Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Polehávala na studené zemi, o kterou se chladila. Přestože byl krasný den plný slunce, drobná beta Asgaarské smečky neměla úplně dobrou náladu na to, aby se s někým příliš vybavovala, kupodivu neměla moc náladu ani na momentálně přítomnou Lennie. Pohled, který na ni házela, byl až podrážděný. Popravdě toužila být spíše sama a užít si trochu samoty, protože kolem sebe někoho věcně měla a už jí to lezlo pomalu i ušima. Packou oddělala kousek stébla trávy, aby to vypadalo, že své společnici věnuje aspoň trochu pozornosti, kterou si nejspíš zasloužila, když už si o ni dělala takové starosti. Pravdou bylo, že kromě hluboké momentální deprese ji nejspíš úplně tak moc nic vážného nežralo, ale na každého vlka asi jednou musela přijít takováto nálada.
"Popravdě ani nevím, co mě žere, mám asi jen prostě špatnou náladu," zabručela Laura rozmrzele. Posmutnělá očka znovu padla na Lennie. Posunula se blíže k ní, aby v jejich očích lépe viděla její soucit, ať už byl jakkoliv silný a upřímný. Provinilost za to, že je na svou přítelkyni tak rozmrzelá, pocítila až za nedlouho. Pomohlo jí, když se jí otřela konejšivě o tvář, na což drobná beta reagovala jemným úsměvem. Projel jí srdcem hřejivý pocit, že ji má opravdu někdo rád a zajímá se o ni. Posléze byla vyzvána, aby se spolu šly projít. Pomalu se zvedla na své tlapky, zavrtěla nepatrně ocasem a vyčkala, kam se její společnice vydá. Potěšilo ji, že se projdou. Pohyb milovala a zlepšoval jí náladu. Pozastavila se nad tím, proč ji to nenapadlo už dřív a nešla se místo trucování proběhnout. Proto popoběhla, aby mohutnější vlčici dohnala a srovnala s ní krok.

Laura otočila priatelský pohlad na Lennie a zamávala chvostom. "Máš aspon šťastie, že sa staráš o tá vlastné. Ja vačšinu života lietam okolo cudzích. To je ešte len únavné, " povzdychla si a na tvári sa jej rozlial úsmev. "Ale to je teraz jedno. Povedz, čo budeme robiť? " spýtala sa dychtivo a pozerala na svoju spoločníčku s čertíčky v očiach. Bola pre každú srandu, hoci si ju poslednou dobou moc neužívala. Ale nebola zrovna typ povahy, ktorý by si toto niekedy príliš zaoberal. Áno, občas na ňu dolahla krátka depka, ale to sa rýchlo zmenilo, keď zasa našla v niečom rozptýlenie. Teraz treba jej rozptýlením bola Lennie, ktorá jej robila spoločnosť a prechádzala s ňou hranice Asgaaru.
Dramaticky si povzdychla. "Koho ja by som si mala hľadať? Naxthera síce už neoplakávám, ale nemám ani čas a energiu na to, aby som venovala niekomu prílišnú pozornosť, " houpla chvostom. "A aby som sa niekoho doprošovala, na to už mám svoje roky," zazubila sa a zišla svojou spoločníčku pohladom. Bola ovela vačšia ako táto drobná béžovka. Možno nebola Laura u vlkov obľúbená práve kvôli tomu, ako vyzerala. Drobná, chudá ... Nemali treba vlci radšej ovela lákavejšie krivky? Skor pekný kus vlčica, u ktorej nebudú mať pocit, že jej musí večne očumovat zadok, aby sa jej náhodou niečo nestalo?
Začala sa smiať. "Ale Lennie," namietla pobavene. "Nikomu nič nezávidím a sama tiež rozhodne neumriem, neboj sa. Mám okolo seba stále okruh vlkov, čo ma majú radi a ja ich, " povedala mierne, stále sa usmievala. "No a ... Život nie je len o tomto, nie?" zažmurkala skúmavo. Nechcela sa Lennie dotknúť, ale Laura sa zmierila s tým, že jej nie je v tomto ohľade v živote priané a nebrala to zase tak vážne, ako jej kolegyně. Potom zamávala chvostom. "Ste obaja horúce hlavy, čo?" spýtala sa, zatial čo sa mierne usmievala. Ich vzťah ju vcelku zaujímal. Boli spolu zaujímaví, to sa muselo nechať.

