Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// bylo by fajn, aby si každý vlk nadepsal skupinu nad příspěvek, sice to čtu vše, ale když pak potřebuji reagovat, hodilo by se to :D díkec

Skupina A (Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe a Calum.)

Kupodivu se k nim přidala i Matali, kterou Lennie znala jen okrajově. Ta se zdržovala ale na smečkovém území snad pokaždé, neboť ráda trávila čas s Falionem a Severkou. Super jsem pátý kolo u vozu, pomýšlela si a raději odvrátila od vlčic zrak hned poté, co alespoň pokývnutím pozdravila Matali.
Řekla by možná i nějaké vysvětlení. Ale to už na ně volal zpět hnědý vlk a zdálo se, že za to opravdu nemůže. Očividně tedy nebyla vyřešena bohužel žádná záhada, tudíž nikdo nemůže jít domů. "Dobře stahuji všechna obvinění," zavolala na něj s lehce přátelštějším tónem a soustředila se na světlo. Něco bylo jinak.
Objevili se dva šašci a stroze vysvětlili, jak teď vše bude. Lennie se zamračila, nechtěla dělat koninu nějakým dvou kašparům. Ke všemu to ještě jsou fenci! Přesto zahlédla, jak se s odporem i hnědý vlk pouští do úkolu. Čím dřív to budou mít za sebou, tím líp. Nakonec to i Lennie vzala s humorem a otočila se na Severku.
"Vymysli si cokoliv tě napadne, jen hlavně neříkej pravdu, upozornila Severku, aby ani nezkoušela před tolika vlky omylem vyzradit tajemství, které by bylo pravdou. Ač se jednalo o divadlo, mohla situace mást.
"Dráha Severko, jsme kamarádky tak dlouho, že bych ti moc ráda prozradila tajemství, které mě již delší dobu tíží u srdce... Slib mi, že to ale nikomu neřekneš," usmála se na Severku s tajemstvím na jazyku.
"Pravda je taková, že už od prvního pohledu miluji Matali," řekla naprosto vážným tónem a koutkem oka se podívala na malou chvíli na Matali. "Štve mě, jak moc jí to táhne k Falionovi, chystám se ho tedy zabít, aby Matali byla má," ušklíbla se a čekala, jaké tajemství jí prozradí Severka na oplátku.

