Gallirea - Příspěvky uživatele

Tohle je nadělení, co to jen je, proč jsme tady, kde to jsme? Taková nádhera, samozřejmě uznáváme, že tu je hezky, ale kde jsme? Tady se mi velmi líbí, ať je to vlastně kdekoliv. Támhle, támhle to je! To, co jsme hledali takovou dlouhou dobu, konečně tu věc nacházíme. To jediné, co velmi potřebujeme, pro co dýcháme, to naše jediné potěšení. Trhlina v zemi nám něco takového jistě nadělila. Tak to tedy pěkně děkujeme, vládce celého podzemí. To díky tvému daru budeme velmi kompletní a nic nás již nezastaví. Těžko jen říct, kolik přesně potřebujeme, ale mělo by vystačit i nicotné nic. Tak když už jsme tu, nápady by se měly hrnout. Tímhle tempem nezískáme dostatek meteriálu, pro který jsme si přišli. Tahle velká jeskyně už byla velmi častokrát navštívena jinými osobami, které tu slídily jako pavouci a hledaly obohacení a výhody. Takové osoby nám toto vhodné místo pro těžení doporučily, my jsme samozřejmě velmi vděční, velmi nám to pomůže, ač netušíme jak získat odměnu. Třeba stačí jen chodit kolem a nějaké ty kamínky silou naší mysli dostaneme. Trocha štěstí a budeme odcházet z této díry jako boháči!

ID - M01/Počasí - 12 křišťálů + 120 oblázků
ID - M02/počasí/4* - 47 safírů + 1 opál
ID - M03/počasí/2* - 48 ametystů

-------------------------------------------------
Dohromady: 12 křisťálů, 120 oblázků, 47 safírů, 48 ametystů

(Moc moc poprosím posunout počasí v seznamu magií u Lennie pod elektřinu prosím.)

Její tušení byla správná. Bylo jasné, kdo je tu v partě snesitelný. Samozřejmě Cynthia balancovala na hraně a ta kdykoliv mohla zmizet. Upřímně v to snad Lennie i doufala. Nebylo by příjemné jí zakousnout? Vypadala jako slabý článek, když přeslechnete ty její ubohý věčný kecy.
"Dej si na čas," zašeptala Saviorovi a ohlédla se. Nym neposlouchala ani na slovo a bylo tedy nutné jednat. Když nejde smrad k hoře, hora půjde ke smráděti. No že to pak hezké nebude! Vyšla tedy směrem k nim a zamračila se. Tentokrát to nebylo kvůli drzé Cynthii, která strkala čumák do záležitostí, které jí nemusí zajímat. Ať byla či nebyla Ragarským členem, Lennie to nezajímalo. Tohle opravdu není její nejmenší starost. "Bude v pořádku, Smrt ráda potkává staré známé," obeznámila Zakara s tím, že potýkali se starou známou tetkou Smrtí.
"Drž tlamu, pokud nechceš tedy být první na řadě," vycenila zuby na Cynthiu a bylo opravdu znát, že není teď příliš vhodná doba dělat ještě trable navíc. Nejlepší věc, kterou mohla vlčice udělat, je samozřejmě odejít, ale to by asi nebyla ona.
Lennie tušila více než všichni ostatní a právě to bylo klíčové. Neměla chuť hrát hry a rozhodně nechtěla hrát hry, které zahrnovaly Nym.
"Vím, co se stalo, později si o tom popovídáme, neboj, nikomu jinému to nepovím," řekla Nym a schovala vlče mezi své přední nohy. Nym tak lehce stouply taktéž chloupky, když přišla do kontaktu se statickou elektřinou, ale jiný efekt na ní fakt, že se dotýká Lennie, neměl.
"Zvažuje útok na Nym," oznámila velmi jistě. Ostatně byla jediná, kdo opravdu věděl, co se děje a kdo vlastně za křovím vyčkává. Možná by opravdu měli jít zpět na území smečky. Sice nejsou na smečkovém území no velký počet tu je. Vlčice by musela být naprosto blbá, aby se pokusila Nym ublížit. No Lennie se zakřenila. Sice již nemohla příliš využívat magii, neboť jí návštěva Smrti poměrně vysílila, no přesto byla flekatá vlčice jednou z nejsilnějších samic Gallirei, což znamenalo možné trable pro tu křovačku. Držela Nym u svého těla a vyčkávala na další myšlenky či snad dokonce činy, kterými by mohla vlčice pokračovat a doufala, že do té doby se Zakar či Cynthia nepokusí vzít situaci do vlastních tlap. Vyčkávat je skoro vždy nejlepší tah.

//Welcome, welcome, welcome... To our Gallirea hunger games... may the odds be in your favor.

