Amelis očividně měla radost z toho, co jsem jí pověděla. Zazubila jsem se a poslouchala, co říká, přičemž se rychlost mého mávajícího ocasu stupňovala, když jsem zjišťovala, že je tahle vlčice očividně stejně ukecaná, jak já, ne-li více. Jenže, musela jsem si sáhnout na srdce, ona byla nejspíš mladší. Já už bych se měla trochu krotit, u ní to bylo ještě pravděpodobně pochopitelné. Souhlasně jsem přikývla. „Ano, ano, noví členové smečky. Takže ty jsi tu, kromě Elisy, byla jediná vlčice, jo? Mě taky děsí! A moc! Na druhou stranu mi urazila tuhle dokonalou druhou polovičku,“ šťouchla jsem čumákem do Naxthera a pokračovala. „Takže jsem se, uznávám, nechovala zrovna slušně a musím se jí nějak omluvit a odvděčit za to, že mi ho vyléčila, ale vážně nenechám, aby ho někdo shazoval, když ani nic neudělal!“ Střílela jsem jedno slovo za druhým.
Lis pak mluvila na Traxe, jestli mu může říkat Proužku, u čehož jsem se poťouchle usmívala a střídavě je oba pozorovala. Svěřila se nám s tím, že tu má přezdívky snad pro všechny, což bylo zvláštní a snažila jsem se je pochytit, abych v budoucnu věděla, o kom mluví, když by na to došlo. Pak ale zmínila svého bratra a já si vzpomněla na ty své. Jeden mě nesnáší a druhý utekl pryč, pomyslela jsem si se smutkem a nějak ze mě opadla energie. Amelis nám řekla, jak ji ještě můžeme oslovovat a já jsem na to vesele přikývla. „Mě taky můžeš říkat jen Lá, když by na to přišlo,“ nabídla jsem jí a vzpomněla si na Kishiho, který mi začal říkat LáLá, což znělo poměrně komicky. Byla dokonce stejně akční jako já a hned navedla téma na můj nový přívěšek. „Děkuji! Po pravdě, ani si moc neuvědomuji, že jej mám. Stal se mou součástí od té doby, co jsem si ho navlékla na krk. Ještě jsem si nezvykla na to, že mám něco na krku, takže když se podívám na svůj odraz, někdy mě zmate, ale hned si to uvědomím,“ vychrlila jsem a zazubila jsem se. Sklonila jsem se k Traxovi a olízla ho na čenich, přičemž jsem od těch dvou poodešla.
„Uvědomila jsem si, že si potřebuji vyřídit nějaké rodinné záležitosti, než se tu pořádně zabydlím. Umluvíte mě, prosím? Byla bych ráda, kdybyste oznámili alfám, že jsem odešla, kdyby náhodou měli starost a aby to vůbec věděli,“ požádala jsem je. „Pokusím se dorazit co nejdřív. Mějte se!“ Zvolala jsem a láskyplně pohlédla na svého partnera. Pak jsem se rozklusala k řece, odkud jsem přišla prvně.
// -> Západní louky (přes řeku Mahtaë)
Trax mě uklidnil tím, že je taková většina vlků s magií ohně. Hmmm, hmmm, pravda. Od Megan taky kolikrát nevím, co čekat. Přesně tak, jsou stejní jako jejich živel, uklidnila jsem myšlenkou sama sebe. Arcanus se nám omluvil, tudíž jsem sebrala síly k úsměvu. „Bude to v pořádku,“ pověděla jsem pak s největším optimismem, co jsem uměla. Doufám! Vyhrklo mé podvědomí ihned. Moc se mi tohle váhání nepodobalo, ale rozhodla jsem se skutečně věřit verzi, že to opravdu v pořádku bude. Probralo mě až strčení od Naxthera, který mi tím naznačil, abych se najedla. To mi ani dvakrát nemusel říkat. Byla jsem hladová jak… Vlk. Pustila jsem se do jídla, a ačkoliv to nebyla pro normálního vlka extra porce, já se svým drobným a vychrtlým tělíčkem jsem se přervala k prasknutí.
