Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ujistila mě, že to opravdu vlčata budou. Zazubila jsem se a vesele kolem ní poskakovala dále. Uklidnila jsem se zase na chvíli, když se mě optala, jak mi to s Traxem jde. „Nyuuu,“ vzešlo ze mě protáhle a zasněně. Usmívala jsem se jako sluníčko na hnoji. Vypadalo to, že když přišlo na tohle téma, tak jsem byla prostě celá na větvi. Tedy, byla jsem na větvi z Naxthera. „Myslím, že je mezi námi všechno v pořádku. Moc si ho vážím,“ pověděla jsem s nadšením. Pak jsem se zamyslela nad tou druhou otázkou, takže, díky Jashinu, chvíle ticha nastala! Co plánujeme? No, co plánujeme? Přemýšlela jsem. „Vlastně ani nevím,“ vyhrkla jsem a zazubila jsem se.
Následně se mě zeptala na smečku. „Juj? Smečka?“ Zopakovala jsem a naklonila hlavu do boku. „Jo ahá, smečka! Právě jsem z jedné odešla. Tedy, neodešla, jsem tam na návštěvě,“ vysvětlila jsem jí a ohlédla se za sebe, na les, ze kterého jsem přišla. „Tamhle, v lese. Ačkoliv ten les je velký a když jsem viděla a cítila, kolik je tam vlků. Asi se bude jednat o velkou smečku. Promiň mi, Haruhi, ale na pojem „smečka“ jsem narazila teprve před pár hodinami a sama ještě pomalu ani nevím co to je. Prostě jsem vběhla do lesa a málem si mě naporcovala nějaká šedá vlčice. Dost jsem se bála, víš? Šla jsem tam v noci a honilo mě strašidlo. Zavřela jsem oči a…. A… No, a když jsem je otevřela, najednou přede mnou stála, rudé oči, jako tadydle Sayap a vrčela na mě, co tam chci. Vážně jsem si myslela, že je po mě!“ Vyprávěla jsem jí akčně a u toho s sebou různě šila. A co se z toho vlastně Haruhi dozvěděla? Nejspíš vůbec nic.
Náhle mě ovšem okřikla, na což jsem se zastavila a nechápavě na ni pohlédla. Řekla mi, že jsem dospělá vlčice a než stihla vůbec říct něco dalšího, propukla jsem v nekontrolovatelný smích, který praštil mým drobným tělíčkem do trávy, a smála se, div popadala dech. Kopala jsem nožičkami ve vzduchu. „Tak… Tak… Ten byl dobrej!“ Vyjekla jsem, stále v záchvatu smíchu. Stíhala jsem ovšem poslouchat její otázky. Pomalu jsem se přestávala smát, jen jsem ležela a stále se zubila. „Bylo to dobré,“ odpověděla jsem posléze pobaveně. Já bych ji možná vzala vážně, ale ne u toho, co řekla. Ale tón hlasu měla vážně dobrý. Hned na to mi odpověděla na mé otázky a slíbila mi, že budu jejich tetička. Vyskočila jsem na nohy a začala jásavě poskakovat. „Dobře, dobře, hurá, dobře!“ Radovala jsem se chvíli, pak ji začala vnímat.
„I já jsem ráda, že tě vidím. A hlavně že jsem se dozvěděla tuhle skvělou novinu!“ Prohlásila jsem zvesela. Měla bych najít i Megan. Dlouho jsem ji neviděla a stýská se mi. Ráda bych věděla, jak se má a jak se jí daří. Hlavně jestli je v pořádku, pohlédla jsem na Har, která si všimla mého přívěšku. „Děkuji! No, upřímně, ani nevím, od koho je. Našla jsem ho. Ale pomohl mi ho nasadit vlk jménem Takki, takže za něj zřejmě vděčím jemu,“ převyprávěla jsem jí ve zkratce.

