Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poté, co Elisa pověděla svůj ortel, jsem plná očekávání vyčkávala, jak se Parysa rozhodně. Neilynn ovšem nevyčkala ani na rozhodnutí své kamarádky a šla bez rozloučení smířeně pryč. Doprovázela jsem ji pohledem, a když zmizela úplně, přesunula jsem zvídavý pohled na Parysu, která chtěla své kamarádce něco namítnout, ale zůstala stát. Poté nejistě začala, ale větu očividně nechtěla dokončit, místo toho ji zakončila tím, že to bere. Nevím proč, ale trošku v mých očích klesla, když nechala svou kamarádku takto zklamanou odejít. Měla jsem pocit, že takhle by jednou mohla zradit i někoho ze smečky a mě osobně by se to zrovna nelíbilo. Elisa takhle nejspíš nepřemýšlela, buď jí to nedošlo, nebo jí to bylo docela jedno. Přesto jsem tentokrát držela jazyk za zuby, protože jsem zjistila, že nemá vůbec cenu, abych zde cokoliv říkala.
Elisa mě představila a tak jsem na Parysu kývla hlavou. Když jsem si ji tak prohlížela, oproti mému nízkému a drobnému tělu byla mohutná a celkově vypadala zdatněji. Sklonila jsem na chvíli hlavu, když mě napadlo, že právě kvůli tomu mě všichni podceňují a neberou příliš vážně. Když jí pak Elisa vyprávěla o úkrytu, hlavu jsem zase zvedla. „Pokud jej chceš ukázat, mohu tě doprovodit. Chystám se jít podívat na svého partnera, jak se mu zlepšila bolavá tlapka a zkontrolovat vlčata,“ nabídla jsem se a usmála se na ni. „Tedy, pokud nepotřebuješ s něčím pomoci, Eliso,“ prohodila jsem směrem k alfě tázavě. Pochybovala jsem o tom, věděla jsem, že když už by něco, sehnala by si někoho jiného, ale chtěla jsem mít jistotu. Co kdyby náhodou…
Deliven mezi tím někam odběhl, což mi bylo líto, ale věděla jsem, že se zase někdy ukáže. Snad…

//Dobře, na Delivena se prý čekat nemá.

// počkám na Delivena, který byl v předchozím kole přeskočen.

Než jsem dorazila k cizinkám, Deliven mi něco vyprávěl. Dle jeho slov to bylo vážné. Znepokojeně jsem na něj pohlédla. „Vyřešíme to, až tady nebude takový frmol, Delčí,“ pověděla jsem mu vlídně, aby si nemyslel, že jsem ho sprostě odbyla a nechci se o tom s ním bavit. Chtěla jsem ho vyslechnout, až bude smečka v pohodě.
Když jsem dorazila, ani jedna z vlčic mi nevěnovala přílišnou pozornost. Ani alfa, ani cizinky. Jen Deliven se vecpal mezi Elisu a cizinky. Protočila jsem pobaveně očima, s úsměvem k němu přiskočila a odtáhla jej za kůži na krku bokem. „Teď ne, nemá na tebe čas,“ upozornila jsem ho a otřela se o jeho krk sourozenecky hlavou. Byla jsem ráda, že jsme konečně zase spolu. Pak spustila Neilynn, že se přišla zeptat, co minule udělala špatně a jestli by se nenašla ve smečce dvě menší místečka. Zamrkala jsem a krátce pohlédla na Elisu. Pak spustila ta druhá, že se jmenuje Parysa a omlouvala Neilynn. Poté nám pověděla své přednosti. Zadívala jsem se na Elisu, jak bude reagovat. Věděla jsem, že rozhodne moudře, přesto jsem měla uvnitř sebe nějaký zvláštní pocit. Zaprvé mi připadalo, že Neilynn o domov opravdu stojí, jinak by se sem nevracela, nebo aspoň já bych po předchozí zkušenosti s Elisou už tu odvahu neměla, ale také jsem měla pocit, že ve smečce je nás prostě moc, k tomu jsem znala ještě Arcanuse, který přijmul snad každého, kdo tu za ním přišel a momentálně měl u sebe zřejmě jednoho z dalších zájemců. Ale mě se nikdo na názor neptal a v podstatě jsem do toho neměla co kecat, takže mi to mohlo být jedno. Nebyla jsem lovec, abych musela lovit větší množství potravy. A k vlčatům se zjevně nikdo nechystal.
Elisa se mě otázala, jaké mám nejraději maso, zda to s šedým, nebo béžovým. Když jsem se na svou alfu podívala, došlo mi, že vzhledem k její barvě kožichu bych měla vážit slova. Tedy, rovnou volit druhou variantu. „S béžovým,“ odpověděla jsem krátce a poslouchala její další mluvu. Prý dá možnost Paryse, ale Neilynn ne. Tak schválně, jak moc silné je vaše přátelství? Pomyslela jsem si krajně lítostivě, protože tohle byl krutý ortel Elisy, ale chápala jsem ho. Koutkem oka jsem mrkla po Delivenovi a čekala, zda půjdu z lesa vyprovodit jen jednu, nebo obě.

