Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jezero Nä'hi

S příjemně promáčeným kožichem se vracela do vyšších míst v horách, kde se podle pachu nacházela na známém území, kam měla namířeno. Po překročení pomyslné hranice se pořádně nadechla, aby si poznamenala všechny pachy, které zná a které nezná. Poté nad tím chvíli přemýšlela a rozeběhla se mírným poklusem po mírnějším svahu, aby se zastavila u pramene, který byl v zimě zamrzlý. Mohla se překvapivě znovu napít a zároveň i na chvíli načerpat novou sílu. Posadila se u břehu a zavyla na pozdrav všem vlkům, kteří se právě na území nacházeli. Tím, že nebyla nejspíše už členem mohla očekávat výslech a možná i lehce neurvalé přivítání, ale co se dá dělat. Mrzelo jí, že se vydala hledat bratra a nedala o tom nikomu vědět. Na druhou stranu si myslela, že by možná mohla zůstat po jeho boku. Jenže bratra nenašla, takže už nejspíše pátrání po nedosažitelném Blueberrym vzdává. Musí se taky věnovat svým životním povinnostem a tady na severu je fajn. Ostatně třeba je tu teď více vlků a bude alespoň s někým moci pokecat, pokud tu nějaký čas zůstane, ať už tedy trvale, nebo půjde hledat své štěstí jinam. Ale hlavně že může po dlouhé době komunikovat, už dobrých pár měsíců nenarazila snad na nikoho.
Po krátkém odpočinku přešla na užší části pramen a vydala se blíže čerstvým pachům. Nehodlala narušovat nějakou jejich konverzaci, třeba se jednalo o důležitou debatu, ale počkala jednoduše dále od všech, ale zároveň blízko na to, aby byla opravdu lehce dosažitelná kýmkoliv, kdo si vezme na starost interakci se strakatou vlčicí. Bylo tu hezky, když konečně nebylo vše pokryto metrem sněhu, který už zůstal pouze na těch nejvyšších bodech hor. Pořádně se nadechla horského vzduchu, aby se jí neudělalo dodatečně špatně z překonání takového rozdílu v nadmořské výšce. Ostatně přišla z nízkého bodu koryta řeky, než si udělala zastávku u jezírka a vydala se sem. Nakonec se ale vše zdálo tak akorát. Možná by to ještě chtělo nějakou tu svačinku, ale cestou ulovila nešikovného ušáka, takže jí vlastně kromě společnosti jiných vlků nic nechybělo.

// Snad nevadí, když si mě třeba někdo vezme, nezabloudila jsem sem náhodou, tak pokud někdo příjde, budu ráda, čas na hraní mám.

//Z nezmíněných toulek po území Gallirei

Dusno ji dohnalo na místo, kde vlastně nejspíše ještě v životě nebyla. Chvíli se pouze pohybovala kolem břehu, váhala, neboť maličké jezírko vypadalo poněkud nedůvěryhodným způsobem, jenže žízeň nakonec byla tak veliká, že se vydala pomalu na průzkum hladiny. Smočila lehce čumák a zjistila, že je voda opravdu ledová, jako by snad byla polovina ledna. Ale leden snad není, že?
Párkrát jen smočila čumák, než opravdu začala pít. Bylo to už dávno, kdy měla přístup k vodě vzhledem k tomu, jak teplé počasí panovalo poslední dny. Je nutno dodat, že by do vody chtěla prvně skočit, jenže jí to teplota nedovolila. Zas takové vedro tady na severu v horách nebylo, aby se nutně musela koupat. Na sever se těšila. Jih byl teplý a to ona ráda neměla. Ostatně nepocházela s přílišně horkých krajin. Přemýšlela, zda se vůbec má ukázat na smečkovém území. Byla vlastně někdy člen? Nikdy vlastně nic takového s Falionem neprobrala. Spíše se tak nějak objevila náhodou na místě, kde se v tu chvíli objevilo až moc vlků a to známých i neznámých.
Ale zajímalo jí, jak si smečka vede, zda se mají dobře. Byla pryč nějaký ten čas, neboť se snažila najít bratra, ale tahle země je velká a příhodně nikdy nenarazila na Blueberryho zrovna když zavítala do Borůvkového lesa. Dávněji jí dělal na malou chvíli společnost Storm, když ještě Blueberry měl toho svého šíleného vlka, poté to zase byl Whisk. Možná by to ještě mohla jít jednou zkusit. Takhle... Nejdříve by se mohla podívat na ty vlky v Ragaru, třeba je tam ještě Haruhi a Sayap. Kdo ví. Taky by si mohla udělat nějakého nového kamaráda, ostatně kdy naposledy putovala jako za mlada s někým jiným? Možná už by konečně mohla zastat nějaké ty dospělácké povinnosti. Kdo ví, nu. Lehce si zmáčela kožich na zádech a pleci, aby jí nebylo vedro okamžitě, jak opustí příjemné prostředí tůně a vytratí se hledat štěstí mezi jinými vlky.