<-- Zřícenina

Opatrně Saviora pustila a okamžitě zkontrolovala jeho kůži, v zápalu oné akce opravdu nevypočítala stisk a už během cesty velmi dobře věděla, že její tesáky pronikly pod kůži, jak s ním několikrát silně cukla, když se jej snažila vyprostit ze sutin. Zanadávala nad svými činy, ale nic už s tím nenadělá.
"Tohle mi nedělej, ještě jsem tě dostatečně nezj*ebala za to, že jsi ztratil vlče, jsi příšerný, víš to, přestaň dělat mršinu, není to vtipné," mumlala naštvaně, ale z tónu jejího hlasu bylo znát ono zoufalství, které v duchu převládalo. Byl naživu, dýchal, dokonce se jednalo o velmi pravidelné pohyby, jako by pouze tvrdě spal. Což u něj neexistuje. Bylo to znepokojivé, neboť musela najít ještě ke všemu Nym, no nemohla táhnout Saviora nikam jinam. Velmi nervózně chodila kolem něj sem a tam ze strany na stranu a přemýšlela, co by měla dělat. Mohla ho tu prostě nechat, jenže to nebyla ani náhodou přípustná možnost, možná by měla zkusit Nym vštípit další vzkaz, jenže na to si nebyla příliš jistá tím, zda by sama sebe poté taky neodpravila.
Nadechla se a podívala na zem. Savior stále nic. Pořád stejně mrtvolný, nehybný. Zrychleně dýchala, stále se jí vařila krev. Neměla stále dost, stále měla vztek. Těkala pohledem ze stromu na strom, zda se jí Smrt nepokusí vyhledat mimo zříceninu. Bylo to velmi nepravděpodobné, jenže vlk nikdy neví a tohle byl velký risk. Odešla velmi drze, byla velmi drzá a Smrt měla pravdu, Život jí bránit nebude. Byla neklidná a naprosto bez sebe. Vrčela a byla schopná sejmout první cokoliv, co se jí postaví do cesty. Nakopávala sem tam několik kamínků a skřípala zuby, srst už jí opět elektrizovala a byla otázka času, kdy vybouchne. Chvílemi se zdálo, že i hřmí, ale s momentální tmavou oblohou nebylo po bouřce ani stopy.
Pořádně se nadechla a tlapkou plácla Saviora do plece. Viditelně na něj přeskočilo pár jisker, jenže tentokrát vlk žádnou ránu nedostal. Pokračovala silněji, a silněji a čím dál více se nad tím vztekala, co stále se držela s magií na uzdě, nechtěla mu ublížit více. Oklepala se, aby se držela magie zpět, ale nezdálo se, že by tomu pomohla, stále byly chlupy jako ježčí bodliny. Ze vzteklého vrčení se pomalu stával nářek, který ale nikdy nevyšel plně najevo. Na to byla moc ve varu.
"Jestli hodláš chcípnout, dojdu za tou Mrchou a nechám tě oživit, jen abych tě pak mohla zase zabít, hodinu tě vlk nechá o samotě a ztratíš nejen vlče, ale ještě se ke všemu necháš zabít!" nadávala a vrčela. Ohnala se, když jí vlastní magie škádlila a ucítila mírné mravenčení po celém těle, jako by se právě dotkla sama sebe.
Jenže pak to ucítila. Dopr*ele... "Nym!" zavolala na vlčici. Velmi dobře věděla, že není sama, byla s ní vlčice, kterou tedy zrovna moc Lennie kolem vlčete nechtěla, ale furt lepší než totální cizinec.
"Nym, Nym," volala na vlčici a podívala se na Saviora. Neměla z tohodle dobrý pocit. CO má sakra dělat. ¨Nakonec se zazubila. "Moc se omlouvám," zamumlala a práskla Saviora pořádnou dávkou, která by snad prubudila i koně. Pak ucítila i dalšího známeho vlka. Možná tedy nebyla Nym jen s Vochechulí. "Zakare!" zavolala na něj taky, neboť už nehodlala hnout Saviorem ani kousek. Stále lehce jiskřila a její srst doteď stála v pozoru jako bodliny.

