Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 26.1 - 3/5

Tohle je asi další zbytečný příběh o počasí, ostatně psát sem je příšerná záležitost. Takové věci bych zakázala, ale zde je tedy příběh o tom, jak se ztratilo jednomu vlčeti slunce. Emil byl tak trochu deb... Byla bych to třeba napsala, ale všichni víme, co tím myslím. Myslel si, že je se sluníčkem kamarád. Dalo by se říct, že se jedná o velmi jednostranné přátelství a slunce vlastně ani neví, kdo je vůbec Emil. Líbilo se mu to jméno, dala mu jej maminka, která si myslela, že si nikdo nebude z takového pěkného jména dělat srandu. Už abychom tedy ale začali, co je centrem Emilova problému. Určitě víte jako každý dobře učený vlk, že slunce přijde a odejde, že? Emil je ale deb... Bůh ví, co on si v té své nemocné hlavičce myslí, prostě to vypadá, že sluníčko u něj nikdy nezapadá. Alespoň to nikdy neviděl.
Lámal si denně hlavu, kam to slunce chodí, takže si řekl, že bude skvělý nápad, když počká a zkusí jej následovat. To samozřejmě nevěděl, jaká to bude šílená chyba. Ale to už předbíháme. Emil celý den hřál svůj kožíšek na teplém letním sluníčku a čekal, kdy nastane chvíle a slunce zmizí. hned si toho nevšiml, ale slunce bylo blíž a blíž obzoru. Už to vypadalo, že zmizí za horizontem a v tu chvíli chudák Emil vyrazil vstříc mizícímu sluníčku, které se s ním loučilo. O tom, že se vrátí si malý vlk nebyl jist. Takže se rozběhl, co mu nohy stačí.

