Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás

Laura dle stop a pachu následovala Etnyho. Teda ten z tý Smrti musel být úplně hotovej, když vzal takovou čáru, napadlo ji pobaveně. Ona už svůj pocit strachu nechala hezky za sebou. Volně jej nechala plynout, až byl úplně pryč. Čím byla starší, tím lépe se jí dařilo z takových věcí dostat. Trochu se pozastavila, když jí do čumáku přistál povědomý pach. Lennie? Zastavila se a rozhlédla. Bohužel nikoho nezahlédla a už vůbec ne onu vlčici, kterou tak hrozně neviděla a přitom by hrozně ráda. Škoda. Snad jindy, vyslala k ní tichou myšlenku. Ale zdálo se, že nositelka toho pachu se na chvíli střetla s Etnym. Dle jejího čumáčku ale šli každý jiným směrem a ona musela dohnat jejího přítele.

//Aina

//Stará zřícenina

Bylo jí skoro až zle z té návštěvy. Ještě jednou se za sebou pro jistotu ohlédla, než se zastavila. Potom se konečně zastavila. Měla dojem, že to s ní sekne, jak byla rozpumpovaná. Začala to vydýchavat, zatímco se rozhlížela okolo sebe. "Etny?" zavolala na svého společníka. Nic. Nikdo tu nebyl. Trochu se jí sevřelo srdce strachem. Doufám, že se mu nic nestalo, napadlo ji úzkostlivě. Ještě jednou zeleným zrakem zkontrolovala okolí. Opravdu tu nebylo ani živáčka. Musel být tak vyděšený, že nejspíš běžel dál. Naštěstí mě napadá kam. Doufám, že tam bude," pomyslela si a rozešla se. Škrábanec na její tváři ukrutně štípal. Ještě se zastavila a otřela si krev do sněhu. Následně vyrazila hledat svého společníka, zatímco se začínala pomalu, ale jistě uklidňovat.