//*Lehce nechápavě se rozhlíží* Víte, že se má doklusat nejpozději v sobotu?:DDD

Nad přítomností jiného vlka přílišně nepřemýšlela, kdo by tu taky chtěl být, když se blíží konec světa. Tedy snad i Lennie si to na začátku myslela, než si řekla, že je to jen další hloupý výmysl těch nadvlčích bůhvícčeho. A tak jí nezbylo nic jiného, než se na to zase po dlouhé době podívat na vlastní oči. Ona není přímo zábava poslouchat o kouzelných houbách a podobně. Lepší je to vždy zažít, takhle z toho jinak nic nemá.
Přivřela oči, když zaslechla své jméno. Byl to ten hnědý vlk? Oni se znají? Dobře, správná odpověď je ne, neznají se, jenže to taky nebyla reakce hnědého, nýbrž Severky, která se rozhodla, že od teď bude muset Lennie svůj kmen sdílet, pokud se tedy nechce topit v písku.
Počkat cože? Severka? Tady? Na druhou stranu si to samé mohla říkat Severka o Lennie. Navíc nebyl cítit na území smečky její pach. Cítila pouze Matali, něco nového a něco starého. A tím se samozřejmě nechci dotknout dědečka Sayapa a Haruhi, neboť je Lennie už taky stará koza, jen na to už dobrých pár let nevypadá. Ale zpět k Severce.
Drcla do vlčice přátelsky na pozdrav, už se taky nějaký ten pátek neviděly. Teď se sešly v poměrně nevyhovující situaci na to, aby si mohly vyprávět, co je nového. Snad takový čas dostanou, když je tu nic nezahubí.
"Je to na delší povídání, ale zastavila jsem se v lese s prosíkem o odpustění, chvilková slabost mě dostala a tak jsem zmizela, už jsem zpět a nechci dělat nic jiného, než tohle tady zabalit a jít se válet zpět do hor, očůrávat území a užívat si sněhu i v létě. Sem tam něco ulovit pro skvadru a jinak nedělat úplně nic... Jo ještě sem tam informovat cizince větou: "Jsi na území smečky..." Chybí mi to," povzdechla si nad tím vším, neboť při výčtu myslela jen a pouze na to, jak skvěle si žila po boku Scarity. Nikde se od té doby necítila dobře, neměla nikde přátele a prahla po tom umřít s někým po boku. Teď bude tedy alespoň ráda, že se bude někdy někde cítit dobře, získat přátele je pouze jedno velké plus a partnera? Nad tím už se jen pousmála. Na něco takového je až moc stará, který z těch mladých hopsajdů by jí chtěl? A ti staří? Kde jsou nějací volní? Ti co nejsou zase cukrují na slibných písečcích. Lennie je asi ráda, že je ráda.
"Jak to děláš, že vypadáš tak dobře? Já zase vypadám jako sežvejkanej kekel a ty jako princezna..." pronesla a myslela to vážně. Severka asi zažívala dobré období. Nebo na to alespoň vypadala. To Lennie? Cítila se mizerně a vypadala ještě hůř.
"Jsi v bezpečí?" zavolala na hnědého vlka, neboť jeho pozice nevypadala zas tak stabilně. I když na kmenu, který obývala Lennie a Severka už místo nebylo. No tak či onak nechtěla vidět žádného vlka umírat. Ani teď a ani jindy.

>>> Kaňon řeky

Hned jak se změnilo vřesoviště v písek, pocítila nepříjemné pálení na tlapkách. Teď už se opravdu vyskytla v poušti. Nikdy neměla nutkání sem jít, proč by to taky dělala. Je vlk že severu, nemela nikdy v úmyslu pouštět se do objevování jihu, neboť ji nedělá dobře teplo. Dělala rychlé kroky, neboť písku moc nevěřila a chtěla najít místo, kde nebude tolik dun. Hlavu držela u země, snažila se vyhýbat písku, který poletoval kolem. To se snad ocitla v Minas Morgul? Rychle odneste cetku do kráteru, ať můžeme jít domů! Bohužel tohle nebyl pokus napodobit Pána Prstenů. Až teď si konečně všimla, že světlo proudí že samého mokrá země. Fyzice nerozuměla, geografii a geologii taky ne, netušila, co to je. Není snad nic děsivějšího než poprvé, že...
Postupovala suchým pískem, který se pod její váhou nepříjemně sunul. Dobře, teď by asi pro Falionova křídla i zabíjela. Jak nápomocné by to bylo v tuhle nepěknou chvíli. V dálce zahlédla vlka.
Vydala se tedy směrem k němu svižným tempem, aby tu nezůstala. Vyskočila na mrtvý kmen stromu, který pod ní držel vlastně snad až magickým způsobem. Byla od vlka přibližně dvacet metrů a konečně si ho Alespoň trochu prohlédla. Byl to nějaký obyčejný vlk, nejspíše se taky přišel podívat, co to je... A nebo?
"Hej ty! To je tvoje práce?" zavolala na něj. Kdo ví, třeba byl obdarován nějakou speciální magií a právě teď se mu to lehce nepovedlo a začal dělat pořádný bordel kolem. Odvrátila zrak od něj a sledovala ten úkaz. Jednalo se o něco tak nebezpečně vypadajícího a zároveň tak fascinujícího.