Pokračování zas za 14 dní

<- kopce

Loterie 26.1 - 2/5

Konečně vylezla až nahoru. Život na ní už čekal a tentokrát vypadal jinak, než si jej vlčice pamatovala. Už nebyl jak od borůvek a hodil se do celé ledové scénerie jako paní Zima. Tu Lennie samozřejmě neznala, ale takhle si její vzhled pamatovala. Jinak se nic nezměnilo, stále to byl velký a silný vlk. Prostě hezoun.
Dlouho jsme se neviděli," zavolala na něj Lennie nadšeně a přidala do kroku, aby vlk nemusel stát na mrazu dlouho. Přivítali se a Život jí poté zavedl do své jeskyně, kterou Lennie moc dobře znala. Jak by mohla zapomenout, na prázdniny plné klidu.
"Vypadáš úplně jinak, to sis řekl, že budeš vypadat jak kus ledu?" zeptala se jej pobaveně a Život se usmál. Po dlouhých letech si nejspíše řekl, že ten vzhled, kterým předtím oplýval, nebyl již jeho oblíbený, proto si našel jiný.
"Příjemná změna, že?" odpověděl jí polichocen a poslouchal, co bude mít vlčice na srdci.
"Moc ti děkuju, že jsi mě nenechal umřít, ať už jsi udělal cokoliv, nikdy ti nebudu schopna takovou skutečnost oplatit, dovol, abych tedy nosila jen dobré spojeno s tvým jménem," poděkovala mu za záchranu před vyhladověním a umrznutím.
"Proces znáš, nebudu se s tebou bavit, dokud vypadáš takhle," oznámil poměrně suše a kývl, ať se zubožená vlčice dojde omýt. Nedělal to často, ale u ní mohla být malá výjimka.
Lennie ponořila packy do studené vody tůně a bez okolků následovalo packy i celé její tělo. S trochou nechuti ponořila pod hladinu i hlavu a počítala dobrých 20 sekund, než ji opět vynořila. Vypadala o dost lépe. Kosti jí už netrčely a vypadala o dost zdravěji. Po sněhu, ledu a suchých větvích v kožichu nebylo ani vidu... Byla jako nová. Až takhle jí velmi rád pomohl.
Podívala se na sebe na vodní hladině a překvapeně vydechla. Samozřejmě nebyla ani tak překvapená ze změny svého vzhledu jako spíše z toho, co měla na uchu. "Co to je?" vydechla udiveně a prohlédla si své ucho z několika různých úhlů, jak jen to hladina vody dovolovala.
"Bohužel už jsem nemohl najít kámen, který zdobil tvůj přívěsek, takže si musíme vystačit s tím, co z něj zbylo... Líbí se ti to?" zeptal se jí vřele, neboť Lennie měla jednoduše slabost pro různé kovové ozdoby uší. "Je to moc krásné, děkuji ti," špitla a ještě se chvili povalovala ve vodě, která byla teplejší a teplejší. Ta tůň byla skvělá a až skoro VIP záležitost, kdyby s Životem neměla tak dobrý vztah a nebyla dlouhý rok s ním tu v kopcích, nejspíše by nic z toho neznala.
"Jak jsou na tom děti, jsou všechna v pořádku? Samozřejmě nemyslím duševně, to asi oba víme, že jsou všechna dost narušená, ale Savior říkal, že si není jistý jejich fyzickým zdravím," zeptala se Života velmi starostlivě, neboť nebylo jisto, jak jsou všichni na tom. Určitě tedy byli v pořádku a Savior pouze zmatkoval, aby byla hlavou ještě víc v pejru.
"Bez obav, pokud je mi známo, všichni jsou stále naživu," ubezpečil vlčici, aby o své mladé neměla strach. Vedlo se všem poměrně dobře. Respektive stále všichni měli všechny končetiny, někdo byl i sociálně přijatelný... Dalo se to. Možná i předčili očekávání...
"Jinak když už jsme u těch náušnic, všimla jsem si, že Savior tu svou cetku ztratil, nemáš ji náhodou ve svých ztrátách a nálezech?" zeptala se jej s úsměvem, neboť si byla vědoma, že jej stále s něčím otravuje. Na druhou stranu jak říkal Savior, musí se tu stejně neskutečně nudit, takže si byla jistá, že vlastně Život nebude nic takového jako malé laskavosti míti za zlé.
"Někde jsem ho tu měl, kdybych jen věděl, kde..." řekl zamyšleně a začal si prohlížet jeden rampouch za druhým. Chvíli to trvalo, než našel ten správný. Vlk vzal rampouch i se šperkem do pusy a začal kousat. Kus ledu byl hned na padrť.
"Tak a měl by být tam, kde má," řekl. když celou náušnici i s ledem spolkl. Kdo ví, zda opravdu skončí na uchu Saviora, ale nejspíše to byl další magický rituál.
"To takhle polykáš úplně všechny?" zeptala se překvapeně, neboť věděla, že někteří vlci měli opravdu velké šperky, které by mohly být problém.
"Ve většině případech, ale zmiňovat se o tom nemusíš, stejně jako ses nikdy nezmínila ani živáčkovi o všech těch tajemstvích a kouzlech, co jsi tu u mě viděla," řekl a prohlížel si své květiny, které zdobily jeskyni, ačkoliv byl venku příšerný mráz.
"Víš, že bych tu s tebou zůstala jako kdysi, ať už by to bylo jen na zimu, ale teď mám dole pod horou toho hnědého morouse a slíbila jsem, že se vrátím," řekla mu omluvně, neboť ji začínal popadat onen pocit, že by v kopcích mohla ještě alespoň pár hodin zůstat. Ale moc dobře víme, jak by něco takového dopadlo a to ona si nemůže dovolit.
"Slyšela jsem ale, že tahle tůň může i omlazovat? Zadarmo to ale není prý, což drahý příteli?" zeptala se a zajímala se, co jí to bude stát.
"Ač jsme toho společně prožili hodně, i od tebe si budu nárokovat mušle a křišťály... Snad se neurazíš, drahá..." řekl a prohlédl si svou hromadu čirých kamenů.
"Ne, chápu to, samozřejmě to očekávám, Nechci využívat našeho přátelství, už jsi udělal více než dost, kdo vypadá z tuláků takhle dobře během zimy?" ubezpečila jej, že je to v pořádku a vše potřebné pro něj nachystá na další setkání. Hodilo by se jí omlazení, není jako bývala. S těmito slovy opatrně vylezla z tůně na mech, aby se usušila, ale to už do jeskyně začal proudit teplý vítr, který se postaral o hezký a načechraný kožich.
"Ne abys ho hned zašpinila!" upozornil jí Život a celou si ji prohlédl. Byla k nepoznání. Rozhodně sem přišla vizuálně úplně jiná vlčice. Ta už jen pokývla a Život jí vykouzlil za ucho hezkou bílou květinu, která toho asi moc nevydrží, ale gesto to bylo pěkné.
"Když se zase se Saviorem pohádáme, vrátím se k tobě, dobře? Do té doby straž život a dobro mých blízkých... A požehnej dětem Lucy, neboť to jinak bude katastrofální," rozloučila se zdvořilým pokývnutím, ale stále stála na místě, jako by najednou zapomněla, co vlastně chtěla udělat.
"Akorát jsi odcházela," připomněl jí po chvíli sám Život a Lennie se probudila z transu, jako lusknutím prstu.
"Ach ano, jsem na odchodu," vzpomněla si a opravdu již tentokrát teplo a příjemnou atmosféru opustila do zimy a ledu. Alespoň nevypadala jako hastroš a nějakou dobu nebude vypadat jako hastroš. Ona si na ní ještě zima zase vybere své, ale tentokrát měla alespoň šanci na život.

