Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále stejně zděšeně jsem svého partnera pozorovala, když mi vykládal o té děsivé samotce. „A-ale to přece… To ne… Já to nechci!“ Vyhrkla jsem a přitulila jsem se k němu ještě více, jako kdyby pro mě snad někdo měl každou chvíli přijít a na tu samotku mě odvláčet. Navíc představa, že bych nemohla být s vlčaty Elisy mě pak děsila o to víc. Za prvé by mi ti rošťáci chyběli, za druhé, nemohla bych plnit své povinnosti pečovatelky, což by mělo za následek, že by si mě Elisa nejspíš pěkně podala. Navíc jsem si vzpomněla na to, jak měl minulý rok Naxther z jara rýmu a myslím, že taky sem tam kýchl. A zrovna v dobré náladě z toho tenkrát nebyl. Naštěstí mě ale můj drahý ujistil, že by se mnou byl, což mě aspoň trochu uklidnilo. Přeci jen, když jsem měla jeho, měla jsem všechno. Obdivně jsem na něj koukala. Byl pastvou pro mé oči, které jsem na něm mohla nechat. Láskyplně jsem se otřela hlavou o jeho krk a překvapeně zamrkala po jeho informaci, že po skoku do vody v zimě jeden vlk zahynul. Hned jsem si vzpomněla na Delivena a trochu mě to vyděsilo, každopádně můj bráška byl živ a snad i zdráv.
„Vážně? Ode dneška se vodě vyhýbám obloukem!“ Prohlásila jsem a vzpomněla si na něco pro mě důležitého. „Héj! Víš co se mi povedlo? S Ashe jsme někam šly a v cestě nás zastavila řeka… Nevěděly jsme, jak ji projít a já to vyřešila svou magií!“ Začala jsem se mu chlubit. „Nechala jsem vyrůst strom, ze kterého jsem následně přes řeku udělala most. Páááni, řeknu ti, že se to opravdu povedlo! Ale byla jsem pak unavená,“ přiznala jsem s důležitým pokývání, zatímco jsem se k němu i nadále tulila. „A pak jsme taky potkaly nějakého vlka, co se asi dost špatně vyspal. Ergo Proxy se jmenoval… Nemluvil moc pěkně, tak jsem mu svázala tlamu kořenem. Dobrý, viď?“ Chvástala jsem se nadšeně. Vždy jsem Naxthera obdivovala v používání jeho magií a byla jsem momentálně moc nadšená z toho, že jsem se to naučila také. Samozřejmě opět díky němu.

Zazubila jsem se a pokývala hlavou. „Říkala a stále na tom trvám,“ pověděla jsem a opětovala mu pohled do očí. Přitažlivé a hluboké. Jemně jsem se usmála a naklonila hlavu do boku, jako kdybych se ptala na nějakou otázku, přičemž nebyla žádná nahlas vyslovena. Potom mi odsouhlasil, že to ví a připomenul tu vtipnou událost. Zasmála jsem se a kývala horlivě hlavou. „Ano, ano, říkáš to správně, přesně tak to bylo,“ přitakala jsem. Ale pak mě vyděsil nějakou samotkou. Vytřeštila jsem očka a snažila se co nejvíce narovnat tak, abych se aspoň trochu mohla vyrovnat výšce, ale… Nějak mi to nešlo. Možná bych se měla naučit levitovat, či něco podobného, abych vypadala někdy aspoň trochu machersky a mohla se na někoho dívat z výšky, protože jsem ještě nepotkala nikoho, u koho bych mohla sklánět hlavu, pokud tedy nepočítám Awnay s Etneyem, ale vzhledem k výšce jejich rodičů jsem si byla jistá, že mě i oni časem přerostou.
„Říkal si něco o samotce?! To bych nevydržela!“ Vyjekla jsem zděšeně a stejně tak jsem na něj i koukala. Samozřejmě jsem na něm stále byla namáčklá, což pro něj mohlo být trochu děsivé, protože jsem kromě koukání do jeho očí nedělala nic… A tedy kromě omezování osobního prostoru. „To nemůžeme Dovolit, Traxi! Jdu se o tebe okamžitě zahřát!“ Sdělila jsem mu, přerušila náš oční kontakt, pořádně ze sebe oklepala sníh a přitiskla jsem se svým bokem o ten jeho. Stále stejně vystresovaně jsem na něj pohlédla. „Pomáhá to? Už nemusím na samotku?“ Zakňučela jsem a neklidně ve sněhu přešlápla.
Povídal mi něco skrze lovy, na což jsem přikývla. „Já to chápu… A kdybych byla na samotce, ty bys mi nemohl donést ani jídlo?“ Momentálně jsem byla asi jako dítě před kontrolou doktora, které neustále mělo otázky typu: „A co když budu nemocný, stane se to…?“ A přesně tak stejně jsem měla i vytřeštěný obličejík.

