Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Třešňový háj

Pověděl mi své jméno. Konečně! Vyjeklo mé svědomí radostně a já na něj vesele pohlédla. Měl zvláštní jméno. „Odkud pocházíš? Tvé jméno je opravdu zajímavé! Každopádně se k tobě hodí!“ Prohlásila jsem a zavrtěla ocasem. Vesele jsem pokývala hlavou, když mi řekl, že své jméno neříká jen tak každému. Abych pravdu řekla, tohle už mi taky došlo. Ale nehodlala jsem to nijak komentovat, protože jsem přeci jen z něj nějaký ten respekt měla. Zrovna dobrý pocit z něho nešel, ačkoliv jsem se snažila to překonat. Pokračovala jsem v cestě. Náhle jsem ovšem šlápla packou do něčeho, co zakřupalo a já tak z části zahučela do…. Bahna? Každopádně když jsem od toho odskočila, celou svou levou packu jsem měla od bahna a začala solidně mrznout. Začala jsem poskakovat a dávala si až moc velký pozor na to, abych tam nezahučela. Jak se zdálo, byly tu jakési bažiny a tím, jaká byla zima, jejich povrch zamrzl, ale jen trochu a ani mé drobné tělo led neunesl, takže jsem měla smůlu. A Proxy zřejmě ještě větší.
Jala jsem se tedy toho, že půjdeme jen po okraji lesa a raději se tady tomu vyhneme obloukem, abychom se nám nic nestalo. Možná, že bych si nějak poradila, kdyby tam jeden z nás poradil, ale nehodlala jsem to riskovat. Přeci jen, naposledy mě magie neuposlechla. Mé kárání vlk kupodivu odsouhlasil. S nevírou jsem na něj pohlédla, ale pak jsem se zasmála. Měla jsem takové neblahé tušení, že mě odignoroval, ale to byla čistě jeho věc. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a poklusávala dál. Musela jsem s tou nohou nadměrně hýbat, aby mi nezmrzla. To už bych se asi nepohla, nebo ji vláčela za sebou.
Ergo promluvil. Ptal se, jestli smečku vede Malfa. Neudržela jsem se a začala jsem se smát. „T-to je… J-je to Alfa,“ pověděla jsem mu se smíchem, kvůli kterému jsem se musela i zastavit. Naštěstí to zakecal, takže jsem zase pokračovala dál bez toho, abych to dál komentovala. Řekl mi, že ze svý vlčecí povahy ještě vyrostu. Zasmála jsem se znovu. „Obávám se, že ne. Myslím, že jsem se už za tu dobu tady uklidnila až až. Takže si troufám říci, že tohle je má finální povaha!“ Prohlásila jsem hrdě a zamávala ocasem jako vlajkou do boje.
Pak jsem se ovšem zarazila a povzdechla jsem si. "Hele promiň, ale musím se vrátit... Chci se vrátit. Ráda jsem tě poznala. Ještě se uvidíme," vyplázla jsem na něj jazyk. "Tak ahoj!" Rozloučila jsem se a rozeběhla se směrem k Asgaaru.

//-> Řeka Midiam

//<- Středozemní pláň

Když jsem zahlédla jeho znuděný pohled, musela jsem se zazubit. V životě jsem neviděla tak otráveného vlka. Ale mohla jsem mu být vlastně za mnohé vděčná. Ukázal mi, že Naxther přeci jen ještě nějaký smysl pro humor a zábavu má, oproti tomuhle. Začal mi dokonce říkat, že nemám cupitat, otravovat a tak a potvrdil mi mou domněnku, že nemá žádný smysl pro humor. Zasmála jsem se. „To jsem si všimla. Ale než tu začneš stanovovat pravidla, ráda bych věděla už tvé jméno. Přeci jen to ostatní už jde stranou, vlku,“ zamávala jsem ocasem a nebrala na jeho upozornění zřetel, protože přeci jen, já musela pořád cupitat a poskakovat. Normální chůze pro mě byla naprosto cizí. Šla jsem trochu napřed a vůbec netušila, kam nás vedu, ale moc mě to netrápilo. Chtěla jsem se projít jen kolem smečkového lesa, či poblíž něj, abych se mohla brzy vrátit. To, jestli půjde se mnou, byla jeho věc, ale za společnost jsem byla ráda.
Pak se ovšem ozval. Pohlédla jsem na něj, prohlédla si jeho styl chůze a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Zastavilo mě v tom ovšem to, co říkal. Mluvil ošklivě. Ptal se mě, jestli mám mozek. Zamračila jsem se a po tom, co domluvil, jsem jen tiše pronesla: „Copak nemáš srdce?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ano, jsem postižený lůzr. Ano, mám svůj mozek, mám své myšlenky a div se, vlku, mám i svá vlastní rozhodnutí, aniž by mi do nich kdokoliv zasahoval. Pokud si měl někdy rodinu a byl milován, tak ti gratuluji, ale já rodinou milována nebyla, to proto jsem ve smečce, protože oni mi vynahrazují to, co jsem nikdy neměla,“ pronesla jsem náhle vážným tónem a pohlédla na něj znovu. Zastavila jsem se a vypnula hruď. „Ale co jsi pak ty? Odsuzuješ dle prvního pohledu. Nejsi ochotný nikoho respektovat. Nejsi ochotný nikomu pomáhat. Jediné, na co se zmůžeš, je ostatní ponižovat a rýpat. Všechno řešíš násilím. Samotou. A obviňuješ ostatní za to, že nejsou schopní být sami. Tohle ti připadá jako život hodný borce? Něco ti povím. Borec budeš, až budeš schopný někomu pomoci. Až se o někoho postaráš, jako o vlastního. Nikdy nikdo neuzná, že jsi borec, dokud něco neuděláš pro druhého. Jakmile se budeš chovat tak, jak se chováš, každý si jen poťuká na čelo a označí tě za nemocného. Ale o to se tu, předpokládám, nesnažíš. Možná by to chtělo méně egoistických keců a více úctyhodných činů,“ pověděla jsem tím svým způsobem, který jsem měla ve zvyku a rozešla se dál.

