Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nechám ještě reagovat Scar, momentálně nemám jak moc reagovat. :)

Bavila jsem se svým bráškou, když tu náhle mě obešel a vydal se pryč. „Ahoj,“ šeptla jsem za ním tiše a pozorovala jeho odchod, dokud se mi úplně neztratil z pohledu. Nevím, možná mi bylo líto, že odchází. Jo, bylo… Konečně jsme na sebe měli chvíli, kdy jsme po sobě neštěkali a vedli poměrně rozumný rozhovor, ačkoliv jsme tu polemizovali nad vším možným. Navzdory tomu, byla jsem ráda, že jsem si s ním konečně rozumně popovídala. Teď ovšem odešel a já musela přemýšlet, co bude dál. Kam jít? Mám jít domů? Přemýšlela jsem a zase jsem hlavou klesla. Domů… Dobře, musím tam, uznala jsem nakonec a zahleděla se na rudé jezero. Dlouze jsem si povzdechla. Pořád mě tam peskují. Musím? Cokoliv dělám, není to oceněné, pomyslela jsem si pohoršeně a zamračila jsem se.
Když jsem postřehla přítomnost dalších vlků, tak jsem si uvědomila, že nestojím o ničí společnost, takže jsem ani nezkoumala, o koho se jedná. Nepoznávala jsem sama sebe, nebylo mi to podobné. Jindy bych se za nimi rozběhla a hned se seznamovala, ale náhle jsem na to neměla… Náladu ani sílu. Nevím, jestli mě tak podráždila myšlenka na to, že se vrátím zpět do smečky, ale rozhodně jsem se nepoznávala a to mě deprimovalo. Otočila jsem se směrem k Asgaaru, oklepala jsem se, snad abych ze sebe setřásla pochmurné myšlenky a vydala se zpět.

//-> Středozemní pláň

// Luc napíše až se dobelha ze školy, tak možná okolo páté.

Meinere mi připomenul, že naše matka dobrá v mateřství nebyla. Moc jsem ji sice nestihla poznat, ale odhadovala jsem, že nebyla dobrá ani jako vlčice. Napadala mě otázka, jak moc se jí asi podobám. Byla také tak dětinská? Když se to vzalo v potaz, tak ano. Byla nezodpovědná? Ano. Byla to tulačka? Rozhodně, ač s námi pár měsíců na jednom místě vydržela, ale jakmile mohla jít, využila toho. Byla vlčicí, která by se pro každého rozdala? Ne. Uff, oddechla jsem si, když jsem našla první vlastnost, ve které jsem se jí nepodobala. Ani nebyla tak přátelská, vstřícná, usměvavá, shazovala jsem svou vlastní matku a zvyšovala své vlastní ego. Sice v poslední době dost trpělo, ale stále jsem ho našla kdykoliv bylo potřeba! Meinere ovšem pronesl, že ji to omlouvá. Jelikož jsem byla myšlenkami mimo, netušila jsem, která bije. Přesto jsem na to pouze kývla a dále jsem se v tom nepitvala. Nebyl důvod ji tu rozebírat.
„Dávat mi radu, abych nedávala na tvé rady je hloupost. A stejně pokud bych nechtěla na tvou radu dát, tak si to udělám po svém, ne? Neboj se, že bych neměla vlastní mozek,“ zazubila jsem se. „Je malý, ale je tam,“ dodala jsem pobaveně a sledovala jezero ve chvíli, kdy o něm začal mluvit a jeho slova jsem si představovala. Musela jsem se zašklebit. „To stále uvažuješ takto?“ Zeptala jsem se narovinu, ale s malým úsměvem, nevyčítala jsem mu to. Já mu neměla co vyčítat. Krátce jsem zavřela oči a dlouze se nadechla. Byla jsem klidná, klidnější, než u mě bylo zvykem a ani jsem neměla chuť prokazovat nějakou aktivitu na víc. Cítila jsem se zvláštně, možná to bylo jen špatným obdobím, nebo jsem již skutečně dospěla. Po nějakém tom pátku. Když mi najednou svitlo cosi v hlavě, rychle jsem se na bratra podívala. „Nezdá se ti, že jsme se v tomhle období narodili?“ Zeptala jsem se ho nejistě.
„Ne, vlci nemají upřímnost rádi, ale já nesnáším lež. A pokud oni budou spokojenější ve věčné lži, ať si v ní žijí, ale já jim med okolo tlamy mazat nebudu,“ pokrčila jsem rameny, protože se jednalo o naprosto samozřejmou věc, aspoň u mě a jak jsem pozorovala, u Meinereho také. Akorát že on takové věci uměl podávat ještě mnohem drsnějším způsobem. Sledovala jsem brášku, jak mluví a poslouchala jsem ho. Následně jsem pohled sklonila k zemi. „Tohle já nedokážu,“ přiznala jsem nakonec poraženecky svou slabost.