Celkový počet bodů: 3

Směnárna:
3 body -> 45 mušliček

Věci se daly do pohybu rychle. Stádo se rozeběhlo a za ním všichni lovci. Byl to poměrně zmatek, ale Lucy každého perfektně zaúkolovala a všichni dělali, co měli tedy až na Awnay. Ta jí očividně ukradla její plán přímo z tlapek, protože se místo velké muflonice rozeběhla k jednomu z mláďat. Drobná béžovka pohledem zkontrolovala jednu lovící skupinu, která se soustředila na starší zvíře. Vypadalo to, že to zvládají, ale Lauře se náhle udělalo nějak těžko, když viděla Awnay, jak se ztrácí v prchajícím stádu muflonů. Naštvaně sykla. Sakra doufám, že se jí nic nestane, napadlo ji hnedka úzkostlivě, když v rychlém tempu pronásledovala stádo, ve kterém se její tehdejší oblíbená svěřenkyně vytratila. Ještě koutkem oka zahlédla, že stará muflonice již leží na zemi a kolem ní byli tři vlci. Nebyla tedy třeba tam zasahovat. Mohla tedy s klidným srdcem, co se téhle skupinky týče, běžet na pomoc Awnay.
Viděla ji mezi těmi obry. Vypadala tam docela bezmocně, a když zahlédla řítícího se samce, který klopil hlavu a chtěl vlčici sejmout, neváhala a nechala ze země vystřelit kořen, o které zvíře zakoplo a sesunulo se k zemi. Přemýšlela, že by ho mohla také skolit, ale uznala, že sama na to nemá. Za nedlouho Awnay zahlédla u ležícího těla malého muflona. Laura zvídavě našpicovala uši. Páni, jak to dokázala? pomyslela si nadšeně a zavrtěla ocasem. „Awnay!“ zavolala na ni a zkoumavě si ji prohlédla. Byla v pořádku. Naštěstí. „Tohle bylo opravdu nebezpečné,“ pověděla jí s přímým pohledem do očí. Byla tam mírná výtka, která se ihned ztratila v láskyplném pohledu. „Měla jsem o tebe strach, ale jsi šikovná,“ pochválila ji v rychlosti, než se společně s ní vydala za ostatními. „Druhá skupina to také zvládla,“ sdělila jí po cestě. Měla poměrně rozporuplné pocity z toho, že na lovu byla tak trochu zbytečná. Ale všichni to očividně v pořádku zvládli a to bylo hlavní.

Laura se držela se skupinkou, která se chystala lovit. Její srdce bouchalo na poplach. Cítila v sobě spoustu adrenalinu a těšila se. Tyhle společný lovy ji hrozně bavily od té doby, co se naučila být v tomto směru nějak užitečná. Navíc od posledního lovu ani neměla pochybnosti, že by se mohlo něco zkazit. V nejhorším případě totiž mohla použít magii. Z jejího soustředění ji vyrušil Etney, která se přiřítil jako splašený, dupal a křičel na všechny strany. Káravě se na něj ohlédla, ale to už se do něj pustil Castor. Jemně se pousmála, zrovna u něj by nečekala, že se umí naštvat. Docela mu to sluší, ne? uznala a otočila hlavu zpět pro sebe, aby skryla svůj rozčarovaný úsměv. Slyšela, že i Lucy Etnyho kárá, ale už na takové věci nebylo moc času.
Lovecká skupina totiž dorazila na místo, odkud měli na stádo výhled. Drobná béžovka zalehla do trávy a poslouchala domluvu Castora s Lucy. Zeleným zrakem mezitím vyhledávala, o jakýže kusy se to vlastně jedná. Lucy znovu rozdala pokyny s dodatkem, že by mohlo být loveno i mládě. To by se hodilo. Je nás ve smečce hodně. Jeden muflon už by stačit nemusel, uznala a pomalu se zvedla z trávy. Plíživě se vydala napravo, přesně dle pokynů a se zatajeným dechem vyčkávala, až se celá akce odstartuje. Svou pozornost věnovala hlavně mláděti, které chtěla chytit. Neměla ani ponětí, že Awnay v hlavě střádá stejný plán. Béžové vlčici šlo spíše o to, aby bylo pro smečku více jídla a uznala, že zbytek vlků by s tím starým kusem mufloního neměl mít problém. Vždyť jich bude dost. Ale hodlala rozumně počkat na to, jak se situace vyvrbí.

