Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sama si nebyla jistá, zda jí vyhovuje smečka větší nebo spíše menší. Běžně bylo jasné, že jako mladší preferovala velké početné útvary, ale časem čím starší byla, tím raději měla představu malé smečky. Ostatně Gallirea je velmi mírumilovné místo a vlci si vystačí i v malých počtech.
"Kdyz nad tím teď přemýšlím, já se o to asi ani nepokoušela. Ono pokud to nesmyl ani divoký proud podzemní řeky, tak už asi ani nic jiného," pokrčila nad tím pomyslně rameny. Její kožich nebyl tolik ulepený jako ten Litai. Lennie byla v tu chvíli pod vodou a nezdálo se, že by jí sliz zasáhl tak extrémně. "Ta cesta by tě mohla dostat, pravda. Sarumen je daleko," souhlasila s tím, že je lepší počkat. Ona sama si nebyla jistá, jak by zvládla v tomhle stavu putování do hor. Cesty do Ragaru nebyly přímo bezpečné pro zdravé vlky, natož aby se je snažila překonat v tomto stavu.
Najednou se tu obejvil Starling. Heh, toho obě vlčice opět dlouho neviděly. Copak to měl? Vlčice vydechla. Starling přinášel něco, co si Lennie myslela, že neopustilo dosavadně její krk. Musela se podívat. Opravdu tam nebyl. "Můj náhrdelník," vydechla starostlivě a podívala se na vlka, který jí ho přinesl. Nemohla si odpustit láskyplný pohled. Nad malým komplimentem od Litai se usmála.
"Ani jsem si nevšimla, že jsem jej ztratila v tom všem zmatku," vydechla a ještě jednou se podívala na svůj holý krk, kde se běžně blyštil masivní přívěšek, který tam již delší dobu opravdu nebyl. "Věřila bych dokonce i tomu, že přežije snad úplně všechno," vydechla s úlevou. Cetku měla léta, zažila s ní toho tolik, že by byla škoda ji teď ztratit. Tenkrát na území Gallirei nebyla moc dlouho, našla jej na břehu Medvědího jezera a dodnes si moc dobře pamatuje, jak náročné bylo dostat tu věc poprvé na krk.
"Jsi opravdu zlatíčko, děkuju moc," řekla Starlingovi a naznačila, že si jej zatím může nechat na krku, dokud tu budeme stále polehávat a nabírat síly. Tohle bylo opravdu krásné gesto. Mohl to vzít s sebou do Ragaru, ale rozhodl se, že bude nejlepší předat náhrdelník osobně. "Kdoby to byl řekl, že ještě stále existují mladí gentlemani," poznamenala humorně. Ostatně je pravda, že každá generace byla více a více nevychovaná, proto jsou takovéto případy velmi pěkné.
"Nebolí tě nic?" zeptala se mírně starostlivě, neboť sice sem doťapkal, ale kdo ví, třeba mu nebylo nejlépe. "S Litai tu odpočíváme, než se vydáme každá zpět ke smečce, počkej tu s námi na pak můžeme jít spolu," navrhla Starlingovi a nabídla mu, aby se posadil blíže k nim.
"Tady Starling je můj nový mladší bratr, ostatně ten starý stojí za starou bačkoru," zasmala se nad maličkou hloupostí, která padla během posledních minut v propadlině. Ale nápad to byl pěkný, možná by se toho mohli držet.

