Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pardon za zdržování.

Mlčky jsem poslouchala rozhovor mezi Naxtherem a Elisou a přemýšlela, jestli si ti dva vůbec umějí povídat spolu normálně. Nakonec jsem došla k názoru, že s jejich povahami je to zhola nemožné, protože oba byli jak mezci. Poté se můj partner zeptal na to, zda s námi mají nějaký problém. Arcanus zřejmě počkal, až odpoví Elise, které to značně učinilo problémy a chvíli jí trvalo, než se vůbec nějak vyjádřila. Očekávala jsem, že třeba promýšlí nějakou odpověď, nejspíš jak nás co nejrychleji odbít, neočekávala jsem, že by si s námi chtěla normálně pohovořit.
Připadala jsem si tedy jako jasnovidec, když Elisa odpověděla, že proti nám nic nemá, což jsem aspoň vůči své osobě považovala za lež a řekla, že jí bolí hlava. Trefa, myslela jsem si to, pomyslela jsem si ohledně mého očekávání. Nehnulo to se mnou ani o píď, její chování jsem začínala brát jako denní stereotyp tak trochu lezoucí na mé, poslední dobou pocuchané, nervy. Pak ovšem dodala nejapnou poznámku, která opět pozvedla moji uraženost. To taky nejsem, Pomyslela jsem si naštvaně. Nechápu, co ze mě dělá, přivřela jsem nevraživě oči a v tom okamžiku jsem i zkousla jazyk mezi zuby, abych se ovládla a nějak hnusně jí neodpověděla. Dvakrát jsem se pořádně nadechla, ovšem tak, aby si toho nikdo z přítomných nevšiml a nechala to být, protože začal mluvit Arcanus.
Pověděl, že také nemá ani s jedním z nás problém, jenže jemu jsem to věřila. Zeptal se, proč nás donutilo si to myslet. „Myslím, že Naxther nemá žádný problém, jen já se tu cítím trochu nevítaná,“ upřímně jsem pohlédla na Elisu, aby pochopili, kde je kámen úrazu. „Nedělá mi problém poslouchat autority, ovšem mám taky nějakou hrdost a když se po mě někdo neustále vozí, aniž bych něco provedla… Není to příjemné,“ hlesla jsem a sklopila pohled k zemi, protože jsem měla tušení, že tohle si od Elisy ještě odskáču. Ano, jsem drzá, uznala jsem sarkasticky. Jenže kolikrát jsem měla snahu s ní vycházet? Pokaždé mě poslala do patřičných mezí, přemýšlela jsem, jestli jsem toho vlastně udělala málo. Nakonec jsem odhodlaně zvedla pohled.

Když jsem dorazila, Arcanus mě pozdravil a Elisa kývla hlavou. Naxther do mě dloubl, což pro mě znamenalo snad dobrou věc. Zvedla jsem hlavu a jemně jsem se na něj usmála, ačkoliv mi pořád nebylo hej. Cítila jsem se provinile, což ještě nějakou chvíli potrvá. Jak se zdálo, Naxther probíral zrovna s alfami své postavení a dle toho, co jsem pochopila, tak jsem mu nepodala špatnou informaci. Ulevilo se mi a přejela Naxthera hrdým pohledem. Co víc si přát, než aby byl můj partner vysoko v hierarchii? Sice jsme měli před chvílí malé neshody, ale došlo mi, ačkoliv krapet pozdě, že to Naxther nemyslel vážně. Byla jen má chyba, že jsem to pojala špatně, ale on pouze vtipkoval. Spočinula jsem v mlčení a pouze jsem si vyslechla Naxtherův monolog o tom, že se prostě přišel ujistit.
Nakonec od mé drahé polovičky přišel dotaz, zda má se mnou, ale i s ním Elisa, či Arcanus nějaký problém. Nesměle jsem na oba pohlédla, zvědavá na odpověď. Mohli říct úplně cokoliv a nejspíš by mě nic nepřekvapilo, přesto jsem byla částečně nervózní. Chtěla jsem se také na něco zeptat, ale to by příliš nesedlo k tématu, takže jsem to prozatím nechala být, doufajíc, že se dostanu ke slovu, i když… Zrovna mi nedělal problém si to slovo vydobýt, nebo aspoň začít mluvit a doufat, že mě někdo poslouchá. Takže nakonec to dopadlo tak, že k Naxtherovo dotazu jsem se nijak nevyjádřila, stejně jako ke všemu ostatnímu, plus jsem nenavedla nové téma.