// omlouvám se za zdržování, ale napíšu nejdříve zitra odpoledne

//Lauru prosím přeskočte, napíšu nejdříve zítra odpoledne

Vypadalo to, že lovecká skupina je kompletní. Laura si tedy naivně myslela, že se Etney výjimečně přidá, ale nakonec odešel a zatím se nevracel. Podívala se zmateně po Lucy, zda na něj nepočkají, ale věci se daly do pohybu rychle. Zamotal se okolo nich lehký vánek, který donesl pach muflonů. Drobná béžovka se naposledy podívala na Castora, povzbudila jej lehkým úsměvem a vydala se za lovkyní, která je vyzvala k pohybu. Laura se na další lov už opravdu těšila. Nevynechala jich mnoho, ba naopak a bavilo ji to stále více a více. Zvlášť, když už se opravdu naučila fungovat a poměrně jí to šlo. Neměla sice velké mohutné tělo, kterým by srazila kořist na jednu ránu, ale měla dlouhé a rychlé nohy, které se skvěle domlouvaly s drobným mrštným tělem.
Poslouchala veškeré instrukce Lucy a v hlavě si představovala, jak to asi bude vypadat, dokud nedošla řada i na ni samotnou. Prý bude záloha. Laura souhlasně přikývla, protože s tím neměla žádný problém, ba naopak i potěšilo, že v ni místní gamma má takovou důvěru. „Samozřejmě,“ souhlasila s jemným úsměvem a na Lucy rázně kývla, aby jí ještě dala najevo, že rozumí. Trochu se od skupinky odpojila, ale pořád se pohybovala tak, aby zaprvé nevyrušila jejich kořist, zadruhé měla stále na dohled na Lucy a Sionna. Věřila jejich lovkyni, ale měla stále potřebu dbát na Sionnovo bezpečí. Navíc si zvolila takové místo, ze kterého by zároveň mohla v rychlosti vyběhnout a zakročit kdekoliv, kde to bude potřeba.