// Ragarské Pohoří

Přidání hvězdiček do iluzí
32 amety. za * do 5lvl
a pak 16 za * do lvl 6

//Můžete mě přeskočit, jsem v práci overtime a stejně nemám na co reagovat příliš, tak možná po dalším kole. Či pokud si někdo bude chtít zahrát mimo skupinu, byla bych ráda, jinak asi Lennie chcípne osamocením :D

Samota jí nedělala společnost dlouho, neboť se k ní přidala jedna z dvojice vlčic, které by se daly spíše přirovnat fretkám než vlčicím. Byla to ta více hyperaktivní, která okamžitě velmi impulzivně reagovala na vše kolem. Pokud je takový hbitý energický smetáček pořád, tak to budou ještě perné dny. Těkala pohled na ní a poté zpět na Faliona s tou druhou, kteří šly vpředu. Někde tam byla i ta podivná vlčice a Haruhi. Sayap zmizel dělat loužičky a Lennie nad těma dvěma ještě nějaký čas přemýšlela. Neměli jinou smečku? Co se stalo? No tak či onak to musela nechat plavat a raději odpovídat na otázky vlčice, která se zajímala o přívěsek, jenž se jí už léta houpal na krku. Přemýšlela, kdy k němu vlastně přišla. Byla tenkrát s Juliusem kdesi v okolí Medvědího jezera, když cosi uviděla ve vodě. Překvapivě to bylo tohle. Chtěla to s sebou pak už nosit celou dobu.
"Vytáhla jsem to z jezera a od té doby mi to visí na krku," pomyslně nad tím pokrčila rameny. Teď už na tom nebylo nejspíše nic speciálního. Tedy alespoň tomu tak je pro Lennie, která s onou cetkou strávila desetitisíce sekund. Poté se Severka zeptala na jelena. Lennie nechtěla lhát, že si s tím dala práci. Sice je opravdu schopna sejmout obřího jelena, ale laň byla slabá a vlastně měla vlčice pouze štěstí, že na stopu narazila. Alespoň poslouží účelům již momentálně existující smečky.
"Byla zraněná, jen jsem jí sledovala až sem," řekla nakonec upřímně, když se kolem zdechliny všichni sešli, aby se mohlo začít hodovat.
"Nekoukej na to tolik a jez," strčila do Nori, ač ono gesto působilo stále přátelsky. Neměla důvod držet se zpět, navíc bylo jasné, že to je dost jídla pro všechny na tomhle území. Sama si maso prohlédla a musela poděkovat v duchu tomu, co jí zranilo. Navíc byla ještě hezky teplá a čerstvá. Nakonec se otočila směrem k Falionovi, který poděkoval a nabídl všem. Poté se ale vzdálil a Lennie pouze nad takovým chováním nechápavě naklonila hlavu stranou. Nakonec se zvedla a oklepala, aby mohla vyrušit svou přítomostí Sayapa, který mluvil o nepřesném značkování území. Počkala tedy, až bude u konce a konečně přispěla do konverzace.
"Víš, že je tradicí, aby sis nabídl první, nechceš přeci, abys byl "NĚCO JAKO ALFA" pořád," popíchla jej a posadila se vedle. Přešla jí chuť, stále byla plná ušáka, kterého sundala před tím, než se jí naskytla příležitost mít laň. Proto jí vlastně vůbec nevadilo sledovat, jak si ostatní kus masa poměřují. Myslela to dobře, už teď si jej Nori dobírala, nemuselo by to tedy pokračovat a eskalovat ještě do horších stádií.