// A dnes to nezvládám já, pardon. :D

Meinere pověděl, že by chtěl být jako otec. Se zájmem jsem na něj pohlédla a jeho slova jsem si nechala projít hlavou. „Dobrá matka by to dle mě zvládla i bez partnera, ovšem přijde mi to ještě víc sobecké, jako to, jak se o nás starala naše matka,“ pověděla jsem mu rovnou svůj názor na tuhle věc. Často mě to kdysi nutilo přemýšlet, jak bychom se asi měli, kdyby s matkou otec zůstal. Jasně, s její povahou to bylo stejně vysoce nepravděpodobné, ale vždy jsem si ho představovala vedle nás, jak by si s námi hrál, učil nás lovit a předával nám životní moudra. Prostě přesně to, co matka nikdy nedělala. Mohla jsem ovšem zůstat pouze u snění, protože náš táta se o nás zřejmě nikdy nezajímal a byli jsme mu zcela ukradení. Určitě byli.
Když jsem se ptala Meinera, zda by šlo se v té vodě vykoupat, pověděl, že ne, ale momentálně také říkal, že by to mohla být úplně normální voda. „Mě se také nepozdává, jen jsem chtěla svou domněnku potvrdit i tvým názorem,“ pověděla jsem s pohledem přikovaným na to jezero. „Ale musím uznat, že na pohled je hezké,“ zamumlala jsem a stále hleděla na hladinu jezera. Snad jako kdyby mě pohltilo, ne pod vodu, ale do vlastních myšlenek. S Meinerem jsem si povídala jen chvíli, nebo mi to tak aspoň připadalo, ale navedl mě na spousty myšlenek. Měl v mnoha věcích pravdu a všechno mi podával narovinu. Žádná přetvářka, žádná snaha sestru uchlácholit, jenom holé, pravdivé fakty. Vlastně jsem mu byla vděčná, protože mi otevřel oči. „Díky bráško,“ hlesla jsem z ničeho nic. „Za tvou upřímnost, ne každý to umí,“ objasnila jsem mu svá slova díků a pohlédla mu přitom do očí.
Poradil mi, abych se tam prostě nevracela. Uchechtla jsem se a zase pohled odvrátila. „Kdykoliv mě může někdo z nich najít,“ pověděla jsem. „A dívat se na tlupu vyčítavých očí by mi nebylo příjemné,“ dodala jsem ještě. Stejně jsem přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo, nevrátit se tam. Hledal by mě vůbec někdo? Napadala mě poněkud smutná otázka. Vyrušil mě až jeho hlas. Další pravdivý zásah do srdce, po kterém jsem zůstala koukat opět na jezero a mlčky. Šlo na mě pouze poznat, že jsem to nepřeslechla, ale co to udělalo se mnou uvnitř ne. Jisté bylo, že to nebyly zrovna pozitivní pocity.

