Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hned jsem si získala jedno z vlčat, které se rozcupitalo ke mně, následně si přede mě sedlo a přeměřovalo si mě zcela určitě pohledem. Očekávala jsem brzy nějaký hravý výpad, nebo něco podobného. Povzbudivě jsem se na prcka usmála a pozorovala snahu malé vlčice, když se mi snažila dosáhnout na čenich. Ačkoliv jsem byla malá a drobná, stejně na něj vlče při vší snaze nedosáhlo. Vzdalo to tedy a vydalo se k mému ocasu, které začalo žužlat. Sem tam jsem s ocasem opatrně pohnula, ale nikdy ne tak, abych malé překazila srandu, či jí dokonce ublížila. Co víc, překazila bych tak zábavu i sobě a to jsem rozhodně nechtěla. Tu náhle ke mně vyběhlo další vlče z bojovným pokřikem. Mířilo okamžitě k vlčeti, co si hrálo s mým ocasem, drblo do něj packou a poté se rozhodlo raději schovat u mě. Pobaveně jsem se usmála.
Tohle vlče se akčně rozhodlo, že mě bude okupovat ještě akčnějším způsobem, skočilo mi na krk a přidržovala se mých chlupů. Příjemné to úplně nebylo, ale dalo se to přežít. Co bych pro ty drobečky neudělala, že? Zůstala jsem tedy poddajně stát, aby neupadla, zatímco jsem sykla po Ergovi. Ten mi odvětil, že taky nejsem bez chyb. „To nikdo neřekl,“ odvětila jsem mu poklidně, ačkoliv mnou projelo podráždění z toho, jak byl zase příjemný, ale nenechala jsem se tím rozhodit, vzhledem k tomu, že vlče, které se snažilo dobít mé uši, upadlo na zem. Kníklo. Starostlivě jsem k němu sklonila hlavu a čumákem mu pomohla nahoru. „Dávej na sebe pozor. Nestalo se ti nic?“ Zeptala jsem se jemně, ale to se již schovalo pode mě a okusovalo mou packu. Ještě, že mi Awnay s Etneyem dali trénink, jinak bych asi vylétla z kůže, pomyslela jsem si pobaveně.
Tu náhle ke mně dorazil Coffin, který mě zdravil a pak mi naprosto vyrazil dech tím, co řekl. Vlče, které žužlalo můj ocas, se jmenovalo Hotaru. Jako TA Hotaru? A vlče hryzající mou packu Stella. Navíc obě byly jeho příbuzné. No jasně, proto mi byly předtím sympatické. Storm je moc fajn, Coffin je fajn a ty dvě taky. Mají to v rodině. Ale, proč jsou sakra… Vlčaty? Překvapeně jsem zamrkala. Vzal mi docela vítr z plachet, ale než jsem stihla něco říct, požádal mě, abych je zabavila a běžel za ostatními vlčaty.
„Tak jo, princezny, pojďme si tedy hrát!“ Vyzvala jsem je nadšeně a svalila se do trávy tak, abych ani jednu z nich nezalehla. Měly teď více prostoru a možností, kde mě trhat a ožužlávat. Netrvalo ovšem dlouho a malá Hotaru vytvořila jiskru. Překvapeně jsem zamrkala, zvedla hlavu z trávy, když tu náhle již opět řval Ergo, zdrhající před bleskovým výbojem. A když se ke mně chudák zmatená blížil, něco se mu houpalo na krku. Přejela jsem ostatní pohledem, měli to všechno a i mě se to společně s přívěškem pohupovalo na krku. Nechápavě jsem naklonila hlavu do boku a prohlížela si tu lahvičku na Ergově krku. Byla prázdná, stejně jako všech ostatních. Napadlo mě, k čemu to je, ale nechala jsem nad tím dumat jiné. Musela jsem zabavit Hotaru se Stellou, aby se někam nerozprchly.

