Příspěvky uživatele

Takki mě poměrně zklamal, když mi pověděl, že zuby napuštěné jedem nepůjdou zařídit. No škoda, třeba by to někdy mohlo být užitečné. Nevím pro koho, ale pro někoho určitě, pomyslela jsem si a pak jsem sledovala, jak se prohlíží. Jeho následný pohled mě trochu zarazil, ovšem nenechala jsem se rozhodit. Stále jsem vyhlížela stejně přátelsky. Následně jsem zastříhala ušima. „Viděla,“ odpověděla jsem mu krátce. „Mě,“ zazubila jsem se. Ne, nebyla jsem atletické postavy. Měla jsem sice poměrně dlouhé nohy, ale jinak jsem byla spíš vychrtlá a drobná, než že bych měla vypracovanou postavu sportovního vlka.
Poté mi položil otázku, proč si o něj dělám starosti, že prý není ani milý a přátelský. Vytřeštila jsem zelené očky, přičemž jsem překvapeně zamrkala. „Ne?“ Zeptala jsem se udiveně a naklonila jsem hlavu do strany, přičemž jsem se zamračila a prohlédla jsem si ho od tlapek k uším. Pak jsem se ovšem usmála. „Dělám si o tebe starosti, protože jsme všichni jeden druh. Jsme všichni jedna rodina, ač může být pár černých ovcí, ale to ty rozhodně nejsi. Všichni obýváme jedno velké území a bylo by nezodpovědné, kdybychom se navzájem přehlíželi,“ vzešlo ze mě pak nakonec. V očích mi jiskřily jakési hvězdičky láskyplnosti a koukala jsem někam zasněně do nebe. Když jsem ovšem domluvila, stočila jsem přátelský pohled zpět na něj.

Povšimla jsem si ještě jeho pohledu, než jsem odešla k vodě. Tvářil se podezřívavě, ale nakonec tu rybu začal žužlat. Sklonila jsem hlavu a začala pít, přičemž jsem zastříhala ušima. Vlk mě došel a začal tu rybu spořádávat. „Mám zuby napuštěné jedem,“ pověděla jsem posléze a na oko vážně jsem se na něj podívala. Pak jsem se zazubila. „Dělám si srandu, to snad ani nejde. Nebo snad jo?“ Zeptala jsem se zájmem a opět sklonila hlavu k vodě, abych se ještě jednou napila úplně dosyta.
„Třeba by to někomu nebylo ke šk…“ Zarazila jsem se, když náhle něco přistálo do vody. Sic mě ohodilo pár kapek, ale nepřekvapilo mě to tolik, jako to, že tak najednou do té vody vlítnul. Zajiskřily mi oči pobavenosti a potřásla jsem hlavou. Nejspíš mu ta ryba zrovna nevoněla, čemuž jsem se nedivila, ačkoliv já jsem to nikdy tolik nehrotila. Vzhled bylo to poslední, na co jsem u sebe myslela. Ačkoliv momentálně jsem měla čistou srst a žádnou odřeninku z mých skopičin.
Náhle zamumlal své jméno. Nastražila jsem uši před sebe a následně se usmála. „Těší mě,“ řekla jsem vesele. Ano, měla jsem radost, že se mi představil. Následně jsem jej přejela zeleným pohledem. Vypadal, že na tom není o moc lépe, jako já. Já byla také malá, drobná a hubená. Naklonila jsem hlavu do strany.
„Měl bys jíst asi něco, co tě zasytí víc, než ryby,“ pověděla jsem starostlivě. A to prosím upřímně starostlivě, šlo to slyšet z mého hlasu a vyčíst z mého výrazu i očí, kterýma jsem jej stále pozorovala.

