Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem pomalu na odchodu od Elisy, když v tom mé slechy postřehly její poznámku. Zavřela jsem krátce očka a povzdechla jsem si. Nemohla jsem se ubránit tomu, abych se neozvala. Na to jsem byla až moc ukecaná. A možná taky měla prořízlou tlamu, ač zrovna u téhle šedivé vlčice jsem si dávala pozor na to, co řeknu. Zastavila jsem se a otočila na ni hlavu. V očích, ač to jedno bylo podrážděné, mi i přesto všechno čišela energetická přátelskost. „Nechci, aby z nás byly nejlepší kamarádky. Samozřejmě, neříkám, že by na tom bylo něco špatného a nějak tím opovrhovala, ale jde mi pouze o to, aby se ti po každém pohledu na mě neježily chlupy. Nechci tady být někomu přítěží a už vůbec ne své alfě,“ pověděla jsem a pohlédla do jejích rudých očí. Koutky se mi nadzvedli do mírného úsměvu a trochu jsem se k ní přiblížila, abychom na sebe nemusely křičet.
„Ba dokonce nechci, abys mi povolovala cokoliv, právě naopak. Budu ráda, když mě konečně někdo naučí, co je to zodpovědnost a naučí mě se konečně chovat jako dospělá vlčice, ne jako přerostlé vlče,“ zazubila jsem se a vesele zašvihala ocasem. Otřela jsem si krev z čumáku do packy a zase k ní vzhlédla. Ač jsem se zdála být uvolněná, stále jsem jí dávala najevo svou podřízenost, abych nevypadala, že si dovoluji. Musela jsem se spíše dívat nad její oči, než přímo jí do očí. Stále mi naháněla strach.
„Vím, že jsme se s Naxtherem neukázali zrovna v tom pravém světle a mrzí mě to… Jsem ovšem ochotná to jakkoliv napravit!“ Prohlásila jsem pak odhodlaně a znovu se usmála. Protože s úsměvem šlo vždycky všechno lépe.

// <- Západní louky

Pocit návratu z výletu zpět do smečky mě jaksi těšil. Přesně tenhle pocit jsem si přála. Ta radost při návratu domů. Byla jsem pouze nervózní z Elisy, pro kterou jsem právě nesla v zubech bažanta. Obávala jsem se, že mě společně s ním upálí, nebo mě s ním pošle naprosto do háje, ale aspoň jsem počítala tak nějak s čímkoliv. Jen mě mrzelo, že mě hned od začátku neměla ráda a ačkoliv jsem věděla, že tímhle si taky zrovna moc nepomohu, tak mě spíš trápila jiná myšlenka. A to ta, že předtím si s námi nedala ani sousto, tudíž musela být hladová. Verze, že by si za tu dobu ulovila něco sama, mě nenapadla.
Proklusávala jsem lesem a vlastně jsem ani nečekala, že bych na svou alfu mohla narazit tak brzy. Její šedý kožich byl takřka přehlédnutelný, ale naštěstí jsem si jí na poslední chvíli všimla. A v tuto chvíli jsem ještě více znejistila, ale i tak mě stále tlapky nesly přímo k ní. „Ahoj,“ zahuhlala jsem přes krk bažanta, kterého jsem před ni položila. Měla jsem díky němu zarudlé jedno oko a krvavý škrábanec na čumáku. Poté jsem raději couvla. „Omlouvám se, že tě ruším, já…“ Zatěkala jsem očima po okolí, jako kdybych hledala vhodná slova. Poté jsem je zakotvila do těch jejích, ač mi to dělalo problémy. Je tak děsivá! Ale byla slušnost se dívat při rozhovoru do očí, obzvlášť pak, když jsem svá následující slova brala s naprostou upřímností.
„Je to sice jen maličkost, ale všimla jsem si, že předtím ses s námi nenajedla, navíc jsem si říkala, že z pouhého mého díku se nenajíš, tak že bych ti mohla něco donést jako důkaz mého vděku, ač to, uznávám, je nic moc,“ sklonila jsem nejistě zase hlavu. Jelikož jsem si všimla, že je tu sama, tak nejspíš odpočívala a nechtěla být rušena, což jsem právě udělala, takže jsem opět couvla a udělala mírný krok do strany. „Takže jestli to neodmítneš, přeji ti dobrou chuť a také dobrou noc!“ Prohlásila jsem pak o něco energičtěji a usmála se na ni. Následně jsem se zase pomalu rozešla k pachu mého partnera, druhého alfy a ostatních.

