Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Hlásím se, zřejmě i Naxther. :D

Nijak se mi nebránil a já jsem jej sledovala se stále jiskřícíma očima. Spíše jsem se topila v jeho zlatavých očích, které na mě dohlížely téměř od mého samotného příchodu na Gallireu. Zářivě jsem se na něj usmála, když mi odpověděl, že mě také miluje a nepřestávala jsem se usmívat ani při jeho zákeřné otázce, kterou mi položil. Musela jsem se zasmát. Vypadalo to, jako kdybych se momentálně zkoušeli z vlčích dějin, ne se radovali z našeho výročí.
„Padal sníh. Určitě sněželo, byl sníh všude okolo! Byla zima,“ odpověděla jsem mu sebejistě, ačkoliv uvnitř už jsem si tím úplně tak jistá nebyla. Ale to přeci nemusel vědět! Kdybych odpověděla správně, vůbec nemusel tušit, že jsem si s odpovědí nebyla úplně tak jistá. Nepřestávala jsem vrtět ocasem a s pohledem přišitým stále na něm jsem vyčkávala, co mi na to poví. Ještě k tomu jsem tázavě naklonila hlavu do boku, abych to vše podtrhla zvědavostí. „A schválně, jestli si vzpomeneš na první noc strávenou spolu?“ Zeptala jsem se vesele. „To jsem tě ještě moc neznala a přijde mi skoro až nemožné, že jsi na něco takového přistoupil,“ zasmála jsem se pobaveně. Vzpomínka na to, že si tenhle nedůvěřivý vlk ustlal na malém místečku s vlčicí, kterou znal sotva pár hodin, mě pobavila. Každopádně to bylo nejspíš to, co nás k sobě přivedlo blíže, než jsme si oba tehdy mysleli. A také jsem si vzpomněla, že jsme spolu takhle už dlouho neodpočívali.
Jak je na tom asi Deliven s Ashe? Doufám, že jsou v pohodě, napadlo mě starostlivě. Navíc jsem měla stále výčitky vůči Elise. Šla jsem zařídit něco, co se mi jaksi nepovedlo, a dva pro celou smečku neznámé vlky jsem nechala běhat po lese. Uvnitř mi to hlodalo svědomí natolik, že jsem se nezvládala ani uvolnit zcela úplně s mým partnerem.

// Na Delivena s Ashe. :D

Hned, co jsem se zeptala Elisy, jestli je mám doprovodit na hranice, se ozval Delivenův slabý hlásek, který mi říkal, že ode mě nechce pryč. Smutně jsem na něj pohlédla a tím výrazem jsem mu dala najevo, že to taky nechci. Přesto, kdyby to tak muselo být, nějak bych se s tím smířila. Mám své postavení ve smečce, více méně další rodinu. Nějak by se to dalo zvládnout, třeba bychom se navštěvovali, či se setkávali. Přesto bych měla tak nějak klidnější srdce, kdyby tu zůstal. Mít ho na očích, moct s ním dělat blbůstky, když se zrovna nebudu věnovat svým povinnostem. Deliven se náhle rozešel k Elise. Vytřeštila jsem oči a poslouchala, jak Deliven žadoní. Vehnalo mi to slzy do zelenkavých očích. Samozřejmě, že jsem je zadržela, ale on tak srdceryvně prosil… Ashe se hned přidala a já pootevřela tlamu, protože mě to sice dojalo, ale předpokládala, že s Elisou to udělá přesný opak. Než jsem stihla vůbec něco říct, dorazil Naxther.
Aniž by mě můj partner varoval, čapl mě za ucho a prostě šel dál. Zamrkala jsem a nedobrovolně šla za ním, přičemž jsem hlavu nakláněla co nejvíc k němu, aby mě za ouško moc netahal. „Traxí!“ Vzešlo ze mě překvapeně a cupitala jsem dál po jeho boku. „Kam mě to vedeš?“ Zvolala jsem nechápavě a snažila se zachytit jeho výraz. „Už mě pustíš?“ Zeptala jsem se ho po chvilce chůze a pak mé ucho skutečně pustil. Zašklebila jsem se a ucho jsem si packou otřela, protože bylo od jeho slin. Pak jsem naklonila hlavu tázavě do boku a poslouchala jsem jeho slova. První se mě ptal, co jsem mu chtěla říci, na což jsem hned začala vrtět ocasem a nedočkavě vyčkávala, až mě poučí o tom, jak bych se měla chovat a bla, bla, znáte ty řeči těchto vážných trdlíků, obzvlášť pak můj partner používal vůči mě neustále nějaká otcovská gesta a ponaučení. Na všechno jsem mu kývla, že má samozřejmě pravdu.
„Dobře, dobře,“ odpověděla jsem v rychlosti, protože jsem se těšila, až mu povím následující věc. „Víš, co jsem ti chtěla říct?“ Zeptala jsem se nadšeně a nezastavitelně vrtěla ocasem. „Cítím to v kostech! Jsme spolu jedno roční období! Věřil bys tomu, že spolu vydržíme jedno celé roční období jako partneři? Já totiž jo! A doufám, že jich ještě bude mnoooho!“ Jásala jsem a skočila po něm, přičemž se mi ho podařilo svalit na záda. Zůstala jsem se bříškem opírat o to jeho. „Někdy opravdu lituji tvé trpělivosti, ale děkuji ti za ni. Miluji tě, Traxi,“ usmívala jsem se jako sluníčko a řádně mu oblízla čumák, abych mu dala svou lásku znát.

