Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vcelku trpělivě vyčkávala, co jim Arcanus poví a taky, jestli k nim ještě někdo dorazí. Nevypadalo to ovšem, že by se k nim ještě někdo chtěl přidat. Byla si momentálně nejistá tím, kdo ještě vůbec ve smečce je, či není. Zastříhala zvídavě ušima a rozhlédla se kolem sebe. Nechala ještě krátký pohled na Castorovi, než se ozval Arcanus s tím, že lov určitě bude.
Jenže pak řekl nejspíš to důležitější. Šlo vidět, jak se na to chystal, než to vůbec pověděl. Proč se na to ale nemohla nějak nachystat ona? Protože nejspíš nečekala, že by tohle vůbec mohlo být možné? Přišla o svou Alfu. Elisa byla pryč. Drobná béžovka zalapala po dechu a ztěžka se posadila na zadek. V němém šoku zůstala hledět na Arcanuse, zatímco se jí oči začaly zalévat slzami. Proč? Jakto? Ptala se sama sebe zoufale. Cítila, že má srdce na roztrhání. Elisa na ni byla vždy přísná, ale tím spíš jí pomohla to dotáhnout tam, kde teď byla. Kdo ví, zda by někdy vyrostla z toho skoro věčného vlčete, kterým byla, kdyby po ní její alfa tak nešlapala. Byla jí vděčná za spoustu těch příležitostí, co jí Elisa ve smečce poskytla. A vůbec nejvděčnější jí byla za to, že jí poskytla dlouholetý, bezpečný domov.
Ničil ji tíživý pocit, že s Elisou nikdy nestačila strávit dostatek času, protože jej na sebe nikdy pořádně neměly. Že si s ní nikdy nestihla pořádně popovídat, lépe ji poznat. Přesto svou Alfu milovala a uctívala. A teď? Teď tady nebyla. Zatímco Laura si někde užívala života a hleděla pouze na sebe, Elisa zemřela a Arcanus se tu trápil sám.
Stiskla pevně zuby k sobě a nechala slzu stéct do jemných chloupků po očima. "Moc mě to mrzí," pošeptala roztřeseným tónem. Její pohled padl znovu na Castora, když pověděl, že je třeba ji pomstít. Ani by ji nenapadlo, že by mohla zemřít násilnou smrtí. Podívala se zkoumavě na Arcanuse. Bude na to reagovat? Je opravdu někdo, kdo by Elisu dokázal zabít? Srdce se jí z neznámých důvodu rozlouklo. Adrenalin, nebo strach? Chodí po světě vůbec někdo tak nebezpečný? Roky považovala béžovka Elisu za nejsilnější a nejnebezpečnější vlčici. Kdo tedy mohl být ten, kdo jí sebral život?

// moc se omlouvám za zdržování

Arcanus ujišťoval tichého Tesaie, že je pro smečku důležitý. Samozřejmě, je tu dlouho, napadlo ji. Sice nikdy nějak nesledovala, kolik toho hnědý vlk pro smečku dělá, ale byl už tak nějak její neodmyslitelnou součástí. Následně se jí Arcanus tázal, zda jí je už lépe, přičemž ji ujistil, že si odpočinout potřebovala. Usmála se a přikývla. "Je, děkuji za optání," odpověděla a jemně zamávala ocasem. Ten poté nechala ve svislé poloze. "Za to ty bys to očividně potřeboval více, než já," ztišila trochu hlas, když její postřeh alfákovi sdělovala.
Následně přišlo to, pro ni, důležité sdělení. Na pozici bety ji nahradil Sionn. Trochu jí spadl kámen ze srdce, které jí zároveň trochu zaplesalo, když Arcanus zmínil Castorovo jméno. Znamenalo to tedy, že byl stále členem smečky. "Uznávám, že jsem už dlouho přemýšlela, že se na to vyprdnu. Jsem ráda, že mám super nástupce," odpověděla zcela smířeně. Tímto toho na ni opravdu nebude tolik a ona si může konečně užívat trochu volného času i ve smečce. Znamenalo to pro ni, že může věnovat více času těm, co chtěla. Na vlče, co se zde ukázalo, pouze fascinovaně hleděla. Nevypadal, že by to bylo další vlče Arcanuse a Elisy. Spíš další zatoulaný sirotek. Nechápala, kde se jich pořád tolik bere. Ona by nikdy neměla srdce na to, aby nechala vlče opuštěné. A už vůbec ne to vlastní, ačkoliv nikdy na vlastní kůži nezakusila, jaké to je.
A pak se konečně objevil. V jejích očích byla vidět stejně upřímná radost, jako v těch jeho, když se jejich pohledy střetly. Radostí zamávala oháňkou. Odolala pokušení k němu ihned přiskočit a přivítat ho tělo na tělo. "Ahoj," pozdravila krapet rozněžnělým hlasem a na půl kroku se k němu přiblížila. Bude to muset počkat. Teď se to nehodí, nakázala sama sobě. Stejně neodolala dalšímu dlouhému pohledu z očí do očí a jemnému úsměvu, který mluvil za tisíce slov. "Vlastně ještě netušíme, proč nás Arcanus zavolal?" otočila zvídavý pohled na Alfu. Také počítala s lovem.