Bylo jasné, že se s tím Morfeus stále pravděpodobně nevypořádal, podle všeho si byli s Teri velmi blízcí, takže ani není divu, že není připraven se jen tak své partnerky vzdát. Ostatně byli dokonalý pár, kterému vše klapalo. Měli mladé, smečku, jeden druhého. A teď už zbyly jen tyto odkazy.
"Chce to čas na uzdravení," vydechla a přemýšlela nad tím ještě malou chvíli, neboť teď bylo špatné nálady až až. Ztráta to samozřejmě byla. "Už si skoro ani nepamatuju, jaké je to žít ve velké smečce, jsem talent na vyhledávání těch komornějších," zasmála se. Byla to poměrně pravda. Velká smečka byla její rodilá, Narvinijská nikdy nebyla tak velká jako Asgaarská nebo Sarumen. Ragar nejspíše díky lokaci nebude přímo nejvyhledávanějším místem. Přesto to mělo cosi do sebe. Mít menší smečku je náhodou poměrně dobré.
"Víš, i to se dá, je dost vlků, co zavrhnou pravou rodinu, jako by nikdy neexistovali a najdou si jiné vlky, se kterými utvoří novou "umělou" rodinu," vysvětlila. Bylo to zajímavé. Pro Lennie bylo pozdě, aby něco takového udělala. Byla stará a nejspíše by asi trvalo věčnost, než by našla takové vlky. Navíc tohle je pro mladé, kteří si dělají z dalších tuláků rodinu. Dospělí to poté nazývají smečkou. Ne, že by ale většinou měli s ostatními členy tak skvělý vztah, aby je přijali do rodiny. Lennie hodlala dodržet slib, který Starlingovi dala. Bude pro něj jako skutečná sestra, kterou nikdy nebyla pro své pravé sourozence, neboť o to nejspíše nikdy nestáli. Na oplátku doufala, že bude Starling tím samým pro ni.
"Neboj se, časem na to příjdeš, jen to chce nebát se, až ta situace příjde," poradila jí, neboť se zdálo, že si vlčice v tomto ohledu vlastně není vůbec jistá. Byla to tenkrát Indil, kdo říkal, že se narodil velmi mladé vlčici? Asi ano, ta vlčice ještě nebyla ani sama dospělá a už měla mladé, pozoruhodné... Představa toho mohla být mírně děsivá, ono to ani jinak být nemůže.
"Proč jsi vlastně zavítala sem a ne zpět do Sarumenu po tom, co se stalo?" divila se Lennie mírně. Ona předtím chtěla navštívit les, neboť to byl po dlouhá léta její domov, ale Litai? Mohla zůstat kdekoliv jinde, proč se vlastně doplácala až sem, je to náhoda?

Mohlo by být super, kdyby se sem tam v horách zastavili jiní vlci. Kvůli chladu se tam moc jiných vlků nezatoulá, tudíž návštěvy vlčat Haruhi a Sayapa mohly být velmi dobrým zpestřením situace. Ale to už nechá na budoucnosti, teď o sobě musela přemýšlet jako o dohazovačce.
"Ani ne, myslím, že se o to dokážou postarat všichni ostatní, známí i cizí," zasmála se tomu, neboť si vzpomněla na Noxe, který dokonce urputně požadoval, aby si Matali přestala hledat výmluvy a konečně svolila. Konečně by byl klid... "Nejsem dobrá ve svých vztazích, takže by byla asi katastrofa nějakým způsobem velmi naléhat na někoho jiného," poznamenala. Samozřejmě přemýšlela nad tím, že by s Matali velmi osobně promluvila o tom, jaký na to má vlastně názor. Ostatně nechtěla, aby se Falion poté cítil zle, kdyby jej Matali chtěla překvapivě opravdu odmítnout. To se jistě nestane... Ale malá promluva asi není k zahození...
Ale podobné lehkomyslné myšlenky jí opustily ve chvíli, kdy se dozvěděla, co se stalo s Teri. Vždyť tak stará nebyla, ne? A jaký by u všech čertů měla mít důvod opustit smečku a hlavně Morfa? V takových případech je jasné, že se stalo něco velmi nemilého.
"To je mi líto, vždycky je to smutné, dozvídat se podobné zprávy, jak to bere Morfeus? Hádám, že to pro něj nebylo jednoduché, jsem tedy ráda, že mu alespoň smečka zůstala..." Odvrátila na chvíli pohled. Nebylo nikdy hezké slýchat, jak vlci opouštějí svět. Je to sice přirozené, ale poměrně často velmi nepříjemné.
Bylo ticho, než se opět dostaly k jiným o něco příbětivějším tématům, která zakrývala velmi decentně onu tragickou zprávu.
"Mi povídej, já toho mého viděla před lety, a to jen protože jsem ho hledala po všech čertech, je s tím jen plno problémů, být jedináček by někdy nemuselo být zlé," odpověděla. Byla škoda, že ani Litai si vlastně nedokázala udržet přímo super kladný vztah se svým bratrem a sestrou. Někdy to nebylo na škodu, když vlk nemá kam jít.
"Našla jsi alespoň partnera? Nenarážím tím samozřejmě na to, že bys měla, jsem jen zvědavá, příjde mi, že je málo nezadaných samečků," zeptala se. Lennie sama zažila první vztah možná až moc brzo. V jejím případě nejspíše i ten druhý, někdo by samozřejmě mohl říct, že není vztahový materiál. Pravda je taková, že jen musela opravdu dospět, aby se věci změnily. Litai byla rozumná a velmi krásná vlčice, bylo by zvláštní, kdyby se kolem nějaký nenašel. Ale Lennie je taky krásná a rozumná, proč měla vlky jen v době, kdy byla všechno, jen ne rozumná? Měla si asi více vážit toho, co měla... Na druhou stranu takhle to asi taky není špatné. A konec konců prostě chcípne po boku stejně staré, bezdětné a samotné Severky. I když tu chtěla nabrnknout Starlingovi. Uvidíme, jak se k tomu bratříček postaví, až do něj Lennie bude hučet s velmi skvělou nabídkou sňatku. Ostatně Severka je velmi dobrá partie. Asi Lennie opravdu dělá dohazovačku...