Hned mě krotil s tím, že mu umrzne čenich, čemuž jsem se musela zasmát. „Promiň, promiň, nějak se mi seběhly sliny, když jsem tě uviděla,“ zazubila jsem se a pozorovala zelenkavýma očima, které celé zářily, jak se snaží si ulepenou srst otřít. Měla jsem chuť své dílo napravit, už jenom kvůli představě, že na líci bude mít zamrzlou srst s rampouchy, naštěstí jsem jej tohoto „utrpení“ ušetřila. První začal trochu negativně s řečí o sněhu, ale jeho závěr, že má zimu rád, se mi líbilo. Usmála jsem se. „To já také, v zimě jsme se poznali,“ pověděla jsem spokojeně a přivřela očka při jeho oblíznutí. Nakonec jsem mu ustoupila, aby mohl vstát a neprochladl. Zaujala mě ovšem jeho další odpověď. Zvídavě jsem zastříhala ušima.
„Potom? A co provedeme teď?“ Zeptala jsem se nadšeně a začala čumákem prohrabovat sníh. „Budeme si hrát ve sněhu? Válet se ve sněhu? Dovádět ve sněhu, válet se ve sněhu, házet po sobě sníh? A už jsem se ptala, jestli se ve sněhu budeme válet?“ Vychrlila jsem na ně a ďábelsky se zazubila. Hned na to jsem se opravdu rozvalila a začala se ve sněhu válet. Nebrala jsem ohledy na svou jemnou, řídkou srst, která lehce promokne. Však já se zahřeju neustálým pohybem, vykonávala jsem ho dost. Zadrhla jsem se ve válení, když mi začal povídat o Delivenovi. Prý že tu lišku divně stáhl z kůže a celkově mu připadá jako štěně. Tentokrát jsem se usmívala přímo andělsky, vstala jsem a nalepila jsem se na něj, hledíc mu hodně z blízka do očí. „A ty sis ještě nezvykl ode mě?“ Cenila jsem při úsměvu zuby jako jehličky a stále kmitala ocasem, přičemž jsem neustupovala.

Ashe byla hodně nadšená, že je Deliven v úkrytu, poděkovala a hned se za bráškou řítila. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že měl Deliven někoho takového. Aspoň se nemusel cítit osamělý, když jsem plnila své povinnosti a nebo byla s Naxtherem. „Nu, tak se mějte!“ Prohlásila jsem k těm dvěma vesele.
Vyřítila jsem se dál do lesa a po chvíli prudce zabrzdila. Samozřejmě, nebyla bych to já, kdyby mi nepodklouzly zadní tlapky. První jsem kecla nedobrovolně na zadek a poté se za ním zřítil na zem i zbytek těla. Hned jsem se zazubila, vstala a oklepala ze sebe sníh. Pocítila jsem zimu, ale ani to mě neodlákalo od toho, abych měla dobrou náladu a vydala se hledat svou milovanou druhou polovičku, jelikož mi za tu dobu, co odešel na lov, a já šla hlídat vlčata, scházel. Zvedla jsem hlavu a zavětřila jsem. Jeho líbeznou vůni čokolády jsem rozpoznala hned při prvním okamžiku, kdy se mi dostal do čenichu. Zamávala jsem ocasem a rozeběhla jsem se směrem, odkud jsem jeho osobitou vůni cítila. Jako vždy jsem nedbala na opatrnost a kluzká zem mi momentálně byla naprosto ukradená. Důležité bylo, abych se k němu dostala co nejrychleji.
Jeho tmavý kožich byl vidět již z dálky. Na bílém podloží ho prostě nešlo přehlédnout. Začala jsem se usmívat rozzářeně jako Vánoční stromeček. „Traxí!“ Vypískla jsem nadšeně a doběhla k němu. Povalila jsem jej na zem a pořádně mu oslintala tvář. Pak jsem se nadšeně zazubila a naklonila hlavu do strany. „Jak se ti líbí sníh, můj drahý?“ Zeptala jsem se ho okamžitě, vrtíc šílenou rychlostí ocasem. Možná, že se mu nelíbil, když jsem jej v něm právě vyválela. Ale co by mi neodpustil, že? „Vlčata již chodí a promlouvají prvními slůvky! Jsou ták sladká! Měl bys je někdy hlídat se mnou, je s nimi spousta zábavy,“ sdělila jsem mu nadšeně rovnou i s mým návrhem. „A co lov, jak vám šel? Všimla jsem si, že ani Delču neminul úspěch, myslíš, že by jednou mohl být tvá pravá tlapa při lovech?“ Zeptala jsem se ho a do toho několikrát prosebně zamrkala.

//Vražedná post dvojka je tu.