Pozorovala jsem okolí zasněným pohledem. Tolik květin, jééé, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na ty květiny. Samozřejmě, sem tam jsem si vzpomněla, že je Deliven s Meinerem a vlastně jsem ani nevěděla, jak jejich střetnutí dopadne, každopádně to už záleželo na nich, nehodlala jsem se do toho plést a nějak je oba ovlivňovat. A Meineremu zavazet, domyslela jsem si rozmrzele, když v tom náhle jsem zaslechla Delivenovo volání o pomoc. Popadla jsem bažanta za uzoučký krk, který se mi vlezl akorát tak do nepříliš velké tlamy a rozklusala jsem se jejich směrem.
Vše vypadalo v pořádku. Deliven s sebou jen stále šil, ale Meinere zrovna něco povídal a byl v klidu. Povzdechla jsem si a dorazila k oběma bratrům, přičemž jsem se zastavila po boku Delivena. Bažanta jsem si položila k nohám. „Delčí, stalo se něco?“ Zeptala jsem se starostlivě a jemně se zamračila. Oba jsem si je zkoumavě prohlédla. Vypadalo to, že pokud se něco dělo, již to bylo za nimi a Deliven byl v pořádku, takže ani nemohlo jít o nic vážného. Pousmála jsem se, zjistila jsem, že je zase čas zmizet. „Půjdu napřed, bráško, dožeň mě, až si to tu dořešíš,“ pověděla jsem s pohledem do Delivenových očí. Pak jsem zrušila veškerou vzdálenost mezi mnou a Meinerem. Olízla jsem ho na tvář a uličnicky se usmála, u čehož jsem zavrtěla ocasem.
„Dávej na sebe pozor. Jak vidím, jako vždy se bez nás obejdeš, my jsme se bez tebe kdysi neobešli, ovšem troufám si říct, že už ano, každopádně i tak, díky,“ pronesla jsem se sesterským úsměvem, vzala bažanta pro Elisu a rozklusala jsem se k řece. Poměrně jsem se bála ji přejít. Proud mi mou kořist málem ukradl, ale udržela jsem ji. Na břeh jsem vylezla úplně zmáčená, ale klusala jsem dál k novému domovu.

//-> Asgaarský les

Deliven mi pověděl, že by takový přívěšek chtěl taky a ptal se, kde jsem ho našla. „Jednou ti to místo ukážu… A třeba tam najdeš ten svůj taky. Určitě jednou!“ Prohlásila jsem optimisticky a usmívala se na něj. Všimla jsem si, že se na něj stále dívá a obdivuje ho. Sice přitahoval pozornost mnoha vlků, ale od něj mě to lichotilo nejvíce, obzvlášť pak po jeho pochvale, když vezmu na vědomí, že mi ho nepochválil ani vlastní partner, ačkoliv jsem věděla, že on na takový lichotky moc není.
Po návrhu, že má jít za jejich bratrem se k němu skutečně rozeběhl. Netušila jsem, že měl v plánu opět zkusit lovit, každopádně jsem se tedy vydala trošku jiným směrem, protože jsem tušila, že Deliven by mi vyplašil i to nejvíce hluché zvíře, na které bychom narazili. Byl dnes nějaký rozvášněný, tak proto. Dávala jsem si ovšem pozor, jak moc se vzdaluji, abych ho pak zase našla, ačkoliv jsem předpokládala, že si nejspíš bude povídat s Meinerem. Aspoň on by mohl, aby se Meinere necítil sám, pomyslela jsem si starostlivě. Ačkoliv vypadá, že jsme mu naprosto jedno, takže by to vlastně mohlo být jedno i mě, ale… Není, došlo mi. Smutně jsem krátce sklonila hlavu.
A pak šustnutí.
Nastražila jsem ouška před sebe a zase hlavu zvedla. Zastavila jsem se a stříhala sluchy po místě, kde se to šustnutí ozvalo už párkrát. Přikrčila jsem se a plížila jsem se trávou blíže k tomu směru. V tom mě něco trefilo. Přímo do oka. Ubránila jsem se tomu, abych nekníkla a potencionální kořist nevyplašila, ale i tak jsem své drobné tělo okamžitě připlácla k zemi a očko si začala protírat. Slzelo jak Niagáry a hrozně štípalo. Tak tohle ti jenom tak neprojde! Pomyslela jsem si nakrkle a hned jsem se vrátila do zpáteční polohy, ale trefené oko jsem nechala zavřené. Bylo podrážděné. Ale tím, co bylo v pořádku, jsem zahlédla, že původce téhle dobře mířené rány byl nějaký přerostlý pták. Hrabal v zemi, zřejmě hledal nějaké hmyzáky na svou vlastní obživu. Smůla, trpajzlíku, teď budeš obživa Elisy! Pomyslela jsem si a zavrčela, přičemž jsem po bažantovi skočila. Měl tak uzoučký krk, že se mi vlezl do čelisti celý a jedním mohutným sevřením jsem mu jak zlomila vaz, tak prokousla hrdlo.
Jenže tyhle potvory měly tendenci být živy i bez hlavy, tudíž začal mohutně mávat křídly a plácat s sebou. Několikrát mě plácl i po hlavě, tudíž jsem zavřela pro jistotu i to druhé oko, abych kvůli němu nepřišla o zrak úplně. Nevím, jak se to stalo, ale jakmile mě drápl přes čumák jedním z drápů, tak jsem ho pustila a naštvaně přidupla packou. Zavrčela jsem na to zvíře a nechala ho na zemi přidupnuté, dokud neskapalo. Pak jsem se vítězně usmála, ale zůstala na svém místě. Nerada bych ty dva rušila od konverzace.

