Gallirea - Příspěvky uživatele

"No dobrá, tohle je ta nejhorší výprava v historii výprav!" vztekala se Indil, když se obě vlčice brodily hustým sněhem kdesi uprostřed louky. Někdy zavadily o kámen či cokoliv jiného, ale to je nezastavovalo od toho, aby se plahočily dál.
"Nevěřím, že by se ti Život nelíbil, je to decentní chlapák," uculila se Lennie na Indil a hopsala cestičkou, která byla vyšlapaná od ostatních vlků směrem k vrcholu kopců. Narrské kopce - domovina Života, což je vlastně bratr Smrti, o kterém vlci nějakou tu dobu nevěděli, ač jej měli přímo před čumákem. Nevěděli, chm, jak je vlastně něco takového vůbec možné? Ne že by Lennie chtěla být zlá, ostatně na to taky nepřišla bůh ví jak brzy, ale wow, to nikdy nikoho nenapadlo jít se sem podívat? Nikdy ani jednou? Nechtělo se jim, protože jsou moc vysoké?
Nechtělo se jí sice drápat do kopce, ale když už si pro svou kamarádku dolezla až do Smrkového lesa, nezbývalo nic jiného, než se pořádně nadechnout a začít zdolávat ukrutný kopec, který se zdál dnes býti nekonečný. Nekonečný byl právě protože nebylo vidět ani vrcholu, který byl skrytý v obláčcích, které měnily celé místo snad ještě na více mystické než tomu bylo předtím.
"Nechci nic říkat, ale vybral si opravdu příšerné místo pro život," pronesla Indil lehce unaveně, neboť se ještě nezastavily za ten celý náročný den.
Najednou se ale celá scéna změnila a obě vlčice se nacházely v jeskyni Života. Nikde ani nohy a měly celé místo pro sebe. Nečekaly poslušně u mostu a Indil si velmi překvapeně prohlížela celé to kouzelné místo, každou květinu a hlavně velmi pozorně jezírko.
"Neviděla jsi to?" zeptala se najednou Indil a hleděla do vody, jako by byla hypnotizovaná. "Ne, neviděla jsem vůbec nic," odvětila Lennie a moc nechápala, co vlastně vlčice ve vodě viděla. Nemyslela si, že by to bylo něco důležitého, to jezírko znala, bylo mělké a vlk viděl celkem dobře, co se v něm nachází a nenachází, jenže najednou uslyšela ten zvuk.
Nečekala na nic a otočila se, jenže neviděla nic. Nebylo najednou kromě Lennie v jeskyni ani živáčka a hladina jezírka se pouze lehce vlnila. Nedávalo to absolutně žádný smysl, kde je?!
Nechtěla se nechat napálit, jenže vlčice opravdu nebyla k nalezení. No to mě po*er, kde zas vězí?! Nahlédla do jezírka také, voda byla temná a kalná, nebylo vidět dna, vlastně nebylo vidět vůbec nic. Namlouvala si, že to nic není, že se jí to jen zdá a teď s z ní druhá vlčice dělá pouze srandu. Najednou ale něco Lennie popadlo a už byla pod hladinou také. No a v tu chvíli se probudila.
"Nebyla tu Indil?" vyhrkla nadšeně a zároveň velmi zmateně doufajíc, že je tam starý vlk s ní. Naprosto okamžitě se zvedla a hledala vlčici po jeskyni, nikde nikdo. Nezbývalo vlčici nic jiného, než velmi opatrně vykouknout z jeskyně, aby se podívala, co ten starouš dělá. Nikdo neví a už vůbec to netuší ona sama, jak dlouho tady tomu magickému vlkovi dělá společnost, ale čas se zde stával poměrně irelevantní.

<- Sněžné hory

Stále mlčel dokud se nezastavil. Lennie by klidně šla dál, jenže se zdálo, že tady je ten bod, kde to končí. Podívala se na něj otráveně, když konečně promluvil. Vůbec to nebylo předvídatelné. Ale tak pokud je to jeho přání, bránit mu v tom nebude. Nakonec alespoň zavyla na přivítanou a doufala, že se na ní tedy neslétnou jako vrány, když mohla být klíčová při jejich problémech, které řešili s cizí vlčicí na hranicích, které byly díky bohu na druhé straně smečkového území. Podle pachů věděla, že už tu Zakar nejspíše není a opravdu raději zdrhl, aby nemusel sdílet jedno území s Vochechulí dlouho. Jo přesně nad tím samým přemýšlela i Lennie, možná je na čase být tulákem. Třeba to vlastně není zas tak špatné...
"Nemám zrovna chuť se obhajovat a sdílet prostor s Vochechulí, ať se tam klidně sežerou, alespoň budu mít klid od téhle šaškárny," oznámila chladně. A bylo jí fuk, zda si tam prokoušou krky, Falion byl stejně snad natolik silný aby si to tam urovnal sám, Lennie je jen maličká kappa, co nic nezvládne.
"Měl bys jít, je ostatně mou povinností ti oznámit, že jsi na území smečky, pokud tedy nemáš jiné plány, měl bys odejít," procedila skrz zuby tak hrdým tónem "ochránce", jak jen to svedla zahrát. Chtěl se jí zbavit, tak tady to má, Ať si chcípne tam někde, své mu řekla a to se nemění, no on to nevnímá, tak ať si jde kam chce. Věřila, že jestli opravdu odejde, prostě se vypaří, ostatně to tady rád nemá. Ona se otočila, ani pozdrav na rozloučenou neřekla a vydala se do úkrytu, který nebyl daleko. Procházela se po čerstvě napadeném sněhu tak, aby se nebořila až po břicho a musela si pospíšit, jestli se měla do úkrytu dostat dokud nepřestane magie působit. Vypadala naštvaně no přesto měla skleněné oči.

-> úkryt Ragaru.

Přivřela nad tím naštvaně oči. Ne že by jej prokoukla, ale díky směru jí napadlo, že se jí jednoduše hodlá zbavit tím, že bude naoko dělat to, co po něm chce. Šel totiž velmi nápadným směrem. Jestli se nějakému místu momentálně chtěl vyhýbat, bude to pravděpodobně Ragar.
Nakonec tedy velmi opatrně slezla z kamene a zabořila se do sněhu. Nebylo to nic neobvyklého, no brala raději chůzi po sněhu, což byla jedna z výhod Ragarské smečky. Teď by se to samozřejmě šiklo i tady, jenže takhle to asi nefunguje. Sasupěla naštvaně a ohlédla se. Jeskyně byla stále klidná a nezdálo se, že se to změní. Nakonec nad tím ohrnula čumák a pomalým krokem se vydala po stopách Saviora. Nebylo těžké odhadnout, kudy vlastně šel, stopy zůstávaly velmi dobře viditelné.
Už ani neřešila, že nastane zrada, že jí pravděpodobně nechá v Ragaru a půjde si depkařit někam jinam, kde ať si klidně chcípne... Co s tím nadělá, nemůže jo prostě donutit zůstávat věčně. Hezky poprosila a to taky nefungovalo, tak ať si taky trhne vlčí hnátou. Tohle už s ním není možný!
Dostala dobrý plán, u kterého si nebyla přímo jistá, zda chce realizovat. Nebylo by to přehnaně kruté? zeptala se sama sebe, když nad tím cestou přemýšlela. Nakonec zahodila plán s lavinou za hlavu, není malé štěně.
Nakonec jej doběhla a očekávala, co vlastně tedy Savior v Ragaru chce dělat. Samozřejmě věděla, že to nebude jen tak, rozhodně se nerozhodl, že půjde a usadí se v Ragaru. To teď Lennie vnímala jako celkem nemožnou věc, která se jen tak nedala. A právě proto to bylo velmi divné. Jo dělala že absolutně nemá šajn a z ničeho hnědého bručouna nepodezřívá. Však ono se brzy ukáže, jaké má vlastně úmysly a hned poté se taky uvidí, zda to za to úsilí stojí a zda jednoduše nemá začít mávat bílou vlajkou. Držela se kus od něj, ale dávala mu dostatečně najevo, že se nachází v jeho blízkosti. Jen se ukaž, blbečku.