//<- Siccumské jeskyně

Když jsem vycházela z jeskyně, neměla jsem moc dobrou náladu. Měla jsem o Delivena starosti. Kdo ví, na co zase myslel, hlupáček můj, pomyslela jsem si a zastavila jsem po pár metrech chůze. Pociťovala jsem mírnou bolest zad a táhly mě všechny čtyři tlapky. Musím to protáhnout, uznala jsem ihned a zvedla jsem hlavu ke korunám stromů. Zavětřila jsem a pro mou obrovskou úlevu ucítila pach Ashe, který zde byl přítomný. Padl mi kámen ze srdce a hned jsem se za jejím pachem rozeběhla. Snažila jsem se co nejrychleji, zaprvé, kdyby se náhodou vydala za Delivenem a netušila, že je vlastně v jeskyni, za druhé, abych se pořádně protáhla a všechny ztuhlé svaly rozhýbala. Pak jsem zahlédla šedou vlčici stát společně s nováčky. Očividně je žádala o pomoc a m to všechno začalo dávat smysl. „Ashe!“ Zavolala jsem na ni.
Přiběhla jsem k nim a zastavila. „Ahojte,“ pozdravila jsem jak ji, tak nováčky, které jsem obdarovala krátkým úsměvem. „Deliven je v úkrytu. Očividně touží po tvé společnosti, měla bys za ním jít, než půjde on za tebou,“ poradila jsem jí, no spíše jsem ji prosila. Věděla jsem, že bráška je dost velký blázen na to, aby šel ven, ale to jsem nechtěla. Potřeboval být teď pořádně v teple. Byla jsem si jistá, že tam to teplo má, ovšem nebyla jsem si jistá, jak dlouho tam vydrží. Obzvlášť bez ní. Očividně mu přirostla k srdci. I já jsem ji měla ráda a to jsme se moc neznaly. Už jsem ji brala tak nějak za nepředstavitelnou součást vlků kolem mě. Pohlédla jsem na vlčici s vlkem, se kterými jsem se nestihla seznámit. „Mimochodem, jsem Laura, místní delta… Kdybyste potřebovali s něčím poradit, neváhejte mě vyhledat,“ nabídla jsem jim vřele a stejně tak jsem se usmála.

Spala jsem nerušeně, sladce. Byla jsem unavená jako nikdy a to mělo za příčinu, že jsem usnula jako špalek. Probudilo mě až volání. Nebylo na mě, ale byl to hlas Delivena a to stačilo. Zrovna se snažil vstát, ovšem nepovedlo se mu to a upadl zpět. Položila jsem přes něj hlavu. „Pšššt, Delčí, spi,“ pověděla jsem mu konejšivým tónem. Chtěla jsem ho uklidnit, ale hlavou mi začaly vířit neklidné myšlenky. Deliven volal Ashe. Ta s ním nebyla, ale byla jsem si jistá, že s ním směrem k řece odcházela. To nebylo moc fajn. Nikde poblíž brášky nebyla, když jsme tam byli a já jsem se jen marně snažila rozpomenout, zda jsem její pach cítila při procházení lesem. To sotva. Jen ztěžka jsem dýchala, natož tak větřit.
Deliven skutečně usnul. Zavřela jsem tedy očka, ale již jsem nespala. Prospaná jsem byla dobře. Doufám, že tohle přežije ve zdraví, pomyslela jsem si úzkostně. Kdyby onemocněl, bylo by to špatné… Ovšem postarala bych se o něj. Jen… Už bych neměla tolik času na vlčata a už vůbec ne na Naxthera, pohlédla jsem k vlčatům, když jsem krátce otevřela oči. Jinak jsem dál, tulíc se k bratrovi, odpočívala. Dokud jsem nezaslechla jeho hlas. Zdál se být zmatený, ale tentokrát klidnější, než předtím. „Jsem tu s tebou,“ ujistila jsem ho ihned a natáhla se přes jeho tělo, abych mu mohla oblíznout čumák. „Jsi ve smečkovém úkrytu. Odnesla jsem tě sem, byl jsi na kost promrzlý,“ vysvětlila jsem mu v krátkosti. Ani jsem se ho nemohla zeptat, co to sakra vyváděl. Zaplavovalo mě až moc lítosti, než abych jej mohla kárat a něco mu vyčítat. Navíc, třeba za to ani nemohl, kdo ví?
Vstala jsem a vyhledala jednu volnou kožešinu. Tou jsem Delivena přikryla. „Budeš tu ležet, jasný? Jakmile se někam hneš, roznesu tě v zubech,“ pověděla jsem mu varovně. „Musíš se pořádně vzpamatovat, takže žádné chození do zimy,“ pověděla jsem mu ihned panovačně. Přišla jsem k posledním zbytkům z kance a donesla mu kus až pod čumák. „Jen se najez a dál lež, pošlu ti sem Ashe,“ šeptla jsem mu ještě do ucha, otřela se o jeho krk mazlivě hlavou a vydala jsem se zase ven.