Haruhi vypadala, že se z toho mého slovního útoku nemůže nějak vzpamatovat, protože překvapivě mlčela. Začala mluvit, až když jsem se konečně na chvíli odmlčela a pověděla mi, abych se uklidnila. Své velké břicho hájila tím, že Sayapovi jídlo nejí a budou mít „Vlčata?“ Vyjekla jsem překvapeně a kulila na ni zelenkavá očka. „Vlčátka? Malé, chlupaté koule? Roztomilé, nádherné, k umazlení? Vážně jsi to řekla? Vážně jsi řekla vlčata?“ Chrlila jsem ze sebe opět závratnou rychlostí a přešla k jejímu bříšku. Na to jsem položila ucho a vrtěla zběsile ocasem, aniž bych si uvědomovala, že jím zřejmě bouchám Har přes čumák. „Halooo, prcci, jste taaam?“ Zahuhlala jsem a některá slova jsem protáhla se zvláštními obličejíky. Pak jsem od své dobré kamarádky odskočila a zvesela kolem těch dvou poskakovala. Měla jsem tolik energie! Zřejmě jsem byla teď dlouho moc v klidu. Navíc jsem měla radost, že Haruhi vidím, ačkoliv mě její jiný stav překvapil.
Kecla jsem si konečně na zadek a s neuvěřením na ni koukala. Ani její otázka mě nemohla probrat, uvědomila jsem si to až za hodnou chvilku, že se mě na něco ptá. „Ah, Trax?“ Zopakovala jsem vesele. „Je někde za mnou, v lese. Asi odpočívá,“ odpověděla jsem a v očích mi šla zahlédnout jakási láskyplnost, když jsem o něm hovořila. Nechtěla jsem nějak rozvádět, že je zraněn, protože jsem sama neznala okolnosti, jak se mu to stalo a takový, protože mi to ještě nepověděl. Ale rozhodně jsem to z něj hodlala vytáhnout.
„A kam se s tím bříškem valíš?“ Zeptala jsem se následně zvídavě a stále se usmívala. Ale pak jsem zase vyskočila na nohy a začala nadšeně jančit. „Že si s nimi budu moci hrát? Budu je moct chovat? Jak se budou jmenovat? Kolik jich bude? Jo, aha, to vlastně nemůžete vědět. Budu jejich teta? Můžu je vidět hned, jak se narodí? Můžu ti je hlídat?“ Vychrlila jsem další palbu otázek.

Arcanus mou nabídku pomoci odmítl s tím, že my jsme tu návštěva a že se musím starat o Traxe. Měl pravdu, ovšem když jsem pomyslela na to, že by se mu rána otevřela a on krvácel, tak jsem na sucho polkla. Nevěděla jsem, jak bych to totiž zvládla. Po nějaké konverzaci s Kishanem zavyl, aby svolal ostatní vlky. Tedy tu smečku, o které jsem vlastně pořád nic nevěděla.
Během toho se Kishi rozhodl komolit mé jméno, nad čímž jsem se musela upřímně zasmát. „Tak bude stačit, když mi budeš říkat Lá,“ pověděla jsem mu pobaveně, když pověděl, že mé jméno je těžké. Stále jsem se pobaveně usmívala, když mi začal popisovat jeho kamarádku, kterou si očividně dost pamatoval. Ovšem ihned mě napadlo, o koho se jedná. Přeci jen jsem ji nedávno viděla u jezera. „Hotaru?“ Zeptala jsem se hned a zvídavě jsem zamrkala. V tom dorazil další člen smečky. Přátelsky jsem na něj pohlédla a oplatila mu pozdrav. Naxther si stěžoval na to, co bude dělat. Pohlédla jsem na něj s úsměvem. „Odpočívat a nabírat síly, drahý, to budeš dělat,“ pověděla jsem mu a pohlédla vlčici, co právě dorazila.
„Ahoj,“ pozdravila jsem jí nazpět a se zájmem jsem si ji prohlédla. Zelenkavé oči mi zablyštěly. „Jůů, ty máš ale pěkný proužek na ocasu!“ Prohlásila jsem vesele, u čehož jsem vrtěla ocasem, ostatně jako jsem to měla ve zvyku takřka pořád. „A ty zajímavou masku přes oči!“ Vzešlo ze mě vzápětí, když jsem pohlédla na toho, co jsem zdravila už předtím. Neměla jsem totiž do teď čas si jej prohlédnout, ale teď jsem tak učinila. Náhle tu bylo tolik vlků, že jsem nevěděla, koho poslouchat dřív, na koho se dívat dřív, až jsem se nakonec rozhodla neposlouchat vůbec nikoho, protože jsem uznala, že se to týká jen smečky a pohled mi spočinul akorát na tom, který právě přišel a Arcanuse potahal s výtkou za ocas.

