Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 7

Po jeho upozornění, že sama má hlavu o číslo větší, se se smíchem dala i do čištění hlavy, aby z něj sundala nějaký sníh. Musela se zamyslet nad jeho podotknutím ohledně kamenů. Ani si pořádně neuvědomila, že by si mohli pořádně ublížit, proto byla ráda, že se nakonec nic nestalo a jejich hra dopadla dobře. Terén v Asgaaru byl opravdu místy nebezpečný a obzvlášť teď, když nebylo nic pořádně pod sněhem vidět. "Myslíš, že taková magie existuje?" zeptala se zvídavě. Možná by se sněhem šlo nějak manipulovat pomocí magie vody? Napadlo ji a zatímco se ztratila v myšlenkách, protože si myslela, že se hra přetočila v debatu ohledně magií, byla ze strany Castora atakována. Najedou byl pod ní a než by stačila něco udělat, ocitla se na zemi pod ním ona.
Koutky se jí opět rozjely do širokého úsměvu a v očích jí jiskřily jiskřičky plné očekávání, co bude dál. Aniž by se bránila, zůstávala pod ním a měla pocit, že to, co momentálně nastalo už nebyla úplně tak nevinná hra, jako před chvílí. V břiše ucítila hejno motýlků a také to, jak se jí do hlavy opět hrne krev z rozpaků. Srdce se jí téměř zastavilo, když ucítila olíznutí na svém koutku a rozpačitě zamrkala. Na moment jistě musela i ztuhnout, dokud zase nezaslechla jeho hlas. Ač vyhlížela trochu vyplašeně, jemně se usmála. Kdo ví, jestli právě úsměv nebyl její nejsilnější zbraní, se kterou řešila spoustu situací. Castor se nad něčím pozastavil, ale ona momentálně vnímala pouze jeho a nic víc, možná proto pak byla lehce zklamaná, když se zvedl na nohy. Rozhodla se ovšem, po překonání prvotních rozpaků, že to tak nenechá být.
Natáhla tlapku směrem k němu a se stálým, rozněžnělým úsměvem si ho k sobě zpátky přitáhla. Natáhla hlavu k jeho oušku, které dlouze olízla, snad aby jej také očistila od nějaké té vločky, ale hlavně z toho důvodu, ze mu do něj chtěla něco pošeptat: "Mám tě moc ráda." A na ta slova se k němu pevně přitulila, až to vypadalo, že jej snad nehodlá pustit. Byla ráda, že sebe konečně vysypala něco, co měla na srdci dlouho, ale bála se to vypustit, snad kvůli tomu, aby nezažila další zklamání, jako se svým prvním partnerem, ale Castor tu už pro ni byl velmi dlouho a zcela si zasloužil její důvěru a náklonnost.

