Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla na něm poznat únava, čemuž jsem se nedivila. Lov mu musel dát zabrat. Když jsem si to tak uvědomila, já jsem po lovu ještě taky nespala a to jsem po něm ještě ušla velký kus a zase se vrátila. Ovšem neměla jsem na spánek momentálně čas, musela jsem se jít podívat po Awnay, než bude zle. Naxther mi začal dávat za pravdu, že jsem se rozhodně nebála a ačkoliv to myslel ironicky, ke štěstí mi to stačilo. S vážným obličejíkem jsem přikyvovala, abych tomu dodala pořádný říz. „Tak jistě, přesně tak, jak to říkáš, tak tak to je,“ pověděla jsem sebevědomě a stejně tak jsem švihla i ocasem, což nejspíš nemohl ve své poloze vidět.
Náhle mi ovšem začal mást hlavu a já si nebyla úplně tak jistá, jestli skutečně je kost tam, kde jsem povídala. Nejistě jsem se na něj koukala a pak jsem rázně zavrtěla hlavou. „Určitě je tam! A měli bychom se po ní jít brzy podívat, co na to říkáš?“ navrhla jsem a přitulila se k němu. „Až budeš mít zdravou tlapku, samozřejmě,“ dodala jsem starostlivě a na jeho nemocnou tlapu se podívala. Bylo mi to líto, byla jsem zvyklá, že je plný sil a schopen být v neustálém nasazení, ale teď jsem to za něj prostě musela převzít a role se musela na chvíli obrátit. Však Trax věděl, že co se týče jeho ochrany, jsem schopná riskovat, ačkoliv na to nemám skoro žádné vlastnosti. Silou jsem totiž moc neoplývala. Byla jsem na jednu stranu ráda, že jsme ve smečce, byl tu teď v bezpečí. Kdybychom nadále byli tuláky, bylo by to těžší.
Nakonec mi řekl, že jestli chci, tak se mohu jít někam proběhnout, že se zatím vyspí. „To víš, že bych s tebou ráda spala, ale rozutekly se mi povinnosti,“ usmála jsem se na něj jemně a oplatila mu oblíznutí čumáku, přičemž jsem jej propustila ze svého držení. „Tak si odpočiň. A nikam daleko nechoď, jo? Ať to nenamáháš a není to horší,“ poučila jsem jej a ještě se o něj láskyplně otřela hlavou. „Dej prosím pozor na Etneye,“ požádala jsem ho ještě a rozklusala se směrem ven.

//-> Asgaar

Zatímco jsem žužlala Naxtherovo ucho, podívala jsem se na spící vlče kousek od nás. Zdálo se, že se nenechalo námi rušit. Naxther namítl, jestli náhodou nejsou zástupce ženského pohlaví spíše ti, kteří mají tu touhu se mazlit. „A měly by? Ty si přeci taky takový můj mazílek, brouček největší,“ zavrněla jsem spokojeně, když jsem na chvíli pustila jeho ucho z mých spárů, ale následně jsem jej zase uchopila, abych mohla pokračovat. Zastříhala jsem ušima směrem k východu, zda někdo nejde. Z venku šlo slyšet, že řádí vítr. Moc se mi to nelíbilo, vzhledem k tomu, že byla Awnay venku a věděla jsem, že ji budu muset jít brzy hledat. Jen jsem doufala, že je Ashe s ní a je vše v pořádku. Třeba hledají bledule, ty krásné jarní květiny.
Naxther mluvil o Zrcadlových jeskyních a povídal, že jsem tam byla, ale bála jsem se a utekla. V šoku jsem upustila jeho ucho a ukřivděně se na něj podívala. „T-to není pravda!“ Namítla jsem okamžitě a nafoukla tváře. „Já se nikdy ničeho nebála a už vůbec jsem zbaběle neutíkala, musíš si to s někým plést!“ Hájila jsem se, protože jsem přeci já byla ta odvážná a silná a přeci bych jen tak odněkud neutekla, tse! A hned na to mě nakřknul, abych jeho ucho a tlapku někde nenechala jako tu kost. Zamrkala jsem. „Tak abys věděl! Já moc dobře vím, kde ta kost je! Ona je… jeeee…“ protahovala jsem, jelikož jsem si nemohla vzpomenout. Jestli si vzpomenu, zasloužím si pár ametystů! pomyslela jsem si.
„No v té… Oný… Ehm… Jo, jeskyni! Na severu, za jezerem, ano, je tam, ta kost tam je! Slíbila jsem jí, že se pro ni vrátím a taky že vrátím! Kdybych někde odložila tvou tlapku s ouškem, taky bych se pro to vrátila, neboj se!“ Ujišťovala jsem ho přesvědčivě.