Povšimla jsem si Arcova úsměvu, který jsem mu přátelsky oplatila. Zeleným pohledem jsem pozorovala dění okolo mě, chování vlků a jejich konverzaci. Neuniklo mi, že Naxther a Arcanus vedou ještě nějakou konverzaci bokem, jelikož po sobě nějak moc často pokukovali a po tom, co na mého partnera černý vlk dokonce mrknul a omluvně se usmál na mě, neodolala jsem a musela se pobaveně usmát. Zavrtěla jsem nad nimi hlavou a nechala je, ať se v klidu baví.
Poté si dělal Arcanus starosti, jestli Naxther nemá žízeň a že kdybychom něco potřebovali, máme říci. Vděčně jsem se usmála. „Děkuji. Každopádně se maximálně zeptám, jestli mohu a jinak se o nás postarám já. Nebudu ti přidělávat starosti. Navíc by ses měl sám obstarat,“ prohodila jsem pobaveně na jeho kručící břicho a usmála jsem se na něj.
V tom se mě ten hnědý neznámý zeptal, kdo jsem. Nechápavě jsem zamrkala. „Já jsem Laura,“ odvětila jsem vesele na jeho otázku, která mě sice po té době, co už tu byl, zaskočila. Pomalu jsem začínala vrtět ocasem, jak jsem to měla ve zvyku. „Vážně? Už jsem taky pár vlků s takovými ozdůbkami viděla,“ přitakala jsem poklidně, ač jsem na svůj náhrdelník byla hrdá. Že jsem to byla právě já, kdo jej našel a že jsem jej uchránila před Takkim a jeho partnerkou. Pohlédla jsem s jiskřičkami v očích na Traxe, který měl otázku v očích. Bylo mi jasné, že se ptá, kde jsem k němu přišla. Ale on se mi taky nepochlubil, co se mu stalo. V hlavě jsem měla spoustu otázek vůči němu a nevyřkla jsem jednu jedinou.
Naběhlo téma smečkového lovu. Kishi, jak mu Arcanus říkal, z toho měl hroznou radost a Naxther se ozval, že by si taky rád zalovil. „Ať tě to ani nenapadá,“ uzemnila jsem jeho návrh slovně a láskyplně do něj šťouchla hlavou, ale opravdu jen opatrně. „Ale kdybych vám mohla jakkoliv pomoci já, stačí říci. Nechci, abychom tu byli jen příživníci,“ usmála jsem se skromně. „Už tak toho pro nás děláte dost,“ ocenila jsem zvesela.

// Nechám přesun napsat ještě Megan, než napíšu já. Přeci jen za omdletého vlka se toho moc psát nedá. :D