//-> Asgaarský hvozd

// <- Řeka Midiam

Tahat Delivena přes celý les bylo něco, co mě málem naprosto odrovnalo. Začínala jsem díky němu být mokrá také, ale zima mi rozhodně nebyla, spíš naopak, bylo mi neuvěřitelné horko. Sem tam jsem cítila, jak ze mě sklouzává, tudíž jsem se ho nějak pokaždé pokusila jej tak nějak dostat do původní polohy. Překonat celý les pro mě byla neuvěřitelná námaha. Ale strach o Delivena mi nedovoloval zpomalit, nebo zastavit, abych si oddechla. Proto jsem před jeskyní málem lehla úlevou, ale ještě nebylo vyhráno. Vstoupila jsem s ním do chodby a chudák Deliven si sem tam otřel o zeď čumák, či o ní drcl packou. Snažila jsem se jít opatrně, ale samozřejmě to moc nešlo. Každopádně jsem začala pociťovat teplo, v mém případě absolutní horko. Postupovala jsem chodbou dál, dokud jsem nedošla do hlavní jeskyně. Ale já potřebovala dostat bráchu k ohni, aby se hned ohřál a uschl. Nevím, jak se mi to povedlo, ale nasoukala jsem ho tam, kde byla Elisa, Meadow a vlčata. Opatrně jsem Delivena položila kousek od ohně.
„O-omlouvám… se,“ vydechla jsem a popadala dech. „Nejspíš spadl… Do řeky… Musí se hned… Ohřát,“ vysvětlila jsem přerývavě spíše Elise, kdyby jí náhodou vadilo, že je v jeskyni společně s vlčaty. Klepaly se mi nohy samou únavou, a proto jsem nevydržela dlouho stát a ulehla jsem hned vedle Delčího. Na toho jsem se přitiskla, abych mu dodala ještě teplo svého těla. Pohlédla jsem na Awnay a Etneye. Věnovala jsem jim znavený úsměv, přičemž se mi klížila očka. Netrvalo dlouho a usnula jsem.

//Manipulace povolena

Daikon mi odpověděl, že si myslí, že by mě zvládl do vzduchu vyzvednout a tak také učinil. Náhle jsem se ocitla všema čtyřma nad zemí. „Wohou! Tak to je skvělé!“ Prohlásila jsem a zkusila ve vzduchu udělat pohyb úplně vším, co jsem mohla. A zkusila jsem i chůzi, což samozřejmě nešlo. Poté mě pustil a já jsem na něj okouzleně pohlédla. „Líbilo! Děkuji, byla to paráda!“ Prohlásila jsem okouzleně a ještě pořád nemohla z hlavy dostat ten zážitek. Daikon ovšem neváhal vrátit mi lichotku a ačkoliv jsem se zase mírně zastyděla, musela jsem se zasmát. „Díky, díky… Mám takový pocit, že za chvíli budu vrážet čumákem o slunce… Které nesvítí!“ Smála jsem se se. Pak jsem vybírala Daikonovi špínu ze srsti, ovšem všimla jsem si mého brášky, který bezvládně ležel u řeky. Hned jsem k němu běžela a volala si Daikona na pomoc.
Deliven mi neodpovídal. Na nic. Šťouchla jsem do něj čumákem. „Delivene, pověz mi něco,“ vyzvala jsem ho ještě poměrně klidně, ale pak jsem věděla, že bych neměla otálet. Pohlédla jsem do modrých očí mého nově získaného kamaráda a v očích mi musela jít poznat, jak moc velký strach o svého sourozence mám. „Daikí, nemůžu tě teď vzít do smečky jenom tak bez ohlášení,“ vysvětlila jsem mu s lítostí a začala jsem se soustředit. Ze země vedle Delivena vyrašil kořen. „Ale slibuji ti, že hned, jak budu moct, tak tě vyhledám, abychom mohli pokračovat v našich cestách, ano?“ Nechala jsem ovinout kořen kolem bráškova zesláblého těla. „Ráda jsem tě poznala, jsi moc fajn!“ Prohlásila jsem pak ještě k vlčkovi, jemně se na něj usmála, ač ve spěchu a nechala si Delivena položit na hřbet.
Zamrkala jsem pod jeho vahou, ale musela jsem to zvládnout. Malátným, ač rychlým krokem jsem se vydala do lesa, snažila jsem se pospíchat, ač jsem po pár metrech popadala dech a podlamovaly se mi nohy, přesto jsem bojovala o každý metr a dokonce se snažila i zrychlovat. „Neboj se, brzy… Tam dojdeme!“ Hlesla jsem k bráškovi.

