Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mě to problém nedělá, ba naopak, středa mi nejvíce vyhovuje. :) Takže beru. :D

Ahoj vlkouši! :)
Tenhle vzkaz asi bude nejvíce zajímat účastníky v soutěži, tedy Meadow a Antenyam, kteří se jako jediní účastnili v soutěži, za což jim děkuji. :) Takže soutěž je tímto ukončena a ohodnocena.
Uznala jsem, že když se účastnili jen dva, dostanou plnou odměnu taktéž oba a to z toho důvodu, že oba se s postem poprali úctyhodně. Meadow všechna slova v příspěvku použila přirozeně, stejně jako všechny aktivity, zatímco Antenyam volil humornější přístup a u příspěvku jsem se pobavila.

Odměny:
Meadow tímto byla oceněna hvězdičkou do magie ohně,
Antenyam hvězdičkou do magie myšlenek.

Tak ať slouží! :) Gratuluji a ještě jednou děkuji za účast v soutěži.

Já půjdu. :)

// Já bych řekla, že ji můžete taky přeskočit.. Psala jsem jí několikrát na skypu a nedočkala jsem se žádné odpovědi.

//<- Asgaar

Nakonec jsem přeci jen sebrala odvahu a rozhodla jsem se vrátit ke svým povinnostem, tedy vrátila jsem se zpět do úkrytu. Samozřejmě, že jsem se tam zase nechtěla jen tak válet, vlčata jsem v podstatě hlídat nemusela, když tam byl Arcanus a Naxther, ale měla jsem trochu jiné úmysly. Byly tam i ti dva nový, co už mě mnohokrát odignorovali, když jsem za nimi byla, či jsem se s nimi zdravila. Právě kvůli tomu, že jsem nebyla zrovna v nejlepším rozpoložení, jsem prostě stiskla zuby k sobě a mlčela. Tentokrát jsem nepozdravila, protože jsem tušila, že bych se opět nedočkala ničeho jiného, než ignorace. Pohlédla jsem krátce na Ascanuse a nakonec sklonila pohled na mé tlapky. „Ehm,“ odkašlala jsem si, abych upozornila na svou přítomnost. Zeleným pohledem jsem překontrolovala, jak jsou na tom vlčata. Vypadala spokojeně.
„Arcu, ráda bych vzala jedno z vlčat ven, mohla bych?“ Zeptala jsem se opatrně. „Pak bych jej dovedla a vzala i to druhé, ale obě naráz by nejspíš nedělala dobrotu,“ usmála jsem se krátce a hodila očko po Naxtherovi. Vypadal tu spokojeně, předtím za mnou ani nešel a pochybovala jsem, že teď by se mnou šel dělat chůvu, ale hodlala jsem ho při tom nechat být. Vyčkávala jsem pouze, jestli mi alfa povolí vzít někoho ven, abych tam taky mohla co nejrychleji vyrazit. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem prostě jen chuť dělat svou práci a s nikým se moc extra nevybavovat.

// Připomínám akci na nástěnce, ještě jsem nic nezahlédla. :(

// Naneštěstí Megan ignoruje všechny mé výzvy k napsání příspěvku. :(

Elisa hrála své divadlo skvěle a dokonce jsem si myslela, že tu snad uroní i nějakou slzičku, přičemž Neilynn pověděla, že se o tom nerada baví a tím téma ukončila. Pomalu jsem zase začala ty dvě vnímat. Koukla jsem z Elisy na Neilynn. Tušila jsem, že ve smečce není místo a Neilynn na naše divadlo kouká úplně zbytečně, protože možná odejde s nepořízenou. Ale možná taky ne, trochu jsem zadoufala, jelikož jsem se zamyslela nad tím, jak by asi bylo mě, kdybych hledala domov a dokonce ho měla přímo před nosem, ale oni by mě nevzalo. Jenže tohle je prostě život. Nemůže nás tu být moc, uznala jsem. Přesto, že se mi vlčice stále zdála sympatická, ačkoliv mě něco nutilo se od ní držet dál, neměla jsme právo do jejího přijetí, či odmítnutí zasahovat. Jen jsem již doufala, že se Elisa přestane přetvařovat a nebude to zbytečně protahovat.
Mé přání bylo vyslyšeno a Elisin úsměv se změnil do nepěkného úšklebku. S respektem jsem od ní ustoupila, překvapilo to dokonce i mně a její ledový tón mě mrazil jako led. Hned se mi mihla před očima vzpomínka na to, když jsem sem zaběhla poprvé, jak mě Elisa málem zakousla a neuvěřitelně vyděsila. Na rozdíl ode mě stála Neilynn v klidu, očividně ji má alfa vůbec nerozhodila. „Ne pokud je období hladu,“ namítla jsem na prohlášení cizinky. Jasně, každá tlapka dobrá, když bylo dobře, ale jakmile by měl nastat hlad, tak čím méně, tím lépe. Pak jsem to již nechala na alfě. „Půjdu něco ulovit a vrátím se ke svým povinnostem,“ oznámila jsem rudooké, protože už jsem si zde připadala zbytečná. Přeci jen, vetřelce jsem do doby, než dorazila alfa, pohlídala na hranici a zbytek již vlastně nemusela být má starost. Otočila jsem se a zamířila směrem... Pryč.

