Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vyhlídka

Jak se zdálo, Rigel nechtěl zůstat pozadu a přidal se k ní. To Laura ocenila. Zasmála se jeho poznámce. "Noo, občas," přiznala mu ohledně toho, jaký je to strašpytel. Občas? Nejspíš pořád. Těžko říct, jestli by se našla situace, kdy by byla opravdu odvážná. Když se to netýče ochrany slabšího jedince, prostě jí to moc nejde. Byla spíš na útěky, než souboje. Stále se hodně podceňovala v mnoha věcech. Na Vyhlídce se k ní Rigel přidal s vytím. Byl to zajímavý pocit. Hned nabyla dojmu, že ji to s ním více sblížilo. Přeci jen, proč vlci vyli? Byla to tak nějak společenská věc. A ona si uvědomovala, že si s nikým pořádně ještě takto nezavyla. Bylo to hezké. Byla by někdy ráda, kdyby se ubránila tomu, aby všechny začala mít hned tak v oblibě. Naštěstí se jí to nikdy nevymstilo. Zatím.
Návrh prozkoumat jeskyně byl poměrně zajímavý. Drobná béžovka je jistě jednou, možná dvakrát už navštívila, když to měla takový kousek od domova, ale proč s tímhle tajemným nováčkem něco nepodniknout, že? "To zní jako super nápad," zazubila se a než by jeden řekl "švec", protáhlo se její drobné tělíčko do jednoho ze vchodů Zrcadlových jeskyň. Chvíli trvalo, než si její zrak přivykl na šero, které zde panovalo. Až když se rozkoukala, bázlivě se rozešla kupředu. Sem tam něco očichala, nebo prozkoumala. Prostupovala dál a dál. Ohlédla se za sebe, jestli za ní Rigel jde a věnovala mu krapet nervózní úsměv.
Prostupování jeskyně najednou vyrušil nějaký šramot. Laura se prudce zastavila a nastražila uši. Zeleným zrakem vyhledala, o co šlo. Chvíli nic najít nemohla, ale pak na stropě jeskyně zahlédla podivné zvíře, které viselo hlavou dolů a protahovalo si křídla. Ta křídla vypadala jako Falionova. Béžovka s údivem zamrkala a naklonila hlavu zkoumavě do boku. "Ty jo co to je?" zeptala se s údivem a znovu se podívala na svého společníka. "Vypadá to, jako kdyby to mému známému ukradlo křídla. A nebo naopak on jim," ušklíbla se pobaveně.

// Asgaar

Ani netušila, že když se vydá si protáhnout tlapky, dožene po cestě právě Rigela. "Baf!" zahihňala se trochu zákeřně a hravě do něj strčila bokem, když s ním srovnala krok. Uvolňovala tak ze sebe napětí, které v ní tak trochu už vřelo. "V lese mě vyděsil nějaký stín," přiznala se mu ihned bez okolků. Ach, jak moc odvážná beta, bojí se stínu! Fakt byl, že béžovka si moc nelámala hlavu s tím, jak by se jako beta měla chovat. Zatím s tím nikdo neměl problém a nikdo po ní nějaké způsoby nechtěl, snad jen aby byla stále tak moc smečce věrná a prospěšná. To s tou prospěšností poslední dobou úplně nezvládala, ale věrná pořád byla, no ne? "No, využiju toho, že je krásný den a skočím se na Vyhlídku podívat ještě naposledy na Gallireu, než ji zasype sníh. Přidáš se?" zeptala se, ale aniž by čekala na odpověď, vyrazila kupředu. Nechtěla na něj nijak tlačit a taky ho úplně nutně nepotřebovala k životu. Ale byla to přeci jen společenská vlčice. Dělalo jí větší radost něco podnikat minimálně v páru.
Když dorazila nahoru - u čehož musela uznat, že teda opravdu není už zrovna mladice - tak se před ní rozprostřel nádherný výhled na Gallireu. Zasněně se usmála a kochala se vším, kam dohlédla. Zhluboka se nadechla čerstvého, leč studenějšího vzduchu, který zde nahoře byl a z plna plic začala výt. Pomalu se posadila a zaklonila hlavu, až její čumák ukazoval na mráčky nad ní. Užívala si ten svobodný pocit projevu. Ozve se jí někdo nazpět? Vyla ještě hodnou chvíli, než přestala a zase si spokojeně prohlížela s mírným úsměvem výhled. Sem tam zastříhala oušky, nebo spokojeně plácla ocasem o zem. Už jí bylo zase lépe.