Když jsem dorazila, Deliven se ke mně ihned vrhnul a schoval se za mě. Nechala jsem jej za sebou, ačkoliv já se svým nízkým a drobným tělíčkem bych ho sotva uchránila a už vůbec ne proti Elise. Dle Elisina pohledu jsem tušila, že je zle. Hodně zle. „Ano,“ odpověděla jsem bratrovi, když se mě ptal, jestli je to má alfa. Taky se mě ptal, jestli se jí nebojí a tlamu skoro ani nezavřel, jak se bál, že ho Elisa sežere. Ne, vůbec nejsme rodina. Vůbec jsem na Elisu nereagovala stejně, pomyslela jsem si ironicky, ale mlčela jsem. V pocitu viny, že jsem nezvládla svou první povinnost, jsem mlčela a koukala do země.
Když se na mě Elisa ohradila, mírně jsem se skrčila do podřízeného postoje a provinile jsem sklopila hlavu. „Omlouvám se,“ špitla jsem a koutkem oka jsem vyhledala Delivena. Myslím, že tohle neklapne, došlo mi. Měla jsem tušení, že po tomhle by neměl být přijat ani jeden. Tohle se prostě nedělá. Jakožto delta jsem se musela sebrat a jednat trochu rozumněji, než doposud. A city musely stranou… Ale bylo to pro mě v tuhle chvíli ták těžké! Dřevěné nohy jsem odlepila ze země a otočila jsem se. Svého bratříčka jsem výchovně kousla, jako již párkrát. Nebylo to nic moc bolestivého, ale přidala jsem do toho ráznost. „Dělám to, protože tě mám ráda,“ vysvětlila jsem mu sestersky do ucha, když jsem jeho srst na týlu pustila. „Protože bys mohl se svou nevycválaností jednou špatně skončit a to já nechci,“ dodala jsem ještě.
Podívala jsem se na Ashe, kterou bych si nedovolila kousnout. Já tu byla od toho, abych pokárala svého bratra. Ještě jsem neměla tolik kuráže, abych si troufla na někoho jiného. A měla jsem tušení, že ani mít nebudu. S mojí velikostí se snad ani nikdo nemohl divit. Poté jsem pohlédla na Elisu. „Mám je vyprovodit k hranicím?“ Optala jsem se posmutněle.

//Koukala jsem a naposledy jsem po Elise psala já, tak tedy to tu dávám.