Začala jsem se pomalu probouzet ze svého hlubokého spánku, který jsem již nutně potřebovala. Nebylo to úplně tak dobrovolné probuzení, cosi se po mě válelo a objímalo mě to. Otevřela jsem nedobrovolně oči a pohlédla na Delivena, který mě s nadšením budil. Cosi jsem zabručela, než se mi začal vrtět ocas nadpozemskou rychlostí, ovšem stále jsem zůstala nehybně ležet, pouze mé koutky přešly do úsměvu. Až když pohybující ocas rozvířil mou krev v těle a nastartoval mě do nového dne, vyskočila jsem na nohy. „Delčí!“ Vypískla jsem nadšeně a okamžitě bratříčka začala olizovat. Ocas mi u toho zběsile mával od strany na stranu a svému sourozenci jsem musela zmáčet a postavit snad všechny chlupy na hlavě a pod jeho hlavou na krku. „Tak ses mi vrátil, lumpe toulavá!“ Vyhrkla jsem nadšeně a začala kolem něj poskakovat, když jsem kontrolovala, zda je v pořádku. Zjistila jsem se, že poměrně i jo a zářivě jsem se na něj usmála, když jsem se ve svých zrychlených pohybech zastavila.
„Jak ses měl? Kde ses to toulal?“ Zeptala jsem se ho zvědavě a všimla si barevného vlka v pozadí, jehož jméno jsem do dnešních dnů zatím neznala, stejně jako jeho partnerky, vzhledem k tomu, že mě pokaždé, když jsem je zdravila, či k nim přišla s prosbou, ignorovali. Náhle mi ovšem do čumáku udeřilo plno cizích pachů. Vytřeštila jsem oči a zneklidněla jsem. „To je povolená návštěva, nebo jsou tu náhodou?“ Zeptala jsem se překvapeně brášky a už už byla na cestě za cizinci. „Pojď se mnou! Je jich nějak moc!“ Prohlásila jsem neklidně a rychle klusala k jednomu z houfů vlků. Podle čuchu jsem zjistila, že u dvou cizinců je Ashe a Amelis, takže jsem uznala, že spíše půjdu tam, kde je Elisa a… Neilynn? Zamrkala jsem a zrychlila. Nemohla jsem uvěřit tomu, že měla ještě vůbec odvahu přijít.
Přiblížila jsem se ke skupině. Neilynn, neznámá vlčice a vrčící Elisa. Stanula jsem v úrovni její plece, nechtěla jsem si stoupat vedle jejího boku jako jí rovnocenná, když jsem nebyla. „Spím a najednou moc cizích pachů. Málem se mi rozlétl čumák,“ řekla jsem a kýchla do toho. „I když, zase tolik cizích ne,“ pohodila jsem hlavou na Neilynn. Zase mi ta tlamka nějak jela, ale po pravdě jsem nechtěla jen tak přijít a mlčet, to nebyl můj styl. Samozřejmě, kdyby tu nebyla rozhněvaná Elisa, nejspíš jsem na vlčice více přátelštější, ale věděla jsem, že alfa by včetně jich pak zakousla i mě a o to jsem… Nestála. Ohlédla jsem se, zda už je Deliven na cestě, nebo se někam zaběhl a vůbec se sem nedostaví a pak jsem zase zelenkavý pohled přesunula na ty dvě. Nevím, jestli to Elisa vůbec potřebovala, ale chtěla jsem, aby měla nějakou jistotu, že při ní někdo stojí a jistí ji.

