Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Uklízím vlčici, ať nepřekáží a nemusíte čekat na reakce. :)

Nadále jsem se spokojeně tulila k Naxtherovi, který byl rozčepýřený na všechny strany a mě se to hrozně líbilo. Dokonce i Etney pověděl, že můj partner vypadá jako „šmudva“, na což jsem se musela začít smát, protože by to byla samozřejmě naprosto geniální přezdívka. Etney si pak zase začal všímat Arcanuse, takže já jsem popadla ucho Naxthera a začala jej hravě žužlat do té doby, než přišel další návštěvník a člen smečky, kterého jsem snad potkala jen při našem přijetí. „Ahoj!“ Pozdravila jsem jej přátelsky a nevinně ho sjela pohledem, zatímco jsem stále Naxthera špendlila k zemi, aby hezky ležel a nezlobil mě při mé hře. Ness se zdál být překvapen z vlčat, čemuž jsem se nedivila, když tu ještě nebyl a o ničem neměl ani potuchy. Navíc prckové už nebyli zase tak malí, o to víc musel být překvapen. Hold sem tam se někdo zapomene, stane se to, pomyslela jsem si úsměvně a opět jsem se jala k otravování partnera.
Ten mi ovšem řekl, ať si jdu hrát za Arcanusem. „Ale já ne…“ Než jsem cokoliv stihla namítnout, už mě tlapy vedly k alfě. „Uííí!“ Vyjekla jsem a mohlo to znít, jako že z toho mám radost, ale po pravdě to bylo zoufalé kníknutí nad tím, že nemohu ovládat své tělo a jdu dělat něco, co nechci. Skočila jsem před Arcanuse do hravé pozice a začala kolem něj různě poskakovat. „Já… Se… Moc… Omlouvám!“ Dostala jsem při každém skoku ze sebe jedno slovo a různě do Arcanuse šťouchala a prostě jsem se s ním snažila hrát, ačkoliv jsem to v podstatě nechtěla. Dost! DOST, DOST! Křičela jsem na sebe a své totálně naspeedované tělo zastavila v konání.
Zadýchaná jsem třeštila zelenkavá očka. „P-promiň j… Já nevím, co to do mě vjelo!“ První jsem koktala a pak to ze sebe vyhrkla. Styděla jsem se, sakra moc, takže jsem stáhla ocas mezi nohy a jemně se pokrčila na důkaz mé podřízenosti a dodala svým slovům jasný důraz upřímnosti. „Už se to víckrát nestane,“ ujistila jsem ho a otočila se v rychlosti směrem k východu. „Tohle bylo teda chování hodné delty! Dávám vlčatům vážně skvělý příklad!“ Zaklela jsem pro sebe pod vousy a rychle prolétla směrem ven.

//-> Asgaar

Poprosím zcela vše směnit k Lucienovi.

Prkna (10)
15 safírů

Hřebíky (12)
12 vlčích máků

Trubky (10)
4 hvězdičky Geibovi
2 Meinerovi
2 Delivenovi
2 Ashe
- do libovolných vlastností