Měl vůči mě nějakou poznámku, která mě rozesmála. Nejspíš jsem mu zkazila iluzi o druhém přívěšku. A ještě jsem si na ten svůj pro jistotu položila nenápadně tlapku. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí, tak jsem pouze vyčkávala, sledujíc jej s nedočkavými jiskřičkami v zelených očích. A pak znovu promluvil. Řekl, ať jej sleduji pozorně, tudíž jsem přešlápla, abych měla aspoň nějaký výdej energie a napjatě sledovala to, co mi ukazuje. Setřásl svůj elegantní přívěšek přes hlavu. Dělal to všechno poměrně rychle a nebylo na tom nic složitého. Až jsem se začala usmívat nad tím, že mě to nenapadlo. Ačkoliv byla pravda, že já to zatím ani nevyzkoušela. Prostě jsem jej popadla a běžela sem k jezeru a pak rovnou za tímhle trikolórním vlkem.
Vyzval mě, že to mám zopakovat. Postup byl jednoduchý, to jsem sama uznala již před chvílí. Prostě přívěšek nějak dostanu na čumák a následně jej setřesu na krk. Odhodlaně jsem kývla hlavou, couvla jsem do přívěšku půlkroku a sklonila k němu hlavu. Párkrát jsem do něj šťouchla čumákem, než se mi podařilo jej na něj navléct. Pak jsem hlavu zvedla a mírně zaklonila, tudíž mi sklouzl do oblasti mezi čumákem a očima. Následovně jsem přitiskla uši k hlavě a čumák zvedla co nejvíce k nebi, přičemž jsem jej sklepala dolů na krk. Přívěšek na něj úspěšně dopadl a já se nadšeně zazubila.
„Patří ti mé velké díky,“ pověděla jsem radostně a skutečně vděčně, u čehož jsem si samou radostí musela i poskočit. Poté jsem vešla do vody, ale maximálně po kolena a sklonila jsem hlavu, abych se podívala. No teda… Prolétlo mi hlavou užasle. Byl nezvyk mít něco na krku. Ale jiní vlci s tím vypadali natolik přirozeně, že jsem si byla jistá tím, že si zvyknu.

Jeho pohled sice nebyl dvakrát přátelský, ale copak já se něčím takovým nechala zastrašit? Pouze v krajních případech, což tenhle nebyl, aspoň prozatím. Navzdory tomu jsem vyhlížela stále stejně přátelsky, aniž bych se k tomu nutila. Neunikl mi jeho pohled na můj, tedy ne tak úplně můj přívěšek. Vyšlo z něj cosi neurčitého, přičemž si tentokrát prohlížel mě. S očekáváním a trpělivostí jsem mu pohled opětovala, ačkoliv uvnitř jsem už tolik trpělivá rozhodně nebyla. Hořela jsem nedočkavostí, přímo toužila po tom, aby ten přívěšek byl mou součástí jako ten vlka naproti mně.
Aniž by pozdravil, či se představil, tak se mě zeptal, jestli mu jej nechci dát a obkecal to ještě něčím, co mě vůbec neodradilo. Zavrtěla jsem hlavou, že nechci, přičemž jsem se usmála. „Nechci,“ ujistila jsem jej. Zněl sice přesvědčivě, ale ačkoliv jsem mohla vypadat hloupě a chovala jsem se takřka ještě jako vlče, nebyla jsem už tolik hloupá. Přívěšek jsem si našla sama, a pokud bych už jej měla někomu darovat, tak jedině někomu z mých blízkých. Ne vlkovi, který mě ani nepozdravil. A hrozně moc jsem jej chtěla nosit!
„Takže když pomineme tu možnost, že bych jej měla někomu dát a vezmeme v úvahu, že si ho budu muset nechat?“ Zeptala jsem se a naklonila hlavu tentokrát na druhou stranu, přičemž jsem tohle brala jako mírnou slovní hru, u čehož jsem také náležitě vrtěla ocasem na náznak hravého rozpoložení. Které u mě setrvávalo nejspíš stále.