// Zrcadlové jeskyně

Laura zastříhala ušima a věnovala Rigelovi pobavený pohled. "Nikdo tě přeci nemůže donutit, abys ho o něčem přesvědčoval," pověděla poklidně. Vlci v některých věcech hledali zbytečné složitosti. Jednou jeden něco řekne, tak mu to buď věřím, nebo ne, hm? Tak či tak je to následně už jeho problém. Potom se zamyslela. Sama úplně nevěděla, s čím si umí hrát.
"Ehm, magie země, to je snad jasný," zazubila se. "a potom vzduch a voda? A něco, co jsem naposledy použila před lety a vlastně přemýšlím, jestli to spíš nebyla jen náhoda, i když bývalý partner mě přesvědčoval, že to nějaká magie je, ale podle mě... Dostal jen křeč do tlapky v momentě, co jsem si na něm měla vyzkoušet magii," zasmála se krátce. Byla z toho pořád krapet nervózní. Pak jej mlčky poslouchala a zamrkala. Pomalu ulehla kousek od něj. "Já magie nikdy neměla zapotřebí nějak používat. Magie země mi dělá radost, takže sem tam nechám vyrůst nějakou kytku. Sem tam mi dopomohla přejít rozbouřenou či hlubokou řeku. Ale jinak... Fakt se bez nich jeden obejde," usmála se na něj povzbudivě a pak se zarazila.
"Nikdo není ztracený případ," mrkla na něj a zavrtěla ocasem. Rozhlédla se po okolí a užívala si, že po chmurném počasí vykoukly ven sluneční paprsky. Byl čas se nahřát! Tu náhle jí Rigel pověděl, že je pěkná vlčice. Zarazila se, podívala se, zda to opravdu řekl a potom rozpačitě sklonila pohled k zemi. Jistě by byla celá rudá, kdyby neměla srst. "D-díky?" špitla nejistě. O to více potom byla celá nesvá, když se k ní přiblížil. Naštěstí odcházel, ale když jí šeptal do ucha, bezděky jí přejel mráz po hřbetě. "Ehm, jo, eeee... Měj se!" zavolala za ním a sledovala, jak odchází. Stále měla nějak ztažený žaludek nervozitou. Je opravdu zvláštní. Nevím, co si o něm mám myslet, uvažovala, zatímco se vyhřívala na sluníčku.
Tu náhle se jí v periferním vidění mihl stín. Polekaně sebou cukla a střelila k tomu místu pohledem. Zastříhala zvídavě ušima. Že by byl Rigel tak rychle zpět? Zeleným zrakem vyhledávala cokoliv, co by to mohlo být, ale nikde nic. Drobná béžovka se jemně zamračila. Co to mohlo být? Začínala být opravdu plna nehezkých pocitů. První v ní vyvolával Rigel smíšené pocity, potom ji tu strašil nějaký stín. Raději se zvedla a šla si zase protáhnout tlapky.

// Vyhlídka

Laura se zasmála a zavrtěla hlavou. „Esa? Možná,“ odpověděla tajemně, leč pořád s úsměvem. Nechtěla mu narovinu říkat, že na tu pozici nejspíš tak nějak zbyla, nebo jak to vlastně bylo. Sama totiž netušila, z jakého důvodu jí alfy pozici bety daly. Nejspíš proto, že byla ve smečce opravdu hodně dlouho, plnila dlouhé roky svou funkci a celkově byla smečce věrná až za hrob. Věřila tomu, že kdyby se našel někdo, kdo by dělal to samé, plus byl silným a neohroženým jedincem, zvolili by spíše jeho, než ji. Byla pravda, že na sobě drobná béžovka hodně pracovala, aby byla této funkce hodna, ale poslední dny si v hlavě přemítala, zda by se přeci jen už nenašel nějaký jiný vhodný nástupce, který by tuhle pozici zaskakoval mnohem lépe.
Na jeho otázku ji to přímo nutilo reagovat. Každopádně Laura byla vždy až převelmi skromná vlčice, která se hrozně ráda podceňovala, i když vlastně ani tolik nemusela, ale vzhledem k její láskyplnosti ke všemu živému nikdy nestačila poznat, co v ní ve skutečnosti je. Proto její odpověď nejspíš nikoho nemohla překvapit. „Sama nevím,“ zasmála se. „Na mě určitě nic zajímavého není,“ dodala pak ještě poklidně.
Pomalu vstala a protáhla se. Konečně jí trochu vytrávilo. Ohledně Elisy a jejímu vztahu s Borůvkou smečkou se nevyjadřovala, protože opravdu netušila, jak to je. Byl fakt, že o Borůvkové smečce s Elisou ani nemluvila. Nechtěla se vyjadřovat k ničemu, o čem sama moc neměla páru. „Projít se? No jasně, to je super nápad,“ přijala ihned nadšeně jeho nabídku. Energeticky se rozešla a zkoumavě se na Rigela po cestě podívala. „Nemáš magii?“ zopakovala překvapeně. „Mno, nevidím důvod, aby se ti někdo smál. Je fakt, že tady má snad každý ve zvyku se vyptávat druhého na magii, ale vždycky se z toho dá nějak vybruslit, no ne?“ zazubila se a zamávala ocasem. „Navíc sama používám magii jen hodně krajně, takže bych si dovedla život představit i úplně bez ní,“ řekla potom ještě.