Ještě před naším odchodem Meinere remcal cosi o nějaké hře. Nemíním s tebou hrát žádnou hru, bratře. A Delivena tomu taky nepodrobím, pomyslela jsem si zarputile a beze slova mého bratra opustila s tím mladším. Deliven měl tedy námitky, ale já jsem na něj pohlédla tak nějak varovně. „Žádné ale,“ skočila jsem mu do řeči dřív, než vůbec nějakou stihl započít. U řeky se šel Deliven zchladit, tak jsem ho hlídala, aby se vážně nestaly mé pochybnosti skutečností, naštěstí se potom vrátil zpět na břeh, takže mi neuplaval, pro mé štěstí. Usmála jsem se na něj a vytřeštila zelenkavá očka, když se do mě začal utírat. Zazubila jsem se. Nakonec to skončilo tak, že jsme oba opět skončili na zemi, kvůli čemuž jsem se začala smát. „Tak už dost, Delčíku!“ Vyhrkla jsem v záchvatu smíchu. Naštěstí pak zavadil čumákem o můj přívěšek.
Zeptal se mě, co to je. „Je to přívěšek… Ozdoba,“ vysvětlila jsem mu. Mnoho vlků se mě ptalo, co to je, nemohla jsem si na to zvyknout. Ale i já se kdysi ptala. Myslím, že Kessela. Zajímalo by mě vlastně, jestli svůj náhrdelník získal dřív Meinere, nebo já, ale mohlo mi to vlastně být i jedno. Co mi po něm bylo? Očividně se k nám jako bratr nehlásil. Ale bráška se na něj zeptal. Na chvíli jsem se zamyslela, u čehož jsem se oklepala, abych ze sebe dostala aspoň trochu vody, co do mě Deliven utřel. „Jestli chceš, tak běž za ním a zeptej se ho sám,“ navrhla jsem mu nakonec s jemným úsměvem. „A já bych zatím mohla jít něco ulovit pro tu mou alfu,“ pověděla jsem ještě nadšeněji.