//-> ...Přechod bude v budoucnu promyšlen/zrušen...

// Proč mám pocit, že Neilynn všichni stalkují? :D

Zatímco jsem se dobře bavila, Neilynn vypadala, že jí ještě vůbec nic nepřišlo zvláštní. Založíme si s Elisou divadlo, napadlo mě pak a musela jsem se na alfu po očku kouknout. S Elisou…? Došlo mi ihned a já nad tím musela přemýšlet. Nu dobrá, asi ne, ale Elisa alá Maria by už šla, zakončila jsem své myšlenkové pochody. Ale stejně není nad děsivou Elisu, napadlo mě, když jsem se dívala na úsměv šedé vlčice. Nešel mi k ní. To co pak alfa pověděla, mě navodilo na myšlenku, že bych měla posbírat své roztroušené zbytečky sebevědomí a vrátit se jakožto pečovatelka zpět do úkrytu za vlčaty. Jenže… Na chvíli jsem vypustila obě vlčice z vědomí a přemýšlela nad svými věcmi. Pocit vinny a povinnosti byl stejně silný, jako stud. A tyhle dvě emoce se mezi sebou mlátily, zatímco nebohá Laura nevěděla, kde jí hlava stojí. Na krku, odpověděla jsem si cynicky a probrala mě až Elisina otázka.
Neilynn vypadala, že chvíli přemýšlí. Lovit tu umíme jakž takž všichni, milí tu jsou takřka všichni, jakožto rodina se umíme taky o vše podělit, hravost tu ode dneška nepostrádá zjevně nikdo…. Hlídat vlčata?! Do toho už se mi někdo plete! No tak to prr!!! Lítaly mi v hlavě myšlenky, jedna za druhou a ty na její proslov s vlčaty zrovna nebyly v pozitivním slova smyslu, ale vyvodila jsem z nich, že by vlastně smečce nemohla nabídnout nic moc nového. Dobře, možná by Naxther ocenil nového lovce, ale vzhledem k tomu, že nerad loví ve skupince, tak jsem o tom silně pochybovala.
Něco se mi na vlčici před námi nepozdávalo. Na to, jak jsem vždy byla důvěřivá a se všemi se hned chtěla kamarádit, na Neilynn se mi nezdálo to, že nebyla nijak moc výřečná, přičemž se tvářila poměrně přátelsky a napadla mě myšlenka na to, že třeba s námi tuhle hru začala hrát také a také se jen přetvářela a ve skutečnosti by mohla být osobností, která by nás mohla dost zaskočit. Proč mám dnes takovou náladu? Vyčetla jsem si nakonec nabručeně.

Elisa vlčici pověděla, že alfa hlídá vlčata, což vlastně byla pravda. Pokývala jsem hlavou, abych tomu dodala správný ráz a my vypadaly zcela důležitě a důvěryhodně. Nakonec Neilynn byla ujištěna, že se tu objeví a že taky naše alfa samice zemřela při porodu. Okamžitě jsem nasadila ten nejžalostnější výraz, který kdy vlk mohl vší snahou vykouzlit, na mě samozřejmě naprosto úžasný herecký úkon, vzhledem k tomu, že jsem vždy byla jen samý úsměv. Abych tomu dodala tu správnou jiskru, odvrátila jsem hlavu do boku a posmrkla si. „Ano, ano…“ přitakala jsem šeptem a sklonila hlavu. Odmlčela jsem se a poslouchala Elisu.
V tu chvíli jsem měla co dělat, abych se nepotrhala smíchy. Měla jsem tušení, že Elisa má přívěšek nedlouho, nejspíš ho získala až po mém příchodu do smečky, ale to, co tady vyprávěla, mě pobavilo. Stiskla jsem zuby do jazyku, abych se ovládla a nezačala se smát. Stále jsem měla skloněnou hlavu, takže na mě nemohlo jít poznat, že mám co dělat sama se sebou. Ale ve svém nitru jsem se válela smíchy a Elisa mohla mít veškeré mé uznání, protože jako komik byla naprosto skvělá! Hnědou vlčici jsme očividně zaskočily, protože pouze mé alfě pochválila přívěšek. A i já jsem byla polichocena. Rozzářila jsem se. „Děkuji!“ Prohlásila jsem potěšeně.
Na oplétačky s alfou mi Elisa, teda Maria, pověděla, že zahřívá kožešiny pro alfu. „Jo takhlééé!“ Prohlásila jsem se silnou provokací v hlase. Naklonila jsem se k ní, ovšem ne moc blízko, protože mi to respekt nedovoloval. „Vážně nic víc?“ Zavrněla jsem zvídavě a pak jsem se se zuby venku, v pobaveném zubením, narovnala. Samozřejmě si alfa neodpustila narážku na ty ryby. „To každopádně,“ pronesla jsem se zhnuseným tónem, který by určitě použila ona, kdyby nebylo té přetvářky.