Instantní sníh (7)
5 mušliček
2 vlčí máky

Šrouby a matice (4)
4 hvězdičky do obratnosti

Mléko (4)
Dvě hvězdičky do magie vody

Chvíli po tom, co jsem k nám donesla Awnay, se jala činění a šla prozkoumávat Arcanuse, takže s námi moc dlouho nebyla. Bavilo mě sledovat vlčata, jak jsou zkoumavá a hravá. Musela jsem se bez ustání usmívat, skoro to ani nebylo zdravé. Nakonec malá vlčice šla pozlobit svého bratra a vrátila se zpět k nám. Šlapala nám po hřbetu, ačkoliv se někdy stalo, že mi šlápla malou nožičkou přímo mezi žebra a to moc příjemné nebylo. Ale i tak mě nutila se smát. Hrozně to lechtalo. Zatímco můj partner si udržel pokerface, já to nezvládla. Jen jsem měla co dělat, abych se nesvíjela jak had, jelikož jsem jí nechtěla ublížit, tak jsem byla opatrná. K tomu se přidal i Naxther, který mě polechtal čumákem. Nakonec toho Awnay nechala a šla k Arcovi, který zrovna ukazoval… C-co to?! Abych byla upřímná, ani já se s magií neviditelnosti ještě nesetkala. Aspoň jsem měla to tušení. Etney se s jeho neviditelností chtěl poprat a pak skuhral, že mu to nejde. Bez ustání jsem se usmívala. Vážně jsem musela vypadat, jako kdybych si něco vzala. Kdo ví, co mi někdo podstrčil do žrádla. Bylo tu dost vlků na to, aby k tomu měl někdo příležitost.
Naxther ukazoval vlčatům hrátky s magií. Já jsem se raději nepokoušela o nic, protože jsem se pořád děsila své druhé magie a nevěděla, co od ní čekat. A kdyby se mi to omylem povedlo použít na některého z přítomných vlků, vážně by to nebylo zrovna fajn a příjemné. Proto jsem jen pobaveně pozorovala výtvory mého partnera a to, že mě rozcuchal, jsem vůbec neřešila. Když si ke mně lehl Trax zpět a ještě mi rozčepířené chlupy na hlavě zpevnil svými slinami, zazubila jsem se. „Takhle se ti líbím?“ Zeptala jsem se škádlivě a olízla ho na tvář.
Když vysvětloval Arcanu Etneyemu magii elektřiny a pověděl, že není jen na ubližování, přičemž to názorně předvedl na mém partneru, musela jsem se začít smát. Traxe jsem povalila na bok a začala se k němu lísat. „Jsi tááák huňatý! Jak medvídek! Vážně, sluší ti to, drahý,“ hlásala jsem nadšeně a čumákem mu neustále jezdila v srsti, přičemž jsem si ho přidržovala předníma nohama, které jsem měla přehozené přes jeho bok, aby mi náhodou neutekl. Okamžitě jsem mu opětovala ztužení pankáče, aby se ke mně hezky hodil a spokojeně, tak trochu ďábelsky, jsem se zazubila. Zuby jako jehličky mi vykoukly ven a naznačila jsem mu, že kdyby chtěl zlobit, mohlo by to pěkně bolet. Zběsile jsem mávala ocasem. Nebylo pochyb, že mě chytla ona pro Traxe děsivá hravá nálada.

Zůstávala jsem na svém místě a sledovala zeď, jako kdyby na ní snad bylo něco zajímavého. Sem tam jsem cukla uchem směrem k druhé místnosti, odkud vycházely hlasy. Očividně se živě bavili a na to, jak jsem byla společenská a ukecaná já, tak se mi tam vůbec nechtělo. Venku už možná zima zase nebyla, ale vypadalo to, jako kdyby vešla do mě. Takové rozmrznutí netrvalo moc dlouho, stačil mi hlas Etneye, který mě vyzval, abych šla za nimi. Koukla jsem po něm koutkem oka a jemně se usmála. Ovšem nic víc. Zaslechla jsem i Meadow. Asi bych vážně… Než jsem cokoliv stihla dodat, byl u mě můj partner. Opět to jeho strkání. Donutil mě vstát a dojít až k hlavní místnosti, kde plál stále oheň. Těch klacků, co jsem sem nanosila, to už moc nezbylo, usoudila jsem se zamyšleným pohledem. Ale riskovat, že mi bude vyčítáno, že jsem zase někam šla, nebudu, dodala jsem závěrem. Meadow tu už dokonce ani nebyla, což znamenalo, že teď mé pečovatelské povinnosti spadaly jen na mě. Samozřejmě, byl tu Arcanus, ale ten byl prostě táta. A u Naxthera jsem pochybovala, že by se k vlčatům nějak hrnul. Schoulila jsem své drobné tělo k Naxtherovi a jemně si otřela hlavu o jeho krk, když tu na mě promluvil i Arcanus.
Po jeho slovech se mi rozzářily oči. Ty jeho byly plné upřímnosti. Nejspíš by mi dnes už nic neudělal takovou radost, jako jeho slova. „Děkuji!“ Vyhrkla jsem ihned nadšeně a vděčně se na něj usmála. Uklidnil mě a to stačilo k tomu, abych zase byla ta usměvavá a plná energie. Arcanus pak Etneyovi vysvětloval něco ohledně magií. Já jsem se zvedla a dorazila k Awnay, která, jak se zdálo, byla zase osamocená. Opatrně jsem ji chytla za kůži za krkem a zvedla. Donesla jsem ji k Naxtherovi a přitulila se k oběma. „Zdá se mi, že je to neuvěřitelný spáč,“ pověděla jsem s mírným úsměvem a malou vlčici sledovala. Pak jsem pohled obrátila na akčního Etneye. Jsou tak rozdílní...