Šťastní... Kdo ví, takhle pozitivní už Lennie zůstávat nemohla. Alespoň to ale převzal někdo jiný. Možná je to právě stáří, co tohle všechno změní. Už jen matně si vzpomínala na dobu, kdy byla i ona v jejích letech. Těžko říct, co dělala, když jí bylo tolik, na to už si vzpomenout nešlo, ale rozhodně to byl něco jiného než fňukání a realistické možná až pesimistické myšlení. Její slova zněla povzbudivě, ale i tak se zdálo, že sama spíše jen doufá, Ono těžko říct, kde všichni ti vlci končili, když se bez rozloučení vytratí a nikdy nevrátí. Samozřejmě vzpomínala na to, jak se taky vydala tohle jaro pryč z Ragaru bez jediného slova a vrátila se až na začátku léta. Dobře, možná proto je to tak vážná věc, mohl její příběh skončit jako příběhy jiných?
"Víš, kde přebývala Ageronská smečka? Jistě, asi si ještě nebyla na světě, když se rozpadla, je to opravdu dávno," řekla a přemýšlela, jak lépe to popsat někomu, kdo možná netušil, kde je Ageronský les. "Jsou to hory nad Jedlovým pásem. Ty nízké. Věčně zahalené ve sněhu, ale jsou tam dobré podmínky pro severské vlky, kteří jsou v létě zvyklí na chlad a v zimě jim nevadí mrazy," popsala místo snad o něco lépe. Těžko pak říct, jak by se pokusila lokaci smečky popsat, tohle bylo nejlepší, s čím mohla právě teď přijít.
"Ragarská smečka byla založena oficiálně letos tulákem s netopýřími křídly, je to velmi sympatický samec. Doufám, že se k němu již brzy přidá do páru má známá, ale zdá se, že potřebují lehce popostrčit," přemýšlela nad situací Faliona a Matali. Vše to bylo stavěno na pocitech alfy, který se v její přítomnosti cítil velmi nesvůj a možná je to opravdu, protože už neví, jak na Matali zapůsobit tak, aby se rozhodla zůstat ve smečce a ujmout se povinností jako jeho partnerka. Ostatně jen slepý neviděl jejich náklonnost vůči tomu druhému.
Litai prozradila, že pochází z jižní smečky. Je dobré, že stále funguje a pravděpodobně se nemají špatně. Již dlouho tam Lennie nebyla. Již dlouho vlastně celkově na jihu nebyla. Tak přes léto je to díky počasí, které je pro vlčici většinou velmi nepřijatelně teplé. "Jak se má Neyteri a Morfeus?" zeptala se. Byla lehce zvědavá, jak se ti dva mají. Morfeuse přílišně neznala, ale Teri byla její dávná přítelkyně.
Přišla řeč i na Blueberryho. Litai ale samozřejmě v Borůvce nebyla velmi dlouho, takže kdo ví, jestli tam stále šílený homouš byl. A víte co? "Čert ho vem, nikdy nebyl dobrý sourozenec," mlaskla nad tím a podívala se na ní. "Co ty? Vídáš se sourozenci?" optala se. Ostatně Litai měla na území dva. Ale kdo ví, zda je s nimi stále v kontaktu.

