Gallirea - Příspěvky uživatele

//<- Zelené nory

Po tom, co jsem překonala území plný nevyzpytatelných děr, jsem se zase uvolnila a opět jsem běžela tím rytmickým tempem, možná trochu rychlejším, než předtím. Terén stoupal a stoupal, ale ani to mě neodradilo od toho, abych prostě pokračovala. Běh dělal dobře mému tělu, protahovala jsem si příjemně svaly a do plic nasávala studený, zimní vzduch, který byl příjemně svěží. Byla jsem dokonale uvolněná, v hlavě žádné myšlenky, vůbec na nic jsem nemyslela. Překonávala jsem kopec s lehkostí, sem tam jsem se vyhnula nějakému stromu, ale ani mi to neklouzalo a cesta byla příjemná. U vrcholku tohoto kopce jsem začala zmírňovat tempo na pomalejší, abych nahoru nedoběhla úplně zadýchaná a rozpálená. Kousek od vrcholu jsem již kráčela energetickým krokem.
Nakonec jsem stanula na samém vrcholu a nadšeně jsem se zazubila. Rozhlédla jsem se kolem sebe, hlasitě jsem vydechla a se zájmem jsem se rozhlédla kolem. Nádherný výhled. Tady bych to nazvala... Vyhlídkou, pojmenovala jsem sama pro sebe území a ani jsem nevěděla, že jsem se zcela přesně trefila do názvu tohoto území. Moc jsem jich neznala a už vůbec jsem neuměla pojmenovat žádné území z téhle Vyhlídky. Každopádně mě to nijak netrápilo, samozřejmě. Hlavní bylo, že vždy trefím tam, kam jsem chtěla... Tedy, ne vždy. Ale vetšinou jsem zhruba věděla, jakým směrem jít. Už jsem se v Galliree uměla docela zorientovat, zvlášť pak na severu. Jen když jsem pohlédla na jih, zjistila jsem, že je tam nějaký zvláštní kopec... Bylo tam očividně nějaké jezero, které bylo jistojistě zamrzlé, ale zaujalo mě tam něco víc. Za ním se nacházel kopec, který byl velice zvláštní. Byl tam, zničeho nic, jako kdyby si někdo s mocnou magií země udělal srandu a nechal ho tam vyrůst. Jen tak, ze srandy. Naklonila jsem hlavu do strany. Páni, to je zajímavé, tam bych chtěla jít! Měla bych říct Naxtherovi, mohli bychom se tam vydat, pomyslela jsem si toužebně a dlouze vydechla.
Zahleděla jsem se k Asgaaru. Je to poměrně velký les... Tak jak je sakra možné, že se vždycky zaběhnu? Usmála jsem se sama nad sebou. Ták, měla bych se tam vrátit. Sice jsem tu jen chvilku, ale vlk nikdy neví, kdy je ho potřeba, ne? A když mě nikdo nebude potřebovat, mohla bych už konečně zajít za Naxtherem... Říct mu o Proxym, vlčatech a o tom zvláštním kopci. Vážně tam chci! Přemýšlela jsem dál a ještě, než jsem vyrazila, jsem se zadrhla. Je všechno krásné... Až na Meinereho... Ten už se asi nikdy neodurazí. Paličák paličatá. Tolik bych se s ním chtěla bavit, ale nesnaží se ani pochopit, že jsem to nemyslela zle. Chybí mi, ale já jemu ne... Pravda, já jemu ne... Když mě nepotřebuje, neměla bych se mu vnucovat, ne? Asi je to tak lepší, ale... Pořád je to můj bráška, má krev, zakončila jsem trochu sklesle. Měla bych se ještě proběhnout, ne se vrátit, uznala jsem a začala opatrně sházet Vyhlídku směrem na sever.

