Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Drobná vlčice se opřela ztěžka o tělo jejího alfáka, který jí sám nabídl oporu jeho těla. Tak hrozně ji štípalo v krku a sípala po dechu, že nebyla ani schopná slov. Na díky Blueberryho pouze pokývala v rychlosti hlavou, než se rozkašlala. Bylo to hrozné. Připadalo jí, jako kdyby se jí měly roztrhat plíce a ona už se potom nemohla nadechnout. Ale tak hrozně toužila po tom, aby se jim povedlo Borůvkovou smečku a jejich obyvatele zachránit, že se opravdu tvrdohlavě zabejčila k tomu, aby i nadále pomocí magií pomáhala. Pomalu se od Arcanuse odtáhla. Zrak měla rozmazaný a netušila, zda je to tím, jak ji štípou oči z kouře, nebo únavou. Koutkem oka postřehla, že jsou plameny obklíčeni. Její alfák to schytával. Ač už byla opravdu vyčerpaná, začala panikařit. Jashine, všichni tady uhoříme, všichni tady umřeme, zakňučela sama pro sebe a couvla. Snažila se donutit sama sebe, aby se ještě na něco zmohla. Napadala ji spousta věcí, jak se ohně zbavit, ale kde na to vzít tolik sil? Zoufale se rozhlédla po ostatních. Nastal u ní pocit bezmoci, kterého se nemohla zbavit a vyhledala pohledem oporu právě u Arcanuse. Nejsi zase tak slabá jak si myslíš, napomenula sama sebe a stiskla zuby pevně k sobě.
Natlačila se na Arcanuse a pokusila se ho přimět, aby si couvl.
Začala se soustředit až natolik, že se všem vlkům pod tlapkami začala silně chvět zem. Slabé vyčerpané kousky to možná mohlo srazit i na zem. Kolem celého požáru vytvořila hluboké ohraničení v zemi, aby se už dál nemohl rozšiřovat. Jedinou šancí teď byl silný vítr, který by oheň rozfoukal natolik, že by přeskočil oheň do korun stromů. Ale od keřů a borůvčí se už dál šířit nemohl. Pokud se přidal třeba i Blueberry a dal na radu Arcanuse, už by se požár nemusel ani rozšiřovat. Další výhodou bylo, že voda jiných vlků, kterou používali k hašení, se v tom "zákopu" udržovala.
Laura slyšela jen silné pískání v uších, tlukot svého srdce, který byl paradoxně až nebezpečně pomalý a ztěžklý dech. Hlava se jí motala jako na kolotoči. Cítila, jak na ni jdou mdloby. Nesmím. Nesmím jim přidělávat starosti, napomínala se tvrdohlavě, ale přesto... "Arcu..." kníkla jen tiše, než se sesunula k zemi. Drobná béžovka kromě jednoduchých triků nebyla nikdy nucena použít tolik magie a už vůbec ne v takových rozměrech. Nebylo tedy k údivu, že upadla do bezvědomí, naštěstí až za její hranicí, který vytvořila pro oheň.

//<- Kaskády (přes Vyhlídku)