Oba vlci odvětili, že Lauru také rádi vidí. A taky sebe navzájem. Jemně zamávala ocasem ve znamení vděku. Žádné vyčítavé pohledy se nekonaly. Ba naopak, statný alfák béžové vypadal poměrně unaveně. Na jeho poměry dost. Drobná béžovka jej přejela starostlivým pohledem, kdy si jej prohlédla snad úplně celého rentgenovým způsobem. Nevypadal zraněný. Muselo ho něco hodně trápit. Přesto se staral, zda je u zelenooké všechno v pořádku, když ji dlouho neviděl. Přikývla. "Ano, je
Omlouvám se, že jsem se dlouho neukázala. Bylo toho na mě už po těch letech moc a chtěla jsem si odpočinout. A taky si tak trochu dokázat svou soběstačnost," usmála se mírně. Uvědomila si náhle, jak moc sobecky to od ní zní. Trochu sklonila hlavu. Někde jsem si odpočívala a užívala života, zatímco Arcanus má evidentně plnou hlavu starostí. Bylo to ode mě pěkně bezohledné, napadlo ji. Náhle se cítila docela zahanbeně.
Obrátila pohled na Tesaie a jemně se usmála. Zatím to nevypadalo, že by se někdo další přidal. Nejspíš byli všichni zaměstnaní, nebo mimo smečku. Jak se má asi Castor? Doufám, že tu ještě je, uvažovala nad svým velkým oblíbencem. Bude se s ní vůbec ještě chtít bavit, po takové době? Často na něj myslela a přemítala, jaké by to asi bylo, kdyby ho vzala sebou. Nechtěla ovšem od smečky trhat ještě dalšího člena. Musela jen doufat, že jí odpustí.
Její myšlenky se zase odebraly k Arcovi, stejně jako její pohled. Bylo jí jasné, že alfa jim chce něco sdělit. Byla poměrně zvědavá na to, co je ve smečce nového. Jednalo se jistě o větší novinky, nebo možná lov? Ačkoliv si pamatovala, že lovy posledně už svolávala Lucy. Jestliže byla i nadále lovkyní, pak u svolávání lovu chyběla. Musím vůbec zjistit celkovou situaci ve smečce, abych věděla, jak fungovat. O svou pozici jsem jistě přišla, s tím počítám. Nic to nemění ale na tom, že budu smečce nadále prospěšná, jak jen můžu, uznala.

Nemohla se nabažit pocitu, že je konečně doma. Užívala si jej plnými doušky. Spočívala prozatím v samotě, jelikož nikdo neměl nejspíš potřebu ji vyhledat, stejně jako ona zatím neměla potřebu a mít někoho k sobě. Samozřejmě, že se těšila, až si popovídá se všemi, koho zde znala. Těšila se, až pozná případné známé tváře. Zároveň ji nejspíš také čekalo vysvětlení, kde že vlastně celou dobu byla, od Elisy, o které zatím nic nevěděla, pořádné vyhubování, že neplnila své povinnosti, pravděpodobně i Arcanus a možná dokonce i Castor se na ni bude dívat vyčítavě. Ale co se dalo dělat. Počítala s tím a o nic jiného si vlastně svým opuštěním smečky neříkala.
Přesto i nadále sama vstřebávala krásné pocity návratu, dokud nezaslechl a známé vytí. Smečku většinou svolávala Elisa, každopádně na vytí druhé alfy byla drobná béžovka za ty roky také zvyklá. Rychle se zvedla, oklepala, zavrtěla ocasem a energetickým poklusem se rozeběhla směrem, odkud volání slyšela. Byl čas je všechny vidět! A tohle byla perfektní příležitost, protože se pravděpodobně sejde většina smečky, když ji alfy svolávaly. V dálce viděla dvě siluety. Byly k prozatím neidentifikovatelné, takže si Laura myslela, že jde právě o obě alfy. Když ovšem byla blíže a blíže, zjistila, že namísto šedého kožichu vidí hnědý a že se vlastně nejedná o Elisu, ale Tesaie.
Doběhla k dvojici s úsměvem a mávala u toho jako vždy přátelsky ocasem. Jindy veselé oči, ve kterých skákaly čertíci, byly jiné, než je viděli tito dva naposledy. Byly o něco klidnější, ale stále láskyplně vyhlížející. Jinak se na béžovce nezměnilo vůbec nic. "Moc ráda vás vidím," vydechla vlčice krapet dojatě a vrhla dlouhý omluvný pohled na Arcanuse.