Jééé, díky moc, se svým "kreslířským umem" jsem to ani nečekala! :33

Pozorovala jsem zvídavě Naxthera, zda mi sdělí, jestli mu něco nechybí, odpověděl mi ovšem, že je to v pořádku. Neustále mi tlapkou šťouchal do brady a škodolibě se usmíval. Naschvál jsem po jeho pacce chňapla a naprázdno zuby cvakla těsně u ní, přičemž jsem se ďábelsky zazubila a s ohníčky v očích jsem se na něj podívala, abych mohla shlédnout případnou jeho reakci. On si ovšem nedal pokoj a stále do mě nějak šťouchal, dloubal a kdo ví, co všechno ještě a provokativně se mě ptal, jestli spíše nejsem já ta, co se chce mazlit. Zastříhala jsem zvídavě ušima. „Ty snad ne?“ Zeptala jsem se ho podezřívavě. Celého jsem ho sjela pohledem a následně se mé zuby zmocnily jeho ouška, abych se následně mohla pustit do jeho žužlání.
„Ohn je ťo ťakophý netfikafka,“ zamumlala jsem přes jeho ouško ohledně svého bratra. Ke spokojenosti by mi momentálně stačilo, kdyby tu byla ještě Awnay, abych měla jistotu, že je vše v pořádku a asi bych se tu roztekla blahem. Naxtherova srst mi zajišťovala teplo, jeho blízkost mou spokojenost a jeho samotná osoba pak naplnění mě samotné. Povídal mi o tom, co dělal s Arcanusem . „Nefo si mafně phamatfuju,“ přitakala jsem na jeho řeč ohledně krápníkové jeskyně a zamračila se na jeho dotěrnou tlapku. „Ňef hoho!“ Okřikla jsem ho, stále s jeho uchem v mé tlamě a jeho tlapku jsem přizemnila tou svojí.

// Ahá, ahá. :D :D

// Ty, Lennie... To má být přesun? xD

Vytřeštila jsem na Ashe oči, když mi pověděla, že se stala deltou. „Tak to ti gratuluji!“ Pověděla jsem opravdu upřímně. Ono se povyšovalo a já u toho nebyla? Podívala jsem se na svého partnera, zda-li nebyl povýšen také. Vzhledem k tomu, že já nebyla přítomna, tak jsem asi nebyla potřeba v tom případě u mě vše zůstávalo stejné, byla jsem deltou a pečovatelkou i nadále, což mi vyhovovalo. Awnay se vydala někam pryč a já prosila Ashe, aby na ni dohlédla. Doufala jsem, že se vlčeti nic nestane. I tak jsem věděla, že se brzy budu muset zvednout a jít za nimi, neboť by mě asi Elisa roznesla v zubech, že svou povinnost opět neplním pořádně, když vlče uvidí s někým jiným. Dlouze jsem si povzdechla a přitulila se k Naxtherovi.
„Chyběl jsi mi,“ pošeptala jsem posmutněle a zhluboka se nadechl jeho čokoládové vůně, která mi chyběla. Partner se mě zeptal, co budeme dělat. „Asi toho moc dělat nemůžeme, viď? Bolí tě ta tlapka moc?“ Zeptala jsem se starostlivě a pohled zaměřila na jeho zraněnou tlapu. „Nestrádáš? Nemáš hlad, či žízeň?“ Zeptala jsem se ho s úmyslem se o něj teď starat více, jak o vlčata, protože ta vlčata nebyla má vlastní a už měla nějaký rozum, což sice Naxther měl také, ale on můj vlastní byl, byl to můj partner. „Nebo potřebu se mazlit?“ Zavrněla jsem a otírala se o něj jemně hlavou.
Měla jsem potřebu si s ním povídat. Dlouho jsme na sebe neměli trochu času, každý jsme se věnovali svým povinnostem, nebo jiným vlkům. „Potkala jsem svého bratra, Meinera,“ sdělila jsem mu. „Nejspíš jsme se usmířili, nevím, nedal nic najevo, ale aspoň si se mnou povídal, což při předchozích setkání nedělal, to jen nadával,“ povídala jsem přes jeho černou srst poklidně. Bylo toho více, co jsem měla na srdci. Ale nechtělo se mi jej zahrnout slovy jako vždy, rychlostí sbíjející vrtačky.