-> Ragar (Seš si jistá, že chceme spamovat i v Ragaru?)

Otevřela jedno oko, aby se podívala, co přesně se děje, nedělo se vůbec nic, bylo naprosté ticho, které přerušoval jen zvuk větru, který přinášel nové vločky. Ticho, to ještě chybělo. Zajímalo jí, o čem by tak mohl přemýšlet, ale nebylo těžké domyslet si, že je to pravděpodobně o nějaké té tragické události. Možná přemýšlel nad Nym, která to všechno dodrbala. Tedy vinu nese Lennie, ale Nym se v tom taky pěkně vymáchala. A jak Lennie očekává, právě to všechno prášila Falionovi a Cynthia k tomu přitakává. Tak to bychom měli se smečkou, co budeme dělat teď? Bylo pozdě na to, aby vymýšlela nějaký únikový plán, či tomu klidně říkejte výmluvy. Jenže Lennie se nevymlouvala. Pokud jí z Ragaru vyhodí, usadí se u Smrti a bude jí otravovat tak dlouho, dokud to jedna z nich nevzdá. Možná by se mohla podívat po jiné smečce, možná by mohla jít mimo Gallireu, možná by to mohla vzdát a jít domů k Životu, kde by už mohla žít navěky. Ale chce tak vůbec žít věčně? Děsila se toho, že je teď omylem nesmrtelná v jakémsi slova smyslu. Nemusela by mít možnost umřít přirozenou cestou, mohla by být vlkopír a žít věčně. Zranitelná byla, takže by nejspíše spáchala nějakou krásnou sebevraždu. Třeba by se ještě alespoň jednou prošla nad kaňonem.
Savior mezitím usnul. No bylo už od samotného začátku jasné, že se na dlouho neodpočinou. Lennie si ale mezitím lehla na břicho a packy natáhla před sebe. Hlavu držela vzhůru a skoro to vypadalo že velmi kriticky pozoruje spícího vlka. Velmi pomalu sem tam mrkla a držela onen neprůstřelný výraz. Nic se nezměnilo ani ve chvíli, kdy nebylo pochyb, že se jedná o můru. Zůstaň tam, kde jsi, ani se nehni, poroučela sama sobě jako vojáčkovi a tak také udělala. Zůstala tak i ve chvíli, kdy se trhnutím probudil. Stále tam byla, mrtvolný výraz, zazděné emoce.
Bez jakéhokoliv slova se ale vydal ven velmi hromotluckým způsobem, kdy pomalu skákal kufr do sněhu. Lennie se tomu nesmála, stále jej sledovala s tím stejným nic neříkajícím výrazem a jen se poškrábala na tlapce. Přemýšlela, co to zase vymýšlí, ale nejspíše jednoduše zkoušel, zda se jí opravdu nezbaví. Kdo ví, třeba zbaví, když si to bude opravdu velmi přát...
Ulehla na samotný kraj jeskyně a sledovala jeho počínání s velmi nepřekvapeným výrazem. Tak nejdříve neznal lepší místo na světě než tuhle morbidní Můžeš být rád, že neovládám magii mého bratra, asi bych si to pak rozmyslela a strašila tě oběma vlčicema k smrti... pomyslela si ironicky a velmi otráveně se zvedla. A to se jí tu opravdu začínalo poměrně líbit. Tedy pokud opomineme pár drobných informací. Zívla a oklepala se. Moc se jí ve sněhu běhat nechtělo, ale neměla moc možností, pokud tedy nebude chtít zůstat s mrtvolkou. Ale vyčkávala a sledovala ho. Možná se nad tím i lehce bavila. Ostatně to vypadalo tak trochu komicky, když se takhle bořil ve sněhu. Najednou se zdál býti tak maličkým stvořením.

Ty kožešiny jsou onen rozdíl, tupoune, pomyslela si, ale nic mu neodpověděla nahlas. Byla velmi ráda, že Savior myšlenky číst neuměl, takhle nad jeho výlevy mohla mít poznámky, které nikdy nebudu vyřčeny. Ostatně to myslí vážně, nikdy si z ničeho reálně srandu dělat nebude. Není nic, za co by sis jej mohla dobírat, aniž by vypadala jako totální idiot. A tak tam tak ležela a nic nedělala, už to viděla jako tu lepší možnost, Savior dostane prostor a ona nabere síly, aby se s tímhle mohla očividně dlouhodobě potýkat, neboť si za svým stála a opravdu ho jen tak nenechá, i kdyby jej měla domů opět táhnout v zubech. No spíše by jej vydírala natolik, aby se tam dotlouknul sám.
Nad jeho poznámkou o vypočítavosti protočila oči a mírně se pousmála, což bylo vzhledem k tomu, jak ležela, nemožné postřehnout. Tohle znělo jako on, ač to tak nevypadalo. Alespoň na malou sekundu. A to asi musí stačit.
Lennie měla problém. Jednoduchý a poměrně častý problém. Vybírala si velmi špatně a i tentokrát to byla na oko velmi špatná a náročná volba. Ale nenadělá s tím absolutně nic. Vezmeme silnou vlčici bez životních překážet, která jde hlavou proti zdi a jednoduše ji probourá bez větších problém, nikdy nic nebyl velký problém a vše vycházelo... No dobře, ne všechno, ale hodně věcí vycházelo. Ke komu takové typy přilnou nejčastěji? K zmr*ům a troskám. Ona lehce masochistická touha sdílet s někým duševní bolest byla tak silná, že si velmi jasně uvědomovala realitu, která se jí líbit nemusela, ale námitky taktéž neměla...
Mel si ty tvoje sračky, stejně tě mám ráda, nechutné, já vím, ale co se dá dělat, život je na mě ve všech jiných ohledech moc milý, pomyslela si při pohledu na něj. Nebojovala proti tomu a velmi klidně přijala to, co by normální vlk nechtěl. Asi jsem psychopat, zamručela si pro sebe znale, jako by to byl obyčejný popis, který používáte, když se představujete. "Ahoj jsem Lennie, jsem velmi výbušná, ambiciózní a přátelé o mně říkají, že jsem psychopat, sladký psychopat." Samozřejmě pro názornou ukázku musíte pak velice děsivým znepokojujícím způsobem zamrkat a nahodit ten nejodpornější škleb nočních můr. V kombinaci s krásou decentní vlčice je to šílená kombinace.
Neřekla mu na to absolutně nic, pouze ocasem skrývala úšklebek a stále nadále polehávala, šklebící se oči ale udržovala na něm. Bylo velmi těžko říci, co si právě myslela, nejspíše ani ona by to teď neodhadla, kdyby se na sebe dívala jako do zrcadla.
Domů by šla ráda, ale až po bouři. A tím teď nemyslela skutečnou bouři. Myslela celý ten problém s Nym a taky se zrovna dvakrát nehrnula k výslechu Faliona o tom, jak nebezpečné bylo Nym sebrat. No samozřejmě, že to tak bylo, konec konců jí chtěla nejdříve zbavit. A teď už si ani nestěžovala. Nestyděla by se říct, že jí malé vlče vlastně neštve. Pravda, moc mluví a hodně o všem kecá, ale to je vedlejší, cítila, že malá vlčice bude mít společensky stejně náročný život jako Lennie, neboť se teď moc nelišila od mladé Lennie. Možná právě proto byla Saviorovi tolik proti srsti. Ačkoliv jí pravděpodobně nemusel až teď poté, co se udály věci ve zřícenině. Ostatně by nikdy nebyl takový, kdyby se jí nevydal u Smrti hledat. I nadále měla Lennie na černou svini vztek, že by si klidně došla pro odvetu. Sice je boj s bohyní prohraný boj, jenže to těžko vysvětlujte nabité vlčici, která je připravená uhodit. A to doslova.