Laura se pousmála. „Upřímně jsem ho lovit ani neviděla, učila jsem to jen Awnay, ten malý rošťák se vyhýbal všemu, co smrdělo větší fyzickou aktivitou,“ napráskala na Etnyho poklidným tónem. Nejspíš to brala úplně jinak, než mohl kdokoli jiný. Tehdy byla mladá, plná sil a přebytku energie, kterou mohla vlčatům věnovat, teď už z toho začínala být unavená. Pak překvapeně zamrkala. „Sestru? No to je báječné!“ Prohlásila a samou radostí oblízla jeho čumák. Pak se s rozpačitým úsměvem stáhla a mumlavě se omluvila.
„Mě se dnes zdál sen, že jsem znovu potkala svého druhého bratra, Delivena. Zvláštní,“ svěřila se a pak znovu překvapeně mrkala. „Sunny? Asi mi opět něco uniklo,“ dívala se na svého společníka zkoumavě. Byla by se s ním bavila dále, chtěla mu toho ještě hodně říct, ale bohužel jim snad nikdy nebylo pořádně přáno a byli za nedlouho vyrušeni.
Drobná béžovka se na Lucy usmála. „Ahoj, jasně, lov… Není problém,“ souhlasila a podívala se na Castora, zda bude souhlasit taky. Tu už se ale hnala další skupinka vlků a Laura si málem sedla na zadek radostí, když viděla, kdo je v jejich čele. „Awny!“ vyhrkla okamžitě, radostně se s ní přivítala nějakým tím oblíznutím, objímáním a kdo ví čím ještě a pak se trochu uklidnila. „Ráda tě vidím, princezno,“ šeptla jen pro její ouška a nadšeně se uculila. Její zelenkavá očka zabloudila k vlčeti, které s Awnay přišlo. Tohle bude asi ta Sunny, napadlo ji. „Ahoj,“ pozdravila malou vlčici a zamávala ocasem.
Za chvíli dorazil i Sionn. „Ahoj Koblížku,“ pozdravila dalšího svého oblíbence a kdyby snad byla jen trochu přísnější, propálila by jej pohledem za ten zvláštní zkoumavý pohled, co na ni a Castora vrhal, ale takhle… Jí to asi bylo i jedno. Nu a nejspíše se někdo snažil o to, aby tuhle drobnou vlčici chytl infarkt, protože už tu byl i Etney, kterému také věnovala vášnivé přivítání a pak si prostě jen sedla na zadnici vedle Castorova boku a jen se s vrtícím ocasem a nadšeným culením se očekávala, co se bude dít.

Castor také vypadal, že Lauru rád vidí. Vítal ji s úsměvem a vrtícím ocasem, což Laura ihned bez váhání opětovala. „Zrovna před chvílí se ptala. Teď šla sehnat asi Etneye – nikdy jsem ho na smečkovém lovu neviděla, mám takový dojem, tak nechápu z jakého důvodu ho tak na lovu potřebuje,“ zasmála se pobaveně. Tak nějak tušila, že Etney je nemehlo, co se jen rádo vychloubá, ale v konečném důsledku při lovu zakopne o svou vlastní nohu a všechno pokazí. Asi tak jako ty před pár lety, došlo jí pobaveně. Myšlenky se jí ale stočily jinam v momentě, co se Castor přiblížil a ucítila na krku jeho dotek. Usmála se a bez váhání jej opětovala. Bylo jí snad i líto, že se jednalo jen o krátkou chvíli, na druhou stranu ji tohle gesto od něj velmi potěšilo. „Chvíli jsem byla ve smečce s Lilac, ale ta se chtěla podívat do Borůvkové smečky, tak jsem šla s ní. Tam jsem se seznámila s nějakými místními členy a na oplátku je vzala já k nám, aby věděli, kudy chodit a tak,“ pověděla v rychlosti.
„Potom… Tady byl hrozný chaos, který jsem psychicky nedala, tak jsem šla omrknout to velké jezero, co je kousek od Borůvkové smečky a cestou domů jsem narazila na svého bratra, se kterým jsem nemohla být moc dlouho, protože… Borůvková smečka najednou hořela,“ ztišila hlas a podívala se svému společníkovi do očí. Byla z toho stále taková roztřesená a nesvá. Hodně se jí to dotklo a představa, že by se tohle mohlo stát v jejich lese a že opravdu stačilo jen málo, ji hodně děsila. „Oh ano, teď jsem za nimi byla. Jmenují se Nemesis a Shireen. Bylo mi řečeno, že se tentokrát Elisa chce více věnovat vlčatům a méně smečce, takže to vypadá, že bych tentokrát nemusela mít tolik práce,“ vydechla s úlevným úsměvem.