//<- Řeka Midiam

Již podruhé jsem dnes překonala hranice smečky, tentokrát směrem na zpět. Ani jsem se moc nezdržovala. Neběžela jsem sice nějakou závratnou rychlostí, jako jsem měla ve zvyku, ale pomalu také ne. Sem tam jsem svým zeleným pohledem stihla něco postřehnout, ale že bych se doslova kochala krajinou našeho lesa, to zase ne. Líbil se mi, ale momentálně jsem měla důležitější věci na práci. Začínala jsem být zase nervózní a dokonce zase začala přemýšlet o tom, že to prostě otočím a zakempím někde v lese, ale přemluvila jsem samu sebe a stále pokračovala za tou známou čokoládovou vůní.
Až o trochu později mi došlo, že už je dávno u alf, jejichž pachy ke mně přivály také. Polkla jsem a doufala, že je nevyruším zrovna od něčeho důležitého. A také jsem byla zvědava, co je tedy pravda na tom, že je Naxther gammou. Co když ani není? Pomyslela jsem si krajně pobaveně, ačkoliv kdyby nebyl, v konečném důsledku by mi to nepřišlo zase tolik vtipné. Přede mnou se již rýsovaly siluety tří vlků, až jsem je nakonec viděla zcela a zjistila, že s nimi už můj partner o něčem hovoří. Přiběhla jsem více méně v tichosti a všechny je pozdravila. „Ahoj,“ špitla jsem, abych tolik nerušila. Následně jsem sklonila nesměle hlavu a podřízeně ji strčila pod tu Naxtherovu. „Promiň,“ kníkla jsem mu do srsti vážně upřímně.
Dále jsem to rozvádět nechtěla, protože očividně probíral nějaké téma a nerada bych se do toho pletla zrovna se svými záležitostmi. Bylo pro mě momentálně důležité, aby mi Naxther odpustil a o zbytku jsem věděla, že nejspíš probereme později, když už tedy ne před nimi.

// <- Asgaar

Doběhla jsem pouze sem a již jsem nemohla. V krku jsem měla sucho a byla jsem ve špatném rozpoložení na to, abych běžela někam daleko. Zdálo se, že jsem nějakým způsobem Naxthera urazila také, ovšem neviděla jsem důvod. To on měl tendence se nade mnou povyšovat a dělat ze mě hlupáka. A taky se věčně vymlouvat z her. Chápu, že je výše postavený ve smečce, ale copak musí poroučet zrovna mě? Když se se mnou místo povyšování se může domluvit jakožto s partnerkou? Napadlo mě posmutněle, když jsem se posadila a sledovala rozladěně vodu. Jen jsem se mu svěřila, že mě asi Elisa zrovna nemusí, neprosila jsem ho, aby to za mě řešil, povzdechla jsem si. Byl to on, kdo nechtěl do smečky a nakonec je tam spokojenější, musela jsem se usmát. Došlo mi, že je to opravdu fajn, protože jsem mu nikdy nepřála nikdy nic špatného a byla jsem ráda, když byl spokojený.
Trošku se mi ulevilo na duši, když jsem o něm již nepřemýšlela tak záporně a chtěla jsem to hned otočit a jít se mu omluvit. Jashinužel mě opustila odvaha, protože jsem měla strach z toho, co přijde. Vždycky si hraješ na odvážnou… A máš silný řeči… A nakonec ani nejsi ničeho schopná, vynadala jsem si a odhodlaně jsem se zvedla. Přišla jsem k vodě a aspoň jsem se z plna hrdla napila. Tak aspoň jednu výhodu to mělo, když jsem sem běžela. Poté jsem se oklepala a rozběhla jsem se zase zpět do Asgaaru, přímo za pachem Traxe.