Posadil se, řádně se narovnal a čumák zvedl tak, že div nedrhl o nebe. Koukal se na mě tak nějak kamenně a nadřazeně. Snažila jsem se zůstat v klidu a stále se na něj omluvně dívala, ale jak to tak vypadalo, na mou řeč vůbec nijak nereagoval. Neřekl ani slovo, ani se nijak nějak nezatvářil, či nepohl. Očka se mi mírně rozšířila v náhlém zjištění, že mu nestojím ani za hloupý pozdrav, ani za blbé kývnutí, ani za hloupé mrknutí oka. V mém výrazu a zeleném pohledu se náhle objevil smutek, se kterým jsem se obrátila na Delivena, který přišel. Vypadal malátně. Nejspíš mu bylo špatně. Zeptal se, zda Meinereho zná on, nebo já. A Meiny mu kupodivu odpověděl, ač sarkasticky. „Známe ho oba, Delivene, je to náš bratr, jen si nechal změnit ohoz," obeznámila jsem jej a podepřela ho svým drobným tělíčkem. Který mu ovšem nepomohl k tomu, aby se choval trochu lépe, pomyslela jsem si rozesmutněle.
Začala jsem Delivena strkat směrem k řece. Nemá cenu s ním mluvit a žádat ho o odpuštění. Mrzí mě to, ale nikdy se k nám nehlásil. Matka mu vždy byla lepší, jak my dva. Mě nesnášel a teď hold dostal záminku, proč vlastně, došlo mi a já se zamračila. „Pojď, Delčo, musíš se zchladit a napít, musí ti být zle,“ řekla jsem při procházení kolem Meinera, snad abych dala najevo, že mi je zdraví Delivena přednější jako někdo, kdo na mě pohrdavě civí a není schopen cokoliv říct, navíc vypadal neoblomně a já mu nehodlala líbat tlapky k tomu, aby se mi třeba jen pokusil odpustit.
Podpírala jsem hnědého brášku a naváděla ho směrem k řece, před kterou jsem se zastavila. To jsem ještě musela pohlídat, aby se mi tu vůbec neutopil, aby to nakonec neskončilo tak, že mě jeden bratr bude nesnášet a ten druhý si jako mrtvolka popluje někam na konec světa.

Deliven sice zapomněl na to, že jsme plánovali lov, kvůli mouše, kterou před chvílí neúspěšně lovil, ale přesto tvrdil, že má raději maso. Zazubila jsem se. „No jasně,“ odvětila jsem ironicky a pobaveně se usmívala. Očividně ho to nakoplo a vydal se už něco hledat. Chvíli jsem vyčkávala. Co kdyby něco vyplašil? Mohla bych to chytit, napadlo mě. Vytřeštila jsem očka, když jsem místo vyplašeného zvířete zaslechla naříkání mého brášky. Rychle jsem se k němu rozeběhla. „Delíku?!“ Štěkla jsem starostlivě. Když jsem jej uviděla, neustále s sebou šil pod náporem včelek. Nevěděla jsem, jak mu pomoci, vzhledem k tomu, že jsem věděla, že by ty potvůrky ihned zaútočily na mě. A až pak jsem uznala, že je vhodná šance použít magii, ve které jsem se zdokonalila.
Začala jsem se soustředit a kolem nás nechala vyrůst kvítí, přičemž jsem se postarala, aby mělo silné aroma a vábilo to tak pracovité včelky nechat Delivena a letět je opylovat. Pak jsem hned čapla Deliho za volnou kůži za týlem, jako nám to dělala máma a odtáhla jsem ho dál od jejich hnízda, kde jsem ho pustila a starostlivě si ho začala prohlížet ze všech stran. „Delčí, jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho a chtěla ho konejšivě oblíznout, ale bála jsem se, že bych mu olízla jednoho z píchanců.
Poté jsem se zarazila, když jsem pocítila velice zvláštní pach. Chvilku jsem si myslela, že čichám Delivenovu vůni, ale tahle byla trochu odlišná. Ale přeci jen velice podobná. Chvilku jsem jen koukala před sebe. Co mám dělat? Tak moc s ním chci být za dobře, ale on je tak nepřístupný! Jak se mu mám omluvit tak, aby to vzal? Přemýšlela jsem a zoufale hledala řešení. „Chviličku počkej,“ pověděla jsem Delivenovi. Pomalu jsem šla po pachu našeho druhého bratra, ocas jsem neměla stáhnutý přímo mezi nohami, ale tak nějak mezi neutrální polohou a strachem. Celkově mé postavení a chůze naznačovalo, že se za sebe stydím a on má právo se zlobit. Ale čím víc jsem se blížila, tak jsem poznala, že je na něm něco jiného. Je to on? Zaváhala jsem a zastavila se od něj asi pět metrů. Ujišťoval mě jeho pach, ucho, jizva a zelenkavé oči, které jsme měli všichni tři.
„Ahoj Meinere,“ pozdravila jsem jej váhavě, hledíc mu do očí. „Stále se na mě zlobíš, viď? Je vůbec možnost, abys mi odpustil? Je mi líto, co se stalo, nemyslela jsem to tak, jak to bereš. Špatně jsi mě pochopil, byla to má chyba. Nechtěla jsem jen, abys byl sám. Nečekala jsem, že to tak Megan pojme. Prosím, odpusť,“ požádala jsem jej a stále jsem si jej prohlížela. „Je to nezvyk, ale sekne ti to,“ dovolila jsem si mu pochválit jeho nový kožíšek. Samozřejmě mi neunikl ani jeho přívěšek. Takže už chybí jen Delimu. Ohlédla jsem se na Delivena, abych zjistila, jak na tom je.