//-> Močály

Nabídla jsem oběma lov, nebo aspoň společné projití pár míst na Galliree, ale Ashe se ohradila, že s tímhle vlkem nikam nepůjde, na což se rozeběhla pryč. „Ale no tak, Ashe!“ Zaúpěla jsem za ní. Byla jsem unavená, neměla jsem sílu na to, abych se za ní hnala. Navíc dle jejího směru běhu bylo zřetelné, že běží zpět do Asgaaru, ale i tak jsem z toho neměla dobrý pocit. Pohlédla jsem na neznámého. Jeho bílé oči byly děsivé, ale nad tímhle jsem v tenhle moment nepřemýšlela. Uvažovala jsem nad tím, jestli jsem už někdy nějakého vlka s touhle barvou očí uviděla a byla bych ráda, kdybych věděla, jakou magii tihle ovládají. A taky jestli jsou všichni povahově stejní, jako tenhle. Neměl takové oči náhodou Coffin? Počkat… Ne, ne, ten přeci ani neobjevil svou magii… Měl žluté oči. Ale nejspíš to bude někdo, koho si s ním spojuji, uznala jsem ve své hlavě. Zahleděla jsem se na krajinu okolo sebe, když vlk začal mluvit. Neříkal příjemné věci, ale hlavně, že mluvil. Jala jsem se mu odpovědět, samozřejmě.
„Ashe je kamarádka mého bratra a i kamarádka má. Navíc je spolučlenka smečky, ve které jsem a jsem postavená výše nad ní. To znamená, že to není jen můj zájem jí pomoct a chránit ji, ale také má povinnost,“ usmála jsem se. Pohlédla jsem na něj. „Rozu…“ Zasekla jsem se v řeči, protože vlk odcházel. Prostě se zvedl a šel, bez jediného slova a rozloučení. Dalo se to od něj předpokládat, taková věc. Sledovala jsem jeho těžkopádný odchod. Ale pak udělal něco, co bych nečekala. Zastavil se a ohlédl se. Jeho zrak padl přímo na mě! A hned na to se zeptal, jestli jdu, nebo jsem tu pustila kořeny. Zazubila jsem se a vesele se rozeběhla za ním. Teď už se mě nezbavíš! Jásalo mé svědomí vítězně, ale věděla jsem, že brzy budu muset jít. Zpět do smečky, k povinnostem. První jsem si ovšem musela odpočinout a s někým poklábosit. A tenhle vlk aspoň mluvil, i když ne zrovna to, co bych chtěla slyšet. Srovnala jsem s ním krok.

//-> Třešňový háj

Vlk mi cosi pouze odsekl, když jsem mu pověděla, že očividně vstal špatnou nohou. Začínal se mi z jeho očí svírat žaludek a přemýšlela jsem, zda bychom to s Ashe neměly spíše zabalit a raději ho nechat na pokoji. Ashe do něj začala rýpat, dělat si z něj srandu a být sarkastická. Jemně jsem couvla. Tohle nevypadá dobře, Ashe, no tak klid, zbytečně neprovokuj! Volala jsem k ní marně v myšlenkách, jako bych si snad myslela, že to bude slyšet. V tom po ní neznámý vlk vyjel a sejmul ji k zemi. Ztuhly mi nohy a já se nemohla náhle ani hnout. Vypadal tak nebezpečně a… Zůstala jsem se prostě stát. Hni se, hni se, hni se! Prosila jsem samu sebe a zoufale se rozhlédla. Náhle jsem měla pocit, že jsem proti němu neměla ani šanci, zvlášť, když se ke mně otočil s varovným pohledem a varoval mě, že nemám nic dělat. Polkla jsem naprázdno. Povídal, že Ashe nemá cenu chránit a že prý já jsem jiná. Naklonila jsem hlavu na stranu.
Deliven by mi neodpustil, kdyby se jí něco stalo. A já bych jakožto delta selhala. A hlavně zklamala samu sebe, protože jsem si slíbila, že něco dokážu! Že začnu být zodpovědnější! Tak prosím, začni něco dělat, ty trubko! Nadávala jsem po sobě. „Dost! Nech ji být!“ Vyštěkla jsem náhle. Pokusila jsem se použít opět svou magii, ale místo čehokoliv z drahé země se mi zamlžil znaveně zrak. S magií jsem pro dnešek nejspíše skončila. Po chvilce se od nás otočil a očividně se uklidňoval. Starostlivě jsem pohlédla na Ashe, jestli je v pořádku a tuhle otázku jsem měla i v očích, takže ji mohla vyčíst.
Potom se vlk otočil zpátky k na nás a ještě si sám pro sebe něco šeptal. Zaslechla jsem něco, jako že by nás zničil. Věděla jsem, že tady sranda končí. Svět není tak růžový, říkají ti to všichni. A ty stejně skáčeš po každém vlkovi, pokárala jsem samu sebe a neklidně přešlápla, přičemž jsem na vlkouše rozpačitě pohlédla. „Ehm… T-tak co kdyby… Kdybychom na to, co se stalo, zapomněli a… A šli si třeba něco společně ulovit? Všichni jsme určitě hladoví jako vlci!“ Zpočátku jsem mluvila tak nějak zaskočeně, na konci věty jsem se již zase vesele zubila. „Chystáme si projít kousek Gallirei, tak co kdybys šel třeba s námi á… Trochu se uvolnil? Jsi celý napjatý, není to zdravé,“ usmála jsem se na něj. Snažila jsem se užehlit předešlou situaci. Nesnášela jsem spory, ze srdce jsem je nesnášela.