Ani nestačila s dechem, jak rychle sem běžela. Už z Vyhlídky viděla, co se tady děje a čím více se přibližovala, tím více jí to bylo jasné. Borůvková smečka se potýkala s velkým problémem. Jelikož měla srdce na správném místě a jejich smečky spolupracovaly, neotálela, aby přiběhla pomoci. Bez okolků proběhla až přes hranice smečky a mířila k hořícímu stromu. Byla celá zadýchaná a zmatená, ale když zahlédla, že se opravdu jedná o zelený oheň, zůstala chvíli stát s úděsem v očích. Bylo tu plno vlků z borůvkové smečky a také v zeleném světle zahlédla Arcanuse. Srdce jí bilo na poplach a žaludek měla stažený nervozitou. Cítila zde opravdu špatnou energii a bylo jí úplně jasné, kdo tenhle zelený oheň měl na svědomí. Kdo jiný, než samotná Smrt. Ta myšlenka jí dělala opravdu zle. Neměla čas ale vyhledávat, jestli si přišla někoho vzít, nebo sem přišla konat jenom zlo. Ona totiž přišla pomoci tohle zlo zažehnat.
S magií vody nebyla ještě úplně sehraná, ale nebyl zase takový problém, aby se začala soustředit na nejbližší zdroj vody. Těch bylo hned několik, od rostlinek kolem, přes Ovocnou tůni, až po samotné Vlčí jezero. Tak nastřádala velké množství vody, které vypustila přímo na hořící strom. Cítila na sobě, jak to s ní zamávalo. Ale ani tato náhlá únava ji neodrazovala od toho, aby se snažila i nadále. Celou akci tedy ještě jednou zopakovala. Viděla, že i ostatní volí taktiku stejnou, jako ona, ale přemýšlela, zda se vůbec dá magický oheň takto zastavit. Nejspíš se nechoval stejně, jako normální. Dělalo jí to vrásky ve výrazu. Oheň se rozšiřoval dále. Špatně se dýchalo a kouř drásal plíce a dýchací cesty neuvěřitelným způsobem. Ve tmě zahlédla i Taenarana. Zděsila se, co v tomhle šílenství dělá malé vlče. Hrabalo. Zasoustředila se na tu svou neznámou, nebezpečnou magii, aby vlčeti přivolala mírnou křeč do tlapky. Chtěla ho tak v tom jeho konání zastavit, aby se místo hrabání bahna a vody přesunul do bezpečí. Křeč byla nárazová, ale rychle ustala, každopádně její dozvuky se ještě nějakou chvíli ozývaly. Laura se zhluboka nadechla a aby měla jistotu, že tu Taenaran opravdu nezůstane, pomocí magie větru jej vznesla kousek nad zem a nechala odnést až daleko od hořících míst. Musela se hodně soustředit, aby jeho přesun byl bezpečný a neublížila mu. Ucítila, jak se jí motá hlava. Ještě vydrž, okřikla sama sebe tvrdohlavě. Květiny, které zneužila na magii vody, byly okolo všech uschlé. Nezbývalo, než je pomocí její vrozené magie obnovit, což zabralo nejméně sil. S touhle magií byla sžitá a nedělalo jí to takový problém.
Jenže navzdory snaze její a všech ostatních, oheň stále neustupoval. Drobná béžovka si na chvíli musela dát pauzu, aby podnikla další kroky. Snažila se rozdýchat a popadnout dech, ale měla dojem, že sebou za chvíli praští o zem. Domotala se k Arcanusovi a stanula po jeho boku. Měla chuť se zeptat, co budou dělat, nebo co se vlastně stalo, ale mohl vůbec vědět o něco více, jak ona? Místo toho se jí podlomila tlapka a ona se nedobrovolně opřela o jeho mohutné tělo. Doufala, že aspoň bude stále pršet, ale ta bouře byla znepokojující. Něco jí napovědělo, že tohle počasí by mělo ještě chvíli přetrvávat. Doufala, že bude mít ještě nějakou sílu sem nahnat pořádné dešťové mraky.

Zdálo se, že tohle ošklivé počasí jen tak neustane. Jí to ale bylo tak nějak jedno, když zajistila, aby se schovávala s Meinerem pod magickou stříškou. Bouře pořád řádila, takže to vypadalo, že se dlouho jenom tak někam nepřesune. Tu náhle zaslechla hluk, ale než se vůbec stihla drobná béžovka vzpamatovat, objevil se její bratr v jakémsi klubíčku společně s dalším vlkem. Laura úlekem uskočila o metr dál, takže přímo na ten déšť, kterému se po celou dobu zarputile vyhýbala a koulela zelenkavé zraky na vlčici, která začala jeho bratra objímat. Pobaveně se usmála a zavrtěla ocasem. Tohle bráška asi jenom tak nerozdýchá, hodně štěstí, slečno, napadlo ji. „Ahoj!“ pozdravila okamžitě přátelsky a se šibalskými čertíky v očích sledovala, co se bude dít, ale jak se zdálo, na reakci svého bratra počkat nemohla…
Ucítila totiž zápach kouře, který se linul okolím. Zamračila se a její pohled okamžitě přesunula na Asgaar. Ten, jak se zdálo, vypadal v pořádku. Ale jeho severní část oslňovala nějaká slabá, zelená záře. „Něco se děje v Borůvkové smečce,“ vyhrkla potom zděšeně. „Meinere, počkej tu prosím na mě, nebo pojď se mnou!“ vyzvala ho v rychlosti a rozeběhla se, aniž by čekala na odpověď, směrem k centru dění. Měla z toho hrozně špatný pocit.