(//Snad se Nox moc neurazí :D)

<<< Říční eso

Dorazila podél řeky až ke kaňonu. Dolů k řece se již pouštět nechtěla, nebylo to nutné a stálo by jí to síly, které si šetřila na tu věc, která už byla opravdu blízko. Lennie se skrčila do trávy, aby nebyla skoro vůbec vidět a pozorovala tu podívanou. Zvláštní. Odkud to jde? Až teď začala o tom jevu pořádně přemýšlet. Z myšlenek ji vytrhávalo cvrdlikání ptactva, které v kaňonu za ní sídlilo. Kdyby mohla, všechny je na chvíli umlčí, ale bohužel musela pracovat s tím, co má. Blesky samozřejmě nespolupracovaly a postupně sežehly trávu kolem. Mezi vzdálenější trávou tvořily blesky ornamenty, které opravdu hromobití připomínaly. Lennie nad tím otráveně protočila oči. "Ta magie je tak neskutečně otravná," postěžovala si nahlas a zvedla se. Ostatně její úkryt byl stejně tytam a jinak to nebude ani kdyby se o pár metrů přesunula. Nezbylo nic jiného. Než tomu konečně čelit.

>>> Tekutý písek

<<< Řeka Tanebrae

Konečně dorazila k místu, kde se mohla napít. Voda samozřejmě nebyla nic moc oproti té horské, ke které měla běžně přístup, ale nouze je nouze a jinou příležitost mít nebude. Navíc tohle je vlastně řeka, kterou byla půl života obklopena. Ještě aby si tedy stěžovala. Pila z ní roky. A právě pod touto pohnutkou se naklonila opatrně nad hladinu. Řeka měla trochu agresivnější spád, proto musela být opatrná, aby do ní nespadla, nejspíše by se z ní už nedostala. Stále jí udivovaly ty oči. Je to tak zvláštní. Jako by se vlastně nedívala sama na sebe. Nutno navíc dodat, že je to podruhé, co vidí něco takového. Navíc kdyby si toho u Medvědí řeky nevšimla, nejspíše by radostně pokračovala dál. A teď to nešlo. Na druhou stranu ani nic takového jí nebude držet od toho, aby se konečně svlažila. Navíc se pokusila lehce pokropit i vlastní kožich, ale jednalo se o pořádnou akci, vzhledem k tomu, že do vody opravdu nehodlala padat.
Když byla konečně připravená, vydala se pomalu směrem tam, kde už nic kromě písku nebylo. Ještě by to mohla otočit a jednoduše to nechat být, jenže to by nebyla ona, aby se nešla podívat se vší zvědavostí, která na tomhle světě existuje. A právě proto s povzdechem přidala do kroku, nemohla se už dočkat, co jí zase čeká. Uh, tohle je samozřejmě ironická poznámka. Někdy svou povahu tak nesnášela...

>>> Kaňon řeky

<<< Středozemní pláň

Hned jak k řece doběhla, všimla si, že to je vlastně tato řeka. Už kdysi jí bylo řečeno, že není dobré místo, kde pít. Tedy pokud by Lennie nechtěla mít celý zbytek týdne halucinace o podivných světlech na nebi a podobně. Ač na to se ani napít nepotřebovala, však to vidí i bez toho. Bylo navíc jasné, že se blížila. Opravdu se nacházela ta záře kdesi v poušti. Lennie to nepřekvapilo, zdálo se již z dáli, že se místo výskytu nachází kdesi za kopci.
Přemýšlela, jak by sakra mohla zdolat řeku, protože proud byl moc silný v místě, kde se momentálně nacházela. Bude to nejspíše muset obejít. Neměla žádnou magii, která by jí v tomto pomohla. A tak jí nezbylo nic jiného než se vydat směrem na jih k Sarumenu. Tam snad ještě v životě nebyla. I když ano. vlastně byla. Jenže v té době tam ještě žádná smečka nebyla.
Nadechla se, teď už měla opravdu větší žízeň než předtím a přemýšlela, zda je ještě vůbec někde místo, kde by mohla smočit jazyk a ukojit potřebu napít se. Jestli se nic takového nenajde, potěš koště, napije se jednoduše z Tanebrae a pak půjde se světlem bojovat, jako by si vzala diethylamid kyseliny lysergové. Nakonec si to rozmyslela, to pití jí za pořádné halušky nestálo. Raději si najde jiný zdroj. A jak nad tím přemýšlela, konečně spatřila první popadané kmeny, některé dosahovaly na druhý břeh, ale nevypadaly tak stabilně na to, aby po nic přešel vlk. A tak pokračovala dál, než našla dva kmeny příhodně u sebe. Jeden byl zaseklý o ten druhý a zdálo se to celé být rozhodně bezpečnější než ty, které viděla před malou chvílí.
Lehce skepticky se tedy po malé zkoušce postavila na jeden z kmenů a mírně ještě vyzkoušela stabilitu, než se vydala pomalu na druhý břeh. Na konci kmene raději skočila a dopadla velmi ladně na druhý břeh. poslední řeku měla konečně za sebou a teď se mohla vydat k esu, kde by konečně mohla načerpat síly.