Vlk náhle prudce vstal a mě tím poslal k zemi. Dopadla jsem tedy na chladnou zem z jeho teplého kožichu a trochu vylekaně jsem na něj pohlédla. Po jeho slovech jsem se začala usmívat a vstávat. „Tomu se ale říká vstát z noclehu špatnou nohou!“ Prohlásila jsem s úsměvem a vlka pozorovala. Byl oproti mě velký a mohutný. A jeho výraz… Naháněl strach. Nebyl ovšem tak děsivý, jako černý s řetězem, ani nebyl tak děsivý, jako Elisa při našem prvním setkání. Navíc… Vypadal jako méďa! Ovšem on mě přirovnal ke kryse a prý, že přeslechl mé jméno, na což si čuchl k mému zadku. Pohoršeně jsem se otočila, stáhla uši k hlavě a cvakla mu zuby, které byly jako jehličky, před čumákem. Následně jsem se ale zazubila a rozkmitala ocasem. Dala jsem mu tím najevo, že si tohle očichávání nenechám líbit, ale neberu to zase tak vážně. „Jsem vlčice uvíznutá v těle dospívajícího vlčete,“ objasnila jsem mu se stálým úsměvem. „Mimochodem, jsem Laura,“ zopakovala jsem mu znovu své jméno, protože říkal, že ho přeslechl.
Pak se neznámý rozpovídal k Ashe. Začal s urážkami. Dokud urážel mě, nedotklo se mě to. Ale jakmile se pustil do Ashe, spolučlenky smečky… Byla jsem deltou, jí nadřazená a měla bych ji tedy chránit. „To, že jsme vyzáblé, neznamená, že postrádáme sílu, vlku,“ pověděla jsem znenadání vážně a ze země nechala vyústit kořen, který mu obmotal tlamu, aby aspoň chvíli mlčel. Přišla jsem k němu, chytla kořen to tlamy a zatáhla dolů, takže jsem jej nechala snížit hlavu na mou úroveň. Pak jsem pustila, abych mohla mluvit. Pohlédla jsem mu zpříma do očí. „Nenechám, aby Ashe někdo ponižoval, rozumíš? Jsem dost tolerantní na to, abych snesla urážky, ale, musím se ti ze srdce omluvit, mou povinností je chránit tuhle vlčici a její čest. A taky… Ani ses nám nepředstavil, nezdvořáku,“ usmála jsem se, ustoupila a kořen nechala povolit, takže měl čumák znovu volný. Ukázala jsem mu tím, že ač vypadám tak, jak vypadám, sílu mám. Sílu magie. Pokud mě něco dokázalo naštvat, bylo to, když si někdo silnější dovoloval na slabší. Nesnášela jsem to. A já mu dala najevo, že to ani snášet nehodlám.
„Ashe, Laura,“ zdůraznila jsem naše jména, když nás nazýval nějakými přezdívkami. Následně jsem se zazubila a naznačila jsem mu úklonu. „Moc se ti omlouvám, velevážený pane, už se to víckrát nestane. Myslím, že nic víc nám vysvětlovat nemusíte, jen už byste nám mohl objasnit své jméno?“ Zkusila jsem to na něj znovu, s úsměvem a vrtíc ocasem. Nedokázala jsem zůstat vážná a rázná. Tenhle vlk byl v mých očích dobrodružství sám o sobě.