//-> Borůvková smečka (přes Vyhlídku)

Ocenila náhlé teplo, které sálalo z Meinerova těla. Byla by se na něj přitiskla ještě více, ale sama věděla, že to není dobrý nápad. Zvlášť, když viděla jeho výraz, i když měl odvrácenou hlavu. Zazubila se a odtáhla se od něj. Hned jí ale po tomhle krátkém tulení se svou vlastní krví bylo lépe. A stačila jen chvíle, ačkoliv bylo jasné, že by se malá béžovka mazlila tak dlouho, dokud by jej svým vlastním drobným tělem nerozmačkala. Takže by to muselo být ale opravdu dlouho. „Neřekla jsem nikomu nic,“ přiznala se. V tu chvíli jí začala docházet, že to od ní asi není moc hezké. Ucítila trn provinilosti, který ji náhle píchl u srdce. Tohle bych asi neměla, napadlo ji. Rozhodla se to zamluvit, ačkoliv byla čitelná jako otevřená kniha. „Šla jsem se projít mimo smečku a když jsem se vracela, popadla mě nechuť,“ vysvětlila s povzdechem. „Jsem otrávená, Meiný, unavená a otrávená, pořád dělám to samé dokola, ve smečce je to poslední dobou jako průchoďák, neustále je tam někdo cizí, nevím, jestli si tam vodí nějaké návštěvy, ale nevím, kam skočit dřív, když se nestarám o vlče, starám se o tamto,“ začala se pomalu otevírat skrz to, co ji trápí.
„Víš jak jsme se bavili o tom vlkovi, co se mi líbí? Strávili jsme spolu zase trochu času, myslela jsem, že za to bude vděčný. Mimo smečku. Ale za chvilku mi řekl, jestli bych se neměla vrátit do smečky k povinnostem. Hrozně rád mi je začal připomínat!“ prskla pobouřeně. Chtěla se s ním poznávat a tvořit nějaký vztah, ale copak to takhle šlo? V momentě, co se vrátila na území Asgaaru, byla hned obsypána povinnostmi a neměla ani na Castora čas. A když už jej měla, rád ji zase k povinnostem vrátí. „Není to divný? Myslím, že o mě asi nemá zájem. Když jsem mu pověděla, že bych s ním ráda trávila více času, že ho mám ráda, řekl něco ve smyslu, že je to celé na mě,“ udělala gesto obdobné pokrčení ramen. Celou dobu se tvářila dotčeně.

Stále posmutněle sledovala déšť a při každém hromu se natiskla více za kamennou stěnu za sebou. Byla docela překvapená, že náhle zahlédla vlčí siluetu přes proudy vody. Nečekala by, že v tomhle počasí tu někdo bude pobíhat a vlastně ani upřímně nevěděla, jestli prozatím na někoho má náladu, nebo nikoliv. Takže vlastně ani neplánovala, že by ze svého úkrytu vyběhla a začala se s někým vybavovat. Nu, o to větším překvapením bylo, že se postava začala přibližovat a jakmile byla dostatečně blízko, díky neobvyklému zbarvení okamžitě rozeznala svého bratra. Tiše si oddechla, protože jestli s někým měla sdílet své deprese, byl to právě on. On se totiž zdál, že v takových věcech umí chodit.
„Mhm, ne,“ pověděla s nafouklými tvářemi a odvrátila krátce zrak. Potom se na něj ale podívala a trochu se k němu přiblížila blíže. Dávala si ovšem pozor, aby zůstala hezky schovaná, ačkoliv svého bratra trochu litovala, že musí být na tom dešti. Nechala tedy nad bráchou udělat spleť kořenů a velkých listů, která navázala na hranu kamene, pod kterou se schovávala ona. udělala jim tak tedy luxusní bejvák. „Vyhodila jsem se ze smečky sama. Aspoň dočasně,“ pověděla pak neobvykle tvrdohlavě. Kdo by to byl od ní čekal? Své zelené zraky zase nepřítomně zaměřila ven na déšť a dlouze si povzdechla. „Jsem. Jen jsem unavená a otrávená,“ svěřila se nakonec o něco mírnějším tónem. Nechtěla vykládat, co všechno k tomu vedlo a vlastně vůbec se jí moc nechtělo mluvit, byla jen vděčná za nečekanou společnost brášky, protože ten vlastně neprojevoval nějakou přehnanou péči a netvářil se soucitně, což možná momentálně právě potřebovala.
Využila toho, že už mu neprší na hlavu a pomalu se ze svého úkrytu vysoukala. Nikdy se ho nějak extra neptala, zda stojí o nějaký fyzický kontakt a vlastně ani dnes to nemohlo být výjimkou, protože se k jeho nadýchanému tělu prostě bez ptaní přitiskla. Položila si hlavu na jeho kohoutek, stejně by ani jinam nedosáhla a jemně se otřela o jeho srst. Tušila, že Meinere bude dělat scénerie, ale nic víc momentálně nechtěla a nepotřebovala, takže si výjimečně sobecky vzala to, co chtěla, ať se bráška třeba staví na hlavu.