Tři vlčata... Přemýšlela, která další byla jejich. No vzpomněla si jen na jméno toho samečka, kterého Duncan nesnášel a Lennie Jen potkala jen jednou. Ten měl sestru, pak ještě ten malý. Sama vlčata! Hrozné.
"Paranoidní," zasupěla Lennie nevrle a nic jiného neřekla. Nemělo cenu něco takového komentovat, bylo to směšné a zároveň celé tak divné. Tohle je nějaká divná realita? Je tohle sen? Mohl by být! V tom případě bych se mohla brzy probudit. Jenže věděla, že tohle sen opravdu být nemůže. Sledovala Saviora, který vlastně nevěděl, co vlastně dělat a byl celý velmi ztracený v minulosti. Lennie nevěděla, jak se v takových situacích chovat. Velmi ale začínala opravdu přemýšlet nad tím, že by starého blázna opustila, než jí toto zabije. Nevěřila na pověry a příběhy, nevěřila ani na karmu a prokletí, jednoduše to byly náhody, které se jí týkat nebudou.
"No dovol, ale nedávno mě chtěla příšera v jeskyni sežrat a málem jsem tam fakt zkapala," zavrčela nevrle. Byl to oprávněný strach. Příšery nezajímalo, zda je Lennie sebeotravnější silná osobnost, chutnala by stejně jako ostatní lahodní vlci. Mohla být ráda, že byla ve vodě a ta zrovna velmi pěkně vodí elektřinu. Tak alespoň vyřídila montrum a dostali se eventuálně i ven. A zrovna v tu chvíli neměla zachraňovat Cynthiu, světu by bylo lépe a ještě by byl Zakar velmi potěšen...
"Laviny mě neděsí, Smrt mě u sebe nechce," odvětila bez významnějšího zdůraznění věty. Jednoduše to tak nějaký čas bylo, už několik měla být napadrť a není, běhá si po zemi nadále a nejspíše se to opravdu nedá vysvětlit jinak než tím, že zrovna takové otravné a hrozné vlky ani Smrt nechce. Ostatně se říká, že to nejhorší je nejodolnější. Sice tomu říkají tuhý kořínek či co, ale pravda je, že se s nimi nikdo nechce párat, tak si je Smrt nechává na později. Odkládá to, co se jí nechce. Smrt prokrastinuje na nevinných duších. Ironické.
"Víš ty co, mě se tady líbí," cekla trucovně a odvrátila od něj pohled. Domov... Upřímně se tomu tak nedalo říkat, když je tam teď Cynthia, infikovala jediné stále čistě vypadající místo Gallirei, teď už se tam Lennie moc vracet ani nechce. A navíc teď s tou druhou vlčicí... Nestojí to ani za řeč, má času kolik chce, dokud je tam Cynthia, je život v Ragaru příšerná otrava. Falion udělal chybu, že ji přijmul, opětovně se ukázalo jeho dobré srdce, které nejspíše jednoduše Cynthiu nechtělo odmítnout, ostatně jí vlastně neznal. A právě proto Lennie doufala, že se velmi brzy prokvetlá vlčice opravdu vybarví. Doufala, že by s ní pak mohl být velmi krátký proces a v Ragaru by mohl být opět klid. Tedy klid... To je asi něco, co se jen tak neuvidí, když je tam teď vlče.
Složila se do klubíčka kousek od vchodu do jeskyně, aby mohla sledovat dění venku. V těchto chvílích opravdu litovala, že neuměla ovládat magii vzduchu nebo ohně, mohlo být jinak v jeskyni příjemné teplíčko. Ani své kožešiny tu neměla, aby se mohla schoulit do nich. Byla jí celkem zima. Tedy spíše si to namlouvala, severský kožich se nezapře, spíše to pociťovala citově. Její ocas zakrýval celý čumák a jej její dvě elektrizující oči, které ale upírala do země a zdálo se, že už vlastně ztratila řeč. Už ani vločky jí vlastně absolutně nezajímaly. Zajímalo jí, co Smrt řekla či udělala, že byl Savior takový na písknutí, ač se snažil měsíce držet pohromadě. Neměla už ani chuť obhajovat se, ostatně ani nevěděla, jak se přesně dá něčeho takového využít. Jediné, co věděla je to, že si asi velmi brzy asi půjde hodit mašli, neboť tohle je... Upřímně vyčerpávající. Nechtěla se do jeho života cpát, kdyby to z dlouhodobého hlediska neocenil a vlastně nechtěl. Ale nechtěla jej nechávat samotného. Kdo by se pak takhle o samotě nezbláznil? Bylo by velmi jednoduché, kdyby prostě odešla a šla řešit nudné záležitosti smečky, ale jakýmsi způsobem se cítila zavázána k tomu jej nenechat chcípnout. Ne! On se ještě umí bavit a smát! A já na to počkám.
Zavřela oči a vnímala jen sluchem. Nic lepšího už asi dělat nemohla. Teď již doopravdy vyplýtvala všechny možnosti, které by mohla uplatnit při Saviorovi. Už měla dost. Spíše se cítila na dně z toho, že něco vlastně nedokázala a tak tam jen mlčky ležela sklíčená a bezradná. Třeba Ho to za pár měsíců přejde...

Přivřela oči nad jeho slovy. Tak přijde kostivlk bez lebky no! Ale opravdu, jeho slova zněla opravdu chladně a nepříčetně. Ještě před malou chvilkou tu brečel nad tím, jaký je to monstrum a teď se pomalu velmi podivným způsobem nad tím vším skoro až bavil. No nechutně morbidní to dozajista bylo.
Chtěla mu odporovat ohledně příběhu, ale nakonec se ani neobtěžovala. Tak či onak ho jednou řekne Nym, až bude starší. Spíše ji tedy hodlala strašit, třeba by se pak mladá vlčice alespoň poučila, že nemá lézt v zimě na taková nebezpečná místa. Jenže pak odmítl i Elisu a Asgaar. Pfe...
"Mají malého, to víš? Viděla jsem je jako kostivlky, když jsme byli prokletí, musí to být roztomilé," oznámila mu, co vlastně všechno viděla. Zdálo se, že měli poslední dobou vlčata všichni. To je to jako nový trend, či co to zase je? Takhle budou za chvíli všude jako velmi nepříjemná armáda. A to samozřejmě ještě Lennie nevěděla, kolik jich je vlastně v Sarumenu. Savior se vrátil zpět k tomu, co předtím Lennie říkala. Bylo zvláštní, že se jí na něco takového ptal. Ostatně to myslela spíše tak, že by nechtěla překážet setkání starých známých, ostatně s nimi neměla nic společného a byli to přátelé Saviora. No samozřejmě by si polštář jen tak vzít nenechala.
"Kdo ví, asi bych si musela hledat jiného kamaráda, když budeš fňukat," odsekla, neboť se jí zdálo, že bude zkoušet taktiky odehnání. Ostatně srdcervoucí storka o tom, jak všichni umírají, nezabírala. Stále jej pozorovala, jak civí do tmy a vlastně nic neříká. Bylo to divné, ale tak pokud mu to nějak pomáhá, nebude mu to brát, ostatně černá je celkem pěkná barva, takže pokud se jí nemůže nabažit, klidně ať si kouká dál.
"To sis vážně upřímně myslel, že se mi po té tvojí životní story zhnusíš? Co jak? Že se leknu? A čeho přesně? Doteď nechápu, proč jsi říkal, že tě po tomhle nikdy nebudu chtít vidět. Jediný, co nechci už v životě vidět je tahle děsivá hrobka, mám z ní husinu," oklepala se vlčice a překulila se na záda. Tady pravděpodobně neusne. Ač je to nejspíše bezpečné místo, auru to mělo prostě špatnou.
Nudou vytvořila velmi kostrbatě vypadajícího zajíčka, který kolem ní poskakoval. Sem tam mu probliklo ucho a sem tam mu zmizela končetina, více bohužel nezmohla magií iluzí. Lennie sledovala iluzi do doby než se rozplynula. Dloujo nevěděla, že tuto magii taktéž umí ovládat. No stále ji překvapoval fakt, že s ní dokázala na malou chvíli ošálit i Smrt.
"Počasí venku ještě není tak špatné, možná bych se mohla vydat zpět domů, nemůžu tě nutit tolerovat mojí přítomnost," řekla a protáhla se pořádně na zemi, než vstala a oklepala se. Vykoukla ven a měla pravdu, vločky stále ještě nepoletovaly jako šíleně, vánek nebyl bouří a vše se zdálo být velmi poklidné.