// <- Řeka Midiam

Ashe mě ujistila, že jí nic není. Byla jsem ráda, očividně byla stejně nešikovná, jako já. Já si byla schopná narazit čumák, i když byly naprosto neškodné podmínky. S Ashe jsme si povídaly o tom, jak dlouho na Galliree je a ona mi pověděla, že zhruba dva měsíce. „Aha! Takže jsi tu krátce,“ pokývala jsem hlavou, že rozumím. „A tedy kromě smečky vlastně neznáš skoro žádné jiné území, viď? Já byla s Naxtherem dlouho tulákem a spoustu zákoutí tady znám, ale spoustu jsme toho tady taky neprošli,“ pověděla jsem nadšeně. Bylo na mě vidět, že to tady mám moc ráda. Nic mi tu nechybělo. Měla jsem tu oba bratry, ač ten jeden byl extrémně tvrdohlavý a nehodlal mi odpustit mou chybu. Chápala jsem ho, na druhou stranu mi to bylo líto, ale aspoň jsem ho měla stále tady a věděla, že se mu zde nemůže stát nic bez toho, aby mu někdo nepomohl. Přemýšlela jsem, zda má nějaké kamarády, či dokonce partnerku…
Z mé magie byla Ashe okouzlená. Vesele jsem vrtěla ocasem, uznávajíc, že tohle se mi opravdu povedlo. „Abych pravdu řekla, nevím, co ještě všechno se svojí magií dokážu,“ přiznala jsem se jí. Pohlédla jsem jí do očí, abych poznala, jakou má vlastně magii ona. Nebyla jsem si jistá, zda je to vodní, nebo větrná magie. „Ach, tak ty tohle ještě neznáš,“ usmála jsem se a zastavila jsem se. Byly jsme na nějaké rozsáhlé pláni. „Existuje zde zlá a podlá vlčice. Říká si Smrt. Je neuvěřitelně silná a zřejmě umí všechno, co si umane. Bydlí na severu, v nějaké hroudě kamení, která obsahuje jeskyni a… Když za ní půjdeš a nabídneš jí nějaké pěkné kameny, je ochotná tě za to něco přiučit,“ vysvětlila jsem ji s poměrně vážnou tváří, takže musela pochopit, že si nedělám srandu. Pak jsem se rozešla dál.
Přišlo téma lovu a já na ni znovu pohlédla. „Nejde ti lov? Abych se přiznala, jsem také docela nemehlo. Ale co jsem tady, poměrně jsem se zlepšila,“ usmála jsem se. „Vydrž, po něčem se tu podívám,“ pověděla jsem a rozklusala se napřed a začala kolem Ashe dělat oblouk, abych ji neztratila. Větřila jsem. Cítila jsem tu nějaké vlčí pachy, ale ty mě momentálně nezajímaly, proto, když jsem zahlédla nějaký hnědý kožich, rozeběhla jsem se k němu. Když jsem se blížila, uvědomila jsem si, že to není nic k jídlu, ale vlk. (Ergo Proxy) A vypadal skutečně dobře! Přilétla jsem k němu.
„Ahoj!“ Prohlásila jsem a hned jsem u něj byla natisknutá svým drobným tělíčkem. Byla mi zima a on měl velice lákavý kožíšek. „Máš krásnou, teploučkou srst! Jak se jmenuješ? Já jsem Laura,“ pověděla jsem mile, zatímco jsem se o něj zahřívala a vůbec netušila, že by třeba mohl být vlk zle naladěn. Podívala jsem se po Ashe, očekávala jsem, že přijde.

Pokračovaly jsme dál lesem. Slyšela jsem, že Ashe má stejné problémy s terénem a mlhou, jako jsem měla já. Pak do mě dokonce vrazila. Krátce jsem se zasmála, ačkoliv jsem zakolísala, protože jsem přeci jen neoplývala moc velkou silou a už vůbec ne mohutností. „To je dobrý, hlavně si neubliž,“ pověděla jsem s úsměvem a pokračovala dál. Zajímavě zbarvená vlčice se mnou srovnala krok a šla vedle mě. Po chvilce se nějak ztratila a já si všimla, že nějakým způsobem vrazila do stromu. Zastavila jsem se a starostlivě na ni pohlédla. „Jsi v pořádku, Ashe?“ Zeptala jsem se s obavami, ale když jsem viděla, že pokračuje dál, usmála jsem se a vyrazila s ní. A pak se náhle terén změnil, stromy se rozestoupily a my jsme stanuly před řekou.
„No, ehm…“ Vydrala jsem ze sebe nejistě, nechtíc si uznat, že jsem se právě asi ztratila a díky tomu se ztratila i má společnice. „Jak jsi tu dlouho, Ash? Myslím na Galliree. Napadlo mě, že bychom si mohly udělat menší toulky a…. No, trošku víc to tady poznat, ač toho asi přes tu mlhu moc neuvidíme, ale to nevadí, ne?“ Zazubila jsem se a hleděla na řeku. Zakňučela jsem. „Ale jak projdeme přes tohle?“ Pověděla jsem posmutněle. Zajisté bych umrzla, nevím, jak Ashe. Zamyslela jsem se. Co by na mém místě udělal Trax? Začala jsem horlivě přemýšlet a pak se sama pro sebe usmála. Dostala jsem geniální nápad. Magie!
V očích mi zajiskřilo a já zelený zrak upnula na břeh řeky. Začala jsem se neuvěřitelně moc soustředit a v mysli si vybavovala představu toho, co jsem chtěla stvořit. Zem pod tlapkami se nám mírně zachvěla a v místě, na který jsem upínala zrak, začala zem praskat. Následně se z ní „vyklubal“ kmen stromů, který se ihned stočil nad řeku a stvořil tak dokonalý most. Vydechla jsem a své mistrovské dílo si prohlédla. Nikdy jsem tohle ještě se svojí magií neudělala. Nechávala jsem kvést poupátka, či nechat vyrůst jakoukoliv květinu, ale velký strom se mi ještě nepovedlo. Hrdě jsem vypnula hruď. „Tak, vážení spolucestující, naše výprava může započít. Dávejte pozor na své tlapky, pokud skončíte v řece, odnese vás, kdo ví kam a bude vám hrozit silné prostydnutí!“ Prohlásila jsem, vrtíc ocasem a začala po mém mostu opatrně postupovat. Až teď jsem si uvědomila, že mi má magie sebrala poměrně dost energie. Měla bych ji začít používat častěji, musím si zvyknout, uznala jsem.