Awnay byla nejspíše něčím zaujata, jelikož mě a Ashe pozdravila až po chvíli, ale to se od vlčete dalo čekat. Věnovala jsem jí ještě jeden letmý úsměv, na který jsem byla schopná se zmoct a pohlédla na Ashe, která se mě ptala, zda jsem v pořádku. „Ano, jen mi bylo trochu smutno, nic, co by byla třeba řešit,“ pověděla jsem přesvědčivým tónem, navzdory tomu, že jsem neříkala úplně tak pravdu, ale stačilo mi, aby tu byla Ashe, aby mi bylo trochu lépe a já věděla, že tu přeci jen nějakou kamarádku mám. Šedočerná vlčice se rozpovídala, že šla Delivena hledat, ale že nakonec odešel někam s Amelis. „A jejda, doufám, že ti dva netropí někde nějaké hlouposti a jsou v pořádku,“ podotkla jsem. Amelis a Deliven spolu na cestách? Doufám, že se to obejde bez úrazu, oba jsou ještě větší střeva jako já, pomyslela jsem si.
Poté mi Ashe začala povídat, že udělala dobrý skutek. Pochvalně jsem na ni pohlédla. „No teda, to je skvělé. Takže máme nového člena smečky?“ Zeptala jsem se zvídavě a u toho zastříhala stejně tak ušima. „To jsi vážně udělala dobrou věc,“ dodala jsem ještě spokojeně, když tu náhle jsem zaslechla neúplné kroky. Pajdavé. Nastražila jsem uši ke vchodu a s opět se silnou nadějí vyhlížela svého partnera. Když se skutečně vynořil ze stínu on, rozzářila jsem se. Pověděl, že si vybral mě a olízl mě, jenže jak měl chudák pochroumanou packu, ztratil rovnováhu a natáhl se, ovšem hlavou hezky do mého ne příliš bohatého kožichu. Nakonec to vzdal a lehl si na bok úplně. Já akorát trochu čumákem odšoupla Etneye, aby ho nezalehl a pak Naxthera jakoby objala hlavou.
„A moc,“ pošeptala jsem mu vděčně, opravdu mě dojal a překvapil, když dal skutečně přednost mě. Už jsem totiž přestávala doufat a být beznadějná. Tu náhle jsem ovšem zahlédla, že se Awnay rozeběhla ven. Zamračila jsem se. „A-Awnay!“ Zavolala jsem za ní. Z toho zase bude průšvih! Pomyslela jsem si a vzhledem k tomu, že jsem byla obklopená dvěma ležícími vlky, nemohla jsem za ní ani vyběhnout. Pohlédla jsem prosebně na Ashe. „Ashe, prosím, dala bys na ni pozor?“ Zažadonila jsem krajně zoufale.