//Už píšu! Zdržela jsem se v práci, pardon

Přidávaly se neustále další vlčice a partner Haruhi odešel a nechal dámy na Faliona samotné. Dvě znal a ta poslední nejspíše neznala absolutně nikoho, neboť se zdála býti lehce vyjukaná z přítomnosti tolika vlků. Lennie pamatovala, jaké to bylo, když se setkala na tomhle velkém kusu světa s první bandou kouzelných vlků. Rozhodně tedy nevypadala takhle. Ale to je příběh sám o sobě a za její přístup se rozhodně nemínila posmívat. Haruhi asi vůbec nevěděla, která bije, tak do toho Lennie sama o sobě nehodlala angažovat. Co na tom vlastně tolik záleželo. Vůbec.
"Je jí zaručeně dost pro všechny," přikývla a vůbec nevím ji nevadilo, že by se najednou měla dělit s tolika vlky. Jaksi zas tak velký hlad neměla, ale taky se nacházela uprostřed zimy, takže dělat zásoby není nikdy na škodu. Na druhou stranu nevěděla, jak moc ironicky tu větu s lovkyní myslel. Ale nevyptávala se a ani nehodlala později, pouze nad tím s podezřením přivřela oči a už se zajímala o to, jak ty všechny vlčice vůbec vypadají. Byly pěkné. Samá cetka a zajímavý vzhled. Přesto neměly na sobě neonově křiklavě barvy, takže zas tak zvláštní nebyly. To už by cenu za nejhezčí kožich musel obdržet Sayap.
Vydala se za všemi tak nějak nakonec a sledovala, co měla před sebou. Nemusela ani jít první, její stopy byly ve sněhu dobře viditelné a navíc se zdálo, že opravdu ponohlo srnu vyhrabat. Neměla chuť se k někomu cpát, ještě by byla označena za otravnou. To zrovna nechtěla, tudíž bylo opravdu nutné držet si odstup a čekat na konverzaci, která se jí bude týkat.