-> kopce

Loterie 26.1 - 1/5

Savior podal poněkud špatné zprávy a Lennie nechtěla hned panikařit. To by zas bylo, neměla na to ani energii, takže se jen párkrát hluboce nadechla, než se rozhodla, že bude dobré se na to optat.
"A dříve jsi mi tohle říct nemohl?" vyhrkla starostlivě Nejlepší bylo, že se nacházeli tu, takže se dozví od Života, jak to s jejími ratolestmi opravdu je. Měla více otázek, ale teď jí tolik nepadaly do hlavy, takže doufala, že čím blíže bude vrcholu, tím více věcí se vyjasní a utvoří nějaký jistý plán.
"Víš to nějak jistě... Možná i ano, nebylo by to zajímavé? Kdyby mi někdo někdy dal možnost, vezmu to," zatvářila se velmi roztomile, neboť bylo jasné, že by něco takového bylo asi opravdu velmi katastrofální. Tak či onak jí nikdo naštěstí nic takového nenabídne a jen po tomhle kraji chodí ještě horší vlčice, které by si to zasloužily. Ale ona nebyla pozadu, že...
"Neřekla bych, že je to úplně ideální, to by se oba netvářili jako deprese sama... Jen jsou asi věci, které my jakožto obyčejní vlci nechápeme," podotkla, neboť to nikdy ani u jednoho nevypadalo ideálně. A že se trochu divila. Vždycky měla právě onu ideu o tom, jak poklidný život žije ten vlk tady nahoře, ale není to zas tak pravda, všechno má stále nějaké mínusy...
"Ano? V tom případě jsem na ní tak hrdá, jsem ráda, že z ní nevyrostla žádná hodná puťka, raději šídlo, které může rvát hrdla medvědům než nějakou zakrslou krysu," usmála se a myslela to vážně. Jejich dcera prostě nemohla být něco milého až andělského. Vlastně nemohla být ani normální, když si jeden vezme, do jakého chaosu se všichni narodili. Měli právo na to být divní všichni do jednoho.
"Kdybych se dlouho nevracela, přijď pro mě, ale neboj, nemám v plánu u něj zůstávat," mrkla na Saviora, než se otočila a svižnějším krokem stoupala do hor. Samozřejmě tempo nemohla udržet věčně, takže po několika minutách zpomalila, aby se zároveň kochala výhledem na zamrzlou Gallireu.

-> Vrchol

<- Středozem

// Loterie 25.1 - 2

Udiveně se zatvářila, když ji oznámil události minulého roku. Takže se zas děly samé divné věci... Nic nového. "Tak to je dobře, že jsi zůstal na živu, jak bych si mohla na stará kolena hledat nového břídila..." usmála se mile a poslouchala jeho názor na život Bohů.
"To si piš! Metala bych denně blesky a počítat kameny by mě nebavilo, takže bych trápila ty nebohé duše den co den!" zasmála se zlověstně. Ono je možná dobře, že není Lennie Smrtí, ačkoliv kdo ví, budoucnost je nevyzpytatelná. Příště se Smrti zeptá, zda nehledá třeba jen víkendový záskok!
"Když jsem u něj před lety zůstala já, byl velmi šťastný. Není špatný vlk. Ba naopak velmi milý a každý den se staral o moje blaho, vlk si tam hned přijde božsky. Není divu, že jsem pak vůbec nedávala pozor, jak dlouho jsem vlastne v horách. Vlk by nejraději už to místo nikdy neopustil. Beru to jako přítele po tomto incidentu. Ačkoliv u Bohů vlk musí mít rezervu, kdo ví..." řekla a vzpomínala na to, jak se skoro zasekla v čase. Opravdu ten vlk byl až moc sám... Škoda, že mu tam někdo nedělá permanentně společnost.
"To jsou mi ale věci," pronesla nezaujatě a pokračovala tedy od tůně dál. Zajímalo jí, zda za to mohl Savior, či opravdu najednou tůně rostou ze země jak houby. Nebo to byli zas bohové? To jsou věci. Poslední dobou je to horší než kdysi. Raději už více neřešila. Savior ale byl velmi překvapen, když se lennie zeptala na těhotnou Lyl. To jako není těhotná ona? Tak kdo jiný by mohl? Tapala v paměti a nic jí nenapadalo. Jenže pak na to kápla.
"No předpokládám, že se bavíme o Lylce, kdo jiný by jako měl mít mladé? Nechceš mi tvrdit, že Lucy a E... Nene! Kecáš! Teď si střílíš, jak ti dva mohou mít vlčata! Však jsou jak děcka," zabědovala nad početím ještě šílenějších kombinací než kdy jindy. A tím je tedy opět a znovu spojen rod s Asgaarem... To jsou ale věci, vlčice spí a najednou je celý svět vzhůru nohama. Sice neměla tolik času poznat je osobně, ale příjem informací dostávala ze všech stran, že si udělala obrázek dosti jasný. To zas budou katastrofální vlčata... A to už si myslela, že horší než ta jejich být nemůžou.
"Jdeš se mnou nahoru? Ráda bych, abys taky nabral síly," pobídla jej, aby ji doprovázel až do samého domova Života. Je to náročná túra, tak nechtěla tak úplně toto zvládnout sama. Ale samozřejmě pochopí, pokud se Savior rozhodne zůstat dole.