Třeštila jsem zelenkavá očka stále před sebe. Byla jsem vyděšená a stále jsem se ze snu nemohla vzpamatovat. Zrychleně jsem oddechovala a málem jsem chytla infarkt, když se ke mně přiblížil Ergo. Vyskočila jsem na nohy a okamžitě jsem se přitiskla k němu, přičemž jsem hlavu zabořila do jeho kožichu. „Proxy!“ Vyhrkla jsem zděšeně a zakoulela očima po okolí. „Zdál se mi strašný, strašlivý sen! Moc jsem se bála! Uf, naštěstí to byl jen sen, ale pořádně mě vyděsil! Tohle se mi nikdy nesmí stát!“ Opět jsem střílela slovo za slovem a poté jsem zvedla hlavu a koukla na něj. „Bylo tady plno lučního kvítí, tak jsem se mezi ním válela a měla z něj radost, ale nakonec mě chytly kořeny a vtáhly do země. Chápeš to? Normálně mě tam vtáhly! A basta, mohla jsem se udusit pod zemí, kdyby se mi to jen nezdálo!“ Vyhrkla jsem.
„No tak jsem prostě měla radost z těch květin, když... Vlčata? Říkal jsi vlčata?! Kde?!“ Vypískla jsem nadšeně a rozhlédla jsem se. A opravdu tu běhala čtyři vlčata, krásné malé chlupaté koule, která ještě neměla žádné starosti. Jak rozkošné! Pomyslela jsem si a mé pečovatelské srdce se rozbušilo na sto honů. Byla jsem ve svém živlu, v ráji. Vlčátka! „Podívej se na ně, jsou tak rozkošní, úplně překrásní, prďolky malé!“ Zajásala jsem a přiblížila jsem se blíže k neznámým vlčatům. Nakonec jsem se rozhlédla, abych zjistila, kde mají vůbec rodiče. A k mému překvapení jsem zjistila, že tu nejsem jenom já a Ergo, ale i dalších pár vlků! Znala jsem pouze jednoho, Coffina, kterého jsem neviděla už hodně dlouho. „Ahoj Coffe, ahoj všichni! Čí jsou ta vlčata?“ Zvolala jsem tázavě a znovu se nejistě rozhlédla. Cítila jsem tu pach ještě dvou vlčic, které jsem s Naxtherem poznala už před hodně dávnou dobou. Dal mi kvůli nim přes čumák, protože jsem moc povídala. Jedna na sobě měla cingrlátka, druhá odznaky na nohou, že? Ještě si vzpomenout na jména… Uvažovala jsem a vydala se k vlčatům.
Usmívala jsem se od ucha k uchu a vesele mávala ocasem, celá unešená z těch malých, chlupatých koulí. „Ahojte zlatíčka! Kde jste se tu ocitli?“ Zeptala jsem se a pak se káravě ohlédla na Erga. „Přestaň tady vyřvávat!“ Sykla jsem po něm, aby maličké nevyděsil. Holomek jeden uřvanej, zamračila jsem se a pak znovu nasadila onen nadšený výraz a koukla se po těch drobečcích, samozřejmě v úmyslu si je vzít pod svá ochranná kříd… Tlapky.