Loterie 6

Castor velmi rychle uznal svou prohru, přičemž ji žádal o ušetření. Laura se společně s ním zasmála a když si všimla, jak to vlastně její společník vypadá, musela se smát dvojnásob. "Vypadáš jako vlčulák!" prohlásila pobaveně, ale ze svého vězení jej nepouštěla. Věděla, že kdyby vlk chtěl, jednoduše ji setřese, jenže ona se rozhodla mu tuhle šanci nedat a ještě ho trochu pozlobit. Čumákem zaútočila na jeho odhalené a vystavené břicho, které tak začala lechtat, u čehož se sama hihňala jako pominutá pubertální dorostlice. Cítila se plná pozitivní energie i navzdory tomu, jak právě dováděli. Zdálo se, že čím více si tato vlčice hrála, tím více energie měla na to, aby mohla vymýšlet další a další akční lumpačiny. Sice už nebyla v tak dobré kondici jako za mladých let, kdy takhle mohla lítat od rána do večera, ale pořád v ní dřímala ta mladičká hravá duše, kterou by nějaké roky jen sotva mohly přemoct a utlouct, protože bylo jasné, že pokud někdy ztratí sílu blbnout, hrát si a běhat, ztratí i samu sebe a svou radost pro život, kterou momentálně sdílela s tímto vlkem.
Po chvíli s lechtáním přestala, protože jak byl Castor od sněhu, hrozně ji z toho studil čumák. Tlapičkou si ho protřela, aby z něj sníh setřásla a trochu ho zahřála. Tělo měla stále dostatečně rozehřáté od pohybu, ale čumák a polštářky na tlapkách byly přeci jen trochu náchylnější, zvlášť, když přišly do přímého styku se studeným sněhem na delší dobu. S neutuchajícím úsměvem se podívala na svého společníka a vrtíc ocasem vyčkávala, zda jí bude chtít útoky nějak oplatit a pokračovat ve hře, nebo se rozhodne započít nějaké jeho plány, které pravděpodobně před hrou měl. Tak či tak, nechala mu volnou tlapku a prostor na to, aby mohl jednat i on dle své vůle a uvážení. "Tak co, máš dost?" zeptala se s úsměvem a pohlédla do jeho očí, ve kterých se začínala ztrácet čím dál častěji. Trávit čas s ním bylo příjemné a uvolňující. Byla vděčná za čas navíc, který dostala díky snížení pozice a byla ráda za to, že jej konečně může věnovat právě těm, kterým chtěla.

Loterie 5

Kdyby přes srst mohla, jistě by se začervenala. Naštěstí nebylo příliš prostoru pro rozpaky, ve kterých by úplně nevěděla, jak se má zachovat, jelikož to vypadalo, že se Castor chytil na její výzvu ke hře. Nadšeně uskočila a štěkla, ale sněhové spršce od jeho zadních tlap se stejně nevyhnula. Oklepala se a široce se zazubila, přičemž se za ním energeticky rozhopkala hlubokým sněhem. Jednou se jí dokonce stalo, že se v jedné sněhové závěji úplně celá ztratila, jak byla hluboká a sníh byl měkký jak peřinka. Dezorientovaně, ale s úsměvem, se z ní vyhrabala a jala se znovu hnědého vlka pronásledovat. Chytím tě! Pomyslela si dychtivě, když nabrala na tempu. Snažila se, aby znovu nikde nezapadla, jinak by neměla šanci. Srst celou od sněhu si někde cestou v rychlosti oklepala, něco z ní postupně opadalo pohybem, i tak ale byla více bílá, než béžová.
Podařilo se jí Castora téměř dohnat, udělala poslední protáhlý krok a srovnala se s ním bok po boku. S čertíky v očích mrkla v rychlosti do těch jeho, než použila svůj bok jako zbraň a šťouchla do něj, aby jej vyvedla z rovnováhy. Nebyla to žádná ukrutná rána, na to by se přeci jen drobná vlčice její velikosti nezmohla, ale na vyvedení z rovnováhy to jistě muselo stačit. Škodolibě se zazubila, protože pokud šťouchnutí nestačilo k tomu, aby jej shodila do sněhu, její následující skok přímo po něm už musel. Jejich těla se spojila ve valící se klubko sněhem. Postupně oba vlci na svůj kožich nabírali další sníh a bylo zcela jisté, že se z nich stanou dva vlčí sněhuláci. Po tom, co se oba zastavili, zůstala Laura vítězoslavně nad ním. Zpoza sněhu jen koukala zelená zářící očka a roztáhlá tlamka do širokého úsměvu, přičemž zadýchaně se smíchem prohlásila: "A mám tě!"