//-> Siccumská jeskyně přes Asgaarský les

// <- Východní hvozd

Přišla řeč i na mé bratry, Daikon se ptal na jejich jména. Mírně jsem se usmála. „Deliven a Meinere,“ prozradila jsem mu naprosto uvolněně. Navzdory všemu, oba jsem měla stále ráda. Všichni jsme chybovali, stejně tak sourozenci vůči sobě. Deliven mě stále zbožňuje a Meinere nenávidí, dodala jsem ještě ve své hlavě. To už jsem Daikonovi říkat nechtěla. Za svou chybu vůči Meinymu jsem se styděla, ačkoliv on nebyl ochotný vzít žádnou omluvu, ano vysvětlení, což mě mrzelo. Každopádně jsem vůči svému společníkovi nedala nic najevo, nebyla jsem na projevování smutku zvyklá.
Následně jsem na Daikona pohlédla s překvapeně vyvalenýma očima. „Zvednout do vzduchu?! Wow! Zvládl bys to i se mnou? Mohl bys to zkusit! Zní to vážně… Extrémně!“ Zvolala jsem vzrušeně, jako dítě, co právě vidělo nějakou atrakci a hrozně moc by na ni chtělo jít. A do toho jsem samozřejmě i značně mávala ocasem. Následně pověděl, že se mu barva očí hodí ke kožuchu, s čímž jsem samozřejmě hned nadšeně souhlasila. „To musím souhlasit! Krásně ladíš!“ Nevím, kde se ve mně tolik lichotek bralo. Nelichotila jsem pomalu ani svému partnerovi a vlku, kterého jsem znala pár hodin, jsem skládala jednu poklonu za druhou. A to jsem, prosím, byla poměrně stydlivý typ! Náhle Daikon klopýtl a upadl. Snad i mě se naježila srst ve strachu o jeho pečlivě obstarávaný kožíšek. „J-jsi v pořádku?“ Vyhrkla jsem hned a sledovala jsem ho. Očividně se ale rychle sebral a pokračoval dál, tudíž jsem s ním zase srovnala tempo. „Pomůžu ti to z toho kožichu obrat, co ty na to?“ Navrhla jsem a podívala se do jeho očí.
Šli jsme již podél řeky a i on si vychvaloval moji společnost. Rozpačitě jsem na něj pohlédla a vděčně se usmála. Pak jsem pokračovala déle na jih, ale můj domovský les byl již po naší pravé straně. „Pohlédni, přes řeku, ten les, to je náš smečkový,“ sdělila jsem mu hrdě. „Když půjdeme více na jih, bude tam můj osobní most na druhou stranu,“ zazubila jsem se a pokračovala dál. Nakonec jsme k němu dorazili. Byl to strom, který byl přehnutý přes řeku. Má práce, na kterou jsem byla hrdá. Přistoupila jsem k Daikonovi a začala z něj sundávat jehličí a drobné klacíky. „Tak ukaž…“ Chtěla jsem mu ještě nějak pomoci, než se naše cesty rozdělí. Ovšem… Zarazila jsem se… Nedaleko, na druhém břehu, jsem zahlédla něco hnědého… Vlk… Můj bráška. Deliven!
První ve mně hrklo, rozbušilo se mi srdce, přelítla ten strom přes řeku až nebezpečně rychle a nabrala jsem sprint k Delčímu. „Deli! Co se ti stalo… Jsi celý promrzlý! Ty… Tys spadl do řeky?!“ Zhrozila jsem se a věděla, že svého sourozence musím dopravit hned do tepla. „Daikí! Pojď mi prosím pomoct!“ Zavolala jsem na společníka zoufale.

//<- Narvinijský les

S pobavením jsem sledovala Daikona, jak se snaží jít tak, aby se neumazal od bláta. Zatímco já jsem šla bez zábran takřka jako tank, on si opatrně vybíral vhodné cestičky. Na druhou stranu jsem věděla, jak moc se snaží o svůj kožich pečovat, takže jsem jej za to nijak neodsuzovala. Nechápu proč, ale mnoho vlků si na svůj kožich dávalo sakra pozor. Pak pověděl, že nikoho s magií země nevzpomíná. Usmála jsem se. „Také jsem jich zde moc neviděla, ale oba moji bráškové ji mají také,“ pověděla jsem mu s úsměvem a pokračovala dál v cestě. Nějak jsem v kostech cítila, že jsme kousek od Asgaaru, což mi připomnělo mé povinnosti. Hned tu myšlenku zahnal můj společník otázkou na mou magii. „Abych pravdu řekla, ještě moc netuším. Zatím se mi povedlo nechat vyrůst pár květin, dokonce jeden strom a jedním velkým kořenem jsem svázala jednomu hromotluckému vlku tlamu… Byla jsem jednou takhle na procházce se svou smečkovou kamarádkou a narazily jsme na dost protivného vlka. Měl plno urážek a nepěkných řečí, tak jsem to vyřešila po svém,“ kdybych mohla, pokrčím rameny, že je to naprostá hračka, ale i tak to z mého tónu hlasu vyznělo. Pak jsem zvídavě pohlédla na něj. „A ty? Co dokážeš?“ Zeptala jsem se a zastříhala dychtivě ušima. Věděla jsem, co umí magie větru, ale jen z části. A mě právě zajímal tenhle vlk, ne magie cizích vlků, jinak bych se samozřejmě neptala.
Nadšeně jsem přikývla, jakmile došlo na téma vlčat. „Je s nimi sranda! Jsem jejich pečovatelka… Což mi připomíná…“ poklesla jsem tónem hlasu a pokračovala v řeči. „Že se budu muset nejspíš vrátit brzy, kdyby mě bylo u nich potřeba,“ povzdechla jsem si, ovšem s jemným úsměvem, takže jsem tak dávala najevo, že mi bude líto se od Daikona oddělit tak brzy, na druhou stranu svou povinnost neberu jako přítěž, ale mám to ráda. Také stejně optimisticky, jako já, potvrdil, že v přátelství to bránit nebude. Vesele jsem se zazubila a ocas rozkmitala ještě více. „Tak když už tedy nebudu vědět, kde budeš sídlit ty, tak ti ukážu, kde sídlím já, abys věděl, kam jednou přijít, abys mi mohl ukázat svůj nový domov!“ Navrhla jsem mu svůj, samozřejmě skvělý nápad. Pak se opravdu rozpovídal o jeho cestě.
Pozorně jsem ho poslouchala. Mluvil pěkně a pověděl, že kdyby měl nějaký cíl, nemusel by potkat ani mě. Pokývala jsem hlavou, že má pravdu a naprosto souhlasím, takže jsem se v podstatě dozvěděla, že jeho cesta je taková, že nemá určitý cíl, ale dostane jej od toho, co potká. Pak se zeptal na mě. Usmála jsem se. „Původně jsem se běžela proběhnout, támhle nahoru,“ kývla jsem hlavou směrem k Vyhlídce, která šla skrze stromy vidět. „Chtěla jsem se jen protáhnout, ale poznat, vlka, jako jsi ty, je super odreagování!“