Když jsem se vrátila zpět do „kruhu“ smečky, Naxther mě přivítal pohledem a ve své hlavě jsem uslyšela jeho hlas. Už jsem se netvářila tak udiveně a překvapeně, jako vždy. Snad jsem si na to i zvykla, že můj partner má trochu jiné komunikační prostředky, než jen mluvu. To, co mi ovšem oznámil, už pro mě překvapením bylo. Stala jsem se pečovatelkou! To není možné! vyhrklo mé svědomí okamžitě a ocas se mi rozkmital šílenou rychlostí. V očích mi radostně jiskřilo a já musela zarýt čumák do Traxovi srsti, abych tu nezačala jásat a poskakovat až do korun stromů. Celým mým tělem ta radost kolovala tak silně, že jsem se sotva držela.
Mírně mě zaujal hlas Arcanuse, který zmínil naše jména, ale po oznámení, že jsme se stali deltami, ač jsem v podstatě nevěděla, co přesně to je, ale bylo to to stejné, jako byla Amelis, mi to nijak nepomohlo a já čumák z kožíšku mého partnera vytáhla natolik prudce, že jsem snad překvapila i sama sebe. „Děkuji!“ Vyhrkla jsem okamžitě s neuvěřitelnou radostí a vděčností, jaká kdy ve vlku mohla kdy být. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Nevím, jak ostatní, ale já jsem za svou novou zodpovědnost byla tak neskonale vděčná, že já ji hodlala se vší ctí plnit do poslední chvilky. Obě naše alfy jsem zářivě pozorovala a stejně tak jsem pohlédla i na Traxe, kterému jsem olízla tvář až po samou špičku ucha. On byl lovec, já pečovatelka. Společně to ještě dotáhneme daleko, drahý! Hlásalo mé svědomí hrdě. Věděla jsem, že nebýt jeho, už dávno mi někde ohlodávají kosti myši, nebo bych tuhle zimu brzo pošla. Velká část mé vděčnosti patřila právě jemu a v celém mém výrazu to šlo naprosto zřetelně vidět. Navíc to pro nás dva znamenalo vlastně takový dárek. Tušila jsem, že samci na tohle moc nekoukají a že Naxther ještě nemá to tušení, jako já, ale já ho měla. Touhle dobou jsme spolu byli v partnerství zaručeně jedno roční období!
Ze zasnění mě vyrušil neznámý pach. A hned po něm i další, oba šly stejným směrem, jen ten jeden trochu utlačoval ten první. Zastříhala jsem ouškama. Když to spočítám i s Delivenem a s Ashe, máme na území příliš mnoho vetřelců. Pravý čas na to, abychom se rozhýbali a zamezili tak příchodu dalších, pomyslela jsem si. Nějak jsem si zvykla na již přítomné vlky. A upřímně jsem netušila, jak si budu zvykat na další členy rodiny, pokud by měli přibýt další. Samozřejmě, že každý, kdo je a bude v naší rodině, bude super, ale už by mi to možná bylo trochu zvláštní.
A ti dva skutečně přišli. Vlčice a vlk. Namířili si to k Amelis a ostatní, jako kdyby neviděli. Ta vlčice něco povídala, ale já to naprosto zabednila, protože jsem užasle zůstala hledět na její kožich. Tak zvláštní fascinující barva! Hrálo mi neustále v hlavě a já si až po dlouhé chvíli uvědomila, že bych tak zírat neměla. Potřásla jsem hlavou a můj zrak padl na vlka při jejím boku. I on měl pěknou srst. Ale na mého partnera prostě žádný mít nebude!
Pohlédla jsem na alfy a tušila, že budou muset vyřizovat tyhle dva a já bych se měla vrátit k Delivenovi a k Ashe, aby něco nevyvedli. Oba vypadali jak utržení z řetězu. Broukla jsem směrem k Traxovi: „Pojď se mnou za bráškou… Předáme ho alfám a někam si zaběhneme… Pak nanosíme ty kožešiny,“ usmála jsem se a vstala. Vydala jsem se klusem tam, kde jsem Delivena s jeho kamarádkou ponechala a věděla jsem, že už k nim Elisa dorazila. Když jsem skutečně zaslechla její ostrý hlas, pousmála jsem se. „Snad jste tu nezlobili?“ Pohlédla jsem káravě do očí Delivena.