Loterie 4
// úkryt

Trochu se zasmála. "Zjistila jsem, že jsem trošku zestárla," odpověděla na jeho otázku se stálým úsměvem. Kdo ví, kde pořád brala tolik optimismu se stále tvářit, jako kdyby na světě nebylo nic zlého. A taky že jsem samostatnější a lepší, než jsem si o sobě myslela, domyslela si. Ne všechno musela říkat nahlas, jako kdysi. Chtěla nechat prostor pro myšlenky a fantazii toho druhého. Rozhlédla se po venku a krátce si povzdechla. "Znám ho od vlčete, byla jsem jeho pečovatelka," přiblížila mu její vztah k Etnymu. "Jeho názorům a činům asi nikdy nikdo moc rozumět nebude," pověděla ohledně tématu, že je lepší, že se stal betou Sionn. Pro Lauru bylo pořád trochu zvláštní, že na tom postu už není. Přeci jen ho zastávala nějaký ten rok. Na druhou stranu se momentálně cítila volnější a svobodnější. Měla dojem, že ztratila tempo a schopnost tolik smečku pozorovat. Sionn byl mladý a rozhodně na to měl více prostoru.
Zmateně zamrkala, když její společník najednou zmizel. Rozhlédla se a tázavě zastřihala ušima. Musela mít nad hlavou jeden velký otazník. Potom se začala smát, když zahlédla Castorovu hlavu v kupě sněhu. "To je tedy nadílka!" zvolala, když už byla ve velkém skoku do sněhové závěje. Dopadla a začala v něm zvesela poskakovat. Když vypustila trochu přebytečné energie, zastavila se v hravé pozici, vyzývavě hledíc na Castora. Ocasem mávala ze strany na stranu a napjatě vyčkávala, zda se nechá přemluvit k nějaké sněhové hře.

Loterie 3

Laura si dělala ohledně nemocného Fiéra starosti. Chvíli byl, jako kdyby do něj jeden střelil, potom se najednou zase utišil a uklidnil. Musel v těch horečkách chudák blouznit. "Koukám, že není bezpečné, aby jeden v tomhle počasí chodil po toulkách," pověděla a trochu se zamračila. Nevěděla, jak Fiérovi pomoci. Vlček potřeboval klid, teplo a hodně léčivého spánku. Nakonec to vypadalo, že se k němu nejspíš opravdu uložil po tom, co se jí povedlo ho zpátky uložit na kožešiny. Povšimla si koutkem oka, že tu byl Etney s Lucy. A že se k sobě docela mají. Castor měl s Etnym nějaký rozhovor, ale neměla příliš času se na ně soustředit. Každopádně jí nad hlavou vyvstanul jeden velký otazník, který nutně potřebovala vyplnit. No jo, byla to vlčice a ty byly od přírody zvědavé, zvlášť v těchto ohledech. Vyčkala, jestli nemocný Fiér usne a doufala, že brzy přijde Arcanus, pro kterého pravděpodobně Castor vyslal. Ale jak znala Etneyho, tušila, že se na to vykašle, protože mu je nějaký Fiér ukradený.
Po nějaké chvilce se otočila na Castora a oddechla si. "Asi usnul," konstatovala zase poklidně a mírně se vlka usmála. "Je tu strašně řídký vzduch a už jsme tu dlouho. Co kdybychom vyrazili ven?" navrhla, ovšem aniž by čekala na odpověď, vydala se aspoň ke vchodu do jeskyně, aby mohla načerpat čerstvý vzduch, kdyby její společník s odchodem od Fiéra nesouhlasil. Minimálně bychom mohli zajít pro toho Arcanuse, protože pochybuji, že se tím Etney zabíral, napadlo ji, přičemž si vzpomněla, že se na něco chtěla zeptat. Přeci jen Castor musel mít větší přehled než ona. Zastavila se ve vchodu a dlouze se nadechla. "Pověz, Etney a Lucy jsou partnery?" zeptala se bez okolků. Etney se nezmínil ani jedním slovem, že si našel partnerku. Přitom s tou první se vychloubal, kde jen mohl, cítila se trochu ukřivděná, ale přisuzovala to tomu, že neměli moc času probrat úplně všechno, když spolu byli u Smrti. Nakonec se drobná béžovka rozhodla vyjít ven před úkryt.