//-> Středozemní pláň

Když se Deliven ale stále neusmíval, ani se neměl k tomu, aby vzal záležitosti ohledně matky aspoň trochu optimisticky, také jsem zvážněla. Netušila jsem, zda jsem pověděla něco špatně, nebo to opravdu Delivena tak hlodalo. Také mi bylo líto, že jsem nezažila mateřskou lásku. Ale aspoň nám nechala ten život, který jsem si zrovna naplno užívala. Více mi chyběl táta. Chtěla bych vědět, jaké to je mít tátu. Náhle má nálada poklesla na bod mrazu a já stáhla ocas k zemi, když jsem poslouchala Delivena. Hleděla jsem do jeho zelenkavých očí a hledala v nich aspoň náznak něčeho dobrého, ale momentálně v Delivenovi očividně převládal vztek. Chápala jsem to. Hodně krát se takhle skrze mámu rozvášnil. Ale pokaždé mi bylo líto, že mu vzpomínky na matku ubližují. Ne vůči matce, ta si možná křivdu zasloužila, ale nechtěla jsem, aby tyhle pocity v sobě nosil dlouho. Kdybychom ji teď potkali, mohli bychom se jí vysmát a říct jí, že teď už máme rodinu, kterou nám ona neposkytla, že už umíme lovit, tedy aspoň na úrovni, abychom nepošli hladem, ačkoliv při pohledu na mé vyhublé tělo se o tom dalo pochybovat, ale já taková byla od mala a Laurencie si mě tak musela pamatovat. Od ní jsem neodcházela o nic v lepším stavu.
Deliven se rozeběhl pryč. „Delčí!“ Vyhrkla jsem za ním zoufale, ale tím, co řekl, mě naprosto přikul k zemi. Ashe byla o něco schopnější a běžela za ním. Zůstala jsem posmutněle hledět do mlhy a pak jsem si povzdechla. Nevěděla jsem, jestli bych se měla teď vrátit zpátky, nebo setrvat. Ashe nakonec byla ta, které mé váhání určila sama. Vrátila se tedy, očividně brášku nenašla. Jemně jsem se usmála, ač to nebyl ten veselý úsměv, kterým jsem oplývala obvykle. „Potřebuje si to nech… Uíííí!“ Kníkla jsem, ač jsem se náhlého šlápnutí na packu spíš více lekla, než že to zabolelo. Zazubila jsem se. „V pořádku… Chtěla jsem říct, že si to nejspíš potřebuje nechat projít hlavou a trochu si to v ní urovnat. Půjdeme se po něm kouknout, ale nebudeme ho zbytečně rozptylovat,“ pověděla jsem jemně. Řešili jsme problémy úplně stejně. I já jsem vzala roha a chtěla být sama, když mi nebylo zrovna hej.
Rozešla jsem se mlhou. Moc jsem toho neviděla a zrovna uklidňující to nebylo. Pokračovala jsem dál, sem tam jsem se ohlédla za Ashe, někdy jsem o něco zakopla a jen se štěstím jsem si nerozryla čumák jako vždy. Ani by mě nenapadlo, že tenhle les má konec a my opravdu míříme za hranice smečky.

//-> Řeka Midiam

Děkuji ti za tvou práci, Coro. :) Přeji hodně úspěchů ve škole a ve volleyballu. :)

