Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takže, pokud se nic nezvrtne, dorazím také. S Hexëdem počítejte také, samozřejmě. :)

// <- Asgaar

Vběhla jsem do tmavé chodby, ve které jsem byla zcela poprvé. Dělalo mi problém se zorientovat a mému zraku trvalo trochu déle, než si na tmu zvyklo. S obavami jsem pokračovala dále chodbou, rychlým klusem. Nebyla jsem si jistá, jestli jdu správně, ale stále jsem cítila přítomné pachy našich alf a také slyšela Arcův hlas. Za tím jsem se vydala a zrychlila jsem. Jaksi jsem to ovšem nevypočítala a podjela mi tlapka. Slétla jsem přímo na čumák. „Au,“ sykla jsem tiše a ihned jsem se posbírala ze země. Byla jsem na tohle již naštěstí zvyklá, ačkoliv byla pravda, že za poslední dobu se mi to nestalo opravdu dlouho. Chodba byla tmavá a ne moc příjemná, ale nakonec jsem dorazila na místo, které již bylo pro vlka o něco příjemnější. Myslela jsem si, že budou tady, proto jsem se rozhlédla. Neviděla jsem ovšem ani jednoho vlka. Pouze pár větví a kožešinu. Zamrkala jsem a celou místnosti v rychlosti prošla. Neměla jsem čas se kochat, zahlédla jsem totiž malý otvor. Neměla jsem malé otvory ráda. Zamračila jsem se a vklouzla jím do místnosti, která byla o dost menší.
A byli tu.
Elisa ležela na zemi v bolestech a zjevných nervech. Arcanus se jí zřejmě snažil konejšit, ale sám vypadal poměrně dost vystrašeně. Roztlouklo se mi srdce, náhle jsem začala pochybovat, zda vůbec něco takového mohu zvládnout. Přeci jen jsem nebyla natolik vyspělá a… Jsi pečovatelka, jsi delta, jsi ve smečce, tohle je tvá povinnost. Zvládneš to. Ona potřebuje tvou pomoc, je víc vystrašená, jak ty! Uzemnila jsem své pochybnosti a pomalu, abych Elisu nerozhodila, jsem se vydala k nim. „Jsem tady,“ hlesla jsem zadýchaně. Prohlédla jsem si Elisu a žasla nad jejím velkým břichem. Uniklo mi úplně, že by byla nějak kulatější, když jsem ji viděla naposledy. Jsi nevšímavá, pokárala jsem se dnes již poněkolikáté. Netušila jsem, jestli bude vhodné, aby tu Arcanus byl a panikařil, čímž by mohl znervózňovat Elisu, ale třeba to bude i jiné. Každopádně jsem potřebovala, aby teď pro něco zašel a já se mezitím mohla pokusit Elisu uklidnit.
„Arcu, prosím, zajdi pro jednu silnou větev a tu kožešinu, jsou v té velké místnosti,“ upřesnila jsem, kdyby si to náhodou zrovna neuvědomil. Opatrně jsem si sedla kousek od Elisy. Cítila jsem, že mi srdce pořád vzrušeně bije. „Jak dlouho už máš bolesti?“ Zeptala jsem se jí, aby se aspoň trochu soustředila na něco jiného. „Je to v pořádku, Eliso, tyhle bolesti k porodu patří. Nemusíš se bát, že by to bylo něco, co k tomu nepatří. Přivést prcky na svět bude dost náročné, ale bude to stát za to!“ Usmála jsem se na ni povzbudivě. Ačkoliv jsem měla starosti, můj úsměv a pohled byl stále plný optimismu a přátelskosti. Byla jsem připravená na jakékoliv reakce. Jak jsem řekla, tohle bude náročné…

// <- Zrcadlové jeskyně ("teleportace osudem")