<-- Jedlák

Západní les. Přesně sem chodila velmi nerada. Vlastně sem vkročila jen několikrát. Pokaždé plná děsu, co jí čeká, co Smrt udělá a zda to bude její poslední návštěva. Dnešní Lennie fuňula jako býk, neboť očekávala, že má Smrt Nym a nehodlala ji jen tak vydat, ostatně mohla malé vlče trápit a to byla asi příjemná změna. Lennie se zamračila. Bylo velmi chladné ráno, jinovatka obalovala suché traviny Jedlového pásu a dech se měnil v páru, jaká zima vlastně panovala. Bylo to zatím to nejchladnější ráno této zimy a ona zrovna v tomto počasí má razit takhle... Že na to vůbec myslí, žádné počasí jí vlastně nezajímalo, chtěla si vzít Flundru, vydírat Smrt a odejít.
Procházela kolem jedlí, dokud nenarazila na její rozpadlý palác. Vůbec neměla čas žasnout přehnaně nad noblesou zříceniny, cíl měla jasný. Tentokrát se nejedná o prohlídku s průvodcem, není tu na dovolené a ani nepřišla hrát stupidní hry. Do mramorového paláce se dostala skrze díru kolabující zdi. Zastavila se a poslouchala, zda nezaslechne hlasy. Zda neuslyší chudáčka Nym v potížích. Zaslechla Smrt, která se hihňala v dálce, což samozřejmě rezonovalo celou strukturou zříceniny jako meluzína. Tu doprovázel známý kašel. Lennie se přikrčila, držela se zpět, srdce jí vzteky tlouklo o závod a teď tohle? Ona velmi dobře tušila, o čí kašel se jedná, se Saviorem už byla až přespříliš, aby toho nepoznala. Je tu s ním Nym? Otázek měla teď Lennie více než odpovědí, no přesto pokračovala na místo, odkud si byla skoro až jistá, že zaslechla hlas samotné Smrti. A opravdu tam stála. Na první pohled Saviora neviděla, no velmi silně vnímala jeho pach. Bohužel nedostala čas na to, aby jej vyhledala. Stihla jen zkontrolovat zem, zda se kolem neválelo jeho bezvládné tělo, kterému už by nebylo pomoci. Necítila ani krev, která by naznačovala, že má starý vlk problémy tady s černou sviní.
"Kde je?!" štěkla po Smrti přes celou místnost, neboť se Smrt nacházela v temném koutě, kde byly vidět jen její smaragdově zářící oči. Smrt se rozhihňala. Tlemila se tak, že si párkrát musela odkašlat, neboť by se obrazně udusila smíchy. Lennie se velmi hluboce nadechla a držela se zkrátka.
"A kdo přesně, to ubohé ukňourané vlče či snad starý blázen?" zeptala se pobaveně a vyšla ze stínů. Její ohavný zjev se za roky nezměnil stejným způsobem, jako se nezměnila ani Lennie. Ta se zamračila a ani o krok neustoupila. Její srst poblikávala, praskala, sem tam se objevily jiskry.
"Kde je NYM?" zeptala se nervně, švihla ocasem a nervně přešlápla. Zvedla hlavu a bylo znát, že se po letech Smrti již moc nebojí. Ne teď, když jí tělem proudil adrealin.
"Možná tady, možná ne, již si nevzpomínám," provokovala velká černá vlčice Lennie, aby ztratila nervy. No Lennie se stále držela a během rozhovoru mohla prozkoumávat okolí, aby si byla jistá. Nenápadně nasávala velmi čerstvé pachy a hledala nesrovnalosti. Dala se do pohybu a přesně to samé udělala Smrt. Kroužily kolem sebe jako žraloci a čekaly, kdy ta druhá udělá první krok či chybu.
Co je tu jinak? opakovala si Lennie a v rámci možností se rozhlížela. Celé místo bylo ponuré no přesto slyšela během velmi klidých chvilek ještě jiný pulz než ten vlastní. To většinu času přerušil závan větru, zavrzaní zříceniny či tlumený smích Smrti.
"Ten starý blázen ti říkal, že je pravda nevyhnutelná, opravdu sis myslela, že budeš rychlejší, velmi brzy jí ta všechna vina sežere zaživa a já dostanu další lahodnou duši, budu mít kompletní rodinu," zasmála se a během chichotu několikrát zachraplala.
Lennie zavrčela, slova se jí vůbec nelíbila. No vypadalo to, že se vlastně Nym již ve zřícenině ani nenachází. Pochybovala, že by Smrt fyzicky nakonec zasahovala do života mladé vlčice. Moc dobře věděla, že tu postačí destruktivní pravda, která mohla ještě nějaký čas zůstat skrytá.
"Není tady," ušklíbla se Lennie a Smrt nic nenamítala. "Když už jsem tu, tedy máš nějaký ty tretky, moc dobře víš, co za to chci," poukázala na drahokamy a poté se podívala zpět na vlčici.
"A to bude vše, drahá?" optala se velmi sladkým hláskem Smrt, když se vlčice otočila na odchod. Ostatně věděla, že tu Nym není a že musí tím pádem být již velmi blízko. Nemělo tedy smysl dohadovat se tu se Smrtí o počasí...
"Ale kdepak máš svého hnědého vlka?" zeptala se ještě zákeřněji a Lennie se zastavila. Už nemohla udělat ani krok. Zavrčela a obrátila se zpět na černou vlčici. "Co jsi to řekla?" zaskřípala zuby a bodla ji pohledem.
"Někde tu je, na jeden kus, na víc kusů, v pořádku, možná ne..." smála se Smrt, jenže v tu chvíli po ní Lennie skočila a zakousla se jí do krku. Jenže Smrt jako by byla z kovu, nebylo možné prokousnout její hrdlo, načež tedy konečně černou vlčici zpražila výbojem. Nemělo to více méně žádný efekt a Smrt se chichotala, až se rozkašlala. Měla z toho jen velkou komedii. "Kdybys nebyla jeho oblíbenou, už jsi dávno na tisíc kousků," smála se a jedním dupnutím odhodila Lennie od sebe. Její let zastavila až chladná mramorová zeď. Země se chvěla a poté něco vedle sebe zahlédla. Zalapala po dechu, když si všimla, co odkrylo několik kostí, když vedle nich tvrdě narazila. Vyskočila šokovaně na nohy a na malý moment se na Saviora bez známek života podívala.