Ať už dělala cokoliv, nezdálo se, že by to mělo vlastně vůbec nějaký efekt na Saviora. Stále byl velmi... Svůj a vlastně by asi bylo lepší, kdyby se Lennie sebrala a odešla. No to se přesně nechystala udělat. Kdo ví, jak by to pak vypadalo, kdyby opravdu odešla a nechala jej tam. Možná by pak jeskyně skrývala dvě těla a je jen jedno. Ale na to byl zase Savior až moc velký přeživší. Dokonce se poté i odsoukal pryč. To se jí lehce dotknulo, no nejspíše chce všechno svůj čas a tady jej bude třeba jako sůl.
"Upřímně je to děsivé," polkla nasucho a přemlouvala se, neboť měla velkou touhu ohlédnout se, zda se na ni neřítí Carmen v podobě kostivlka. A kdo ví, třeba by na ní byly i čáry starého zkaženého masa, byla tu ostatně velmi dobře zapečetěna. Zavrtěla hlavou, aby z ní podobné myšlenky dostala. No je jasné, že toto není zas tak ideální místo na trávení nepokojné noci.
"Myslím, že je celkem škoda, že o tomto neví více vlků, příběhy by se měly tradovat, ač jsou bolestivé a tragické," překulila se na druhý bok a dívala se na něj. Stále byl stejně nešťastý a mrzutý. Upřímně vůbec nevěděla, co s ním má dělat. Mohli tu takhle ležet mlčky a on mohl přemýšlet nad čím chce, ale Lennie rozhodně nehodlala mlčet. Domýšlela si pak ke každému zvuku ještě horší věci a celkově tenhle pobyt si rozhodně nezapamatuje jako ten příjemný. Upřímně jí teď všechny jeskyně kromě té v Ragaru děsily, vzpomínala na incident v propadlině. Tma jí děsila, kdo ví, jaká příšera se ve tmě schovává, tady to mohlo být také cokoliv. Co když... Gallirea je toho plná, plná monster, příšer a věcí, které jí chtějí jen tak zabít.
Nad ničím jiným už přemýšlet nemohla, došly jí nápady, které by mohla na Saviora uplatnit. I když možná by se musela jen více snažit. Pokud se odsud chce doopravdy dostat dříve, než tu také skončí pohřbená, bude muset najít způsob, jak se dostat zpět do Ragaru, kde má svůj milovaný kousek jeskyně s kožešinami. Klidně jej by tam Savior mohl být také.
"Půjdeme na návštěvu Elisy! Jistě tě ráda uvidí, respektive tě v Asgaaru vyhodím a pak si tě příjdu vyzvednout," položila mu další návrh. Možná by s tím ona něco zmohla, neboť tohle je k pláči. Lennie už si totiž fakt nevěděla rady. Pokud takhle Savior bude pokračovat dál, fakt asi chcípne, neboť bude velmi na dně z toho, že ani srnku není schopen ulovit. Kdyby mohla, už mlátí hlavou o zeď, jenže nechce provokovat samozřejmě mrtvé. Ach ano, bude mu dávat tolik návrhů, kolik bude třeba. Pokud to bude tedy znamenat, že se dostanou z téhle jeskyně ještě před bouří. Možná by mu pobyt v Asgaaru u známých prospěl. Možná by stačilo vyhledat Sigyho či někoho jiného. Lennie lehce zároveň žárlila, že měl vlastně hodně známých, kteří jej milovali.