Živý a zdravý... Ještě by neměla předbíhat, třeba se stane něco velmi nečekaného a umřou tu obě.
"Mi povídej, budu na to mít památku už do konce života," usmála se a podívala se na své ještě před chvílí stále krvácející stehno. To už se zdálo být klidné a v procesu hojení. Snad si to Starling opravdu tolik nevyčítá, uvědomila si Lennie. Sice říkal, že tedy vše v pořádku, ale zdálo se, že jej stále přesně tohle hlodalo a nějakou dobu ještě bude. Nehody se stávají...
Zdálo se, že cítí opravdu upřímnou lítost ze strany vlčice. Opravdu vyrostla v hodného empatického vlka, ještě že tak. "Stává se to, něco končí, něco začíná, bývám ohledně toho sice poslední dobou více skeptičtější, ale beru to takové, jaké je... Pravda, oplakávala jsem to dlouho. Přišla jsem o mnoho přátel, se kterými jsem se ani pořádně nerozloučila. A stejně tak se Scaritou, od té doby už jsem jí neviděla, bojím se, že se jí něco stalo... A kdyby ano, doufám, že jsou alespoň na nějakém krásném místě s Kesselem spolu," popřála jen to nejlepší své bývalé alfě a dobré kamarádce, nic jiného než štěstí si ostatně nezasloužila.
"Přidali se ke smečce o chvíli dříve než já. Tuším, že to bylo dokonce v ten samý den. Bylo to v polovině zimy, a pravděpodobně nikam moc nechodí, možná bys je mohla navštívit," navrhla jí. Netušila, jaké vztahy spolu mají, ale asi nebyly pod bodem mrazu. A oba se zdáli být milujícími rodiči, takže by to pro ně mohlo být velmi milé překvapení. Dostalo se jí informace, že již Litai není členkou Borůvkové pěkně dlouho. Tak to musela roztáhnout křídla a usadit se jinde. Její vůně nebyla zrovna tuláckého rázu a kolik smeček tu bylo? Dvě? Tři? Pochybovala, že by se Litai zdržovala v Maharu, tudíž musela být pravděpodobně členkou smečky Elisy a toho druhého či Neyteri a Morfeuse. "Takže která smečka se stala tvou osudnou?" zeptala se nakonec, aby nad tím nemusela tolik dumat. Alespoň se třeba dozví, že je tu ještě nějaká novější a bůh ví, kdo by mohl být alfa. Třeba měl Savior tolik kuráže obnovit tu svou, kdo ví...
"Škoda, pravděpodobně tam stále hnije můj bratr Blueberry, ale kdo ví, zda už taky někde netleje na podobných místech, jako je středozemní propadlina," pronesla mírně chladně. Upřímně by jí něco takového šokovalo, ale nejspíše by pro něj slzu neuronila. Ostatně nikdo si rodinu při narození nevybírá, vybíráme si jí až sami. A tím je namysli ta opravdová rodina, se kterou vlk je rád.

Litai se nevypadala, jako by byla za přítomnost někoho stejněv domláceného nerada. Alespoň, že jí neruším, uvědomila si Lennie. Je zvláštní, že se neodebrala zpět ke smečce, když to má blízko. Či už není v Borůvkovém lese? "Lépe než vypadám," pokývla a zeptala se na stejnou otázku: "Jsi jakž takž celá?" Vypadaly strašně, to je pošlapal medvěd? Či snad spadly do zrcadlové jeskyně? Tak či onak to bude chtít hodně odpočinku a zotavení.
"Je to tak dávno a vy jste byly takové malé uzlíčky. Haruhi a Sayap vás přivedli na ukázku hned jak to šlo a byli jste dostatečně silní na to, aby pro vás cesta byla hračka. Art tu pak pobýval nějaký čas s námi, ale smečka se rozpadla přibližně dvě zimy zpět. Byla jsem v tu dobu na cestách po zemích velmi východně od Gallirei, když jsem se vrátila, našla jsem prázdný les. Nebyl tu nikdo. Nebyla tu Scarita, nebyl tu Art, nebyli tu ani ti divní milenci Daikon a Carmen, nebyly tu šílené vlčice a nebyl tu ani ten otrava Savior a chcíplotina Réto..." vyjmenovala všechny, co jí okamžitě vyskočili z paměti. Kdo ví, třeba někoho z nich Litai poslední dobou viděla. A co si budeme povídat, nejspíše by byla Lennie i ráda za smraďošku Réto. I když u té nikdo neví, pokud neputuje se Saviorem, nejspíše je mrtvá.
"Tvoje máma a táta se usadili ve smečce v horách, starým asi dělá dobře horský čistý vzduch, ale to asi víš," oznámila, kde se Hahuhi a Sayap právě nachází. Ti dva už se nejspíše jen tak neseberou objevovat krásy Gallirei, jako tomu bylo kdysi. Ostatně si neustále stěžují na kyčle, záda a celkově už je opravdu znát, že mají řady let za sebou. Nutno dodat, že jim v tomhle stavu ani Litai s Lennie nebyly daleko.
"Je to dávno, co jsi opustila Borůvkový les?" zeptala se mírně zvědavě. Nemohlo to být zas tak dávno. Nanejvýše to mohly být dvě zimy, musela tam pobývat déle než její bratr. Sice si řekla, že na Blueberryho upřímně kašle, když se taky o sestru nikdy nezajímal. Proč by to ostatně vždycky měla být Lennie, kdo by ho naháněl po všech čertech, její bratr ale nehnul ani brvou za ty roky, přesto byla mírně zvědavá, když se mohla dozvědět, zda je něco nového. Ostatně nejspíše je doteď s tím druhým vlkem. Jak on se to vlastně jmenoval? Suzume? Ah, to bude ono. Bizarní.