Drobná béžovka se zavrtěla a dlouze zívla. „Jak jsem řekla, nepotřebuji se nikomu líbit,“ zopakovala a na uvolnění atmosféry se zazubila. Ač říkal, že to myslí v dobrém, někde v hloubi duše se jí to dotklo. Nemohla za to, že takhle vypadala. Hold jí někdo tam nahoře nenadělil do vínku krásnou mohutnou postavu. Přešla to ale s optimistickou elegancí, jako vždy. Nehodlala se tím užírat jen proto, že jí nový člen smečky v podstatě naznačil, že jí to nesluší.
„Nenech se zmást. Je to ve skutečnosti opravdu silný a zdatný vlk,“ upozornila ho jemným tónem. Arcanus byl sice milý, ale ne jednou ho viděla v akci, kdy dokázal jednomu i nahnat strach. „Bety ne. Jednu betu. Mě,“ pověděla poklidně a plácla několikrát ocasem o zem. Muselo to být úsměvné nejen pro ni, ale hlavně pro něj. Ona sama se na tu pozici nějak necítila. Ne že by to nezvládala, ale pořád se považovala za neohrabané kuře, co nic neumí, ačkoliv postupem let všechno vypilovala do takové fáze, že se za sebe vlastně nemusela stydět. Ale její sebevědomí si to nejspíš stále neuvědomovalo a nepobíralo fakt, že z nezkušeného vlčete je starší vlčice nabitá zkušenostmi.
Zasmála se. „Proč mám dojem, že bych ti to neměla zase úplně tak věřit?“ zeptala se a dívala se mu s čertíčky v očích do těch jeho. Bylo v nich cosi zvláštního. Ráda by poznala, co by to mohlo být. Možná by ho celkově ráda více poznala, tak jako to bylo téměř u každého. Teď měla čas se s někým bavit a věnovat někomu pozornost, protože to vypadalo, že vlčata se rozprostřela po členech smečky a ona tak mohla trávit čas i s někým dospělým. A to bylo jednou za čas opravdu super.
„Spory?“ zopakovala tázavě. Jestli to říkala Elisa, měla bych to potvrdit, napadlo ji. „Osobně o ničem nevím. Do těchto záležitostí se moc nepletu,“ pověděla nakonec. Však to byla pravda. Věděla o spojenectví s Borůvkovou smečkou a chodila je tam navštěvovat, včetně toho, že jim pomohla uhasit ten požár, ale o sporech nic netušila. To měli nejspíš Elisa s Arcem a Blueberrym mezi sebou.