Začínala jsem se pomalu probouzet. Netušila jsem, jak jsem usnula, kdy jsem usnula a kde vlastně. Jediný, co si pamatuji, byl pohled na trávu. Měla jsem pocit, že rostla v místě, kde by být neměla. Otevřela jsem znavené oči a chvíli vyčkala, než se mi rozostří zrak. Cítila jsem se, jako kdyby mě srazil divočák a byla jsem z podivného spánku malátná. Navíc se mi zdálo, jako kdyby mi něco uniklo. Rozhlédla jsem se, zrak jsem již měla v původním stavu. Kde je Trax? Pomyslela jsem si a začichala. Necítila jsem jeho čokoládovou vůni v blízkosti. Mírně jsem se zamračila, poskládala tlapky pod sebe a zvedla se. Celá jsem se oklepala a protáhla.
Po malé chvíli jsem zjistila, že se vlastně nacházím doma, v Asgaaru. Nepamatovala jsem si, že bych usnula tady. V hlavě mi hrál zmatek, ale na druhou stranu jsem byla klidná. Byla jsem doma. Jen jsem neměla dobrý pocit, že tu není Naxther, ale třeba šel něco ulovit. Počkat, vážně? Nešli jsme někam spolu? Nejspíš jsme se vrátili a usnuli spolu. A on se někam vydal dřív, než jsem se vzbudila, zívla jsem. Od kdy jsem tak zapomnětlivá? Pokárala jsem se a znepokojeně se rozhlédla. Na další myšlenky už nebyl čas. Uslyšela jsem ve své hlavě hlas, který tam nepatřil. Nebyl to Naxther, od kterého jsem na to byla zvyklá. Byl to Arcanus, který prosil o pomoc. Elisa… Elisa? Rodí?! Projashina! Vytřeštila jsem zelenkavé oči.
Našponovala jsem se, zavětřila a rozeběhla se za směrem, odkud pachy těch dvou vycházely. Už běžím! Pomyslela jsem si spíše pro sebe, ale pokud by to Arcanus postřehl, tím lépe. Běžela jsem co nejrychleji přes les a ani jsem si neuvědomovala, zda budu Elise k něčemu platná, ale o porodu jsem se kde kdy bavila s Laurencií, mou mámou. Věděla jsem zhruba, jak to probíhá a že to pro vlčici nemusí být nic příjemného. Navíc jsem se toho s Elisinou povahou obávala, ale toužila jsem být u narození malých alfa prcků a být u toho Elise oporou, pokud to bylo v mých silách.
Přiběhla jsem k místu, kde jejich pachy byly nejsilnější. Začala jsem se rozhlížet a místo rychle prozkoumávat. Až po chvilce jsem spatřila vchod do jeskyně. Bez váhání jsem do ní vešla, ačkoliv jsem měla pocit, že jsem v jeskyni před chvílí strávila věčnost.