// psššt, jen na mě vlezla zima v podobě jara. :D

// 69 stránek! :D

Hnědá vlčice se mi představila jako Neilynn a prý by si ráda promluvila s alfou, že prý by ráda do smečky. Naklonila jsem hlavu do strany. „No jasně, s alfou,“ zopakovala jsem. Arcanus je u vlčat a Elisa by měla být někde venku, usoudila jsem a náhle ucítila její přibližující se pach. „Tady…“ Zaslechla jsem Elisin pozdrav a zarazila jsem se. Zaskočilo mě to, ne že ne. „Tady alfa momentálně není!“ Vyhrkla jsem hned, čímž jsem přebyla původní málem rčenou myšlenku. Její záměr jsem totiž hned poznala, ale velice mě tím překvapila. Zrovna Elisa a něco takového, snažila jsem se nebýt zaskočená. „Ahoj Mario! Ráda tě vidím!“ Prohlásila jsem hned a zazubila jsem se na ni. Pak jsem pohlédla na Neilynn. „Prý by se ráda pobavila s alfou,“ oznámila jsem Elise, alá Marii.
Až teď jsem si povšimla kaprů, které měla Neilynn u sebe. Špatný tah, Elisa nesnáší ryby, došlo mi ihned. Ale momentálně vypadá, jak kdyby se nadýchala špatného vzduchu, takže… Třeba by i tu rybu snědla? Napadlo mě a doufala jsem, že má alfa není další z těch, co suverénně čte myšlenky, protože až by se přestala přetvařovat, asi by mě roztrhla na dva kusy. Možná na víc, dodala jsem ve své hlavě. Elisa mě napomenula, abych nebyla takový suchar, ale spíše asi pod záminkou toho děsivého pohledu, který na mě uvrhala. Nervózně jsem se usmála. „No, neměly bychom alfu najít?“ Vypadlo ze mě ihned.
Po chvilce jsem se přeci jen v přítomnosti Elisy uvolnila a zjišťovala, že to vlastně nemusí být až tak hrozný. Proč se jednou nepobavit s alfou? Kdo ví, jak se na mě teď bude dívat Arcanus, třeba už se mu nebudu moct podívat ani do očí, což jsem u Elisy vlastně nemohla kvůli respektu a strachu, ale momentálně mě myšlenka na to, že s ní mohu hrát tuhle hru, velmi lákala. Byla jsem hlavně zvědavá, jak dlouho vydrží. Ale vskutku bylo zajímavé ji takhle vidět. „Jdeš cítit alfou!“ Vyhrkla jsem a strčila do šedivé vlčice jemně packou. „Nějaké zaplétačky?“ Usmála jsem se způsobem, jak se usmívá zvědavá kamarádka, když si najde nového frajera. Musela jsem přeci nějak její alfovský pach zakrýt.

//<- Úkryt

Vyběhla jsem ven takřka rychlostí blesku a chtěla být co nejdál od jeskyní, kde jsem se momentálně musela řádně zesměšnit. Jasně, uměla jsem se zesměšňovat pořád, ale v rámci mezí. Hned jsem skočila do sněhu a začala jím prodírat hlavu, snad jako kdybych si chtěla zchladit mozek a rychle se uklidnila. Bylo mi nějak zvláštně, necítila jsem se ve své kůži. Neměla jsem ani potuchy, že neruplo v hlavě mě, ale že za to mohla magie příkazu. Takže jsem to vyčítala pouze sama sobě. Já to vážně nikdy nikam nedotáhnu! S tímhle chováním nikdy! Zanadávala jsem si a naštvaně si odfrkla. Zůstala jsem sedět ve sněhu, zhluboka dýchala a dívala se před sebe. Snad se Arcanus nebude moc zlobit, povzdechla jsem si nakonec smířeně.
Náhle jsem zaslechla vytí, které mě vytrhlo z myšlenek. Zavětřila jsem a cítila neznámý pach. Rychle jsem zamrkala, posbírala se na nohy a rozhlédla jsem se. Máme na území vetřelce! Došlo mi ihned. Rozeběhla jsem se směrem, odkud pach přivál a myslela na to, co bych asi tak dělala, kdyby vetřelec chtěl smečce nějak uškodit a byl silnější jak já. Nezastavila bych ho. Zřejmě bych ho nezastavila ani v případě, že bych byla silnější, to byla ovšem věc vedlejší. Blížila jsem se k hnědému kožíšku a zjistila, že je to vlčice, co je hezky na jednom a tom samém místě a vypadala poměrně příjemně.
Dorazila jsem k ní, ale raději jsem si udržela bezpečnou vzdálenost. Jeden nikdy neví, co mi zase přeskočí v hlavě. „Ahoj, jsem Laura, místní delta,“ představila jsem se jí. „Nacházíš se na území Asgaarské smečky, musím tě požádat, abys již neudělala ani krok a zůstala na svém místě,“ snažila jsem se vyznít vážně, stejně mi ovšem v očích létaly přátelské jiskřičky. „Jak ti mohu pomoci? Hledáš tu něco konkrétního?“ Optala jsem se jí ochotným tónem.