Pro mou úlevu Šedivá odběhla někam pryč se slovy, že jsme hosty smečky, které byly mířené na toho vlka, co slintal po mém partnerovi. Stále jsem na něj mírně cenila zuby, ale po chvilce jsem toho nechala. Jen jsem nestála o to, aby mi někdo poobědval partnera, na kterého jsem pohlédla, abych jej zkontrolovala. Stále se naše těla opírala o sebe, ale těžko říci, kdo komu dělal oporu. Pokusila jsem se oddálit, a když jsem zjistila, že se nepřevrátí, přestala jsem se na něj lepit. Hnědý vlk se hrozně divil tomu, že je živý a očividně o něm stále smýšlel jako o kořisti. Zeptal se Arcanuse, jestli je vlk, na což jsem se zamračila a uši pootočila mírně dozadu. Pak od něj přišla otázka, proč je Naxther pruhovaný.
Protože pruhy jsou teď v módě, pomyslela jsem si a cukl mi koutek. Ušiska už zase směrovala přede mě, ovšem pohled jsem neměla úplně tak čilý, jako vždy. Přátelsky jsem vyhlížela stále, ovšem dnes ne tolik radostně a vesele. Krátkým pohybem jsem zkontrolovala, zda ještě vůbec mám náhrdelník. Úplně jsem na něj zapomněla! Zvykla jsem si na něj rychle, došlo mi, ovšem z myšlenek mě přerušil Naxtherův hlas, který právě odpovídal na otázku hnědého vlka, ovšem nic extra nového nejspíš asi ani jednomu z nás nepověděl. Já jsem kupodivu mlčela. Nejspíš se to ke mně vůbec nehodilo, ale nijak jsem se do jejich konverzace nezapojovala. Zřejmě jsem byla ještě stále mimo z toho, co se za posledních pár hodin událo a pomalu se z toho vzpamatovávala.

// Snad jsem byla na řadě já. :D

Dále jsem se k Naxtherovi tiskla, ale to již přišla Šedivá a odstrčila mě z jeho rány. Stáhla jsem uši dozadu a byla připravená naprosto na cokoliv, ačkoliv její následující slova mě nějak ujistily, že mu chce pomoci. Rychle jsem vstala a ne její vyštěknutí jsem společně s Arcanusem mého drahého přidržela. Když jsem se ovšem dívala, co Šedivá dělá, odvrátila jsem hlavu do strany a dívala se zoufale někam hlouběji do lesa. Za chvíli prohlásila, že je to hotové a odešla někam opodál. „Děkuji,“ hlesla jsem za ní skutečně upřímně. Přestala jsem svého milého přidržovat a starostlivě jsem si jej prohlédla. Olízla jsem mu párkrát čumák a jemně do něj šťouchla. Poté jsem se podívala na Arcanuse, který mi pověděl, že bude v pohodě. Mírně jsem kývla hlavou, ačkoliv v očích mi šlo stále vidět, jak moc velké starosti si dělám.
Pak se za mě a Traxe přemluvil u Šedivé. Zatímco já jsem přejížděla starostlivým pohledem svého partnera, tak nějak jsem věděla, co jí povídá, ačkoliv jsem se to vlastně ani nijak nesnažila zachytit. Přišlo mi to od Arca dost milé. Padl mi do oka sice už u boje s velikonočním zajíčkem, ale teď si prostě přidal dost plusových bodů, ačkoliv jsem tak nějak tušila, že mezi námi by v přátelství stála dosti velká překážka a to Šedivá. Následně se černý vlk s odznaky vydal k Traxovi a vypadal, že nad něčím přemýšlí. Hleděla jsem na něj s očekáváním, a když začal mluvit, přikyvovala jsem, že mu rozumím. Ovšem mrzelo mě, že jsem netušila, o jakou rostlinku se jedná. To jsem zjistila, když se před ním po chvilce objevila. Překvapeně jsem zamrkala a rychle jsem si ji prohlédla. Určitě se mi bude ještě mnohokrát hodit, napadlo mě. Pozorovala jsem i celou následující proceduru a poté jsem pohlédla Arcovi do očí. „Jsem ti moc vděčná, děkuji,“ špitla jsem pouze pro jeho uši. Kdybych tak věděla, jak mu to všechno oplatit, posteskla jsem si.
Náhle ovšem můj milý otevřel oči. S nadějí jsem na něj pohlédla a usmála jsem se na něj. Když začal vstávat, pomohla jsem mu podepřením a tak nějak jsem byla oporou po celou dobu jeho sezení. „Neměl by ses hned tak namáhat,“ pípla jsem starostlivě. Vypadal… Pro mě prostě opravdu hrozivě, jako kdyby měl umřít. To se ovšem přiřítil někdo, kdo křičel na celý les a náhle k nám letěl vzduchem. Vytřeštila jsem oči a poslouchala, jak nějakého „Apikuse“, což asi měl být Arcanus, prosil, jestli by se mohl také najest a díval se u toho na Naxthera. V tu ránu se mi naježily chlupy na týlu a opravdu krátce jsem vycenila zoubky na náznak, že to je můj partner a ten prosím k jídlu není! Nedovolila jsem si ovšem pro jistotu nic víc, protože už jsem jaksi začínala chápat, že je tohle cizí území a prostě bych tu být neměla, ačkoliv jsem pořád nechápala proč.