// Snad obnova aktivity, omlouvám se všem čekajícím. :)

// mám notebook na opravě, odepíšu nejdřív v pátek..

Pozorovala jsem, jak se má Arcanus k Awnay a byla jsem ráda, že se jí jeden z rodičů věnuje. Muselo jí to jistě chybět. Poté Arcanus pověděl, že měl obavy. Kývla jsem, protože jsem jeho obavám rozuměla, i já jsem je měla a to se nejednalo o mé vlče. Poté začal Arcanus Awnay navrhovat, co by mohli dělat, takže jsem pochopila, že se chtějí dceři věnovat. Za to jsem byla ráda, ne že bych se chtěla malé zbavit, ale neměla jsem zřejmě to, co vlčeti dokázali dát jeho rodiče. Pohlédla jsem na Elisu ve chvíli, kdy promluvila. Poděkovala mi a poslala mě si odpočinout. Jen stěží jsem se udržela, aby mi nespadla tlama až k zemi a nevytřeštila na ni nevěřícně oči, ale snad díky mé únavě se nic takového nestalo. Kdo ví, jak by na to reagovala. „Rádo se stalo. Až mě bude zase potřeba, stačí se ozvat,“ ujistila jsem oba, aby věděli, že nemusí čekat na to, než dorazím sama.
Malá si začala stěžovat na únavu, takže jsem se jemně usmála, vzhledem k tomu, že její únava byla pochopitelná. Arcanus řekl, že s ní půjde, protože si potřebuje promluvit s Naxtherem. Uznala jsem tedy, že se za ním vydám až později, tedy ve chvíli, kdy si to s ním Arcanus vyřídí. Nechtěla jsem se tam nějak plést. Pomalu se tedy odebírali k odchodu, kdy na mě Arcanus promluvil. Též mě pochválil a poslal mě, abych si obstarala vlastní věci, přičemž mě ujistil, že se o vlčata postará. Vděčně jsem na něj kývla a ještě se na všechny tři se zavrcením ocasu zazubila. "Tak se mějte," popřála jsem jim. Pak jsem se trochu chcíple rozklusala někam k hranicím lesa.
Vyhledala jsem pohodlné, suché místo v závětří, kde jsem spokojeně ulehla. Stočila jsem se do klubíčka a zavřela spokojeně oči. Za nedlouho jsem se oddala hlubokému a spokojenému spánku.