// -> Úkryt

// Díky moc. :33

Vážně mě překvapilo, že jsem z něj dostala dokonce i úsměv. Nevěděla jsem sice, jak často se usmíval, ale já jeho úsměv viděla poprvé a považovala jsem to tak trochu za osobní úspěch. Nakonec, já měla radost z každého úsměvu, kterým mě někdo obdaroval. Smích ostatních do mě vléval pozitivní energii, ačkoliv možná i bez toho bych jí měla dost. Kdo ví. Ale u těchto vlků, jako byl Savior, to přeci jen bylo těžší. Ještě jsem se na něj zazubila a přemýšlela, jestli z těchto jeskyň ještě vůbec někdy vyjdeme. Ve smečce jsem měla své povinnosti, a jakožto novopečená delta jsem se k nim musela vrátit. Vlčata sice žádná nebyla, ale bylo koho krmit. Sice měl jídlo obstarávat Trax, ale vzhledem k tomu, že jsem jeho partnerka, jsem mu byla ochotná pomáhat, dokud nebudu mít příležitost vykonávat svou práci. To, že to bude dost brzy, jsem vůbec netušila. Každopádně byly potřeba ještě nějaké ty kožešinky do smečkového úkrytu, který jsem vlastně ještě ani neviděla. Nějak jsem se zapomněla u smečkových věcí, když mi Savior odpovídal na mé slova díků. Byl skromný. Až moc. Usmála jsem se znovu.
„I tak ti děkuji,“ stála jsem si tvrdohlavě za svým. Vlastně jsem mu byla vděčná jen za to, že tu byl. A to nejspíš nedobrovolně, a kdyby nemusel, tak tu asi není. Ale kdybych tu byla sama, zbláznila bych se strachy i z té žížaly, o které jsem před chvílí tak vášnivě povídala. Takže vlastně uvolňoval atmosféru a já se díky němu tolik nebála. Navíc ten klid, který z něho sršel, přenášel částečně i na mě. Dobře, zase tolik klidná jsem nebyla, vlastně jsem každou chvíli někam zabloudila pohledem do tmy, jestli tam náhodou něco není, nebo střihla uchem i za kapkou, co zrovna spadla na kamennou zem, ale už jsem rozhodně nešílela. Saviorův kašel se roznesl po chodbě a mě tím udělal starosti. Starostlivě jsem na něj pohlédla, když přestal a přikývl na můj návrh. Vykročila jsem za ním, abych náhodou nezůstala pozadu a on ode mě nebyl příliš daleko. Přeci jen se na mě ale otočil a zeptal se mě, kudy půjdeme. Zaváhala jsem, ale jen na kratičký okamžik.
„Máš pravdu, ta potvora musí mířit někam k východu. Navíc tahle ulička vypadá širší, než ta, ve které jsi nás skryl. Pojala bych ji jako za takovou hlavní, která by někde mít konec měla. Navíc jsi starší vlk a já bych se od starších měla ještě co učit. Můj názor se tedy shoduje s tvým,“ rozkecala jsem se a opět zakončila svou řeč přirozeným úsměvem, přičemž jsem vykročila tedy v před, po slizu žížaly. Na tlapkách mi to nijak nevadilo. Zvláštně to čvachtalo a já se nad tím musela pobaveně usmívat, ale úsměv mě postupně přešel, když jsem něco zaslechla.
Zahlédla jsem siluety vlků, ale… Něco bylo špatně. Ucítila jsem také známý pach. Meinere, nevěděla jsem, zda se radovat, či dělat cokoliv jiného, ale po chvilce mě starosti skrz to, jak reagovat na sourozence, přešly. Oni byli dole, my nahoře. Zděšeně jsem se koukla na Saviora a tak tak se ovládla, abych nezačala…. Projashina, co to má být? Proč jsme sakra na stropě?! Chci k ostatním! Proč jsme tu, proč nejsme dole, tohle je v rozporu s přírodou! Naštěstí jsem teda zpanikařila jen ve své hlavě. „Hej, ahoj!“ houkla jsem na skupinku tří vlků, kteří už byli přímo pod námi. Snažila jsem se „seskočit“, ale ani to mi neprošlo. Neklidně jsem přešlápla. „Ehm, jak jste se tam dolů dostali?“ Zeptala jsem se zmateně.

Děkuji všem, co něco hodili po jednom z mých charakterů. :)

1. balonek s vodou => Elisa
2. balonek => Deliven
3. balonek => Megan
1. toaletní papír => Naxther
2. papír => Darkallain
1. vejce => Meinere
2. vejce => Haruhi