Laura přikývla na otázku Arcanuse a mírně se usmála. „Potřebovala jsem jen nabrat ztracenou energii. Nikdy jsem v tak velkém měřítku magie nepoužívala,“ přiznala se a přesunula zpět pohled na vlčata, když se Arcanus trochu odsunul, aby na ně lépe viděla. Vypadalo to, že drobná béžovka začíná zase pomalu tát ze své rozmrzelosti, možná to bylo i tím, co jí alfák řekl. Nemesis a Shireen, zopakovala ve své hlavě a zvedla nadšený pohled k Elise, když zaslechla, kdo jména vybíral. „Awnay? Ona tu byla?“ vyhrkla nadšeně. Kde se „její“ dospělá princeznička nachází teď? Mrzelo ji, že ji nepotkala. Dlouho se neviděly a dost jí chyběla. Netušila, že se zase rozhodla vrátit zpět do smečky, kde bude mít zase možnost ji potkávat častěji. Pak se sklonila k Shireen již v mnohem lepším náladě. „Ahoj zlatíčko, já jsem Laura,“ sdělila ihned maličké s máváním ocasu. Poté věnovala široký úsměv i druhému vlčeti. „A ty jsi malý stydlínek asi, co?“ zeptala se, a aniž by očekávala odpověď, podívala se na Lucy, která řešila lov.
„Jasně, pokud nebude chtít jít Elisa, půjdu já,“ pověděla lovkyni a tázavě se podívala na Elisu. „Kdyby cokoliv, budu ve smečce a při tlapce,“ slíbila, podívala se i na Arca, protože hlavně on apeloval na to, aby byla buď ona, nebo on vždy ve smečce a poté se protáhla. Cítila, že se Castor vrátil a chtěla jej jít pozdravit, než zase zmizí na nějaké toulky. „Tak zatím!“ rozloučila se a rozklusala se směrem, odkud cítila Castora. Toho zahlédla nedaleko.
„Ahoj!“ volala na něj už z dálky. Srdce jí nadšeně zaplesalo, že ho vidí. Měla z něj sice trošku deprese, ale rozhodla se všechno ještě trochu přehodnotit a dát všemu více času. „Ráda tě vidím,“ špitla potom upřímně, když byla úplně u něj a zelenkavým zrakem zkontrolovala, zda je na něm každičký chloupek v pořádku. Vypadalo to, že teď vstával. „Lucy chystá lov. Přidáš se?“ zeptala se ihned, aby řeč nestála.

//<- Borůvka

Postupem cesty začala Laura za Arcem ztrácet, ale stále trochu stačila. Ani se nedivila, že se na ni potom obrátil s tím, že si má odpočinout a odpojil se. Znaveně sledovala jeho vzdalující se siluetu a pak se ještě šouravě rozešla více do lesa, aby nespala hnedka u hranic. Předtím sice byla natvrdo vyplá, ale vůbec u toho nenabrala žádnou sílu. Teď jí prospěje pořádně dlouhý spánek. Přišla k mohutnému kmenu jednoho ze stromů, u kterého se schoulila. Chtěla tím čerpat přírodní teplo a energii. Položila si hlavu na zem a zavřela oči. Téměř okamžitě nerušeně usnula.
„Lauro!“ Zaslechla nějaké volání. Ze spánku sebou nepatrně škubla. Netušila, že sní. „Lauro, sestřičko!“ Až teď ten hlas poznala. Byl to Deliven! Její srdce zaplesalo radostí. Vrátil se, on se vrátil! Když spatřila jeho hnědý kožíšek, okamžitě se k němu rozeběhla. Jindy upovídaná vlčice momentálně nenacházela slov. Sourozenci si padli do objetí a nastalo bouřlivé vítání. „Kde jsi celou tu dobu byl, bráško?“ ptala s drobná béžovka se širokým úsměvem. Už nepočítala s tím, že ho někdy uvidí! Postupem snu jí začalo docházet, že to není realita a pouze sní. Nechtěla, aby tento okamžik skončil, ale…
Nevolky se probudila a zamračila se na celý svět. Stále ležela přitisklá ke stromu. Zvedla hlavu a dlouze si povzdechla. V hlavě měla stále Delivena. Proč se jí to zdálo? Jenom tak? Věděla, že vlčí mysl si umí do snů podstrčit spoustu věcí. Bráška jí chyběl, nejspíš to bylo tím. Pomalu se zvedla a otřepala se. Rozhodla se, že půjde za alfami, které zde cítila zrovna nedaleko. Zdálo se, že jsou spolu a doufala, že je nebude rušit. „Ahoj,“ pozdravila, když k nim dorazila. Byla u nich i Lucy, které věnovala pozdrav samozřejmě také a jemně zavrtěla ocasem. Dlouho ji nevidela. Její zraky pak padly okamžitě na vlčata, která u nich byla. Jeden by nejspíš čekal od této vlčice okamžité nadšení, ale to kupodivu nepřišlo. Béžovka byla zmatená a… Rozproudilo to v ní plno pocitů, které jeden nedokáže popsat. Byla rozhozená z toho, že jí nikdo nic neřekl, že o ničem nevěděla a taky… Už se na hlídání dalších vlčat úplně necítila, měla v plánu se trochu odvázat a odpočinout si mimo smečku, což jí momentální situace úplně znemožnila. Na druhou stranu je to má povinnost, kterou jsem se vůči smečce zavázala, takže další rok už prostě dám, ne?