// Západní Galtavar

Zatímco Etney nevěděl, co ho čeká, Laura to věděla už několik stovek metrů předtím. Nebyla to její první návštěva a o to více měla sevřené hrdlo a stažený žaludek. Nožky jí těžkly. Ve svém výrazu ovšem nedávala nic moc znát. Její očka byla stále láskyplná, ačkoliv někde v pozadí trochu ustaraná. Tušila, že s Etnym u Smrti to nebude jenom tak. Ví vůbec, do čeho se hrne? prala se sama sebe, když se jim před očima vynořila Zřícenina. Lauře z toho nebylo úplně nejlépe. Působila hrozně temně a zle. Její společník se ovšem začal pošklebovat, že Smrt žije jak nějaký zoufalec a začal vychvalovat Život. Laura si povzdechla, protože i Života navštívila, tudíž ji mládenec vůbec nemusel poučovat, ale přešla to jen smířlivým pohledem. "Ano, u Života jsem už také byla," pověděla v rychlosti. Nechtěla se moc vyjadřovat, protože věděla, že už teď by je Smrt klidně mohla poslouchat a ona si raději dávala pozor na jazyk. Už věděla, jak to s ní chodí. A už teď tušila, že s touhle společností, kterou sebou měla, to nebude žádná legrace.
Na Zřícenině se nic moc neměnilo. Drobná béžovka dumala, jestli tu někdy byla v zimě, protože jí připadalo, že její hrůzostrašnost v té bílé přímo razí. Jako pěst na oko. Jeden by řekl, že se také nějakým způsobem schová pod bílou peřinu, ale Lauře připadalo, že je to přesně na oko. Byla ještě temnější a děsivější, než v nezimním čase. Když do ní vstupovali, Etney všechno prozkoumával. Laura toho nebyla už úplně schopná, protože byla celá strnulá v očekávání, kdy se k nim přižene samotná Smrt. Vzhledem k tomu, co všechno kolem sebe Etney prskal, věděla, že z toho nevyjdou jenom tak. Chvilkami dokonce přemýšlela, že se otočí a nechá ho v tom samotného. Jen ať si její zlobu vyžere sám, holomek, když si neumí dávat pozor na tlamu. Jenže jí to samozřejmě její dobrácké srdce nepovolovalo, takže nezbývalo nic jiného, než na Smrt vyčkat a vyslechnout si neslýchané.
Zahleděla se do zeleného ohně a zmateně se podívala na svého společníka ve chvíli, kdy jí říkal, ať není tak blízko u ní, že potřebuje svůj osobní prostor. Byla z toho maličko zmatená, protože tomu nerozuměla. Sama pociťovala, jak jí srstí projíždí husina. Přímo nesnesitelně nepříjemný mráz. Dozajista se na ně už musela dívat. Určitě přemýšlela, ve kterých místech je zakousne. A pak se "konečně" ozvala. Škaredý táhlý skřek, který se rozléhal celou Zříceninou a vrýval se do celého vlčího těla, jako několik milionů jehel. Málem do Etnyho vrazila, jak se rychle zastavil, ale ihned jeho konání následovala a zastavila taky. A v momentě, co Smrt začala ječet, o krok zase couvla. Jestli si někdo měl vychutnat její prvnotní vztek, byl to on. Ona se celou dobu snažila v pokoře mlčet a situaci ještě nezhoršovat. Jasně, mohla Etnyho varovat a požádat ho, aby byl potichu. Jenže... Jej bohužel už nějakou dobu znala a věděla, že dokud se nespálí, prostě nepochopí. Stál by si pořád tvrdohlavě za svým a házel machry, dokud by se opravdu nespálil. A teď právě se pálil. Možná byl i přímo upalován samotnou Smrtí. Dovolil si na ni být poměrně dost drzí, což se mu nevyplatilo. Děsivá Smrt ho v okamžiku donutila ji respektovat. Tak to vidíš, ty pacholku natvrdlý, pomyslela si. Ulevilo se jí, že to pochopil tak rychle a nenechal si od Smrti ublížit.
Vypadalo to, že Etney vyobchodoval, co chtěl. Další jednání bylo už vcelku bez problémů, takže mohl rychle zmizet. Jenže co Laura? Zůstala tu úplně sama. Nebyl tu ani její společník, ani Smrt, se kterou si přála ještě mluvit. "Paní Smrt?" pípla opatrně do chodeb Zříceniny a rozešla se dále. "J-já... Bych také ještě něco měla," mluvila opatrně a prudce se ohlédla za každým zvukem. Měla strach. Dlouho takový necítila, co dospěla a přestala se bát každého nebezpečí. Ale se Smrtí to bylo jiné. To se jinak zvládnout snad ani nedalo. "Co tady ještě chceššššš?!" zasyčení se opět rozlilo celou stavbou. "Snad jsem řekla, ať vypadnete!!!" V zápětí, aniž by Laura stihla reagovat, byla Smrt u ní a schytala od ní "facku", že se zesunula k zemi. Byla na líci poškrábaná od jejích drápů. Hrozně to pálelo. Nechala hlavu pokorně u země a modlila se, aby vůbec mohla někdy ještě odejít. "T-taky bych s vámi chtěla... Něco vyobchodovat," řekla trochu plačtivě. Smrt se začala smát. "Kde máš ten svůj věčně nechutnej optimismus a klídeček?" ptala se a chechtala se. "Copak tady není to tvoje "krása, láska a nádhera", blbko?! Smrt vystrkala Lauru násilím na nohy. Ta neměla odvahu se prastaré bohyni podívat ani do očí.
"Aj tady je to svým způsobem nádherné," oponovala mírným tónem béžovka a v rychlostí jí do těch očí přeci jen koukla. To jen aby potvrdila to, že to myslí upřímně. "J-jen je to tady trochu... Trochu moc protkané vaší nádhernou děsivostí," pokusila se Smrti zalichotit. To nejspíš klaplo a ona Lauru pustila ze svých spáru a odfrkla si, jakože to na ni neudělalo žádný dojem. "Tak co chceš. Už jste mě zdrželi víc než dost. TAK KU.VA DĚLEJ A MLUV!!!" rozeřvala se, až se drobná vlčice zase přikrčila k zemi.
"Jen... Máme asi velkého smečkového nepřítele... Chtěla bych... Aby byli někteří trochu silnější, než jsou. Aby se mohli ubránit, kdyby náhodou. Nic víc. Poděl je prosím nějak. Nemám moc kamenů, ale mám nějaké křišťály. Snad ti to bude stačit." Párkrát se u toho zakoktala, ale nakonec podala, co potřebovala. Trochu se zase narovnala a pokorně se dívala Smrti na tlapy. Viděla, jak se jí zvedá hrudník. Ajaj. "Jak se vůbec opovažuješššš sem lozit bez dostatku kamenů?! Vypadni ty odporná lůzo, tak VYPADNI!!!" řvala, zatímco se Laura bez váhání otáčela a celá vyděšená se dala na úprk. Nebylo nač čekat. Než si to ta děsivá potvora rozmyslí a zamorduje ji tam? Ani náhodou. Byla koneckonců ráda, že se dostala úspěšně ven. Srdce měla pořád infarktově rozbušené a žaludek stažený. Bylo jí skoro až zle.