Meinere stroze pověděl, abych si pořídila vlastní vlčata. Krátce jsem se usmála, ale ten úsměv na mém obličeji nespočinul dlouho, protože to co pověděl následovně, mi takřka vyrazilo dech. Zaraženě jsem se na něj podívala. Pohlédla jsem do jeho očí, jestli to myslel vážně, ačkoliv na něm nebylo vlastně skoro nic poznat a někde uvnitř sebe jsem cítila jakýsi pocit ukřivděnosti, že si byť jen na chvíli mohl myslet, že bych mohla být jako naše matka. „Meinere, pokud někdy chci něco udělat, tak je to dělaní věcí přesně naopak, než dělala naše matka. Do dnešních dnů mi chybí jakákoliv mateřská péče a láska a vážně mám sto chutí vychovat svá vlastní vlčata a přivést je ukázat matce jako již dospělé jedince, kteří mě jako matku milují a vzhlíží ke mně. Aby pochopila, jak u nás tří hluboce chybovala. Ačkoliv ona by si to zřejmě nikdy neuvědomila, ráda bych, aby se hanbou propadala. Nemohla bych svá, ani ničí jiný vlčata nechat napospas osudu, protože vím, jak bylo mě. Vyčítala bych si to do konce svých dnů,“ pověděla jsem mu pevným tónem.
Ptala jsem se bratra, zda je bezpečné, chodit do té vody a on mi odpověděl až tak vtipně, možná si to nejspíš ani neuvědomoval, že jsem se musela začít smát. „Dobrá, zase máš pravdu, dám na tebe,“ pověděla jsem a stále jsem se přiblble usmívala, protože ta představa dle mě byla víc jak vtipná. Možná, že by mi zůstala srst na hlavě a špičce ocasu. To by bylo hodně komické, přemýšlela jsem. Ve vlastní smečce by mě nepoznali a vyhnali mě pryč. Ani bych se nemusela snažit, cukaly mi koutky při tom přemýšlení. Přerušil mě až bráškův hlas, který si uvědomil, co jsem měla na mysli.
Pravil, že mám ze smečky odejít. Jen tak. Zeptal se, co mi v tom brání. Povzdechla jsem si. „Není to tak jednoduché,“ povzdechla jsem si. „Smečce jsem se zavázala, slíbila jsem věrnost a své služby. Dalo by se to považovat za zradu, kdybych odešla. A ano, ta vlčata jsou ten největší důvod. Dokud nebudou soběstačná, tak tam zůstanu. Navíc tam mám i partnera a ten vypadá spokojeně. Abych se přiznala, bez něj jsem úplně bezradná, ale vzhledem k tomu, že on se tam cítí jako doma, nemohu ho přesvědčovat, aby to místo opouštěl,“ objasnila jsem mu přímo.