>>> Říční eso

<<< Medvědí řeka

Tohle ji nešlo do hlavy. Jakože má jinou barvu očí? Tedy respektive není to jen jedna barva. Samozřejmě si nestěžovala, vypadala tak snad ještě barevněji než teď. I když je to vůbec dobře? No což, alespoň teď ladila k tomu, co se jí houpalo na krku už celé roky. Nikdy vlastně nepřemýšlela, jak se tyhle věci k vlkům dostávají. Teď už má něco snad každý. Pamatovala časy, kdy se jí každý ptal, co to vlastně je a ona ani nevěděla. Každý tomu říká cetka, přívěsek, jednoduše je to zvláštnost, která nám je nejspíše nadělována od Života a Smrti, jiné vysvětlení pro to Lennie stále neměla. Tu svou "cetku" měla tak dlouho a jen matně si vybavovala, jak k tomu přišla. Tenkrát zkoumala jako mladá vlčice s Juliusem Gallireu. Byli zrovna u Medvědího jezera, kde se Lennie chtěla napít, ale najednou zahlédla cosi zvláštního ve vodě. Nebyla přílišně zmatená, něco podobného měl ostatně na krku Kessel. A právě protože ho měl na krku Kessel, donutila Juliuse, aby to dostal na její krk taktéž. Nedělá to sice absolutně nic, ale alespoň je to hezké a osobité. Orb se na jejím krku občasně blýskal, jako by centralizoval výboje, které Lennino tělo produkovalo. Možná právě díky tomu ještě nikoho neusmažila.
Rozhodla se během cesty zastavit u řeky, aby se mohla napít, než vstoupí na poušť. Sice se ještě bude řeky držet, ale lepší doplňovat síly postupně, než se napít nárazově a pak mít ještě žízeň.

>>> Řeka Tanebrae

<<< Řeka Mahtaë

Zajímalo ji, zda taky někoho napadlo uspořádat sebevražednou výpravu k neznámému. Nenarazila zatím na žádnou čerstvou vlčí stopu, která by vedla směrem na východ k Narrským kopcům. Asi si všichni raději začali balit švestky a stěhovat se mimo zónu, jak to tak vypadá...
"Chm," Lennie nad tím jen mlaskla a nezdržovala se tentokrát příliš koukáním po okolí řeky. Držela se stále u břehu, kdyby jí ještě přepadla žízeň, než se vydá na poušť. Tedy alespoň to s Ragarských hor vypadalo jako poušť, ono vlastně těžko říct, všechno vypadá jako podivná placka, sem tam hory a jedinou pomocnou tlapou je výskyt Narrských kopců.
Napětím opět lehce jiskřila a lehce pálila cestu trávou, že bylo přesně vidět, kudy vlčice prošla, jako by tou cestou prošel blesk sám. Lehce se oklepala, jako by to v něčem mělo pomoci. Bezradně se ze sebe snažila přebytečnou elektřinu setřást, jenže něco takového bylo snad nemožné.
A v tu chvíli jí napadlo, co kdyby se na to podívala. Nedokázala si představit, jak něco takového vypadá. Sestoupila po břehu blíže a tlapou se raději vody ani nedotkla. Sice je to její magie, ale fyzika není nejspíše nakloněna a dostala by pořádné ponaučení.
Samozřejmě bylo to tam. Sem tam se objevil výboj, sem tam jiskry. Sem tam lehce problýskávala na různých místech. Ale to nebylo to, čeho si všimla. Zaregistrovala zvláštní změnu, kterou byly její oči. Kdysi měla oči jasně stříbrné, ostatně byla vždy až moc velká manipulátorka a zastánkyně své magie myšlenek. Teď ale její oči připomínaly barvu jarní trávy v kombinaci s letní oblohou. Nikdy ještě u nikoho nic takového neviděla. Chvíli na sebe zírala s jaksi nechápavým výrazem, než ji došlo, že je teď asi vládce blesků více než mistr vlezlosti vzhledem k tomu, že ostatní vlci nebyli fanoušky čtení myšlenek. A přitom to byla revoluční věc v komunikaci!
Odvrátila zrak od svého odrazu a opět se vrátila ke své vypálené stezce. Zhluboka se nadechla a opustila příjemný chládek v okolí řeky.