//<- Východní Galtavar

Byla jakási rozčarovaná, když se blížila zase domů. Nějak se jí tam prostě nechtělo. Byla rozmrzelá i z toho, že se s ní poslední dobou nikdo moc nebavil. A zvlášť ve smečce. Castor se tam dlouho neukázal a ona začínala být na pochybách, zda si to vlastně všechno nerozmyslel a raději se nevytratil stejně jako Naxther. Ale vždyť jsme si nic neslíbili, neřekli, asi je to jen náhoda a někde se toulá a užívá si života... On nemusí být vylepený ve smečce. Nemá tolik povinností. Za to mě je rád připomíná. Možná proto je fuč? Chce abych se věnovala svým povinnostem? Ale já nechci! Jsem unavená a nikoho to nezajímá, litovala se ve své hlavě. Od kdy měla drobná béžovka takové deprese?
Na poslední chvíli otočila svůj směr. Nepůjde do Asgaaru. Prostě si postaví hlavu a půjde pryč. Trochu si provětrá hlavu, s někým se seznámí, užije si nějakou srandu, podívá se na nějaké nové místo a hlavně si odpočine! A tak spontánní výlet, znamenající její lehkou rezignaci, započal. Ať se tam ve smečce třeba zblázní. Aspoň uvidí, jak moc tam byla do teď důležitá. Nebo taky zjistí, že je lehce nahraditelná a dají jí konečně zasloužený klid a důchod. Třeba toho na její hlavu nebudou dávat tolik. Dlouze vydechla a zastavila se. To ovšem nebyl v tomhle počasí dobrý nápad a hned, co se ozval první hrom, byla drobná béžovka zalezlá pod vyčnívajícím kamenem, který se jí momentálně stal dobrou střechou a jen třeštila zelenkavé oči směrem ven. No, tak takhle jsem si to teda nepředstavovala.

// měním přesun na Kaskády

Zdálo se mi, že vlčice je pěkné kvítko. Jemně jsem se pousmála a pokývala hlavou. „Ano, magii kytiček, tedy země,“ odpověděla jsem. Dlouho jsem nepotkala nikoho, kdo by byl tak nadšený do mé vrozené magie, ale Marion se zdála, že je jí přímo okouzlená. Porovnala magii „kytiček“ s ostatními, živelnými magiemi a nakonec to vypadalo, že se dere k odchodu. To byla ale rychlost, pomyslela jsem si pobaveně. „Tak se měj a šťastnou cestu,“ popřála jsem jí přátelsky a sama pro sebe se krátce zasmála, přičemž jsem zavrtěla hlavou. Vyprovázela jsem ji pohledem, dokud mi z něj nezmizela, absolutně netušíc, že tahle vlčice ještě před chvílí byla s mým ztraceným bratrem, za jehož potkání bych udělal cokoliv. Bohužel mi Život řekl, že je někde hodně, hodně daleko a už se pravděpodobně nevrátí. Kéž bych věděla, že se mýlil…
Otočila jsem se zase pomalu směrem k domovu. Byla jsem si vědoma toho, že se zde nemůžu moc dlouho zdržovat, respektive se hodně zdržovat mimo území smečky. Poslední dobou tam bylo hodně živo. Začala jsem proskakovat vysokou trávou a občas se nadšeně ohlédla za nějakou rostlinou, či motýlem. No jo, motýli, to je nápad! Napadlo mě a v dalším momentu se mé tělo rozložilo na hejno pestrobarevných motýlků, kteří letěli směrem k Borůvkové smečce.