Etney se schovával ke mně do srsti a schovával se, kdo ví před čím. Snažila jsem se ho nějak uklidnit, ačkoliv jsem na to ještě sama musela přijít. Náhle vstal a prohlížel si mě ze všech stran. Zkoumavě jsem ho pozorovala a snažila se zjistit, co od něj čekat. Nakonec mi pověděl, že to bylo to nejstrašidelnější, co kdy zažil. Jemně jsem se usmála, tak, aby si nemyslel, že se mu vysmívám, ale že mu rozumím. Přikývla jsem hlavou. Náhle se ovšem zamračil a začal křičet. První jsem stáhla v úleku ouška dozadu, ale když jsem si uvědomila, že se nemám čeho bát, nastražila jsem je zase před sebe a poučně jsem si povzdechla. „To je pravda… Stateční vlci jako ty se přeci nemohou bát něčeho takového,“ odvětila jsem pak, ve snaze ho uklidnit a trochu mu podpořit sebevědomí, ačkoliv ho i tak měl dle mě až dost velké. Byl ke mně otočen zády, tak jsem k němu natáhla packu a zlehka do něj šťouchla, na což se otočil a řekl, že se vážně nebál.
Ne, jenom ses tady třásl strachy, dítko, pomyslela jsem si. „Já ti věřím, omlouvám se, že jsem tě tak podcenila,“ zazubila jsem se na něj a sledovala, jak si čistí tlapky. Náhle na mě uspořádal útok, respektive na můj ocas. „Auuuu!“ Vyjekla jsem překvapeně a začala jsem se smát. Snažila jsem se ocasem uhnout, ale na to již stejně bylo pozdě, rozeběhl se za Arcanusem a zlobil jeho. Až teď jsem vypozorovala, že dorazil i Naxther. Vypozorovala jsem, jak si to Etney namířil i k Meadow. S dlouhým výdechem jsem položila hlavu na přední tlapky a pozorovala stěnu jeskyně. Zdálo se mi, že vlčata raději tráví čas s ní, než se mnou. Nedivila jsem se, prostě měla zkušenosti a věděla, jak s nimi zacházet. Měla být pečovatelkou spíš ona, došlo mi. Náhle mě popadla pochmurná nálada a pocit zbytečnosti. Měla jsem jednu jedinou povinnost, po které jsem tolik toužila a ani jsem ji nedokázala dělat pořádně a efektně. Přešla mě i chuť jít za ostatními a třeba si popovídat, tudíž jsem zůstala na místě, kde jsem do teď byla.

Na jeho odpověď jsem si musela chvíli počkat, protože byl očividně v šoku. Vyčkávala jsem tedy, až se trochu vzpamatuje. První si byl nejistý a jen si odkašlal, ale nakonec začal mluvit. To, co mi svým žvatlavým jazýčkem pověděl, bylo neuvěřitelně úsměvné. Pobavil mě nejen roztomilostí mluvy, ale když jsem si přelouskala, co mi vlastně pověděl, co že se mu to zdálo, měla jsem hrozné nutkání se smát! Cukal mi zběsile koutek a já měla co dělat, abych se nezádavila vlastním smíchem. Držela jsem ho opravdu statečně, jelikož jsem se mu smát nechtěla. Určitě bych jej urazila a to jsem nechtěla. Než jsem se vzpamatovala, začal zvolávat, že je ublížený a dožadoval se pozornosti. S úsměvem jsem k němu natáhla hlavu a šťouchla do něj povzbudivě čumákem. „To mi je líto, že se ti zdál takový ošklivý sen,“ pověděla jsem mu soucitně a konejšivě jsem se na něj dívala. Ale dalo mi to sakra zabrat. Etney byl vážně vtipný.
S hraným zoufalstvím jsem si povzdechla. „Musel jsi být opravdu vystrašený, viď?“ Zeptala jsem se s vykulenýma očima a zamrkala několikrát po sobě. „I já bych se bála! Nejspíš bych utíkala ještě teď!“ Zasmála jsem se. Konečně jsem měla záminku, jak vypustit smích ven. Bylo to úlevné, protože měl stále tlačil v hrudi. Následně jsem se na vlče zazubila a natočila hlavu do boku. Napadlo mě, jestli by třeba nechtěl jít ven, ale předpokládala jsem, že by nás Elisa nepustila. Navíc bych měla vzít i Awnay, ale ta se od alfy ani nehnula, takže by to nejspíš byla zbytečná snaha. Ale i tak jsem se těšila, až budu moci s vlčaty pobíhat po venku.