//

←Mahtae

I přes veškeré pochybnosti, které Lauru po cestě napadly, pokračovala zpátky do svého domova. Její obavy se střídaly s nedočkavostí. Tak dlouho tu nebyla! Její cesta hledání sebe sama jí nejspíše zabrala déle, než sama chtěla a upřímně si ani plně neuvědomovala břímě času. Užívala si momentů, kdy byla sama a teď, zrovna na onom místě. Sama pro sebe a výjimečně se nestarat o druhé. Její duše si odpočala a vracela se domů plná nové životní energie a plna poznání. Poznání, které ve svém životě potřebovala uskutečnit, aby se ujistila, že život, který doposud žila, byl a je v pořádku.
Překročením hranic jí zašimralo nadšením v břiše a nadšením zase přidala na tempu. Všechno tu bylo stále stejně krásné! Všechno tu krásně vonělo. Vonělo domovem. Ani si poslední týdny neuvědomovala, jak moc jí ta vůně chyběla. Zastavila se a pomalu se nadechla. Zavřela u toho slastně přátelsky vyhlížející oči a při vydechnutí je opět otevřela. Na tlamě se jí objevil spokojený úsměv. Zastříhala ušima a rozhledla se kolem sebe. Užívala si okamžiky svého návratu. Asi se nikdy nestalo, že by byla pryč tak dlouho. A nejspíš se to již nikdy nestane, ačkoliv se cítila momentálně, po svých nových dobrodružstvích, tak moc nespoutaná.
Nechtěla se ovšem ihned někomu vnucovat, či vyhledávat něčí společnost. Věděla, že její nevtíravý pach, který možná ani příliš nenesl již známky Asgaaru, se brzy k někomu donese. Našla si tedy jedno ze svých oblíbených míst, kde se pohodlně usadila. Spokojeně se rozhlížela kolem a nasávala atmosféru domova. Frustrace, kterou měla ze začátku, byla ta tam, drobná béžovka se nechala zcela pohltit krásným harmonickým pocitem, který si užívala plnými doušky.

Téměř celé léto se drobná béžová vlčice potulovala mimo území smečky, ve snaze najít sama sebe a na postarší kolena posbírat nějaké zkušenosti. Snažila se hlavně nebýt tolik závislá na smečce, jak tomu po většinu jejího života bylo. Zpočátku to pro ni nebylo jednoduché a často po své smečkové rodině truchlila. Ovšem již na začátku zjišťovala, že vlastně není tak marná, jak si o sobě vždy myslela. Dospěla ve zkušenou, poměrně silnou a rozumnou osobnost. Laura už nebyla tím věčným vlčetem, jak stále vypadala. I na ní se už pozvolna podepisoval nějaký ten věk. Ale nemyslete si, stále byla čiperná a plná elánu až až. Každý její krok stále čišel energií. Zelená očka i nadále vyzařovala lásku ke všemu živému. Stále zůstávala čistou bytostí, leč již ne tak nespoutaně divokou. I když si po měsících mimo smečku trochu divoce připadala, stále nepodlehla kouzlu tuláctví. Bylo na čase se vrátit. Béžovka cestu nezapomněla. Ta se zapomenout totiž nedala. A už když viděla hranice smečky, srdce jí zaplesalo radostí.
Přidala do kroku a sama pro sebe se usmívala. Kdo ji tam asi tak přivítá? Co je nového? Přidal se někdo nový? Jak moc vyrostla Arcova a Elisina vlčata? Moc si neuvědomovala, jak dlouho byla pryč. Až najednou zpomalila. A co když ji taky neuvidí rádi? Co když se budou zlobit, že byla tak dlouho pryč? Co když ji opravdu moc potřebovali a ona tam nebyla? Trochu pochybovala, že by tam pro ni neměli otevřenou náruč, ale už nešla s tím prvotním nadšením. Měla trochu pochybnosti.