//-> Východní Galtavar

// <- Asgaarský les

Už mě ani nepřekvapovalo, že jsem se opět dostala za území smečky. Spíš mě překvapovalo, kam že jsem se to vůbec dostala. Musela jsem zpomalit a dávat si pozor na každý svůj krok, protože terén zde se mi tady vůbec nelíbil. A já bych nerada někam zahučela. Chtěla jsem si přeci jen jít zaběhat, ne se odněkud vyhrabávat. Nebylo to ovšem lehké, se každému pofidernímu kopečku vyhýbat, či jej přeskakovat. Při každém skoku jsem se bála, že skočím někam, kam bych neměla. Samozřejmě, bylo to zajímavé, se takhle soustředit na vlastní pohyb. Vždy jsem všechno dělala bezmyšlenkovitě a tohle byla zvláštní změna. Ale mohu říct, že mě to vcelku bavilo. Nemohla bych to nazvat změnou k horšímu, ale taková zkušenost navíc se vždy hodila.
Cítila jsem se zvláštně dobře, měla jsem výdej pohybu a to mi vždy dokázalo udělat nepředstavitelnou radost. K tomu jsem ani kupodivu nepotřebovala společnost, ačkoliv bylo fakt, že jsem vždy ocenila spíše nebýt sama, mít dobrou společnost, než abych někde běhala sama, ale v podstatě jsem dlouho nebyla sama a mohla jsem si utřídit myšlenky. Na nikoho jsem se nemusela soustředit a s nikým si povídat. Měla jsem teď čas pouze sama na sebe. Kdy to bylo naposledy? Napadlo mě a uvolněně jsem se usmála. Už dlouho, odpověděla jsem si rovnou na svou otázku a málem jsem měla infarktový stav, když se mi jedna z tlapek propadla někam do díry. Zalapala jsem po dechu a vytřeštila zelená očka. Samozřejmě jsem hned uskočila. To se mi zase povedlo někam zahučet zadní tlapkou. Vylekaně jsem kníkla, vytáhla packu ze země, ale jinak jsem se ani nehla. Nechtěla jsem opravdu někde skončit kvůli panikaření.
Vykulenýma očkama jsem se rozhlédla kolem sebe, vybrala si co nejbezpečnější cestu a jala jsem se pokračování.

//-> Vyhlídka

//<- Siccumské jeskyně

Opět jsem vyběhla nezadržitelně z úkrytu, tentokrát s většími úmysly. Ráda bych se seznámila s těmi nováčky, na druhou stranu jsem měla momentálně chuť se spíš pořádně proběhnout a seznamování nechat na potom. Dostala jsem ovšem chuť jít za Naxtherem. Zavětřila jsem a zjistila jsem, že jeho vůně jde stejným směrem, kde se nacházel i Arcanus, takže zřejmě byli ti dva spolu. Nechtěla jsem je rušit. Žádný cizí pach, je tu klid… Až moc velký, podivila jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Zavětřila jsem znovu. Necítím tu Kishiho… Dlouho tu nebyl. Kde to třeštidlo je? Doufala jsem, že se vlkovi mnoha odstínů hnědé nic nestalo. Byl dost poblázněný na to, aby si mohl něco přivodit a zvlášť, když byl mimo smečku. Nestihla jsem se s ním ani seznámit, došlo mi a pak jsem se soustředila na jiné pachy. Cítila jsem slabě i Ashe s Delivenem. Ovšem na druhou stranu jsem již s jistotou věděla, že Ashe se do smečky vrátila a momentálně ti dva šli také stejným směrem, takže ani jeden z nich nebyl sám. Usmála jsem se.
Jinak očividně bylo vše, jak má být. Protáhla jsem si tlapky, poskočila na místě a pak ani ne rychlým, ani ne pomalým tempem vyrazila někam lesem. Běžela jsem spíše do kopce, na druhou stranu jsem netušila, kam až budu chtít běžet, proto jsem se nikam nehnala. Abych šetřila energii, kdyby to náhodou bylo někam neplánovaně dál. Sem tam jsem se zastavila a otřela se o nějaký strom, aby také vlci věděli, že tu vůbec bydlím. Pak jsem spokojeně překonala hranice našeho lesa, aniž bych si toho opět byla vědoma a pokračovala směrem, který mi byl povědomý, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli jsem tudy kdy vůbec běžela.