Laura se začala smát. Nebyl to žádný výsměch, ale spíše milý smích. A taky trochu rozpačitý. „Neboj se, nemá tě kdo převrátit,“ pověděla se stálým úsměvem. Maximálně Elisa, pomyslela si, když si vzpomněla, že jí před chvilkou pověděla, že kdyby jí Castor provedl něco zlého, má jí říct a ona ho vynese v zubech ven ze smečky. To bylo milé. Asi od ní nikdy nic milejšího neslyšela. Pak zamrkala očky a pousmála se. „Opravdu?“ zeptala se a uhnula pohledem. Na tohle nebyla zvyklá. Jeho počáteční strohost se měnila na jakousi galantnost, což nečekala. Pak se překulila na bok a dlouze se protáhla. Nejspíš tak uvolňovala napětí sama v sobě, které v ní z tohoto cizince stoupalo. Čím byla starší, tím hůře si zvykala na cizí, protože už dávno nebyla taková naivka, aby všem věřila na první potkání. Pár věcí ji přeci jen za život vytrestalo. Ale stále to byla nedotčená milá duše.
Pak se zase překulila na bříško a věnovala Rigelovi veškerou svou pozornost. „Aha,“ pověděla pouze zaraženě ohledně jeho sourozenců. Nechala to tedy plavat. Buď se k tomu ještě vyjádří dál, nebo to nechá být. To bylo na něm. Ona se zatím rozhodla, že mu poví o členech smečky. „Druhá alfa je Arcanus. Mohutný černý vlk, poznáš ho hned. Je to vstřícný a milý vlk,“ začala tím nejvyšším. „Pak je tu Lucy, to je náš lovec a gamma, jejím partnerem je nově Etney – delta smečky a jeden ze synů alf. Na deltě je pak také ochranář Calum, lovec Sionn – další syn alf a Castor,“ povídala a na moment se zastavila. Musela si vybavit, kdo všechno ve smečce je. „Kappami jsou pak Awnay, dcera alf, podivný Tesai, který se objeví a zase záhadně zmizí, ochranářka Gee a zbytek by měla být vlčata – dvě opět alf a zbytek siroty,“ dopověděla a uvažovala, zda na někoho nezapomněla. O Fiérovi netušila a kolik oficiálně bylo vlčat taky nevěděla. Tak poctivá pečovatelka to je, vskutku.
Pak když pověděl, jak to bylo s jeho sestrou a Elisou, nadechla se, jako když někomu něco dojde. „Ajo tahle! Sebrala tehdy Sionna a chtěla ho ukrást mimo smečku. Naštěstí ji Elisa zastavila a dotyčná dostala docela čardáš,“ zamračila se trochu. „To je tvoje sestra, jo? Pěkně podlé děvče. Do teď nerozumím jejím záměrům, ale kdyby nebyla Elisa rychlejší, schytala by to tehdy ode mě,“ řekla zcela vážně. Kdo by to byl čekal od takové něžné duše? Styx měla ten den „štěstí“, že je Elisa nechala obklopit plameny, protože kdyby se do toho zapojila ještě naštvaná pečovatelka chránící milované vlče, rozhodně by po svých neodešla.

Laura zamrkala zelenými očky a pousmála se. „Ve svém věku už nemám potřebu se nikomu líbit,“ pověděla krapet rozpačitě. Vždyť veškerou svou snahu o vytouženou rodinu už dávno vzdala. Ale to nebylo téma, které by měla potřebu s někým cizím rozebírat, ač byla sdílná dost. „Můžu žrát kolik chci a stejně budu taková,“ bouchla ocasem o zem a zaposlouchala se do jeho důvodů, proč si vybral právě Asgaarskou smečku. Byla překvapená, že je obešel všechny. Evidentně si dal záležet, aby si vybral tu správnou. Ona nad tím nikdy ani pořádně nepřemýšlela. Tehdy se sem chtěl přidat Naxther kvůli tomu, že znal alfy a ona ani na moment nepřemýšlela nad tím, zda by to mohl být ten správný domov. Naštěstí byl, aspoň podle ní.
Potom pozvedla nadočnicové oblouky a tázavě naklonila hlavu na stranu. „Nesnášíš své sourozence?“ zeptala se tlumeným hlasem. Nevěděla, jak moc to je nebo není necitlivé téma, ale věděla, že kdyby Rigel nechtěl odpovědět, nebude to dělat. Takže prostě chtěla vyzkoumat, čím to je, že jeden nesnáší svou rodinu. Laura neuměla cítit zášť ani vůči jejich matce, která byla řádná potvora. Nepamatovala si, že by měla byť jen kousek nenávistivých řečí vůči ní. Ale za ty roky, co chodila po světě, věděla, že každý je jiný. Třeba Meinere Laurencii nesnášel. Ani si pořádně nepamatovala, jaké vzpomínky měl na matku Deliven. Při vzpomínce na něj ji zase mírně píchlo u srdce. Bráška jí chyběl, hodně.
Vypadalo to, že dostala pozvánku ke společnému odpočinku, které s radostí využila. „Díky, společný odpočinek, to zní fajn. Před chvílí jsem si nacpala břicho k prasknutí,“ zasmála se, zatímco pomalu ulehala. To byl příjemný pocit, jen tak ležet a odpočívat. Měla sice původně jiné plány, ale čert to vem. Však ji čas netlačil, nebo jo? „Já tu budu asi šestou nebo sedmou zimu. A je snad hloupé, aby tě někdo odsuzoval za sourozence, ne? Pokud si vlk neumí udělat vlastní názor, tak je to vlastně… Ošklivý,“ pověděla, zatímco přemýšlela, která že vlčice je ta Styx. Mám dojem, že stárnu a má paměť neslouží tak, jak by měla.