Podívala se na Blueberryho, který jí odpověděl, že to zde dají po odpočinku dohromady. Pomalu přikývla. „Ráda pomohu, magie země pro mě není problém…“ vydechla unaveně a mžouravě se rozhlédla kolem. Navíc jsem tu napáchala pěknou paseku, kterou bych měla dát minimálně dohromady, pomyslela si, když si vzpomněla, jak ohraničila oheň. Postřehla postarší vlčici, která sem dovlekla kořist. Obdivně se za ní ohlédla a byla by i poděkovala, ale to nestihla. Každopádně neměla v plánu jíst kořist oslabené smečky a vlastně ani neměla vůbec chuť k jídlu, po tom všem. Toužila se jen přesunout zpět domů, tam si odpočinout a pak zase nejlépe najít bráchu, od kterého tak pohotově utekla.
Arcanus navrhoval, že by měli jít domů. Drobná béžovka přikývla a začala pomalu vstávat. Ztěžka vydechla, když se jí to nakonec povedlo. Nepamatovala si, že by kdy byla takhle zničená. „Mnoho sil přeji a kdyby něco…“ zbytek slov nechala viset nevyřčené ve vzduchu a jemně na místní alfu kývla. Jejich situace ji moc mrzela, stejně jako to, jak moc utrpěl kus přírody. Byla ochotná pomoci hned, jak nabere sílu. Pak se pomalu rozešla po boku Arcanuse zpět do Asgaaru.

//-> Asgaar

Jedu zhruba 3 hodiny a je mi jedno vcelku, v kolik to bude, ale poledne se mi taky hodí více :)

Drobná béžovka vůbec nevěděla o světě. Netušila nic o tom, že ji někdo někam přesouvá, ani kdo, co si mezi sebou povídají, vůbec nic. Tenhle stav trval několik minut, ale na to, jak byla vyčerpaná, to bylo poměrně krátké. Ucítila na vysušeném jazyku vodu. Okamžitě zavřela tlamu a vodu pohotově polkla. Byla to úplná slast na to podrážděné hrdlo z kouře a hrozného horka, které z plamenů vycházelo. Slyšela, jak na ni někdo mluví, ale jen jakoby z hrozné dálky. Rozbolavěle zabručela a pokusila se pohnout přední tlapkou. To se jí povedlo. Až v tuto chvíli, kdy se jí povedlo rozhýbat své tělo, si začínala uvědomovat, co se stalo.
Prudce rozevřela oči a z boku se překulila na břicho. Zmateně se kolem sebe rozhlédla a její zelené zraky spočinuly na Arcovi. Tím se trochu uklidnila a rozhlédla se kolem sebe. Byla někde jinde, než si pamatovala, že byla naposled. Ale stále byla v Borůvkovém lese, ve kterém vládla bezmoc. Laura sklopila ouška a tázavě se podívala na svou alfu. „Co budeme dělat? Co budou všichni dělat?“ zeptala se tiše. Opodál byl Blueberry. Muselo mu být hrozně, dokázala se do něj plně vžít.