→Asgaar

Zaskočeně našpicovala uši, když ji vlk upozornil na to, že nemá být tak ofenzivní. A to poměrně ostře. Věnovala mu pohled, při kterém se ptala, jestli to jako myslí vážně. "Až začnu být ofenzivní, tak to poznáš," pověděla nakonec poklidně a jemně se usmála. A vůbec, přestaň tu na mě vrčet, spratku, pomyslela si o trochu nabručeněji ve své hlavě. Potom se zamyslela nad tím, co říkal. "Nebyl jsi celou zimu ve smečce?" zeptala se překvapeně. "Máš o to ještě vůbec stále zájem? Určitě by se to dalo s alfama nějak projednat," podstrčila mu mírným tónem. Nebyla si jistá, jak na tento návrh bude Rigel reagovat.
Vracel se s tématem k Yeterovi a jí pořád nešlo ani za boha do hlavy, jak to její nynější společník myslí. Paroháče sotva znala, na to, jak dlouho ve smečce byl a ani za boha ji nenapadlo, že by si zrovna o nich dvou mohl kdokoliv myslet, že by snad spolu mohli mít nějaký románek. Navíc ten vlk naprosto pokazil svou vizáž s tím parožím. Nemohl být přitažlivý absolutně pro žádnou vlčici. "A jak to vypadalo?" zeptala se nechápavě a kulila na něj své zelené zraky. Stále jí to nějak nedocházelo. A asi ani nedojde, pokud jí to Rigel neobjasní. Ohledně toho, že něco uloví, neřekla nic. Neměla sílu na to, aby se tu za něčím honila a už vůbec ne sílu na to, aby mohla přispět v lovu aspoň nějakou magií. To by ji asi totálně odrovnalo.

//Vvj

Vypadalo to, že oba měli na mysli toho stejného vlka. Nebo co to vlastně bylo. Laura v momentě ztratila o tuhle konverzaci zájem. S Yeterem se nikdy nějak extra neznala a teď si nebyla úplně jistá, jestli náhodou nemohl za její dlouhý spánek on a to jeho paroží na hlavě. Divný, fakt divný, přemýšlela nad tím stále. "Jak není tvá starost?" zeptala se zaskočeně raději na to, co ji na jeho větě zaujalo nejvíce. Otřepala ze sebe nějakou vodu ze sněhu, který na ní poslední dobou tál. Byla ji pořád hrozná zima. A asi i dlouho bude, než se pořádně nějak zahřeje. Proto byla i poměrně vděčná, když jí Rigel vybídl k pohybu, ačkoliv neměla zrovna sil na rozdávání, kdyby tu jen tak zůstala sedět, asi by brzy zmrzla.
"Nějak nechápu, na co se ptáš. Ten vlk je ve smečce dlouho, ale nikdy jsme neměli moc šancí se více poznat. Navíc v jeho pozici nemá právo mě poslat pryč," pověděla pomalu. Opravdu byla zmatená z toho, na co se Rigel ptá. Rozešla se vedle jeho boku podél řeky a nejistě se na svého společníka podívala, když navrhl lov. "Obávám se, že to nezvládnu," špitla trochu. Měla by se stydět? Nejspíš ano. Byla beta smečky, vlčice plná zkušeností a... Nebyla schopná lovit? Jsem nemožná. Úplná ostuda...