Byl to překvapivě vlk. No dobře, ještě na tom nejspíše není zas tak zle. Mělo jí být jasné, že to není laň, ale čich jí momentálně neslouží tak dobře jako během léta, proto takový omyl.
"Pardon, vypadal jsi mrtvě," řekla opravdu tiše, ale naštěstí dostatečně nahlas, aby ji Falion slyšel. Až teď si všimla, co měl podivného na uchu, ale nevěnovala tomu zas tolik pozornosti. Vlastně zas tolik nevěnovala pozornost ničemu, co na něm bylo. Na to už potkala až příliš podivných vlků, aby byla ještě udivená. A to mohl být ten vlk sebedivnější.
"Jmenuju se Lennie," představila se rychle, aby to nevypadalo, že ji vychovali kdesi na jihu.
"Ach tak na území smečky říkáš?" zeptala se a její tón měl lehký nádech ironie, ač se to pokusila skrýt. Nechtěla být hned rýpalka, protože všichni věděli, že smečka o jednom vlku vlastně ani není smečka. Sice tu tedy byly cítit zvláštní pachy jiných vlků a dokonce měla pocit, že minimálně jeden znala, ale už neměla páru odkud, no ani jeden se nezdál být jaksi spjat s tímto územím.
"Sledovala jsem zraněnou laň, ale jako by se po ní slehla zem, pane Alfo," zašklebila se, ale to by měl být poslední vtípek na účet nebohého one man show. Poslouchala jej, nejspíše tohle oznámení podával poprvé. Lennie to připomnělo situaci, kdy se tohle učil říkat Kessel. Tvrdil, že je alfa k smíchu a nevěděl, jak pořádně formovat větu. A Lennie se mu ten den smála od rána do večera, během čehož říkala, že to chce jen zkušenosti.
"Moc ráda se přidám, jen mi dej minutku, ještě se po té zdechlině podívám, byla by škoda, kdybychom ji nechali zavát sněhem, navíc to těžko sežeru sama." Úsměv mu oplatila a ještě malou chvíli sledovala, jak se vydal směrem k vetřelcům, které Lennie snad dokonce i poznávala. Haruhi a Sayap? Podivila se nad tím, ale nemohla ztrácet čas, ostatně se musí opravdu podívat po mrtvole. Pokud tu někde pod sněhem neleží, tak na to Lennie jednoduše kašle. Tolik problémů pro kus flákoty.
Vrátila se tedy zpět, kde skončila, než její soustředění narušil spící Falion. Teď když věděla, že je "pan Alfa" živý a zdravý, mohla pokračovat ve stopování. Krvavé stopy ve sněhu již nebyly k nalezení, proto musela zabořit čumák do sněhu a pokusit se překonat neschopnost najít laň po čuchu. Opravdu se po chvíli zoufalství povedlo a našla stopu, která se sice nedala považovat za ty nejlepší, ale musela stačit. Pokračovala tedy dál, nohami se bořila do hlubokého sněhu a místy skoro máčela v bílé přikrývce i břicho. Opravdu bylo v horách tolik sněhu. Konečně zahlédla kopeček, který byl částečně skrytý pod sněhem, ale stále se z něj drala vzhůru pára. Mám tě, pomyslela si Lennie a spokojeně jí vyhrabala, aby to poté nebyl opět problém najít. S klidem duše se poté konečně mohla vydat za Falionem a vetřelci. I když jako by ona sama narušitel nebyl.
Již z dálky bylo jasné, že jsou ti vetřelci opravdu ti, které Lennie jaksi znala. Viděli se snad možná i více než jednou, ach samozřejmě, měli opravdu konexe. Spíše tedy znala jejich barevná dítka, ze kterých samozřejmě nejvíce Arta, který byl dlouho u své tetičky pod křídly. Lehce se oklepala a posadila vedle Faliona, jako by to snad bylo naprosto normální. Ach ano, za chvíli přeci i ona prohlásí například Ageron za svůj a bude si nechávat říkat "alfa". Přesto se zdálo, že oba klofl k sobě. Že by opravdu měl zájem
"Haruhi?" zeptala se mírně nevěřícně. Byla samozřejně lehce zklamána, že místo Scarity jí osud nadělil pouze její sestru, ale nehodlala to zas tolik řešit, známí vlci jsou ostatně příjemným zpestřením dne na tutovku.
Pamatovala si vlastně oba moc dobře. Poprvé se setkali, když se pár přišel Scaritě pochlubit vlčaty. To byly ještě zlaté časy, kdy Narvinij vedly dvě alfy. Při vzpomínce na Kessela ji srdíčko lehce poskočilo. Nejspíše se ostatně nikdy nevyrovná se ztrátou svého nejlepšího přítele, po kterém se před mnoha lety slehla zem. "Vypadáte stále jako kdysi," uznala, protože věděla, že již musí mít nějaká ta léta za sebou, všichni mají, ale na nich to mělo být vidět nejvíce, a jaksi se nezdálo, že by si na ně Smrt brousila zuby.
"Mimochodem našla jsem tu čerstvou zdechlinu," naklonila se blíže k Falionovi, protože by si tím pádem mohli na čerstvém mase pochutnat rovnou čtyři vlci. Alespoň nic nepřijde nazbyt.
"Taky jsem hledala smečku, takže pokud chceš, mohla bych oželet nutkání přidat se ke smečce, kde je můj bratr a nelézt mu tím na nervy. Ostatně bych se ti mohla hodit, ale to vyřešme až si dořešíš tyhle dva, nemám potřebu se s nimi hned asociovat společnou prohlídkou území," zakřenila se a vše přednesla Falionovi v mysli, aby nerušila jejich závažnou přijímací ceremonii. Přišla jíst a narazila na smečku, která vlastně ani neexistuje? Tohle by mohla být zábava. Ostatně by to nebylo poprvé, co zažívá smečku na samém počátku. Alespoň má zkušenosti za ta léta pravé tlapky Scarity, když Kessel zmizel, opravdu by se mohla hodit. A to se jen tak neodmítá.

//Další mohu hodit kolem 8 večer, až dorazím z práce, přeskakujte, pokud budete hrát, Lennie se bude zdržovat pro pravděpodobně po boku Faliona a Falce tak dávám lehkou manipulaci, kdyby bylo třeba ;) To neplatí pouze dnes, ale i po čas celé hry.