Společně jsme se přesunuli pod strom a ulehli jsme, aby nám slehlo. Samozřejmě, že jsem si s sebou nezapomněla vzít kost, kterou jsem ještě z čiré hravosti okusovala a očividně jsem se tím velice dobře zabavila. V tom k nám dorazila ta vlčice s tím super pruhem na ocasu. Ano! Proužky jsou prostě v módě! Já sama vlastnila pruh od čumáku až po špičku ocasu. Trax jich měl hned několik a tahle také zapadala do party. Představila se nám jak Amelis a sdělila, že naše jména zapomněla. Nechala jsem kost kostí a pohlédla na ni. V zelenkavém pohledu se mi přátelsky blyštělo.
„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav a vesele vrtěla ocasem. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle jsem se zvládla oklepat a dostat do dobré nálady. „Já jsem Laura,“ představila jsem se jí vesele. Pohlédla jsem na Traxe, na kterého jsem hodila svůj ocas, který se na chvíli na něm zastavil, než jsem s ním zase začala vrtět a tím ho neustále jemně tlouct do boku, což jsem si tak nějak neuvědomovala. Pohlédla jsem na něj a zpět na Amelis. „A tohle můj partner Naxther, ačkoliv věřím tomu, že by se ti představil sám, jenže mám hroznou potřebu zmiňovat, že je to můj partner, což určitě chápeš, protože není dokonalejšího vlka jako on a pokud máš v plánu mi to vyvracet, prosím, nedělej to, nemělo by to cenu,“ vychrlila jsem na ni rychlostí, kterou jsem měla ve zvyku. A že byla závratně rychlá.
// Na vědomost dávám, že na Hexëda se čekat nemusí. Prý se omlouvá.
// Omlouvám se, vrátila jsem se před chvílí z venku a jsem totálně mrtvá, napíšu zítra hned, jak to bude možné. :)
Arcanus nás ještě obeznámil s naším postavením. Takže kappy, zopakovala jsem sama pro sebe. Nadšeně jsem tedy přikývla, že už vím, na čem jsem a že tomu rozumím. Nyní mi to již bylo o něco jasnější, když nám řekl tohle. Momentálně jsem měla pocit, že teď už ohledně smečky rozumím všemu.
Po příchodu Elisy ji její partner ujistil, že nás přijal do smečky. Zmateně jsem pohlížela z jedné alfy na druhou a pocítila jsem nervozitu. Šedivá vlčice na nás pohlížela, jako by nás chtěla zabít a já si byla skoro jistá, že ona to udělat chce. Přesto jsem nijak nereagovala, pouze když jen cosi odsekla, tak jsem odvrátila pohled. Obě alfy se pak rozloučily s tím vlkem se zelenými odznaky, který zde byl jen návštěvou a nyní odešel. Byla jsem ráda, že se od nás pozornost aspoň trochu odvrátila, ale jashinužel to nebylo na dlouho, protože Elisin štiplavý pohled se na nás brzy znovu upřel. Později nás začala obcházet, na což jsem reagovala stažením uší dozadu, protože jsem se cítila ohrožená. Byl tohle ten pocit, co jsem chtěla ve smečce zažít? Problesklo mi hlavou.
Oslovila mě jako „zlatíčko“, což se mi nějak moc nelíbilo, vzhledem k tomu, že na to neměla právo. „Laura,“ opravila jsem ji v rychlosti, aby bylo jasno. Začala ke mně promlouvat a v konečné fázi pověděla o Traxovi něco ve smyslu, že je to hlupák. Přimhouřila jsem oči. Ukázat drápky jsem uměla ve chvíli, kdy se jednalo o mého partnera! „A Naxther není žádný hlupák,“ dodala jsem ještě bezbarvým tónem, který u mě nešel jenom tak zaslechnout, spíše vůbec. Asi by jí taky nebylo zrovna příjemně, kdybych jí urážela partnera! Pomyslela jsem si dotčeně. Naxther jí ještě něco odvětil ohledně ryb, než odešla. Po jejím odchodu jsem se přitulila k jeho kožíšku, protože mi náhle bylo nějak slabo. Cukla jsem s sebou, když před nás hodil nohu muflona, ale momentálně jsem neměla na jídlo vůbec pomyšlení.