Nadále zůstávala sedět na zemi. To jsem to dopadla. Každý podzim jsem si dávala pozor na to, abych byla na zimu připravená. Minulý rok jsem to trochu zanedbala, i když potravy bylo dost... A celou zimu prospala? Nebo co jsem to vlastně dělala? Bylo to nějaké kóma? No řádně jsem to pos... Z myšlenek ji probudil hlas. Rozevřela zelené oči s cuknutím a ohlédla se za sebe. Rigel? Zamrkala. Nevypadal tak dobře, jak si ho pamatovala naposledy. Co se asi stalo jemu? Polkla a vydolovala ze sebe úsměv. "Díky. Taky se tak i cítím," přiznala se chraplavým hlasem, který sem tam vynechal. Sakra, zaklekla a odkašlala si. "A co ty? Taky vypadáš, jak kdyby tě pošlapalo stádo jelenů," zeptala se, když jej znovu sjela zkoumavým pohledem. Nečekala by, že tak brzy na někoho narazí. Nebo spíš někdo na ni. Ale nebyla daleko od smečky, takže to bylo přeci jen dost pravděpodobné. Neměla ještě ani zdání, že Rigel již do smečky nepatří.
Jeho otázka ji zaskočila. "Kdo že? Jaký můj oplzlec?" zeptala se zmateně. Neměla nejmenší tušení, o kom že to mluví. Ale jakože opravdu ne. Na nějaké krátké setkání s Yeterem málem zapomněla, protože nejspíš krátce po něm upadla do limbu... Myslí jako paroháče? Nebo koho jiného? No ty vado! Co když za ten můj skoro smrtelný spánek můžou ty jeho klacky na na hlavě?! Zděsila se ve své hlavě, zatímco na Rigela zmateně zamrkala, dožadujíc se odpovědi.

// Asgaar

Nebylo pro ni v jejím stavu úplně jednoduché se sem doploužit, ale nakonec to zvládla. V hlavě se jí stále honily zmatené myšlenky, jak to teď ve smečce je, co je nového, kdo se přidal, kdo odešel, jak moc se na ni alfy zlobí, o co všechno přišla a jestli má ještě vůbec doufat, že s ní počítají, ale momentálně byla ve stavu, kdy zůstala aspoň jednou sobecká a myslela první sama na sebe. Na to, aby se první dala do pořádku a pak začala teprve řešit smečku. Stejně by teď neměla mnoho sil, aby vůbec něco vyřešila. Byla potřeba, aby to řešila trochu v lepším stavu a čistější hlavou.
Ve ztěžklém sněhu, ve kterém vláčela znaveně nohy, se doploužila až k řece. Vyhlížela místo, kde nebyla řeka zamrzlá a bude trochu prostoru se napít. Naštěstí nemusela hledat dlouho. Pomaličku a velmi opatrně k onomu místu přešla. Nevěřila svému zesláblému tělu a měla strach, že do řeky spadne. Už tak se chvěla zimou a byla celá promáčená. Věděla, že pád do vody by už nemusel dopadnout dobře. Nebyla nejmladší a teď opravdu v mizerné kondici. Zapřela tlapky a naklonila se nad vodu. Začala horlivě pít, plnými doušky. Voda byla až neúnosně ledová, takže po chvíli ji v pití přerušila ostrá bolest ve spáncích. Zalapala po dechu a ztěžka se posadila. Pevně zavřela oči a dlouze vydechla, aby se toho nepříjemného pocitu zbavila. Je mi fakt hrozně.

Probudila se s těžkým nádechem a prudce rozevřela oči. Neviděla ovšem vůbec nic. S námahou zvedla hlavu a až v tu chvíli se jí umožnil výhled na svět. Byla celá zapadaná mokrým sněhem. Zatřásla hlavou, aby z ní shodila i poslední zbytky a zamlaskala. Měla hrozné sucho v tlamě. Znepokojeně zabručela a s námahou se vysoukala z pod sněhu. Byla celá promrzlá a mokrá. Chvěla se zimou. Ježíši. Jak dlouho jsem tu takhle ležela? Napadlo ji zděšeně. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že tu nikdo v blízkosti není. Znovu zamlaskala. Musela se jít v první řadě napít a pak najít něco k snědku. Byla vyhladovělá na kost a nebylo to nic příjemného. Žaludek ji z toho až bolel. Cítila se hrozně slabě a malátně. Musím se jít dát dokupy, než mě takhle někdo uvidí, uznala a váhavě se rozešla. Nebyla si ani jistá na svých nohách. Bylo jí prostě úplně mizerně. Měla bych o sobě pak dát co nejdříve vědět. Ale teď se to moc nehodí, přemýšlela po cestě.

