylo třeba, vídala se s ním pomalu jako stará známá a její návštěva vždy měla podobný cíl, že bylo jasné, za co by květiny vyměnila.
"Vidím ti to na očích," oznámil pouze a Lennie se podivila. Kéž by takhle četli její tělo všichni samci. Ale tak nemůže mít nejspíše zas tak jednoduchý život. Mohla by tu zůstat, ale ještě není přimo hotová s tím vším tam dole, ostatně se vždy může vrátit a dožít tady. Ulehnout do věčného spánku v kopretinách u někoho, kdo jí doslovně dal život. Nejspíše by bylo sice úspornější zabodnout to u Smrti, jenže ta neměla květiny. Na drahokamech se ulehalo zle. Oklepala se, aby na nějakou takovou představu zapomněla.
"Ale budeš muset k mé sestře," odvětil ještě než se vydal směrem ke své jeskyni. Na to se Lennie nezatvářila moc nadšeně. Smrt nevídala ráda, na druhou stranu byl tu někdy někdo, kdo opravdu ano? Nejspíše ani samotný Život svou sestru moc nevídal, což se mu nikdo nediví.
"Dobře, zastavím se u ní. Jen nevím, proč bych měla vlastně, prozradíš mi více?" zeptala se jej slušně. Neměla totiž páru, o čem to mluví a bylo by opravdu divné hrát si se Smrtí a vlastně ani netušit, proč.
"Hodlám tě obdařit novou magií," řekl jednoduše bez slov navíc. To se Lennie samozřejmě zalíbilo, sice netušila, kterou má Život na mysli, ale ať to byla jakákoliv, sem s tím.
"Halucinace užíváš velmi dobře, proto myslím, že by bylo vhodné je doplnit iluzemi, nemyslíš?" zeptal se Lennie, ale nezdálo se, že by jeho přesvědčení mělo dohnat k opačnému názoru.
"To zní skvěle, děkuji," přitakala Nie hned a opravdu odevzdala Životu všechny své květinky, které měla.
"Zastavíš se tu poté znovu, že? Ještě jsme neskončili," zeptal se na závěr. Lennie se zastavila a jen na něj zírala svými světlými očky, jako by právě uhodil blesk. Nevěděla co říct, nejspíše jí bylo vyhověno, aniž by musela něco dát. Pokud tedy nepočítala velký obnos květin a drahých kamenů. Pár si pro jistotu opravdu ponechala pro Smrt, se kterou se moc setkat nechtěla. Ostatně málem si vzala Lennie předčasně. Polkla opravdu nasucho a přikývla potřetí Životu, jako by jí došla slova. Ještě nejspíše nesplatila to, že jí zachránil život. A vadilo jí to? Upřímně nejspíše ne, co jí ještě čekalo na tom smrtelném světe? Nic moc, hádala. Potřebovala by něčí příjemný kožíšek, jenže ten jeden zahodila. Byla hloupá a teď je pozdě. Květiny, které nikdy neuvadnou, nebyly tak dobré jako partner. Nikdy. Nebyly ani dostatečnou náhradou za smečku a nebyly náhradou přátel.
"Dobře, příjdu, ale ještě nejsem tam dole se vším hotová, a ještě rozhodně nejsem stará!" řekla opravdu motivovaně a Život se nad jejími slovy pousmál, jako by mu tahle jiskra ve vlčici chyběla. Rozloučili se pouhým pohledem, který přesto stačil na to, aby se Lennie snad cítila až zavázaná. Tohle místo ostatně mělo onu magickou auru, která tomu dopomáhala. Přesto tu strávila tolik času, že vůbec nebylo od věci zase zmizet. Ostatně musí dostát svých slov a opravdu ještě něco dokázat, než si sem příjde navěky pobýt.

>> Narrské kopce

<< Ježčí mýtina

Jestli měla předtím pocit, že cítila nějak více pachů než předtím, to netušila, že to teď bude tak intenzivní. Tolik vlků na jednom místě? Dělo se snad něco, nebo jednoduše všichni najedou měli chuť navštívit staříka, hodit řeč, nechat se lehce vylepšit, poradit... Pomyslně nad tím povytáhla obočí a raději neotálela. Mohla by tu nad tím množstvím pachů rozjímat dál, přemýšlet nad důvodem té četnosti, jenže se lehce začínala opět připomínat bolestivá tlapa, tudíž to nemohla jen tak ignorovat. Co mu vlastně řekne? Že spadla? Udělala pár kotrmelců a jednoduše se vymáchala v řece poté, co si užila volný pád ze srázu? A to vše protože měla oči jen pro svého bývalého partnera a nesoustředila se a nic jiného. Povzdechla si a vydala se směrem k vrcholu.

>> Vrchol

<< Středozemní pláň

Kopce se pomalu blížily. Síly se jí navracely pomalu zpět, opravdu to chtělo jen mírně zatnout zuby a přečkat. Konec konců to zas tak hrozné nebylo. Nic z ní netrčelo, krev nikde na kožichu neviděla a pouze byla opravdu pocuchaná a naštvaná. Hodit takovou držku před Suertem. Nejspíše by si měla najít nějakou noru a už z ní nikdy nevylézt ven. Tedy nejspíše by měla ještě zapřemýšlet nad tím, zda nebude potřebovat nějakou potravu.
Bylo tu poměrně hodně pachů, ne že by se o to extra zajímala, nejspíše by ji to nemělo tak moc překvapovat, vlci nejspíše opravdu sem tam putují jako ptáci do teplých krajů. Asi by si mohla později sehnat cizí společnost, aby nemusela putovat zpět na sever sama. Jenže je zajímavá otázka, zda by se vůbec někdo takový našel. Ostatně už nemohla otálet, slíbila si, že za bratrem zajde co nejdříve. Dlužila mu tolik let, kdy spolu nebyli, až to nebylo hezké. Tedy ne že by spolu jiní sourozenci trávili hodně času, ale ona měla svým způsobem Blueberryho ráda.

>> Narrské kopce