"Co jsi mu provedla?!" zavrčela na ní a obrátila se. Srst už měla opět jako ježek ostny a elektrické výboje tančily jejím těle tak jako snad ještě nikdy předtím. Vrčela a byla připravena pro černé svini skočit, rvát se a klidně i chcípnout, neboť už se teď ani neznala. Ale pokud z toho měli vyjít všichni naživu, chtělo to být lepší. Musela zapojit mozek a zachovat klid. Ten se samozřejmě udržoval opravdu špatně, když vlk dost naštve samotnou Smrt, ale takhle již nebylo cesty zpět. Savior potřeboval nutně pomoc, musel pryč, pokud tu nehodlá poté dělat onu kostěnou dekoraci.
Nechala Smrt vést monolog o tom, jak ji jen těžko někdo může ošálit a že se to nepovede dozajista ani Lennie. Ta na to přikývla, bylo klíčkové udržovat onu konverzaci, při které už si Smrt vysnila své malé vítězství nad nicotnou malou vlčicí. "Máš pravdu, už není kam utíkat," souhlasila s ní a vypadala velmi v koncích.
Zadívala se mezitím na kopu drahokamů, která se nacházela za velkou černou vlčicí. Prohlédla si okolí a hledala možnosti, které měla. Přemýšlela nad tím, co vlastně uměla a co mohla využít ve svůj prospěch. Samozřejmě doteď udržovala všechnu energii ve svém těle a vztek ji dral na povrch.
Zahřmělo. Zdálo se, že dokonce uhodí blesk, ale Lennie moc dobře věděla, že pokud něco takového udělá, bude až moc slabá na to, aby se pokusila uprchnout i se Saviorem. A v tu chvíli jí to napadlo. Byl to riskantní plán, ale když vyjde, možná se odsud dostanou.
Nejdříve využila magii halucinací, které z pohledu Smrti způsobily chvění. Byly to otřesy, jako by právě stála v centru zemětřesení. Nebylo to nic velkého, ale stačilo to na to, aby použila i druhou magii. Tentokrát se zaměřila na kopu kamínků, která se velmi postiženým způsobem začala hroutit. Efekt byl velmi nevzhledný, no z důvodu, že se jedná o opravdu malé předměty, nebylo na první pohled jisté, co se vlastně děje.
Kamínky se začaly kutálet pryč se zříceniny směrem na východ. Smrt vypadala nejdříve zmateně, nejspíše se vše i pro ni udávalo moc rychle, neboť opravdu plán Lennie začal fungovat. Lennie sledovala, jak se bohyně zachová, doufala samozřejmě ve vlastní prospěch, protože již neměla moc triků v rukávu. Už vyplýtvala všechny možnosti, jenže potřebovala čas, aby se odsud oba vlci dostali pryč. Smrt podobným způsobem sledovala vlčici, která stále neuhýbala pohledem, ba naopak nenávistně ještě přivřela oči a vycenila zuby. Více drahokamů mezitím zvolilo cestu na východ a Lennie doufala, že už to bude dostatek na to, aby se Smrti na krátkou chvíli zbavila.
Smrt váhala, tušila, že se jedná o podvrh, samozřejmě vidí skrz onu clonu, jenže v tu chvíli si nebyla díky její posedlosti drahými kameny jistá. Hnala jí ona obava o to, že tyto drahocenné kusy země ztratí. A právě proto se nakonec jako lusknutím prstu vydala za kamínky, které se kutálely směrem pryč.
Lennie se taktéž jako lusknutím prstu pohnula. Pořádně se oklepala, když přistoupila k zakrytému Saviorovi, který musel už touto dobou zaručeně ztrácet vědomí. Používal magii možná až příliš. Lennie zaskuhrala, taktéž nebyla zrovna připravená, ale je to teď nebo již nikdy. A ona ještě chtěla žít. A samo sebou tu Saviora rozhodně nenechá. Dloubla do něj čumákem, ale nemělo to žádný efekt. Pořádně se nadechla a chytila jej za kůži za krkem. Silně škubla a vše se z jeho těla začalo sypat na zem kolem. Mech, kosti, sutiny, táhla jej dál lehce bezohledným škubavým pohybem a mírně nad tím fňukala. "Ne, ne, ne, ne, ne!" bědovala nad tím a táhla jej v zubech dál. Velmi neopatrně couvala a přemýšlela, jak se odsud nejrychleji dostat. Byla teď velmi vděčná, že "otce" navštívila a měla velmi velkou sílu díky krátkému pobytu v tom malém kusu ráje.
Ani se neopovažuj chcípnout, sakra, k čertu s tebou, Saviore, nadávala v duchu a táhla jej dál. Přemýšlela nad tím, jak moc ho to vlastně muselo bolet či spíše jak moc ho to bude bolet, až bude při vědomí. Děsila se, že by jí to pak mohl vyčítat. Ale pořád lepší, než když tu chcípne. Bačkora, je to neskutečná bačkora. Proč to musím být vždy já, kdo zachraňuje prdele před Smrtí. Já se tý svině bojím taky! pokračovala v nadávání, které jí právě udržovalo při plném vědomí, díky čemuž se mohla soustředit na to, jak zachovat klid a efektivně zmizet. Táhla jej dál a už se nacházeli v místech, kde se místo kamenné podlahy nacházela tráva a zřícenina už přecházela pouze v pár rozviklaných kamenů. Na malou chvíli se zastavila a vydechla. Cítila se slabá, ale musela pokračovat. Sevřela Saviora v zubech pevněji a couvala rychleji, neboť se zříceninou rozeznělo kvílení. Znělo to jako velmi nepotěšená teta Smrt. Ale už neměla nad vlky žádnou moc, prohrála ve chvíli, kdy se dostali na práh zříceniny. Teď již náleželi pouze vlastnímu osudu.