<-- Východní hvozd

Ta vůně... Nic nevoní tak hezky jako les. Nejspíše to byl pouhý pocit, který jí provázel od chvíle, co se tu ocitla. Možná jen čerstvě zabitá srna voněla lépe, ale i v tomhle případě by se nejspíše Lennie hádala. Stromy, tráva, vše vypadalo úplně stejně, ale něco bylo jinak. Vše bylo pryč. Všichni byli pryč. Prázdný úkryt, prázdná místa, kde většinou vlci polehávali. A pak jí spatřila. Byla jako pěst na oko s tím zbarvením. Ale nebyla naštvaná, že ticho lesa narušovala přítomnost dalšího dechu.
"Vypadáš taky příšerně," oznámila milým způsobem červené vlčici. Ta už se také odkymácela z Bobřího ostrova někam, kde není během dne příliš velký hic. Vypadaly podobně. Zraněné, namožené, oslizlé. Lennie se ani nenamáhala něco takového smýt, nejspíše by nebyl dobrý nápad v tomhle stavu lézt to vody.
"Pověz, byla jsi to tenkrát ty, nebo to byla tvoje sestra, kdo přišel s matkou za tetou Scaritou?" zeptala se zvědavě. Pach Haruhi znala, navíc znala osobně i Arta, ale její pach taky již jednou v životě předtím zaznamenala. Je to tak dávno, ale přesto má vlk pocit, jako by to bylo včera, co se tahle teprve narodila. Kolik jí je teď? Čtyři? Pět? Letí to tak rychle, že za chvíli všichni umřou. Lennie se posadila o kousek dál, vypadaly, jako by právě byly vyplivnuté opravdu velkou srnkou, která je žvýkala dobrých několik hodin, než se jich vyplivnutím zbavila.

Severka byla velmi rozumná a pochopila, že se tu moc nedá udělat. Nejlepší bude klid a ticho. Ale Lennie měla přeci jiné plány. Teď, když věděla, že jsou obě v pořádku, mohla se na chvíli odebrat do lesa a vzpomínat.
"Pokud mě teď dámy omluvíte, skočím si alespoň trochu zavzpomínat, jsou to léta, co smečka již není, ale stále je to bolestivé téma, proto bych se tam ráda odebrala sama," požádala obě vlčice, které s ní teď trávily čas. Pravda, nebyla přímo naladěná na společnost těch dvou. Respektive nebyla si jistá, zda vůbec na něčí, připadala si ztraceně a utahaně.
"Máte namířeno ke Smrti cestou domů?" zeptala se. Taková zastávka se přímo nabízela, proč tedy šance nevyužít, když budou už velmi blízko? Ostatně něco málo jsme dostaly, mohly to využít.
"To by jste mohly počkat, nebudu v lese dlouho, dohnala bych vás u Jedlového pásu," vyřkla myšlenku a poté se už jen rozloučila. Takhle se asi bude cítit lépe, když si bude moci odpočinout v klidu a pohodě. Ještě zbývalo zdolat Kiërb a bude doma... Nene, Ragar je stále její domov, ač není nic jisté, rozhodně by zatím neměla házet flintu do žita a stát si za svým, že už smečku jen tak neopustí. Musí to být její nová Narvinijská. Ostatně všichni členové jsou neskutečně hodní vlci, a kdo ví, třeba k nim přibude i Matali, kterou by tam Lennie viděla ráda, ostatně blýská se snad na časy dobré. Zmizela Matali i Severka a vlčice se ocitla sama samotinka. Měla namířeno na jih, kde se řeka dělila, neboť tam vždy byla nejlepší šance dostat se na druhý břeh, aniž by se namočila. Opravdu se zdálo, že to bude hračka, neboť kameny byly poměrně hojně nad hladinou, která byla letošní léto opravdu nízko. Nebyly ani kluzké, neboť na ně slunce pražilo celičký den. S bolavou tlapou všechny kameny tvořící most překonala a vydala se do hlubin Narvinijského lesa. Skoro málem začala výt, než si uvědomila, že není nikdo, kdo by na její návrat odpověděl.