Zajímalo mě, co se mu honí hlavou, na druhou stranu jsem byla poměrně ráda, že to nevím. Sice jsem kolikrát nad magií myšlenek přemýšlela, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci někomu nahlížet do hlavy. Sarkasticky mi pověděl, že hlídat vlčata musí být záživné a naplňující. „No… Mám vlčata ráda. A tahle obzvlášť,“ odpověděla jsem a krátce jsem se usmála. Sklonila jsem pohled k zemi. „A tahle jsou skoro jako má vlastní, trávím s nimi tolik času, pozoruji jejich růst… Ale někdy prostě potřebuji vypadnout. A jakmile odejdu, je zle,“ zamračím se. Měla jsem pocit, že nemám nárok na svůj soukromý život. Elisa musela být chvilku se svými vlastními vlčaty a mohla se zbláznit. Nechápala jsem pak důvod, proč je měla. Očividně s nimi trávila čas nerada.
Postřehla jsem, že se na mě bráška zamračil. Chvíli mi trvalo, než to mému malému mozečku došlo, ale pak jsem si uvědomila, že na něj neustále koukám. Vykouzlila jsem omluvný pohled a zadívala jsem se znovu na rudé jezero. „Nevíš, zda se v něm dá koupat?“ Zeptala jsem se ho pak zamyšleně. „Působí na mě trochu nebezpečně,“ objasnila jsem mu důvod své otázky. Pořád jsem totiž měla nutkavý pocit se pořádně opláchnout, navzdory tomu, že jsem nějak nedbala na to, zda mám špinavý kožich nebo ne, ale momentálně jsem cítila hluboce usazený prach v mé srsti, který přes zimu sníh nezvládl vyčistit. Navíc momentálně nebyla taková zima a mohla bych rychlé ponoření se do vody zvládnout, ačkoliv s mou srstí vlčete a postavou vychrtliny by kde kdo mohl pochybovat, že to aspoň bez nachlazení nezvládnu.
Meinere nechápal, v čem s ním souhlasím. „Mám pocit, že vlci, co se jako tuláci narodili, nemohou žít ve smečce. Nejsme k tomu stvoření,“ citovala jsem ho. „Máš pravdu, necítím se svá. Můj problém je, že pociťuji svázanost. Tulák by měl tulákem zůstat,“ povzdechla jsem si. „Dostali jsme volnost, tak proč bychom se měli zavazovat?“ Podala jsem řečnickou otázku a krátce na bratra pohlédla. „Škoda, že mi to nedošlo dříve,“ zamračila jsem se pak. Ale už bylo pozdě litovat, teď jsem mohla jen činit. Nechat si všechno projít hlavou a nějak to vyřešit.

Začala jsem se usmívat. „Mě to tak nepřipadne. U sebe vím, že bílá je pravá, černá je levá,“ pověděla jsem jednoduše. Nikdy mi to nedělalo problémy. „Ale chápu, že pro tebe je to nové,“ dodala jsem pak poklidně a usmála se na něj. Netušila jsem, jestli si je nejistý sám sebou, co se ohledně jeho nového kožichu týče, ale vážně jsem v hlavě neustále dokola musela uznávat, že mu skutečně sluší. Vypadal o mnoho živější a troufla bych si říci, že pro vlčice byl i atraktivní. Nebo jsem pouze já svého bratra považovala za atraktivního. Následně se mi vyjádřil ohledně smečky a podal mi důvody, proč by to nezvládal. Byly to ty nejdůležitější body ve smečce, které mě osobně nedělaly problémy, ale s jeho povahou se dalo chápat, že by na tom nebyl stejně jako já… A Deliven. Na každou jeho větu jsem chápavě kývla. Následně se mně zeptal, jestli žiju ve smečce. „Ano, již půl roku, myslím,“ odpověděla jsem, ovšem nějaké mé nadšení typické pro mě, když jsem o čemkoliv mluvila, bylo ty tam. „Moc jsem nezapadla, nebo mi to tak aspoň připadne. Byla jsem povýšena na deltu a starám se o vlčata alf, nebo se o to aspoň snažím,“ objasnila jsem mu svou situaci hned, kdyby se chtěl ptát. A kdyby ho to nezajímalo, určitě to přejde.
Náhle řekl větu, která se mi hluboce vryla do srdce. „Mám pocit, že vlci, co se jako tuláci narodili, nemohou žít ve smečce. Nejsme k tomu stvoření,“ dlouze jsem na něj hleděla a větu si přehrávala v hlavě. Nejspíš měl pravdu. Možná, že tohle byl můj důvod nespokojenosti. Možná jsem se cítila až moc svázaná. Vždyť… Jakou mi to udělalo radost, že se teď mohu toulat? Dostala jsem se z deprese a cítím se mnohem lépe. Až na to, že jsem věděla, že se musím vrátit a plnit své povinnosti. Tenhle užíravý pocit tulák mít nemusel. „Máš pravdu,“ hlesla jsem pak a sklonila pohled krátce k zemi. Nejspíš jsem měla zase o čem přemýšlet.
Meinere mi pověděl o Životu a já se divila tomu, co dokáže. Namítala jsem, že to umí jen Smrt, ale bratr mě vyvedl z omylu. Prý Smrt dělá jen půlku práce a zbytek dělá Život. „No wow, tak to jsem vůbec netušila,“ přiznala jsem se užasle a zamrkala jsem. „Tak to děkuji za obeznámení,“ usmála jsem se na něj vděčně. Stále jsem měla chuť se k němu přiblížit. Zkrátila jsem tedy vzdálenost mezi námi tak na metr a usadila se naproti němu, jelikož jsem do této chvíle pořád stála.