// Můžu se optat... Má tu někdo nějaký přehled o pořadí? :D

Deliven měl skoro tak obrovskou radost, jako já z něho. Poskakovala jsem kolem něj, takže z nás musela být několika barevná skvrna, která se nepřestávala pohybovat, tedy až do té doby, než mě povalil na zem. U toho mi povídal, že si myslel, že tu straší a že ho již tak nesmím děsit. Začala jsem se smát ještě více, než doposud, ale po chvíli jsme se oba uklidnili. Stále jsem vrtěla ocasem, jako kdybych chtěla vzlétnout. Stále má skvělá nálada z toho, že je tu, nepoklesla. A dokonce po tom, co mě ujistil, že se všude chová nejlépe, jak umí, tak mě skutečně pobavil. „Jistě, jistě, ale tady musíš obzvlášť,“ prozradila jsem mu a taky mu dala velice přátelskou radu.
S úsměvem jsem se obrátila na šedou vlčici, která mě pozdravila a představila se jako Ashe. „Krásné jméno a nádherný kožíšek, Ashe!“ Pochválila jsem jí vstřícně a jiskrnýma očima jsem ji pozorovala. I ona mě ujistila o její poslušnosti. Naklonila jsem hlavu do boku a zazubila jsem se, u čehož jim muselo dojít, že jim to moc nevěřím. Deliven se pak zeptal na smečku a Ashe jej doplnila tím, jestli tu nejsou nějaká hrozná strašidla. „Když se vrátím k té slušnosti… Pokud se nebudete chovat, jak se patří, jedno by se tu vlastně našlo. Takže si, být vámi, dám sakra pozor na čumák!“ Prohlásila jsem dramaticky a protáhla obličejík v pokusu o strašidelný obličej, ačkoliv jsem nemluvila o sobě, ale tímhle jsem to všechno chtěla podtrhnout.
„Smečka má teď sraz na jednom místě. Nepřijde mi slušné tam nebýt, ale nepřijde mi ani slušné vás tam vzít, když jsou to pouze smečkové záležitosti,“ vysvětlila jsem jim energeticky a otočila se směrem, kde byl zbytek smečky. Bylo těžké udělat nějaký rozumný závěr, zvlášť s mým stylem přemýšlení. Pak jsem naprosto zvážněla a pohlédla zpříma Delivenovi do očí. „Slib mi, že tu počkáte, nehnete se z místa a budete ticho, dobře? Žádné problémy! Půjdu na ten sraz, pak za vámi přijdu i s alfami,“ pověděla jsem jim a oba je přejela pohledem. „Předem děkuji za to, že budete hodní!“ Prohlásila jsem potom, jako kdyby jim nezbývala jiná možnost, a rychle jsem se vrátila k ostatním členům smečky, celá zadýchaná jsem se postavila po boku Naxthera. Vypadalo to, že už něco proběhlo. „Co mi uniklo?“ Špitla jsem pro Traxova ouška. Pak jsem s pohledem na Elisu a Arcanuse kývla hlavou, abych je ujistila, že je vše v pořádku. Aspoň jsem v to doufala.