„Nejsme tu vítaní?“ Špitla jsem pouze pro uši mého partnera. Rozhodla jsem se špatně? Napadlo mě vyčítavě.
Požádala jsem o přijetí do smečky a Arcanus nás ihned uvítal. Vděčně mi vyjely koutky do boků a vrtěla jsem zvesela ocasem, přičemž jsem pohlédla směrem k ostatním vlkům, které nám Arcanus začal představovat. Pověděl nám jména všech, i těch, co se tu nenachází a taky jsem zjistila, že Šedivá se jmenuje Elisa. Ovládla jsem se, aby mi po těle nepřejela husina. Ještě stále jsem nemohla zapomenout na to, jak mě vyděsila. Ovšem náš alfák nám pověděl, že až jeho partnerku potkáme, máme jí říct, že nás přijal a prý bude všechno v pořádku. Naprázdno jsem polkla a přikývla. „Mockrát ti děkujeme,“ pověděla jsem opravdu upřímně. Hodně mu toho dlužíme. Budeme se muset s Traxem hodně snažit, abychom se zvládli zavděčit, pomyslela jsem si. Napadlo mě, že bych se s vlky mohla jít seznámit osobně, ale rozhodla jsem se to nechat na později. Očividně někteří spali, nebo byli unavení a neměli od spánku daleko.
V tom ovšem Elisa dorazila a zeptala se, co tu zase chceme s dodáním, že její varování bylo jasné. Plaše jsem stáhla uši dozadu a jemně se opřela o Naxtherovo tělo, u nějž jsem cítila pocit bezpečí, což mě trochu ujistilo, ale pořád mě tahle vlčice děsila. Obzvlášť, když se na mě takhle dívala. Můj partner ovšem mlčel, tudíž odpověď na její otázku opět očividně spadala na mě. „Přišli jsme požádat o přijetí do smečky,“ odpověděla jsem nesměle a jedno z uší se mi narovnalo zpět do původní polohy a zastříhala jsem jím do stran. Opravdu jsem netušila, jak na to Elisa bude reagovat, ale snažila jsem se udržet v klidu. Ačkoliv jsem chtěla dodat, že jsme již přijati, už mi to z tlamy moc nešlo a nezvládla jsem v řeči pokračovat. A to jsem byla tak upovídaná!
Hned po první Arcově větě mnou projelo nadšení. Fajn, zodpovědnost, to je přesně to, co se potřebuji naučit! Pomyslela jsem si a obě ouška nastražila na Arcanuse, aby mi neuniklo ani jediné slovo, jelikož mě to zajímalo, navíc jsem pochybovala, že by mi to někdo byl ochoten zodpovědět podruhé. To, že by skončilo tuláctví, mi tolik nevadilo. Sice jsem ráda poznávala nové prostředí a neznámou přírodu, ale dle mě jsem si tuláctví užila až až. Měla jsem pocit, že bych byla mnohem radši, kdybych měla stálé útočiště. Jistý domov, což mi Arcanus potvrdil, že smečka je. Povinnosti, které nám sdělil, mi nepřišly tak přísné a nezvladatelné a já věděla, že budu ochotná pro smečku vynaložit veškeré úsilí, protože jestli jsem je měla brát jako rodinu, věděla jsem, že mi budou hodně drazí.
Pochválil Traxovi lovecké schopnosti, na což jsem se usmála a krátce pohlédla na svého partnera. Ohledně odchodu pověděl, že to možné je, ale nebyl by zrovna nadšený a žádal nás, abychom se pořádně rozmysleli. Skrze vlčata pověděl, že nám to slíbit nemůže, což mi ovšem nevadilo, protože jsem o nich nesmýšlela jako o blízké budoucnosti, tudíž na to snad bylo času dost, stejně jako na rozhodování těch dvou.