Povídal, že nedokáže pochopit vlky, co mají různobarevné nohy, že je to matoucí. Vyjely mi koutky do stran, vzhledem k tomu, že to byl přesně můj případ, ale já jsem to střídání barev měla ráda. Když jsem se nudila, sledovala jsem to, ale ne nijak často. Moc jsem se na své tlapy, ani pod ně nedívala, právě proto se tak často stávalo, že jsem o něco zakopla a válela se po zemi. Vlastně jsem přemýšlela, proč ho něco takového napadlo. „Nepřijde mi to matoucí, právě naopak… Když máš obě nohy stejné barvy, nepoznáš, která je která, zatímco u různobarevných nohou se v tom aspoň trochu vyznáš,“ zazubila jsem se. Nevěděla jsem, jestli ho můj názor vůbec bude zajímat, ale stejně jsem mu ho podala. Už jen aby nevázla řeč, jako předtím a my měli o čem případně diskutovat. Přesto jsem se stále v jeho společnosti cítila zvláštně.
Na otázku, zda je tulák, mi položil otázku. „Nechtěl jsi říci spíše, jestli vypadáš jako někdo, kdo by snesl smečku?“ Zeptala jsem se jej pobaveně a pak se na něj vstřícně usmála. „Samozřejmě, že by tě někam přijali,“ ujistila jsem ho jemným tónem, trochu připomínající hlas, kterým jsem uklidňovala Elisina vlčata. Každopádně nijak jsem ho již nepřesvědčovala, že by do smečky měl jít. Já sama jsem totiž tak nějak cítila, s odstupem času, že smečka není vůbec to, co jsem si zpočátku představovala. Dobrá byl skvělý pocit mít se kam vracet, ale já spíše toužila po náhradní rodině, kterou jsem v ní nenašla… Jednoduše jsem nejspíše nezapadla. „Na jednu stranu, závidím ti to tuláctví. Nevzdávej se ho, pokud nebudeš muset. Je to samozřejmě tvá volba, ale starosti jsou jak ve smečce, tak mimo ni. A troufám si, že mimo ni jsou menší,“ svěřila jsem se následně.
Zeptala jsem se na ony zlaté kopce a Meinere mi vážně potvrdil, že tam byl. A prý by tam chtěl jít ještě. Svěřil se, že je tam vlk, který učí magie, vlky činí zdatnějšími a jmenuje se Život. Vytřeštila jsem oči. „Myslela jsem, že tohle všechno dělá jen Smrt?“ Vyhrkla jsem překvapeně, vážně jsem o žádném takovém vlku nevěděla a zaskočilo mě to. Každopádně jsem v poslední době toužila po tom, abych se zlepšila, takže o to víc mi dal Meinere důvod, abych tam opravdu šla. Teď už jen na to najít čas.