Běžela jsem, co to dalo, protože ta stvůra, co jsem ve tmě zahlédla (ve skutečnosti jsem si to nestihla ani prohlédnout, prostě jsem jen viděla pohyb něčeho velkého a to mi k důvodu pro útěk stačilo), mě neskutečně vyděsila. Savior neváhal a následoval mě, což bylo dobře, aspoň ho ta obluda nesežere a já tu nezůstanu sama. Neuměla bych si to představit. Sice jsem tohoto vlka moc neznala a dle jeho předchozích odpovědí, kdy nás ještě nehonilo něco přerostlého, nebyl zrovna moc komunikativní, ale když jsem rozmluvila Traxe, věděla jsem, že bych třeba po čase stráveným s tímhle vlkem mohla komunikovat i s ním. Jenže veškerý můj čas patřil pouze dvěma vlkům, Naxtherovi a mému bratrovi, ačkoliv mě napadlo, že vlastně nemám pořádného vlčího přítele, když jsem o tom teď tak přemýšlela. Ale o tom nebyl čas přemýšlet, či něco plánovat. Přeci jen, honilo nás slizké monstrum. Tudíž jsem běžela dál, přičemž jsem koutkem oka zaregistrovala krátký pohled Saviora, na což jsem zahlédla záblesk jeho zubů směřující ke mně.
Zavřela jsem oči a trochu zpomalila. Nějak jsem čekala, co chce udělat, tak jsem nechtěla, aby s semnou tolik trhnul, či abych ho následně nějak nesrazila. Zůstali jsme stát v boční uličce, oba zadýchaní. Zatímco Savior vypadal, že je poměrně klidný a tahle situace jej nějak nevykolejila, ač se mi nějak nezdál v pořádku, já třeštila oči na to, co se právě prořítilo kolem nás. Snad jsem i zapomněla dýchat. Když zmizela špička přerostlé žížaly, začala jsem se usmívat, až jsem se zazubila a následně se začala smát. „Tak to bylo hustý!“ Prohlásila jsem rozvášněně. „Byla táááák obrovská! Kdybychom jí neutekli, zavalila by nás a byli bychom, kromě toho, že placatí, tak taky stejně slizcí, jako ona!“ Uchechtávala jsem se a již s mírným úsměvem jsem na něj pohlédla. „Děkuji,“ pověděla jsem upřímně a prohlédla si ho. „Jsi v pořádku? Měli bychom jít dál a dostat se ven. Čerstvý vzduch ti určitě udělá lépe, jak tyhle jeskyně. Drží se tu prach,“ pokývala jsem hlavou a vyčkala, kterým směrem se vydá tentokrát. Přeci jen, byl starší a určitě o dost zkušenější.

// Sice se mi vůůůbec nechtělo, ale už tak děsně zdržuji. :D

// Kastruje se mi dnes kůň, odepisu jen co to bude možné. :-)

// Myslela jsem, že čekáme na osuda? Každopádně já se teď vrátila z práce a musím ještě poklidit zvěř, ale nějak se vynasnažím. :)

Vlk si tam cosi mumlal pro sebe a ač jsem se to snažila postřehnout, tak jsem postřehla jen pár slov. Měl zřejmě nějaký problém s mojí hlasitou panikou, ale já si prostě nemohla pomoct. Jednou se mu určitě omluvím, že kvůli mně málem ohluchl. Plánovala jsem to brzy, samozřejmě. Ne že by na tom závisel náš život, ale třeba až se odtud dostaneme. Pohlédla jsem do jeho očí, které ve tmě jemně svítily stejnou barvou magie, kterou jsem měla i já. Představil se mi jako Savior, na což jsem se usmála. Nevím proč, to jméno se mi líbilo a k němu sedělo. Tenhle vlk mi přišel něčím zajímavý už v Asgaaru, ovšem nevypadal, že by se s námi chtěl nějak bavit, tak jsem se s ním neseznamovala. Teď, když jsem měla tu možnost, tak vlastně nebyla vhodná příležitost.
Pověděl, že bude nejlepší, když se někam pokusíme dostat. Vzdálil se o pár kroků a mě se opět úděsem naježily všechny chlupy, vlk snad nemohl vidět větší výraz paniky, jako jsem měla právě teď já a jako střela jsem se rozeběhla, abych Saviora dohnala. Bylo to zvláštní, ale i přesto všechno, že bych s ním ráda navázala konverzaci, abych se aspoň trochu uklidnila, jsem neuměla nijak navázat řeč. „Je tu tma jak v jeskyni,“ zamumlala jsem jednu z blbostí, která mě zrovna napadla. „A zima jak na severu,“ dodala jsem a vyplašeně se rozhlížela po okolí. Bála jsem se možná více, než to vypadalo.
Náhle se začala chvět zem. Zastavila jsem se a vykulila oči na mého společníka. „S-Saviore?“ Špitla jsem vystrašeně. Nevěděla jsem, co dělat, jestli zůstat na místě a ani se nehnout, což mi momentálně strach dovoloval, jelikož jsem naprosto ztuhla na místě a nemohla jsem své tělo donutit k pohybu. Byl to až následný vřískot, který mě donutil uskočit, zděšením se mi naježily všechny chlupy na těle, takže jsem teď musela vypadat aspoň trochu normálně vykrmeně, ne tak hubeně a drobně, ale než by si mě kdo stačil vůbec prohlédnout, vzala jsem čáru. „U-u-u…. Utíkej!“ Zakřičela jsem na Saviora, který byl kvůli tomu, že jsem se zastavila, kousek přede mnou, prosvištěla jsem kolem něj jak torpédo a metala do tmy dál, naprosto zděšená tím, co jsem právě viděla. Vypadalo to, že mě asi jenom tak někdo nezastaví.