„Děkuji ti za obeznámení,“ odvětila jsem na Arcova slova a otočila tázavý pohled Traxovi do očí. Kývl na mě, což znamenalo, že souhlasí. Ještě chvíli jsem kotvila pohledem v jeho očích. Váhala jsem. Ne kvůli sobě, kvůli jemu. Sice mě ujišťoval, že je čas se socializovat, ale doufala jsem, že dělám správné rozhodnutí za nás oba, nejen za sebe. Stočila jsem pohled na Arcanuse. Byl o dost větší a mohutnější, jak já. Vyzařovala z něj autorita a já jej byla ochotná respektovat a hlavně mu věřit. Nebyla jsem si jistá, jak to bude se Šedivou, ale doufala jsem, že jednou najdu důvěru i k ní. „Pak bychom tě rádi požádali o přijetí,“ prorazila jsem ticho rozhodnutím a usmála se.
Arcanus odtrhl kus z muflona, spíše tedy mufloní samici, kterou právě ulovili a hodil jej Naxtherovi k nohám. Aspoň zase přibere, pomyslela jsem si úlevně a zastříhala ušima v tázavém gestu vůči Arcovi, který si povzdechl a vydal se blíže k nám. Pověděl, že klidně můžeme hned, ale naznačil, že bychom měli jít stranou, což jsem uznala za vhodné. Společnost vlků mi sice při nejmenším nevadila a všichni tady mi připadli sympatičtí, ale přeci jen tohle pro mě a Naxthera bylo vážné téma a trochu klidu bychom pravděpodobně na náš rozhovor ocenili všichni tři. Vybídla jsem tedy Traxe, abychom šli za Arcem, který si vybral místo dál od ostatních, ovšem stále s dohledem na ně, takže když jsem k němu s mou drahou druhou polovičkou dorazila, usadila jsem se tak, abych mu ve výhledu nezavazela. Po otázce černého vlka s odznaky jsem opravdu kratičce zaváhala, čím začít.
„Víš, s Naxtherem jsme přemýšleli o tom, že bychom se do smečky přidali. Přesněji řečeno do vaší smečky,“ pověděla jsem trochu váhavě, ale při dalších větách jsem se již rozmluvila, jak jsem to měla ve zvyku. Nadšeně, s energií a takřka nezastavitelně. „Jenže, jak to vypadá, ani jeden z nás nemá se smečkou zkušenosti, já osobně ani pomalu nevím, co to je, tak to je nejspíš první věc, kterou bychom chtěli vědět. Dále bych se ráda dozvěděla, jak to v takové smečce chodí, co bychom museli dělat a celkově, veškeré podrobnosti. Také, kdyby se nám zde nelíbilo, což vůbec nepředpokládám, ale i to musíme vzít v úvahu, tak jestli je možnost kdykoliv odejít a další věc je pak, co se zakládaní rodiny týče…“ Pohlédla jsem na Naxthera. „…Zda by v tom nebyl problém,“ dokončila jsem větu a zvídavě na Arcanuse pohlížela, jemně vrtíc ocasem.
„A samozřejmě, v první řadě, jestli by nebyl problém nás přijmout,“ dodala jsem ještě rychle, než by se vůbec Arcanus stihl pustit do odpovídání a zazubila jsem se.