Vyčkávala jsem společně s Elisou na členy smečky, když v tom k nám doběhli naši partneři. Arcanus zaujal místo vedle Elisy, Naxther vedle mě. Začala jsem nadšeně vrtět ocasem. „Ahojte,“ pozdravila jsem je přátelsky a pohlédla na Traxe, když se o mě otřel. Láskyplně jsem se na něj usmála a natáhla se k jeho čumáku, abych mu jej pořádně na přivítání olízla. Poté jsem zastříhala ušima, přicházeli i ostatní. Vlček s maskou přes oči, jehož jméno jsem si zřejmě nezapamatovala, tu byl hned po našich partnerech. Hned za ním se přiřítila Amelis. „Ahoj!“ Pozdravila jsem je oba a nepřestávala vrtět ocasem. Aspoň někdo přišel, což bylo super a musel jejich příchod zavát Elisiny pochybnosti, za což jsem snad byla ještě radši.
Zhluboka jsem se nadechla… A v tom jsem ucítila velice známou vůni. Nebyla to vůně čokolády, po které voněl Naxther a kterou jsem tam zbožňovala. Byla to vůně směsice lučního kvítí. Delčí! Došlo mi ihned. Postřehla jsem i další pach, který sem nepatřil. S někým přišel, domyslela jsem si a trochu se obávala toho, o koho půjde. Vstala jsem a přešla ke kamenu, na kterém stál Arcanus s Elisou. „Je tu můj bráška a nějaký neznámý vetřelec, půjdu to omrknout a hned se vrátím,“ sdělila jsem jim, abych náhodou náhle neprchla a oni se nedivili kam. Ačkoliv jsem měla hroznou radost, že sem Deliven trefil, na druhou stranu jsem si pak ještě potřebovala klofnout Traxe do soukromí. Přešla jsem k němu a jemně se přitulila. „Budu hned tady. Zajdeme potom všem někam o samotě?“ Zažadonila jsem a pohlédla jsem mu do očí. Pak jsem se rozeběhla za těma dvěma.
Letěla jsem přes lesem, jak nejrychleji to jde a když jsem zahlédla dva kožíšky, jeden hnědý a druhý šedý, zpomalila jsem a začala nezastavitelně vrtět ocasem. Znovu. „Nazdárek!“ Volala jsem už za běhu a před bráškou prudce zastavila. Jemně jsem do něj drcla a jiskřícíma očima pohlédla do těch jeho. Poté na jeho společnici.
„Já jsem Laura,“ představila jsem se jí hned vesele, ale pak trochu zvážněla. „Ale vzhledem k tomu, že jste cizinci na území smečky, radila bych vám OBĚMA, abyste se chovali, jak se patří, jasnačka?“ Poskočila jsem si vesele a oba si je prohlédla. Vlčice vypadala příjemně a měla krásný kožíšek, navíc to vypadalo, že s Delivenem tvoří super dvojici.

Stále jsem zvídavě pozorovala vše okolo sebe, obzvlášť pak jezírko mě poměrně dost zaujalo. Na Elisinu odpověď jsem pokývala hlavou. „Dobře,“ odsouhlasila jsem poslušně a zastavila jsem se pod kamenem, na který vyskočila. Vzhlédla jsem k ní a s úsměvem zastříhala ušima, když zavyla. Její hlas nebyl nijak moc příjemný, ovšem já jsem ani nečekala, že by to mohlo znít nějak jemně a líbezně. To by se k ní přeci jen nehodilo. Tedy, ne že bych to myslela špatně. Tenhle styl vytí k ní prostě seděl.
Ohlédla jsem se do lesa a zvídavě vyčkávala, kdo dorazí. Elisa zadoufala, že někdo dorazí a já na ni vrátila pohled plný optimismu. „Určitě přijdou,“ prohlásila jsem s energií v hlase a trochu jsem se od kamene vzdálila. Vyhledala jsem vhodné místo, kde jsem se posadila tak, abych viděla jak do směru, odkud jsem zbytek smečky očekávala, tak na naši alfu. Přemýšlela jsem, jestli dorazí i Trax s Arcem, nebo se tohoto svolání účastnit nebudou a dají přednost chlapskému tlachání. Kdo ví, co zrovna probírají. Třeba něco důležitého, napadlo mě a já si přetřela oko, které už mě bolet přestalo, no stále bylo jemně zarudlé, jelikož stále bylo podrážděné. Škrábanec na čumáku jsem už neřešila vůbec.
„Jak dlouho tady ta smečka už funguje?“ Optala jsem se zvídavě Elisy. Bylo jasné, že nejsem zrovna typ, co by dokázal dlouho mlčet. Ba dokonce, momentálně jsem držela čumák víc, než jsem byla zvyklá, ale věděla jsem, že mě k tomu tak nějak nutí strach z Elisy v podvědomí. V její přítomnosti jsem se nedokázala úplně tak odvázat, ač už jsem se z ní naštěstí netřásla strachy.