// Loterie 25.1 - 1

Ty jsi mi tedy darebák, pomyslela si vlčice, neboť nebyla to tenkrát ona, která Saviora drze Smrti ukradla, jako by byl kus fláku? Těžko říct, jestli myslel tuhle situaci nebo jinou, ona víceméně neměla žádné jiné informace o takovém dalším incidentu a jelikož se ani on sám nepochlubil více, zůstane to pro teď tajemstvím. "Asi jsme si to prostě nějak zasloužili..." odvětila a chtěla to nechat být, jenže to by pak mezi nimi bylo zas ticho. Takovéhle sešlosti po nějaké době jsou jednoduše vždycky nejdivnější, neboť kdo ví, co si zas mají říct. Ale u Saviora to nebylo tak zlé, vždy se situace s ním dala řešit vtipem nebo jej jednoduše drze popíchnout. Ona jediná si v rámci možností mohla něco takového dovolit bez následků. Ostatně je skoro jasné, že by za běžných okolností spíše ona nabančila jemu. Má na to až moc zákeřně útočných magií...
"Třeba se ti dva dohodli, že už je nebaví dělat Smrt a Život... A předají to nám! Jen si to představ, byla bych Smrt a dělala bych to, co dělá ona... Když se nad tím tak zamýšlím, je to asi opravdu trest... Představ si tu věčnost nudy..." přemýšlela prakticky nahlas, ale své zvláštní myšlenky předávala i Saviorovi.
Nepamatuju zimu, kdy by i Ohnivé jezero bylo pod ledem!" opáčila se. Ostatně tu zimu, kdy putovali s Nym, tu zimu bylo snad ještě hůř než teď, a ani v tu dobu nebylo pod vrstvou ledu. A lennie nepřišlo, že by bylo podstatně větší zima než tenkrát, kdy museli žrát velbloudy, protože jinde potrava nebyla... V tu chvíli se ale udiveně podívala na Saviora, který jí najednou prezentoval záhadnou tůň vody hned uprostřed Středozemky. "Jsi mi to ale skvělý badatel," pochválila jej a sklonila se, aby mohla ukojit žízeň. Nemohla smočit kožich, neboť by opravdu neuschla do sucha. To jí na tom štvalo... "O něčem nevím, drahý?" zeptala se jej popichovačně, neboť tohle nebylo normální, takže zbyla už jen jedna možnost, kterou je samozřejmě magie.
"O ano! Udělej z větví sáně a táhni mě můj muži!" smála se a opustila břeh tůně připravena na další pochod. Byla stále stejně zubožená, ale alespoň měla svého mladistvého elánu na rozdávání.
"Počkej, ona už je znovu zbouchnutá? Takhle v zimě? To zní trochu nebezpečně," reagovala starostlivě na nové početí nevlastních vnoučat. Však zima teprve začala a zkušenosti z předešlých let říkají, že teď není vhodná doba na prcky...
"Pojďme za Životem, alespoň se dozvíme něco nového, dá nám pohoštění a cestou popřemýšlim, zda by se mi nehodila nějaká praktická magie... Možná bych se nechala přemluvit na magii země..." řekla zamyšleně a lehce změnila kurz.