Jo vlastně, Elisa říkala, že je to bratr té… Styx? Moment, nejsem si teď úplně jistá, která že to je, zarazila se, zatímco na něj pomrkávala zelenými očky. Pozdravil ji tak nějak bez většího zájmu. Nebyla už dávno mladá naivka, aby nepoznala, že nejspíš nemá úplně zájem o to, aby se nějak extra kamarádil. Ale byla stále stejně hloupá, protože ona se kamarádit prostě chtěla. Jednou to byl člen smečky, musela se s ním spřátelit. Tak to prostě bylo. Hlavně nikoho nezanedbat, že ano. Zavrtěla ocasem a následně se zazubila ohledně jeho slov Elisy. „Elisa umí vykládat pouze pěkný věci,“ pověděla ironicky a v očích jí vesele zajiskřilo. Nevěděla, jak moc se s Elisou zná, každopádně i jemu muselo být jasné, že pokud šedá alfa Asgaaru řekne opravdu něco hezkého, tak se musí dít něco opravdu divného. Ona zatím žádnou takovou situaci nezažila. Ale to, co jí před chvílí řekla ohledně Castora, bylo poměrně hezké, když se nad tím zamyslela zpětně.
Jeho odmítnutí přešla jemným úsměvem. Samozřejmě by nejraději řekla, že se vždy snaží, aby pro každého něco zbylo, ale… „Tady jsou nevděční strávníci. Vždycky něco zbylo,“ pověděla potom s jemným úsměvem. Nakonec to přeci jen podala tak nějak, aby v očích nikoho nevypadala, že někde potají bude krmit omegu. Stejně to určitě dělat bude, pokud by byla potřeba. Tenhle vlk ovšem vypadal, že si tak nějak vystačí sám. Nepřipadal jí úplně jako smečkový typ. Ani povahou, ani tím, že si vlastně dovedl vše obstarat sám. Třeba je tu s nějakým postranním úmyslem? napadlo ji a zastříhala ušima. To těžko. Bude to něco jako Tesai. Sice ve smečce, ale věčně distancovaný od všeho. Nejspíš jim jen stačí mít se kam vracet, uznala nakonec. No jo, její nevýhoda, vidět ve všem jen to dobré.
„V pořádku. Co tě vlastně přivedlo k nám do smečky? Jiná se ti nelíbila?“ zeptala se zvídavě, když se mu podívala bez ostychu do očí. „A vlastně, ehm, neruším tě? Asi sis chtěl odpočinout, co?“ vyptávala se nadále, zatímco si kecla se žuchnutím na pozadí. Byla stále pekelně přežraná. Neprojevovala absolutně žádné známky nedůvěry a napětí z v podstatě cizího vlka. Možná to bylo tím, že věděla, že je na území smečky, kde by jí okamžitě někdo pomohl. Snad.

//<- Ellisino údolí

Byla pořád plná rozporuplných pocitů z toho, jak byla Elisa s Awnay pořád na nože. Doufala, že ty dvě spolu jednou začnou vycházet. Tady tu dusnou atmosféru neměla příliš v lásce. Dokonce i mezi Elisou a Arcem cítila zvláštní napětí. Stalo se mezi nimi něco? Napadlo ji, když kličkovala mezi stromy a kameny lesa. Třeba mají nějakou partnerskou krizi, nebo něco. Něco, co nepochopím, oč jde, že ano. Já ji neměla, ale Naxther asi jo, uvažovala. Bylo by zvláštní, kdyby to jeden z nich vzdal a také odešel. Co by bylo se smečkou? Vedl by ji jen jeden z nich? Nedokážu si smečku bez jednoho z nich představit, proudily jí neustálé myšlenky v hlavě. Mohla bych se na to Elisy zeptat. Co se mezi nimi děje. Nebo taky... Jsem jim teď dala prostor si popovídat a snad to mezi sebou urovnají a ani se jí na to nebudu muset ptát. Nebo bych si měla raději popovídat s Arcanusem, kdyby náhodou něco? Nebo s oběma? Povzdechla si a zakousla se do muflona, který zde ležel.
Odtrhla si co největší flák masa. Jindy byla skromná, ale teď měla opravdu hlad a chtěla se posilnit před zimou. V jemném kožíšku už v noci pociťovala vlezlý chlad. Naštěstí už svítalo a vypadalo to, že bude krásné ráno. Těšila se, až její drobné tělo prohřejí teplé paprsky slunce. Mohla bych zajít někam, kde bude mít sluníčko větší sílu. Tady se mezi ty stromy dostává těžce, uvažovala. Netušila, jak dlouho bude potřeba nechat alfy osamotě, aby si nějak promluvili. Pokud to měli vůbec v plánu. Stále u pojídání masa přemýšlela, dokud ji z přemýšlení nevytrhlo vytí. Zastříhala ušima. Někdo se vrátil. Ale ten hlas neznala, jen pach jí byl trochu povědomý.
Pomalu se zvedla. Musela uznat, že se přežrala jak to prase. Oklepala ze sebe jehličí a jiné nečistoty z lesa. Samozřejmě, že byla zvědavá a musela to jít prozkoumat. Nejspíš je to ten nováček, uznala potom, když postřehla, že vlk už dávno nestojí na hranici, ale míří do hloubi smečky. Tak se jeho směrem vydala, dokud nezahlédla vysokého, mohutného vlka tmavých barev. "Ahoj!" volala na něj už z dálky. "Ty musíš být Rigel, pokud se nepletu," zazubila se. V očích jí přátelsky jiskřilo. "Jsem Laura, Elisa mě o tvém přijetí obeznámila. Nemáš hlad?" zeptala se okamžitě, jako kdyby to byla ta nejdůležitější otázka, která byla potřeba vlkovi, kterého spatřila poprvé v životě, položit. Neřešila nikdy nějak extra hierarchii, brala v potaz jen alfy a jinak v tom sama měla kolikrát guláš, takže to, že je to vlastně omega a měl by ožužlávat kosti, si absolutně neuvědomovala.