Vydala jsem se za ní. Drobnými krůčky jsem poklusávala za ni, rozhodně to nebylo takové to veselé poskakování, které jsem obvykle dělala, když jsme šli někam s Naxtherem. Vlastně by mě zajímalo, kam šel, napadlo mě, když jsem zavětřila. Jeho pach byl vzdálený, šlo poznat, že se nenachází tam, kde předtím. A po postřehnutí pachu Arcanuse jsem poznala, že jsou nejspíš spolu. Sama pro sebe jsem se usmála. Měla jsem radost, když si můj partner s někým rozuměl a měl si s kým pokecat. Doufala jsem sice, že u něj v těchto věcech budu vždy na prvním místě, na druhou stranu stejně jako já jsem si potřebovala pokecat s vlčicí, tak i on si musel popovídat s někým stejného pohlaví.
Elisa mi odpověděla, že do toho, proč to spěchá, mi nic není, ale nakonec mi to přeci jen objasnila. „Promiň, že se tak hloupě ptám,“ pohlédla jsem na ni omluvně. „Jen jsem prostě klidnější, když jsem v přehledu,“ usmála jsem se a pokračovala za ní. Poměrně mě překvapila tím, že počítá s tím, že bych časem chtěla vlčata. Upřímně, moc jsem nad svými příliš nepřemýšlela. Počítala jsem s touhle verzí samozřejmě do budoucna, proto jsem se na to ptala Arcanuse, ale nijak vážně jsem o tom nesmýšlela. Aspoň prozatím. Navíc jsem až teď vlastně pochopila ten post pečovatele, který se mi líbil. Starat se o vlčata by bylo fajn. Ale Amelis mi na ně ještě připadala mladá a o Elise jsem vůbec nic netušila a ani bych to do ní neřekla.
Byla jsem zvědavá, kam vlastně dojdeme, prohlížela jsem si celou dobu okolí, a kudy vůbec jdeme. Ještě mě lesem nikdo neprovedl a uměla jsem leda trefit k té řece. Kdyby mě ovšem někdo poslal někam v tomhle lese, pravděpodobně netrefím.

Odpověděla mi, že mě tady nedrží. Pokývala jsem hlavou, abych jí dala najevo, že vím, jak to myslí, přičemž jsem nepřestávala přátelsky vrtět ocasem. Někdy se vlk musel postavit tomu, z čeho měl strach. Já měla strach z téhle vlčice a ještě k tomu z rudookých. Hned jsem si musela vzpomenout, jak mě děsila svým pohledem Megan, jejíž rudé oči byly zřejmě první, které jsem uviděla. Pak mi také odpověděla, že si na Traxe udělá názor sama. „Jistě, to je jasné. Jen bych byla nerada, kdyby byl příliš předčasný,“ vyřkla jsem jí své obavy nahlas a usmála se.
Ohledně Delivena mi odvětila, že jeho přijmutí nezáleží jen na ní. „Vím, že ne. A také vím, že se můžete rozhodnout i proto ho nevzít, ale přeci jen ti to říkám předem, abyste to s Arcem mohli probrat,“ odpověděla jsem jí polohlasem a zastříhala ušima. Přešlápla jsem z nohy na nohu a přátelsky na Elisu pohlédla. Ta pověděla, že je potřeba rozdělit posty co nejdříve. Zajímalo by mě, proč to tak… „Proč to vlastně tak spěchá?“ Zeptala jsem se čistě ze zájmu dřív, než jsem si tuhle otázku vůbec stihla domyslet. Hold má tlama byla rychlejší, jak mé myšlenkové pochody.
„Jasně, že ti v odchodu nemůžu bránit,“ usmála jsem se. „Ale pokud to nebude vadit, půjdu rovnou s tebou, protože bych stejně pak musela hned přiběhnout, takže je to poměrně jedno,“ zazubila jsem se vesele. Pořád jsem si dávala pozor na to, co dělám a říkám. Bylo jasné, že jindy jsem o mnoho aktivnější.