Nikdo můj příchod extra nepostřehl, nebo aspoň nikdo neodpověděl, ale bylo to stejně jedno, protože jsem hned zmizela v druhé, menší jeskyni, kde ležel Etney. Schoulila jsem se u jeho tělíčka, abych mu dodávala pocit tepla a něčí přítomnosti a on se tu nebál sám. Mlčela jsem, abych ho neprobudila a na chvíli zavřela oči, abych si na chvíli odpočinula, ačkoliv jsem to nijak extra nepotřebovala. Energie jsem měla poměrně dost. Náhle jsem uslyšela zakňučení a oči jsem ihned otevřela dokořán. Pohlédla jsem starostlivě na Etneye, který měl tlapky na hlavě, ale vypadal, že stále spí. Nejspíš se mu zdál špatný sen. Jemně jsem do něj šťouchla čumákem ve snaze od něj špatné chmury odehnat, ale nejspíš to vůbec nepomohlo. Etney totiž vyskočil na nohy a začal obíhat jeskyni. U toho opravdu křičel, až mě tím vyděsil. Překvapeně jsem zamrkala, a když pak zakopl a sjel až ke mně, jemně jsem se usmála.
Přivinula jsem ho k sobě takovým způsobem, aby cítil, že je chráněn a měl jistotu, že se mu nic nestane. „Šššššt, to byl jen špatný sen,“ řekla jsem mu něžným tónem a projela mu čumákem srst. „Nic se neděje, už je pryč,“ ujistila jsem jej. Bylo pěkné, jak se ke mně schoval a upřímně mě to potěšilo. Ačkoliv to možná nebylo dobrovolné, protože přeci jen upadl, ale kromě toho, že momentálně byl nejspíš pořádně vyděšený, tak mu nic nebylo. Sklonila jsem hlavu, tak nějak, abych na něj aspoň trochu viděla, ač se stále schovával. „Pověz, copak se ti zdálo?“ Zeptala jsem se ho zkoumavě. Třeba se bude chtít svěřit a poví mi to, pomyslela jsem si a vyčkávala na jeho odpověď.

Pokud mohu, poprosím přidání vlastností Lucienovi do síly. :)
A všem ostatním gratuluji. :)

Dej ho do krabice. :D

Díky moc za akci. :)) Byla jsem značně šokována brutalitou příběhu Meadow. :D

//<- Asgaar

Trax uznal, že ohledně magie ohně mám pravdu. Zazubila jsem se. Měla jsem ji přeci vždy! Pověděl, že by stačila i magie příkazu. Na chvíli jsem se nad tím zamyslela a musela se začít smát, když jsem si představila, jak vlky nutím dělat zábavné a neuvěřitelně vtipné věci. Asi bych se potrhala smíchy! Každopádně jako magie mi přišla dost zákeřná. Manipulovat s cizím tělem a myslí by se nemělo. Nic jsem Naxtherovi nevyčítala, ale já osobně bych tohle dělat nemohla. Nejspíš jsem na to byla příliš měkká. Byla jsem měkká i na mou druhou magii, to proto jsem ji vyzkoušela jednou jedinkrát. Když jsem ještě nevěděla, co je zač. Teď vím, že druhému způsobí bolest a už o ní nechci ani slyšet. Po cestě mi pověděl, že někdy se utéct nedá.
Ohlédla jsem se za ním a trochu se zamračila. „Jsem zvyklá utíkat,“ namítla jsem. On se třeba vrhal do boje a proto uměl bojovat, já utíkala, proto uměla utíkat… Dobře, když nepočítáme ty mé držkopády. „Magickém? Dle tvého počtu magií bych proti tobě sotva obstála, Traxi,“ prohlásila jsem s úsměvem. Můj hlas se rozlehl po chodbě, do které jsem právě vešla. Zasmála jsem se jeho poznámce. „Dvě Laury by se velice hodily, drahý, nemyslíš? Jedna by mohla být u vlčat, druhá u tebe,“ usmála jsem se. To by bylo super. Už teď mi bylo líto, že jsem mu nestihla vůbec nic povyprávět a nestihla jsem se s ním projít. Povinnosti byly povinnosti. Prošla jsem opatrně chodbou, hlavní místností a protáhla se do místnosti s Elisou, Meadow, Arcanusem a vlčaty. Přemýšlela jsem, jestli je mě tu vůbec potřeba, když tu měli oba rodiče.
„Ahoj,“ pozdravila jsem s mírným úsměvem všechny přítomné a mé rozzářené očiska padly hned na vlčata. Etney spal a Awnay byla u Elisy. Hned jsem se rozklusala za opuštěným Etneyem, ke kterému jsem ulehla, abych mu dělala společnost. Sice spal, ale nemusel se cítit sám, až se probudí. Na to, jak jsem byla ukecaná, jsem kupodivu držela tlamu, abych jej neprobudila.

Laura
21 losů za příspěvky
(od 11.12. - do 21.12.)