Nakonec pro mou radost Deliven souhlasil. Udělalo mi to nesmírnou radost. Ale co když ho opravdu nepřijmou? Pomyslela jsem si váhavě. Musí! Dobře to dopadne, určitě! Už bez brášky být nechci! Pomyslela jsem si odhodlaně. Zeptal se, kde mé alfy jsou. Pohodila jsem čumákem ke vzdálenému lesu za řekou. „Támhle, v tom lese. Jmenuje se Asgaarský a dle něj je i pojmenovaná smečka,“ pověděla jsem mu nadšeně.
„No, možná by bylo dobré jim něco donést, jako náznak tvé štědrosti, ale samozřejmě, že to není hlavní faktor, ale myslím, že by ses tím mohl dobře projevit,“ pověděla jsem zamyšleně a uvažovala, proč jsem to tak vlastně neudělala já. Třeba by mě měla Elisa raději? A nebo taky možná ne, já nevím. Každopádně mě vztah mezi námi dvěma mrzel a nevypadalo to, že by se to mělo nějak zlepšit. Deliven se nakonec začal na náš lov očividně těšit, že ani nevěděl, jakým směrem se vydáme. Zarazila jsem se v radování a rozhlédla jsem se. „Eh,“ vzešlo ze mě zaraženě a překvapeně, že opravdu nevím, kudy bychom se měli vydat, abychom něco zvládli ulovit. „Co kdybychom prostě našli něco tady? Určitě se tu něco potuluje, pokud jsme to tedy ještě nevyplašili,“ zazubila jsem se.

Zazubila jsem se nad jeho poznámkou ohledně mého partnera. „Je odtažitý ke všem, co nezná. Neboj se, chce to jen čas,“ pokusila jsem se ho znovu povzbudit, protože se mi nelíbilo, jak stále věšel tak poraženecky hlavu. „Změní se, to, uvidíš!“ Prohlásila jsem pak s naprostou jistotou. I kdybych se o to měla osobně postarat, tak jsem mu hodlala sehnat kamaráda… Kamarádku. Prostě cokoliv. Haruhi! Došlo mi ihned. Ne, nemyslela jsem to tak, že by se ti dva měli spolu kamarádit. Ona by už měla mít vlčata! Ooo můj vlku, vlčata! Měla bych se tam jít podívat! Jenže se nemohu rozkrájet. Musím najít Meinyho. Megan, nejlépe i Hexëda. Musím se jít podívat na vlčátka a jejich rodiče a zároveň bych se měla co nejdříve vrátit za Naxtherem! Jak to skloubit tak, aby mohl jít Deliven se mnou? Za Megan se mnou nemůže, došlo mi. Rozhodla jsem se tohle vyřešit později. Teď tu byl Deliven, kterému jsem se hodlala hodně věnovat.
Opětovala jsem mu pohled do očí a čekala, jak se vyjádří. Nakonec mi začaly cukat koutky do stran, dokud jsem se nezačala usmívat úplně. „Dobře! Naxther stejně nejraději loví sám. Takhle by byl spokojený jak ty, tak on,“ usmívala jsem se. Ale já bych chtěla být s vámi oběma, upozornilo mě mé svědomí. Pozorovala jsem jeho skotačení a vesele jsem se k němu přidala. Chybělo mi to. Chyběla mi jeho příjemná vůně, barva kožíšku, jeho upřímné oči a krásný hlas. Chyběl mi prostě celý. „Tak, co kdybychom něco ulovili, pořádně si nacpali pupky, pak si odpočinuli, zase si povídali a následně něco ulovili alfám?“ Navrhla jsem hyperaktivně a už už jsem kolem něj nastartovaně poskakovala.