Zmateně jsem zakoulela očima po okolí. „Cítila,“ odvětila jsem jí. „Všude jsou cítit vlčí pachy,“ dodala jsem, jelikož to byla pravda. Nebylo místo, kde nebyl jeden či více vlků. Vzhledem k mojí neznalosti jsem neměla o žádných smečkách potuchy, a proto nebylo divu, že mi příliš pachů na jednom místě nepřišlo jako nebezpečí. Spíše tedy naopak. Pak mi přikázala, abych vylezla, přičemž mi opět pohrozila. Přinutila jsem své ztuhlé nohy, aby se pohnuly a posunuly mé drobné tělíčko kupředu. Z mého úkrytu, přímo před tu vlčici. Pořád jsem zaujímala podřízený postoj, ovšem už ne tolik vystrašený. Pomalu jsem se vzpamatovala z té děsivé noci a poznala, že tohle není to strašidlo, které jsem očekávala. Ač tedy byla strašidelná také a to dost.
Začala mi popisovat cestu, jak odsud ven. Poslouchala jsem ji pozorně, ovšem než domluvila, doběhl můj partner. Nejspíš mě nikdy nic nevyděsilo víc, než pohled na něj. Žádné strašidlo, ani Smrt, ani Černý s řetězem, ani tahle Šedivá. Srdce mi snad vynechalo jeden úder. „Traxi!“ Vyhrkla jsem zděšeně, mihla jsem se kolem Šedivé hlava nehlava a doběhla ke své drahé druhé polovičce zrovna ve chvíli, kdy padal na zem. Svým pohublým tělem jsem se snažila co nejvíce utlumit jeho pád, přičemž mi na srsti zůstaly stopy jeho krve. Poté jsem ho celého sjela panickým pohledem, se kterým jsem pak pohlédla na vlka, který s ním přiběhl. „Arcanusi?“ Zeptala jsem se nejistě. To proto, že jsem si nebyla jistá jeho jménem, přeci jen jsem jej viděla jednou jedinkrát a to když jsme bojovali spolu proti čokoládovému, velikonočnímu zajíčkovi a na pokec jsme neměli moc času.
Přestala jsem na to ovšem myslet hodně rychle, jelikož jsem musela něco udělat s mým milým. „Vstávej, Traxi, prosím tě. Vstaň,“ naléhala jsem na něj zoufale, ulehla k němu a přitulila se k němu tak, abych na jeho ránu vyvíjela tlak, a tím jsem se snažila zastavit krvácení. „Klidně mi trhejte uši, ocas, roztrhejte na dva kusy, třeba si i tu kožešinu nechte, ale od něj se nehnu,“ pronesla jsem náhle odhodlaně a ochranářsky. A ačkoliv bych neměla jedinou šanci, po očku jsem periferně sledovala Šedivou, aby mi ho náhodou nedorazila.