//-> Zelené nory
//Trošku hyperaktivní, jak já, tak vlčice, nu. xD

//<- Asgaarský hvozd

Kolik jsem mohla, tolik jsem si do své drobné tlamy narvala větví a klacků, aby se mělo v jeskyni čím topit a malý Etney neprochladl tím pádem do vody. A taky aby i vlčice byly v příjemném teple, ačkoliv bylo jasné, že bez Elisy by ani žádný oheň nebyl, pokud tedy Meadow nevládla magii ohně. Já určitě ne, ani jsem po tom neprahla. Oheň byl pro nezodpovědné vlky nebezpečné a já neměla takové sebevědomí na to, abych se takovým elementem pokusila vládnout. Za to jsem měla velice dobrý pocit z toho, jak se zdokonaluji v magii země. Ta byla úžasná. Milovala jsem ji čím dál více. Ale dost přemýšlení, musela jsem donést ty klacky.
Cupitala jsem chodbou a opět si dávala pozor. Sem tam jsem drcla jedním z klacků do stěny a nepříjemně mi to škublo v zubech, ale nakonec se mi povedlo se dostat do hlavní jeskyně, která byla velká a prostorná. Vítězně jsem nesla svou „kořist“ dál, míříc si to k jeskyni alf. Do ní jsem samozřejmě musela projít úzkým prostorem. Jaksi jsem si neuvědomila, že nesu ty klacky a tudíž nebylo k údivu, že jsem se zasekla. Překvapeně jsem zamrkala a zkusila projít znovu. Nešlo to. A pak, když jsem si to uvědomila, tak jsem nad s sebou protočila oči, vytáhla koutky do zazubení a snažila se to vyřešit nějak jinak. Natočila jsem se tedy k otvoru bokem, napřed šla jedna strana klacků, pak já a… Další zásek. Tentokrát mi zavazelo moje vlastní tělo. Zamračila jsem se, položila jsem klacky na zem, přešla přes ně do jeskyně a nakonec jsem je k ohni natahala jeden po jednom. Musela jsem u toho couvat a počínala jsem si značně neohrabaně, ale nakonec to pro mě bylo úspěšné. Hned jsem jeden klacek hodila do ohně a se spokojeným úsměvem pohlédla na všechny přítomné. Zatoužila jsem po tom, abych venku mohla být déle. Uznala jsem, že když už je Elisa tady, neměl by to být problém. Pohlédla jsem na béžovou vlčici.
„Meadow, až se Elisa probudí, vyřiď jí, že kdyby něco potřebovala, ať zavyje, nebo se se mnou spojí jinak,“ požádala jsem ji a přešlápla na místě. „Děkuji… Půjdu ještě na chvíli ven, obhlédnout okolí lesu a za Naxtherem,“ usmála jsem se při myšlence na mého partnera a vyrazila zase ven.

//-> Asgaarský hvozd

//<- Siccumské jeskyně

Vyběhla jsem ven a pocítila náhlou svobodu. Začala jsem mávat ocasem neuvěřitelnou rychlostí a rozeběhla se napříč lesem, skákajíc jako pošinutá. Chytala jsem u toho vločky do tlamy. „Sníh! Sníh! Hodně sněhuuu!“ Zvolávala jsem vesele a neustále poskakovala jako nějaká laňka, u čehož jsem se nadšeně usmívala. Nemohla jsem přestat, prostě nemohla. Z toho povalování v jeskyni mě málem švihlo a teď ve mně bylo tolik přebytečné energie, že jsem nevěděla, co s tím. Řítila jsem se dál lesem, dělala různé obloučky, chvilku běhala do kruhu a nakonec jsem se celá zadýchaná svalila do poprašku sněhu a zcela nadšeně jsem se v něm začala válet. Nááádhera! Pomyslela jsem si a zase jsem vyskočila na všechny čtyři a z mého černého pruhu na hřbetu se náhle stal bílý pruh a na mě najednou byl mnohem větší podíl bílé barvy.
„Yehééé!“ Prohlásila jsem nadšeně a začala hopsat dál. Už o něco v poklidnějším ruchu. A takhle jsem prohopsala okolo těch dvou nováčků, kteří měli tak krásný, zajímavý kožich, oba dva. „Ahojte! Omlouvám se, mám teď naspěch, ale potom se seznámíme!“ Houkla jsem na ně přátelsky a pokračovala dál. Pomalu jsem začala dělat oblouk a vracet se zpět k jeskyni. Poblíž ní jsem se se uklidnila a začala jsem hledat nějaké klacky, které bychom měli přiložit do ohně. Hned jsem jeden viděla trčet zpoza sněhu, tak jsem k němu přiběhla, chytla ho do tlamy, zkousla mezi zuby a… Nic.
Začala jsem tedy tahat, ale vzhledem k tomu, že jsem nebyla žádný silák, se nic nedělo. Zapřela jsem se do něj tedy celou vahou, u toho vážně „děsivě“ zavrčela, tu náhle klacek povolil a já odlétla asi metr dozadu. Zůstala jsem na zádech, ovšem s klackem v zubech, tudíž jsem se vítězně zazubila. Odložila jsem se ho a šla hledat dál. Našla jsem další dva, se kterými jsem už takové problémy neměla. Před úkrytem jsem se celá otřepala, shodila ze sebe pokrývku sněhu, vzala do tlamy klacky a vrátila jsem se do jeskyně, celá hrdá na mou práci.