//-> Ellisino údolí

Na Naxtherova slova jsem se zamračila a neměla jsem daleko od toho, abych se skutečně urazila. Měla jsem chuť mu cokoliv vytknout, ovšem nakonec jsem pouze sklopila uši a nechala to být. Jak jsem tak koukala, na nějaké partnerství nějak extra nehleděl, co se některých věcí týče. Jo, bude ze mě podpantoflák, pomyslela jsem si nakonec odevzdaně a pozorovala jsem tedy ne svého partnera, nýbrž výše postaveného jedince, pana gammu, kterého jsem musela, dle jeho slov, poslouchat jako nějaký podpantoflák, navzdory tomu, že jsem vlastně byla jeho partnerka.
Chtěla jsem si s ním hrát, ovšem tvářil se na to jako vždy, zcela odmítavě a dle všeho vymýšlel, jak se z toho vykroutí tentokrát. Nakonec mi položil tlapu na čenich, na což jsem reagovala podrážděným ucuknutím, protože když se dotkla jeho tlapa naposledy mého čenichu, nejednalo se zrovna o příjemnou věc. A řekl, že si půjdeme obejít teda les a až pak půjdeme za alfami. Takže zaprvé odmítl mou žádost na hru, za druhé neustále trval na svém, takže proč bych taky nemohla… Vydala jsem se beze slov za ním, sledujíc jeho spokojenost, že se i tentokrát vyhnul hře se mnou. Zavrtěla jsem hlavou.
Když jsme dorazili na hranici smečky, zastavila jsem se a dlouze se na partnera zahleděla. „Půjdu mimo území smečky,“ oznámila jsem mu beztónně. „Tak to potom vzkaž alfám a že pozdravuji,“ dodala jsem podrážděně a rozklusala se pryč. Byla jsem poslední dobou přecitlivělá a tohle bezcitné chování Naxthera mě dostávalo ještě víc. Toužila jsem po jeho opoře a místo toho jsem se dočkala… Ničeho.

//-> Řeka Midiam

Vytřeštila jsem na něj oči a pak jsem se na oko uraženě zamračila. „Jak jako od někoho výš ve smečce?!“ Zvolala jsem za ním dotčeně. „Jsme snad partneři, takže by mezi námi žádné postavení nemělo nic měnit,“ zvedla jsem čumák téměř až k nebi a kráčela si jako pán světa. Jeho tendence mi rozkazovat se mi v žádném případě nelíbily, jelikož jsem na to byla v poslední době už alergická. Začínal to mít u mě ve zvyku každý a já si pak připadala jako nějaký podpantoflák. Nejsem žádný podpantoflák a pokud si mě s ním někdo plete, je na omylu! Vrrrr… Metaly mi myšlenky hlavou, aneb mé egoistická stránka se ozývala v plném proudu. Pak jsem přeci jen začala vrtět ocasem a usmívat se jako sluníčko. Vběhla jsem Naxtherovi do cesty, těsně před něj a zastavila jsem se. Olízla jsem mu čumák.
„Pojď si raději hrát,“ zažadonila jsem a drcla do něj. Pak jsem uskočila a zazubila se tak, že jsem odhalila veškeré bělostné jehličky, kterými by pořádné vytahání za ouško bolelo, že, Traxi? Zaleskla se mi ďábelská jiskřička v očích a pokračovala jsem v mávání ocasem. Nakonec jsem uraženě kecla na zadek, když řekl, že na obcházení lesa je tu někdo jiný. „Ale to neznamená, že by nám to mělo být lhostejné a že to nemůžeme udělat taky. Jsme snad součástí smečky a ještě k tomu povýšení jedinci. Měli bychom být i jinak užiteční, ne? Kappy ať se klidně válejí…“ Mávla jsem nad tím tlapou. „Ale výše postavení by si svůj post měli něčím vysloužit, ne, ty lenochu?“ Zazubila jsem se ďábelsky a znovu po něm skočila.