//Jedlový pás

OBJEDNÁVKA:
M04/Etney/5* = 25 křišťálů
M04/Parsifal/3* = 15 křišťálů

Dohromady: 40 křišťálů

//Západní Galtavar

Trochu se ušklíbla, když na její návrhy začal oponovat tím, že na to nemá postavení. Pokud si byla dobře vědoma, byli teď ve smečce postaveni stejně. A i když ona byla betou, stejně podnikala tyhle lumpačinky. Netrvalo ovšem dlouho a Etney jí to odkýval. Zazubila se. Takže před ostatními si hraje na hrdinu, ale přede mnou nemusí. No, ještě aby jo, když jsem ho jako malého vyděla kálet do vlastního pelechu, že jo... vzpomněla si pobaveně a stejně tak se na něj i podívala. Etney mezitím podíval další a další návrhy. Všechno znělo moc fajn, tudíž se vším drobná béžovka souhlasila.
Nálada z ní ale trochu opadala, když věděla, že se již blíží ke Smrti. Ta atmosféra čišela ze Staré zříceniny několik set metrů na před. Původně přemýšlela, že by tam ani nešla, ale začínala mít čím dál větší starost o Etneye. Věděla, že je to tlučhuba a že Smrt stoprocentně vytočí ještě více, než je normálně. Zadumaně na svého společníka koukl, když se jí ptal na zimu a trvalo jí docela dlouho, než si uvědomila, že jí vlastně pokládá otázka. "Ehm, ani moc ne," pověděla a trochu se usmála. Nechtěla na něj přenášet svou nervozitu.

// Stará zřícenina

//Mahtae

Drobná béžovka jeho námitky skrz Parsifala již přešla mlčením. Nemá cenu se tím už zaobírat, uznala s klidem a vyčkala, než se mladý vlk napije z ledové vody. Jí se do toho příliš nechtělo. Ani neměla takovou žízeň, čemuž se sama trochu divila, když sežrala takový kus masa. Dala si ovšem pozor, aby se nepřejedla, aby se jí dobře šlo. Pozastavila se ovšem nad tím, když se jí Etney svěřil, že se nestihl najíst. "Jdejda mánku," pověděla soucitně a sjela jej pohledem. Ne že by mu to ublížilo, ale v takovém počasí by bylo lepší, kdyby byl najezený. Jeden nikdy neví, co se po cestě přihodí a plný žaludek je přeci jen lepší, než prázdný, uvažovala. "Kdyby něco, můžeme se ti pokusit ulovit aspoň něco malého. Ale myslím, že bychom mohli být zpátky ve smečce rychle, pokud se nebudeme chtít někde zdržovat. Napadlo mě, že bychom si mohli jít trochu užít na Velké jezero?" navrhla s krapet čertovským úsměvem. Taková pořádná klouzačka po ledu? Jééé!
Potom jej poslouchala, když jí sděloval, proč jde za Smrtí a přikyvovala, že chápe a věnuje mu pozornost. Věděla, že i toto je u tohoto vlčka poměrně nutné. Vyžadoval pozornost a Laura neměla problém s tím mu ji věnovat, ačkoliv tyhle zmiňované magie jí nic moc neříkaly. Nikdy nechtěla zákeřné magie. Měla raději magie spojené s přírodou. Bála se, že kdyby měla nějakou nebezpečnou magii, nemusela by ji ovládnout a někomu ublížit. Věděla ovšem, že sama jednu takovou má. Roky si byla jistá tím, že jí ji Smrt dala pro to, aby se pobavila. Smrt totiž věděla, že zelenooká o nic takového nestojí a opět se zachovala podle. Tenkrát s ní trochu ublížila Naxtherovi, když ji učil dovednosti s magií. Poté se vcelku tajemně uculila. "Jdu jen tak. Doprovodit tebe. Nepotřebuji jiný důvod," pověděla mu, jako kdyby to byla opět jedna z těch nejlepších věcí, co zrovna dělala. Ona si dokázala snad plně užít jen to, že někomu dělá doprovod.