//-> Siccumské jeskyně

Po slovech Meadow jsem se musela zasmát. „Hmm, hmmm, tak úplatků se ti zachtělo,“ pověděla jsem pobaveně a zavrtěla ocasem trochu rychleji. Samozřejmě, že jsem s ním rytmicky mávala pořád a tím, jak jsem ležela, to vypadalo, jako kdybych zde zametala zem. To protože jsem byla líná jej držet o pár centimetrů výše, aby se mi neušpinil, což mi bylo srdečně úplně jedno. Přemýšlela jsem nad myšlenkovými pochody vlčat, když tu náhle Meadow k tomuto tématu promluvila. Překvapeně jsem na ni pohlédla, ale rychle mi to došlo. Zapomněla jsem, že je spousta vlků, kteří umějí číst myšlenky, došlo mi a já pokývala hlavou, že tomu zcela věřím. Ta magie mi připadne čím dál modernější a využívanější, měla bych si ji také pořídit. Očividně není zase tak… Jak to nazvat… Špatná. V tomhle ohledu se může hodit, zjistím, co vlče plánuje dřív, než to vůbec provede, ukončila jsem svůj závěr ohledně magie myšlenek, jelikož mě vyrušilo šplouchnutí. Etney zahučel do malé kaluže vody, co tu Meadow udělala. Hned jsem napnula svaly, že se zvednu, ale zarazila jsem se. V tu chvíli vstávala i Awnay a hned po tom, co mi olízla čumák, se někam rozeběhla.
Meadow mi hned nakázala, abych šla za ní, zatímco ona chvátala za Eneyem. Hodila jsem po ní vděčný pohled a pádila jsem za malou vlčicí. „Kam si se to vydala, princezno?“ Houkla jsem za ní s úsměvem. Byla před jeskyní a… Zaslechla jsem ji mluvit. Ohromeně jsem na Awnay zírala a pak se nadšeně zazubila. „Tys… Něco říkala?“ Vyhrkla jsem nadšeně a hned běžela k ní, přičemž jsem neuvěřitelnou rychlostí mávala ocasem. Zrovna hrabala, ale pak si lehla a očividně sbírala další energii. Olízla jsem jí čumák a povšimla si, že se Elisa vrací do jeskyně. Jemně jsem do vlčete šťouchla čumákem. „Pojďme dovnitř, máma se vrátila. Potom spolu zajdeme ven, dobře?“ Navrhla jsem jí vesele, opatrně jsem ji chytla za srst za krkem a odnesla zpět do jeskyně alf, kde již byla Elisa a hlavně…. Teplo! Plápolal zde plamen. Položila jsem Awnay k Elise a chvíli si užívala tepla.
Poté jsem uznala, že by bylo dobré, kdyby někdo doplnil zásobu klacků, protože brzy jistě dohoří a bude zde zase zima. Aspoň něco jsem postřehla od svého partnera a věděla, jak udržovat oheň. „Meadow, dej na ně prosím chvíli pozor. Donesu sem pár klacků a rovnou se protáhnu,“ požádala jsem ji. Byla jsem celá ztuhlá, musela jsem na chvilku ven. A hlavně si užít sněhu!