//Asgaar

Lylwelin:
5 lístků - 5 postů že 14.1.
3 lístky z Miniakce 3
1 lístek post v Závoji (18.1)

celkem: 27 lístků

Laura
Posty: 29.12 - 1 lístek
3.1 - 1 lístek
Celkem: 2 lístky

Lylwelin
Posty:
29.12 - 3 lístky
3.1 - 3 lístky
6.1 - 3 lístky
Miniakce: 4 lístky + 5 lístků
Celkem: 18 lístků

Loterie 2

Drobná vlčice souhlasně přikývla. "Právě proto jsem potřebovala na nějakou chvilku vypadnout," sdělila mu. "Bylo to super, ale stejně jsem se jen utvrdila v tom, co jsem věděla celou dobu - prostě sem asi už patřím," usmála se poklidně. "Ačkoliv mám dojem, že chodu smečky už nestačím a je prostě dobře, že mě na pozici nahradil mnohem mladší vlk. Přijde mi, že všechno je najednou takové hrr a než se stihnu vůbec otočit, děje se dalších deset věcí," zasmála se. "Nu, srovnala jsem si pár myšlenek... Jak jsem řekla, byla jsem sama a spíše objevovala vlastní já," chtěla mluvit ještě, ale než vůbec stihla reagovat na cokoliv jiného, měla náhle Fiéra, který se probral z nějakého svého bezvědomí, nalepeného na sobě.
Zaskočeně zamrkala a trochu zakuckala, protože ji ten vlček objímal tak těžce, že jí trochu ubral kyslík. "Ehm," zavrtěla se a chvíli vstřebávala, co se to děje. Fiérovo tělo se zdálo být mnohem hřejivější, než bylo před chvílí Castorovo a pak béžovce secvaklo, že bude chudák nejspíš nemocný. "Špatně jsi udělal to, že jsi vůbec vstal, zlatíčko," pověděla a snažila se ho nějakým způsobem nasoukat na kožešiny, ze kterých před chvílí vstal. Podívala se u toho trochu prosebně na Castora, aby jí případně pomohl. "Úplně z něj sálá horečka," oznámila mu trochu ustaraně. Nevypadalo to, že by se jen tak snadno z úkrytu v blízké době dostali. Navíc pokud toužili být spolu sami, jít do úkrytu byla nejspíš ta nejhorší možnost, co si mohli zvolit. Stejnou chybu udělal i Etney s Lucy, kteří přišli. O jejich plánech sice drobná béžovka nic nevěděla, ale zatím spíše vypadali, že se vrátili z nějaké výpravy a chtěli spíš jen odpočívat. Netušila ale, jak moc jim to tady v tom momentálním humbuku půjde.