I nadále jsem se zaobírala sebedestruktivními myšlenkami, zatímco jsem zahřívala Etneye, který spal. Chtělo se mi spustit hysterický pláč jako nějakému fakanovi, ale stále jsem se držela. Tu náhle jsem zaslechla blížící se kroky a nějak uvnitř duše jsem zadoufala, že by si to třeba Naxther rozmyslel a místo toulání se s alfou dá přednost své partnerce, ale tak to nebylo. Zaslechla jsem totiž veselý hlas Ashe, která mě právě zdravila. Dělej, že spíš, nesmí tě takhle vidět, poručila jsem si, ale uvědomila jsem si, že by to vůči Ashe nebylo hezké. Pomalu jsem zvedla hlavu z tlapek, otevřela oči a pohlédl na pruhovanou kamarádku.
Donutila jsem se k úsměvu. „Ahoj, Ashe,“ pozdravila jsme ji přátelsky a podívala jsem se po úkrytu. „Kde máš Delčího?“ Zeptala jsem se zvídavě. Ale jo, nakonec jsem byla ráda, že přišla zrovna ona. Byla to milá vlčice a věděla jsem, že stačí chvíle, aby mě dostala znovu do dobré nálady. Nebo jsem v to aspoň doufala. Nuda s ní rozhodně nebyla, teď jsem jen ve svém rozpoložení nevěděla, na co bych se jí měla zeptat, nebo si s ní povídat. Prohrábla jsem Etneyovu srst čumákem, aby si nějak nepřipadal ve spánku osamělý a věděl o mé přítomnosti. Pohlédla jsem i na Awnay, abych ji zkontrolovala a nakonec zase pohledem zpočinula na Ashe.

// <- Asgaar

Dorazila jsem s Etneyem v zubech do úkrytu a všimla si, že je tu jen pár, který mě pokaždé, když se je potkala a snažila se s nimi navázat řeč, jen ignorovali a nikdy jsem nezjistila jejich jméno. A momentálně jsem už vůbec neměla chuť se s nimi bavit. „Ahoj,“ zamumlala jsem přes srst vlčete, našla si ten nejvíc odlehlý kout v úkrytu a položila tam Etneye. „Ahoj princezno,“ donutila jsem se k jemnému úsměvu na Awnay. Nějakou dobu jsem ji neviděla a už mi chyběla. Nakonec to nebylo zase tak hrozné sem jít, malá mi trochu zlepšila náladu tím, jak moc vyrostla. Na Etney jsem si toho moc nevšimla, jelikož byl se mnou skoro pořád, ale ji jsem viděla po nějakém čase. Nakonec jsem ulehla vedle malého a dlouze jsem si povzdechla. Co jsem komu udělala, že se ke mně všichni chovají jako k cizí? Napadlo mě a měla jsem znovu slzy v očích. Pevně jsem je zavřela, aby na mě vlčata nic nepoznala.
Dlouho jsem necítila tak tíživý smutek, jako právě teď. Meinere měl pravdu, neměla jsem se vracet, došlo mi. Meinere měl u jezera ve všem pravdu, kéž bych ho poslechla. Kdybych nebyla tak tvrdohlavá… Povzdechla jsem si a i přes zavřené oko mi stekla slza a ulepila mi srst pod okem. Odvrátila jsem hlavu ke zdi vedle mého boku, abych se skryla ve stínu. Ale neměla bych zapomenout, že to byl můj nápad. Já jsem chtěla do smečky, došlo mi a já se zamračila. Ale myslela jsem, že nebudu mít takový problém zapadnout, namítla jsem sama na sebe. Takže si za to mohu sama, zakončila jsem své myšlenky. Jenže jsem skončila úplně sama, spoléhala jsem aspoň na JEHO oporu.

Zářivě jsem se usmála, když mě Naxther s úsměvem pozdravil a věnovala vstřícný pohled i Arcovi, který se ovšem sebral a šel trochu stranou. Nejspíš myslel na naše soukromí, což od něj na jednu stranu bylo hezké, na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem jim nejspíš vlezla do plánů, či aspoň do řeči, což mi následně pověděl i Naxther, který mi odpověděl, že jeho tlapa je v pořádku a jde se s alfou někam projít. V tu chvíli mě zchladil tak rychle, že jsem ani nepředpokládala, že to u mě jde. Ještě před chvílí jsem měla neskutečnou radost, že ho vidím, no v momentě byla roztříštěna na miliony kousků, když jsem zjistila, že on zřejmě nic takového nepociťuje. Vzhledem k tomu, že jsem v poslední době byla přecitlivělá, cítila jsem se ublíženě. A moc. Bez dalšího slova prostě šel, jako kdybych byla pro něj něco nepodstatného.
„Jistě,“ sykla jsem. Nahrnuly se mi slzy do očí a pohlédla jsem na Etneye, který Arcanuse ani nezaujal. Takže jsme v podstatě byli nevítaní oba. Vzala jsem ho jemně, ač v rychlosti do zubů, aby si ani jeden z vlků příliš nevšiml, jak moc se mě to dotklo a rozklusala jsem se směrem k úkrytu, tam, kde bylo mé místo, u vlčat. Jedno jsem si nesla s sebou, druhé tam již bylo. Zřejmě to byl můj jediný životní úděl, být stále u nich. Žádné bratříčkování se členy smečky, žádné trávení času s mým partnerem a už vůbec ne žádný osobní život. Ztratila jsem se ve vchodu do úkrytu i s malým a věděla, že odtud zase dlouho nebudu moct odejít.