// -> Asgaarský hvozd

3 losy - příspěvky (9.12, 10.12)
5 losů - Mikuláš (Psala jsem s Meadow do úkrytu, tak asi proto si toho nikdo nevšiml.)
1 los - Koulovačka
5 losů - 100 oblázků

= 14 losů

Lylwelin
1 los - Příspěvěk (9.12.)

Pozorovala jsem zaujatě Awnay, která momentálně spokojeně pochrupovala na mých předních tlapkách. Meadow mi odpověděla, že je to má role a provokativně na mě vyplázla jazyk. Zazubila jsem se a náhle zpozorovala Etneye, kterého jsem zastihla právě v letu a následném pádu na čumák, kterému by již nešlo zabránit. Maličký zaúpěl a hned se kontroloval. Musela jsem se usmát. Nakonec se rezignovaně stočil do klubíčka a čekal, jestli si ho jedna z nás bude všímat. Meadow se toho ujala a postavila ho na nohy, přičemž mě ujistila, že si pro radu přijít můžu. Vděčně jsem na ni pohlédla. „Děkuji, snad tě nebudu otravovat často,“ zazubila jsem se. Tu padl pohled na Etneye, který mi tak zvláštně koukal do očí. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí… Nu, nad čím? Umějí vlčata přemýšlet stejně jako my, nebo nepřemýšlí vůbec? Pokládala jsem otázky sama sobě a tu náhle se začal znovu prohlížet, jako kdyby chtěl něco najít. Pořád mi to nedocházelo, ale musela jsem se nad tím usmívat. Meadow zde vyhrabala díru a nechala ji napustit vodou. Mluvila o tom, aby se podíval na sebe, na své oči. Ahá!
Po tom, co se lekl vlastního kručení v břiše a byl opravdu vyděšený, jsem se musela začít smát. Hned se schoval k Meadow, ale dlouho u ní nevydržel. Bývalá pečovatelka mu nabídla také kus masa, tudíž jsem zaujatě malého vlčka sledovala, zda si dá, nebo ne. U toho jsem spícímu klubíčku na mých předních tlapkách prohrábla čumákem jemně srst, tak, abych ji neprobudila, ale měla pocit, že je stále někdo u ní a nemusela se děsit. Podívala jsem se směrem k východu. Jsou na lovu poměrně dlouho, uznala jsem a snažila se nasát pachy zvenčí, ale moc to nešlo. Vzdala jsem to tedy a doufala, že Ashe se už vrátila a všichni vlci z lovecké skupiny jsou v pořádku.

Meadow souhlasila s tím, že je Awnay hyperaktivní. Zazubila jsem se a souhlasně přikývla, přičemž jsem maličkou pozorovala. Obě vlčata byla v tmavých barvách, ačkoliv se nebylo čemu divit. Arcanus i Elisa měli tmavé barvy srsti, takže by bylo spíš k údivu, kdyby bylo jedno z vlčat světlé. Zasmála jsem se, když malá vlčice vystartovala po Meadow a sama jsem měla co dělat, abych se vyhnula útoku Etneye. Po tom, co Awnay upadla na zem, jsem se začala zubit a čumákem jsem ji povzbudivě popostrčila, jelikož vypadala docela zmateně a já jsem jí chtěla pozvednout sebevědomí, aby na těch svých nejistých nožkách pokračovala dál. Béžová vlčice nakonec dala na mé rady a ten divočák ji přeci jen nedala a šla si kousek z něj odtrhnout. Když jsem se ohlédla na své drobné, vychrtlé tělo, uznala jsem, že až budu mít čas, měla bych se jít najíst také, nebo tuhle zimu nepřežiju bez újmy na zdraví. A to by při hlídání vlčat byla velká indispozice. Pak bych jim nestačila a nebyla bych zrovna vhodná pečovatelka, což už jsem možná nebyla teď.
Meadow nabídla maso i malé a vysvětlila mi, že byla kdysi pečovatelka také. Rozzářeně jsem na ni pohlédla. „Vážně? Tak ti snad nebude vadit, když si sem tam přijdu pro radu?“ Zeptala jsem se se zájmem. Matka mi toho povídala dost, ale vzhledem k tomu, jak se o nás starala ona sama, jsem předpokládala, že toho vím asi tak málo, jako jsem předtím věděla o životě, o smečce a o lovu. Všechno jsem se učila za pochodu. Matka mi v podstatě do života nepřinesla nic moc užitečného. Přesto jsem toužila po tom, abych vlčatům, jak těmhle, tak jednou těm svým, mohla dát do života co nejvíce užitečných zkušeností a nikdy je nezanedbávala tak, jako matka nás.