--> Ageronský les

<-- Mahtaë (přes Smrkový les)

Konečně se dostala do lesa, ve kterém se nacházela Smrt. Už bylo nutno jen vyhledat zříceninu a dojít si pro vlče. Cítila Nym kolem a chtěla ji najít, ale opravdu bylo nejspíše pozdě. Také cítila Zakara a dokonce i Saviora. Jo, s tím si to ještě vyřídí, ten se má na co těšit... Heh, tedy tohle vlastně není asi pravda. No teď se na něj zlobila a stejně tak na Zakara a nejvíc samozřejmě na sebe, ale Život nejspíše věděl, proč si ji k sobě právě v tu chvíli zavolal. Bylo to od něj sice hezké, že si vzpomněl a tak, ale šlo o pěkně nepříjemnou a nevhodnou chvíli. Sakra! Tohle bude fakt náročné! No přesto vyhledala zříceninu, ve které se Smrt nacházela a byla připravena snad úplně na všechno. "S nikým se nebav a počkej tam, kde jsi. Jdu si pro tebe, mladá," oznámila Nym v duchu a hledala malé vlče pohledem.

--> Zřícenina

<-- Středozemní pláň (přes Náhorní plošina)

Ačkoliv se hnala jako závodní kůň rychlostí blesku a nezastavovala se ani jednou, měla stále pocit, že je stále moc daleko a vůbec se nedostává blíže, i když už v dnešním počasí ani neviděla Narrské kopce, když se otočila. Šla podél Mahtaë a přemýšlela, kudy to nejlépe vzít, aby se dostala ke zřícenině co nejrychleji. Využívala snad všechny poznatky geografie území, které nastřádala během let a byla velmi ráda, že tento západní kus Gallirei byl jejími tlapkami prochozen skrz na skrz. Nemusela se tedy starat o to, že se ztratí, že nenajde vhodné místo na přebrodění, že špatně odbočí, či že si nevybere vhodnou zkratku. Bylo navíc velmi nápomocné, že už se právě v tomto kusu země nenachází žádná smečka, která by jí bránila v průchodu.

--> Jedlový pás (přes Smrkový les)

<-- Řeka Tenebrae (přes Ohnivé jezero)

Hnala se jako o závod, nezbývalo moc času a nechtěla žádným časem plýtvat, tentokrát to asi opravdu dělala pro Nym, nechtěla aby takové malé mělo trauma už v tam brzkém věku, nezasloužila si to. A tentokrát bylo jedno, že je otravná a tak. Alespoň návštěva starého otce k něčemu byla, Lennie se cítila silnější na to, aby mohla takhle utíkat a přílišně se nezastavovat.
Několikrát si dokonce skoro namlela, ale to už bylo něco, na co se moc nesoustředila, ostatně neměla čas přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, že bude muset Nym velmi rychle najit. Má raději hned vpadnout do zříceniny a pokusit se Smrt roztrhat? No dobře, tohle nebyl nejlepší nápad, ale s trochou úpravy by mohl i fungovat, pokud by z toho tedy Lennie vyšla naživu. Co ona má vlastně šancí proti bohyni? Že to vlastně nevzdá okamžitě...

--> řeka Mahtaë (přes Náhorní plošinu)

<-- Vrchol kopců (přes Narrské kopce)

Opustila hory v rychlosti. Musela, neboť se snažila zamezit katastrofě. Ale mohla něco vlastně změnit, když i sám Život řekl? Viděl do budoucnosti a ta říkala, že už Lennie nezmůže vlastně vůbec nic. Povzdechla si, když se měla srovnat s realitou, ale nechtěla to ještě vzdávat. Chtěla se alespoň pokusit a vůbec, proč není s Nym Savior? Opustil ji? Protočila nad tím oči. Že ona se na něj vlastně spoléhala, velmi špatný nápad. Mohla běžet zpět stejnou cestou, ale raději teď zvolila tu, která vedla kolem jezera, které bylo celý rok příjemně teplé. A teď v zimě byla kosa snad všude, tak si odpočinula od chladu alespoň na malou chvíli.
Jenže nic nevydrží dlouho... A tak se pouze oklepala zimou a vydala směrem na sever.

--> Středozemní pláň (přes Kopretinovou louku + Ohnivé jezero)