Dál jsem se vystrašeně choulila u stromu, dokut nepřišlo ráno. A s ním i vlčice, kterou jsem očividně něčím velice nepěkně naštvala. Po její otázce jsem ihned vystřelila na nohy a skočila za strom. Vykukovala mi zpoza něj pouze hlava, díky níž šlo zřetelně vidět, že se podřízeně a vystrašeně krčím. Pověděla mi něco o smečce? a vyzvala mě k tomu, abych jí řekla, co tu dělám. Zmateně jsem zatikala očima do stran a můj následný pohled byl kajícný. „Já… Já se omlouvám,“ vzešlo ze mě s námahou a podívala se jí do očí, aby viděla, že to myslím ve vší upřímnosti. „Co tu dělám? V noci jsem nešťastnou náhodou zaběhla do tohoto lesa, jelikož se mi zdálo, že odsud slyším vytí mé kamarádky, jenže jsem se ztratila,“ kníkla jsem u toho.
Poté jsem se musela stejně vrátit ke slovu, které mi bylo neznámé. Možná jsem ho již někdy slyšela, ale nikdy neřešila. „A pardon… Co je to ta smečka?“ Zeptala jsem se zvídavě, ač jsem stále byla za tím stromem, své vyhublé a drobné tělo krčila v neuvěřitelném respektu, jelikož jsem nechtěla přijít o ucho. Ačkoliv bráška ho taky nemá, napadlo mě a pak jsem sklopila pohled znovu k zemi. „Přijmi prosím mou omluvu. Když mi povíš směr, kterým z tohoto lesa mohu odejít, obejde se to i bez toho trhání uší, doufám,“ pohlédla jsem na ni prosebně. Po jejím zavytí jsem s sebou polekaně trhla a v tu chvíli ke mně dovál pach, který už hledám opravdu dlouho. Trax! Útěkář jedna prašivá, kde ten se tu bere? Kde jsi, můj milý? Proběhlou mi hlavou zoufale. Napadlo mě k němu utéct, ale věděla jsem, že to by mi u téhle vlčice neprošlo. Naprázdno jsem polkla a stále zůstávala na svém místě.

// <- Řeka Mahtaë

Čím hlouběji jsem běžela do lesa, tím víc se mě zmocňoval pocit, že jsem zabloudila. Tma. Stromy. Tma. Ocas stažený mezi nohami jsem měla snad přitisklý až na břiše, jak moc jsem se bála. Nikde nikdo. Byla jsem tu sama, Megan jsem neslyšela, ani neviděla. Začala jsem zase zpomalovat a zběsile se rozhlížet do stran. Nejspíš jsem nevěděla, z jaké strany mám čekat útok nějakého strašidla. Ale věřte, že jsem měla nahnáno a to dost.
Zpomalila jsem do kroku a každý můj krok byl váhavý a bojácný. Když vlk nevěděl, kam jde, nebylo to příjemný. Chtěla jsem pryč, za mámou, bráškou, Traxem, Megan, prostě za kýmkoliv, u koho bych měla pocit ochrany. No místo toho jsem si tu bloudila po lese, bylo tu tolik pachů, že se mi je ani nechtělo rozeznávat, protože se přebíjel jeden přes druhý, ale i přesto jsem byla sama. A to mě asi děsilo nejvíc. A jelikož jsem už nevěděla, kam dál a co dělat, tak mě nenapadlo nic lepšího, než se schoulit u jednoho ze stromů, namáčknout se na něj co nejvíce to šlo, schovat hlavu mezi packy a vyděšeně koulet očima do stran, očekávat to moje vymyšlené strašidlo, kterého jsem se nejspíše bála nejvíc.

Splašeně jsem se rozhlížela a stále stála strnulá na jednom místě. Ta tma mě prostě a jednoduše děsila. Chtěla jsem se ihned k někomu schovat. Náhle jsem uslyšela vytí, které mi bylo známé. Ovšem smůla byla v tom, že se rozléhalo a já ho slyšela všude okolo mě a v té tmě jsem opravdu nemohla rozeznat, kde se Megan nachází. Překonala jsem strach a rozeběhla jsem se ještě do vetší tmy, než byla zde. Měla jsem totiž pocit, že právě odtud se Meganino vytí ozývá. Dělalo mi problémy rozhýbat ztuhlé svaly. Každou chvíli jsem o něco klopýtla, ale kupodivu si ještě nenaryla čumák.
Ve zběsilém a vyplašeném běhu mě zastavil strom. S rychlým oddechováním jsem na něj pohlédla s úlevou, že jsem si jej všimla na poslední chvilku a nevrazila do něj. Obešla jsem si jej a co nejrychleji jsem se vydala do lesa. Opravdu jsem netušila, že zrovna z něj se to vytí opravdu neozývá a o nějakých smečkách jsem neměla ani potuchy, takže kam se řítím, to jsem netušila.