Ani jsem netušila, že jsem tak unavená, ale usnula jsem opravdu tvrdě. Pravidelně jsem oddechovala a vůbec nevnímala okolí. Spala jsem, jako kdyby mě vzal někdo po hlavě kamenem. Černota za mými víčky se ovšem postupně začínala tvarovat do jakési krajinky. Bylo zde zeleno a spousta krásných barev. Propadala jsem do hlubin snu.
Probudila jsem se na louce, na které jsem dle mé paměti usnula. Nepřišlo mi tu vůbec nic jiného, jen jsem se mlsně ohlédla ke keři, který měl tak chutný plody. S lítostí jsem zjistila, že se kamsi vytratil. Povzdechla jsem si a olízla jsem si čumák, protože jsem si musela nechat zajít chuť. Nebylo mi ani zvláštní, že jsem tu byla sama. Vyhovovalo mi to tak. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že je zde vysoká škála barev. Krásné barvy, které navzájem ladily a byly slastí pro mé oči. Byly to květy, úžasné květy nádherných rostlin, které rostly všude okolo. Nemohla jsem se této krásy vynadívat, cítila jsem se jako v ráji. Náhle ze mě opadly veškeré starosti a z hlavy vypustila veškeré myšlenky. Kouzlo přírody mě natolik očarovalo, že jsem se nemohla vzpamatovat a připadala jsem si jako v tranzu. Zcela okouzlena tímto přírodním jevem jsem se rozeběhla napříč loukou, poskakovala jsem mezi urozenými rostlinkami a užívala jsem si pocit svobody. Náhle mě nic nesvazovalo a cítila jsem se být úplně volná, šťastná a bezstarostná.
Byl to tak opojný pocit, že jsem si musela lehnout do trávy a plnými doušky si jej vychutnat. Přiblbe jsem se usmívala, zatímco jsem stále nadšeně vrtěla ocasem a s jazykem venku sledovala a porovnávala krásy barev květů. Poté mě zaujaly včelky, nevyzpytatelné stvoření, které uměly způsobit nepěkné bolístko, jak létaly od jednoho květu k druhému a opylovali jej. Ve své hlavě jsem jim děkovala za to, že odvádí tak skvělou práci. Zhluboka jsem se nadechla vůně, která kolovala kolem, když tu náhle jsem zděšeně vytřeštila oči a vyplašeně kvíkla.
Celá jsem nedobrovolně znehybněla a zděšeně zamrkala, co se to děje. Když jsem zahlédla, že jsem celá svázána kořínky, vyplašeně jsem s sebou cukla. Ale bylo pozdě, vtahovaly mě to země. Popadla mě panika a začala jsem s sebou cukat více a intenzivněji, ve snaze se tomu ubránit, ale nešlo to! Ze samotné zoufalosti a myšlenek, že jsem ještě příliš mladá na to, abych zemřela, mi snad ukápla i nějaká ta slza. A v momentě, kdy jedna z nich dopadla na zem, já byla vtažena pod ni.
Prudce jsem otevřela zelenkavé oči plné zděšení.