//Jedlový pás

//Asgaar

Laura se bez kompromisů vydala na cestu a ohlédla se, zda ji Etney následuje. Následoval, ale neobešlo se to bez bez brblání. "Etney, tebe taky nikdo jako vlče nikam netahal v nebezpečných sněhových bouřích a už vůbec ne ke Smrti," pověděla mu smířlivě a věnovala mu další ze svých poklidných úsměvů. Koukala něj tím svým láskyplným pohledem plným klidu. Ačkoliv občas znělo, že jej kárá, pokaždé, když se na ni vlk podíval, muselo z ní čišet, že vše, co dělá, dělá s těmi nejčistšími úmysly. Ačkoliv uvnitř sebe trochu zadoufala, že bude mít Smrt jako vždy blbou náladu a trochu mladému vlkovi připomene, proč tam k ní Laura malého Parsifala brát nechtěla.
Vypadalo to, že sněhová bouře se s příchodem večera zmírnila, ale zima byla pořádná. Trochu se otřásla. Zima nebyla zrovna její oblíbené období. Zaprvé nebyla na zimu stavěná dobrým kožichem, takže jí věčně byla zima. Musela vždy přidávat na tempu a pohybovat se trochu rychleji, aby se zahřála. Rychlejší pohyb pro ni zase byl namáhavější, zvlášť když byla spousta sněhu, protože byla malá a drobná a vysokým sněhem se jí prodíralo těžce. Navíc ji cestování v zimě trochu znavovalo i psychicky. Milovala zeleň, která byla po většinu roku. Teď bylo vše takové smutné. Spící. Věděla, že příroda si potřebuje odpočinout, proto se nechávala přikrývat bílou peřinkou, ale chyběla jí ta běžná veselá příroda.
Okolí bylo smutné, protože bylo hrozně tiché. Nebyl žádný krásný melodický zpěv ptáků. Vše bylo takové pochmurné, že to občas padlo i na věčně pozitivní drobnou béžovku. Byly to ovšem jen chvilky, co upadala do té zimní melancholie. Uměla se z ní naštěstí rychle vymámit. Tohle období bylo ovšem na její vkus hrozně dlouhé. Jen doufala, že zase nebude tak krutá zima, jako byla nedávno. Nedávno... Ten čas plyne hrozně rychle, usoudila a dlouze vydechla. Sledovala páru jdoucí z její tlamy. Pak se s úsměvem ohlédla na svou společnost. "Pro co si vlastně ke Smrti jdeš?" zeptala se zvídavě, aby nestála řeč. Usoudila, že se nějak moc zamyslela.

//Západní Galtavar

Laura se nad myšlenkou Parsiho pousmála. "Tito bohové mají natolik tajemný život, že bych se ani nedivila, kdyby tam přeci jen někoho měli, jen bychom o nich nic nevěděli," pověděla poklidně. Mluvila o tom všem s hroznou láskou. Jako téměř ovšem. Vypadalo to, že tahle vlčice milovala vše, co se kolem ní hnulo. Proto byla taky znepokojená, když Etney navrhoval, že by mohli toho maličkého vzít ke Smrti. Trochu káravě se na něj podívala. Zapomínala, že už to dávno není malé vlče a tyhle grimasy na něj nejspíš už platit nebudou. A nebo pro něj zůstala aspoň trochu autoritou a třeba budou.
"To mi nepřipadá jako dobrý nápad," namítla opatrně. Věděla, jak umí být mladý vlk urážlivý, ale už s ním za ty roky jednat uměla. "Návštěva Smrti v tomhle věku by s ním mohla pořádně otřást. Navíc v tomhle nečase by nemusel mít úplně jednoduchou cestu. Nechceme mít na svědomí jeho zdraví, že ne?" podívala se Etnymu do očí a téměř mateřsky se usmála. Stejný úsměv věnovala i Parsifalovi, aby se necítil dotčený, že o něm mluví, jako by tu nebyl. "K Smrti vyrazíme sami. Už jen z důvodu, abychom byli co nejrychleji zpět, nechci se nikde zdržovat déle, než to bude nutné," kývla na většího z vlků a podívala se na menšího. "Měl by ses ukrýt uvnitř. Je tam Castor, jistě se ti bude rád věnovat a ty tu nebudeš mrznout venku," navrhla vlčeti. "A my se můžeme vydat na cestu," zamávala nadšeně ocasem a rozešla se ven ze smečkového území.