<-- Narrské kopce

Vyšplhat na vrchol není nikdy nic jednoduchého. No Lennie si pro to vybrala pořádně mizerný den. Takhle z vrcholu byl na Gallireu v mlhavém závoji pěkný pohled, no zima už byla opravdu nepříjemná. A to ještě není nejhorší část! To nejhorší pravděpodobně ještě přijde, na což už se ani vlk ze severu nemohl těšit.
Nikdo na ni nečekal u mostu, no mohla být asi ráda, že už tu Cynthia pravděpodobně nebyla. Ještě aby tady tuhle hlupačku potkala. Na místě se na chvíli zastavila, natáhla hlavu a zavřela oči, užívala si onen příjemný vánek, který tentokrát byl teplejší než okolní již zimní vzduch. Cítila se opravdu jako doma. Ostatně to také její přechodný domov byl, strávila tady více času než ostatní vlci Gallirejští. Otřepala se a vydala dál. Narrské kopce působily dojmem, že se tu protočilo poslední dobou více vlků než jindy. Nejspíše chtějí být silnější před zimou, proto vyhledávají oba bohy, kteří by jim mohli pomoci.
Teď ale celý plácek vypadal prázdně. Byl klid, příjemný podvečer a slunce zapadalo za horizont, ač těžko říct v jaké fázi se nacházelo, neboť přes tu mlhu a mrholení bylo těžké cokoliv rozeznat. Vydala se tedy do jeskyně, kde by mohl Život doopravdy přebývat.
Bez ostychu nahlédla dovnitř. Běžně by asi žasnula nad krásami jeskyně, jenže zkuste si tady pobývat pár let, již to není nic nového. Obešla jezírko, prohlédla si nové květy, které ještě v životě neviděla a vyčkávala, zda se starý vlk objeví.
A ten ji nenechal čekat dlouho, obejvil se u vchodu do jeskyně s květy v tlamě. Jednalo se o pestrobarevné orchideje, které kdo vlastně ví, kde vzal. Nebyl překvapen její přítomností. Ostatně mu nikdy nic neuniklo a to platí dvojnásob, co se týče jeho domova.
Neřekl absolutně nic, pouze odložil květiny stranou a obešel jezírko k Lennie. Prohlížel si ji ze všech stran a nejspíše nad něčím přemýšlel.
„Nezestárla ani o den,“ zamumlal si pod čumákem a ještě několikrát ji obešel, aby si byl jistý.
„Řekni, pociťuješ nějaké změny? Šediny, bolesti kloubů, bolest zubů, únava, cokoliv?“ zeptal se a posadil vedle krásných exotických květin, které pouze zacinkaly, když se jich vlk dotknul. Lennie vypadala velmi zmateně, než ji napadlo, co po ní vlastně moudrý vlk chce.
„Ne, pane,“ odvětila stále lehce nejistě a Život se zamračil.
„Již kolikrát jsme vedli konverzace o tom, že mě smíš nazývat otcem,“ vyčetl jí a Lennie se zamračila.
„Omlouvám se, ale nebylo by to fér vůči mému pravému otci,“ zavrtěla Lennie hlavou a taktéž se v jeskyni usadila. Když už tu byla, neměla v plánu hned místo opouštět, ač měla stále na paměti, že sem nepatří a musí na to myslet i nadále. Ostatně její místo je v Ragaru. Ač to na dlouho nebude, pokud Savior ztratil nebo dokonce zabil Nym.
„Nebuď taková, ostatně jsem otcem všech vlků svým způsobem, což mě přivádí na myšlenku, jak se má moje originální dcerka?“ zeptal se, jako by neměl možnost Lennie celé dny pozorovat. Na druhou stranu je hodně vlků, které musí během roku Život hlídat.
„Našla jsem si smečku, jak jsem slíbila, vlci jsou tam milí, našla jsem si nové přátele, jen mám obavy z nevyzpytatelných situací,“ postěžovala si. „Ta vlčice, co tu teď byla, přidala se také, je příšerná, vlci jako ona nejsou vhodní členové smečky,“ pokračovala dál a Život naslouchal. Ostatně bylo by nebezpečné Lennie pravděpodobně přerušit, neboť už bylo jasné, že ji chování vlčice opět dostává do varu. „Doufám, že se tam dlouho neohřeje,“ zavrčela naštvaně. „Neřekla bych, že je zrovna ona týmovým hráčem, takže bude velmi nemilé, když se bude přiživovat na práci nás ostatních,“ dodala nakonec a Život přikývl.
„Nesmíš opomenout, že jsi kdysi dávno byla podobná, až věk a zkušenosti tě dostaly tam, kde jsi teď,“ naznačil jí, že by ohledně vlčice možná měla být mírně shovívavější. Ale to Lennie slyšet nechtěla. Byla si toho velmi dobře vědoma, no a právě proto věděla, jak těžké by to s nepřátelskou vlčicí mohlo být.
„Možná už jsem tu měla zůstat, nevím, nic zajímavého tam dole již na můj kožich nečeká, nikdy nedosáhnu cílů, které si mé mladé a sebevědomé já nastavilo, s něčím takovým se pak těžko dá srovnat, když cílevědomost zůstala, ale věci se nemají jako kdysi,“ povídala dál. Věděla, že si Životu může postěžovat jak jen chce a nikdy ji neodmítne. Těžko by si takhle plně vylévala srdce jiným vlkům, tady si byla jistá, že tyto informace nikdo jiný neuslyší. Ostatně nechtěla být ta, která si na vše stěžuje.
„Moc dobře víš, že přítomností jiných vlků nepohrdnu, ale není tu pro tebe využití, nudila by ses a ztratila léta, ač tedy vlk tady nezestárne ani o den, moc dobře víš, že tak tomu není u tvých přátel tam dole,“ připomenul jí krátce, jaké následky měl její pobyt v horách. Lennie třeba nestárne, ale všichni, která zná, ano.
„A záleží na tom? Nejsem si jistá, zda se chci s některými vlky sbližovat, stejně všichni jednou zemřou, obávám se, že...“
„Že nestárneš?“ doplnil její větu a Lennie polkla na prázdno. Přesně to byla ta otázka, která jí trápila. Uplynula dlouhá doba na to, aby stále vypadalo vše stejně. Trochu jí to trápilo. Ostatně i Savior uznal, že Lennie vypadala stále velmi mládě a že je to zvláštní.
„Takže je to pravda?“ zeptala se, neboť netušila, jaký přesný závěr si z toho vlastně může odvodit.