Když jsem tak přemýšlela nad tím, jak moc velká drbna ze mě bude, Naxther se ozval s tím, že drbna budu dobrá. Pohlédla jsem na něj, rozšířili se mi koutky a skočila jsem po něm. „Heeeej!“ Vyjekla jsem pobaveně. „Vrtáš se mi v hlavě, sprosťáku!“ Zvolala jsem, ale vrtěla jsem ocasem a usmívala se, takže mu mohlo být jasné, že se nezlobím. Přeci jen jsem byla jeho partnerka. Mohl vědět, co si myslím. Jen bych toho mnoho neutajila, kdybych teda něco tajila, napadlo mě. Ale od toho ta magie asi je, že? Pohlédla jsem Naxtherovi do očí, jako kdybych se snad rovnou ptala jeho a ne sama sebe. Na vlčata mi pověděl, že bychom se pak měli zeptat Arcanuse a Elisy. Kývla jsem a nechala to již být. Nebylo to pro mě zas tak aktuální téma, abych jej musela řešit nějak zdlouhavě. Samozřejmě, že jsem po svých vlčatech moc toužila, ale dokud jsem se necítila zde úplně ve své kůži, nechtěla jsem sem přivést potomky.
Ptala jsem se na onen lov, ale Naxther mi pověděl, že podle toho, kdy bude potřeba. Zabručela jsem, že to pro mě nebyla dostatečná odpověď a nakonec jsem poslouchala, co mi povídá. Prý Elisu nemám tolik řešit, že nemá ráda skoro nikoho a že se se mnou ostatní nebaví není má chyba. Poměrně mě uklidnil. Láskyplně jsem se na něj usmála a oblízla mu čumák. Když ovšem navrhl, abychom se za Elisou na to šli zeptat, zarazila jsem se a vytřeštila oči. Než jsem ovšem stihla cokoliv namítnout, již byl na cestě. „Ale, ale…. Traxi,“ kníkla jsem. „T-to se příliš nehodí a… A… Mám z ní strach, víš a taky… Je teď s Arcanusem, určitě…. Určitě si chtějí užívat teď spolu volnou chvíli!“ Namítala jsem překotně a zastavila jsem se. „Pojďme raději obejít třeba les!“ Navrhla jsem ihned a nevinně se zazubila. Přeci jen jsem musela zakrýt to, že jsem momentálně udělala hysterickou scénu. Protože je přeci nedělám! a zakrýt to, že mám strach z alfy, protože já přeci nemám strach z ničeho! To věděl snad každý.

Zamyslela jsem se nad jeho domněnkou, která mi tak nějak příliš neseděla. „Je to divný,“ pověděla jsem nakonec jednoduše a dál to nehodlala řešit. Jen jsem byla zvědavá, kdo že ten nováček bude a nic víc mě moc nezajímalo. I když možná… Nu, znáte tu zvědavost vlčic. Zvlášť já, která byla nejradši, když měla o všem přehled, hlavně ve smečce. Až zestárnu, budu drbna první třídy. Ale co, aspoň nebudu mít nudný život, uznala jsem se spokojeně a sledovala Naxthera, který se zdál být zamyšlen. Usmála jsem se na něj a zbytečně jsem jej nerušila, protože jsem doufala, že na to budu mít ještě dost času. Ačkoliv je fakt, že on měl na přemýšlení také hodně času, i když byl fakt, že on zrovna je typ vlka, který ho nejspíš potřebuje pořád. Nijak jsem mu to nezazlívala, spíše naopak, bylo fajn, že aspoň jeden z nás přemýšlel. A já to opravdu nebyla.
Vypadal překvapeně, když jsem vytáhla téma o vlčatech. Přesněji o našich vlčatech. Odpověděl mi, že by na ně čas měl a nevadilo by mu to, ale spíš by je učil pokročilé věci, s čímž se s jeho schopnostmi dalo počítat. Co mě ovšem zarazilo, bylo, když podotkl, jestli bych je spíše chtěla já. Vytřeštila jsem očka. „Žertuješ? Samozřejmě, že chtěla!“ Namítla jsem ihned a svalila jsem se znovu na zem. „Elisina vlčata vyrostla hrozně brzy, až mě to mrzí,“ povzdechla jsem si. „A v lovu zase nejsem tak dobrá, jo?“ Šťouchla jsem jej hravě packou do plece a zazubila se na něj. Poté jsem se znovu posadila a opřela jsem si hlavu o jeho hřbet.
„No právě, pokud ji dostaneme,“ zasmála jsem se a poté jsem se podezřele zklidnila. „Kdy chceš ten lov pořádat?“ Zeptala jsem se hned na to a dlouze si povzdechla. „Připadne mi, že sem moc nezapadám, drahý… Elisa mě moc nemusí a se zbytkem smečky se takřka nebavím,“ svěřila jsem mu své vnitřní trápení a zůstala přitulená k němu. Popadl mě náhlý stesk, který ve mně sice dřímal již dlouho, ale vždy jsem ho nějak zahnala.