Loterie 1

Drobná béžovka se zasmála. Castorova otázka byla poměrně dost přesná. "Úplně všechno, řekla bych," odpověděla upřímně a zabouchala ocasem pobaveně o zem. "Abych pravdu řekla, trošku pociťuji, že mě začínají dohánět roky," vzdychla trochu, ale s úsměvem. Vypadalo to, že to bere tak, jak to je a nehroutí se z toho. Léta plynula rychle, ovšem pořád krásně. Od ztráty Naxthera ji nepotkalo nic nepříjemného, kromě úmrtí Elisy, se kterým se vyrovnávala už trochu vyspěleji. Přesto uvnitř sebe cítila hojící se jizvu, kterou tam její šedá alfa ponechala. Sice nikdy úplně velké kamarádky nebyly, ale strávily spolu spoustu let. Nedalo se jinak, než truchlit. Na truchlení naštěstí ale nebylo moc času, takže se to trochu postupně vstřebávalo. Nebo to ještě příliš zelenooké nedocházelo. Přesunula pozornost na svého milého společníka, který jí začal vykládat, že si udělal také výlet a staral se o nějakou nevděčnou tulačku.
Nespokojeně mlaskla. "Pravděpodobně nestála za to, aby ses kvůli ní namáhal, ale jestliže jí nepřipadalo, že jsi udělal něco užitečného pro ni, udělal jsi aspoň něco dobrého pro sebe," pověděla s jemným, záhadným úsměvem. Kdo ví, co tím myslela. Její povaha byla asi moc dobrá na to, aby ve všem hned viděla to zlé. Spíše stále vyhledávala klady. Pak přišla otázka na její osamocené dobrodužství. "Och, ano... Upřímně jsem potřebovala vypadnout ze stereotypu," začala trochu opatrněji a podívala se do jeho očí, zda v nich najde porozumění. "Jsem ve smečce spoustu let a pozice bety mi vůbec práci neubírala," objasnila a povzdechla si. "Když jsem přišla, byla jsem v podstatě nesamostatná a nevyspělá omladina, takže jsem se rozhodla, že půjdu do světa a vyzkouším sama sebe, zda se to za ty roky změnilo a můžu se na sebe také spolehnout, protože jsem v podstatě většinu života spoléhala jen na tuhle smečku," zakončila svůj příběh a svěřila se mu, že na něj myslela. Castor se ptal, jestli jen v dobrém. "Samozřejmě," přitakala s jemným smíchem, stále přitulená k jeho srsti. Teplo z jejich těl bylo příjemným zahřátím pro promrzlou Lauru.
Dlouho jim ovšem přáno nebylo a po jeskyni se rozlil nějaký zmatek. Vypadalo to, že někdo má trable. Za nedlouho se objevil přátelsky vypadající vlk, který je žádal o pomoc s kamarádem a hned na to zmizel. Laura nechápavě naklonila hlavu na stranu a zvedla se. Vůbec nechápala, co že se to tady stalo, ale vypadalo to, že se zase pro jednou bude muset postarat o někoho dalšího. Tříbarevný vlk ležel už na jedné z kožešin a zdálo se, že Castor se rozhodl jej zahřát magií. Uznala, že nic víc se nedá dělat. Mohla maximálně vystřídat Castora v ohřívání vzduchu, proto na něj kývla na náznak, že je taky připravená. Opět pocítila záchvěv smutku po Elise. Ta tady v úkrytu měla vždy hřející oheň, který by se momentálně hodil.

Trošku z ní opadl stres, když zahlédla jeho úsměv. Ani netušila, proč je z něj tak nervózní. Byl to přeci její dobrý přítel. Sice se vůči němu cítila často v rozpacích i před tím, než na delší dobu zmizela, ale teď po návratu příliš netušila, jak to u něj má. "Namáhavý," pověděla s jemným úsměvem a když zahlédla, že se posunul, váhavě přešlápla z tlapky na tlapku. Nakonec ale neodolala. Zaprvé se chtěla zahřát o něčí kožíšek, protože jí byla zima, zadruhé prostě toužila po fyzickém kontaktu. Samoty si za poslední měsíce užila až až. Nepřeháněla to a příliš se k němu netiskla, na to se příliš ostýchala. Podívala se do jeho očí a usmála se. "Jak ses vůbec celou dobu měl?" zeptala se nakonec, přičemž jí v očích zářily jiskřičky zájmu. Neměli ani čas se spolu pobavit, když se po dlouhé době potkali. Šli hned lovit a museli vstřebávat úmrtí Elisy. Teď na sebe konečně měli kousek času.
Položila si hlavu na jeho krk a spokojeně vydechla. "Myslela jsem na tebe," svěřila se tiše a natočila uši směrem, odkud přicházely další kroky a hlasy. Vypadalo to, že jejich soukromí skončilo. Výjimečně doufala, že to nebude nikdo, kdo se s nimi bude chtít vybavovat, aby taky měli chvilku pro sebe. Krom spousty jiných věcí se už také naučila myslet občas i sama na sebe. Naštěstí to vypadalo, že prozatím se budou vlci vybavovat mezi sebou. Užívala se tedy i nadále teplo Castorova těla.