Nakonec mi pověděl, že se mu nedařilo nic. To bylo sice obsáhlé slovo, vzhledem k tomu, že jsem netušila, o co všechno se snažil, ale když z něj vzešlo, že mu chybělo pošťouchlé dvojče, ano, takhle mě nazval, musela jsem se dojatě usmát. Chyběla jsem mu stejně jako on mě! Pomyslela jsem si šťastně, ale když jsem ho už zase chtěla štěstím uválcovat, odtáhl se ode mě. Naklonila jsem drobnou hlavu do boku a sledovala jsem jeho další počínání. Zdál se mi nějak málo mluvný a trošku zaskočený. Ráda bych zjistila, co ho trápí, ale lezlo to z něj všechno jako z chlupaté deky a já to z něj násilím tahat nechtěla. „Moc ráda si to všechno zopakuji!“ Prohlásila jsem nadšeně a natáhla k němu čumák, abych do něj mohla sestersky dloubnout.
Pak přišlo na téma smečky. Bylo vidět, že je na rozpacích a dosti shazoval svůj um. Vstala jsem a sebevědomě jsem se narovnala. „Neboj se bráško, Trax tě vezme určitě, na mě se spolehni samozřejmě vždy a pak je tam ještě jedna vlčice, Amelis se jmenuje, která se mi zdála strašně super, ač jsem s ní prohodila pár slov, ale moc se mi líbí. Mám pocit, že bychom mohly být kamarádky. A ty s ní taky. Máme taky hodného, huňatého alfu. Dobře, druhá alfa je trochu přísnější, ale věřím tomu, že si jednou padneme do noty. Vlastně už o ní nesmýšlím ani tak černě, jo, určitě to bude fajn!“ Prohlásila jsem vesele. „Všechno se doučíme, bratříčku, Naxther je super lovec, bude nás brát společně, nebo se to prostě budeme učit jen my dva, sami, jako vždy. Neměj o sobě takové pochybnosti,“ pronesla jsem povzbudivě a u toho všeljak pocupitávala a různě s sebou šila. Moc jsem si přála, aby už se mnou zůstal a neopouštěl mě.

Káravě jsem se na něj zamračila, abych mu dala najevo, že zrovna tohle jsem slyšet nechtěla. „To, že se ti něco nepovedlo, už vím. Ale CO se ti nepovedlo?“ Zdůraznila jsem svou otázku tedy přesněji a doufala, že tentokrát mi odpoví tak, jak by měl. Přemýšlela jsem, zda to jen dělal, že mě nepochopil a prostě mi to říct nechtěl, nebo to skutečně nepochopil. A to jsem si myslela, že je z nás dvou ten inteligentnější. Za tu chvilku, zdálo se mi, se tak ještě neprojevil. Jak to vypadalo, tak konečně přiložil nějakou tu pozornost našemu rozhovoru a byl překvapen, že jsem ve smečce.
„Ano, jsem. Nevím, jak se to stalo, byli jsme tam na návštěvě, pak jsme na chvíli odešli a spolu s Traxem jsme probrali, zdali bychom se nepřidali k nim také. Začala se mi líbit představa, že se mám kam vracet, že mám stálé místo a nemusím se bát každý večer o místo, kde přespím, protože tam je bezpečnost,“ vyzradila jsem mu a usmála jsem se, když řekl, že jsem aspoň já šťastná, ačkoliv se mi zdál skleslý. Ale to už jsem po něm skočila, a jelikož to neustál, svalil se společně se mnou na zem, jenže on padal do měkkého, padal na mě. Tedy, nevím, zda se moje kosti daly považovat za měkké, jelikož jsem toho na sobě víc neměla, ale rozhodně lepší, než kdyby padal na tu tvrdou zem a na něj ještě vlk, protože v takové situaci jsem byla přesně já! Přesto jsem se začala smát a z pod jeho těla jsem se vysoukala. Zůstala jsem ovšem ležet u něj a olízla ho na čumák.
„Copak ty se necítíš šťastný?“ Zeptala jsem se pak o něco méně veseleji a starostlivě jsem mu pohlédla do očí. „Chtěla bych, aby ses přidal také. Je tam spoustu super vlků, určitě by tě mezi sebe vzali!“ Prohlásila jsem s nadějí v hlase a pozorně jej sledovala.