Awnay hned namítla, že toho zajíce sama nesním a že si mám vzít. Vděčně jsem se na ni usmála a nemohla se zbavit pocit, že je tohle vlče prostě rozený anděl. Ukousla jsem si tedy trochu ze zadního stehna a olízla jsem se. „Děkuji,“ poděkovala jsem jí vlídně, abych se hned na to mohla pustit do pojídání svého sousta a po očku sledovala, jak se s tím pere ona. Vypadala, že si svou kořist vychutnává, co to jde a rozplývá se blahem, což mě nutilo se stále usmívat. Přežvýkala jsem jedno sousto a polkla právě ve chvíli, kdy mi pokládala otázku. Natočila jsem k ní jedno ucho. „U mě vše při starém, myslím. A ty?“ Optala jsem se jí, zvědavá, co mi poví.
Vypadalo to, že se přejedla, zatímco já jsem také dojídala své poslední sousto. Když jsem dojedla, zvedla jsem se a oklepala, stejně jako Awnay, která mi náhle oblízla čumák, pochválila mě a poděkovala. Nemohla jsem skrýt své překvapení z toho, jak moc hezky se chová a olíznutí jí oplatila. „To ty jsi úžasná, já na tom měla jen malou zásluhu,“ ujistila jsem ji o jejím dobrém výkonu a koukla starostlivě po její tlapce. Netvářila se, že by s ní měla nějaké potíže, pro moji úlevu. Tu náhle jsem zahlédla blížícího se Arcanuse s Elisou. „Ahojte,“ pozdravila jsem je s mírným úsměvem a od jejich dcerky se vzdálila. Chtěla jsem, aby měli taky prostor jí dát nějakou rodičovskou lásku. Arcanus ji začal chválit, zatímco Elisa koukla na mě.
„Vůbec ne. Při ničem neodporovala, neváhala a dodržela všechny pokyny. Slušně mi poděkovala a dokonce se sama od sebe rozdělila o svou kořist. Až jsem žasla nad tím, jak hodná a slušná vlčice to je,“ pousmála jsem se a ohlédla jsem se za jeskyní. Doufala jsem, že je Naxther v pořádku a Etneye zvládá uhlídat, pokud se už probudil. Věděla jsem, že bych se měla věnovat i jemu, ale on pokaždé spal a vypadal, že o nic jiného ani neměl zájem. Zavřela jsem krátce unavené oči, než jsem otočila pohled zpět na alfy.

Awnay mi v ničem neodporovala a šlo na ní vidět, že poslouchá každé mé slovo. Do žil se mi vlila nová energie, nejspíš díky radosti, kterou jsem z ní měla. Byla tak poslušná a milá! S úsměvem jsem se na ni podívala, než jsem vyběhla hnát zajíce. Ještě mě ujistila, že se pokusí o co nejlepší výsledek, čímž mě utvrdila v tom, že je připravená.
Poté jsem k ní hnala zajíce a byla si jistá, že běží dobrým směrem, tedy přesně k Awnay, která byla dle mých očí skvěle schovaná. Byla jsem zvědava, jak si se svým prvním lovem poradí. Když zajíc probíhal kolem jejího úkrytu, zastavil se mi napětím dech. Tu tmavě zbarvená vlčice vyskočila a zajíce začala zmateně kousat, kde se dalo. Zpomalila jsem a zazubila jsem se, rozhodla jsem se, že to nechám na ní, a kdyby náhodou byla potřeba, zasáhnu magií. Konečně se ale vzpamatovala a zajíce chytla pod krkem. Viděla jsem, že ji párkrát kopl do nohy, ale Awnay už nebyla žádný prcek, aby jí mohl zlomit nohu zajíc. Malá byla ovšem statečná a ani si toho nevšímala, jen zajíce nadále rdousila. Zachvátil mě další záchvěj hrdosti. Byla jsem na ni vážně pyšná.
Když se ušáka vysílil, pustila ho a začala na mě radostně volat. Dorazila jsem k ní s veselým úsměvem. „Bylo to skvělé, Awnay! Jsi moc šikovná holka!“ Olízla jsem jí tvářičku s nadšením a prohlédla jsem si ji. Zdála se být jinak v pořádku, ale i tak jsem se rozhodla tu nohu nepodcenit a rozhodla jsem se, že si ji pak půjde někam zchladit. Stejně jsem se potřebovala napít. „Tak se do něj pusť, princezno, přeji dobrou chuť,“ popřála jsem jí vrtíc stále nadšeně ocasem. Úplně jsem kypěla hrdostí vůči ní. Poté jsem se posadila a nechala ji, aby si svou první ulovenou trofej snědla. Měla jsem sice hrozný hlad, ale nehodlala jsem si od ní vzít ani sousto. Celý zajíc patřil jí a pro mě nebyl zase tak moc velký problém si jít také něco ulovit. Vcelku jsem se v lovu zlepšila, uvědomila jsem si.