// Mahtae

Vlče se do hry nepřidalo, ale Laura si vůči němu nelámala příliš hlavu. Nikdy nikoho do ničeho nenutila a hloupě si před ním také nepřipadala. Byla vždy svá a raději se bavila hloupostmi, než oplakávala nenaplněný život. "No jo, ale nemysli si..." řekla ještě trochu zadýchaně Etnymu: "vůbec nic to neznamená. Porovnej si síly s někým na tvé úrovni," zazubila se. Nijak si nebrala k srdci, že už je starší kus. Necítila se tak. Ale když se měla ve hře porovnávat s mladším kusem, už bylo zřejmé, že úplně nestačí. Zvlášť, když ještě musela vynaložit tolik úsilí na lovu.
Pak začalo téma Vlčíšek. Etney se rozhodl, že si opět bude mazlit své ego a spustil na Parsiho. Drobná béžovka se celou dobu snažila tvářit suverénně, aby mladého vlka neurazila, ale faktem bylo, že její touha se občas zasmát byla vcelku silná a neustále jí cukaly koutky. Občas se musela aspoň uculit. Zdálo se, že Etney toho moc neví. Ale byl poměrně šikovně domýšlivý. Trochu ji to i překvapilo. Etneye svým způsobem milovala, ale věděla, že není zrovna nejostřejší tužka v penále.
Nakonec se krátce zasmála. "Ano, nějak tak Etny, řekla pobaveně a zamávala ocasem. "Vlčíšek v tomto zimním čase obíhá Gallireu a naděluje i jiné dárečky, než je maso," změnila tón hlasu na trochu tajemnější a oba vlčky přejela pohledem. Vypadá to, že Parsi nad jeho existencí pochyboval. "Nosí i kamínky, mušličky a jiné platidla, které můžete využít u Života, nebo Smrti. Možná někdy někomu donesl i nějaký přívěsek," pověděla nadšeně a posunula se více k úkrytu, aby se aspoň trochu schovala před nečasem, který nastal. "Každopádně na Zubatou horu nedoporučuji chodit ani kvůli hledání Vlčíška. Je velmi nebezpečná. V zimě nejspíš úplně nepřístupná, ale sníh se na ní drží i v létě!" varovala je oba. Nerada by, aby přišli k újmě, kdyby náhodou jednoho z nich napadlo je hledat. "Vlčíšek si vás vyhledá sám, když budete dostatečně hodní. Každopádně je malá šance, že jej uvidíte. Návštěva je to hodně rychlá a nenápadná. Můžete ho klidně ale možná slyšet," usmála se.

Castor nevypadal, že je úplně nadšený z toho, že by měla jít v tomto nečase někam pryč. I ona musela uznat, když viděla, jak se počasí komplikuje, že to bude muset odložit. Vlci jí pomohli odtáhnout muflona k úkrytu, kde se již věnovala Parsifalovi. Malý vlček odpověděl, že jedl nedávno. S úsměvem přikývla. Vypadalo to, že se s nimi venku rozhodl zůstat i Etney, který se nebál toho, aby započal sněhovou bitvu. Ne že by nesněželo málo, ale proč to ještě víc nepodpořit, že ano?
Laura se zazubila a začala tlapkou tvořit také sněhovou kouli. Parsi nevypadal, že by hru nějak chápal. Béžovka se nadechovala k odpovědi, zatímco vytvořenou koulí střelila po Etnym. Zaslechla nějaký zásah, takže se s nadějí ohlédla, aby zjistila, kam se trefila. Vypadalo to, že to byl krásný a přímý zásah do jeho vystrčené zadnice. Drobná béžovka se zasmála a podívala se na Parsifala, aby mu konečně odpověděla. Nejspíš byl stále zmatený z jejich chování a ke hře se nepřidávala. "Řekla bych že hodně vlků, co umí odložit své ego, se takto chová," pověděl s mírným smíchem, protože zase válela tlapkou další sněžnou munici. Uhm, dobře, tohle vlče žacíná být drobet zvláštní, ne? Chudáka ho nikdo nenaučil si hrát? "Není na tom nic špatného, ba naopak ti takové blbnutí uvolní hlavu, když jsi třeba příliš psychicky napnutý," snažila se malému vysvětlit, zatímco mu tlapkou jednu sněhovou kouli přihrnula. "Tak to zkus!" vybídla ho, zatímco se rozhodla, že bude s Etnym ve sněhové bitvě pokračovat. Byli hned u úkrytu, kdyby se náhodou sněhová bouře rozhodla zkomplikovat, mohli se hned schovat dovnitř. Zatím bylo na čase si užívat sněhových radovánek, a tak se Laura prudce otočila ke svému sněžnému protivníkovi zády a rozhodla se na něj "hrabat" haldy sněhu také.
Poté, když celá udýchaná skončila se zase s úsměvem otočila. Byla přeci jen trochu bolavá a unavená z lovu. "Dobře, vzdávám se, vzdávám, jsi vítěz, já..." padla do studeného sněhu, aby se zchladila. "už nemůžu," vydechla, zatímco se s jazykem venku usmívala. Trochu se vydýchala a posadila se. "A už ti někdy někdo povídal o Vlčíškovi, Parsi?" pak se pozastavila, protože si nebyla jistá, jestli o něm tenkrát vůbec mluvila. Třeba ho sama ještě tou dobou neznala. "Etney?" otázala se i jeho tedy nejistě.