//<- Řeka Mahtaë

Musela jsem se krátce zasmát tomu, co říkal. Věděla jsem moc dobře, že by mou povahu mohl někdo využívat, na druhou stranu jsem měla vlastní rozum a věděla jsem, že si před někým mám dávat pozor. Zatím jsem ale nenarazila ještě na vlka, který by byl schopen mě využívat, takže jsem neměla důvod, proč od sebe někoho odhánět. „Já vím, že svět není růžový, ale děkuji,“ odvětila jsem mu pak mile a usmála jsem se na něj. Když pak položil řečnickou otázku, pohlédla jsem na něj a nechala jsem to být. Sama jsem nevěděla a vyjadřovat jsem se k tomu nepotřebovala, protože měl očividně jako vždy svůj vlastní, negativní názor. A to samé pak vyjádřil ke smečkám, kdy absolutně neměl pravdu, ale nehodlala jsem mu to vymlouvat, protože jsem byla zaujatá spíš místní vůní. Zhluboka jsem se jí nadechla a seběhly se mi veškeré sliny.
Když pak ale řekl, že to voní hezky, ale určitě to nebude nic dobrého a nikomu se tu nedá věřit, hodila jsem na něj vyčítavý pohled. „Ty jsi vážně neuvěřitelně negativní kolos!“ Prohlásila jsem bezradně a zavrtěla hlavou. Jednu chvíli se s ním dalo normálně mluvit, posledních pár minut byl zase nesnesitelný a neuvěřitelně pesimistický, až by si zasloužil tlapou po čumáku. „Ano, t… Proxy,“ chtěla jsem jej oslovit ze srandy „tati“, ale když jsem si uvědomila, že to slovo neumím ani pořádně vyslovit a nejde mi přes jazyk, včas jsem se zarazila a oslovila Erga tak jak jsem měla. Rozešla jsem se dále po louce a rozhlížela se.
Sotva jsem polykala sliny, protože vůně byla tak intenzivní a lákavá, že jí nešlo skoro vůbec odolat. Divila jsem se, že Ergo byl vůbec schopný se ovládat a měl sílu ještě odporovat pesimistickými žvásty. Na to, jak jsem byla ukecaná, tak jsem svoji tlamu musela zavřít, nejen kvůli soustředění a vyhledávání zdroje té vůně, ale už jen kvůli tomu, že se mi sbíhaly sliny takovým způsobem, že jsem měla strach, aby po otevření tlamy nezačaly téct ven.
Nakonec jsem ho zahlédla, keř velký zhruba jako Arcanus, na němž zářily krásné lístky a ještě nádhernější plody. Vůně byla tak intenzivní, že mi okamžitě došlo, že se line zrovna od nich. „Podívej!“ Vyhrkla jsem a rozeběhla se ke keři. Čuchla jsem si k jednomu z plodů a slastně přivřela oči. „Musí chutnat ještě lépe, než voní. Ochutnej!“ Vyzvala jsem ho nadšeně a chytla jeden do zubů. Škubla jsem, čímž jsem ho utrhla a položila ho před Erga. Už teď jsem mírně cítila tu dokonalou chuť. Olízla jsem si zuby a zatoužila po tom, abych si vzala ještě další pro sebe, tudíž jsem neváhala a učinila tak. A jakmile jsem mohla, pustila jsem se do jeho pojídání. „Mhmmm!“ Zabručela jsem se vší slastí, která ve mně nastala při momentu pojídání onoho plodu. „Nic lepšího jsem v životě nejedla!“ Zahuhlala jsem a cítila se opravdu dobře. Po dojezení toho plodu jsem se mlsně olizovala a koukla na Erga.
„To jsem se ale nadlábla! A teď bych si opravdu dlouze zdřímla, co ty na to? Jsem po té cestě nějaká unavená, ty ne? Pojďme si najít nějaký flek,“ vyzvala jsem ho a šla o kus dál od toho keře. Toužila jsem po tom si dát po odpočinku další, ale teď jsem se opravdu cítila, jako kdybych měla usnout i za chůze. Když jsem si našla aspoň trochu dobré místečko, stočila jsem se do klubíčka a usnula jsem.

//<- Přímořské pláně

Zazubila jsem se a mlčky jsem ho poslouchala. Sem tam jsem přikývla, aby věděl, že ho poslouchám a rozumím mu. Ale poté jsem přikyvovat přestala, když začal mít narážky na mého bratra. Oba dva pro mě byli svatí. „Taky nemáš zrovna nejkrásnější kožich a nikdo ti to nevyčítá, Proxy. A zrovna příjemný taky nejsi!“ Pověděla jsem mu káravě. Mohl říct cokoliv, ale o mých bratrech se škaredě nemluvilo, zvlášť když to byli jen předsudky. Meinere sice nebyl jeden z nejpříjemnějších vlků, ale kdo ho neuměl brát, tak měl prostě smůlu. Ne každý si s každým sedne. „Promiň, jen svý bratry miluju,“ špitla jsem nakonec o něco jemněji a omluvně jsem se na něj usmála, aby si to nepřebral zle. Sice jsem to neřekla nijak hnusným tónem, ale přeci jen jsem mu musela dát najevo, že jsem to nemyslela negativně.
Poté začal nadávat na smečku, což už mi tolik nevadilo, jen jsem trochu litovala toho, že jsem tohoto vlka nepoznala ještě předtím, než jsem se do Asgaaru přidala. Možná, že by mi dal důvod, abych si to pořádně rozmyslela, než někam šla. A, nebo bych prostě byla nepoučitelná jako vždy a stejně tam šla, i přesto, že by povídal takové věci. Kdo ví, jak by to bylo, každopádně už jsem tam byla a jen tak odejít nechtěla. Nakonec jsem se zazubila. „Mě alfa do ničeho nenutí. Jedna mě nemá ráda a druhé je to úplně jedno. Každopádně si nemohu stěžovat na to, že by nás do něčeho nutili, to v žádném případě,“ pověděla jsem a zavětřila. Omámila mě nádherná vůně. „To ale krásně voní! Pojďme se podívat, co to je!“ Prohlásila jsem následně, když jsme překonali řeku.