-> Za Savkem

//Loterie 24.1 / 4

Bohové... Jaká to sranda. Možná opravdu za něčím takovým byli oni. Však jinak už to ani vysvětlit nejde. Nemohla trčet ve sněhu tak dlouho bez zásahu Života. Proto přikývla na nápad Saviora, který jej chtěl navštívit, aby se dozvěděli pravdu a zároveň aby Lennie u něj dosbírala své ztracené síly.
"To je dobrý nápad, ale úplně se necítím na to, abych šplhala až k němu nahoru, nejsem zas tak silná, abych se tam zatím mohla vydat, pro začátek můžeme dojit k jezeru, abych nebyla jak rampouch?" zeptala se a tohle se jevilo jako o dost přívětivější návrh, neboť úplně nevěděla, zda vůbec někam do hor zvládne jít. Odpověď je, že samozřejmě nic takového nezvládne nejspíše ani po dobrém odpočinku u Ohnivého jezera, ale pokusit se může.
"A po cestě mě musíš chránit! Jsem teď drobná a křehká vlčice!" zvolala a vydala se svižnějším tempem, ačkoliv její tělo bylo v jakémsi stádiu rozkladu. Třeba ještě po cestě najdou něco k jídlu. To ale spíš ta vydra byla velká náhoda, než aby se poštěstilo znovu jíst. "Co je nového taťko?" zeptala se v lepším duchu, aby nebyl tak mrzutý a cesta lépe odsejpala. Muselo se toho tolik udat. Ostatně poslední roky byly velmi hojné na události, ať už to byly události dobré či ne. Jistě Savior věděl, co je nového v Asgaaru, později jistě vyklopí i osudy dětí a nejspíše opravdu všechna žijí, neboť by ji jistě nenapínal a oznámil opak. Musí je později všechny vyhledat!

-> Středozem

Loterie 24.1 - 5

Bol krásny jarný deň a celá pláň kvitla. Jeden by povedal, že je toto všetko skutočné. Tak prečo mala tak zrazu zlý pocit? Ležala v sedmokráskach a slnko pražilo jej kožuch príjemnou teplotou tak akurát. V dialke bol počuť smiech mladých vlkov a lahké driemanie vlavo. Keď vlčica otočila hlavu tak, aby videla, čo je zdrojom driemania, našla tam iba dvoch vlkov, ktorí sa vyčerpane opierali o seba.
"Lennie, počuješ ma?" zavolala na ňu naliehavo vlčica, ktorá zrazu sedela vedľa Lennie. Tá sa udivila, kde sa vlastne tu vzala. Zmatene na vlčicu pozrela a dožadovala sa pohladom odpovedí, ktoré ale nedostala, nech už vlčicu sledovala viac.
"Áno?" vykoktala nakoniec zo seba, lebo netušila, čo má zrazu tomuto bludu odpovedať. Ide o sen? Akonáhle to vlčicu napadlo, skúsila sa uhryznuť do labky, ktorá ju začala okamžite bolieť. Takže sa jej to nezdá? Ako vôbec vie, že tá bolesť je skutočná? Má vobec nejakú záruku? Nemá... Nezostalo nič iné, než velmi nechápavo pokračovať v rozhovore so Severkou, ktorá začala klasť návrhy.
"Napadlo ma, že by sme mohli ulahčiť svorke a na zimu sa presunuť niekam na ich, kde by sme mohli mať potravu aj teplo. Napadlo ma, že by nemuselo byť na škodu prezimovať v oáze, čo myslíš?" opýtala sa a kamsi sa obzrela.
"Nevidela si Eris?"
"Koho?"
"No Eris, koho iného, Rowena sedí tamto naštvaná v blate, chlapcov počujem pri vode, ale Eris nevidím," povedala Severka a rýchlo sa zdvihla, aby zobudila svojho partnera. Starling sa veľmi neochotne zdvihol a šiel svižným krokom so Severkou k Rowene, aby sa opýtali, kde je Eris.
"Kto je Eris?" špitla Lennie smerom k svojmu lahko mrzutejšiemu partnerovi, ktorý bol prebudený zo svojho popoludňajšieho spánku.
"Čo zas vymýšlaš," dostalo sa jej velmi strohé odpovede, takže musela taktiež vstať a vydať sa k nim, aby získala aspoň nejaké odpovede. V tej chvíli ale pribehol Sirius, ktorý sa začal sťažovať na to, ako sú na neho chlapci zlý. Chlapci? Však má iba jedného brata. "Mama, Cosmo povedal, že som tučný prasa!" fňukal Sirius ešte viac. Kto je Cosmo? Kto je Eris? Začínam blázniť?