Vypadalo to, že lov dopadl nad očekávání všech a podařilo se ulovit oba muflony. Lauru uvnitř hřála uspokojivá radost, zvlášť po pochvale Arcanuse. Kývla ještě jednou s úsměvem na Lucy a směle se pustila do zadní kýty. Nemohla se nabažit chuti čerstvého masa, která se jí rozlévala po celé tlamě. Cítila, že je po pádu z muflona vcelku bolavá. Nejspíš si trochu narazila žebra, ale nevěnovala tomu moc pozornosti. V první řadě se chtěla najíst do sytosti, zatímco přemítala, co bude dělat dále. Mohla bych zase navštívit jednoho z bohů a něco se přiučit, uznala. Chtěla jsem jít ovšem s Castorem do Borůvkové smečky. Ale nebude lepší se nachystat co nejrychleji a na případný boj s vrahem Elisy? dumala nadále, zatímco si už čistila tlapky od krve.
Když byla zcela očištěná, rozhodla se, že se půjde domluvit. Dorazila k druhému moflonovi, kde se nejspíš nacházel zbytek lovecké skupiny. "Castore," oslovila jej trochu nesměle a stejně tak se usmála. Neubránila se ovšem významnému pohledu do jeho očí. "Zašla bych si ještě pro nějaké nové dovednosti k jednomu z bohů," začala mluvit a koukla krátce po ostatních. "navrhuji odtáhnout maso do úkrytu a pak bych se vydala na cestu, než půjdeme do Borůvky. Nemáte někdo z vás v plánu také navštívit Život nebo Smrt?" zeptala se zvídavě, přičemž přejela očima všechny přítomné.
Nakonec čapla muflona za nohu, vyčkala na případnou pomoc a začala táhnout kořist směrem k úkrytu. Tam si povšimla malého Parsifala. Zastavila se a kořist pustila. "Parsi, nejsi hladový?" zeptala se hned zvídavě, zatímco na něj koukala téměř mateřským pohledem.

Laura začínala mít obavy, že se na muflonovi již dlouho neudrží. Zaryla pevně drápy do jeho kůže a zakousla se ještě pevněji. Zalomcovala několikrát hlavou, aby zvířeti způsobila rozsáhlou ránu. Periferně zahlédla pohyb hnědého kožíšku, který nejspíš skončil na hrdle muflona. Béžovka nehodlala jejich kořist pustit, dokud nepůjde k zemi. Bohužel ale zahlédla druhého muflona, co tu byl, jak začíná lovený kus bránit. Velmi jí to znepokojilo a na moment začínala mít i strach o jejich zdraví. Naštěstí zahlédla nějaký tmavý kožíšek, který se ujmul toho, aby agresivní kus skolil. Děkuju, děkuju, děkuju, proběhlo jí hlavou.
Už to vypadalo, že její a Lucyina kořist půjde k zemi. Začínala mít pocit vítězství, jenže... Muflon sebou najednou začal házet a rozhodl se, že se svého života jen tak nevzdá a bude ještě bojovat. Laura už neměla sílu jej udržet a byla z jeho těla odmrštěna pryč. Skončila v kotoulech na zemi a byla značně otřesená. Neztrácela ale čas a okamžitě se zvedla ze země, znovu se k muflonovi přihnala a zakousla se hned vedle Lucy do jeho hrdla. Vlčice se u toho tiskly tělo na tělo, ale Laura si dávala pozor, aby druhé lovkyni nezavazela. Někde periferně zahlédla Castora poblíž, ale v návalu adrenalinu nevěděla, zda se rozhodl pomoct jim, nebo šel pomocí Etnymu.
Laura se pevně zapřela tlapkami, táhla směrem dolů. Už ji bolela čelist. Téměř si sedala na zem, jak se snažila muflona zardousit a stáhnout zároveň. Zvíře už nemělo sílu se nadále tolik bránit. Chrčelo, protože mu byl odebrán veškerý kyslík. Vlčice cítila, jak se jí na obličej řine spousta teplé krve, tak zavřela oči, aby jí nenatekla do očí. Pak se konečně zvířeti podlomily nohy a odevzdaně si lehlo. Život z něj již vyprchával velmi rychle a Laura jeho hrdlo držela do té chvíle, než si byla jistá, že vyprchal úplně.
Opatrně pustila a couvla. Zadýchaně zvíře zkontrolovala a s úlevným výdechem se podívala na svou spolulovkyni. "No, to nebylo vůbec lehké," konstatovala s výdechem, posadila se a olízla si krev ze zubů. "Každopádně dobrá práce!" pochválila nakonec Lucy nadšeně a rozhlédla se, jak jsou na tom ostatní.