--> Narvinijský les

Severka a Matali byly opravdu milé vlčice, to se jim musí nechat, byly opravdu starostlivé a chtěly Lennie pomoci jakkoliv to půjde, ale bylo těžké na něco opravdu přijít, neboť Lennie teď celkem nic nechybělo. Hlavní bylo to, že se nikam nemusela alespoň chvíli hýbat, to byla úleva pro celé tělo.
"Vody mám až až, už jí nějakou dobu nechci ani vidět," odsekla lehce polekaně. Muselo to být opravdu traumatizující, když se teď bála i studánky. Ne, Lennie se většinou nebojí, teď jen nepotřebovala být v blízkosti dalšího vodního zdroje. Chce to suché místo bez děr, krtků a tmy. jedno se jí pravděpodobně nevyplní, neboť slunce již zapadalo za obzor kdesi do moře.
"Do Ragaru bych pravděpodobně nedošla, je to moc do kopce, cesty jsou zrádné. trvalo by to moc dlouho. Lepší je teď odpočívat a nabírat sily," vydechla. Přesto přemýšlela, zda není někde možnost, jak se dostat do
"Nebyla to kouzla, zranily mě kameny a neúmyslně Starling, ta zelená lepkavá věc je z příšery, která žila ve středozemní propadlině, tam jsem společně s dalšími spadla, když jsme sledovaly stovky krků, kteří tam spadli úmyslně, šílené," shrnula vše poměrně rychle, neboť nebylo nutné nacházet to detailů. Matali se poté optala, kde je Narvinijský les.
"Když tady přebrodíš řeku, budeš tam, kdysi to byl domov mé dávné smečky, teď už tam nikdo není," řekla smutně. Vzpomínky na smečku s nikým nemohla sdílet. Neměla přátele, kteří by chtěli to břemeno nést. Na začátku roku se pouze svěřila Suertemu, že již smečka neexistuje, že je Scarita pryč, že zmizela stejně jako Kessel, že jsou pryč i všichni ostatní členové, na které za ta léta nenarazila, tudíž je taky všechny pokládala za ztracené a mrtvé. Možná opravdu někteří tleli na dně propadliny mezi krtky a vlčími kostmi již dávno ztracených.

Něco jí vyrušilo během siesty. Byl to pach. Známý pach, který nejdříve měla problém identifikovat, neboť byla tak unavená, že chtěla něco takového ignorovat. Jenže co když to byl někdo z Narvinijské smečky? Tohle jí motivovalo. Nasála pach pořádně a zapojila mozek, který vypověděl po uškvaření příšery v propadlině a od té doby ne a ne pořádně naskočit. Jakoby snad doteď jela pouze na úsporném režimu. Severka? Nemyslela si, že by to stihly tak brzo, jenže to opravdu byla ona, když uštědřila Lennie malou ránu. Nejspíše by chtěla i výraznějším způsobem radostně skotačit, jenže se zastavila hned jak si uvědomila, že je Lennie celá domlácená a od krve
"Oh, vážně?" zeptala se jí zmateně, jako by snad vlastně ani o ničem nevěděla. Zraněná? A to jako kde, však je vlastně naprosto v pořádku. "O osudu mi prosím nemluv, nebyl moc vlídný poslední dobrou," posadila se a během toho skrz zuby cedila nářky bolesti. Bylo znát, že dostala opravdu zabrat, vše nasvědčovalo tomu, že nejspíše potkala velmi velkého medvěda. Tak velkého, jakému před lety stála v cestě s ještě několika dalšími vlky.
"Klid, je to jen několik škrábanců, neboj," ubezpečila vlčici ledabyle. Aby toho nebylo málo, ještě jí doteď mírně brnělo tělo, nebylo to sice nic špatného, Severka neměla navíc v úmyslu škodit víc než pouze ze srandy, ale elektřina se slabým tělem Lennie nesla pěkně. Tak pěkně, že nakonec opět sama pořádně jiskřila, tak moc, že naježila srst i Severce. "Bylo to šílené, myslela jsem, že umřu..." vydechla utahaně. Dorazila i Matali, která se zdála z toho, co viděla, mírně nesvá. Pravda, mladé vlky to dokáže ještě pořádně rozhodit. "Můžete mi dělat společnost, než se odeberu do Narvinijského lesa, jistě by mi to teď bodlo, nechci tu přinejhorším umřít sama," pousmála se. Sice to na umírání nevypadalo, ale rozhodně taky ne natolik dobře, aby si byla jistá, že to všechno chce přetrpět sama. Mohla přeci jen mít vnitřní krvácení. A to jí děsilo. Ostatně největší strach měla Lennie právě z toho, že z tohoto světa odejde, aniž by předtím byla ve společnosti jiných vlků.