//-> Řeka Midiam

//<- Řeka Kiërb

Pověděl mi, že jeho oči značí magii vzduchu. Ještě jednou jsem se na ně řádně zaměřila, abych si zapamatovala jejich odstín barvy a jednou to mohla porovnat s vlkem, co by vlastnil magii vody. Ačkoliv jsem si teď úplně tak nemohla nikoho vybavit. Možná Meadow? Ta má modré oči, budu to muset prozkoumat, uznala jsem a na jeho pochvalu, kterou mi opětoval, jsem se rozpačitě usmála. „Také děkuji, ano, mocná a nádherná země,“ potvrdila jsem jeho slova s řádnou hrdostí. Milovala jsem ten živel, a když jsem o něm mluvila, šlo to na mě vidět. Nevěděla jsem sice, co se svou magií všechno zmůžu, ale věděla jsem, že krásné věci. A hodlala jsem to ještě dost zkoumat, jen zatím nebylo moc příležitostí. Energii jsem si prozatím vybíjela na jiných věcech, jako třeba nevinné proběhnutí kamsi na převysoké kopce, sklouzávání ze svahu a napadání neznámých vlků, jako byl třeba tady Daikon, který už mi samozřejmě tak moc neznámý nebyl. Jasně, neznali jsme se kdo ví jak, ale aspoň jsem již věděla, že mi neublíží a je ochotný si se mnou povídat, přičemž mi i nabídl společné cestování. Tak jsme zrovna skončili v tomhle lese, kráčejíc stále podél řeky, ke které jsem zamířila původně, takže jsem byla zvědavá, kam nás její tok zavede.
Hned na to přišla další lichotka a to už jsem snad myslela, že se propadnu do země, což by možná za pomocí mé magie přeci jen šlo. Oh, že mě to nenapadlo! Mohu dělat i praskliny v zemi? Zeptala jsem se sama sebe a měla chuť to vyzkoušet. „Už když se měl přijmout můj bráška, byly s tím problémy, nakonec ho přijali a narodila se alfám vlčata… Každopádně to, že bychom nesdíleli stejnou smečku, nám přeci nebude bránit v přátelství!“ Prohlásila jsem nakonec optimisticky a zazubila jsem se na něj. Po cestě jsem si prohlížela les. Byl hodně zajímavý. Obklopen skálami, byla tu řeka, vypadalo to tu útulně. „Tady jsem ještě nebyla, mám takový pocit… Je to krásný les, viď že jo?“ Zeptala jsem se Daikona, zda sdílí stejný názor, jako já a stále mávajíc ocasem jsem pokračovala v cestě.
„Takže teď vlastně procházíš Gallireu naprosto bezcílně?“ Zeptala jsem se ho se zájmem. Nechtěla jsem ho nechat upadnout do mlčenlivosti, chtěla jsem, aby se taky trochu rozpovídal. „Tedy, vždy je za tím nějaký cíl, to ano, třeba objevování lesů, jako je tento, ale bez nějakého hlubšího cíle?“ Objasnila jsem mu svou otázku.