Já bych pravděpodobně jet měla. Jezdím tak už nějakých pět let. Ale letos to zatím vypadá s mou účastí nejbídněji. :/

// Jasán. :D

Elisa mi objasnila, že se jí neježí chlupy na těle při pohledu na mě, ale na všechny, kteří ve smečce nic nedělají. Přešlápla jsem z nohy na nohu, u čehož se mé drobné tělo jemně zhouplo. „Jak jsem řekla, jsem ochotná dělat cokoliv ku prospěchu tohoto lesa!“ Prohlásila jsem s neutuchající energií a trochu mě znervózněla, jak seskočila z kamene, tudíž blíže ke mně, každopádně jsem se bránila tomu, abych se tu zase krčila před ní jako nějaká bačkora. I já měla nějakou hrdost, ač se to možná nezdálo. Navíc ona určitě není zase tak zlá, jak se zdá na první pohled, věřím tomu, pomyslela jsem si a přátelsky jí pohlédla do očí. Já jsem si nemohla pomoct, ale v hledání něčeho pěkného i v těch nejchladnějších vlcích jsem prostě byla expert, vzhledem k tomu, jak moc jsem se u toho vždy při seznamování s vlkem snažila.
„Miluji vlčata. Naprosto všechna!“ Pověděla jsem pak nadšeně a stejně tak mi zářila zelenkavá očka. „Což mi připomnělo, že musím za Haruhi! Určitě už jsou malí drobečci na světě a já je ještě neviděla! Tolik se na ně těším! Musím se jít seznámit pořádně se smečkou, a pokud mě pustíš, šla bych ji najít,“ povídala jsem s úsměvem a pak jsem si uvědomila, že jsem se nechala unést, tak jsem trochu svěsila hlavu. „Promiň,“ omluvila jsem se jí za to a pak ji začala poslouchat.
„On ve skutečnosti není takový, jak vypadá. Je takový, že z něho moc emocí nedostaneš, možná vypadá, že k tobě respekt nemá, ale on ví, kdy svěsit hlavu a dělat, co má. A ve skutečnosti je opravdu milý. Hlavně je na něj spoleh. On ti tvou pomoc jednou oplatí, na to vsadím svůj kožich. A i já jsem ti za jeho vyléčení neskutečně vděčná,“ usmála jsem se děkovně. „Po pravdě, kdybys tu nebyla ty, zřejmě obrátím les vzhůru nohama. Uvědomuji si tvou přítomnost až moc dobře. Nu, a když už jsme u toho, chtěla bych se na něčem domluvit… Můj bratr by chtěl do smečky a já bych jej moc ráda měla u sebe. Měl by někdy přijít, tak ti jen pro jistotu oznamuji předem, že dorazí. Prosím, rozmysli si jeho přijetí,“ požádala jsem ji s prosíkem v očích.
Pak se trochu rozpovídala o tom, co je potřeba, u čehož se trochu zakoktala, jako kdyby váhala, jestli něco říct. Naklonila jsem hlavu tázavě do boku, koutky jsem měla neustále vytažené do úsměvu a jemně jsem vrtěla ocasem. „No jasně…. Snad se na tyhle posty najdou vhodní vlčci. Myslím, že kandidátů je zde dost, nebo ne? Já bych zvládla jedině toho pečovatele… Je pravda, že Amelis pohlídat nejspíš někdy potřebuje!“ Zřejmě jsem to pojala po svém, co post pečovatele znamená. Každopádně jsem to úplně zabednila, protože jsem postřehla její náznak úsměvu. Ten mě natolik ohromil, že jsem se na ni musela vesele zazubit.