//Jedlový pás

Lehce nervní už nedokázala běžet. Sice jí do vínku bylo od Života nadělena dobrá stamina, ale někdy ani to nebylo dostačující. Krevní stopy přidávaly na intenzitě a i odstín naznačoval, že nejspíše laň musí být poblíž. Posadila se tedy vedle menší kaluže ve sněhu a trochu si prohlédla terén, zda ji nezahlédne. Nezdálo se, že by byla laň v zorném poli vlčice, což nebylo mil. Jenže se táhla takovou dálku, aby dostala to, co chtěla a teď jednoduše nechce přijít o vidinu toho, jakou hostinu by mohla mít, aniž by se vlastně nějak přehnaně snažila.
Stromy kolem už by nejspíše dle svého vlastního uvážení asi ani stromy nenazvala a vlastně vůbec nechápala, co to tu hloupou laň napadlo, drásat se z posledních sil až sem, ale možná jen chtěla umřít při pohledu na zimní Gallireu. Takhle z vysoka ji ještě Lennie neviděla. Ani výhled u Života nebyl tak velkolepý. Bylo vidět široko daleko a kdyby nebylo ošklivo, možná by dohlédla až na louku s vlčími máky, která kdysi patřila Zlatavé. Díky tomu se jí vybavilo pár mizerných i dobrých vzpomínek, které se okamžitě z hlavy rozhodla vyklepat a raději pokračovat v honu nejspíše již mrtvé laně, která byla nejspíše malou bojovnicí, protože tohle přeci nemohlo být možné, říkala si, když opět vstala a ještě naposledy prohlédla pohledem okolí. Nakonec cosi zahlédla, ale nezdálo se, že by šlo o kořist. Vítr zrovna vál nešikovně, proto nepomohl moc dobře ani čich, aby přesně rozpoznala, o co se vlastně jedná. Bylo to obklopené sněhem a vlastně nebylo jasné, cože to vlastně je. Mohla to být laň, jenže by to třeba taky mohl být malý medvěd. Ale ne, co by tady dělal medvěd? Medvědi už dávno spí a tohle je navíc opravdu až moc malé. A nejspíše je to dokonce mrtvé.
Lennie to nedalo a musela přijít blíž, sníh byl kolem té koule chlupů moc vysoký. Nechtěla ale chodit zas tak blízko, neboť si nebyla jistá. Ne, tohle není laň. Jenže co to sakra je? Vypadalo to vlastně poměrně divně. Netušila, jak to identifikovat. Mutant! Příšera? Bylo to jistě prokleté. Však to byl vlk. Ale což, takhle ve sněhu to vypadalo spíše jako opravdu zmačkaný kožich tetičky z Ukrajiny a bůh ví co ještě. Dýchalo to vůbec? Jestli ano, muselo to opravdu být v klidovém režimu. Třeba to taky umírá. Lehce do toho tedy drcla packou, ale hned poté uskočila pryč, aniž by dala kouli chlupů možnost odezvy. Přikrčila se ve sněhu a čekala, zda to bude opravdu žít a pokusí se zaútočit, či je to opravdu jen nějaký podivný vlk, který má rád zimu a samotu.

// Západní Galtavar

Krev nesílila, ale nezdálo se, že by se stopa vytrácela. Nejspíše jen opravdu měla hodně sil dojít opravdu daleko. Kde sakra je? ptala se sama sebe Lennie, jelikož neoplývala nikdy znatelnou trpělivostí. Ale neměla co na práci a bratrovi to stejně ještě bude nějakou dobu trvat, tudíž bude stejně nejlepší zabavit se něčím podobným. Ostatně tam by se nudila, když ji Whiskey opustil s tím, že má ještě práci a nebral Lennie jako nebezpečí pro smečku.
Pokračovala svižným tempem dál, ale držela se poměrně stranou od mírného stoupání, na jehož vrcholu se mezi tím vším chroštím tyčila Zřícenina. Tam se jí rozhodně nechtělo zatoulat ani omylem, tudíž se raději pořádně nakopla a přidala, aby měla tohle místo za sebou, nechtěla se tu zdržovat déle, než je třeba. Laň mířila na sever, což bylo mírně neobvyklé, ale nejspíše jen instinkt radil, že v horách nemusí být teď tolik predátorů a tím nejspíše sama sebe zabila. Ale což, to už Lennie nevadí, bude mít oběd a tudíž nemůže ani protestovat.
Stromy byly ty tam, což zpočátku nebylo moc příjemné, ale kožich měla opravdu huňatý, navíc jí hřál náboj, díky čemuž sice lehce plýtvala energii, ale alespoň se nemusela neustále schovávat před chladem.