Vypadalo to, že Deliven mé výtky nijak nepřijme, tudíž jsem zase nechala průchod mému duševnímu klidu. Vypadalo to, že bych stejně mluvila zbytečně. Tušila jsem, že se mě naučil ignorovat a stejně bych ho nezměnila. „Nepovedlo, jak si zamýšlel?“ Zopakovala jsem za účelem, aby mi pověděl vícero informací, než jsem se právě dozvěděla, jelikož mě to skutečně zajímalo. Pak zavýskl, že už je tady a že je se mnou rád, což bylo přesně to, co jsem od něj chtěla slyšet. Koutky mi vyjely do stran v nadšeném úsměvu a začala jsem vrtět ocasem, přičemž jsem jej sledovala. „Trax je doma, v Asgaarské smečce. Přidali jsme se společně ke smečce, jsem plná očekávání,“ poskočila jsem nadšeně, a zatímco kolem mě poskakoval, vyprávěl mi, co dělal.
Pobaveně jsem se uculovala, přičemž jsem souhlasně přikyvovala. „Vnutkl si mi dobrý nápad!“ Prohlásila jsem a usmála se. „Dlužím toho hodně alfám, mohla bych jim něco ulovit na náznak díků,“ pověděla jsem spokojena sama nad sebou a stejně tak i uznale pokývala hlavou. Vážně si myslíš, že se svou šikovností něco ulovíš? Zeptalo se mě mé svědomí. Trochu jsem zaváhala, ale rozhodla jsem se to aspoň zkusit. Přiskočila jsem k Delivenovi a hravě jsem se mu zakousla za týl, přičemž stisk jsem neměla nijak silný, ale dávala jsem si pozor, aby mě jen tak neshodil, protože jsem na jeho zádech měla položené přední packy a zadními chodila po zemi.

Podle toho, jak mě oslovil, jsem vydedukovala, že mě poznal. Ještě aby ne! Vyštěkla má mysl. Dál jsem se k němu zoufale tulila, aniž bych si uvědomovala, že mu tím zamezuji přístup kyslíku. Dokud si na to nepostěžoval. Zarazila jsem se a slezla z něj. Posadila jsem se kousek od něj, naproti němu a zkoumavě jsem jej sledovala. Přeměřovala jsem jej pohledem, zjišťovala, zda je v pořádku a jestli mu něco není. Necekla jsem ani slovo, zatímco on se rozmluvil. Otázky, které mě překvapovaly. Sledovala jsem ho, jako kdyby spadl z Marsu. „C-co?“ Zeptala jsem se ho zaraženě a snad bych raději dělala, že jsem jeho otázky přeslechla. „Nehledala jsem tě, tys ode mě utekl, neměla jsem důvod se ti vtírat,“ odvětila jsem na mé poměry až moc bez emocí, čímž jsem mu nejspíš shodila jeho jistotu. „Jsi v Galliree, opět, Delivene,“ dodala jsem a pohlédla mu do stejnobarevných očí, abych dodala našemu rozhovoru dostatek vážnosti.
„Mám se tady dobře. Mě to tady vyhovuje. Stesk po tobě byl sice silný, ale táhnout zpět jsem tě sem nechtěla, když ses vydal hledat nový život. Jak tak koukám, byl jsi poměrně neúspěšný, pokud ses ovšem nepřišel zase jen ukázat s plánem za chvíli odejít, jak jsi předvedl posledně,“ pověděla jsem mu, jak to cítím, když jsem si rozpomněla na několik dalších věcí, co jsem měla na jazyku. „Tak bys mi aspoň mohl povědět, jak ses měl a cos dělal,“ vybídla jsem ho a zase začala mírně vrtět ocasem, ač jsem brala náš rozhovor jako vážný, dokonce jsem i mluvila pomaleji.