//-> Východní hvozd

// <- Východní Galtavar

Očividně reagoval na lichotky mnohem lépe, než já. Na rozdíl ode mě neupadl do takových rozpaků, že nevěděl, co říci. Projevoval jasnou radost a děkoval. Vesele jsem přikývla, čímž jsem mu naznačila, že děkovat nemusí. Pak očividně nad něčím přemýšlel, přičemž se zahleděl krátce na nebe. V tom jsem si uvědomila, že mám na jazyku ještě pár slov chvály, aneb pravý důvod, proč jsem se za ním rozhodla vlastně prvně jít. „A taky máš krásnou barvu očí… Hned na první pohled mi přišly moc sympatické, je to magie vody, nebo větru?“ Zeptala jsem se. Tyhle dvě magie jsem podle barvy očí nerozeznala a byla bych ráda, kdyby mi rozdíl mezi nimi někdo vysvětlil… Přeci musela mít každá magie svou specifickou barvu očí, ale u vody a větru jsem ji nikdy nerozeznala. Pokračovala jsem dál v cestě, přičemž jsem měla takový tušení, že jsem tu již párkrát byla. Určitě byla, to je nad míru jasné, usoudila jsem nakonec.
Daikon začal mluvit, já ho začala poslouchat. Když dopovídal, pohlédla jsem na něj. Snad poprvé od té doby, co jsme se seznámili, ač to nebyla dlouhá doba, jsem uvažovala nad svou odpovědí. Rozpad smečky nemohla být příjemná záležitost a podle toho, jak mluvil o mámě, jsem uznala, že ani na ni bych neměla mít otázky. Takže jsem se jala spíš mluvy o smečkách všeobecně. „Myslím, že v té naší už místo není, což mi je líto, vzhledem k tomu, že se s tebou dá příjemně bavit,“ pověděla jsem s krátkým povzdechem. „O žádné jiné také nevím, ale co kdybychom se společně po nějaké podívali? Aspoň budu vědět, kde sídlíš a mohla bych tě sem tam navštívit, kdyby ses někde rozhodl zůstat,“ navrhla jsem a zazubila jsem se.
Pak jsme došli k řece, před kterou jsem se zastavila. Představa, že bychom ji měli přejít, mi dělala zle. Podívala jsem se na svého společníka. „Jsem schopná nás přes řeku přenést, aniž bychom namočili jednu jedinou packu. Ovšem stálo by mě to dost sil. Takže bych navrhovala, abychom šli teď podél řeky a kdybychom chtěli přejít, nebo tě něco zaujalo na druhé straně, stačí říct,“ usmála jsem se zvesela a rozklusala se podél řeky do nějakého lesa.

//-> Narvinijský les
//Omlouvám se, odepsala bych dříve, ale... Nu, psala jsem ti na skypu. :D

Zazubila jsem se nad jeho odpovědí skrze péči o kožich. Raději se mu ani nebudu chlubit, jak jsem na tom s péčí o srst já, pomyslela jsem si úsměvně. Pohodila jsem hlavou. „To jde poznat,“ odpověděla jsem uznale, jakožto další pochvalu. Stále jsem vrtěla ocasem, nejspíš z nadšení, že jsem poznala dalšího fajn vlka. Následně jsem se od Daikona dozvěděla, že se tu potuluje tak nějak bez cíle. „Také jsem takhle dlouho fungovala, ovšem ne sama… Teď již mám svůj domov, Asgaarskou smečku… Nepřemýšlel jsi i ty o smečce? Pokud teda v nějaké již nejsi… Nebo chceš být raději věčným tulákem?“ Vyzvídala jsem od něj s nepředstíraným zájmem. Když jsem mohla vyptávala jsem se hodně. Ne, že bych snad chtěla ty informace nějak využít proti danému vlku, ale spíš abych donutila toho druhého konverzovat, dozvídala se několik nových věcí, byla v obraze a hlavně si dobře popovídala. Samozřejmě, že bych zvládla celou dobu kecat sama, ale to bych rovnou mohla mluvit ke svému odrazu. Nějaké zpětné vazby byly vždy potřeba.
Začínala mi už být zima… Mávání ocasu mě přeci jen moc nezahřálo. Ujistil mě, že mu má společnost nevadí, ale navrhl to, co napadlo i mě, jestli spolu někam půjdeme. Bez váhání jsem nadšeně přikývla. „Jasně, to není špatný nápad. Aspoň třeba zase uvidím něco nového. Přeci jen ještě neznám Gallireu celou!“ Prohlásila jsem a zazubila se. Sice jsem toho již naběhala docela dost, ale energie jsem stále měla na rozdávání, navíc vycházka s nově poznaným vlkem, který se jevil jako příjemná společnost, se přeci neodmítá, no ne? Daikon se zdál být trochu nesmělý, tak jsem jej chtěla taky tak trochu přesvědčit, že v mé společnosti nejde o nic jiného, než plno zábavy a nevinných blbůstek. Život byl příliš krátký na to, abychom se drželi zpět. „Tak pojďme tedy do světa!“ Vybídla jsem ho a energetickým poklusem jsem se vydala, kam mě čenich vedl.