//-> Ostružinová louka (Přes Západní)

Neuniklo mi, jak pozorně mě sledoval. Ani jeho udivený pohled. Nakonec z něj vzešla otázka, čím jsem jiná. Zastavila jsem se v konání a natočila hlavu do boku, přičemž jsem mu nechápavě pohlédla do očí. „Cože?“ Zeptala jsem se s hloupým obličejíkem, který mohu nasadit opravdu jen já. „Nejsem jiná, jsem stejná, jako ostatní, možná jen trochu více… Dětinská,“ zazubila jsem se a pokrčila rameny, aby bylo vidět, že si z toho hlavu nedělám, aspoň ne prozatím, i když někdy jsem měla černé dny, kdy jsem dostávala deprese z toho, že jsem hrozně nevyspělá a bla, bla, bla. „Víš, Proxy, já si postupem času získám každého a když ne, nedám mu pokoj,“ mrkla jsem na něj šibalsky. U Erga spíš platilo, že si pokaždé našel on mě a nedal mi pokoj, ale to byla jiná. S ním jsem z počátku nechtěla mít nic společného. Byla jsem ráda, že jsem se v něm spletla a dala jsem mu šanci. Očividně si ji zasloužil.
Nakonec podal úžasný návrh. Lov. „Zcela souhlasím, pojďme, mám hlad jako vlk,“ zasmála jsem se tomuto rčení a vyrazila jsem za ním. Pobaveně jsem si prohlížela jeho medvědí krok, zatímco já jsem vedle něj energeticky poklusávala a poskakovala. „Něco ti povídat?“ Položila jsem řečnickou otázku. „Co bys tak chtěl vědět. Jsem sice ukecaná dost, ale nemám toho příliš, co bych povídala, víš? Mám poměrně nudný život, děsný stereotyp, což ne každého baví a obzvlášť pak, když jsem tak akčním vlkem. Musím si to tady venku teď s tebou užít, protože až se vrátím, čeká mě plno práce,“ napráskala jsem mu zase rychle jako kulomet, zatímco jsem pokračovala v cestě za ním.

//-> Řeka Mahtaë

// hlásím sebe a Ergo Proxy, prosim :) na ten zbytek - nejdůležitější práce.