Vypadalo to, že ty dvě se zase nedohodnou normálně. Drobná béžovka si povzdechla a posadila se, zatímco sledovala Awnay, jak naštvaně odchází s poměrně ostrými slovy. Trochu posmutněle obrátila pohled na Elisu, která si cosi zahudrovala. „Potencionál na to má,“ pověděla opatrně a omluvně se usmála. Věděla, že se to Elise nejspíš nebude líbit, na druhou stranu ty dvě si nemají co vyčítat. Pak se pobaveně zasmála. „Děkuji Eliso, ale doufám, že to nebude třeba,“ řekla ještě, než obrátila zrak k Arcovi, který právě přišel.
„Ahoj,“ pozdravila a zavrtěla ocasem. „Děkuji za pozdrav. Jak se Lilac líbil život?“ zeptala se zkoumavě. Mrzelo ji, že se nepřišla ta její malá květinka najíst. Ráda by ji viděla. A celkově jí připadalo, že sem táhla to mufloní mládě zbytečně, když jediný, kdo se do něj pustil, byl Arcanus. Ale vypadal hladově a Laura by si ani náhodou nedovolila říct, že byl původně zamýšlen pro vlčata. Však ono jim zbyde dost. Snad. „Moc jsem to nestačila sledovat, ale Sionn zasadil smrtelnou ránu dospělému muflonovi. Byl opravdu šikovný. Akorát…“ trochu se pozastavila v nadšené řeči a po obou hodila rychlý pohled. „Nejspíš schytal kopanec a musel to jít rozchodit,“ dořekla už méně nadšeně. „A-ale vypadal, že bude v pořádku,“ vyhrkla hned na to, aby se jeho rodiče nestrachovali.
Její žaludek se ozval k životu. Navíc věděla, že by měla načerpat nějakou zásobu na zimu, jestliže bude zase tak krutá, jako ta poslední. Už by poměrně hazardovala se životem, kdyby byla příliš neopatrná. „Půjdu si dát z toho velkého kusu, ať něco zbyde pro vlčata. Obhlédnu, co se děje ve smečce a vrátím se,“ slíbila s úsměvem, vstala a rozklusala se napříč Asgaarem na místo činu.

//-> Asgaar

Lauře se nelíbilo, že by zde někdo měl narušovat rodinnou atmosféru, která ve smečce prozatím panovala, ale co se dalo dělat. Navíc se s tím Rigelem ještě ani nestihla seznámit osobně, aby si na něj udělala obrázek sama. Třeba ho Elisa jen rychle odsoudila, nebo něco. Přeci jen, byla to Elisa... Awnay nad jejím rozhodnutím oponovala ještě víc, což vytvořilo nepříjemnou atmosféru mezi matkou a dcerou. Klasicky. Drobná béžovka si povzdechla a hodila na Awnay dlouhý pohled, který jí naznačoval, ať to nechá být.
Pak došla řada i na to, co Elisa po Lauře chtěla. Nakonec se jednalo o Castora. "Ah, tohle," povzdechla si s jemným úsměvem. "Vidět nás mohl, to jo," pokývala hlavou. A co víc ode mě jako chce slyšet? Přemýšlela. Nakonec se rozhodla, že přeci jen ještě něco kdákne, protože její odpověď musela být pro Elisu stoprocentně nedostačující. "Rozumíme si, máme se rádi, ale nedělala bych z toho velkou vědu," dodala tedy pak smířlivě.