//-> Borůvkáč

Vlčice se hned představila jako Marion. Vypadala mladě a plná elánu. Přesně typ, co se Lauře líbil. Vypadalo to, že je to perfektní partie na nějaké to hraní. A prý je ze Sarumenské smečky, kterou Laura ještě nikdy nenavštívila. „I tobě to moc sluší!“ opětovala jí ihned pochvalu, ale když ji očuchávala na nevhodných místech, trochu stydlivě stáhla ocásek, aby tak své intimní partie skryla. Na tohle totiž nebyla vůbec zvyklá. Proto hned hravě uskočila, přičemž se k ní ve vzduchu otočila čelem. Zase ocásek zvedla a rozvrtěla jej. „Ten jsem našla před pár lety někde… Už si ani nepamatuji kde,“ zazubila se a poslouchala její další povídání. Byla pěkně upovídaná, to se muselo nechat!
Sice některé věci byla schopná zopakovat i několikrát, což ji trochu překvapovalo, ale vypadalo to, že mladice je tak trochu roztržitá a nedávala jí to vůbec za zlé. To snad ani drobná béžovka neuměla, zlobit se jen tak kvůli něčemu. „Naše smečková magie? Ta je vskutku zajímavá… Stačí ti, když položíš tlapku třeba na kámen a ukáže se ti taková vize… Podle toho zjistíš, kde se kdo nachází a taky díky tomu můžeš vyhledat potencionální kořist!“ pověděla jí nadšeně. „Je to fakt dobrý a hodí se to. Les je velký a rozmanitý, je tam složitý terén, takže se to fakt hodí,“ pokývala hlavou důležitě. Pak se zhluboka nadechla. „Jo, já jsem Laura,“ představila se ihned. Ani jí v tu chvíli nedošlo, že už se jí vlastně jednou představovala. To byla ale popleta!

//<- Borůvkový les

Opustila hranice Borůvkové smečky a uznala, že je to opravdu dobrá zkratka. Zavrtěla spokojeně ocasem a s úžasem si prohlížela krajinu kolem sebe. Byla tu několikrát, ale nikdy se jí to tu neomrzelo. Navíc tu kvetlo mnohem více krásných rostlin, než u nich v Asgaaru. To kapradí a kopřivy ji moc nebralo. Užívala si vysoké trávy, co zde byla a příjemného tepla, které poslední dny panovalo. Byla teplomilná, díky tomu, jaký měla jemný kožíšek, který ji znevýhodňoval naopak v zimě. Teď měla ale tu výhodu, že nebylo takové horko. Posadila se do trávy a spokojeně vydechla. Užívala si krásného dne, ale přeci jen jí něco chybělo... Společnost.
Ta jako kdyby přišla na zavolanou. Objevila se nedaleko drobné béžovky a zdálo se, jakoby snad někoho očekávala, nebo... Někoho možná ztratila? Nebo možná ztratila sama sebe? Musela to hnedka jít zjistit! "Ahoj!" volala na cizí vlčici už z dálky. Zelenkavé oči jí přátelsky jiskřily a stejně tak i vrtěla ocasem. "Co se děje? Ztratila ses? Nebo se někdo ztratil tobě? A jak se jmenuješ? Já jsem Laura! Laura z Asgaarské smečky, a ty?" vyptávala se rychle, tak jak ona to běžně uměla.

//<- Asgaar

Ani by nečekala, že bude přes Borůvkovou smečku potřebovat přejít tak brzy. Sotva odešla, tak už tu byla zase. Nevadilo jí se sem vracet, protože to bylo moc příjemné území, ale tušila, že by to zase neměla dělat zase tak často. Potom se Blueberrymu omluvím, pokud mu to bude vadit, uznala. Ale stejně si dala pozor, aby šla hezky po hranici a nijak nenarušovala smečkovou pohodu jejích sousedů. Doufala, že nikoho extra nevzrušila. Je docela horko. Myslím, že všichni budou odpočívat, uznala potom. Po cestě si hranice lesa prohlížela. Měli by trochu obnovit hranice. Jejich pach už slábne, napadlo ji. Ale byla to jejich věc. V Asgaaru si všimla, že hranice jdou cítit po Elise. Dlouho jsem Elisu neviděla. Měla bych ji jít taky pozdravit někdy, uznala potom, když se ještě ohlédla za Borůvkáčem.