<-- Východní Galtavar

Blížila se velmi jistě na místo. Konečně měla za sebou to odporné místo. Opravdu přemýšlela, že domů půjde rozhodně přes západní, tam žádný propadliny nejsou, není nutné se tedy strachovat, že by se minulost opakovala. Chtěla se umýt, ale zdálo se, že cesta Mahtaë byla velmi nápomocná. To se samozřejmě netýkalo míst, kde krev vytékala stále po malých pramíncích. Například její stehno s velmi znatelnou značkou od Starlinga nechtělo přestat pod náporem zbytečného pohybu přestat krvácet. Stejně tak její rána na hlavě stále ne a ne zacelit se. Mezi tmavými chlupy to moc znát nebylo, ale krev barvila nakonec Lennie i i oblast nad levým okem. Vypadala, jakoby se právě vrátila z velké bitvy.
Našla si velmi příjemné místo ve stínu, kde by mohla nějakou chvíli zůstat. Nezdálo se, že by kolem putovaly příšery, tudíž si konečně velmi opatrně lehla a doufala, že by se mohla alespoň na malou chvíli vyspat. Odpočinek potřebovala určitě. Tohle bylo únavné. Ale našla tenhle super spot bez zbytečného slunečního svitu. Samozřejmě preferovala by hory, ale asi by se tam v tomhle stavu momentálně nedostala. Bude muset počkat, až se trochu zotaví. A to může trvat déle, než počítala. Ale teď na tom nezáleželo, užívala si klidu, který jí hvozd po náročném týdnu dopřával.

<-- Řeka Mahtaë

Nebylo to tak dávno, co Lennie tohle místo opustila. V tu dobu byla celá, vypadala poměrně obstojně. Teď vypadala jako starý smeták, který už patřil do koše. Ale myslíte, že jí to vadilo? Ani ne, stále bylo lepší vypadat jako smeták, než se rozkládat v břiše příšery. Nemohla se dočkat, až se o tuhle šílenou storku podělí s někým jiným. Její první oběť měla být samozřejmě Severka. Určitě si myslely s Matali, jak šílené to celé na poušti bylo. Mohou být rády, že nezažily tohle. Ještě nějakou dobu by měly noční můry. A nebude je mít i Lennie? Upřímně i pro ni to bylo poměrně velké sousto. Ano, byla to velmi odvážná a silná vlčice, ale snům nejspíše neporučí. Doufala, že to tedy už nebude tak strašné a že jí příšera nebude prohánět ani ve snech. Přinejhorším měla teď alespoň traumatizovaného Starlinga, který je snad alespoň psychicky na lepší úrovni než vlčice. Nejspíše ještě bude potřebovat jeho pomoc. Už se vlastně těšila, až se zase uvidí a oba budou v lepším stavu. Možná by mu měla ulovit zajíce, až bude schopná něco lovit, ostatně nechtěla, aby se šedý vlk cítil špatně za to, že si Lennie odnesla z propadliny pořádné jizvy na stehně. Stejně bude od této chvíle říkat všem, že to udělala příšera a ne Starling. Mohlo by to zůstat jen mezi nimi a těmi, kteří tam byli. Ale kdo ví, třeba by si příběh mohli pro autentičnost ještě trochu přibarvit. Jenže dalo se to vůbec?
Galtavar byl plný děr, plno malých stop a pošlapané trávy, bylo znát, že se tu stalo něco velmi neobvyklého. Lennie nad tím zakroutila hlavou. Měla ty krtky nechat všechny chcípnout a odtáhnout Starlinga v zubech pryč. Mohli se doteď cachtat v jezeře, ale tak nejspíše se lépe seznámit nemohli než traumatem na několik dobrých měsíců.

--> Východní hvozd

--> Bobří ostrov

Ještě si stále nevšimla, že jí chybí její drahý přívěsek. Na to již neměla mozkovou kapacitu dostatečně velkou v tento bolestivý moment. Myslela na odpočinek, který hodlá provozovat na svém vůbec nejoblíbenějším místě, které zná. Musela se mírně zorientovat, ale rychle jí došlo, že se nachází na severu u řeky Mahtaë, což znamená, že jí podzemní vody odnesly opravdu daleko. Příště si rozmyslí, zda si bude chtít zaplavat. Nejspíše taky obejde Galtavar obloukem. Jenže teď to bylo fuk. Přebrodila řeku a vydala se podél Borůvkového lesa. Přemýšlela, zda se tam nezajít podívat, jenže cosi jí drželo zpět a říkalo, že by to měla vzdát. Bratr jí ostatně taky nikdy nehledal. Možná je lepší, když ti dva spolu nikdy dobře nevycházeli. Někdy to tak se sourozenci je, ne?
Jednoduše pokračovala dál bez toho, aniž by se tím přílišně zabývala. Nejspíše to stejně nemělo cenu, co se změní? Stejně k sobě ti dva už asi nikdy nenajdou cestu, takže pořídit si náhradního bratra Starligna? Znělo to najednou lépe než cokoliv jiného.
Ignorovala pulzující bolest, která by jí stejně nejspíše zatím nedala spát a těšila se, co jí čeká teď, ostatně už to přeci nemůže být nic hrozného...