Vypadalo to, že moje upozornění na to, že Arcanus je druhá alfa, je oba překvapila. Deliven se omluvil a Ashe pověděla, že to netušila. Musela jsem se zazubit, když mi oba slíbili, že si příště dají pozor. Oba mě následovali, když jsem je prováděla po lese. Jenže nám ve výhledu tak nějak bránila mlha a já netušila, co dělat se svým sourozencem a jeho kamarádkou dál. Deliven byl překvapen, co všechno si musí pamatovat a všechnu tuhle starost hodil na vlčici. Zazubila jsem se. Tohle jsme očividně měli v rodině, náš partner musel být ten rozumnější, abychom vůbec přežili. Neznala jsem sice Ashe, ale jakožto vlčice by měla mít aspoň o kolečko navíc. U mě a Naxthera to sice bylo naopak, ale já byla výjimka potvrzující pravidlo. U nás dvou byl ten rozumnější on, ale mě to vůbec nevadilo. Byla jsem takhle spokojená.
Ashe to očividně pálilo více, jak Delivenovi a začala si ujasňovat informace, které jsem jim podala. Na všechno, co pověděla, jsem jí souhlasně pokynula hlavou, abych jí dala najevo, že to chápe dobře. Stále jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Po informaci, že smečka je jejich nová rodina, měli oba očividně radost a Deliven hrdinsky hlásal, že se o smečku postará. Zazubila jsem se, ale nehodlala jsem mu jeho tvrzení nějakým způsobem shodit. Nebyla jsem tu od toho, abych jej shazovala, od toho tu byl protivný Meinere. Já tu byla pro jeho podporu. „Ano Delčí, tak je to správně,“ usmála jsem se spokojeně a olízla jeho tvář. „Nezáleží na tom, kolik toho zvládneš, ale jak se snažíš. A když se budeme snažit všichni, budeme skvěle fungující rodina,“ pověděla jsem rozzářeně.
Poté jsem se jich zeptala, zda mají nějaké otázky. Deliven se hned jal tázání, ale netýkalo se to smečky. Týkalo se to mámy. Zůstala jsem stát jako opařená a i ten úsměv a vrtění ocasu mě přešlo. „Proč myslíš, že nás matka nechtěla?“ Zazněla mi zpětně v hlavě jeho otázka. „Delivene…“ Pošeptala jsem a ono oslovení odvanul vítr. „Já… Nevím, to ví Meinere, toho přeci milovala, ne?“ Pověděla jsem trochu sklesle a pak jsem se zhluboka nadechla. „No, každopádně nám dala největší dar, dar života, měli bychom si toho vážit ne? A ač nebyla úplně dokonalou matkou, měli bychom si jí aspoň trochu vážit, hm?“ Rozmluvila jsem se zase energeticky a znovu se u mě objevil úsměv. Optimistický pohled na věc jsem musela mít vždy.

// <- Siccumské jeskyně

Byla jsem ráda, že se oba dva rozhodli jít za mnou a nedělali u toho příliš velký hluk. Elisa by nás určitě přetrhla všechny tři. A zrovna my tři už jsme nějaké vroubky měli, takže jsem si musela dát pozor a aspoň trochu dbát na to, co dělám. Deliven mi po chvilce začal vyčítat, že jsem jim utekla a neřekla, kam jdu a že mě málem nenašli. Zazubila jsem se. „Mám své povinnosti, bratříčku,“ pověděla jsem s mírným úsměvem. V tu chvíli jsme se potkali s Arcem. Můj úsměv setrval a na jeho poděkování jsem přikývla. Aspoň něco mi dávalo najevo, že konám dobře, to jsem potřebovala. Navíc jsem se tady cítila víc jak dobře a pro smečku už bych udělala naprosto cokoliv. Pak alfa promlouval k bráchovi a jeho kamarádce a nakonec jsme vyrazili dál.
Vyšli jsme z úkrytu na denní světlo a já se protáhla. Byla tu ohromná zima. Celým mým tělem otřásl chlad, když jsem v kožichu ucítila chladivý, vlezlý vítr. Ohlédla jsem se na své společníky. „To byl náš druhý alfák, Arcanus. Povšimla jsem si, že jste ho nebrali moc vážně, takže příště pozor,“ sdělila jsem jim pobaveně. Byla jsem stejně nepozorná, ale vidět to i na druhých mě prostě bavilo. Otočila jsem se a přitulila jsem se k Delivenovi. Už jen kvůli tomu, že jsem vyhledávala teplo, jelikož se mé nízké, drobné tělo chvělo. Pak taky kvůli tomu, abych mu dala najevo svou sourozeneckou lásku a to, jak mi chyběl. „Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že tu můžeš zůstat, Delčí,“ svěřila jsme se mu tiše, vrtíc rytmicky ocasem. Pohled jsem upřela i na Ashe. V očích mi přátelsky jiskřilo. Hodlala jsem jim něco povědět ohledně smečky, provést je tu a poznat Delivenovu kamarádku.
„Takže, je vám snad jasné, že alfy jsou nejvýše postavení ve smečce a jste nuceni je poslouchat, že ano?“ Zeptala jsem se pro jistotu. Upřímně, já to taky netušila, když jsem sem přišla. O všem jsem byla poučena v průběhu, ale zdálo se, že můj primitivní mozeček už to za tu dobu pochopil. Bylo by smutné, kdybych byla na určitým postu, což jsem byla a vlastně ani nechápala, o co jde. Rozešla jsem se, aby si mohli prohlížet les. „Pak jsou, momentálně pod alfami… Delty. Mám pocit, že nikdo výš postavený zde zatím není. Deltou jsem já, Naxther a Amelis, jedna super vlčice,“ nepřecházel mě úsměv a dovedla jsem je blíže k velkému kamenu, kde se předtím pořádal sraz. „Delty jsou výše postavené jak vy a také byste je asi měli uposlechnout… Nu a tady… Se očividně budou pořádat srazy smečky, když bude něco potřeba zařídit,“ pohodila jsem hlavou ke kameni, na kterém jsem si živě představovala alfy.
Na to jsem se rozešla dál. „Smečka je vaše nová rodina. Měli byste ji bránit, zařizovat pro ni bezpečné zázemí, lovit pro ostatní, nejen pro sebe a celkově mít o ostatní péči, bude-li to potřeba. A zbytek vám vysvětlí Arcanus, sama toho nevím zase tak moc, abych mohla radit vám. Ale to nejdůležitější jsem vám snad řekla,“ dopovídala jsem rychle a zazubila jsem se. Zastavila jsem se u tůněk, které jsem upřímně uviděla poprvé, ale dělala jsem, jako že o nich vím. Pohlédla jsem na ty dva. „Nějaké otázky?“ Zeptala jsem se jich pro jistotu. Nepřestávala jsem vrtět ocasem a celou tu dobu byl můj hlas energetický, přičemž jsem jako vždy mluvila nadnormální rychlostí.