Souhlasně jsem na Naxtherovu poznámku kývla. „Ale byla to tedy rychlost… Vždyť se ani nestihl zabydlet, ne?“ položila jsem svou domněnku partnerovi a zavrtěla nad tím hlavou. Čím později vzatí členové, tím jsou zvláštnější. Nebo už je jen nestíhám poznávat, napadlo mě a kráčela podél boku Naxthera. Ten nepochopil mou otázku ohledně toho, jak jsem se ho ptala, zda by neměl čas na naše vlčata, stejně jako ho neměl na ta od alf, kdybychom jednou nějaké měli. „Myslela jsem, kdybychom je jednou měli. Spolu. My dva. Také bys na ně neměl čas?“ Zeptala jsem se a zastavila jsem se na jednom z mých oblíbených částí lesu. „Nebo bys je nechtěl vůbec?“ Špitla jsem opatrně a zvídavě jsem jej pozorovala.
Sedla jsem si naproti němu a zakývala ušima ze strany na stranu. Prozradil mi, že se chystá za Smrtí. Když to jméno vyslovil, přejela mě husina a měla jsem sto chutí začít utíkat, jak moc mě popadla z té vlčice hrůza. Ale nabídl mi, jestli bych šla s ním. Celá jsem se rozzářila, protože představa, že se spolu zase potulujeme Gallireou, mě moc lákala, tudíž jsem začala nadšeně kývat hlavou. „Ano, půjdu!“ Vyhrkla jsem natěšeně, vylétla zase na nohy, skočila k němu a pořádně mu oblízla čumák. Poté jsem nechala špičku čenichu na tom jeho a koukala mu do očí, zatímco jsem se usmívala a vrtěla ocasem. Pořád se ze mě energie nabitá z radosti, že jsme opět spolu, nedostala pryč. A asi ani dlouho nedostane.

Nadšeně jsem přikývla a zavětřila. „Ale jak se zdá, tak už stihl z území i odejít. Zajdeme za ním, pokud se vrátí,“ pověděla jsem a usmála se na svého partnera. Cítila jsem se skvěle, když jsem byla s ním. Naplňovalo mě to energií a optimismem. Většinou jsem byla i tak, ale s ním jsem měla největší důvod. Hopsala jsem kolem něj, a když začal mluvit, naslouchala jsem jeho slovům. „No… Jistě,“ přikývla jsem po chvilce přemýšlení a zvídavě jsem si jej prohlížela… „Jen mě tak napadlo, drahý, takhle bys neměl čas ani na naše vlčata, kdybychom… Jednou..?“ Větu jsem záměrně nedokončila, jen jsem jej zvědavě sledovala. Chtěla jsem párkrát vzít Naxthera se mnou a s vlčaty třeba na menší lov, nebo aspoň na procházku, ovšem nikdy na to nebyl čas a teď byla vlčata velká. Dlouze jsem vydechla a zastavila jsem se.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a dlouze se protáhla. „Panuje tu klid. To je dobře,“ prohodila jsem spokojeně a zaposlouchala se do zpěvu ptáků. Nadšeně jsem se vyvalila na zem a začala jsem se válet, kde mě zrovna napadlo. Bylo teplo a to jsme byli jen v lese. Nedovedla jsem si představit, jaké horko musí být na volném prostranství. A to jsem na tom se svou řídkou srstí byla ještě dobře. Nedovedla jsem si představit, jak musí trpět třeba takový Arcanus s jeho huňatým kožichem, nebo i Naxther, který měl sice jižanskou srst, ale černou. Mi kolikrát stačilo, aby sluníčko zachytilo můj černý pruh na hřbetě a již mi bylo horko. Vyskočila jsem ze země a oklepala jsem se.