//Jen v rychlosti, nemám vůbec čas

Laura se jemně pousmála. Naposledy když se potkala s Fiérem, užili si spoustu srandy a jak to tak znělo, Awnay jeho akčnímu kouzlu očividně propadla. "Je to mezi tebou a Fiérem vážné?" zeptala se zvídavě a koukala na druhou vlčici s jiskřičkami v očích. Pak byla docela překvapená, že by se měl trikolór ucházet o místo ve smečce. Jemně zavřela ocasem. Asi už ani nebyla potřeba odpovídat na její předešlou otázku, když měli jít spolu do smečky. To tak nějak vypovídalo vše, už jen to, jak to Awnay podala. Bez něj by to tu nebylo ono… zopakovala si pro sebe ta hezká slova. Upřímně by nečekala, že si Awnay najde partnera, tedy ne tak brzy. Ona na to měla, samozřejmě, byla krásná a šikovná vlčice, spíš by to do ní neřekla povahově. Ale jak se zdálo, velmi dospěla. Tuláctví jí velmi prospělo.
Elisa pak pověděla, že vlčata jsou s Gee v lese. Laura si povzdechla, neboť jí připadalo, že sem muflona táhli zbytečně. Ale tak nebyl problém, aby si omladina došla, ne? Už se jí nechtělo to táhnout nazpět. Potom jí alfa sdělila, že je ve smečce nový vlk a stal se omegou. Drobná béžovka z toho byla zmatená, protože netušila, proč jej Elisa do tak harmonické smečky přibrala, když mu nevěří. "V čem by mohl být smečce prospěšný?" zeptala se a výjimečně se nebála dát najevo svou nelibost. Další zpráva byla o něco potěšující, vzhledem k tomu, že přidělila Awnay post ochránce. To je skvělý nápad, Gee s Calumem nefungují jak by měli. Awnay na téhle pozici bude mnohem spolehlivější. Další věc byla směrována na drobnou betu. Ta zbystřila a zastříhala ušima. "Nevadí mi před Awnay probírat vůbec nic," pověděla s jemným úsměvem a byla zvědavá, co jí Elisa chce.

//<- Asgaar

Laura se pousmála. „Měla by sis ji přestat brát tolik k srdci,“ navrhla Laura potom poklidně. Připadalo jí, že Awnay je ze své matky neustále vnitřně napnutá. Divila se, že jí to ještě stále za to stálo. „A co že ses rozhodla vrátit? Moc mě to potěšilo,“ zeptala se konečně zvídavě. Teď tu vlastně byla zase všechna „vlčata“ alfa páru. Drobnou betu to nutilo začít uvažovat, jak to vlastně se smečkou všechno bude. Ti nejstarší by jistě měli šplhat na žebříčku dále, což znamenalo, že by Laura mohla třeba začít postupně uvolňovat své místo, na druhou stranu už si tak nějak na svou pozici zvykla. Asi je ještě čas nad tím dumat. Etney nemá na to, aby dostal nějaký vyšší post, Awnay je tu v podstatě krátce, Sionn je mladý a ti dva… Vůbec potrvá, než vyrostou, uznala potom. Ale bylo tak nějak jasné, že z téhle smečky už je opravdu v podstatě jedna velká rodina. Ještě když se většina mezi sebou „napáruje“, tak bude.
„Připadalo mi, že mě Lucy nikdy extra nerespektovala a ani neměla zájem se mnou komunikovat, takže jako osobnost ji posoudit nemůžu. Lovy jí ovšem jdou na výbornou,“ uznala potom, než vzala mufloní mládě do zubů a táhla jej do údolí. Tam za nedlouho dorazili, ač byla béžovka docela zadýchaná. Přeci jen nebyla žádná silačka, neměla k tomu dispozice. Elisa tu byla sama. „Afoj,“ zamumlala přes nohu kořisti, kterou následně pustila. „Kde máš mrňouse? Awnay pro ně ulovila speciální kousek,“