//-> Východní Galtavar

Vyprovázela vlky z Borůvkové smečky pohledem. Ten ještě zaměřila na Lilith. Nevypadalo to, že by to byla nějaká ňufka. Ba naopak se zdála docela nedůvěřivá a odtažitá. Přišlo jí zvláštní, že mají spolu s Makadim takový vztah. Vypadalo to, že k sobě měli docela dost blízko. Dlouze si povzdechla a vzpomněla si na Castora. Dlouho ho neviděla a už se jí z toho dělaly vrásky. Musela uznat, že jí chybí. Nejsem už stará na takové poťouchlosti? napadlo ji krapet rozmrzele. Nebylo to takové bláznivé, jako když se tehdy zamilovala do Naxthera. To byla v podstatě odrostlé vlče. S Castorem to bylo úplně jiné. Takové více opatrné, něžné a… A prostě jiné. Přemýšlela ještě hodně dlouho po tom, co zabředla hlouběji do Asgaarského lesa. Naxther byl takové chladné cháračisko. Možná dobře, že se nakonec ztratil, pomyslela si, když se zastavila u jednoho smrku.
Jak se tak rozhlížela po jejich území, zdálo se jí, že tu roste samá kopřiva. Je jasné, že vlčice jejího rázu by raději spatřila nějakou krásnou květinu. Třeba levanduli. Jenže smečkový les zrovna moc neoplýval krásnou florou. Myslím, že bych se měla zajít podívat zase někam mimo. A poohlédnout se po Castorovi, napadlo ji, když se zase rozešla. Tu náhle zahlédla padající šišku. Málem ji trefila do čumáku, ale naštěstí stačila uskočit. Dotčeně se za ní ohlédla a švihla ocasem. „Poletucha jedna zákeřná, utrousila si sama pro sebe, zavrtěla hlavou a rozeběhla se napříč lesem. „Letííííím!“ zahulákala zvesela, když udělala několik dlouhý skoků za sebou. To byla ale volnost! Jenže najednou narazila na nějaký šuspajzl, do kterého se jí zabořily tlapky až po kolena a jen horko těžko se z toho dostala ven. A navíc… Byl to luxusní smrádeček, ne že ne. Zhnuseně vyplázla jazyk, když trávila několik dalších chvilek usušením a utíráním tlapek. Nakonec ale mohla vesele pokračovat dále.

//-> Borůvka

Lilith, jak se vlčice představila, se ptala, kam to vlastně jdou. Laura k ní střihla uchem, ale než stihla jakkoliv reagovat, Makadi byl rychlejší. „Přesně tak. Borůvková a Asgaarská smečka je v jedné alianci. Máme si navzájem vypomáhat, ale hlavně můžeme přecházet přes území druhé smečky, aniž by z toho byl nějaký problém,“ objasnila to vlčici ještě více, aby byla i ona v obraze. To je Blueberry vůbec neinformoval? ptala se sama sebe. Byla trochu nervózní, protože ve smečce cítila spoustu jiných pachů. Cizích. Měla by to jít zkontrolovat, aby jí náhodou něco neuniklo. Zároveň se jí poslední dobou zmocňovala nějaká lenost na to, aby neustále řešila nějaké smečkové záležitosti. Chyběla jí nějaká volnost na spontánní kravinky.
„Nu, pokud dovolíte, měla bych jít řešit nějaké smečkové záležitosti,“ pověděla potom. „Takže vás ráda zase kdykoli uvidím,“ zavrtěla ocasem a přátelským pohledem je tak trochu popoháněla k odchodu. Nemohla přeci jen odejít, když tu ještě byli a jen tak je tu nechat. Nebo možná mohla, když to mají tak, jak to mezi smečkami mají, ale jeden nikdy nevěděl, co by dělala nabroušená Elisa. Takže tu spíše raději zůstávala pro jejich bezpečí.

//Omlouvám se, není vůbec čas :/

Víkend a taky jedno který :)

Víkendy - nejspíš jedno který