// -> Asgaarský hvozd

// <- Velké vlčí jezero

Pokračovala jsem dál v cestě, myšlenkami stále u těch dvou. Proč se k němu tak chovala? Zasloužil si to snad? Uvažovala jsem. Čím dál jsem od nich byla, tím více jsem pociťovala lítost vůči Takkimu, který tam s ní zůstal sám, ovšem… Pokud je jeho partnerka, tak si to snad sám vybral, ne? Nebo snad i k tomu byl donucen? napadlo mě a zvolnila jsem do klusu, když jsem ucítila na oušku kapku deště. Zastavila jsem se. Začínalo pršet. Byla tma. A já se zarazila, jelikož mě to náhle překvapilo no a… Vyděsilo. Zakňučela jsem a stáhla ocas mezi nohy. Dál jsem již pokračovala spíše v plazivém tempu a vystrašeně jsem se rozhlížela všude okolo, do tmy.
Poté jsem se ovšem zarazila, když jsem ucítila známý, důvěrný pach. Ne, nebyl to Naxther, kterého jsem hledala. Ale byla to Megan. Do žil se mi vlila nová energie, ovšem… Já stála na místě, ztuhlá a vystrašená. Nebyla jsem zvyklá se nocí potulovat sama. „Megan?“ Zavolala jsem vystrašeně. A pak najednou další pach. Byl mi známý. A nespojovala jsem si s ním nikoho, kdo by mi byl příjemný. Byl to snad jediný vlk, který mi nepadl do oka. „Megan!“ Křikla jsem o to vyděšeněji, když mě napadlo, že by ji ten vlk mohl chtít sníst, jako tehdy mého bratra. Neuvědomovala jsem si, že se nejedná o stejného vlka, na kterého jsem právě myslela. Právě se mi totiž zatemnil mozek jak ze strachu ze smyšlených příšer, které na mě určitě číhaly ve tmě, tak o to, že mi ten vlk bude chtít sníst mou drahou Megan. A to jsem nemohla dopustit.

Takki naši nesmyslnou konverzaci ukončil jedním jediným slovem. Ačkoliv tahle celá konverzace od každého obsahovala pokaždé jedno slovo, takže jsem mohla být v klidu. Poté jsem naklonila hlavu, když tak sebejistě pověděl, že se mu to nikdy nestane. Pousmála jsem se. „Doufej, že ne,“ mrkla jsem na něj, ale poté jsem s sebou mírně cukla, když Takkiho někdo rázně oslovil, protože jsem nečekala, že by tu s někým mohl být, jelikož už jsme se spolu bavili poměrně dlouho a ještě se nikdo neukázal. Byla to vlčice. Nesla se jak vosa na bonbóně.
Poté ze sebe něco nepříjemně vyrazila a na to se mě zeptala, zda nemám vlastního partnera a nazvala mě nebožačkou. Můj přátelský výraz se nezměnil. Stále jsem jím pozorovala jak Takkiho, tak jeho očividnou partnerku. „Musím tě zklamat, ale mé jméno není Nebožačka, ale Laura,“ zazubila jsem se, abych jí to uvedla na pravou míru. Pak jsem zůstala pouze u zasněného úsměvu. „A partnera mám,“ odvětila jsem jí nakonec na samotnou otázku stále tím milým způsobem, který jsem používala vždy. To už mě ovšem zarazila její nabídka. Málem mi klesla spodní čelist a rychle jsem se podívala na Takkiho, který po jejích slovech zavrčel a zjevně se mu tohle vůbec nelíbilo. A já se tomu nedivila.
Snad bych to i z milosti vůči němu udělala, pomyslela jsem si trochu lítostivě. Přece jen to muselo Takkiho zasáhnout. Co je tohle… Proč se tak chová? Přemýšlela jsem zaujatě nad chováním vlčice a když se ke mně přiblížila, stáhla jsem ouška a couvla od ní. „Tvou nabídku bych přijala jedině z lítosti vůči Takkimu, protože tohle si rozhodně nezaslouží,“ odvětila jsem. „Ovšem věřím, že si to vyřídí sám,“ dodala jsem a pomalu se otočila k odchodu. „Já si teď půjdu hledat toho svého partnera, ale ty, milá neznámá, by sis měla vážit, čeho máš. Než to ztratíš kvůli sobeckému chování,“ usmála jsem se na ni přátelsky. V mých laskavých očích nešlo vidět, že bych to myslela zle. Spíše až moc přátelská rada. Připadalo mi, že Takkiho bere jako jistotu.
„Tak laskavé srdce, že tohle strpí,“ podotkla jsem sama pro sebe a zavrtěla jsem lítostivě hlavou. „Měj se, Takki! Ráda jsem tě poznala!“ prohlásila jsem vesele a rozeběhla se podél jezera rovnou za čumákem. Musela jsem Naxthera už konečně najít a připadalo mi, že jsem se až moc zdržela.