>>> Středozemní pláň

<<< Ragarské pohoří

Nezdálo se, že by vlastně někam spěchala. Když už se rozhodla na stará kolena nasadit krk, nebude se do realizace zas tolik hrnout. Ostatně určitě tenhle "problém" čeká přímo na její přítomnost. V duchu si říkala, že by ji asi ani nevadilo, kdyby ta věc na obloze zmizela. Jenže takhle to tady jednoduše nefunguje. Něco podobného už párkrát zažila. Čas od času se samozřejmě musí něco v zemi vlků, kteří mluví, dít.
Ale Lennie momentálně moc nepřemýšlela nad tím, zda je to jev vyvolaný vlkem, přírodou nebo třeba Životem, který se nejspíše velmi nudí. I když Lennie vi dobře, že ten se snad nikdy nenudí. Přemýšlela nad tím, jaký bude verdikt Faliona. Zas tak nic velkého to nebylo. Buďto bude stále tulák, na což už si zvykla, nebo bude opět členem smečky, co což by si snad také rychle zvykla. Tak či onak nebude se zlobit, ať už bude rozhodnutí jakékoliv. Jelikož žila dlouho sama, nějak už se smířila s tím, že by to tak mohlo být asi už do jejich posledních dnů. Je to smutné, ale život spíše bere než naděluje. Kdyby to bylo jinak, nejspíše by teď byla spokojeně v Narvinijském lese, povídala si se Scaritou a nejspíše dohlížela na malá vlčata, která by měla Scarita s Kesselem. Je to dávno, už si pouze matně vybavovala, jak Kessel vypadal. Na druhou stranu si vzpomínala, jak smutná byla Scarita a kolik dlouhých nocí probděla a čekala na svého partnera, který už se nikdy nevrátil.
Přidala, aby nemusela nad životem dumat tak dlouho, ostatně nebylo to nic příjemného, připomínat si všechno to nemilé není nikdy dobré. Měla by myslet na to dobré. Kolik zažila srandy s Deutem a Indil, na skvělé roky se Suertem, na šťastný život v Narvinijské smečce...