// Mahtae

Pomalu pojídala maso, které už nebylo úplně v ideální kondici a ani tak chutné. Věděla ovšem, že by se měla na zimu pořádně najíst. Ta poslední byla dost krutá. Na konci jara už měla co dělat, aby to nějak zvládala. Tentokrát se rozhodla, že se připraví lépe. Za nedlouho se objevil Calum. Pořád byla hrozně zmatená z toho jeho paroží na hlavě. "Ahoj," odpověděla zaskočeně, když v rychlosti polkla. Byla z něho trochu překvapená. Uhm, v pořádku," zamumlala a potom se usmála. "Vede se docela dobře, tobě? Jak se vůbec stalo že máš to... Na hlavě?" nedalo jí to a musela se zeptat. Prostě jí to její hlavinka nebrala. A to si o sobě nemyslela, že je úplně hloupá, ale některé věci si ani přes ta léta tady v té magické zemi nedokázala vysvětlit.
"Měl by ses taky najíst," vybídla ho. Na zimu by se měla připravit nejen ona, ale úplně každý v této smečce. Najednou něco z dálky zaslechla a uviděla tmavý kožich. Něco nesl v tlamě, přesto na ni mluvil. Snažila si poskládat vše dohromady, naštěstí byla roky pečovatelkou a musela se vyznat ve vlčecí řeči, takže něco pochytila, přesto to Rigel nedopověděl. Místo toho k ní položil kus čerstvě zabité laně. Překvapeně zamrkala a podívala se mu do očí, přičemž mu věnovala vděčný úsměv. "Děkuji," pověděla a pustila se do jídla. "Kde jsi se zatoulal?" zeptala se jen tak mimoděk mezi sousty a potom hodila pohled na Yetera. "Myslíš Yetera? Jeden z našich smečkových kolegů," pověděla poklidně, urvala si další sousto a začala přežvykovat. "Měl by šeš šežnámit," zahuhlala potom. Jako kdyby to byla samozřejmost.

//<- Zrcadlové jeskyně

Po tom, co Rigel někam odběhl, se rozhodla, že se vrátí zase zpět do smečky. Zima se blížila a ona nebyla příliš stavěná na to, aby se v tomhle období někde potulovala. Raději vyhledala teplo domova. I tak jí připadalo, že ve smečce nebyla dlouho, přitom toho s Rigelem moc neprocestovala. Spíše skoro nic. Možná ji brala nějaká podzimní deprese. To by u vlka s magií země nebylo nejspíš nic neobvyklého. U ní ale trochu jo. Teď byla ovšem spokojená, že je zase doma. Úplně netušila, za kým by mohla jít, s kým se dát do řeči, či snad konečně věnovat nějakou pozornost vlčatům, ale zdálo se, že si tu všichni tak nějak poradili i bez ní. A možná je to tak lepší, oddychla si úlevně.
Vydala se pomalu k úkrytu, před kterým se usadila. Zelenkavým zrakem pozorovala okolí. Svítalo a vypadalo to, že bude pěkný den. Do čumáku nasála studený okolní vzduch. Z rána úplně teplo nebylo, ale ještě to bylo na snesitelné úrovni. Bude hůře, až krajinu pokryje bílá peřina, pomyslela si. Moc se na to období netěšila, ale mělo také něco do sebe. Náhle ucítila vůni masa. Asi jsem prošvihla lov, došlo jí s menší výčitkou svědomí. Měla ovšem hlad, takže vyhledala kořist a dala se do jídla.

//Kdyby měl někdo zájem o pomalejší hru, může se přidat :)

Povšimla si, jak se na ni Rigel zvláštně dívá. Jemně se na něj usmála, aby odlehčila atmosféru. Kdyby tak věděla, co se tomuto vlkovi honí hlavou... Jistě by s ním nechtěla mít nic společného. Místo toho se tvářil přátelsky a pomalu si získával přátelství této milé vlčice, která bezmezně věřila. "Jo, je to myslím alfa nějaké smečky v horách. Když jsem ho viděla naposledy, pouze mluvil o tom, že se tam chce usídlit, ale z doslechu vím, že to nejspíš vyšlo," pověděla mu otevřeně a znovu otočila pohled na netopýry. Byli opravdu zvláštní. Laura krátce zavrtěla ocasem.
Později ji Rigel vyzval, aby myší okřídlence nechali odpočívat a odešli. Laura zcela souhlasila a vydala se za ním. Měl pravdu, že už se objevovalo zase někde světlo, za kterým se vydali. Drobná béžovka občas ještě mrkla ke stropu, jestli nezahlédne ještě jedno z těch zvířátek. Ale jak tu bylo více světla, už se tu moc nezdržovali. Spíš skoro vůbec. Za nedlouho byli z jeskyní venku.

//-> Jedlový pás