Můj bratr vypadal, že je hodně přemýšlivý typ. Byl pravým opakem mě a Delivena. Byl zvláštní, nijak se netvářil, nešly na něm rozpoznat žádné emoce a já nevěděla, jestli mě to má děsit, nebo mám zůstat klidná. Přesto zatím vypadal, že se nehodlá zvednout a zase jít, za což jsem mu byla vděčná. Zřejmě na mě ta vděčnost, že se se mnou baví, šla vidět. Nevěděla jsem sice, jestli se nerozhodl se mnou pokecat, ačkoliv naše konverzace poněkud drhla, a pak by zase šel, aniž by se o mě dál staral a zajímal. Kdo ví, co plánoval a jak to se mnou momentálně myslel. Odpověděl mi, že je hříčka přírody. Musela jsem se krátce usmát, ačkoliv on ani tak nedal najevo vůbec nic. Já taková nebyla. I když bych se snažila být vážná, nešlo by mi to. Hned na to dodal, že je to značné zlepšení, ač sarkasticky. Přikývla jsem. „Musím uznat, že ti to moc sluší,“ pověděla jsem mu sesterským tónem a nesměle hrábla packou do země.
Zdálo se, že naše konverzace dále nepovede a já tušila, že on s tím nic moc neudělá. Za to já jsem již byla v mnohem lepším rozpoložení, takže jsem se rozhodla ptát já. „Vypadáš dobře, vážně. Jsi pořád tulák?“ Zeptala jsem se. Jaký paradox, že já byla ve smečce a byla jsem snad ještě vychrtlejší, než když jsem se do ní přidala. Zpětně jsem musela přemýšlet, proč jsem tuhle otázku podávala, když tuláci mohli být v mnohem lepší kondici, a určitě byli, až na alfy a jiné výše postavené, než vlci, co se povalovali ve smečce.
„Prohlížela jsem si krajinu na tomhle místě a zaujaly mě kopce zlaté barvy, jsou zvláštní… Byl jsi tam někdy?“ Přišla další otázka z mé strany, u čehož bylo vidět mé nadšení z toho místa, ovšem chtěla jsem se ujistit, že je to místo bezpečné, než se tam vydám a vzhledem k tomu, že by Meinere mohl být tulák, tak jsem předpokládala, že měl dost míst na Gallirei prošlé. Možná víc, jako já. Takže bych určitě ocenila jeho názor. Názor mého bratra. Deliven v podstatě žádné názory neměl a nic moc vážného jsem s ním probírat nemohla, ale Meinere vypadal, že na určité věci bude moudřejší.

Neměla jsem moc dobrý pocit z toho, jak ke mně sebejistě kráčel, nejspíše jsem stále měla nahnáno ze zkušenosti s Ergem. Vlk by si řekl, je to můj bratr, neublíží mi, jenže to byl bratr, který byl toho názoru, že jsem se ho pokusila zabít a co když on se bude chtít pomstít? Zastříhala jsem nejistě ušima a stejným pohledem jsem jej i sledovala. Pro mou úlevu se zastavil dál ode mě, k čemuž měl jistě své důvody a nevyčítala jsem mu to. Kývl mi na pozdrav zpět a nastalo ticho. Vnímala jsem ho jako to tíživé ticho, u kterého vlk nevěděl, jak jej přerušit, nebo co říct. Ne, neznala jsem tyhle situace často. Vlastně skoro vůbec. Vždyť jsem to byla já, ta, která byla vždy upovídanější, ať už se jednalo o jakoukoliv společnost, vždy jsem toho namluvila nejvíce já.
Náhle ono nepříjemné ticho přerušil jeho hlas. Překvapeně jsem tikla pohledem do jeho očí, které měly takřka identickou barvu, jako ty mé. Skutečně… Skutečně se mě zeptal na život? Nemohla jsem uvěřit svým uším a musela jsem i zamrkat, abych se ujistila, že třeba neblouzním. A když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku, zjistila jsem, že bych měla začít mluvit. „Ehm, no…“ začala jsem tak nějak nejistě. "Ráda bych ti řekla, že jde dobře, ovšem lhala bych ti,“ usmála jsem se na něj mírně a nemohla z něj spustit oči. „A ty? Jak ti to klape s novým kožichem?“ Zeptala jsem se opatrně. Bála jsem se, že ho čímkoliv nahněvám a zase od sebe odeženu. Bylo to to poslední, co jsem si přála. Toužila jsem po tom si s ním popovídat a být s ním v kontaktu.
Když jsem na něj tak hleděla, začínalo mi vadit, že jsme od sebe tak daleko, jako kdybychom se vzájemně děsili. Možná jsem děsila já jeho, to nevím, mě vyděsil pouze zprvu. Teď jsem měla chuť být u něj blízko, ale držela jsem se, abych k němu neudělala ani krok. Nechtěla jsem momentálně zvorat vůbec nic. Také mě mrzelo, že jsem mu svou odpověď více nerozvedla, na to, jak jsem uměla dost mluvit, tak to byla strohá odpověď, ale obávala jsem se toho, že by ho to třeba ani nemuselo zajímat a já bych ho tu krmila zbytečnými žvásty. A navíc, chtěla jsem vědět něco o něm. Cokoliv.