>>> Medvědí řeka

Falion souhlasil s jejím nápadem a tudíž byl problém dočasně odložen na pozdější přelíčení. Lennie teď měla stejně všechny myšlenky směřující na tu podivnost. Když s tím nikdo nic neudělá, třeba by nebylo kam se vlastně vrátit.
"Neboj ať je to cokoliv nebo kdokoliv nepřátelského, poperu se s tím jako vždy," ujistila jej, přestože byla tahle jejich promluva spíše jen formalitou loučení.
"Hodně zdaru s alfováním," odpověděla mu na pozdrav. Neměla čas přesvědčit se, zda jsou tu všichni v pořádku, bude snad dost času po návratu, alespoň to si tedy myslela, upřímně nevěděla, zda se ještě vrátí. Ostatně všechny tyhle "dobrodružné akce" ji málem staly život. Na druhou stranu jich měla za sebou již tolik, že nemělo smysl nad tím přehnaně dumat.
Falion se vytratil z dohledu a Lennie jej sledovala pohledem dokud nezmizel mezi stromy hledajíc jiné vlky. Někdy by se jí křídla nejspíše taky hodila, ale nechtěla vypadat jako příšera, tedy samozřejmě nic proti okřídleným vlkům v okolí. Teď si matně vybavuje, že i Cernun měl křídla. Ve zkratce na Lennie by vypadala divně.
Obrátila se odhodlaně k tomu velkému problému na obloze a doufala, že je to jen neobyčejně obyčejný přírodní jev, který se jednoduše na obloze neobjevil za celých deset let existence vlčice. Lehce odhalila zuby, instinkt jí říkal, aby to nechala být, ať je to cokoliv, nemá to tak velkou cenu zkoumat. Měla by si vážit svého zdraví více. Ale to by nebyla Lennie. A právě proto se vydala sebevědomým krokem po svahu do údolí řeky, načež přemýšlela, zda to projít severem nebo jihem. Na druhou stranu nechtěla dělat problémy Maharu, takže se spíše vydá po jižních pláních.

//Řeka Mahtaë

Falion opravdu uměl naslouchat. Samozřejmě to Lennie nijak nepřekvapilo, podobný přístup byl dost očekáván. Sice se neznali moc dobře, ale tady stačil jen pohled a bylo jasné, kdo je vyspělejší a rozumnější. I když Lennie vždycky zůstane v srdci mladou nerozumnou vlčicí, to jí bylo dáno už dávno. Navíc se Lennie toulala tak dlouho, že jednoduše přicházet na to, jaké to je být součástí smečky, bylo lehce obtížné. Ostatně jak dopadla ta její poslední smečka? Ale to jakoby s tímto nemělo nic společného. Nehodlala se vymlouvat na nic. Řekla jak to bylo a nehodlala na tom nic měnit. Pokazila si to svými činy sama a to si uvědomovala velmi dobře.
Rozhodla se všemu nakonec čelit, a tudíž se na Faliona konečně podívala a nehodlala jen tak uhnout pohledem. Na druhou stranu Falion už se na ní také nedíval tak odhodlaně. Bylo znát, že hodně přemýšlí a Lennie na sekundu napadlo, že by ty myšlenky nemusely být tak osobní, ostatně kdyby jen nahlédla...
Pomyslně se praštila přes tlapy, tohle se nedělá. Tedy ne tady! To, že si sem tam vlezle zjišťovala informace ohledně všeho, co zrovna potřebovala, nebylo důležité, u něj si to jednoduše nedovolí. A právě proto jí nezbylo nic jiného, než číst z jeho výrazu a gest.