// -> řeka Mahtaë

Se zájmem jsem ho sledovala. Tak nějak jsem na něm poznala, že hodně přemýšlí. Možná bych to také měla začít provozovat, pomyslela jsem si. Občasné myšlenkové pochody nejspíš nejsou ke škodě. Ale dle mě pak není žádná sranda, když si vlk všechno nechá projít hlavou předem. Třeba takový Naxther si ani nehraje, protože moc přemýšlí, uvažovala jsem a nakonec uznala, že je to k ničemu. Když vlk přemýšlí, vzniká zbytečné ticho a situace, kdy je většinou všechno pod kontrolou. Jednoduše řečeno, nuda.
„Ne?“ Zopakovala jsem znovu, tentokrát už to ani moc neznělo jako otázka, ale jako oznámení. Ale ten záchvěj dotazu tam šel trošku slyšet. Bylo jisté, že kdybych to měla znovu zopakovat, tak už bych to řekla jistě a pevně. Můj přátelský pohled spadal znovu na něj. Opět přemýšlí, došlo mi a pobaveně jsem nad tím zavrtěla hlavou. Po jeho otázkách jsem pouze jistě přikývla hlavou, abych jej ujistila, že jsem to myslela vážně, a když potom pověděl, že je to naivní a hloupý způsob myšlení, začala jsem se smát. Ne nijak přehnaně spíš pouze jemně a zvonivě.
„Možná,“ odvětila jsem nakonec se stálým úsměvem. „Jenže… Dle mě by bylo neodpustitelné, když by byl někdo v nouzi a já mu nepomohla. Jak by ses cítil ty? Kdybys někde ležel, na pokraji svých sil a jedinou záchranou by ti mohl být pouze druhý vlk? A procházelo by kolem tebe stovky vlků s naprostou ignorací? Nechali by tě ležet v bezmoci a zemřít… Brrr! Dle mě děsná představa. Vlci by si měli pomáhat,“ pokývala jsem hlavou.

Přesně tak, troufám si říci, že patřím k té skupině, co mlčí a neremcá. Ačkoliv se mi tu jedna věc vůči mé osobě zdá nespravedlivá, nikoho za to neviním, nikde to neroznáším a nestěžuji si. Sama jsem vedla svůj vlastní web a vím, jaké peklo někdy uživatelé dělali. Už bych o to zřejmě nestála a soucítím s vedením natolik, že vlastní nespokojenost uzamču do sebe a budu raději spokojená s tím, co mám. A uznávám, že toho mám dost a jsem za to velice vděčná. :)