Čím déle jsem tu polehávala, tím více jsem se začala uklidňovat. Již jsem měla jistotu, že Ergo mě nedohoní a nepronásleduje. Předchozí deprese mě již začala také opouštět a poslední zbytky mých svalů se čím dál více uvolňovaly. Můj zrak spočíval na rudé hladině jezera, které mě v jednu chvíli děsilo a v tu druhou fascinovalo. Vždy jsem jednala tak trochu bezhlavě, tudíž jsem se momentálně podivovala sama sobě, že jsem se v jezeru již dávno nezačala čvachtat. Před nedávnem bych do něj totiž skočila bez váhání. Napadlo mě, že mě změnila povinnost, kterou jsem dostala na starost a že jsem začala být zodpovědnější, ovšem nakonec jsem uznala, že mám pouze špatný den, což jsem v poslední myšlence potvrdila jako nejmožnější fakt. Co mě vlastně vede k tomu přemýšlet sama nad sebou? Kdybych momentálně znala na tuto otázku odpověď, asi bych byla víc jak spokojená. Jindy jsem takové věci totiž nedělala.
Náhle tohle místo zaplnila známá vůně, navzdory tomu, že jsem ji zase nepociťovala tak často, ba vůbec. Ale byla zcela přesně rozeznatelná a nemohla jsem si ji s ničím splést. Tedy s nikým. Patřila Meinerovi, jednomu z mých bratrů. Tomu, který mě nenáviděl a u kterého jsem chybovala právě kvůli svému bezmyšlenkovitému jednání. Vyhledala jsem jeho nově černobílý kožich pohledem, a když jsem zjistila, že je to skutečně on a dokonce se ke mně blíží, znervózněla jsem. Měla jsem potřebu se mu stále omlouvat, ale neměla jsem ani přichystanou žádnou řeč! Neočekávala bych, že bychom se potkali a už vůbec ne, že by se ke mně dobrovolně vydal.
Posbírala jsem se na nohy a sledovala, jak se přibližuje. Nejistě jsem tikala pohledem mezi jeho ušima a tlapkami a pootevřela tlamu ve snaze něco říct, ale slova se mi zadrhla v krku. Takže jsem dost možná vypadala jako bezradné vlče, co uteklo mámě a našel ho přísný hlídač. „A-ahoj,“ vylezlo ze mě po chvilce, kdy jsem se na něco vůbec zmohla. Chtěla jsem říct něco víc, ale co? Co mi vůbec chtěl? Nejspíš neměl, stejně jako já, chuť se ke mně přitulit a usmířit se. Zhluboka jsem se nadechla a pak omluvně sklonila hlavu.