"Netuším, proč jsem to neudělala. Samozřejmě ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, bylo již pozdě..." Opravdu nevěděla, proč tenkrát nedala najevo, že dočasně odchází. Jednoduše bezhlavě jednala a stejně to bylo k ničemu, ztratila a nic nezískala.
"Samozřejmě netvrdím, že bych na tvém území nechtěla setrvat, je tu příjemně a věřím, že bych se pod tebou měla dobře, ale vše záleží na tvém uvážení," pronesla lehce s pozměněným tónem. Nemohla celou dobu litovat toho, co se stalo. Chybami se i vlk učí a ač to byla velká chyba, nebyla to stále ta nejhorší.
"Poučila jsem se, že bych měla více myslet ve větším spektru, znovu by se to nesta..." Něco ji vyrušilo. Najednou jako by slunce svítilo třikrát tolik. Bylo to divné. Pohlédla na tu velkou kouli na nebi, jenže zdrojem tak velkého světla nebylo slunce, nýbrž cosi, co pocházelo až z dálky. Dnešní viditelnost byla skvělá, proto se daly v dálce rozpoznat Narrské kopce. Bylo to až kdesi v zemích dál. Co je vlastně dál? Poušť Ararat? To je možná ono. Tak či onak to bylo podivné a zvláštní.
"Vidíš to taky, že ano?" zeptala se lehce nevěřícně Faliona a raději se postavila po jeho boku, aby tomu jevu mohla čelit. Zároveň udělala dva malé krůčky zpět. Nevěděla, jak by měla reagovat. Tohle přeci není normální. Nebo snad ano? Byl to konec světa? Teď všichni umřou?
Kromě onoho svitu se nic nedělo. Světlo pronikající až za mraky nikam nemizelo. Sem tam se zdálo, že sílí a poté zase slábne, jako by to dýchalo. Ať je to cokoliv, netvářilo se to přímo slibně.
"Falione," oslovila jej znovu poměrně laskavým tónem. Přemýšlela, zda by si to neměla rozmyslet, ale byla to stále ona a tohle by jí nejspíše nedalo.
"Co kdybych ti dala čas na promyšlení všeho, je to velké rozhodnutí, odpouštět jednoduché není. Půjdu se podívat, co to je. Mohla by to být hrozba i pro vlky zde, ač je to daleko. Kdyby to byla opravdu hrozba, mohu ti dát vědět," naznačila, že by mohla Falionovi zkusit vštípit myšlenku, ač nikdy nic takového nezkoušela na tak velkou vzdálenost. Tenkrát to zkoušela pouze na vzdálenost několika kilometrů. Snažila se najít tenkrát Réto, která nebyla k nalezení... Fungovalo to překvapivě, ale Lennie byla pár hodin opravdu nepoužitelná. Nezabil by jí takový pokus o spojení přes skoro celé území Gallirei? Nejspíše ano, ale pokud by to bylo nebezpečné, umřela by pravděpodobně stejně.
"Vrátím se hned jak to bude možné a dotáhnu něco k jídlu," nabídla mu a očekávala schválení. Samozřejmě taky nemusela čekat na nic, neboť sem nepatřila a mohla odejít kdykoliv, ale vzhledem k situaci bylo toho lepší řešení. Problém bude přezkoumán a Falion alespoň dostane více času. Podívala se na něj zvědavě a čekala, jaká by mohla být jeho reakce, opravdu se totiž zdálo, že by potřeboval více času.