Souhlasně jsem na jeho otázku přikývla a zazubila jsem se. „Ano Ashe,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku a stále se usmívala nad tím, jak mou spoludeltu nazval. Ashe byla moc fajn, ale už jsem stihla poznat, že Ergovi se prostě nikdo nelíbí a tak to nejspíš i zůstane. Nehodlala jsem mu tedy do té jeho paličaté hlavinky vštěpovat, že je to skutečně milá vlčice, ale pouze jí nesedlo jeho chování, ostatně ani mě ne ze začátku. Ale čím déle jsem s ním byla, tím více jsem si začínala zvykat a začala ho poznávat. A to jsme spolu byli relativně krátce. A hned po tom, co jsem si tohle myslela, že jsem byť jen pomyslela na to, že jsem ho možná začala poznávat, okamžitě mě vrátil zpět nohami pevně na zem, když přitakal, že mám pravdu. A znělo to upřímně. Vytřeštila jsem zelenkavá očka a pohlédla na něj jako na nějaký příznak. „C-cože jsi to řekl?“ Zeptala jsem se zaraženě, jako kdybych nevěřila vlastním uším. Projashina, on uznal, že mám pravdu!!! Jásala jsem v hlavě, ale něco mi říkalo, že bych mu hned neměla skočit na špek. Ale že by si dělal srandu? On a dělat si srandu? To nee. To by mě zase překvapil.
Poté jsem mu povídala o sobě a koukala jsem u toho na něj, jako bych se ujišťovala, že nemluvím do větru a nepřestávala jsem se divit nynějšímu chování vlka, jako kdyby náhle zcela přetočil. Poslouchal mě. Zajímalo ho to. O-o…O-n mi naslouchá! Došel mi ten šokující fakt, že mi naslouchá vlk, že poslouchá mé žvásty a přitom není duchem úplně mimo. V tuhle chvíli se u mě vyšplhal tak vysoko po žebříku oblíbenosti, jako nikdy nikdo, za tak krátkou chvíli. Měla jsem chuť mu skočit po krku a celého ho oslintat, ale to bych ho zastavila v povídání. On opravdu mluví! Připadala jsem si trochu jako boxovací pytel. Cokoliv boxer udělal, odnesla jsem to já. V tomhle případu to bylo: Cokoliv udělal Ergo, dostala jsem ránu šoku a překvapení. A to během pár chvil! Natočila jsem k němu zvídavě uši a pohlédla mu do očí. Měla jsem tu čest jako první znát jeho příběh a prý toho nemám nezneužít a pak se usmál. On se usmál, zase, usmál se!!! V očích mi muselo jiskřit více, jako zářil ten nejvíce karátový diamant. Musel vidět mé neuvěřitelné nadšení pro jeho osobu z každého mého chlupu.
Moc toho o sobě neřekl, ale bylo to snad první povídání z jeho tlamy, kdy nezazněla egoistická slova a on se nevychvaloval do nebes. Ba naopak se i zkritizoval a uvedl se tak, jak ho ve skutečnosti museli vidět ostatní. Ne dokonalého, nýbrž bručivého, ne nepřekonatelného, ale otráveného, ne nejlepšího, nýbrž beze smyslu pro humor a bez dostatku lásky ke světu. I přesto všechno jsem mu věnovala přátelský a konejšivý úsměv, abych mu naznačila, že jeho příběh nebyl jeden z nejveselejších, ale nemusí si z něj dělat komplexy, aby věděl, že jsem ho vyslechla a pochopil, že jeho minulost akceptuji a zůstane tajemstvím. „Vezmu si to s sebou pod drn, pokud se nerozložím tedy někde na louce,“ zazubila jsem se na něj. „Děkuji,“ pípla jsem pak upřímně, za to, že mi věří a svěřil se mi. Vážila jsem si toho, zvlášť od takového vlka.