//Ragarské pohoří

//Ovocná tůň

Hledat něco k jídlu v zimě by neměl být přehnaně velký problém, sníh vždy napovídá, kde by bylo nejlepší potravu hledat a vlk se alespoň nemusí tolik namáhat se stopováním, když má naprosto viditelné stopy před sebou. Jenže překvapivě v celém Východním Galtavaru nebylo ani živáčka, proto se musela vydat na západ, kde doufala v lepší pořízení. Sice jedla poměrně nedávno s tou podivnou vlčicí a potažmo se Suertem, a pak měla od té doby samé ušáky. Nad tou myšlenkou lehce mlaskla, už nechtěla zajíce ani jednoho. Ale jak by mohla sundat vysokou sama? Nejspíše by to nemuselo být tak nemožné, když použije něco málo z magie. Ostatně vždy může jednoduše nějakou tu obětinu uškvařit pořádnou dávkou voltů, jak to ostatně dělala poměrně často kdysi. No dobrá, tak dávno to vlastně nebylo, ale co naplat, teď je to jedna z mála jejích opravdu úspěšných taktik. Navíc je šetrná vůči kořisti, která skoro vůbec netrpí. Čert vem zdlouhavé krvácení a zlámané vazy. Tohle by se vlastně měl naučit každý vlk. Jenže nebýt vlků, kteří raději koušou, nebyl by sníh najednou rudý. Malá skvrnka ve sněhu střídala druhou, následovaly tak stopy zraněné laně a další stopy vlka. Nejspíše se jednalo o stejně zoufalého a hladového samotáře. Jenže jak tak stopy následovala, zjistila, že si to vlk nejspíše rozdělil, protože již laň nepronásledoval. Nad tím si pomyslela své. Hlupák. Přesto byla vděčná, protože teď mohla onu zraněnou a nejspíše možná již i mrtvou laň najít sama. Lehká výhra. Jenže stopy vedly do Jedlového pásu, kam se Lennie moc nechtělo. Rozmyslel si to onen vlk díky možnému nebezpečí Smrti? Ona nebyla taková bačkora a možná právě proto se vydala do Jedlového pásu s nebojácným výrazem. Smrti ostatně čelila tolikrát, že už by ji mohla nazývat starou známou. Třeba by se o laň s tou starou zaprdlinou i podělila.

//Jedlový pás

Whiskey byl prapodivně příjemná společnost. Bavit se s ním byla jistá zábava, vždycky si moc ráda zavzpomínala. Stará babka asi může být ráda, že si vůbec něco ještě pamatuje. Dříve nebo později totiž začne zapomínat i na to, že se jmenuje Lennie. Ale v té době už snad natáhne brka. Tedy alespoň v to doufala velice upřímně.
"Ano, tvého otce znám po formální stránce věci, je to už roky, ale byla jsem zde navštívit bratra již v minulosti několikrát." A pokaždé se Blueberry zdál být šokován tím, že Lennie vůbec žije, jako by to byl neobvyklý jev.
Poslouchala vše, co jí prozradil o Coffinovi. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu nejspíše i pravdivé. Nutno dodat, že se i samotná Lennie běžně Smrti snažila vyhýbat. Ne vždy to bylo možné, například ve chvílích, kdy jí za ní pošle samotný Život, ale tak to už je jiná. Doufala, že nebude mít Coffin zatemněný mozek dlouho, byla by to opravdu škoda.
Překvapila ji ale novinka ohledně mladých. Kdo by řekl, že na to jeste Storm má chtěla ve svém úctyhodném věku. Ale nu což, nejspíše měl pocit, že jsou tito dva barevní bratři nedostatečným odkazem jeho existence, proto raději vsadil na další potomky.
Jenže v tu chvíli se s ní Whiskey rozloučil. Pouze mu tedy pokývla na odchod a zabrblala mu cosi o tom, že si nejspíše raději skočí pro něco k snědku, protože se zdá, že nejspíše lov potrvá věčnost. Ale nikomu nebude rozhodně nic zazlívat. Tudíž se opravdu po odchodu Whiskeyho oklepala a vstala, aby se vydala na pochůzku s cílem ulovit něco malého na zub.