//Ahoj, hlásím se taky, přišla bych se Severkou v sobotu hned jak odpoledne vstanu po noční :D
(Snad mě do té doby pustí Falion) :D

Možná to byla chyba, ale teď už stejně nemělo cenu vrátit se zpět k jižní hranici a jednoduše putovat dál na jih. Co by na jihu našla? Další "mizerně nepravdivé" zprávy o tom, kde by se mohli vyskytovat vlci, které měla Lennie ráda? Za poslední roky jí upustili všichni. Všichni jsou mrtví. Prvně to byl Kessel, pak jeho sestra Fanny, pak to byla Indil a nakonec zmizela celá Narvinijská smečka společně se Scaritou. Moc si přála, aby věděla, že jsou naživu, jenže něco takového jí nic nebude dopřáno. A to jí mrzelo ze všeho nejvíc. Smrt si vzala je a Lennie tak zůstala sama s jakýmsi odporem dělat si nové přátele, o které by později mohla přijít. Nemohla ani popsat, jak moc jí chyběla Indil, se kterou putovala tak dlouho, dokud se obě neusadily. Chyběla jí Nareia, se kterou se sice čas od času Lennie handrkovala, ale i tak jí teď pořádně chyběla. A takhle by mohla Lennie ještě chvíli pokračovat, ale co to vlastně má na smysl oplakávat ty, kteří už jsou pryč?Měla by se pokusit najít nové. Alespoň Suerte si žije poměrně spokojeně od doby, co již nejsou partneři. Neobtěžuje jej žádné členství ve smečce, je volný a sám tak, jak se mu to samozřejmě po většinu času líbilo.
Z myšlenek jí vyrušil fakt, že se k ní hodlal připojit netopýr. O pár kroků couvla, když přistával kousek od ní. Nevypadal nadšeně, ale na druhou stranu se ani nezdálo, že by soptil lávu všude kolem sebe.
"Falione," řekla milým způsobem na pozdrav. Byla poměrně jiná než kdy jindy. Vypadala smutně, unaveně a bezradně. Kdysi by známé tváře vítala s radostí, dnes všem musí stačit alespoň toto. Očekávala, že jí během toho půlroku jednoduše přestanou zahrnovat v celku, ať už s důvodem že odešla, či že například možná zemřela. Ale to nebylo důležité, plně si tento fakt uvědomovala.
"Vím, že už sem nepatřím," souhlasila s ním, aby dala najevo respekt z rozhodnutí. Nehodlala se hádat o tom, co bylo dáno. To by možná dělala mladičká Lennie. Tahle už brala to, co je a nestěžovala si vůbec na nic.
"Přišla jsem se omluvit za to, že jsem tak náhle zmizela," podívala se lehce zahanbeně k zemi. Už nechtěla znovu být tulákem, ale takhle asi nebude mít na výběr. Jednoduše se sebrala a zmizela na jak dlouho? Půl roku? To je dost dlouhá doba. A právě tohle je poměrně neomluvitelná věc. Nepožadovala zpětné přijmutí zpět, nemohla to ani po Falionovi chtít, ale doufala, že by mohla dostat ještě jednu šanci vzhledem k tomu, co se stalo.
"Procházela jsem se po východní straně území, kontrolovala hranice a hledala něco malého k snědku, ale pak mě do čumáku praštil pach mého bratra Blueberryho. Samozřejmě je to zvláštní, nedokážu říct, co by jej přimělo být tak daleko od Borůvkového lesa, možná šel za Smrtí, možná měl potíže, jiný důvod by neměl, měla jsem o něj strach," nadechla se hluboce a pokoušela uklidnit vlastní mysl, která to konečně mohla pořádně zpracovat, neboť o tom konečně mohla mluvit s někým jiným, než-li pouze sama se sebou.
"Nepřemýšlela jsem o tom moc, jednoduše jsem se vydala za tím podivným pachem jako střela, bratra jsem neviděla tak dlouho, snažila jsem se jej kontaktovat pár let a bez úspěchu. Doufám, že je naživu, už bych nemohla žít s tím, že jediná duše, mně tak blízká, by mohla opustit tenhle svět tak brzy." Představa toho, že by jí jednoho dne řekl někdo v Borůvce, že se vydal na procházku a nikdy nevrátil... Kdyby vlci mohli plakat, nejspíše už by byla zavalená slzičkami. Tihle dva si nebyli těmi nejlepšími sourozenci, ale nikoho jiného už Lennie nemá, čímž vzrostla potřeba najít Blueberryho do astronomických výšin.
"Ten pach byl podvrh, nejspíše už blázním... Bylo mi tak smutno," odvrátila pohled směrem vpravo a vzpomínala na to, jaký špatný pocit jí tížil, když pronásledovala stopu, která jí mohla klidně dovést k nehybnému tělu. Zatím neviděla ani jednoho vlka umírat tady na území, nechtěla by to vidět ani teď. "Neodvážila jsem se pokračovat, tak jsem se vrátila. Ale jižní svah byl kompletně pod sněhem, tak jsem to obešla a přišla od tůně," vysvětlila stroze to, jak se vrátila, ač to byla poměrně nepodstatná informace.
"Moc se omlouvám, že jsem nikomu nic neřekla, ale pokud jsi někoho někdy ztratil, neudělal bys to samé?" Nedívala se na něj, byla až moc raněná, aby se na někoho dívala, aniž by jí bylo ještě mizerněji. Možná by bylo nejlepší, kdyby to vše ignorovala, zůstala ve smečce, našla si nové přátele zde a pohřbila vše staré. Jenže rozum nefungoval oproti srdci, jak by měl.