// Tak to se moc omlouvám.

// Cože? Pořadí bych dodržela, kdybych nebyla předběhnuta. o.O

Vypadalo to, že jsem svého partnera pobavila, o což mi přeci jen šlo. Když se smál, náhle jsem zapomněla i na tu melodii, která se linula z jeskyní. Tohle byla také melodie. Líbezná a pro mé uši naprosto skvostná. Přála bych si, aby neskončila, ale on přeci jen nebyl žádný smíšek, aby se tu smál půl hodiny. Zazubila jsem se na něj a na moment zapomněla na strach, ale pak jsem zase zvážněla, uvědomila si nebezpečí a dál se k mému partnerovi choulila. Byla jsem si přeci jen už trochu jistější a více věřila sama v sebe, po tom, co jsem se zlepšila ve své magii, ale přesto jsem stále neoplývala žádnou fyzickou silou, či tak něco. Došel sem i ten vlk, kterého jsem viděla u nás ve smečce, byl tam zrovna na návštěvě a my dva ještě nebyli členy. Pak nějaký černý vlk s ohromnou jizvou přes oko, zajímavým náramkem na tlapě a odznaky, které mi připomínaly ty Arcovi. „Ahoj, um… To se právě taky snažíme zjistit,“ odpověděla jsem mu na otázku a nervózně jsem se usmála. Jindy bych se horlivě seznamovala, ale…
Náhle se z jeskyně vyřinula mlha. Vytřeštila jsem zelenkavá očka a svého partnera drapla za srst na týlu, ve snaze jej co nejrychleji z ní dostat pryč, ale bylo příliš pozdě. Upadal ve spánku k zemi a pár sekund na to jsem protočila panenky i já, přičemž jsem padla ve spánku k zemi na něj. Aspoň že tak. Mohla jsem být aspoň v klidu, že jsem stále u něj. Jenže kdybych tušila, co se mi po čas spánku stane, že nás něco odvleče a každý se probudíme někde jinde, rozhodně bych tak klidná nebyla. A právě tahle situace nastala. Probudila jsem se se v poměrně velké tmě.
„Traxí?“ Kníkla jsem ihned po svém partnerovi a když jsem zjistila, že tu není, vylétla jsem na všechny čtyři a začala se zběsile rozhlížet kolem sebe. Pak jsem začala panikařit kvůli tomu, že je tu absolutní tma a já zde vlastně vůbec nic nevidím, k tomu všemu se ještě přidala panika z toho, že jsem tu absolutně sama a už už jsem začínala bláznit. Stáhla jsem ocas mezi nohy, jako již dneska jednou, couvla jsem ke zdi a zakňučela. „Jak jsem se sem dostala? Co se to stalo? Jak se odtud mám dostat ven?“ Naříkala jsem a náhle spatřila záblesk. Zpozorněla jsem a zahleděla se do tmy. Byl to vlk! Vskutku! Zrovna se musel také probouzet.
„Oooh, díky můj-ty-vlku, nejsem tu sama!“ Vyhrkla jsem úlevně a přišla k němu váhavě blíže. „J-já jsem Laura a m-mám takový pocit, že jsem se ztra… Ztratila,“ vysvětlila jsem mu krapet zoufale a koktavě, protože jsem byla jaksi v šoku, že jsem stála venku se svým partnerem, najednou usnula a teď byla tady, v absolutní tmě, s cizím vlkem a očividně v nějakém bludišti. A to jsme si, prosím, chtěli užít romantiku s Naxtherem!