// řeka Midiam (přes Asgaar)

Drobná vlčice prošla les, ovšem Castora venku nikde nezavětřila. Jeho vůni by si s ničím nespletla, ani by ji nedokázala ignorovat. V lese byla ovšem poměrně slabá, ale bylo jasné, že se vlk nachází na území. Takže jedině v úkrytu, uznala potom a vydala se směrem do úkrytu. Nejspíš ještě odpočívá po lovu a jídle. Měla jsem být moudřejší a také si první odpočinout. Aspoň bych nebyla po všech těch dobrodružství tak unavená teď, dumala, když vstupovala do úkrytu.
Zde již byla Castorova vůně intenzivní a vlčice se ve svém nitru zaradovala. Sama pro sebe zavrtěla ocáskem a dotančila chodbou až hlavní místnosti, kde se zastavila. Její přítel spal, usoudila tedy, že by měla jednat potichu, ať jej nevyděsí. Měla sto chutí si k němu prostě jen mlčky přilehnout a spát také, přitulená u něj. Celou dobu jí opravdu chyběl. Ale netušila, co si k němu po té době může vůbec dovolit. Pomalu k hnědému vlčkovi přišla a jemně mu čumákem přejela srstí na krku. Trochu se jí rozbušilo srdce rozpaky a nervozitou."Castore, jsem zpátky," pošeptala opatrně. Nechtěla ho budit násilně.

//Vvj

Tuhle cestu už bezpečně znala a to v každém ročním období a snad i počasí. Mohla by do Asgaaru trefit i poslepu, kdyby to bylo nutné. Poměrně ladným poklusem se pohybovala vcelku rychle. Naštěstí nebyl úplně hluboký sníh, co by její pohyb omezoval. Ona měla raději akčnější styl pohybu. Takže čím rychleji, tím lépe. Samozřejmě tempo také přizpůsobovala tomu, aby se rychle neunavila. Prostě tak, aby to nebyla nuda, ale ani příliš únavné. Byla stavěná spíše na rychlost, takže se nejspíš nebylo čemu divit. Stejně spíš rychleji spalovala, než přibírala, proto stále byla spíše hubenější. Aspoň jí v pohybu nepřekážely žádné tuky a kila navíc.

//Asgaar

// Kierb

Etney jí nepotvrdil, že se jednalo o Lennie. Laura trochu posmutněla, ale tušila, že vlčice někde bude. Je silná. Určitě je v pohodě, uznala potom poklidně a podívala se na svého společníka, který zkoumal, jak je jezero namrzlé. Dala se tedy do zkoumání také. Vypadalo to, že jezero je zamrzlé dost. Zvlášť, když všude možně řádili na ledu vlci. Netušila, odkdy byl Etney takový asociál, protože se rozhodl, že půjde pryč.
Laura se za ním chvíli dívala, jak mizí a dlouze si povzdechla. Konečně se mohla na chvíli posadit a odpočinout si. Bylo to pro ni jakési namáhavé, podnikala toho poslední dobou moc a neměla čas pořádně vydechnout. Tak já se vrátím zpátky do smečky. Vyzvednu Castora a vydám se s ním do Borůvky, uznala. Ještě chvíli se kochala okolím, než nabrala dostatek sil na cestu zpět do domova.

//Midiam

//<- Aina (přes Rašeliniště)