// <- Středozemní pláň

Již z dálky jsem viděla něco, co se mi moc nepozdávalo. Mělo to rudou barvu a na chvíli jsem se i lekla, že hoří, ale rychle jsem tuhle variantu zavrhla. Blížila jsem se k tomu červenému čemusi a zjišťovala, že je to nejspíš jezero. A hodně zvláštní jezero! Neměla jsem čas zpomalovat, pořád jsem měla strach, že za mnou Ergo běží, jenže několik týdnů polehávání v jeskyni udělalo své a má mizerná kondička se začala projevovat. Lapala jsem po dechu a tlapky mě pálely od toho dlouhého běhu. Já zpomalit musela. První jsem zvolnila do klusu, a když jsem byla kousek od té červené plochy, přešla jsem do kroku. Byla jsem zadýchaná a unavená. Nešla jsem k tomu jezeru blíže, ale po zkoumání ze vzdálenosti, ve které jsem od něj byla, jsem užasla nad tím, že je to skutečně voda. Zírala jsem na vodní hladina a uvědomila si svou žízeň.
Jak jsem tak přemýšlela, uznala jsem, že voda skutečně nemá zdravou barvu, tudíž bych zrovna z tohoto jezera neměla pít. Na sucho jsem polkla a litovala toho, že neovládám magii vody. Nu co už, narazím na jiný zdroj vody, Gallirea je na tohle bohatá, uznala jsem nakonec a ohlédla se za sebe, jestli nezahlédnu běžícího vlka. Jashinu díky tu bylo prázdno. Oddechla jsem si a ulehla jsem na břicho. Potřebovala jsem si odpočinout a tohle místo si prohlédnout, jelikož pro mě bylo nové. Tak přeci jen jsme s Naxtherem neprošli celou Gallireu, došlo mi a já se sama pro sebe usmála. Tak přeci jen jsem momentálně v něčem na před, jak on, vzhlédla jsem k nebi.
A pak mě do očí praštilo něco zajímavého.
Lesklo se to zlatavou barvou a tyčilo se to do výšky. Všude byla samá rovina, ale tohle okolní krajinu narušovalo. Ne že narušovalo, bylo to krásné na pohled, ale byla to náhlá pěst do oka. Z ničeho nic se z roviny zvedaly kopce zlaté barvy a přímo mě lákaly, abych se k nim vydala. Rozhodla jsem se, že hned, co si odpočinu, tak se to impozantní místo vydám prozkoumat. A co víc, celkově tu bylo dost míst na zkoumání. Mohla jsem si zase jednou hrát na tuláka.

// <- Šakalí pahorkartina

Za sebou jsem ještě slyšela jeho hlas, cosi tam povolával a děsil mě tím. Nutilo mě to zrychlovat, měla jsem strach, že mě dohoní a já budu znovu pociťovat ten pocit bezmocnosti. Utekla jsem od tohoto pocitu od smečky, abych si odpočinula a teď mě s tím pronásledoval jiný vlk. Pádila jsem tedy, co mi nohy stačily, a modlila jsem se, aby se za mnou vážně nevydal, ačkoliv mě napadlo, že mi nebude stačit. Přeci jen měl konstrukci těla jako medvěd, já jako rozený běžec. Musela jsem být stopro rychlejší.
Když jsem tak probíhala tímto územím, cítila jsem zde několik pachů a napadlo mě, že bych k někomu mohla zaběhnout a skrýt se. Náhle jsem k tomu ovšem neměla chuť a docházelo mi, že ne každý by se mnou chtěl sdílet problém jménem Ergo Proxy, který by se určitě stal i problémem mého okolí. Poslední, co jsem chtěla, bylo, abych někoho zatahovala do svých problémů. Takže, navzdory tomu, že jsem zpomalila, tímhle územím jsem nakonec začala probíhat stejnou rychlostí, jako předtím. Jen ať mě nedostihne, modlila jsem se. Jedno jsem musela uznat, bylo mi lépe. Běžela jsem volnou přírodou, jako kdysi za dob mého tuláctví, které jsem sice sdílela s Naxtherem, ale ten už se mnou ani moc nesdílel život smečkový, tudíž jsem momentálně tolik nestrádala, ne tak moc, jako bych strádala po něm kdysi. Kvůli čemuž jsem ostatně byla poslední dobou tolik mrzutá. Tak moc mi chyběla jeho blízkost…

//-> Ohnivé jezero