//<- Siccumské jeskyně

Vyskočila jsem nadšeně ven z jeskyně a ohlédla se za svým partnerem. Bylo mi trochu líto, že ani jedno z vlčat nebylo vzhůru a já s nimi nemohla prohodit ani slovo, ale věděla jsem, že si jich ještě užiju dost. Stejně jako Parysy, která nějak spočinula v mlčenlivosti. Mávajíc ocasem jsem s hopsáním udělala kolečko kolem Naxthera a vyrovnala krok s tím jeho, abych mu mohla jít podél boku. „Nejspíš tu máme ještě jednoho člena smečky,“ pověděla jsem pak zamyšleně, když jsem zavětřila. „Cítila jsem ho předtím s Arcanusem a vypadá to, že zde zůstal, takže pokud to není něčí návštěva…“ poskočila jsem. „Tak bychom se měli jít seznámit,“ pokývala jsem hlavou a vyběhla v před. Poté jsem se ovšem zastavila a se skokem otočila zpět na svého partnera, abych na něj počkala. Rozverně jsem se u toho usmívala a mávala ocasem.
„Elisa a Arcanus si nejspíš užívají spolu, takže co kdybychom obhlídli les a zjistili, že je všechno v pořádku?“ Navrhla jsem Naxtherovi energeticky a poskakovala kolem něj. Mohl si být jistý, že kdybych neměla strach o jeho tlapu, tak jej zde převálcuji, jak jsem to měla ve zvyku. „A později bychom spolu možná mohli někam vyrazit, co ty na to? Vlčatům už se nemusím tolik věnovat. Jsou soběstačná a rozumná… Nezdá se ti, že nějak rychle vyrostli? Je mi to trochu líto. Trávila jsem s nimi sice dost času, ale pořád mi to připadne tak trochu… Málo,“ žvanila jsem dál a dál. Určitě to byla jen otázka času, kdy mě partner zase něčím nedobrovolně umlčí.

Můj partner mi opětoval pár oblíznutí a já se na něj nadšeně zazubila. „Povím ti o tom později,“ pověděla jsem mu ohledně toho, jak jsem se měla. Potřebovala jsem se mu svěřit, ale bylo tu několik uší na víc a to jsem nepotřebovala. Poté se začal zvedat a já dohlížela na to, aby u toho třeba neztratil rovnováhu kvůli bolavé tlapce, ovšem jak to tak vypadalo, neměl s tím žádný problém. Nechal svou dlahu na tlapce shořet a spadnout dolů, zatímco já jsem si prohlížela jeho nově obnaženou tlapku. Skláněla jsem k ní hlavu, kterou jsem natáčela do všech stran a ujišťovala se, zda je skutečně v pořádku… Snad jako kdybych měla nějaké rentgenové vidění a mohla to posoudit. Poté jsem se narovnala a na Naxthera se rozzářeně usmála. „Zdá se být v pořádku!“ Prohlásila jsem nadšeně a usmívala se i nadále.
Naxther se představil Paryse ještě jednou, ovšem ohledně postavení ve své smečce si nebyl jistý. „Elisa říkala, že jsi gammou,“ pověděla jsem mu a oplatila mu šťouchnutí. Na tohle jsem se těšila, jeho dloubání bylo již tradicí. „Nu, Paryso, pokud nás omluvíš, půjdeme s Traxem rozhýbat tu bolavou tlapku a probrat pár záležitostí,“ pověděla jsem jí mírným tónem, abych jí dala najevo, ať se nezlobí. S Naxtherem jsme se neviděli už nějakou dobu a neměli na sebe příliš času a já toužila po jeho přítomnosti v soukromí. Pohlédla jsem na svou drahou polovičku a pohodila hlavou k východu. „Tak půjdeme?“ Vyzvala jsem ho nadšeně a vyrazila ven.