Laura se pousmála. Neměla potřebu zmiňovat, že ji nejspíš zachránila od toho, aby ji jeden z muflonů nehezky nabral. Nepotřebovala se nějak kasat, když to pro ni byla samozřejmost. Kdyby mohla, předešla by úrazům všech. Třeba ani Sionnovi by se nic nestalo, ale bohužel nemohla být všude. Toho hlídala Lucy, takže si béžovka pohlídala Awnay, ačkoliv ta to tak nepotřebovala. „Jsi statečná. Ve tvém věku bych nedokázala to, co ty,“ pověděla jí dojatě a znovu si ji prohlédla. Nemělo cenu to už rozebírat. Její svěřenkyně byla v pořádku, takže nebyla třeba se k tomu vracet. „Jistě to někde vnitřně ocení,“ pokývala přesvědčivě hlavou a plácla ocasem o zem. Pak se zasmála. „Kdybychom jí to řekli, nevím, jak by reagovala. Buď by ocenila tvoji statečnost a odhodlání, nebo by tě sepsnula, že jsi zbytečně riskovala a nebyla rozvážná,“ pověděla se smíchem. Elisa byla jako její živel, oheň. Nikdy nikdo nevěděl, co od ní čekat.
Pak si povzdechla a zakroutila hlavou. „Možná se jen moc nechytal. Ještě jsem ho na společném lovu neviděla, tak se asi nedokázal rozkoukat. Zkus mu dát čas. Třeba Lucy dá na tvou radu a něco ho přiučí. Bylo nás dost a byl to vcelku zmatek,“ pověděla poklidným tónem. Byla zvyklá mezi nimi tyto rozepře žehlit. Toužila po tom, aby se nejstarší sourozenci alf měli rádi, ale bohužel se to moc nedařilo. Třeba se mají někde v hloubi duše opravdu rádi, ale nedokáží si to připustit, uznala, aby uklidnila sama sebe. Pak se na ni vděčně usmála. „Už bych přeci jen měla něco umět, no ne?“ pověděla pak na odlehčení situace.
Zamyslela se nad tím, kde by mohla být Elisa a vlčata. „Hmm, víš ty vůbec o smečkové magii?“ zeptala se drobná béžovka zamyšleně a opřela si tlapku o jeden z kamenů. Zavřela oči, aby se mohla dostatečně soustředit. Za nedlouho Elisu viděla. Oči zase otevřela. „Jsou v údolí,“ pověděla se spokojeným úsměvem, popadla mufoní mládě do zubů, počkala, až se Awnay přidá a zabrala do tahání.

//-> Ellisino údolí

Vypadalo to, že Sionnovi se něco stalo. Byl náhle jakýsi přešlý a rozhodl se, že se půjde projít. Laura jej starostlivě vyprovodila pohledem, který pak obrátila na Castora, protože jej měla za vlka, který je obdobně empatický, jako ona sama. Povídal, že o něj má starost. Směřoval to spíše k Lucy, ale ta se už lísala k Etnymu. Ani o tomhle novopečeném párečku pořádně netušila, no evidentně to ani příliš nehrotila. Byli v jedné smečce a tak bylo dost pravděpodobné, že si k sobě najdou cestu. Stejně jako Lauře lezlo do hlavy a pod kůži časté se setkávání s Castorem. Pamatovala si, že i mezi Ashe a Lightem to vcelku jiskřilo. Smečka evidentně otužovala vztahy a to bylo dobře.
Vypadalo to, že Awnay si vzala její nepatrné vyhubování aspoň trochu k srdci. Reagovala na pochvalu s tím, že to možná trochu přehnala, ale možná se zavděčí Elise. Laura se smířlivě usmála. „Awny, špatná dcera rozhodně nejsi, ale nemusíš tolik riskovat svůj život kvůli tomu, aby ses zavděčila zrovna Elise… Myslím, že zbytek smečky ocení tvoji kořist více, než dost. A ona tam někde uvnitř bude také vděčná, že mají členové co jíst, ale moc bych nepočítala s tím, že by ti to řekla nahlas,“ zazubila se. Nemyslela to vůči své alfě zle, ba naopak se za ta léta naučila respektovat její povahu, proto možná mluvila tak, jak mluvila.
Castor se k nim přesunul a začal se s Lauřinou svěřenkyní seznamovat. Přemýšlela, zda o ní někde Castorovi povídala, nebo ne. Awnay se pak ohradila po Lucy skrz bratra. Laura rozpačitě těkala očima mezi všemi, koho se to týkalo, a když jí to pak vlčice začala objasňovat, dlouze si povzdechla. Na tyhle jejich dohady byla zvyklá od té doby, co se naučili mluvit. „Třeba přiložil tlapku k dílu, ale ty sis nevšimla,“ pověděla smířlivě. „Já jsem také byla v podstatě jen do počtu,“ pousmála se trochu nervózně a podívala se na Castora, který navrhoval, že by měli dát mufloní mládě vlčatům. Béžovka přikývla. „Skvělý nápad,“ souhlasila. „Nechala bych Castora najíst. Zvládneme to i my dvě, ne?“ zazubila se se na tmavou vlčici.