//Loterie 24.1 / 3

Byl to stále ten samý a mrzutý vlk, který by odradil svým nepříjemných chováním absolutně každého... Jak na něj sakra ona narazila...
"Co je? Vypadáš jak bulík, jsi furt tak vážný... To já tady mám být mrtvá a nejsem... A rozhodně nemám takovou pohřební náladu, jako máš ty," odsekla mu, když viděla, jakým nabručeným tónem na ni zírá, jako by snad byli po rozvodu. Pokud pamatuje, na ten nikdy nedošlo, takže by se měl veselit, jeho drahá půlka není pod drnem! Zbylo z ní krásných 30% nanejvýše. To se ale dá vždycky vyšperkovat.
"Já neřekla, že ji nesnáším... Jen že si beru osobně, že mě nechce," odfkla. Oba sourozence měla ráda asi tak na stejné diplomatické úrovni. Ne že by se jí to líbilo, ale nehodí se mít nakloněné bohy? Však se podívejte, jak dobře na tom je, prakticky bez jakéhokoliv dlouhodobého následku! Vlčice štěstěny. Jednoduše není nic lepšího než toto. Trochu se zamračila, když jí odpověděl. Nečekala celý půlrok, aby pak musela poslouchat moresy té jeho mrzuté prdele.
"Jo, protože jsem je já měla na dosah tlapy pod tím vším sněhem, že?" pronesla suše a doběhla jej, aby mohla překazit to jeho kolébání se dál. "Chápeš správně, že jsem se 3/4 roku nehla z místa ani o píď a přesto žiju? Vyšiluju! Co když je něco špatně! Mám být mrtvá a nejsem!" spustila na něj v obavách, jaká černá magie jí držela pospolu. Ostatně možná ji probudili nekromanií. Možná je opravdu chodící mrtvola. Nemohla si být ničím jistá.
"Jsem ráda, že tě vidím, ale nemůžu se tu s tebou teď ani po dlouhé době ňufat, aniž bych se necítila neživě, tebe to netrápí? Třeba jsem blud! Sama to nevím!" pokračovala a vypadalo, že ji to opravdu trápí. Nevšimla si ani toho, že už se nenacházeli v močálech. Ono s tím vším sněhem to bylo prakticky jedno, když vše vypadá skoro stejně.

-> Třešňák

//Loterie 24.1 / 2

Vyděsit ho nebylo zas tak jednoduché a celá ta věc nešla úplně podle jejího plánu, tak tedy dala vlkovi pár chvil na rozdýchání a počkala, jak tedy zareaguje. Stále zůstával v popichovačné náladě. Po všech těch letech stále to samé. A to je dobře.
"Samozřejmě, jsem jen přelud, který vábí duše do močálů, čím víc chcípne, tím je mi lépe..." zanotovala vlčice tajemným a lehce hrůzou nahánějícím tónem, než si odkašlala a narovnala se. Bylo lepší, když se nebude hrbit. To, že je teď o dobrých pár kilo lehčí neznamená, že přestane mít ten svůj macho postoj a pohled. Však tohle se může stát každému. Život je opravdu zvláštní, je to jako jít spát v západním Polsku a probudit se ve východním Německu, takový věci se stávají. Ona se prostě probudila o trochu později. Vlci nemají ostatně budíky.
"Dala jsem si na jaře dvacet a probudila se teď," podala velmi stručné vysvětlení a nevinně se zatvářila, jako by to snad bylo absolutně normální většinu roku prochrápat pod jalovcem. Savior vypadal furt stejně. Možná se na něm lehce podepsala zima, ale jinak bylo vše při starém. Smrt už ho asi taky nechce vzhledem k posledním událostem. No jo no, tak Lennie nebude žít alespoň tu magickou věčnost sama. "Přiznejme si, že možnost věčného trestu není vyloučena, protože už jsem měla být dávno mrtvá... Skvěle, když nechci, běhá za mnou ta černá mrcha furt, když je mi to fuk, už mě nechce, ta už taky neví, co by, dementka," nadávala Lennie na Smrt, jenže pak se konečně přes velkolepý zásek vrátila z užvaněné nálady do absolutního limba, neboť její oči ulpěly na Saviorovi, který se na ni taktéž nevěříc díval.
"Coe, děláš, jak když fakt vidíš přízrak," řekla naštvaně a udělala k němu pár kroků. Zbytek asi nechávala na něm, neboť upřímně nevěděla, kolik kroků vpřed je vlastně správně a kolik by si měla nechat pro sebe. Ostatně naposledy mezi nimi panovalo divné napětí. I když řekněme, že to panovalo už od opuštění Ragaru.
"Kde máš smrady, furt jsou živý?" zeptala se a nechávala najevo strach, který ji najednou přepadl, když si uvědomila, že prospala i dospělost svých ratolestí. Samozřejmě nepochybovala o jejich přežití, jsou to krysy, ale i tak se raději optala.