// Je to takový o ničem, ale jsem rozptylována. :D

1) Naxther
2) Deliven
3) Meinere
4) Haruhi
5) Kishan
6) Arcanus
7) Elisa
8) Megan
9) Etney
10) Darkallain

Očividně jsem Meadow překazila svou otázkou plány. Omluvně jsem se na ni usmála, a když jsem zpozorovala, že Awnay přestala být zaujata mým přívěškem a někam se vydala, natáhla jsem směrem k ní tlapku, ze které jsem udělala pro malou něco jako barikádu, aby nemohla jít pryč. Ty malé kouličky chlupů se mi hrozně líbily. Byla jsem z nich unešená. Nemohla jsem si pomoct, ale srdce mi stále tlouklo radostí, když jsem jim mohla věnovat svůj čas. Když začala béžová vlčice mluvit, zaujatě jsem na ni pohlédla. Pak jsem přikývla, že rozumím. „Oba jsou moc fajn. Mám radost, že tohle místo je mi domovem. Nikdy jsem nic jako svůj domov pojmout nemohla, tohle je taková úleva,“ vydechla jsem s mírným úsměvem a málem vylétla až na strop, když se mi Awnay zakousla do prstu na tlapce. Naštěstí jsem s sebou jen škubla. Zazubila jsem se. „Ty jsi teda uličnice, to ti povím!“ Prohlásila jsem pobaveně a nadzvedla čumák, aby na mě Etney nedosáhl při dalším jeho siláckém útoku. Vypadalo to, že s nimi bude ještě zábava.
Nabízela jsem Meadow divočáka, ale ona mi odpověděla, že je jí hloupé brát si od smečky jídlo. Vstřícně jsem se usmála. „Od toho to tu je. Je přeci škoda, aby se to tu zkazilo, no ne?“ Prohlásila jsem vesele. „Ale pokud ti to je opravdu tolik proti srsti, mohla by ses jít podívat ven. Možná kluci ještě nevyrazili,“ poradila jsem jí, zatímco jsem si Awnay přitáhla blíže k sobě, abych ji mohla zahřívat. Na rozdíl od Etneye se začínala uklidňovat a chtěla se mi čumákem zavrtávat do srsti na krku. Nebo možná hledala můj přívěšek, aby ho mohla opět žužlat. Etney momentálně pořádal útoky na mou bílou tlapku. Pozorovala jsem se zájmem obě vlčata, abych si co nejlépe zapamatovala jejich chování a vyvíjející se povahové rysy.