--> Prokletý východní Galtavar (Doufám, že už bez krtků)

<-- Středozemní propadlina

Byli naživu! Pořádně jí probudilo až to, že na ni někdo mluvil. Byla to ta tmavá vlčice, kterou předtím táhla, aby se neutopila. Lennie zamrkala. Stále ležela utahaná a nechtělo se jí nic moc dělat. Nepamatovala si, jak se dostala z podzemní řeky, ale na tom asi nezáleží.
"Jsi otravná, ale né smrtelně otravná, nemáš za co," pronesla mírně utahaně a prohlédla si jí. Vypadala stejně domláceně jako každý jiný, kdo měl tu cest užít si parádní propad do středu země. Bylo už teď jasné, že si Falion bude muset vyhradit na vyprávění celý večer, neboť teď už to nebylo jenom o tom, že se něco poměrně neškodného stalo na poušti. Na to už by Lennie dokonce úplně zapomněla.
Podívala se na nebe a vyvalila oči. Kolik je hodin? Co je za den? Jak dlouho tam vlastně byli, co Severka a Matali, kde jsou? Rozhlédla se. Dvě vlčice samozřejmě neviděla, ale vstala a dokymácela se až k Ashe a Calumovi, kteří také odpočívali na březích.
"Doufám, že vám to alespoň vydrží, když máte za sebou takovou sprchu traumat," popíchla se s milým úšklebkem. Poté se otočila a oklepala tak, jak jí to v rámci bolestivých možností bylo umožněno. Upřímně byla ráda, že stojí a nepodlamují se jí kolena z každého kroku. Chtělo to samozřejmě hodně síly vůle, aby se vůbec momentálně dostala z bodu A do bodu B.
Vyhledala jednoho vlka, kterému od teď dlužila. Jeho gesta by se dala lehce přehlédnout, ale nechtěla to jen tak ledabyle smáznout, jako Cynthia. U té samozřejmě bylo úctyhodné už to, že vůbec něco řekla.
"Moc ti děkuju, že jsi to se mnou nevzdal, snad se ještě někdy uvidíme, jsem Lennie... To abys alespoň věděl, koho jsi to neustále zachraňoval, jsem ti vděčná," poděkovala Thaileovi, který opravdu měl velké zásluhy na tom, že to Lennie přežila. Nebýt jeho, nejspíše by... Velmi lehce mu olízla pravou tvář na důkaz vděku (aneb malinkou pusinku na tvář hrdinovi, který zachránil krásku v nesnázích) a ohlédla se. Hledala jedno konkrétního vlka. Starling byl překvapivě v pořádku. Tedy stejně v pořádku jako byli všichni.
"Uvidíme se doma, bratříčku," otřela se vřele o Starlinga a podívala se na něj lehce vážnějším pohledem. "Prosím necourej se nikde, Gallirea se zdá být v tomhle měsíci obzvláště nebezpečným místem," vydechla unaveně. Co si budeme povídat, poslední dobou to byla pořádná jízda a Lennie upřímně nechtěla zažít v následujících měsících nic podobného. Jednoduše doufá, že si dá několik měsíců pauzu a hlavně náhoda nebude blbec. Chce to klid.
"Jdu ještě navštívit Narvinijský les, zavzpomínat trochu, odpočinout si do klidného lesa, než se vrátím, ale budu tam co nevidět, mimochodem za tohle se ani neomlouvej, myslel jsi to dobře," usmála se a ukázala pořádně rozdrápanou zadní nožku, kde se jí vyjímaly opravdu masivní šrámy od toho, jak se jí snažil Starling zachránit. Zamávala mu ještě ocáskem na rozloučenou a vydala se k opravdu klidné části Mahtaë, kde byla schopná řeku přebrodit i v tomto stavu. Nevšimla si, že něco chybělo. Ale co chybělo? Končetiny měla všechny, uši taky, nechybělo nic, byla celá a poměrně v pořádku, pokud vlk pomine nespočet nových jizev, odřenin, modřin a děr. Kulhavým krokem tedy pokračovala dál, aniž by si uvědomila, že nechala na břehu svůj náhrdelník, který s sebou nosí již šest dlouhých let...

--> Řeka Mahtaë (sever)

// Jak se vyškrábou ven ti v bezvědomí? :D
Jinak děkuju moc za velmi ... jak bych to řekla... akci, kde jsem byla na pokraji nervového zhroucení :D někdy si to zopakujeme a doufám, že to bude velmi brzo :)