Byla ráda, že se jí povedlo Etnyho vystopovat. Pobaveně se usmála nad jeho poznámkou se Smrtí a bez řečí to přešla. Věděla, že by zbytečně narušovala jeho ego, kdyby to začala nějak rozebírat. Stejně by se pravděpodobně nafoukl a nijak moc se k tomu nevyjadřoval. Vyslechla si, co povídá. Mohla být jedna z těch vlčic ta, ze které šla cítit Lennie? Napadlo ji a tázavě se na něj podívala. "A nebyla jedna z nich taková černobílá vlčice s klikyháky zhruba v mém věku?" zeptala se zkoumavě. Zajímalo ji, zda to mohla být její stará známá. Ráda by se s ní zase někdy potkala.
Trochu se pozastavila nad tím, proč vlastně chtěl Etney obejít jezero z druhé strany, ale určitě pro to měl jeden ze svých nepochopitelných důvodů. Buď se prostě ztratil a nevěděl kudy tudy, jen to nedokázal přiznat, nebo to bylo cokoliv jiného, na co nechtěl kápnout božskou. Jenže tenhle jeho ztřeštěný nápad znamenal, že stanuli u další řeky, která jim tak trochu překážela v cestě. Něco si sama pro sebe tiše zabrblala, když zkroušeným pohledem sledovala její tok. Voda vypadala už teď na první pohled ledově. Bezděky se zachvěla, protože už stihla vychládnout z překonávání té druhé. Že by stála ale o další takové zahřívací kolo, to se říct nedalo. Když se ovšem podívala na Etneyho, jestli má v plánu řeku překonat, rozhodl, že tady nezůstanou. Byla tu spousta cizích pachů a... Jeden moc dobře známý. Bráško!!! Pomyslela si nadšeně a rozhlédla se. Na dohled ovšem nebyl. A dle počtu těch pachů měl velkou společnost, což mu nebylo podobné, stejně jako Lauře momentálně nebylo podobné to, že se za nimi nechtěla vydat. Museli totiž s Etnym vymyslet, jak se dostat na druhou stranu řeky a už by taky chtělo trochu kopnout do vrtule s návratem do smečky.
Zatímco mladý vlk přemítal, jak to udělají, Laura by měla poměrně jasně. Magie země s ní byla pevně spjatá a takových mostů přes řeku už si dokázala "vyrobit" dostatek. Byla ovšem zvědavá, jak si Etney povede s vymýšlením nějaké taktiky, takže držela jazyk za zuby. Náhle zahlédl spadlou kládu u řeky a začal říkat svůj plán. Drobná béžovka měla obavy, že se při překonávání bude na vodě moc houpat a oba spadnou do řeky, ale znovu se bez zbytečného povídání rozešla a začala mu pomáhat kládu tlačit na místo, kde ji potřebovali. Samozřejmě nebyla žádný silák, takže to pravděpodobně z větší části stejně odedřel Etney, ale snažila se, seč jí síly stačily. Uznávala, že jich má čím dál méně. Předchozí dobrodužství plus to, co prováděli teď, ji znavovalo. Už neměla tolik sil na hlouposti.
Zůstala stát na druhém břehu sama, protože Etney už kládu překonal a stanul na druhé straně. Béžovka jej celou dobu sledovala. Kláda se naštěstí nehoupala tak, jak si myslela, že bude. Vypadalo to, že by to neměl být problém. Ladně vyskočila na kládu. Skok na nestabilní povrch už měla nacvičený z předchozího překonání řeky, takže se kláda rozhoupala jen tak, že se to dalo ustát. Laura ovšem zůstala stát, dokud se houpat nepřestala. Následně se opatrně rozešla. Sledovala vodu pod sebou a to, jak se kláda chová, když po ní šla. Opět se zaposlouchala do zurčení toku. Byla natolik soustředěná, že z ní opadly veškeré obavy a dalším ladným skokem překonala zbývající kus z klády na břeh. Bylo to daleko, takže dopadla zadníma do vody, ale dalším, již menším skokem, se z vody ihned dostala. Naštěstí tam nebyla zrovna velká hloubka, jen do půlky noh. Oklepala se a vydechla. "Uff... oddechla si a spokojeně se usmála. "Myslím, že si potřebuji dát chvíli voraz," řekla pak poklidně. "Akorát nějaký trochu v pohybu, ať můžu trochu proschnout."