Béžová vlčice mě hned pozdravila. S úsměvem jsem naklonila hlavu do strany a jala se pozdravit ještě jednou, extra pro ni, aby se neřeklo, že byl můj předchozí pozdrav mířený jen na Elisu a já nevypadala víc neslušně, než jsem byla. Elisa mi ihned dala najevo, že mi to moc trvalo, na což jsem jen mlčky a podřízeně přikývla, protože měla přeci jen pravdu. A i kdyby neměla, neměla bych kuráž jí odporovat. Alfa oznámila, že si potřebuje něco zařídit a mám se postarat o vlčata. Nadšeně jsem se zazubila a po tom, co Elisa pověděla, jsem se zasmála. „Dám na ně pozor, Eliso,“ ujistila jsem ji s neutuchajícím pobaveným úsměvem. Alfa se pak vytratila a já se ujala Awnay. „Nazdar, mladá dámo,“ špitla jsem jemně a pohlédla na béžovou vlčici, která se mi představila jako Meadow a potvrdila, že je zde nová. Pak vstala a předala mi i Etneye. Usmála jsem se na ni a tlapkami jsem si udržovala obě vlčata u sebe.
„Jak se ti tu líbí, Meadow?“ Zeptala jsem se jí s nepředstíraným zájmem, zatímco jsem skláněla hlavu k Etneyovi, který se snažil o něco jako útoky na můj čumák, snažil se kousat a drápat. Sem tam jsem ho velice jemně odstrčila, ale ne v náznaku toho, aby toho nechal, ale aby si užil taky nějakou tu zábavu a vzal to jako boj. Přeci jen to byl samec a ti se rádi rvali, ne? Nepřestávala jsem se usmívat, ocasem jsem zametala zem sem a tam a v zelených očích mi nadšeně jiskřilo. Na tuhle chvíli, kdy jsem mohla trávit čas s prckama, jsem se hrozně těšila. Awnay se nejspíš už vyřádila na Elise a pouze nevinně ocucávala můj náhrdelník, čímž mi připomněla, že ještě vůbec něco takového na krku mám. „Kluci šli lovit, ale kdybys měla velký hlad, je tam ještě ten divočák,“ poradila jsem Meadow, protože se zmiňovala o jídle.

// <- Asgaar

Když jsem procházela tmavou chodbou, dávala jsem si tentokrát pozor na své tlapky. Nechtěla jsem si i dnes nabít čumák, solidně to tu klouzalo. Podlaha byla chladná a studěla mě na polštářcích. Vládl tu klid, ovšem něco se mi nelíbilo. Cizí pach. Neznala jsem ho, ale nepanikařila jsem. Pokud tu byl, nejspíš byl vítaný. Nepředpokládala jsem, že by cizího a nebezpečného vlka pustili kluci do jeskyně za Elisou a k vlčatům. Snad by to nikdo z území nedovolil. Pokračovala jsem tedy dál, dokud jsem nedorazila do velké jeskyně, kde byly stále zbytky z divočáka. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, ačkoliv jsem byla kost a kůže. Zastříhala jsem ušima a tiše se vydala k jeskyně, kde by měla být Elisa s vlčaty a taky nejspíš její návštěva.
Opatrně jsem nahlédla. „Ahoj,“ zazubila jsem se přátelsky a očima překontrolovala situaci. Awnay byla u Elisy a očividně ji zlobila, Etney byl u vlčice, kterou jsem neznala. Můj zrak padl na ni. Byla béžová, měla modré oči a ve stejné barvě i odznaky. „Já jsem Laura…. Ty tu musíš být nová, hm? Vítám tě,“ usmívala jsem se bez ustání a zase ulpěla pohledem na prccích. Vstoupila jsem do jeskyně více, jak jen na půl tlapky a zasněně jsem si povzdechla. „Rostou jako z vody, Eliso!“ Prohlásila jsem nadšeně k šedé vlčici. Nechtěla jsem se k nim nijak extra hrnout, abych je nějak neděsila, ale i tak bych si s nimi ráda hrála. „Potřebuješ s něčím pomoct? Omlouvám se, že jsem nedorazila dříve. Zdržela jsem se u něčeho mimo les,“ objasnila jsem jí. Pořád jsem mlela pantem. Sotva jsem přišla a vsadila bych se, že obě vlčice mě už musely mít dost. Ani tahle myšlenka mě ovšem neodvrátila od toho, aby tu aspoň chvíli byla a kochala se vlčaty. Také bych se ráda dozvěděla, kdo je tahle béžová vlčice, zda je členkou, nebo je na návštěvě a případně se s ní seznámit. Ale tak to znáte, já bych se seznamovala s každým, starý špatný zvyk. Špatný jak pro koho, samozřejmě.