// <- Řeka Mahtaë
Zvesela jsem pobíhala kolem Naxthera, který šel samozřejmě o něco klidněji, jako já a sem tam jsem na něj s úsměvem pohlédla. On vypadal, že ví naprosto přesně, kam jde, já se nechávala pouze vést. Mezitím jsem různě skotačila a poskakovala kolem něj, ale zároveň si dávala pozor, abych mu nijak nezavazela v cestě. A když už jsem usoudila, že by to mohlo stačit, seřadila jsem se pěkně vedle jeho boku a již se poklidně vyrovnala s jeho tempem. Zahlédla jsem Arcanuse a ostatní kolem. Některý z vlků ležel na zemi, tudíž jsem se starostlivě zamračila a po očku koukla po Naxtherovi. Ostatní se nad ním skláněli a vypadali, že si dělají starosti, které jsem pocítila také, navzdory tomu, že vlka téměř vůbec neznám. Doufám, že se mu nestalo něco vážného, napadlo mě a zpomalila jsem zároveň s Naxtherem.
„Asi to teď nebude úplně vhodné,“ odtušila jsem a pohlédla znovu na svého partnera, zda s mým názorem souhlasí, ačkoliv jsem o to zase neměla takové obavy. Většinou se totiž podřídil. Napadlo mě, jestli to nedělal, jen aby mi neukřivdil, nebo mu bylo skutečně jedno, do čeho ho vtáhnu. Sice mě k Arcovi několikrát popostrčil a já došla blíže k němu, ovšem ve vhodné vzdálenosti se zastavila a první mi sklouzl starostlivý pohled na ležícího, který měl naštěstí otevřené oči a dýchal, což byla aspoň nějaká známka života. Tak jsem tedy pohlédla do očí Arcovi. „Teď se to asi nehodí, ale až se najíte a najdeš si na nás chvíli času, mohli bychom si, prosím, promluvit?“ Zeptala jsem se jej a jemně se usmála. „Mám jen pár otázek,“ dodala jsem s jiskřícíma očima.
Naxther na obě mé otázky přikývl, takže bylo jasné, že se tam nejspíš oba dva vydáme. S očekáváním jsem se na něj dívala a ještě jednou se ohlédla směrem, kterým ti dva šli. Vzhledem k tomu, že se tudy nevraceli, tak budou nejspíš někde na severu. Aspoň prozatím. Každopádně sever bude první místo, kde je budu hledat, až na to přijde, rozhodla jsem se. Pohlédla jsem na Naxthera, který se již zase vracel zpět k lesu. Nastražila jsem ouška a následně jimi zlehka zastříhala. Do zubů jsem chytla svou květinu, utrhla ji a nadšeně se zazubila, přičemž jsem se za svým drahým partnerem skotačivě rozeběhla. Ani jsem si v hlavě nechystala otázky předem. Věděla jsem, že až na to přijde, prostě to na Arcanuse vychrlím, ani nebudu vědět jak.
// -> Asgaarský hvozd
Vyčkávala jsem s úsměvem na jeho verdikt a byla zvědavá, co řekne. Přeci jen momentálně měl rozhodnout o naší příští budoucnosti, což bylo poměrně vážné téma a myslím, že ani jeden z nás by si nedovolil jej brát na lehkou váhu. Pověděl, že je čas se trochu socializovat a že prý se smečky vystoupit. Přikývla jsem. To je nejspíš pravda, násilím nás tam držet nemohou, nebo snad ano? Pomyslela jsem si a usmála jsem se, přičemž jsem souhlasně pokývala hlavou. „Jasně, takže to zkusíme?“ Optala jsem se nadšeně a vrtěla stejně tak nezastavitelně. „Myslíš, že již budou mít po lovu?“ Zeptala jsem se ihned netrpělivě a olízla si tlapku. „Musíme se ho na všechno zeptat! Určitě to bude super,“ zase jsem drmolila slova rychleji, než bylo zdrávo.
Poté se vyjádřil i k Haruhiné březosti. Kývala jsem nadšeně hlavou na všechno, co pověděl, aniž bych se nějak zarazila nad tím, že budu muset mluvit já. Přeci jen mi to nedělalo problémy, Arcanuse jsem opravdu trochu znala z akce na velikonočního zajíčka, navíc vypadal příjemně, takže proč by ne. „Jasně, něco jim najdeme. Jen nevím, kam vůbec šli. Říkali, že hledají smečku. Kdo ví, jestli nějakou našli a kde vůbec,“ pověděla jsem v rychlosti a koukla na něj.