//Loterie 24.1 / 1

<- Zarostlý les

Trvalo, než se dostala z lesa ven, v tu dobu už byla olepená kouličkami zmrzlého ledu, který se jí na srsti utvořil, když se dobývala ven ze zarostlého porostu. Občas nějaká ta suchá větev prokoukla ze srsti na povrh, jednoduše už to horší být nemohlo. Jenže to aby se vydala k Ohnivému jezeru, kde by ze sebe tenhle všechen sajrajt mohla sundat. "Do prdele práce, tohle je fakt ultra den na hovno," nadávala cestou, ale těžko jí rozumět, když ještě v tlamě táhla stále smaženou vydru. Když našla přívětivé místo na piknik, odhodila kus masa na zem a pustila se do jídla. Tělo se začínalo pomalu probouzet z onoho kouzelného limba, které na ni bylo někým sesláno. Ještě bude muset tomu zavšivenci v horách poděkovat. Ale to bude asi muset počkat na jaro, až bude moci běhat po loukách trhat tlamy květin.
Trhala vydru na kusy, když tu najednou ji vyrušilo cosi známého. Nejspíše to byl jen blud, ostatně nebyla ve stavu, kdy něco takového bylo vyloučeno... A právě proto se nad tím nejdříve vlastně vůbec nepozastavila. Co jen ten by dělal v močále. Tohle místo měla ráda jen Maharská smečka a ta už je tytam... Nezabývala se tím dlouho, neboť hlad byl stále větší a vydra byla studenější a studenější... Možná kdyby do ní.... Ne, to bych ji už úplně uškvařila...
Po jídle, které nebylo úplně extra vydatné ale asi stále lepší dlabanec než nic, pokračovala dál opatrně močály. Nohy stále ještě neposlouchaly natolik, aby mohla svižnějším tempem místo opustit, takže se linula jako duch kolem stále nezamrzlých smrdutých jezírek dál. Možná vlastně byla duch? Kdo ví... Třeba opravdu je démonem, který je odsouzen zůstat v kraji. Ostatně její vztah se Smrtí nebyl takový, aby si byla stoprocentně jistá, že by jí ta flundra dovolila odejít na věčný pokoj. Na to byla Lennie až moc drzá.
Čím se ale více přibližovala směrem na jihozápad, tím více se jí zmocňoval podivný pocit. Bylo to samozřejmě neustupujícím pachem, který ale nebyl smradem bažit. Byl to smradlavý Savior. Tento pach už si vycucat ze špičky ocasu nešlo. Byl jasně detekovatelný a nemohla se plést. To bylo skvělý... Ze všech vlků vždycky narazí na něj. Jestli tenhle vlk nebyl jejím osudem, tak osud neexistuje. Hlasitě si nad touto skutečností povzdechla a vydala se rovnou za ním. Tak či onak už to byl ten její otravný chlupatý druh, ačkoliv kdo ví, jak to s ním je, když spala tak dlouho. Třeba ji shledal mrtvou a našel si jinou. Ačkoliv ne, stále je řeč o NĚM. Takže taková možnost nebyla na seznamu. Spíše se diví, že pan Rakovina stále žije. Moc ráda by ho vylekala, ale v tuto chvíli neměla energii na další skok, takže ani náhlé baf nepřicházelo v úvahu.
Přesto se vlčice zlomyslně ušklíbla. Hlasitě dala najevo svou blízkou přitomnost a utíkala se schovat za stromy tak, aby mohla vylekat Saviora. Jenže jakmile později opravdu zahlédla kožich hnědého vlka, nedalo jí to. Na jeden doskok energie dost, není to ani daleko, pomyslela si a čekala na vhodnou chvíli. Její tělo začalo poblikávat a s tichým prásk i později zmizelo. Trvalo to jen pár chvil, než se s dalším prásk objevila hned za Saviorem s hlasitým BAF. Jestli vlk nedostane infarkt, tak je to známka jeho nesmrtelnosti.

A ještě hlásím Rigela, pokud není omezení na iednoho vlka na hráče

Elisa: Zatím bych to omezila na jedno místo pro jednoho hráče (je tam i napsáno že jen 10 12 hráčů). Aby měli možnost se přihlásit všichni zájemci. Pokud bych navyšovala kapacitu ozvu se sem.