// <- Řeka Midiam

Když jsem vbíhala mezi stromy, začala jsem se zcela uklidňovat. Byla jsem zase doma, v bezpečí a s ostatními. Se spokojeným úsměvem jsem klusala dál lesem. Nevnímala jsem zimu, pouze ten dobrý pocit plný uvolnění. Byl krásný pocit, mít se kam vrátit. To vědomí, že jsem někde vítána, mě hřálo u srdce více, než si kdo dovedl kdy představit. Nic mi tu nescházelo. Možná dvě dobré kamarádky, ale jak se říká, vlk nemůže mít úplně všechno. Předpokládala jsem, že Haruhi i Megan se mají také dobře, ač mi chyběly. Také jsem si uvědomila, že bych již měla jít za Haruhi, podívat se na její vlčata. Ale teď tu byla ta Elisina. Musela jsem se první věnovat jim a na ta cizí jashinužel nebyl čas. Bylo mi to na jednu stranu líto, na druhou stranu jsem už tak s plněním svých povinností měla skluz. Cítila jsem, dle pachů, že můj partner, bráška i alfák jsou venku. Takže v jeskyni zůstala jen Elisa a vlčata. Nejspíš byl čas ji vystřídat, pokud o to bude stát.
Za nedlouho jsem dorazila k úkrytu, kde všichni vlci stáli. Očividně něco chystali. Začala jsem nadšeně vrtět ocasem, vyrazila jsem k Naxtherovi, kterého jsem celého na čumáku oblízala, to samé jsem udělala i Delivenovi, který očividně ulovil lišku. Strčila jsem do něj bokem, abych mu dala najevo, že provedl dobrou práci a řítila jsem se i k Arcovi, očividně s úplně stejným úmyslem, jako u obou předešlých vlků. Obdarovat ho pár lízanci. Počkat, počkat, počkat! Začalo mě alarmovat moje vědomí a já se před statným vlkem prudce zastavila, ačkoliv takové drcnutí mým drobným tělem by s ním nejspíš nic moc neudělalo. Nevinně jsem se zazubila a i nadále vrtěla ocasem. „Ahoj!“ Prohlásila jsem, jako kdybych chtěla zakecat svůj předešlý úmysl. Ale stejně mi ta radost, že je vidím, dokonce všechny tři, šla vidět na očích. Nemohla jsem si pomoct, ale Arcanus nám poskytnul domov a tak nějak mi právě ukazoval, co to znamená pojem „otec“. Nikdy jsem žádného otce neviděla. Ani svého. Měla jsem tohoto vlka ráda, aniž bych si to kdykoliv předtím uvědomovala. Prohlédla jsem si všechny tři.
„Nevím, co máte v plánu, ale dejte na sebe pozor! Já prahnu po tom vidět vlčata, pokud mi to Elisa dovolí, takže se uvidíme později, ano?“ Pověděla jsem nadšeně a vběhla do jeskyně.

//-> Siccumské jeskyně

//<- Močály

Po cestě jsem i nadále přemýšlela nad Proxym. Mrzout mrzutá, pomyslela jsem si s povzdechem, ovšem stále jsem se jemně usmívala. Nejspíš jsem měla dobrý pocit, že se vracím zpět domů. Vedle toho vlka jsem byla stále napjatá, ale momentálně ze mě veškeré napětí opadlo. Těšila jsem se do Asgaaru, na Naxthera, Delivena a vlčata. Navíc jsem se potřebovala uklidnit, potřebovala jsem zjistit, že je Ashe v pořádku. Zastavila jsem se u řeky. Rozhlédla jsem se, protože jsem nevěděla, kde přesně jsem ten svůj provizorní most vytvářela. Řekla bych, že víc na jih, uznala jsem nakonec a rozcválala se ke stromu, který sloužil jako most.
Netrvalo dlouho a já ho našla. Spokojeně jsem se usmála a vydala jsem se přes něj. Dávala jsem si ovšem pozor, nechtěla jsem riskovat pád do té ledové vody. Asi bych to nerozdýchala a na místě zmrzla jako rampouch, který se v zimě vytvoří na nějaké větvi stromu. Děsila jsem se touhle představou natolik, že jsem přes kmen lezla rychlostí hlemýždě. Ale nakonec jsem se přeci jen dostala na druhou stranu. Hlasitě jsem si oddechla a už zbývala jen jediná věc. Dostat se bezpečně přes les do úkrytu. Vběhla jsem s nadšením mezi stromy.

//-> Asgaar