// Bezvaaa! (Škoda toho dvojitého "eL", mohlo by to být pojmenované po naší Elise. :D)

// A kdo píše po tobě?
Edit: Tak jak koukám, mě to vlastně může být jedno, když Lucien odešel, tak dobrý. :D

// Kdo zde má psát? :)

// Pardon za neaktivitu, teď už to bude zase dobrý. :)

Koutkem oka jsem neustále sledovala Awnay. Hlídala jsem starostlivě každý její krok a nemohlo mi uniknout, jak rychle roste. Stávala se z ní pomalu, ale jistě slečna. Utíká to. Mě také věk přibývá, vlčata rostou jako z vody, ve smečce je více a více členů. Kde je ale Delčí? Dlouho jsem ho neviděla. Ashe povídala, že šel někam s Amelis, mám ten pocit, otočila jsem hlavu na Awnay, která mi pověděla, že nikdy nelovila. Já vím, princezno, pomyslela jsem si trochu trpce, já jsem v jejím věku už s bratry zkoušela lovit aspoň zajíce. „Jasně, že si to dovedeš představit, je to přirozený instinkt. Vybereme si pro dnešek něco malého,“ pověděla jsem jí. Po pravdě jsem si ani nevěřila natolik, abych ji vzala na něco velkého. To jsem si netroufala ani sama.
„Drž se mých pokynů a poslouchej mě pozorně, ano? Kdyby se ti něco stalo, tak jsem mrtvá,“ zazubila jsem se a s menším úsměvem jsem zavětřila. Pach mi přivál do karet zajíce nedaleko od nás. Byla to skvělá partie, protože zajíc neměl jak ublížit a byl malý. Ale za to sakra zákeřný svým kličkováním. „Tak jo, princezno, nedaleko od nás je pořádný ušák. Dávej si pozor, na co šlapeš a pojď co nejtišeji,“ vyzvala jsem jí a skrčila jsem se do lovecké pozice, která mi lépe přihrávala pro tichou chůzi. „A trošku se přikrčit. Ocas dolů,“ radila jsem jí nadále.
Když jsme měli zajíce na očích, zastavila jsem se a malé naznačila, že má stát také. „Pohleď, tohle je zajíc. Zůstaneš tady schovaná, já ho k tobě naženu. Musíš po něm skočit a zakousnout se mu do krku, nejlépe ze spodní strany pod hlavou. Bude s tebou bojovat, ale zvládneš to. Pokud by se něco dělo, okamžitě ho pust a nech ho běžet. Ne, že si necháš ublížit!“ Šeptala jsem k ní rázně. „Tak já jdu na to!“ ohlásila jsem a zajíce si v tichosti obešla. A když jsem byla v dobrém místě, rozeběhla jsem se a hnala ho k Awnay. Jen jsem udržovala jeho směr. To zvládneme.

// Nebudu celý týden schopna aktivity, nevím, kdy je Lucien na řadě, ale až k tomu dojde, přeskočte ho, když se vám nebude chtít čekat. :)
Edit: Berte to tak, že někam zase odběhl.