Poklidně jsem spala a myslím, že se mi zdál i nějaký sen. Nevím přesně, o čem byl, ale zaslechla jsem v něm volání. Ten hlas volal mé jméno. Nedošlo mi, že na mě ve skutečnosti volal Deliven a že hlas se nenacházel ve snu. Až když jsem pocítila olizování, cosi jsem zabručela a otevřela zelenkavá očka, abych spatřila hnědou kouli chlupů, kterou byl můj drahý bratříček, který se mohl samotnou radostí zbláznit. A když mi pověděl, že byl přijat do smečky, tak jsem vylétla na nohy a začala neuvěřitelnou rychlostí mávat ocasem, oči celé rozzářené radostí a Delivena jsem začala vesele olizovat, až jsem ho celého oslintala a pocuchala.
„To je tak… To je naprostá senzace, Delivene!“ Vyhrkla jsem nadšeně a pak jsem se rychle ztišila. „Pššššt, Elisa je vedle s vlčaty,“ upozornila jsem hned jeho, i Ashe, na kterou jsem přátelsky pohlédla. Očividně i ona byla přijata, když tu stále byla. Jak skvělé novinky! Měla jsem ohromnou radost, že tu se mnou může bráška zůstat a dokonce i se svou kamarádkou, se kterou si očividně dost sedl, což bylo velice podstatné. Pak se bráška začal bavit s Naxtherem, kterého jashinužel probudil také, takže se moc dobře nejspíš nevyspal. Navíc byl k Delivenovi trošku odměřený, ačkoliv jsem se mu nedivila. Moc si nesedli, ale můj partner se očividně jal mého bratra aspoň snést.
Prošel Arcanus s mrtvým Castielem a Naxther si sedl před vchod do jeskyně, kde odpočívala Elisa. Očividně tedy měl za úkol hlídat. Stejně jsem k němu přišla a přes něj nahlédla, protože se mi zdálo, že je tam nějaký klid. Když jsem viděla, že všichni tři spí, usmála jsem se a couvla. Otřela jsem se o Traxův krk a pohlédla jsem na Delivena s Ashe. Jelikož byli oba takový akční, nechtěla jsem, aby tu momentálně trávili příliš času, aby Elisu nerušili. „Tak, už vám někdo ukázal les? Tohle je smečkový úkryt, jen tak mimochodem. Za nepříznivého počasí si tu můžeme hovět, ale teď je čas jít ven, co myslíte?“ Navrhla jsem nadšeně a pohlédla na svou drahou druhou polovičku. Za chvíli se vrátím, pomyslela jsem si jeho směrem a něžně se na něj usmála. Pak jsem vyrazila ven z úkrytu. Byl čas se pobavit s bratříčkem a seznámit se s jeho společnicí.

//-> Asgaar

Vypadalo to, že Elisa všechno zvládá v pořádku. Nijak neměla problémy se řídit mými radami, za což jsem byla moc ráda. Někdy hold musela jít hrdost stranou. Bylo to najednou všechno rychlé. První vlče z Elisy vzešlo lehce a bez sebevětších problémů. A aby dvě další nebyla pozadu, následovali svého sourozence jakbysmet. Padl mi kámen ze srdce. Vypadalo to, že Elisou projely veškeré mateřské pudy a zdálo se, že bude všechno v pořádku. Ale nebylo. Elisa si pro sebe zašeptala jméno jednoho z vlčků, který vypadal zdravý, u vlčice, která se bojovně plazila k jejím strukům, jsem jméno nezaslechla a ten poslední, právě ten, co se nezdál v pořádku, dostal také jméno, ačkoliv bylo zřetelné, že dlouho žít nebude. Setkala jsem se s Elisiným poplašeným pohledem. Ten můj jí dával upřímnou soustrast, ale nemohla jsem dělat vůbec nic. Alfa to očividně poznala také, proto slabého jedince odstrčila stranou, aby nezavazelo dvěma zdravým vlčatům. Nevěděla jsem, jestli mám radost, nebo mě tíží pohled na umírající vlče. Po tom, co ho Elisa odstrčila, jsem se k němu sklonila a pokusila jsem se jej promasírovat čumákem a pomocí jazyku, ale zdálo se, že vlče nereaguje.
Couvla jsem a pohlédla na Elisu s dvěma prcky, kteří se krmili. Začala jsem se usmívat. „Přes veškerou upřímnou soustrast ti i tak musím pogratulovat, mámo,“ pověděla jsem se zřetelnou radostí v hlase, ačkoliv při pohledu na mě bylo poznat, že nevím, jak se cítit. Elisa byla v pořádku, zbylá dvě vlčata také, ale toho posledního prcka mi bylo líto. Pak jsem si uvědomila, že už tady nemám co zaclánět, Elisa si potřebovala odpočinout a první momenty s vlčaty byly důležité. „Nechám tě odpočívat a zavolám Arca,“ sdělila jsem jí ochotně a protáhla se mezerou do druhé místnosti. Pohlédla jsem na Arca a pohodila hlavou směrem k jejich místnosti, abych mu naznačila, že již může jít. Přeci jen jsem netušila, že Elisa ho již stihla zavolat pomocí myšlenek. Pak jsem se rozklusala k Naxtherovi, ke kterému jsem se okamžitě přitulila.