Když mi přejel čenichem po žebrech, tak jsem se zasmála a zavrtěla, jelikož to lechtalo a hravě jsem po něm chňapla zoubky, ovšem jen jsem jemně uchytila jeho srst a za tu opatrně zatahala. Pak jsem ji s úsměvem pustila a uvědomila jsem si, že teď mám na jazyku pár jeho chlupů. Ano, když jsem se k němu tulila, nebo spala zavrtaná v jeho kožíšku, tak byly moc fajn, ale v té tlamě se mi teď rozhodně moc nelíbily. Zazubila jsem se a odběhla k vodě. Nabrala jsem si plnou tlamu vody a tu následně zase vyprskla ven. A dokonce jsem si odpustila to, že bych to prskla na něj!
Když se po zamyšlení vyjádřil k tomu, co jsem začala, pozorně jsem jej poslouchala, zatímco jsem se k němu s vrtícím ocasem vrátila. Došel k závěru, že bych se měla zeptat Arcanuse a pak se klidně připojíme, že prý určuji směr já. Vyčítavě jsem na něj koukla. „To není fér! Jakožto samec bys měl vést ty!“ Namítla jsem a zasmála se. „Nechci vést tak, aby to bylo tobě proti srsti, drahý,“ olízla jsem mu čenich a pak se mazlivě přitulila. „Vím, že ti společnost mnoha vlků nedělá dobře. Nesnesla bych pomyšlení, že jsme někde, kde by ti to bylo proti srsti, víš? Jsem ochotná zůstat tulákem, když bys můj návrh zamítl, tak se neboj, že bych se nějak urazila. Potřebuji vědět, že budeš v pořádku, kdybychom do toho šli,“ sdělila jsem mu a poté se od něj odtáhla a vyskočila na nohy.
Obklusala jsem jej a stanula zase před ním, s rozkročenýma nohama od sebe a vrtíc nadšeně ocasem. „Budu teta. A ty prý strýc!“ prohlásila jsem pak nadšeně a stejně tak jsem se i zubila. „Haruhi čeká vlčata!“ Poskočila jsem radostně a začala skotačit. „Chápeš to? Maličká, roztomilá vlčátka. Malé kuličky chlupů,“ zvolávala jsem zasněně. Přiskočila jsem k němu a olízla jeho ucho. „Mám ráda vlčata,“ sdělila jsem mu spokojeně a stále vrtěla ocasem. „Budu je učit samé blbosti,“ zachichotala jsem se. „Zlá teta,“ prohloubila jsem škádlivě hlas, překulila se na záda a packou jsem ve vzduchu hrabala po jeho čumáku a uších.
Odfrkla jsem si. Něco mi tajíš? Prolítlo mi hlavou a zkoumavě jsem jej pozorovala. Nakonec jsem se usmála. Až bude chtít, třeba mi to řekne, uznala jsem nakonec trpělivě. Důležité bylo, že je, jak se zdálo, v pořádku. Sice jsem mu hodlala ještě dlouho zakazovat provozování nějakých činností, ale to už byla věc vedlejší. Vyšel konečně z vody a já si jej prohlédla. Následně jsem se zamračila. „Zdá se mi to, nebo jsi nějaký pohublý?“ Pronesla jsem znepokojeně. Jistě, zrovna já jsem měla co říkat a chytračit, ale on mi byl rozhodně přednější, jak mé vlastní zdraví, takže jsem se v první řadě musela starat jen o něj. Když si přisedl, oplatila jsem mu olíznutí čenichu a přemýšlela, jak jít na svou odpověď. Sem tam mě jemně strčil do čenichu, očividně zvědav, co mu povím. Pohlédla jsem mu do očí.