// <- Východní Galtavar

Klusala jsem směrem k jezeru, které se logicky zvětšovalo, čím blíže jsem k němu byla. Pousmála jsem se a z tlamy mi ukáplo pár slin, jelikož jsem v ní držela stále ten přívěšek, se kterým jsem si tak trochu nevěděla rady. Ihned jsem si to bez rozmyslu namířila ke břehu jezera, abych mohla uhasit žízeň, která mě z cesty spalovala. Odložila jsem si přívěšek vedle sebe, poté jsem se sklonila a hltavě se napila. Koutkem oka jsem zahlédla siluetu vlka, který stál opodál na okraji jezera. Poté jsem hlavu mírně zvedla a pohlédla jsem na svůj odraz. S povzdechem jsem jej rozvířila tlapkou a se zájmem jsem otočila pohled na toho vlka kousek ode mě.
Trikolórní vlk se zlatavýma očima mi přišel sympatický, ale to mi takhle přišel každý vlk, který neměl rudé oči. Čeho si ovšem mé zelenkavé oči povšimly, byl jeho náhrdelník, který mu visel na krku. Naklonila jsem hlavu do strany a podívala jsem se na ten svůj. Nakonec jsem jej popadla mezi zuby a vydala se k tomu neznámému. Netušila jsem, jak se zachová, ačkoliv tohle nikdy nebyla věc, kterou bych extra řešila. Nedělalo mi problém k cizím vlkům přilétnout jak namydlený blesk a spustit na ně sprchu slov. Dnes jsem měla hlavu plnou přívěšku, který jsem chtěla řešit. Neunikla mi ani přítomnost vlčice, na kterou jsem před chvílí myslela, Hotaru.
Dorazila jsem tedy k tomu neznámému, odložila jsem si přívěšek k nohám, přičemž jsem na něj přátelsky hleděla, stejně tak působil i můj bez ustání vrtící ocas. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho s úsměvem. Byla jsem ovšem natolik netrpělivá, že jsem nevydržela pouze u pouhého představení a musela jsem na něj prostě vybalit všechno. „Já jsem Laura. Omlouvám se, že ruším, ovšem před chvílí jsem našla tohle,“ pohodila jsem čumákem k přívěšku u mých nohou. „Koumala jsem, jak to dostat na krk a nemohla jsem na to přijít. Všimla jsem si, že tvůj krk taky zdobí náhrdelník, tudíž už s tím nějakou zkušenost mít musíš. Potřebovala bych od tebe radu,“ vychrlila jsem na něj způsobem, který jsem uměla a naklonila hlavu prosivě do boku. „Moc tě prosím,“ dodala jsem a zazubila se.

// <- Východní hvozd

Klusala jsem, kam mě tlapky vedly v domnění, že svého druha najdu. Čím déle jsem ale pokračovala v cestě, tím více mi docházelo, že tohle už není možné, že by na mě Trax určitě počkal, tudíž jsem uznala, že jsme se zřejmě každý vydali jiným směrem. Povzdechl jsem si a zavrtěla hlavou, protože to nebylo zase tak dlouho, co jsme spolu byli a teď jsme se od sebe dokonce oddělili bez jediného slova. Takže kam jít? Hledat Megan? Nebo Har? Nebo najít brášku, který je na mě stejně pořád uražený? Přemýšlela jsem a rozhlédla jsem se. Tady mi to je povědomé! Došlo mi a nadšeně jsem se rozeběhla cvalem kupředu. Už to bylo dlouho, co jsem tu byla naposledy. Mé oblíbené místo, které jsem si vždy představovala pod záplavou květin, protože jsem u něj byla pouze, když přírodu přikrývala bílá přikrývka. Teď tu těch květin bylo natolik, že jsem byla oslněná jejich barevností. Ovšem pak jsem zahlédla něco, co mě zaujalo více, jak květina.
Blyštilo se to a odráželo paprsky slunce. Leželo to v trávě, a čím blíže jsem byla, tím více jsem poznávala, že to není zrovna něco, co by vlk nacházel každý den. Naklonila jsem hlavu do boku a zastavila jsem se dobrý metr od toho. Prohlížela jsem si nezvyklý tvar oné věci, která nebyla nijak extra velká. Kdybych chtěla, tak ji spolknu. Dovolila jsem si přiblížit se blíže, ale jen tak, abych na to dosáhla nataženou tlapkou. Tu jsem natáhla před sebe a opatrně do toho šťouchla. Nic se nestalo. Zaraženě jsem stáhla tlapku k tělu a zvedla hlavu, přičemž jsem si to prohlížela stále tím pohledem, jako kdyby mě to mohlo kousnout. Ta věc měla barvu slunce a byla zavěšeně na něčem zeleném. Velice se mi to líbilo. Ale nevěděla jsem, jestli tomu věřit. Co když je to past? Co když mě teď někdo sleduje a za chvíli vyskočí z křoví a sežere mě? S touhle myšlenkou jsem se rozhlédla a zeleným pohledem pročesala celé okolí. Nikde nic, pro mou úlevu. I po zavětření jsem výsledkem zůstala klidná. Nic, na co bych měla dávat pozor, jsem necítila.
Až později mi začalo docházet, že by to možná mohlo sloužit jako nějaká ozdůbka. Vzpomněla jsem si hned na Kessela, který měl jakousi ozdůbku na krku. Nebo na Hotaru, která jich měla hned několik. Nadšeně jsem k té věci skočila a chytla ji do zubů. V samém nadšením jsem si ani neuvědomovala, či snad ani nepřemýšlela, jak si onu věcičku dám na krk. Prostě jsem ji chytla do zubů a nadšeně jsem se opět rozklusala k vodní plošině, která již byla v dohledu.

//-> Velké vlčí jezero