// Galtavar

Zavětřila někoho nečekaného. Dobře, válela se na území Borůvky, bylo naprosto jasné, že se na ni nejspíše někdo příjde podívat.
"Nazdar," oslovila jej lehce mrzutě, protože už skoro spala a vůbec jí nenapadlo, že by někdo mohl přijít a otravovat. Neočekávala, že by se vůbec někdo obtěžoval přijít, přesto tu stál mladý Storm. Respektive se jednalo o jeho poměrně slušně odrostlé vlče. Pohlédla na něj a ušklíbla se. Tohle jí neustále připomínalo, jak už jsou vlastně všichni staří. Byly totiž doby, kdy ještě Storm žádná vlčata neměl a Lennie dokonce onu dobu pamatovala. Je to už sice hodně dávno, ale stále...
"Chm, jako by jsi Stormovi z oka vypadl," zapředla už o něco milejším tónem, ostatně nebylo nutno být protivná.
"Byl jsi ještě škvrně, co jsem tu byla naposledy," řekla a přemýšlela nad tím, kdy to vlastně bylo. Rozhodně už nebyl maličký, ale spíše si jí pamatoval Coffin než Whiskey. Čich nejspíše neuměl používat, protože by se jinak neptal tak
"Jsem Lennie, sestra Blueberryho, všimla jsem si, že máte jaksi nějak naspěch, tudíž jsem chtěla počkat, až se poklidně vrátíte," vstala a oklepala se. Přestože byla celou dobu šikovně schovaná pod skalkami, které tůň obklopovaly, stále na ní trochu sněhu ulpělo. Ten částečně opadl, přesto stále měla na tmavých zádech velké nánosy uleženého sněhu.
"Můžeš mi ale dělat společnost, byl jsi velikosti koloucha, když jsem tě viděla naposledy, je jasné, že si mě nepamatuješ, jak se má bratr?" zeptala se mile a vzdálila se od něj do vzdálenosti, kde se mohla oklepat, aniž by sníh zasáhl Whiskeyho. Poté se na něj podívala, aby opravdu mohla souhlasit s tím, že opravdu připomínal opravdu vzdáleně otce.
"Jak se smečce vede?" zeptala se lehce zvědavě, ostatně na co jiného by se ptát měla, že? Jak jde život? Zda už založil vlastní rodinu? Věk už by na to měl a k zahození nebyl. Ale jednalo se o otázky možná až příliš osobní.

// Já bych řekla, že je to myšleno jako nová od zadání tohoto úkolu. Respektive to musí být 2 příspěvky. První počínaje přesunem na jedno (první území) a poté druhé, které následuje po prvním.

Zabteme, když jsem to pochopila zle :D

<< Východní Galtavar

Její nejistota zmizela hned jak se dostala k tůni. Je to již snad věčnost, co tu byla naposledy. To ještě nejspíše ani nebyla pomyslným majetkem Borůvkové smečky. A nebo byla? Kdo ví. Od doby, co tu byla naposledy uplynuly roky. Navíc to bylo tenkrát poprvé, co se tu objevila v zimě. Nevypadalo to tu sice tak kouzelně jako v létě, ale šlo o kouzelné prostředí tak či onak.
Lehla si do sněhem přikrytých trsů trávy kousek od mírného klesání a pozorovala hladinu, která měla stejně šedý nádech jako obloha, ze které se sypal sníh. Je jen otázka času, než voda v tůňce zamrzne také.
Přemýšlela nad vším možným. Hodně těch témat se přirozeně týkalo rodiny a hlavně Blueberryho. Přemýšlela nad první a poslední zimou, kterou spolu strávili. Je to tak dávno, že je až překvapivé, že si stále něco takového Lennie ještě vybavuje. Ale jak by ne, zima byla její oblíbené období a na tu první se nikdy nezapomíná.
Smečka měla hodně událostí, které byly spjaty s prvním sněhem, zamrzáním jezer, chladem. Chodilo se například na velký lov. Celá smečka se tech několik dní opravdu semkla, nikdo nezůstal pozadu a všichni si dali záležet, aby se povedlo chytit něco k snědku před velkou zimou. Nikdy nikdo netušil, jak dlouho by mohla zima trvat, tudíž se v těch několika dnech konalo několik lovů, které měly zajistit dobrý start pro smečku, než udeří opravdu velký mráz.
Povzdechla si nad tím, jak ráda by se opět s rodinou o něco takového podělila. Jenže v tu chvíli jí došlo, že nejspíše už není s kým se podělit, neboť maminka i tatínek již nejspíše dožili příjemný a bohatý život. A Bůh ví, kde své štěstí našel Ernest. Věděla pouze, že se má poměrně dobře Blueberry, který sice našel oporu jiného samečka, ale co se dá dělat, někdy je svět nepředvídatelný. A co víc, je v konečném důsledku i spokojený. S touhle myšlenkou vstala a vydala se pod kamennou stříšku hned u tůňky, aby se schovala před sněhem. Nehodlala se zatím vydat dál, ještě nebyla mentálně připravena vydat se bratrovi po těch letech zase vstříc.