//-> Řeka Kiërb

Bílo hnědý vlk mě pozdravil a po zbytek mého kecání se tvářil tak nějak neutrálně. Nenapadlo mě, že mě nejspíš nestíhá, ale byla jsem si jistá, že je to vlk šikovný a na tohle tempo mluvy si rychle zvykne. Nejspíš chtěl něco říct, ale zarazila jsem ho, ale jakmile jsem zmlkla, ujal se hned slova, což se mi líbilo. Ujistil mě, že na les si dá pozor a představil se jako Daikon. Moc se k němu to jméno hodí! Pomyslela jsem si okamžitě a následně mi také pochválil ten kožich. Upadla jsem hned do rozpaků a nejspíš to na mě bylo i poznat. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a trochu naklonila hlavu do strany, přičemž jsem uhnula pohledem. Nebyla jsem na lichotky zvyklá i navzdory tomu, že jsem měla partnera. „To jsem poznala, že se o něj staráš dobře,“ vylezlo ze mě pak a s úsměvem jsem na něj pohlédla. „A děkuji ti… Je spojením barev mé matky a otce,“ objasnila jsem mu, jako kdyby to byla nějak moc důležitá informace.
„Tákže, Daikone…. Mimochodem, moc mě těší… Měl jsi někam namířeno?“ Zeptala jsem se zvídavě a rozhlédla se okolo nás. Pak jsem si uvědomila, že bych nejspíš neměla být tak zvědavá, takže jsem samozřejmě hned musela něco dodat. Taky samozřejmě, aby řeč nestála. „Já jen, jestli tě od něčeho nezdržuji,“ objasnila jsem tedy hned důvod své otázky, ačkoliv ten prvotní byl úplně jiný. Ale vem to čert, spoustu věcí jsem vymýšlela za pochodu, v tom jsem byla dobrá. Podotýkám, že jenom někdy, vzhledem k tomu, že ne vždy se všechno vyvedlo tak, jak má. Ale tenhle vlk vypadal přátelsky a pochybovala jsem, že by ho kde co naštvalo. A že jsem už pár takových urážlivců potkala…

// <- Vyhlídka

Snad nikdy jsem při nevinné procházce nezažívala větší drama, než teď, když jsem scházela kopec dolů z Vyhlídky. Byl tak prudký! Neustále mi to podkluzovalo a párkrát se mi stalo, že jsem po zadku sjela dolů až několik metrů. Ono by to možná bylo velice zábavné, kdyby mi u toho nešlo o život. Jen tak tak jsem se vyhýbala stromům, abych do nich plnou parou nevrazila. A když už jsem překonala ten sráz, vyděsila mě ještě nějaká obrovská díra v zemi. Tak tohle jsem teda ještě neviděla... Pomyslela jsem si šokovaně a šla co nejdál od ní. Jak se znám, nějakým způsobem bych do ní zahučela. A už by bylo určitě po mě. Neměla bych šanci na záchranu a sama bych se z ní nevyhrabala. Tím jsem si byla jistá. Několik dní bych tam volala o pomoc a následně zemřela žízní a hladem. Brrr, nad čím to přemýšlíš? Pokárala jsem se a konečně se lesy rozestoupily, les nabral konce a já vyšla na otevřenou louku. Jaká to úleva!
Trochu jsem svěsila hlavu v náznaku odpočinku a šla poklidným krokem. Nebyl to ten můj splašený sprint, ani ten můj výletnický běh. Asi už bych se na to dnes nezmohla, byla jsem příjemně unavená. Tedy do té doby, než... Jsem spatřila vlka. Byl bílý, ale zespodu těla měl hnědé odznaky. Zářila na něm světle modrá očka, která na mě udělala dobrý dojem. Modré oči mi byly sympatické. Takže mi pak byl sympatický i jejich vlastník. Začala jsem rytmicky vrtět ocasem a k vlkovi jsem se vydala. Mohl být krapet mladší, jak já, ovšem nebyla jsem si tím úplně tak jistá. Na noze měl jizvu. Samozřejmě, že jsem se hned sama sebe ptala, od čeho by ji mohl mít. "Ahoj!" Volala jsem na něj přátelsky již z dobré vzdálenosti a energeticky klusala směrem k němu. Kousek od něj jsem zpomalila a jiskřícíma očima jsem se mu dívala do těch jeho. Otíral si packu o sníh, očividně si ji zašpinil a vadilo mu to. Nechápala jsem tyhle starosti o kožich, nikdy jsem je neměla. A to vypadal takřka dokonale. Byl jemný a řídký, jako malého vlčete. Barvy byly výrazné a každý chloupek se leskl. Taky moc nehřál, pravda. S kombinací mé nízké výšky a drobným tělíčkem by si mě s vlčetem i kde kdo mohl splést. A to jsem se tak někdy i chovala.
"Koukám, že se ti stala nehoda... Špatný to den, viď? Já takhle nedávno šla jakýmsi lesem a tam byly díry, které byly plné bahna! Vsadila bych se, že kdybych do jedné z nich spadla, utopila bych se v tom. Je to kousek odtud... Doporučuji se tomu lesu vyhýbat," vychrlila jsem na něj ihned tou závratnou rychlostí, se kterou jsem uměla mluvit a přátelsky jsem se na něj usmála. "Ehm, moc se omlouvám, já jsem Laura, kdo jsi ty?" Zároveň si představením jsem se zeptala i na jeho jméno. Stále jsem vrtěla ocasem, ten byl takřka nezastavitelný. "Máš moc pěkný kožíšek, nebýt těch hnědých odznaků, ani si tě v tom sněhu nevšimnu!" Prostě jsem nemohla přestat mluvit a dát mu prostor, aby se také vyjádřil.