Maličký se představil jako Parsifal, ale pro Lauřino neštěstí se k lovu nepřidal. Raději odešel s tím, že nemá zkušenosti. Škoda, mohl jsi nějaké právě získat, napadlo ji. Nadšeně pokývala hlavou na slova Etneye a pak už se soustředila jen na nadcházející lov.
Lucy jí svěřila poměrně důležitou funkci, ale Laura už nebyla žádný nezkušený mladík, který byl z každého lovu nervózní a kde co zpackal. Za několik let a několik lovů se smečkou již pozbyla několik zkušeností, takže ji její funkce vůbec neznervóznila. Samozřejmě si plně uvědomovala svou důležitost, na druhou stranu měla po boku stále Lucy, které jakožto smečkové lovkyni zcela věřila. Nemohlo se nic pokazit.
Přikrčila své drobné tělo a vyčkávala. Nevěděla, zda jejím žaludkem cloumá hlad, nebo adrenalin, ale začínala se těšit na to, až to všechno propukne. Po očku stále sledovala nějakou tu vločku. Jdeme lovit právě včas, uznala a začala se plně soustředit, když slyšela dusot. Bylo jasné, že se k nim řítí něco velkého. Mezi stromy dlouho nic neviděla, až potom zahlédla dvě běžící siluety muflonů, které se stále přibližovaly.
Laura se přikrčila ještě více a vyčkávala na vhodnou chvíli. Nerada by kořist nechala utéct. Počkala až úplně na tu poslední chvilku, kdy prudce vyrazila z křoví a jedním velkým skokem skočila po muflonovi. Bohužel její drobné tělo nemělo šanci takový kus srazit k zemi, každopádně muflona aspoň zastavila v běhu. Prvně se zakousla do jeho týlu a držela se, co mohla, zatímco se zvíře bránilo. Doufala, že bude někdo poblíž, kdo jí pomůže kořist skolit. Prozatím se mu snažila způsobit co největší újmu, aby jej oslabila

Celým jejím drobným tělem projela zima. Trochu se otřásla. Bylo na čase, aby už vyrazili, aby se mohla zahřát a konečně najíst. Hlad začínal být obdobně dotěrný, jako okolní zima. Vzhlédla mezi koruny stromů na oblohu, když jí zničeho nic padla vločka sněhu přímo na nos. Krátce na ni zašilhala a pousmála se. Tak příroda se rozhodla usnout a nechat se již zakrýt bílou peřinou, pomyslela si. Z myšlenek ji vytrhl malý vlček, který se k nim přidal a velmi slušně pozdravil. "I já tebe zdravím," odpověděla mu okamžitě přátelsky a zamávala ocasem. Její pečovatelské srdce samozřejmě okamžitě zaplesalo a celá zahořela touhou dávat na maličkého pozor. "Já jsem Laura. A ty? Chceš se také připojit na lov?" zeptala se s neskrývaným zájmem.
I Lucy se vlčkovi začala věnovat a mezitím Lauru oslovil Etney. Střelila k němu přátelský pohled a její nadšení dávala najevo lítajícím ocasem ze strany na stranu. "Také tě moc ráda vidím!" vyhrkla nadšeně. "Musíš mi po lovu povyprávět, jak daří tobě. Určitě máš spoustu zajímavých novinek ze svého života," navrhla mu dychtivě. Hrozně ráda je tady všechny zase viděla. Jen tu stále byla ta pichlavá bolest při myšlence na Elisu. Hrozně moc jí tu chyběla. Přála si, aby ji mohla ještě aspoň jednou vidět, než odešla na místo odpočinku. Litovala, že se do smečky nevrátila dříve. Asgaar jí teď přišel takový neúplný. A hlavně Arcanus.
Přešlápla na místě, protože ji začínaly trochu zebat packy od země. Zdálo se to být dlouhé, než vůbec vyrazili. Naštěstí už se začínala domlouvat nějaká taktika, takže nezbývalo, než vyčkat, jak je Lucy rozdělí do určitých pozic. Byla by ráda, kdyby si hlavní lovkyně vzala toho maličkého sebou, nebo ho svěřila jinému zkušenému lovci, který by mu během lovu mohl asistovat a říkat, co a jak. Mohla bych to klidně být i já, ale... Nejsem si jistá, zda bych mu zvládla vše teoreticky vysvětlovat, pomyslela si znepokojeně. Naštěstí se jí celý život povinnost organizovat lov vyhýbala, takže se to prostě rozhodla nechat na ostatních.