//Ano ano, Lennie taky jde

Zarostlý les bylo opravdu vlčí tlapou nenavštívené místo v tuto roční dobu. Všechny ty zarostlé stromy a opadané kmeny teď pokrývala ledem pokrytá sněhová přikrývka. Světlo sem dosahovalo minimálně, tudíž nebylo divu, že se tu nevyskytoval ani živáček. Ale tomu tak vůbec nebylo doopravdy.
Z malého kopečku sněhu z ničeho nic vykoukla hubená mokrá hlava. Konce srsti slepené sněhem, ani absolutně vděčné za minimum světla, které nebránilo opětovnému otevření po několika příšerných měsících.
"Proč?" vydechla bez chuti k životu a nechápala, jakým zasraným kouzlem může být ještě stále naživu. Vždyť je zima. Poslední vzpomínky naznačovaly, že tu problouznila v naprostém vegetativním stavu skoro celý rok. A je to. Je nesmrtelný démon, který je prokletý k věčnému pobytu v nehostinné krajině. Tělo jí ani nechtělo poslouchat, Veškerá její magie byla v těchto případech naprosto zbytečná. Netušila, co by si mohla počít, takže nezbývalo nic než riskovat. Pořádně se nadechla a prásk. V mžiku byla z hromady sněhu pryč jen aby se na temném nebi objevil blesk, který s úderem do země přenesl vlčici o pár metrů dál od místa, kde byla prvně pohřbena.
"Jako nová," zakuckala se a začala vykašlávat vodu, která se jí přenosem ze záhadných důvodů dostala do plic. Byla teď ještě vyčerpanější než předtím, ale bez toho by se nikdy z hromady sněhu nevyhrabala. Velmi neohrabaným způsobem se postavila na nohy, aby přišla na to, že alespoň stát může. Kdo ví, která síla jí udržovala naživu. V tu chvíli pohlédla na překvapenou chlupatou kouli, co si to štrádovala sněhem. Když se jejich pohyb střetl, vydra zastavila a neomezovala oční kontakt. Lennie věděla, že neudělá nejspíše ani jeden smysluplný krok vpřed, takže ze všech sil napálila co se dalo, aby se chudák savec o pár chvil později smažil na zemi jako kus slaniny na slunci.
"Díky," pohlédla směrem k nebi a netušila, která boží síla za to může, ale byla podržena ve chvíli, kdy už sama přemýšlela nad tím, že nikdy nechce vidět svět. Sevřela vydru mezi zuby a kožichem projelo několik jisker. Začala se potácet zarostlým bludištěm na jihozápad a doufala, že je na okraji lesa tak, aby se objevila v o něco lépe prostupnější močálové krajině. Byla si jistá, že díky takovému použití magie své tělo vyčerpala natolik, že jinam pravděpodobně nedojde.

-> Mahar

//dráp

Očividně měl nějaký problém s tím, že mu chtěla trochu pošimrat ego. Tak on takhle?
„Hele jako, ta je furt na tom samém místě, nikam nezmizela, jen má ráda společnost,“ opravila jej, když si dovolil rýpat do toho, co řekla předtím. Že ona vlastně něco říkala, bylo by jí lépe, kdyby ne. Ale i tak se nadále culila jako sluníčko a neřekla už ani ň. Savior už to taky nechal být a opět se plně soustředil na ratolesti, které je opustily o něco dříve. Kdo ví, kde zas budou, ale již jsou skoro dospěláci oba dva, zajímá je to tedy? Savior byl plně přesvědčen, že by je měli oba dva najít. „Určitě můžeme,“ přikývla a velmi se soustředila, aby se své hubené nožky nezapomněla v nějaké díře mezi kořeny, či jednoduše nezakopla. Nebyla stále v plné síle, takže byla velmi opatrná. Vlk ale nehodlal zacházet hlouběji do lesa, což vlčice uvítala. Držela se blízko jeho ohonu a následovala prakticky jeho kroky, neboť se vždy jednalo o bezpečnou cestu. Konečně se nacházeli na místě, kde je již velmi hustý les opouštěl. Tam se zastavili vlk měl z ničeho nic ještě snad přívětivější náladu než doposud. Přitáhl se na malé oblíznutí, načež se Lennie lehce zasmála. Pak už do ní jen drcl, aby byla mírně v pozoru, neboť se nakonec přeci jen hodlal plahočit po výšinách.
„Přestaň myslet na dělání vlčat, když je můžeme dělat hned tady,“ pobídla jej, aby své hříšné myšlenky neponechával pouze myšlenkami a opravdu se o něco málo pokusil. Vždyť minule to byla velká sranda a velmi příjemná záležitost. „Udělej ty tvoje čáry máry tady u pařezu, mecháček na polštářek,“ vybízela dál a jako lasička si jej obešla, aby už neudělal ani krok navíc. Kradmo se k němu přiblížila, než jej povalila do jarní trávy. Nechtěla, aby vstával a pod náporem kouzla Amorka trvala na páření. Ostatně opravdu by z toho mohla vzejít lepší vlčata než sebranka z let minulých.
On se začínal ptát na Života. „Řeknu ti to hned, jak skončíme,“ pronesla odmítavě, jako by měl Savior sexem platit za informace. To už se k němu ale sehnula, aby se lehce lící otřela o tu jeho a více se na něj natiskla svým drobným tělem.

Praha a víkend.