//-> Velké vlčí jezero

//Západní Galtavar

Běžela stále po stopě Etnyho. Měla dojem, že už ho musí mít na dosah. Nemůže být přeci tak rychlý, nebo jo? Přemýšlela sama pro sebe a sklonila hlavu, aby znovu očichala jeho stopy. Když si je prohlédla, připadalo jí to, jako kdyby snad celou dobu... Hopsal? Naklonila hlavinku nechápavě na stranu a ještě chvíli si stopy prohlížela. Věděla, že Etney je taky pro každou srandu, ale spíš tak, aby ho u toho neviděl někdo, kdo nemá, takže jí to příliš nešlo do hlavy. Zakroutila s ní, sklonila ji zase k zemi, aby měla čumák přímo nad stopou a pokračovala dále v cestě.
Musela prudce zastavit, když před ní byla najednou řeka. Zakolísala, protože zabrzdila uprostřed kroku a kdyby ho dokončila, tlapkou by do vody jistě šlápla. A to se jí v téhle zimě rozhodně nechtělo. Jenže jak zakolísala, smočila ve vodě nedobrovolně čenich, který měla celou dobu u země. Okamžitě od vody uskočila, čumák si otřela o nohu a trochu ublíženě se na řeku zahleděla. Tak přes tebe asi Etney nešel, co? vyslala k řece další svou myšlenku. Nosan jí začal svědět a drobnou béžovkou otřáslo mohutné kýchnutí. Až teď pocítila, že ta řeka není nějak extra voňavá. Zhnuseně se zašklebila. Ne, přes tebe Etney rozhodně nešel, napadlo ji pobaveně a zamávala ocáskem, když zahlédla další stopy, které vedly podél břehu. Po očichání identifikovala pach svého (ne)společníka.
Zase se vítězoslavně rozešla, vrtící ocasem. Byla spokojená sama se sebou, že umí tak dobře stopovat. Ani o tom nevěděla. Jedno ouško měla nasměrované k řece. Poslouchala její melodii toku. Byla taková melancholická a zcela se hodila k tomuto zimnímu počasí. A nebo si to namlouvám a v létě bych řekla, jak hrozně dobře zní letními radovánkámi, napadlo ji a sama nad sebou se pobaveně zašklebila.
Když už dorazila skoro k jezeru, zahlédla šedého vlčka na druhé straně řeky. "Tak tady jsi!" zavolala nadšeně a zamávala ocasem. Zelenkavým pohledem přejela řeku. Nepřipadalo v úvahu, aby ji překonala jenom tak. Opravdu se namočit nechtěla. Takže nezbývalo nic, než ji přeskákat po kamenech. Béžovka si pohledem vyhledala kámen, který využije jako první. Ten naštěstí nebyl daleko od břehu, takže se jednalo spíš o jeden dlouhý, opatrný krok, kterým se na něj dostala. Druhý kámen byl stejně tak jednoduše na dosah jejích tlapek. Horší už to bylo potom. Etney nejspíš neměl problém kameny překonat, protože byl o něco větší, než Laura. Drobná vlčice měla s tou vzdáleností už trochu komplikace. Nadechla se a skočila. Trochu se jí sevřelo srdce, protože už za skoku viděla, že je kámen mokrý a tím pádem bude pěkně klouzat. Pevně zavřela oči. Nechci se koupat, nechci se koupat, nechci... přední tlapky dopadly na kámen. Byl to téměř nekonečný skok! Laura rozevřela oči a podsadila zadní nohy pod sebe, aby se i ty vešly na kámen. Jedna z nich jí trochu sklouzla po kameni, ale zastavila se včas před namočením. Vlčice si oddechla.
Překonala několik posledních kamenů. Občas měla opravdu srdce v krku, ale byla koneckonců poměrně šikovně obratná, tak se nakonec dostala na druhý břeh také bez namočení. "Musím uznat, že jsem se docela zahřála," vydechla s úsměvem a podívala se na svého parťáka, se kterým srovnala krok. "Tak co?" zeptala se tak nějak všeobecně.

// Kierb