„Pravděpodobně tomu tak nějaký čas bude, ale jen čas sám o sobě ukáže, co se opravdu změnilo, samozřejmě nejsi nesmrtelná, takže dávej pozor, co děláš, míra nepříjemných situací se zvedla, ale to už jsi si jistě všimla,“ poznamenal a Lennie souhlasila. Gallirea byla každým rokem snad ještě nebezpečnějším místem než kdy jindy. Změnilo se něco?
„Kromě té nepříjemné vlčice je tu ještě vlče, pravděpodobně sirotek, co s tím?“ zeptala se Života a hledala radu. Nikdy se nesetkala s osiřelcem, který by se stal součástí cizí smečky, bylo to pro ni problémem, který by nejraději řešila konzervativním způsobem, ale nezdálo se, že by se jednalo o správnou věc.
„Ach ano, někdy se to stává a je přirozené nechat je zemřít, což ti i instinkt napovídá, ale také bys mohla zvolit cestu a vlče přijmout, byla by velká škoda přijít o mladého vlka, ostatně jakožto někdo, kdo život dává, byl bych velmi rád, kdyby se mým darem neplýtvalo,“ odpověděl Lennie ohledně Nym.
„Pro našeho alfu by to problém nebyl, ale stále je to velmi nepřirozené,“ oponovala Lennie a Život toto chápal, no stále věřil v alternativní cestu, kterou chtěl ukázat i barevné vlčici.
„Vlče je malé a ano... Její rodina je po smrti, bohužel je to navíc i něco, co se velmi brzy sama dozví a nebude to příjemná pravda, no všichni víme, jaká škodolibá má sestra je, bohužel je to nevyhnutelné,“ oznámil Život a Lennie se zamyslela, zda je opravdu Nym ztraceným případem, který měla nechat uhynout v pasti, kterou připravil Savior. Doufala, že by nikdy nedovolil Nym odejít za Smrtí, ale věřila tomu, co Život říkal.
„Nechceš snad po mně, abych ji přijala já!“ zavrčela na starého vlka, který velmi dobře věděl, jak skeptická Lennie ohledně vlčat je. „Jsem ten poslední vlk, který by měl vychovávat vlče!“ odporovala, ale zdálo se, že Život názor neměnil.
„Může se o ní starat Severka! Ostatně je rozhodně otevřenější vůči tomu mít vlčata, či se o ní může starat zkušená Haruhi nebo samotný Falion! Myslím, že ten by to ocenil! Vypadá na velmi starostlivého vlka, kterému by vlčata i slušela!“ vyjmenovala snad všechny vlky, kteří byli v Ragaru schopnější než ona. A přesto se pohled Života stále neměnil. Nic navíc neřekl. A právě jeho mlčenlivost vytáčela Lennie Ještě více, že o celé situaci snad opravdu přemýšlela.
„Stejně by to nikdy nechtěla...“ řekla nakonec, ale bylo jisté, že by Flundra nakonec přízeň jiné vlčice neodmítla. A přesto že byla Lennie na malé ne zrovna upřímně přátelská, zdálo se, že zlobivá a otravná mladá vlčice jisté sympatie k barevné vlčici chovala.
„Kolik mám času, než se to stane? Je to opravdu nezvratné? Zastav ji! Zastav tetu, prosím, otče," vyskočila na nohy připravena jít zastavit Smrt vlastním přičiněním. Nikdo si nezasloužil nic takového, co mělo vlčici potkat.
„Už je pozdě, nedostaneš se tam včas, sama víš, že není správné ovlivňovat budoucnost, správně o tom ani nemáš vědět,“ poučil Život a bylo jasné, že není možnost, jak udržet Nym v nevědomí.
„Ale můžeš jí pomoci se zotavením,“ navrhl starý vlk a Lennie mlaskla. Stále se jí to nelíbilo, ale takhle neměla moc možností, jak s tím naložit, nejspíše už nepřicházelo v úvahu vlče jen tak opustit.
„Fajn, když už jsem tu, mám pro tebe nějaký kytky, sice nic tak speciálního, ale stejně se ti budou líbit,“ řekla a začínala pohledem vyhledávat vhodné místo pro umístění květů. Když našla pěkný kus volného místa, přesunula se k němu a začala pokládat barevné květy do trávy.
„A kdy mohu očekávat i tvé mladé?“ vyzvídal Život jako starostlivý otec, který už se nemohl dočkat, až bude dědečkem. Ale právě na to měl těch "dětí" dost. Aby měli vlčata ostatní a Lennie ne. Ta se nad jeho otázkou zakuckala tak, že upustila květiny, které držela v tlamě a hodila po něm lehce naštvaný pohled.
„To že příjmů tu bestii ještě neznamená, že se stanu velmi zanícenou matkou, to zase neočekávej, navíc postrádám velmi důležitou přísadu,“ připomněla mu velmi vážně.
„Děláš, jako by to pro tebe bylo překážkou,“ poznamenal vlk. Nad tím se Lennie zamračila a již nic nenamítala, věděla, že by to nebylo moc moudré, ostatně je velmi těžké se s ním o něčem hádat, Lennie music uznat, že má starý vlk přirozeně ve všem pravdu. Konec konců vidí do budoucna, zná minulost. S tím se může vlk jít pak bodnout.
„Jsem moc stará, ač to tedy nevypadá a ještě nejspíše nějakou dobu vypadat nebude,“ povzdechla si a odložila další květy do trávy. Kdysi tohle bylo její hlavní zábavou dne. Pokud tedy ještě opomene dlouhé konverzace s Životem v době, kdy už bylo vše hotovo a nechodili za ním zadní smrtelní vlci.
„Ale každý by měl zvážit tvůj dědičný potenciál, ostatně jsi skvělým ukázkovým vlkem,“ řekl pobaveně a Lennie po něm hodila pohled, který naznačoval, že by měl přestat žertovat.
„Nenudíš se někdy?“ zeptala se Života zvědavě, neboť muselo být stereotypní. Kdo vlastně ví, jak dlouho takto existuje, není to pak spíše prokletí? Ostatně tak by to vypadalo z pohledu Lennie. Odsouzení na věčnost...
„Moc ráda bych tu pobyla déle, ale musím se jít postarat o depresi jednoho malého usmrkance,“ oznámila a usadila do trávy poslední květinu, kterou Životu donesla. Musela si pospíšit, třeba stále bylo dost času na to, aby změnila osud mladé Flundry.