//-> Siccumské jeskyně

// Omluvte mi, že nepíšu, mám horečky a absolutně žádnou náladu psát, budu se snažit odepsat zítra, ale neslibuji. :/

//<- Medvědí jezero

Překonala jsem hranice smečky a zhluboka jsem se nadechla, abych spokojeně nasála pachy členů smečky a vůně lesa. Jashinužel mě ihned zarazil cizí pach, který zde byl. Možná jsem prošvihla přijmutí nového člena? Napadlo mě ihned, ale spíše jsem zůstala u názoru, že je to vetřelec, vzhledem k tomu, že minule, když tu byla ta Neilynn, tak tu přeci bylo plno. Nadechla jsem se po cestě znovu a trochu zrychlila. Je u Elisy, vycítila jsem, v tom se mi rozezněl alarm v hlavě. Jenže Etney taky! Rozeběhla jsem se tedy mnohem rychleji a snažila se po cestě nezabít, abych vůbec zvládla k vlčeti dorazit tak nějak celá. Věděla jsem sice, že Elisa to zvládne, ale ani tak se mi nelíbila myšlenka, že by měl být Etney poblíž vetřelce.
Když se přede mnou začínaly rýsovat postavy, viděla jsem, že okolo vetřelce, který mi nebyl znám ani vzhledem, ani pachem, byla ještě kromě Elisy, Ashe s Meadow. Dorazila jsem k nim. „Ahoj,“ pozdravila jsem je a neznámého sjela pohledem. „Eliso, vezmu Etneye někam dál,“ oznámila jsem alfě bezbarvým tónem. Měla jsem potřebu s ní mluvit, ale očividně stejně neměla čas. A stejně mi připadalo, že všechno to, co jsem s ní chtěla probrat, bylo v jejím případě úplně zbytečné, jelikož si vždy bude myslet to své. Tak ať, vzala jsem Etneye za kůži za krkem a rozhodla jsem se, že s ním půjdu za Naxtherem, který byl nečekaně stále s Arcanusem. Aspoň i druhá alfa uvidí svého syna, pomyslela jsem si a odešla jejich směrem. Sice jsem ostatním nechala prostoru na reakci dost, ale stejně jsem předpokládala, že zrovna ode mě nikdo nic potřebovat nebude.
Nevím proč, ale na to, jak rychle jsem změnila názor, že se mi sem nechce, tak momentálně tenhle pocit zase převládal, když jsem zde byla. Opět jsem nebyla svá. Cítila jsem se nevítaná a absolutně neoceněná. Nechala jsem to být. Snažila jsem se na to nemyslet. Etneye jsem měla u sebe, Awnay se dle všeho nehnula z jeskyně, ale stejně jsem za ní plánovala co nejdříve, i s jejím bratrem, jít. Dorazila jsem k Arcovi a Traxovi. Položila jsem malého před mé tlapy a usmála jsem se. „Ahoj,“ pohlédla jsem ihned na Naxtherovu tlapku. „Jak jsi na tom?“ Pípla jsem ustaraně. Opět se ke mně dostavili výčitky, že jsem někam šla, na druhou stranu jsem viděla, že je v lepších tlapách, než v jakých by byl u mě… Achjo.