Laura přemítala, že by skočila do vedlejší smečky zjistit, jak je na tom vůbec jejich spojenectví. Jak to vůbec bylo dlouho, co tahle domluva vznikla? Připadalo jí to vcelku nedávno, co tam byla. Jenže čas plynul nepředstavitelně rychle a béžovka mu vlastně ani nepřikládala přílišný význam. Mohlo to být už opravdu dlouho. Nějak si tím nechtěla zatěžovat hlavu. Nebylo to tak dlouho, co se vrátila do smečky a už zase nevěděla, nad čím přemítat dříve. Ještě stále zkousávala smutnou zprávu o Elise, ale musel se řešit lov, protože se blížila zima. Opět.
Arcanus zavyl. Za nedlouho se ukázala Lucy s Etnym. Zamávala ocasem. Takže byli i oni stále členi smečky. To byla dobrá zpráva. Přátelsky je pozdravila a nadále se věnovala plánování. Castor poznamenal, že by do Borůvkové smečky zašel po lovu. Myšlenkou, že by jich mělo být na lovu co nejvíce, ji upozornil na to, že by měla jít lovit také. Však ono sousedská smečka neuteče. A snad neuteče ani ta, co sebrala život Elise. "Šla bych potom s tebou," navrhla opatrně Castorovi a usmála se. Měli by spolu něco podniknout, když už se konečně zase shledali. Byla dobrá i jeho poznámka o migraci zvěře. Čím to? Otázala se sama sebe. Nadále ale spočívala v nezvyklé tichosti. To samé udělal i Tesai, což u něj nebylo nic neobvyklého. Nezbývalo, než počkat, až se dají věci do pohybu. Upřímně chtěla mít povinnost lovu za sebou co nejrychleji, aby se mohla věnovat jiným, méně důležitým záležitostem.

Arcanus prozradil Elisino místo věčného odpočinku. Při zmínce Castiela se jí srdce sevřelo ještě víc. Ačkoliv to bylo roky, byla to také poměrně čerstvá rána. Jakoby to bylo včera... Drobná béžovka byla nedlouho ve smečce, čerstvě pečovatelkou a Elisa, která na ni byla téměř alergická, měla v její společnosti porodit. To se také stalo, jenže jedno z vlčat bylo bohužel mrtvé. Tehdy jí to šedá alfa málem vyčetla, že by to snad mohla být i její vina.
Jenže pak se rozhovor stočil k pomstě nějaké Styx. Laura zprudka zamrkala, aby rozehnala slzy a kmitala pohledem z jednoho vlka na druhého. Až když Tesai připomněl únos Sionna, vzpomněla si, o kterou vlčici jde. Vytřeštila překvapeně oči a neklidně sebou zavrtěla. Tady to začínalo zavánět násilím, či snad nějakou válkou, což nebylo nic pro ni. Jenže tohle si opravdu žádalo odplatu. Šlo přeci o Elisu. Nesnáší magii? Boj na tělo? opakovala si sama pro sebe. "Dobrá. Ona preferovat boj tělo na tělo klidně může. Já teda ne. A spousta jiných vlků také ne. Takže ji prostě můžeme zneškodnit magií, ne? Může nám být jedno, jakým způsobem ji sundáme. Hlavně že sundáme," pověděla pak nečekaně pevným tónem. Byla by opravdu ochotná proti někomu použít magii? A vůbec nějaké násilí?
Dlouze vydechla a podívala se směrem ke korunám stromů. "Borůvková smečka je s námi stále ve spolupráci?" zeptala se zkoumavě. "Bylo by dobré zjistit, zda nějaké hrůzné činy nepáchala i tam a dle toho jednat," pokusila se navrhnout. Nejspíš se tím sama snažila odvést pozornost od své vlastní bolesti skrze Elisinu ztrátu. Ani si nedovedla představit, jak moc to musí bolet samotného Arcanuse. Kdyby mohla, aspoň by ho objala, ale nechtěla podkopávat jeho autoritu před ostatními.