--> Řeka Tenebrae (přes Narrské kopce)

<-- Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Něco, co opravdu neuvítala, je samozřejmě cesta na samotný vrchol. Ten kopec byl vždy nic moc, ale teď se jednalo snad ještě o horšího, když sem následovala onu iluzi, která se nemusela zastavit kvůli odpočinku. A tak Lennie starého vlka, který za touto iluzí stál, proklínala v duchu, jak jen mohla.
Přes vše se na chvíli zastavila, neboť na hlavní stezce cítila velmi známý pach. Přivřela oči a zavrčela. Vochechule tu nejspíše nedávno byla. Bylo také možné, že stále na vrcholu byla. A právě proto hvízdla na iluzi vlka a naznačila, aby to vzali kolem. Jenže iluze se rozplynula. Ostatně bylo už asi jasné, že se Lennie nahoru přeci jen vydá. A taky to udělala, jen si vybrala cestu, která nebyla onou, kterou si vybírá většina vlků, kteří na vrchol cestují. Výhoda, kterou dlouholetý pobyt v horách přinášel.

--> Vrchol

<-- Náhorní plošina

Konečně se to cosi začínalo formovat do jakési podoby. Vypadalo to jako vlk utvořen primárně kouřem. Stále plul nad zemí, jako by se jednalo o ducha. Tak tohle už Lennie znovu zažívat nechce. To jí ani nehne. To se raději zase vrátí zpět. Otočila se. Vlastně se již ani nenacházela na místě, které by bylo alespoň kousek od ostatních. To je zase průšvih. No doufala, že si třeba ještě stále nevšimli, kde vlastně je... no tedy spíše není Lennie.
Konec konců Savior byl uražený, Zakarovi taky nebude příliš divné, že se vypařila. Takže kdo ví, třeba ani vlk neštěkne. Rozhlédla se, aby v trávě vyhledala onu bizarní věc, co vypadala sem tam jako vlk. Teď to opravdu vypadlo jako vlk, který mířil velmi konkrétním směrem k Narrským kopcům. Měla by se zastavit "doma"? Těžko říct, od doby, co vrchol opustila, již se vracet raději nechtěla, co kdyby se příště rozhodla setrvat již navěky. Na druhou stranu je to skvělá omlazovací procedura. Savior nemohl být zas tak starší než Lennie, ale ten vizuální rozdíl byl opravdu velký. Třeba Život něco chce. Či se to děje u Lennie v hlavě? Kdo ví? Odpovědi bude muset hledat nahoře u svého starého známého.

--> Narrské kopce (přes Tenebrae)

<--- Dlouhá řeka (přes Kamennou pláž)

Schovávalo se to mezi stromy, schovávalo se to v trávě. Párkrát se ohlédla, jenže nikoho nezahlédla. Nikdo jí nenásledoval, všichni si šli svým směrem, který tedy předtím byl severovýchod a nikdo se nevydal jinam až na Lennie. Krčila se v seschlé trávě a následovala skoro průsvitnou šmouhu, kterou měla pocit, že už někde někdy viděla. Tedy kdo ví, paměť měla již až moc zápisů na to, aby mohla být více konkrétní. Takhle jí nezbývalo nic víc, než se plížit dál a přesvědčit se sama, že toho není pouze v její hlavě. Věc se vznášela nad trávou, nabírala podobu, ale stále se zdálo, že to není nic jiného než velmi podivný dým.
Ale Lennie dým viděla již tolikrát, že tohle nemohlo být zase nic jiného než čáry máry. Že ona se na to nevykašle, takhle to vypadá, že je v téhle zemi v nepořádku snad absolutně všechno, že ona vůbec vylézá z bezpečí úkrytu. Tak či onak byla zvědavá, no a právě proto pokračovala velmi opatrně vstříc malému dobrodrůžu. Samozřejmě stále měla na paměti, že se musí velmi brzy vrátit. Jen to vykoumá a bude u mrzoutů zpět!

--> Kopretinová louka (přes Středozemku)