„No, víš…“ Začala jsem váhavě a vzhlédla k obloze, jako kdybych tam hledala slova. „Tobě se tam nelíbilo? Myslím u Arcanuse,“ objasnila jsem svou otázku a vyhledala opět oční kontakt, abych mohla vidět, jak na to zareaguje. „Nadchlo mě to, že jsou jako jedna rodina. Parta cizích vlků, ale chovají se takřka jako rodina. Líbí se mi, že mají stálý domov a nemusejí si každý den hledat bezpečné místo, kde by mohli přespávat. Nedostane se tam ani nebezpečí, vzhledem k tomu, jak se ke mně Šedivá rychle dostala. Připadne mi, že je to taková jistota,“ rozpovídala jsem se zase nadšeně. „Na druhou stranu vůbec nevím, co ta smečka obnáší,“ dodala jsem pobaveně.
Protáhla jsem obličejík a zavrtěla nad ním pobaveně hlavou. „Jsi vážně výřečný, jako vždy. Takže to mám brát, jakože jsi zakopl, z toho kopce ses skutálel a tohle sis odnesl, ano?“ Zasmála jsem se a pobaveně jsem jej pozorovala. Po jeho otázce jsem vyskočila na nohy a vstoupila do vody také, ovšem jen po nohy, protože byl přeci jen večer a ještě k tomu jsem nepatřila ke zdatným plavcům, navíc kdybych chytla proud, asi bych už se na břeh jenom tak nevydrápala. Aspoň tohle nebezpečí jsem si uvědomovala.
„Není to vlastně nic zajímavého! Jak ses ode mě oddělil, tak jsem tě hledala. No, místo toho jsem našla svůj přívěšek. Chvíli jsem ho nesla, jelikož jsem netušila, jak si to mám nasadit na krk. U jezera jsem narazila na vlka, Takkiho, který mi ho sice chtěl vzít, ale když zjistil, že se nedám, tak mi poradil, jak ho nasadit. On totiž měl taky přívěšek, proto jsem hledala radu zrovna u něj. Pak mi ovšem došlo, že bych se neměla zase tolik zdržovat a jít tě hledat,“ Rozpovídala jsem se vesele a hrábla packou ve vodě. Nemělo cenu mu to šplíchnutí oplácet, protože on byl mokrý až po uši. Naklonila jsem hlavu do boku a zvídavě jsem se na něj dívala. Mám to s ním probrat, nemám? Přemýšlela jsem.
Po tom, co jsme se s Har rozloučily, jsem zůstala sedět u řeky, na kterou jsem se zadívala. Opět jsem seděla u květiny, která tu byla díky mé magii. Byla nádherná. Šťouchla jsem do ní zlehka čumákem, když jsem si k ní přivoněla. Vlčata? Zeptala jsem se sama sebe. Smečka? Stále jsem vstřebávala informace, které mi Haruhi podala. Zavrtěla jsem hlavou. Měla bych i já k takovému rozhodnutí dospět? Napadlo mě a jemně jsem se zamračila. Náhle jsem za sebou uslyšela zvuk a otočila tím směrem hlavu. Byl to Trax, který mě právě dloubl do zad.
„Traxí!“ Vypískla jsem nadšeně a usmála jsem se na něj. Vstala jsem a sledovala jsem, jak se koupe. Očividně mu to bodlo, protože jsem i já sama viděla, jak z něj odtéká krev. „V prví řadě bych ráda věděla, kam ses mi ztratil,“ pověděla jsem mu a přecházela po břehu. „V druhé, co jsi to, projashina, vyváděl?!“ Pohlédla jsem na něj starostlivě. „Ani nevíš, jaký jsem o tebe měla strach, ty…“ Zarazil mě v řeči tím, že ponořil hlavu do vody. Natočila jsem hlavu na stranu. Pak se vynořil a prskl mi vodu do obličeje. Překvapeně jsem zamrkala a pak se začala smát. „Jsem ráda, že se bavíš,“ pověděla jsem následně s úsměvem a posadila se. Láskyplně jsem jej sledovala a čekala na jeho odpovědi.