Ohlédla se, kde vlastně byli. Už neviděla ani Ageron, který se ztratil v mlhavém zimním oparu, jak se sesypávaly pomalu vločky. Čím déle šli, tím vloček padalo více a bylo jasné, že se to jen tak tady v horách nepřežene. No Savior se odhodlal v takovém stavu zdolávat horské průsmyky a vrcholy, takže nezbylo Lennie moc jiného než se prostě trochu "pochlapit" a následovat jej. Nejspíše bylo zbytečné mu něco takového v počasí, které mohlo velmi brzy udeřit, říkat, protože byl jako skála a vlastně moc neposlouchal.
"O tom mi ani nemluv..." zamumlala Lennie ohledně respektování Faliona. Byl to milý vlk, velmi laskavý a obětavý, ale chyběla tu ona věc, kterou většinou alfy měly. Přirozený respekt z něj dvakrát tak moc nikdo neměl, takže okřídlenému vlkovi nezbývalo nic jiného než si jej získat. A to může být dlouhý proces, který by ani Lennie nakonec nemusela akceptovat, ostatně si utahuje i že samotné Smrti. No tohle je ale něco, co věděla, že ji trápit nemusí, v Ragaru přetrvávala z jiných důvodů a ty měly lákat i Saviora. Ač tedy se jednalo o skeptický a ne zrovna důvěřivý případ.
"Pro mě už to asi není, teď vyhledávám spíše pohodlí, být tulákem je diskomfort, ač tedy máš ty sám známosti, které ti brloh poskytnou kdykoliv," obeznamila jej tak nějak s tím velmi klíčovým důvodem, proč vlastně nezůstala tulákem. Nehledě na to, že Životu kdysi slíbila, že si smučku najde, když bude moci Narrské kopce opustit. Bylo to něco, o čem se pak nedalo vyjednávat, takže se nakonec přidala z velké části právě díky dohodě, která jí dopřála svobodu. Přestože nikde žádným vězněm nebyla.
Věci kolem ctižádosti neřešila. Věci už se neměly tak, jako tomu bylo kdysi a tentokrát už by se asi Lennie to boje o pozice nepouštěla.
A samozřejmě rozhodně by nic nezáviděla Saviorovi. Tak či onak si prostě dala za úkol jej do Ragaru dostat už jen kvůli vlastní sobeckosti. Ostatní vlci tam byli fajn, Starlinga dokonce pasovala jako náhradu Blueberryho, ale nejspíše to nebyli přátelé, které by opravu vyhledávala na nedělní pokec. Chtěla tam jeho! Jediný kus nicotné minulosti, který zbyl. Ač je to tedy formálně ten nejhorší. No součastnost jej vybrousila do krásného zlatého kousku skládačky. Bylo přirozené nechávat jej po svém boku, když je vlčice takový nostalgista.
Savior zrychlil, což se Lennie nelíbilo. Ona tedy energie měla na rozdávání, no nelíbilo se jí, jak se její společník brodí sněhem. Jak byla Lennie za ním, nevypadal zrovna na ten nejelegantnější sněhový pluh.
Sem tam se rozhlížela, kde vlastně jsou, neboť v horách byla, ale ne přímo v této části. Ostatně tu bylo skoro celoročně až moc sněhu na to, aby se sem vlk vydal z vlastní vůle jen tak na procházku. Nelíbilo se jí, že se sem vydali v zimě, kdy jsou taková místa snad ještě dvakrát tak nebezpečnější než v létě. Byla sice na pobyt v horách zvyklá, no tady už si tak jistá nebyla. Mírně položila uši ke krku a stáhla ics, když zaslechla nějaké to praskání či co to bylo. Lavina se tu mohla ostatně utrhnout kdykoliv a ona neplánovala být obětí jako byli vlci v příběhu... A nemusel to ještě ani zmiňovat, aby jí došlo, že toto je místo oné první smečky, ve které Savior pobýval. Tohle místo je zdrojem těch odporných nočních můr, ze kterých se probírá jako po hodinovém běhu dezorientovaný, plachý a naprosto vysílený. Jako by z něj sny tahaly energii.
Zdálo se, že jsou na místě. Rozhlédla se, nic neviděla, vše bylo stále bílé, nic zvláštního, ale to chtěl Savior změnit. Začal vytvářet představy o končinách, kde se nachází, o severu, který byl jeho domovinou, bylo to vlastně velmi blízko. Většina vlků s podobně tmavou minulostí ve stínech jednoduše utíkala daleko než narazili na Gallireu. Savior byl prostě až moc blízko, aby se rány minulosti vůbec někdy začaly hojit. Po jeho slovech měla tolik otázek, ale neptala se na nic, brala to, co hodlal dobrovolně dát.
Kteří rodiče byli natolik velké stvůry, aby něco takového udělali? Kdo byl nakonec smrtí jeho sourozenců? Jak on přežil? Tohle byly jen ty první z mnoha promlčených otázek, na které se obávala ptát, proto jen stála a pohled po jeho mrknutí zapíchnula k zemi. Nevěděla, co se v takových situacích říká. Tedy doopravdy. Nechtěla říkat nic stylem "velice mě to mrzí" či "to je příšerné" či... Samozřejmě to všichni znají. Prázdná slova lítosti od těch, kteří vlastně nevědí, jak lítost podat, v mnoha případech ani neempatizují a pouze dělají to, co od nich společnost požaduje. Hloupá slova. Lennie brala mlčenlivost jako neutrální reakci. Naslouchala a vše promýšlela, ale nehodlala jej přerušovat.
Procházeli územím a Lennie se občasně rozhlížela, necítila se zde velmi dobře, ač to mohlo být díky slovům Saviora. Soustředila pohled na něj ve chvíli, kdy potvrdil, že toto opravdu bylo místo oné smečky. A také samozřejmě místo, kde pobývala oná vlčice.
Pohled na zlomeného vlka, o kterém si Lennie kdysi dávno myslela, že nepohne ani vlk silný jako hory, byl teď tady položen. Pozvedla hlavu výše a sledovala jej klidným pohledem, ač v duchu jí to lámalo na kusy. Tohle chtěla vědět a stále si to připomínala, právě proto to nehodlala zastavovat empatií, sobecky chtěla vědět úplně všechno pro dobrou obou. Nemohl na tohle být nikdy sám, tedy alespoň už nadále ne.
Vzhlédla vzhůru, aby se podívala, odkud že se to ta lavina vlastně hnala. Byla velmi překvapená, když teď vlastně přemýšlela nad tím, v jakém mladém věku musel Savior být alfou. Snažila se počítat roky, ale vlastně ani nevěděla, jak starý je. No bylo jasné, že to muselo být někdy v době, kdy se Lennie teprve narodila.
V tu chvíli už jej chtěla i zastavit. Nechtěla aby mluvil dál, mělo to devastující dopad a mohlo to být ještě horší. A poté zmínil Sianu, což už se nezdálo býti zas tak dávnou historií, no stále by bylo lepší, kdyby i tato vzpomínka zmizela v toku času.
Tady už nebylo zrovna ideální, jakým způsobem se ti dva stali alfami Klímové smečky. Nevítané no bohužel se jednalo o přirozený koloběh hierarchie a jinak to nešlo. S touto myšlenkou jej následovala tam, kam si přál, netušila, zda ji může odvést na ještě více znepokojující místo, ale nejspíše se mýlila, když si myslela, že už to horší nebude. No to nejdříve netušila. Lehce nervózně přešlapovala u vchodu do jeskyně, kterou musel Savior částečně obnovit, aby se vůbec dostali dovnitř. Bylo znát, že zde léta vlčí tlapa nebyla a jednalo se skoro o perfektní hrobku. Tedy takové přirovnání se alespoň vybavilo Lennie v hlavě. Zdrženlivě jej následovala dovnitř a upřímně měla špatný pocit. Nemohla to popsat jako strach, neboť přímo netušila za roky, co to vlastně znamená mít strach, ke tentokrát se k tomu pravděpodobně blížila. Místo působilo mrazivě. Neřekla nic. Mezi námi to je příšerné místo, kam vlci berou vlčice. Čekáte louku plnou květin? Krásná pobřeží s bílým pískem a krásným mořem? Bum! Dostanete hrobku. A tentokrát to bylo již pravdou.
Lennie SE tomu ani nedovolia. Upřela pohled do tmy a její opovážlivost jí donutila lehce zatnout zuby a nabít kožich natolik, aby několikrát volty zapraskaly a objevilo se několik výbojů, které na malou chvíli odhalili onu hrůzu... Tmu. Ne vážně, nepomohla si ničím, žádné děsivé kosti, žádné tlející maso, pouze další tma, kam se až světlo dostalo. To jí donutilo obrátit pohled k Saviorovi, jakoby právě nic neudělala. No nehodlala se obhajovat, je prostě jen velmi zvědavá na to, aby se nepokusila zjistit, zda je to opravdu pravda. Morbidní ach ano, ale taková už prostě je nehledě na to, jak příšerné srdcervoucí příběh to je a že je jí to opravdu upřímně líto.
Vážila si faktu, že byla první, které toto ukázal. Samozřejmě si to technicky vzato vydupala a vymlátila, ale kdyby jí to nakonec Savior sám nechtěl ukázat, mohl přestat již dávno a mohli se vrátit zas zpět do víceméně příjemnějších končin Gallirei. Ale byli tu. Pořádně se nadechla, bylo toho na malou chviličku moc, ale s tím se okamžitě vyrovnala, jako by právě dostala po tlamě.
Pousmála se nad jeho milými slovy zahrnující nikoho jiného než Elisu. Vlčici nikdy nepotkala, ale na druhou stranu potkala hodně vlků, kteří v Asgaaru našli domov. A ti o ní mluvili s respektem. Teď ještě jeho slova a začínala si být jistá, že je Elisa osobností.
"Myslíš Nailu?" zeptala se opatrně, neboť nechtěla udělat chybu. Chvíli trvalo, než si Lennie na vlčici vzpomněla, ale vybavovala si černou vlčici s červenýma očima a pravděpodobně i bílými odznaky. No to poslední není zas tak jisté, je to fakt dávno, co ti dva přišli do Narvinijského lesa spolu. Ona ale opravdu po nějaké době zmizela a už se nevrátila.
Sledovala, jak se bez života sesouvá k zemi a o všem momentálně ještě v duchu přemítá. Chvíli jej pozorovala, jak se nehýbe skoro ani o centimetr, jako by skoro nedýchal. Poté se na malou chvíli obrátila k oné temné chodbě ukrývající tajemství. Mírně se oklepala, měla z toho doteď upřímně husinu. Pohled ale vrátila zpět na Saviora, pořádně se nadechla a udělala pár kroků k němu. Ulehla do bezprostřední blízkosti, ale nedotýkala se jej jinak než trupem. Celé si to ještě přehrávala v hlavě, bylo toho hodně na pobrání, no vlčice se snažila, jak se dalo. Položila na jeho záda svůj ocas a natiskla se na něj pevněji, aby jej zahřívala více. Byl stále mokrý, teď už mokrá srst i promrzla, musel mrznout.
"Tolik zlého se stalo, ač jsi se staral o druhé... Nech mě se teď starat se o tebe," zamumlala tiše, ale bylo to jasné jako den. Po tom, co jí vše řekl byla připravena být na onom dlouhém seznamu těch, které si díky němu Smrt vezme, ale kdo ví, třeba bude zdrženlivá, ostatně Smrt se chtěla její duši vyhnout jak nejdéle to jde. Není tohle ideální? Drcla do něj přátelsky velmi lehoučce hlavou a položila svou tlapku na tu jeho.
"Mluvil jsi někdy s někým, kdo je po smrti?" zeptala se mírně nejistě, ale netušila, zda vůbec o něčem takovém Savior věděl. On věděl o tomhle místě všechno. Tedy tím myšleno Gallirea jako celek. No mohlo mu něco takového uniknout, právě proto se rozhodla o informaci podělit. "Je to místo, kde se můžeš setkat na malou chvíli s mrtvými, myslím, že už to dávno obě odpustily," podívala se na něj vážně. Nežertovala. Vážně o tom místě slyšela od Starlinga, je reálné, odsud daleko, ale kdyby se třeba Savior rozhodl vydat na onu cestu, bude jej ráda následovat, pokud by si to přál.
"Můj život neskrývá žádná velmi temná dramata, krev, bestiální rodinu, ani si nevyčítám věci, které nejsou přímo má vina, proto chci, aby ses o to podělil, je škoda, že nejde smutek doslova předat z duše na duši, ale vážím si toho, že se mnou vše sdílíš, ač jsem v tomhle vlastně k ničemu a nemohu se postarat o to, abys na všechny ty špatné vzpomínky doslova zapomněl," sledovala své tlapky posmutněle. Tohle je upřímně příšerná situace, ve které se někdo může ocitnout. Je těžké, když chcete pomoci, ale vlastně není moc způsobů, jak to efektivně opravdu udělat.