//-> Asgaar

//<- Asgaar

Parysa mě se smíchem ujistila, že vlčata neplánuje, že nemá s kým. Zazubila jsem se a pokračovala dále. Byla mlčenlivější, ale nakonec se rozmluvila. Poslouchala jsem každé její slovo a přikyvovala. „Tak to potom chápu. Myslela jsem, že jste kamarádky již déle. I tak by myslím bylo fajn ji někdy vyhledat, nemyslíš?“ Navrhla jsem přátelsky. Přeci se nemohli rozloučit a přestat bavit tímto způsobem.
Poté jsem vběhla do úkrytu rychlostí blesku a opět jsem si neuvědomila, jak moc to zde klouže. Podjely mi tlapky a tak tak jsem udržela rovnováhu, abych si nenaryla čumák. „Opatrně, klouže to tady!“ Zvolala jsem na Parysu za mnou. I tak jsem ovšem chvátala, jelikož jsem se nemohla dočkat svého partnera. Už tak se jeskyní prolévala jeho čokoládová vůně, které se jen sotva odolávalo. Zhluboka jsem se jí nadechla a vběhla do jeskyně. Spatřila jsem ho takřka na stejném místě. „Traxí!“ Vypískla jsem nadšeně a vrtíc ocasem jsem se u něj zastavila, zahrnujíc jej neustálým oblizováním a třením hlavy o jeho srst.
Když jsem se s ním přivítala, koukla jsem do jeho očí. „Co tvá tlapka? Je lepší?“ Zeptala jsem se starostlivě a koutkem oka jsem si povšimla, že tu jsou i obě vlčata a nejspíš jsem je vyrušila ze spánku. Trochu jsem se ztišila a pohlédla za sebe. „Drahý, tohle je Parysa, naše nová členka smečky. Paryso, můj partner Naxther,“ seznámila jsem se a při mluvě o Naxtherovi jsem se usmívala jako měsíček na hnoji, přičemž jsem měla ještě hrdě vypjatou hruď, protože na svého partnera a na jeho postavení ve smečce jsem byla hrdá.

// Nee

Parysa se ještě ptala, zda má naše smečka i jiná území, jak tento les. Elisa odpověděla, že práce je dost i s jedním lesem a rozloučila se, aniž by odpověděla mě. „Měj se,“ špitla jsem jí na rozloučenou a koukla se na Parysu. Zářivě jsem se usmála a začala vrtět ocasem. „Takže, vítej mezi námi,“ pověděla jsem jí ihned energeticky a na svých dlouhých nohou poskočila. „Ještě jednou, jsem zde delta a pečovatelka zároveň, takže až se budeš chystat přivést na svět malé uzlíčky, budu tu pro tebe… No, to budu i bez toho,“ dodala jsem rychle a podívala jsem se směrem k úkrytu. „Ale předpokládám, že zatím nic takového neplánuješ,“ prohodila jsem hned na to a uvědomila jsem si, že mi zase tlama jede jako kulomet.
„Tak tedy vyrazíme,“ vybídla jsem ji a dala jsem se do kroku. „Ukázala bych ti i zbytek lesa, Jashinužel pospíchám za svým partnerem a vlčaty alf,“ objasnila jsem jí svou situaci narychlo a po cestě jsem sledovala, zda je v lese vše při starém. Spokojeně jsem uznala, že ano a pro jistotu ještě zavětřila, abych se ujistila. „Bude se ti tady líbit, tím jsem si jistá. Ovšem kdybys měla nějaké potíže, stačí mě vyhledat. Moc často nebývám mimo území smečky a ráda s čímkoliv pomohu,“ nabídla jsem se jí ještě přátelsky, a když jsme byli na místě, vyhledala jsem vchod do úkrytu. „Tak jsme tu, pokud chceš, pojď se podívat dovnitř,“ vydrmolila jsem ještě, než jsem natěšeně vlétla do jeskyně.

//-> Siccumské jeskyně