Nadále jsem nespouštěla okouzlený pohled z květin a naprosto se kochala. Až pak jsem se trochu zarazila, když jsem zaslechla něčí hlas a následné kýchání. Ten hlas mi byl povědomý, ale jelikož to bylo poměrně daleko, nijak jsem si to neuvědomovala. Položila jsem si hlavu na přední tlapky a dál se nerušeně kochala, když v tom do mě cosi vrazilo a bolestně zavylo, přičemž mě to hned nařklo z toho, jestli ti nemohu dávat větší pozor. Vyskočila jsem okamžitě na nohy. „To tys vrazil do mě!“ Vyjekla jsem vyplašeně a otočila se s vyjukaným pohledem na vlka, který do mě narazil. Náhle můj výraz vystřídal další, překvapený. Zastavil se mi skoro až dech a já hleděla přímo do očí mého bratra. Bratra, kterého jsem si myslela, že už v životě neuvidím. Ale jeho otázka mě dost nařkla, stejně jako to, že nepoznal, kdo jsem a stejně tak i to, že odešel a teď tu zase byl. Už po druhé!
„Co jsem zač?!“ Zavrčela jsem na něj. „Mile ráda ti to připomenu, bratříčku!“ Štěkla jsem a skočila po něm, přičemž jsem ho přišpendlila k zemi a hleděla mu zpříma do očí. Naštvaným pohledem. „Slíbils mi, že už mě neopustíš! Nedodržel si své slovo!“ Začala jsem mu vyčítat a srst za týlem se mi naježila vztekem. „A ještě si dovoluješ si ze mě dělat srandu! Roztrhnu tě jako hada, ty chuligáne prašivý! Kde si myslíš, že jsi byl? Pěkně jsem se o tebe bála, abys věděl! Ale přála jsem ti, aby sis někde nabil čumák, abys poznal, že se sestřičkou je nejlépe!“ Nepřestávala jsem mluvit, jak u mě bylo zvykem. Za celou tu dobu, co byl pryč, jsem toho měla v hlavě tolik, co bych mu řekla a vyčetla, ale náhle to ze mě opadlo. Já opět měla radost, že ho vidím. Jako při našem prvním znovusetkání. Do teď to vypadalo, že mu vážně odtrhnu hlavu od těla, ale já se sklonila a táhle ho oblízla, od čumáku až po špičku ucha.
„Ach Delivene, tolik jsi mi chyběl! Bylo mi smutno a… a…“ ze zelenkavých očí se mi začaly řinout slzy. „A měla jsem o tebe opravdu strach a moc se mi stýskalo, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím!“ Naříkala jsem uplakaně a začala se k němu tulit, aniž bych si uvědomovala, že ho třeba můžu umačkat.

// <- Asgaar

Před řekou jsem se zastavila a zaváhala. Neuměla jsem dobře plavat. Ale nakonec jsem se do ní přeci jen vrhla a pokusila se ji překonat, co nejrychleji to šlo. A skutečně se mi to povedlo, ač s menšími problémy. Ještě mě čekala jedna, kdy již nastal trochu větší problém, když mi to podjelo na kameni a já s sebou práskla do vody. Takže jsem nakonec měla mokré i to, co jsem nechtěla. Na břehu jsem se pořádně oklepala a vesele se rozeběhla přes louku. Původně jsem chtěla běžet dál, ale ty květiny všude kolem!
„Kytičkyyy!“ Zvolala jsem nadšeně a začala jimi probíhat a skákat. Na mokrou srst mi ulpělo pár lístků z květů. Samozřejmě nebyly už nic extra, když byl podzim, ale pořád mi dělaly radost a byly v mých očích krásné. Dlouho mi trvalo, než jsem tenhle nadšený amok překonala a trochu se uklidnila. I tak jsem ale neodolala tomu, abych s sebou bucla a začala se v květinách vesele válet. A později jsem postřehla, že tu nejsem sama. Štěstí, že mě ukrývala tráva a nikdo tohle mé ztřeštěné chování neviděl, ale upřímně, i kdyby ano, nic bych s tím už nenadělala a hanbou bych se taky rozhodně nepopadla.
Zůstala jsem mezi květy ležet, jemně vrtěla ocasem ze strany na stranu a zasněně to tu pozorovala. Vážně to pro mě bylo nádherné místo a navíc mě potěšilo, že je tak kousek od mého domova, kterým se mi stala Asgaarská smečka. Mohla jsem sem kdykoliv jít a kochat se nádhernými květy, tedy pokud to nebude v zimě.