<-- jezero Na'hi

Zamumlala cosi, co znalo jako: "Kdyz myslíš..." a nechala to být. Ostatně tohle bude spíše o jiném čase, pokud tedy vlastně nakonec hodlá vůbec něco říct. A nemusela čekat zas tak dlouho, než konečně něco řekl. No obsah byl trochu podivný a ne všechny vlky by to zrovna potěšilo. Nejdříve se zamračila, to se snad okamžitě změnilo, když se zpamatovala z toho, co vlastně vypustil. Chm...
"...Tak to asi děkuju?" odpověděla lehce zmateně, neboť nikdy nevíte, co vlastně na podobné věci odpovědět. Jen nad tím chvíli přemýšlela, neboť to bylo úsměvné. Jojo, nejsem tak špatná, jak vlci říkají... Hej cože? Já nejsem vůbec špatná!
"Náš problém byl velmi spjatý s postavením, tedy alespoň z mého pohledu šlo hlavně o to, byl jsi starší, zkušený, bylo přirozené vidět že jako problém," řekla aniž by nad tím více přemýšlela. Pravda je taková, že jí jednoduše sral těmi řečičkami narcistického idiota, který čas od času udělal díky tomu omylem něco dobrého.
"Samozřejmě," odpověděla mu stejným tónem a pohled zabodla více méně k zemi, kde sledovala, jak odhazovala tlapkami sníh vpřed, když se bořila do čistého čerstvého sněhu, který musel v horách napadnout nedávno. Doteď kolem poletovaly vločky a Lennie by se z toho pravděpodobně těšila. Ostatně měla takové chladné ale zároveň velmi krásné počasí ráda.
Ani se ho nehodlala ptát, kde je vlastně ta jeho jeskyně, kam nejspíše mířili. Normálního vlka by nenapadlo jít se procházet v zimě do zasněžených hor, ale tak xo by jí to teď mělo nějak extra zajímat. Velmi brzy na to se začala bořit do čerstvého sněhu.
Osobně mu méně lezu na nervy, to je zase podivných informací, něco takového je přímo zářivý kompliment,přemýšlela lehce ironicky nad tím, co řekl. Něco takového si samozřejmě nehodlá jen tak připomínat, ostatně být "snesitelná" není přátelský status, na který by mohl být vlk pyšný. No tak či onak asi lepší než všechno, co může o vztazích s ostatními říkat třeba taková Cynthia, která by pozitivní vztahy dokázala spočítat na jedné pacce.
Ale tohle je věc, kterou už předtím řešili, stále se mu ta odpověď nelíbí, potřebuje jinou, není to snad možné jednoduše změnit po letech názor? Někteří ostatně říkají, že se nikdy nic nezmění a tím pádem by měli zachovávat stejný postoj jako kdysi. No upřímně kdysi by Lennie Saviora nejraději kopnula ze srazu, by mohl konečně přestat svou entitou zabírat místo v Narvinijském lese. Ach ty staré dobré časy. Teď by ho samozrejme za ty kecy taký rada z toho štátu kopnula, ale je jasné, že nroc takového může tentokrát zůstat už pouze jako úsměvná představa, až na něj zase bude chtít ječet.

S tím ohledně Nym měl pravdu, vlčice nemohla nijak oponovat faktu, že se v tomto zmýlila a vlčata ji nejspíše zas tolik nevadí. No možná se to dalo říct jen o Nym. Konec konců je to jediné vlče, se kterým Lennie přišla do přímého kontaktu. Kdysi dávno viděla vlčata Haruhi, ale nemluvila s nimi a vlastně byla pár bezpečných metrů od nich, když se s nimi bavila Scarita.
No toto už nebylo ani tak o Nym, tohle se jí vlastně vůbec netýkalo a problém byl zakopán úplně někde jinde. Jenže nikdo očividně neměl mapu, lopatu zapomněli všichni doma a začínalo se stmívat. A možná právě proto začala Lennie rychle kopat tlapkami tam, kde si myslela, že by mohlo být vhodné místo. No teď se zdálo, že je vlastně úplně někde jinde.
"Já ji neposloucham, kecy má jak stará babka, nehodlám nikdy být její zábavou! Ani nevíš, jak se tomu teď neskutečně hihňá v té její díře," oponovala mu. Psychicky na tom po návštěvě zříceniny nebyla vlastně nikdy špatně, no fyzicky několikrát taky párkrát dostala během těch let přes prdel.
Nezdálo se, že by hodlal vracet úder ve chvíli, kdy se dostal na nohy. Nabídl jí ale něco, co měla chuť udělat dávno, ale držela se zpět. A to nehodlala měnit.
"Jak bys mi mohl někdy důvěřovat, kdybych ti četla myšlenky, očekávám, že mi to řekneš sám, a když ne, tak to nehodlám hledat nečestným způsobem," oznámila mu. Samozřejmě bylo jednoduché vytahovat jednotlivé myšlenky, věci, které by vlk vlkovi jen stěží řekl. No Lennie Tohle u svých přátel nepraktikovala. Tedy ve většině případech pokud to není nutné.
Sledovala jej, jak skáče do jezírka. Nehnulo to s ní. Takový sebevrah... Nemohl si to třeba jít praktikovat do Ohnivého jezera? Jistě by se mu to líbilo víc. No teď bylo jasné, že je mu jedno, co se líbí nebo nelíbí jeho tělu. Z toho stavu by se měl rychle dostat, než jej Gallirea zabije.
Když se vyškrábal zpět, řekl něco, co nejdříve Lennie nechápala. Na druhou stranu podobně reagovala i Nym, který se raději vrhla na Styx, jen aby se ostatní nedozvěděli její tajemství o tom, že "díky jejímu přičinění" byla její rodina mrtvá. Tak přesně takhle to zase nefunguje, neboť za to opravdu nemohla, ale efekt to mělo stejný. Ať jí řekne Savior cokoliv, asi nebylo na světě nic, co by Lennie vadilo. U nikoho z jejich přátel nejspíše neexistovalo nic dostatečně temného, aby se nepustila do problémů.
Přestože očekávala, že jí Savior nic nepoví, navrhl, že tedy může dodat celou storku, ač tedy Lennie nenapadalo, co vlastně ještě neslyšela, měla doteď již velký přehled o tom, co se v jeho životě událo a dokázala odhadnout dopad, no nebyla si jistá, zda toho nevytáhne víc. A když ano, co se vlastně změní? On dělal, jako by to mělo ukončit jejich přátelství. To jí nutilo přemýšlet o tom, co by mohlo být tak strašné, že se i Lennie samotná zhrozí a uteče.
Následovala jej velmi opatrně a držela si značný odstup, stále byla v pozoru, no ne tak úplně kvůli možnému útoku Saviora jako spíše kvůli tomu, aby si něco neudělal, ostatně náhoda je blbec v této chvíli je dost možné, že by opakoval postup ze zříceniny. Jednoduše by nechal osud jednat bez vlastního přičinění. Blbec. Ale měl pravdu. Smrt nikdy u Lennie nebyla taková jako u ostatních. Samozřejmě se několikrát porvaly, nadávaly si do koní, hrály na to, která tu druhou ošálí, no Smrt moc dobre věděla již od jejich prvního setkání, že vydírat psychicky Lennie asi nemá žádný smysl, neboť vlčice jednoduše až moc dobře ví, jak to chodí. A samozřejmě Smrt to nikdy neuzná, ale kdo by neměl slabost pro ty, kteří takhle dovolují i na smrt samotnou. Ano, jednou to nejspíše překročí hranice, ale do té doby... Tu Lennie vždy bude pro Ty, se kterými se Smrt nepáře. A je teď jedno zda se jedná o Severku nebo Saviora. No teď si slíbila, že tu mrchu příště zkusí zabít.