// <-Středozemní pláň

Celou dobu jsem sem mířila s jasným úmyslem. Pořádně se vyčvachtat! Čím více se blížilo jezero, tím více jsem zrychlovala. Cítila jsem tu špínu zarytou úplně všude. Ačkoliv mi špinavý kožich nevadil, tohle byla skoro půl roku stará špína, která musela HNED pryč! Zastavila jsem se na okraji jezera a žíznivě sklonila hlavu. Na jazyk jsem si začala nabírat doušky příjemně studené vody a spokojeně hasila žízeň. Je tak krásně teplo, konečně! Chválila jsem si hned. Už jak jsem jezero zahlédla, měla jsem dobrou náladu, která se začínala zlepšovat ještě víc s uvědoměním, že je tak krásně a svět není tak pochmurný, jak jsem ho v posledních dnech viděla. Sama pro sebe jsem spokojeně zavrtěla ocasem a zvedla jsem hlavu. Olízla jsem z tlamy kapající kapky vody, která mi ulpěla na chlupech a skočila jsem směrem do vody.
Ta zase nebyla tak hluboká, takže jsem v ní stanula pouze po břicho. To mi ani v nejmenším nevadilo a vydala jsem se do vody hlubší. Dobrá, uznávám, ještě na to nebylo takové teplo a voda už vůbec nebyla použitelná na dlouhé čvachtání, ale i tak jsem byla spokojená, když jsem cítila, jak ode mě veškerá špína plave pryč. A to příjemné osvěžení! Nekoupala jsem se ani nepamatuji. Ale nakonec jsem se stejně vydala směrem na břeh. Tam, kde mi byla voda sotva po tlapky jsem ulehla a ještě se ve vodě pořádně vyválela. Nakonec jsem vyběhla ven z jezera a radostně jsem se oklepala. Oplýval ve mně dobrý pocit.
Rozhlédla jsem se okolo sebe a všimla jsem si, že za blízkými pahorkatiny se nachází pro mě známá hranice. Zhluboka jsem se nadechla, snad jako bych se v sobě snažila udržet tuhle dobrou náladu a vyběhla jsem směrem k lesu. Byl čas se vrátit domů. Za povinnostmi a partnerem. A ani jsem netušila, proč jsem vlastně kvůli tomu byla tak podrážděná, když jsem se momentálně vcelku těšila, za Etneyem, Awnay a Naxtherem.

// -> Asgaarský les (přes Šakalí pahorkatinu)

// <- Ohnivé jezero

Opouštěla jsem ono jezero s jakýmsi zvláštním pocitem. Byla jsem ráda, že jsem si trochu promluvila s Meinerem, ačkoliv jsme si enřekli vůbec nic o tom, jak to s námi bude dál. Jestli se mu raději stále mám vyhýbat obloukem, nebo on mě, nebo již zase trochu můžeme fungovat jako sourozenci. Byla bych samozřejmě pro možnost, abychom se spolu zase normálně bavili. Jeho pesimismu a dalo by se říct, že i sadismus, by asi nevyhovoval každému, ale já jsem to od něj tak trochu předpokládala. Na druhou stranu, opouštěla jsem to jezero, kde jsem si povídala s mým bratrem a které se mi tak líbilo, ale opouštěla jsem ho proto, že jsem se musela vrátit domů k mým povinnostem, které stejně nikdy oceněné nebudou a já budu stále ta hloupá a dětinská, která není schopná se o něco postarat. Takže v konečném důsledku jsem dělala vše zbytečně. A to, že jsem se nutila jít domů, jsem také dělala zbytečně. Už buď ticho, upozornila jsem se.
Neběžela jsem pomalu, ale ani ne rychle. Věděla jsem, že se musím brzy vrátit, ale nechtěla jsem tam být zase rychlostí blesku. Ačkoliv jsem se obávala, zda se Elisa vůbec o vlčata stará a zda je Naxther v pořádku, momentálně jsem se raději přesvědčovala, že ano. V dálce jsem viděla další jezero. Jelikož bylo nádherně slunečno, což mi hrálo do karet, nadšeně jsem zrychlila. Bude koupačka! Vyjeklo mé svědomí nadšeně a poskočila jsem si. Musela jsem být u jezera rychle! Smít ze sebe celou podzimní a zimní špínu a pořádně uhasit své žíznivé hrdlo. Hurá do toho!

//-> Medvědí jezero