Lylwelin
6 losů za příspěvky
(od 11.12. - do 19.12.)

Lucien
1 los za příspěvek (Má rád hazard. :D)
(17.12)

// Promiň, nestíhám a nevnímám, dopíšu později, ju? ^^

Pokynula jsem hlavou. „To je pravda, můj drahý… Já nedávno přemýšlela o magii ohně a uznala jsem, že někdo takový nezodpovědný, jako jsem já, by ho ovládat neměl… Umíš si představit Asgaar v plamenech? Já až moc dobře,“ zazubila jsem se. Přesně tak by to určitě dopadlo, kdybych vládla magii ohně. „Měla bych si najít stejně mírumilovné magie, jako je magie země, abych nikomu neublížila,“ pověděla jsem pak zamyšleně a koukla do očí mého partnera, jestli u něj náhodou nenajdu nějakou radu. Přeci jen, on měl mnoho magií a mohl by vědět o nějaké, která by pro mě nemusela být tolik nebezpečná. A pro mé okolí.
Pak mi povídal o tom, že bych měla ukázat svou bojeschopnost… Zarazila jsem se a nevěděla, jak na to reagovat. A hned na to jsem se začala smát, jelikož mi zase začala šrotovat fantazie. „Mou bojeschopností je rychlý útek,“ usmívala jsem se nadále poťouchle. Pak jsem do něj strčila bokem. „Ale takový duel si klidně nechám líbit,“ vycenila jsem zoubky ďábelsky a sledovala ho jiskrnýma očima. Samozřejmě, viděla jsem v tom jiný záměr, ale to vůbec nemusel vědět! Přeci jen, na boj jsem nebyla zvyklá ani stavěná…
Přiběhl bráška a pověděl, že bude mimo území. Také mi řekl, abych mu nedělala ostudu. "Jasně, ty se hlavně opatruj," pověděla jsem mu zaraženě. "Dávejte na sebe pozor," pověděla jsem ještě a pohlédla na Ashe. Pak oba běželi vstříc nové cestě. Doufala jsem, že se vrátí brzo a nic nevyvedou.
Vůbec mě nepřekvapil s tím, že nás opět povedu já. Vlastně jsem to naprosto čekala, ale jen jsem zkoušela, jestli přeci jen půjde jako vůdce, nebo se opět nechá vést. Pak jsem si ovšem uvědomila krutou realitu svých povinností a omluvně jsem se na Naxthera podívala. "Místo procházky bych měla jít k vlčatům... Půjdeš se mnou?" Požádala jsem ho prosebně a vydala se k jeskyním. Procházka bude muset počkat a vyprávění o tom, co jsem prožila, také.

//-> Siccumské jeskyně

Vykuleně jsem na něj zírala a zamrkala. Vážně mě tím, co mi právě pověděl, očividně vyděsil, takže mohl mít jistotu, že se zase v tom sněhu nebudu tolik válet, jak jsem měla původně v plánu. Ale hrát si v něm budu tak či tak! Pomyslela jsem si jako uražené vlče. Vyposlechla jsem si ještě zbytek historky o tom vlkovi, který zemřel po pádu do vody. „To není moc hezké, když si představíš, že tam třeba spadneš naprosto omylem, nechtěně, či tě tam dokonce někdo hodí,“ potřásla jsem hlavou. Děsila mě představa, že bych mohla zemřít jen při pádu do vody. V zimě, samozřejmě. Pouhé namočení… Potřásla jsem hlavou, abych na to přestala myslet.
Nakonec mě pochválil, když jsem mu nadšeně vyprávěla o tom, co jsem prováděla se svou magií, a zasmál se. Jeho smích byl pro mě pohlazením na duši. Mohla bych jej poslouchat pořád, ale právě z toho důvodu jsem ho nejspíš tolik měla ráda, kvůli tomu, že jej nepoužíval často. Kdybych se ho přeposlouchala, třeba bych to brala trochu jinak a nebyla z jeho smíchu tak hotová. Po přemýšlení se zeptal, jestli mi něco udělal. Zavrtěla jsem hlavou. „Nějak poznal, že to není jediné, co umím. Navíc, zdá se mi… Že jsem se trochu zlepšila… A možná i zesílila,“ pověděla jsem trochu váhavě, protože úplně jistá jsem si tím nebyla. Jen jsem někdy dokázala to, co dřív ne, ale bylo možné, že jsem prostě jen zničehonic překonala sama sebe.
Pak jsem od něj odskočila a zazubila se. „Tak, vydáme se někam? Veď, drahý, projdeme se!“ Vyzvala jsem ho nadšeně a vyčkávala, kam nás zavede.