--> Sněžné hory

Přesně takový, jako se dalo očekávat. Možná byl pouze méně agresivní než čekala. Nejspíše to bylo díky únavě a pasivnímu chování. Nezdálo se, že by ho něco extra zajímalo, Lrnnie se ani nemusela namáhat se čtením myšlenek, aby věděla, že jo něco dost trápí. Sice nevěděla, co to je konkrétně, neboť to jednoduše není o nějakém malém spratkovi či tak, nejspíše to byla Smrt, která mu něco řekla. V konečném důsledku by ho tam nechala chcípnout. Ne, děkuji, Lennie nebude pro magie chodit kolem jeho kostí, vůbec taková možnost neexistovala.
"Seru na vlče," pronesla naštvaně. Takhle jí dávat vybrat, hnusné. "Nym bude odteď s Falionem, Vochechulí, Severkou... Ono je to fuk, nebude se mnou, takže laskavě přestaň být takový žárlivec," odtáhla se od něj lehce uraženě, neboť se jí dotklo, jak moc řešil problémy s vlčetem. Jo, měl pravdu, ale to už je něco úplně jiného.
"Je od tebe celkem hloupé se na to vůbec ptát," odsekla lehce uraženě a vstala. Když se na pár kroků od Saviora vzdálila, musela se oklepat, ačkoliv byla vlastně úplně v pořádku. Cítila chlad, no nebylo to přímo vinou dnešního počasí, nýbrž jeho chování.
"Mozna bys nad tím mohl alespoň trochu přemýšlet," zavrčela na něj a vypadala mírně dotčeně z toho, na co se ptal. Ostatně kdo by v tomhle případě nebyl, cítila podraz, ostatně myslela, že už tu důvěru mají. Nepotřebovala po něm žádné děkuji, nechtěla vlastně ani nic moc řešit, ale alespoň něco málo očekáváte od někoho, koho jste právě vytáhli z průseru. A teď nejde o vděčnost spíše jako to, jak odtažitě se k ní choval. Problém je, že si to sama neuměla moc důkladně vysvětlit a ráda by ty důvody znala.
"Až budeš někdy připraven o tomhle všem mluvit, prosím, do té doby se neobtěžuj," čekala a obrátila se na odchod. Sice moc dobře věděla, že Savior nepatří mezi ty, kteří by přilezli okamžitě, na dokonce nejspíše nepřijde vůbec, ale už nevěděla, co s tím dělat, jaksi byla v koncích. Postrádala to něco, co by jí napovědělo, jak s ním vynaložit, když je takový, ale těžko říct.
Stáhla uši na krk a s těžkým srdcem se vydala směrem k horám, cestou nakopávala kamínky a všechno možné, co se dostalo pod ruku. Ač předtím běsnila jako drak, stále měla moc energie na to, aby se otráveně zachumlala do pelechu v úkrytu a vykašlala se alespoň na malou chvíli na celý svět. Vykašlala by se na skorochcíplého Saviora, drzou Nym a tedy problematickou vlčici, jejíž jméno vlastně neznala. Ať jí všichni vlezou na záda, stejně se nemusí namáhat, všechno shrábne Severka, takže Lennie nehodlá dělat nic, co by byla práce hodná vyšších postů než je kappa. Konečně se dostala ven z Ageronu a zamířila si to rovnou k úkrytu. Cítila na území onu problematickou skupinu, ale přidávat se k nim nehodlala. Kožíšek už jí zase tlumeně praskal a sem tam se objevila jiskra, ale to jsou jen kousky emocí, které jinak než takto Lennie vyjádřit neuměla.
Zastavila se a pořádně nadechla. A pak znova a znova, sice to vzteku nepomahalo, na možná i naopak se tak více hecovala. Nafoukla se a počítala do deseti. To nepomohlo. A pak počítala znovu. A znovu a znovu, bylo to absolutně k ničemu. Funěla nakonec jako býk a vypadalo to, že exploduje. Ale plnilo to účel. Ohlédla se a přivřela naštvaně oči. Tak takhle to nebude!
Velmi razantně si to štrádovala zpět k Saviorovi.
Když jej měla v dohledu, přidala. Z kroku byl běh a opravdu bezohledně po něm skočila, aby jej povalila na záda.
"Ty zablešenče hnusnej, pár pošklebku od Smrti a necháš se takhle položit!? Styď se! Mršina si dělá debila ze všech a zrovna ty se tím necháš takhle odrovnat? I malý podělaný vlče je víc v pohodě než ty!" rvala ho packami k zemi a řvala na něj jako smyslů zbavená. Očka jí přesto mírně slzely a hlas čas od času přeskočil do vyšších tónin, jak se snažila zůstávat ve stavu hněvu. Čekala na jeho reakci. Na jeho hnusné agresivní chování, ale raději to než tohle. Byl by lepší mrtvý než takový.
"Vrať mi zpět toho odporně chytrolínskýho dědka, kterýmu nevadí svěřit mi problémy!" praštila ho znovu a znovu, jenže rány nebyly nic než pouhá divadelní hra. Štouchala go jemně a ač to na první pohled nevypadalo, tlapka se jí u hrudi vždy zastavila.
Chvíli jej mlčky sledovala a oddechovala, teď už bylo znát, že bylo marné snažit se schovat slzy, bylo to k ničemu, nemohla mu bránit útočit věčně. Byl slabý, ale i tak jej Lennie nemohla držet u země dlouho, seskočila z něj a rovnou couvla několik kroků zpět, srst se jí mírně naježila a přikrčila se, připravena dal mu to vnucovat násilím.