Vypadalo to, že Elisa je skutečně z vlků nervózní. Byla jsem na vážkách, zda bych se měla vzdálit i já. Nejspíš jsem také Elise vadila, zvlášť když jsem měla pořád zakořeněnou myšlenku v hlavě, že mě zrovna moc ráda nemá. Navzdory tomu jsem se rozhodla, že zůstanu. Pak mi Elisa pověděla, aby všichni vypadli. Přikývla jsem a vlky poslala pryč, přesně jak jsem předpokládala, nebylo by dobré, kdyby tu byli. I já bych si to nejspíš nepřála. Nevím, měla jsem pocit bezpečí, když se mnou byl Naxther, ale když jsem tak viděla Elisu, jak se svíjí v bolestech, poznala jsem, že porod opravdu není žádná sranda. Laurencie mi to sice říkala, ale nedovedla jsem si představit, že je to až tak horký. Kdybys mě stejně tak naučila lovit, jako asistovat u porodu, pomyslela jsem si ještě směrem k matce a dál se už soustředila na Elisu.
Dostala očividně další stah a jak jsem viděla, Elisa se snažila řídit se mými radami. Zatím jsem mlčela, protože s velkou částí se musela prostě vypořádat sama. Poměrně jsem se divila, že se ještě nezakousla do té větve, kterou měla kousek před sebe, ale to, jak se vypořádá s bolestí, byla jen čistě její věc. Vypadalo to, že její bolest se stupňuje a zahlédla jsem i její krev. Odvrátila jsem zrak na její břicho. Když na Elisu přišla další vlna bolesti, přešlápla jsem. „Tlač Eliso, tlač!“ Vyhrkla jsem. Nebyla jsem si úplně tak jistá, jestli je na tlačení ten správný čas, ale všechno tomu nasvědčovalo. „To zvládneš!“ Prohlásila jsem povzbudivě.

//Omlouvám se, měla jsem potíže s koněm, je po kastraci a prdly mu stehy.

Když jsem přišla, Elisa ze mě nebyla moc nadšená. Nebyla ve svých námitkách ovšem schopna pokračovat, protože měla očividně velké bolesti. Bylo poznat, že se svou bolest snaží nedát najevo, na což mi nezbývalo nic jiného, než si povzdechnout. Ne, že bych o Elise pochybovala, ale nepředpokládala jsem, že by vydržela dlouho tu bolest takhle skrývat. Odpověděla mi, že spala a náhle se objevily bolesti. Přikývla jsem. „Nebude to tedy trvat dlouho,“ odtušila jsem zamyšleně. Arcanus se vrátil zpět s větví, kterou jsem od něj převzala a přišoupla ji kousek od hlavy rodičky. „Bude se ti hodit,“ pověděla jsem a pomalu se začínala uklidňovat. Tím, jak mi šrotovalo v hlavě, co všechno bych mohla pro Elisu udělat, jsem zapomněla na obavy a soustředila se pouze na pomáhání. Když donesl i kožešinu, děkovně jsem na něj kývla a kožešinu přesunula k zadní části Elisy, aby vlčata hned po porodu nebyla na studené zemi.
Arcanus se zeptal, zda ještě může něco udělat. Zavrtěla jsem hlavou. „Odrodit to za ni nemůžeme, ale bude lepší, když tu bude mít klid a nebude se znervózňovat více, než je,“ odpověděla jsem starostlivě. Snažila jsem se mu tak jemně naznačit, že by měl odejít aspoň do místnosti opodál. Dorazil dokonce i můj partner, který mi pověděl, že kdybych něco potřebovala, je tu. Ucítila jsem, že dokonce donesl i jídlo, takže můj předpoklad, že je na lovu, byl správný. Vděčně jsem na něj pohlédla, ač jsem mu dala pohledem najevo, aby už odešli. Znervózňovat rodičku by se nemělo. „Nikoho sem nepouštějte,“ požádala jsem je ještě. Ale to věděli snad sami. A když naši partneři odešli, pohlédla jsem zpět na Elisu.
„Důležité je dýchat, pěkně zhluboka,“ pověděla jsem jí takovým tónem, aby mě vnímala. Takže jsem ho musela trochu prohloubit a byl nezvykle vážný, ale obávala jsem se, že kdybych na ni mluvila tak, jako vždy, tak by mě skrze bolest pořádně nevnímala. „Budeš muset svému tělu trochu pomoci a při té náhlé vlně bolesti se soustředit na to, abys pořádně tlačila,“ objasnila jsem jí, co by měla dělat. Nemělo by to trvat dlouho a vlčata by měla chtít jít ven. „Všechno ostatní už půjde samo, hlavně dýchat a tlačit!“ Prohlásila jsem a měla nutkání si neklidně přešlápnout, ale dát najevo svou nervozitu jsem nechtěla. Díky mami, aspoň o porodu jsi mi něco pověděla!