// <- Asgaarská smečka

Naxther se jal provokovat taky, a tak jsme do sebe ryli vzájemně. Očividně se dobře bavil, stejně jako já, což mě vždycky hřálo u srdce a byla jsem štěstím bez sebe. „Samozřejmě, to já jsem tady ta silná a neohrožená a… A…“ Vypínala jsem hruď a nesla se jako vosa na bonbónu, ale neuměla jsem se přesně vyjádřit skrze ovládání magií. „… A kouzelná!“ Vypadlo ze mě a já se začala zubit, přičemž jsem stále pokračovala po jeho boku a těšila se na to, co mi ukáže. On mě uklidňoval, že prý nemusím být tak natěšená. Hodila jsem po něm pohled a zastříhala ušima. „Už je to dlouho, co jsme spolu někam šli,“ namítla jsem s úsměvem, když tu náhle jsme zřejmě dorazili na místo, kam jsme dorazit měli.
Byl to nějaký vchod do jeskyně. Uvnitř to bylo tmavé, děsivé, hrůzu nahánějící, měla jsem z toho strach jo a, už jsem říkala, že to tam je děsivé? Zastříhala jsem ušima, poslouchajíc další strach nahánějící věc. Linuly se zevnitř tóny a mě se na hřbetě snad postavily všechny chlupy zděšením. Já jsem tady ta silná a nehrožená… Přelítly mi v hlavě slova a já se musela nervózně zasmát, přičemž jsem stáhla ocas mezi nohy a od jeskyně couvla, kdyby z ní náhodou něco vyběhlo a chtělo mě to sežrat. „Traxi, já se bojím!“ Kníkla jsem a zděšená očka jsem upřela na něj. Vypadal taky znepokojeně. Neklidně jsem přešlápla z nohy na nohu a tím nejváhavějším krokem, který kdo mohl vidět, jsem zase ke vchodu jeskyně přistoupila blíže.
Když jsem spatřila uvnitř siluetu vlka, který tam jenom tak stál, přišlo mi to ještě děsivější a já se vystrašeně přitiskla na Naxthera. Přeci abych jej chránila, samozřejmě.

Bylo až kouzelné, jak v jedné jediné větě dokázal poukázat na mou „velikost“, zimomřivost a mou jemnou, takřka vlčečí srst. A to zcela nevinně, samozřejmě, protože to uměl nejlépe. Zazubila jsem se a naklonila hlavu z jedné strany na tu druhou, přičemž jsem udělala lítostivý obličejík, nad kterým by se smilovali snad všichni čerti. Jenže můj partner nebyl čert, takže smůla pro mě. „Nemohu za to, že si má zimní srst dává na čas,“ kníkla jsem na oko smutně. Upřímně, zimní srst, u mě? Naprosto minimální. Jako kdyby mi matka příroda nepřála a nutila mě, abych si to své drobné a hubené tělíčko zahřívala sama. A vlci, co jsou od přírody mohutní, mají tlustší zimní srst, než jsem byla já samotná. Tse! Jak nespravedlivé! Došlo mi.
hned na to mi Naxther odpověděl na mou kontrolní otázku. Důležitě jsem pokývala hlavou. „Zahříval ty mě? Ale prosím tě!“ Protáhla jsem obličejík a zazubila jsem se na něj. „To já musela zahřívat tebe! Klepal si se jako ratlík po tom, co jsi viděl toho černého vlka s řetězem. Musela jsem tě uklidňovat!“ Povídala jsem sebevědomě a ještě k tomu se tak tvářila, ale pak jsem se začala smát, jelikož jsem prostě neuměla zůstat takhle vážná. Pozorovala jsem zamyšlený obličej mého partnera, neuvědomujíc si fakt, že je pořád zalehlý pode mnou a že by snad mohl myšlenkově promlouvat k naší alfě, že někam půjdeme. Ale po tom, co se z pode mě vymanil, jsem začala nadšeně vrtět ocasem.
Pověděl mi, že mi ukáže jedno místo a povídal, že to tam bude bezva. „Vážně?! Ty máš nějaké tajné místo? Těším se tam! A jak jsi ho našel? Je to daleko? Budeme tam rychle? Určitě se mi tam bude líbit!“ Mlela jsem neskutečnou rychlostí páté přes deváté a poskakovala kolem něj s vrtícím ocasem, jako kdybych byla celý den na nabíječce. Střemhlav jsem vyrazila za ním a umírala zvědavostí, kam že to vlastně jdeme. Už to bylo dlouho, co jsme společně někam šli.

//-> Zrcadlové jeskyně