<-- Ageron

Stopovat jej nebyla vlastně problémová věc, byla to velmi jasná stezka mířící k jezeru, které bylo na prahu hor a zároveň stále v Ageronu. Bylo to hezké místo, kde by se lépe pobývalo za jiných okolností. Pro Lennie toto nebylo neznámým místem, ráda si sem chodila pročistit hlavu a užívat samotu. Pokud něco podobného hledal Savior, měl pěknou smůlu, takový luxus rozhodně nedostane. Neměla to srdce ho tu nechat samotného. Co kdyby se jeho stav zhoršil? Konečně zahlédla jezírko a díky tomu i Saviora. Její pohled zjihl. Nelíbilo se jí to. Zastavila se pár metrů od něj a nahodila neutrální výraz. Možná i lehce arogantně vypadající.
"Věz, že jsem tu, abych tě oddělala..." odkašlala si s úšklebkem, ale nezdálo se, že by byla vhodná doba žertovat. No tak či onak byla připravena vyzkoušet vše, co by mu mohlo zlepšit alespoň trochu náladu. Pokud tedy vynechají smrt.
"Mou otravností a láskou," ušklíbla se a velmi opatrně začala našlapovat k němu. Nespěchala a držela se zpět, neboť netušila, zda bude Savior agresivní, či to tentokrát oželí. Ona už vypadala velmi normálně. Žádná naježená srst, žádné jiskry, necenila zuby a vypadala překvapivě velmi mírumilovně.
"Nemusíme o tom mluvit," nabídla mu a posadila se vedle něj a sledovala vodní hladinu. Až teď opět vnímala tu zimu, která dnes panovala, byla to příjemná změna od toho ukrutného vedra, no už by více mrznout letos nemuselo kvůli blahu všech vlků.
"Ale nechtěla jsem, abys mě zase nechal samotnou s tou bankou tupounů," hluboce se nadechla a složila se vedle něj a natiskla se blízko tak, aby mohla ještě ošetřit druhého smrada se stejným zraněním. Nejdříve se držela zpět, neboť očekávala, že se po ní každou chvíli ožene, ale její nutkání být vůči němu milá, bylo o něco silnější. Dávala si to za vinu, neměli vůbec Nym brát s sebou a ještě by si možná i výlet užili. Mohla ho vzít za Životem, aby konečně dal ten starý blázen pokoj ohledně nápadníků, asi by bylo jasné, že mu Lennie lže, no pravděpodobně by raději nic neříkal. A teď? Jsou to zase jen problémy. Rány už nebyly zas tak čerstvé jako ty, které měla Nym, no tyhle byly pořádné. Bylo jasné, že předtím Lennie hrála dost o čas a nikdo nemohl popřít, že byla opravdu brutální. No ale zkuste si odtáhnout samce, který nepatří mezi slabé máničky.
"Pojď do úkrytu, můžeš mlčet tam, nechala bych tě pak i o samotě," navrhla mu, aby se přesunuli do jeskyně v Ragaru. Tady byla zima a vítr. Tam bylo příjemně, pravděpodobně stále rozdělaný a udržovaný oheň a kožešiny zvěře, která byla během roku ulovena. "Prosím," zdůraznila tiše a jemně do něj šťouchla čumákem.

No bylo to nic platné, neboť Nym měla jako vždy vlastní hlavu a byla upřímně na zabití. A tím je myšleno samozřejmě to, že se vydala na vlastní tlapky proti vlčici ve křoví. To ještě scházelo, teď by malou vlčici měli všichni zúčastnění nejspíše opravdu nechat sežrat a bylo by. Jenže to by se pak asi Život zlobil...
V tu chvíli se ale na scénu ukázal naprosto dodělaný Savior, který nevypadal celým tím mr*níkem potěšeně. Nakráčel si sem velmi naštvaně a to přesně poté i vykazoval vůči Vochechuli. Sledovala jeho počínání s kamenným výrazem, no dokonce se i její magie začínala klidnit. Když Nym chytil do tlamy, na malou chvíli uhnula pohledem, ale okamžitě se musela pohledem k té scéně vrátit, aby jí to poté nepřipomněl. Narovnala se a sledovala, jak jí Zakarovi hází pod nohy a poučuje. Velmi efektivně vypadající metoda, no bylo jasné, že se jen tak Nym poučit nedá. A to ani Saviorem, který byl typ, který mladé hodí do vody a buďto se to naučí plavat a nebo chcípne.
Nevypadalo to, že by hodlal o čemkoliv mluvit, nevypadalo to, že by vnímal její existenci jedinou buňkou těla. Přivřela podrážděně oči a opětovně znovu zajiskřila. Jejich malý oční kontakt ukončila a nechala jej jít.
Vlčice pak oznámila, že nehodlala vyhledávat trable. Tedy tak to alespoň mělo vypadat. Lennie pravdu nevyhledávala, no stále zůstávala velmi bdělá. Podívala se na Zakara. "Ráda jsem tě opět viděla, Zakare, doufám, že brzy zase do našich končin zavítáš, ostatně je tu spousta zábavy," mrkla na něj a podívala se na Cynthiu. "Jestli se do smečky chce přidat, můžeš to ošéfovat ty, alespoň si u Faliona prokážeš náklonnost, pokud vše půjde hladce," řekla vlčici a podívala se na Nym.
"Pojď na slovíčko mladá dámo," oznámila Nym a podívala se na ní velmi přísně. Malé vlče nemělo na výběr a muselo vlčici následovat stranou.
"U mě je tvé tajemství v bezpečí, nezajímá mě, co jsi udělala, pro mě jsi stále kamarádka, rozumíš," naznačila jí, aby se maličká přiblížila natolik, aby jí mohla Lennie k sobě přitáhnout. Začala jí olizovat ranky způsobené přehnanou silou Saviora a posadila se.
"Nechtěla jsem tě předtím opustit, ale můj otec Život si vyžadoval mou přítomnost, mohu ti o tom povědět, až budeme doma. Tak či onak Savior... On se nejmenuje Faron, o tom měl Zakar pravdu. Savior šel za Smrtí, aby tě našel, no ta k němu nebyla velmi milá. Mezi námi, je to velmi citlivý vlk, zažil hodně špatného, ale vsadím se, že budeš také jeho dobrou kamarádkou."
Prohlédla si zbytek osazenstva, co se tu v Ageronu sešel a mlaskla. Vůbec se jí to nelíbilo.
"Půjdeš s Vochechulí a budeš velmi obezřetná, nevěřím ani jedné z nich. Ta vlčice, která tě chce sníst lže. O Vochechuli ani nemluvím. No pokud se něco v Ragaru pokazí, Falion je dost silný na to, aby tě ochránil. Když se tak stane, poběžíš se schovat do smečkového úkrytu, nachází se..." Začala poté šeptat, kde se úkryt nachází a tam přesně se měla Nym běžet schovat, když budou problémy.
"Ta vlčice není kamarádka, buď opatrná. Ale věřím tomu, že jsi chytrá a velmi statečná, nemysli na to, co ti Smrt řekla, já tě mám ráda i tak," olízla poslední kousky krve na její srsti. "Já teď půjdu Saviora najít a přivedu ho také domů, bojím se o něj," povzdechla si Lennie. Nechtěla, aby Nym šla také. Normálně by ji vzala, jenže tušila, že Savior nebude příjemnou společností a nejspíše by se do Nym nakonec pustil. Ostatně ji teď pravděpodobně bude za všechno vinit. "Drž se Vochechuli u boku! Ale vždy u toho, kde není ta cizačka, utíkej, pokud to bude možné, jasné? Nechci žádná mrtvá vlčata, sejdeme se poté u večeře, přitáhnu nějaké jídlo," poznamenala ještě, než se opět postavila na nohy. Hlavou šťouchla do Nym, aby se vydala za ostatními a počkala, až se opět připojí k Cynthii. Usmála se a otočila na odchod. Savior nemohl jít daleko.

--> Jezero Nä'hi