Elisa se mě zeptala, zda bych se neměla spíše starat o Naxthera, když je zraněný. „Mám své povinnosti, kterým musím dát přednost,“ pověděla jsem, jako by se nechumelilo. „Je dospělý, zvládne to chvíli sám,“ dodala jsem nakonec o něco mírněji, protože to předchozí se mi zdálo na mě až moc tvrdé a nechtěla jsem, aby si Elisa pomyslela, že jsem spadla na čumák, nebo se do mě někdo proměnil. Navrhla jsme, že bychom mohly Awnay naučit lovit, nebo jí ukázat okolí, ale očividně se jí to nelíbilo a tázala se, zda si nemyslím, jestli by se neměla malá naučit něco užitečnějšího pro vlčici, než je lov. Podívala jsem se jí do očí, zda tuhle otázku myslí vážně. Měla jsem z ní respekt, až strach, ale momentálně jsem měla potřebu vyjádřit názor.
„Připadne ti pro vlka, případně tedy v našem případě vlčici, něco důležitějšího, než je um si sehnat potravu? Přijde mi to jako životně důležitá věc,“ pověděla jsem tišším hlasem, abych zase nevypadala tolik drze. Ale Meinere mě naučil jednu důležitou věc, tudíž jsem se nechtěla držet zpátky a nechat ostatní, aby se po mě neustále vozily. S takovou bych nikdy nic nedokázala a myslím, že jsem byla ve věku, kdy už bych na tom měla zapracovat, na tom, abych nebyla věčné vlče. Tenhle svět mě moc bavil, bavilo mě brát život hrou, ale někteří můj přístup prostě nechápali, nebo spíše neakceptovali a já samu sebe uznávala za nezodpovědnou, což jsem chtěla změnit. Elisa se pak otočila na Awnay, že jestli chce jít, může se mnou vyrazit.
Zavrtěla jsem ocasem a usmála jsem se. „Chtěla jsem, abys šla s námi, Eliso,“ řekla jsem vlídně. „Vypadáš napjatě, určitě by ti prospělo nějaké uvolnění,“ prohodila jsem ještě a pohlédla na Awnay, která chtěla jít se mnou a slibovala Elise, že se bude držet jen u mě. Doufala jsem, že mě Elisa neodmítne, protože jsem chtěla, aby s ní Awnay taky trávila nějaký čas. Letmým pohledem jsem zkontrolovala svůj náhrdelník, na který jsem skoro zapomněla a vyčkávala na vyjádření.

//<- Siccumské jeskyně

Ještě jsem se před odchodem ohlédla za Naxtherem a Etneyem a pak jsem vyrazila z úkrytu, abych našla Awnay. Zastavila jsem se, abych mohla zavětřit a zachytit její pach. Když stejným směrem přicházel i ten Elisin, trochu jsem se zamračila, protože jsem tušila, že nejspíš budu mít průšvih. I přes svůj strach jsem se ale k nim vydala, abych aspoň zjistila, že je všechno v pořádku, jestli je Awnay celá a Elise nevadí. Což by asi neměla, když je to její vlče, pomyslela jsem si. Nakonec jsem k nim dorazila, byla tu i Meadow a asi ten nový vlk. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ho vlastně už viděla, když jsem si vyzvedávala Etneye.
„Ahoj,“ pozdravila jsem s úsměvem alfu a pohlédla jí do rudých očí. „Omlouvám se, že jsem s ní nepřišla osobně. Byla jsem v úkrytu s Naxtherem, vykloubil si při lovu tlapu, tak teď dává pozor na Etneye, který má asi spavou nemoc,“ objasnila jsem situaci krátce a usmála se na Awnay, kterou jsem si rychle prohlédla, zda je celá. Pak jsem se rozhlédla, ale Ashe, která malou dostala na chvíli na starost, tu už nebyla. Moc se mi to nelíbilo, ale asi uznala, že když je Awnay s Elisou, není zapotřebí u nich být. „Nevím, jestli na to máš čas, Eliso, ale co kdybychom ji někam vzali, aby se něco přiučila? Ať už je to pouhé střežení okolí, nebo třeba lov, když předtím s námi nebyla?“ Navrhla jsem jí přátelsky. Zaprvé mě nebavilo stále se povalovat, zadruhé jsem věděla, že Awnay kromě úkrytu nic moc nezná. A chtělo by jí třeba ukázat, co je to voda, skála a kdo ví, co ještě, co by jí jednou v životě mohlo zkomplikovat jakoukoliv cestu.