Přejela jsem ho pohledem a měla jsem neustále potřebu smát se tomu, jak moc bere vážně sám sebe. To je neuvěřitelné! Ego až do nebes! Myslela jsem si, že Elisa má ego velké, ale Ergovi nesahá ani po kotníky. Zajímalo by mě, jak by probíhal střet těchto dvou vlků, přemýšlela jsem nadšeně a zazubila jsem se. „V nedalekém lese, támhle,“ pohodila jsem čumákem k Asgaaru. „A žiju tam samozřejmě se svou smečkou,“ vyplázla jsem na něj jazyk, jako kdybych mu dávala najevo, že je to snad samozřejmost, ačkoliv by si to z našeho posledního střetnutí, kdy jsem chránila Ashe, mohl pamatovat, ale jak se zdálo, měl velkou hlavu, ale malý dosah vzpomínek. No nevadí, aspoň si nevzpomene na to, jak jsem s ním zametla se svou magií a nebude mi to do nekonečna vyčítat, ačkoliv mu to mile ráda připomenu, musela jsem se trochu lišácky usmát, protože mi tady vyhrožoval, ale nebyla jsem si tak jistá tím, jestli by byl nakonec schopen mě vůbec přemoct. Zaprvé byl neuvěřitelně těžkopádný, takže bych mu lehce proklouzla, zadruhé, jak tak vypadal, měl magii myšlenek a netušila jsem, kolik by toho proti mně s ní zmohl, když já jsem ovládala svou milovanou zem a potom jakousi nevyzpytatelnou magii způsobující bolest. Rozhodla jsem se mu ovšem tyto skutečnosti neprozrazovat, kdyby náhodou přišlo do tuhého, tak abych mohla využít momentu překvapení. Páni, od kdy umím taktizovat?!
Nakonec mě upozornil, abych tolik nehopsala, což mě usvědčilo v tom, že mě prostě nestíhá vnímat. „Vidíš! Říkala jsem ti, že mě brzy nebudeš schopný ani vnímat! Musíš uznat, že pro jednou jsem prostě měla pravdu já,“ udělala jsem na něj vítězný obličejík a nakonec jsem si kecla na zadek a nafoukla tváře. „Mrmli, mrmli, mrmli!“ Zabručela jsem znovu. „Pak si dejme soutěž v mrmlání! Určitě to bude neuvěřitelná sranda. Tak začni!“ Vybídla jsem ho netrpělivě a stejně tak jsem se zavrtěla. On se ovšem zeptal, kam půjdeme a pak mě vyzval, abych mu o sobě něco řekla. To byla skutečně skvělá šance, jak si popovídat! Zhluboka jsem se nadechla. „No, jmenuji se Laura, to už jistě víš, ale postřehla jsem, že si toho příliš nepamatuješ, takže ti to se vší svou laskavostí připomínám. Žiji již pět zim, z toho tři zde, všechny, už od samých začátků s mým partnerem Naxtherem. V Asgaarské smečce jsem momentálně strávila první zimu, jsem tam deltou a starám se o vlčata, která jsou tedy již dospělá, ale post pečovatelky mi zůstal… Snad brzy budou další… Má nejlepší kamarádka je jinak Haruhi, skvělá vlčice, se kterou je plno zábavy a taky Megan, neskutečně krásná vlčí dáma, kterou nepřestanu obdivovat,“ usmála jsem se. „Mám také dva bratry, Deliven a Meinera. Deliven je ještě střelenější, jako já, ale zbožňuju ho, Meinere je protiva protivná, dlouho jsme se nemuseli, ale nejspíš jsme se usmířili. Já ho tedy měla ráda celou dobu, ale špatně jsme se pochopili,“ pokrčila jsem rameny, jako že se nedá nic dělat. „A teď ty, povídej něco o sobě, honem!“ Vyzvala jsem ho netrpělivě a šťouchala u toho do něj tlapkou.

Pohlédla jsem mu do očí a musela jsem se zasmát, když mi začal odporovat, že ubohé vlčátko jsem tady spíše já. „To možná,“ odvětila jsem mu okamžitě a zastříhala ouškama. „Všimla jsem si, jak moc statný a véééliký vlk jsi. Však pouštíš hrůzu na všechny strany, brrr!“ Zahrála jsem okamžitě dramaticky a u onoho „brrr“ jsem celým svým drobným tělem otřásla, abych tomu dodala ten správný šmrnc. Začal se mě vyptávat, co mě sem přivádí a prý bych tu neměla běhat sama. U toho si mě začal obcházet a nakonec mi upřel ne zrovna pěkný pohled do očí. Mé bojácné já na mě okamžitě křičelo, abych aspoň couvla, protože jsem se začínala bát, on se ovšem… Usmál. Vytřeštila jsem očka, následně naklonila hlavu na stranu a pak jsem se od ucha k uchu zazubila taky. „Máš krásný úsměv, to se musí nechat. Měl by ses usmívat častěji, sluší ti to. Rozhodně více, než to tvý třeštění očí a neustále mrmlání. Mrmli, mrmli, mrmli!“ Napodobila jsem jeho bručivý hlas a pak jsem zavrtěla přátelsky ocasem.
Pověděl, že mu před několika lety zemřel bratr a nemá nikoho, komu by se svěřil, takže ten post prý nahradím já a stanu se jeho kamarádkou. Začala jsem se smát. „Cože? To myslíš vážně?“ Zeptala jsem se ho pobaveně a přiskočila jsem hravě k němu. „Stát se mým přítelem je to nejhorší, co se ti v životě může stát, věř tomu!“ Vyštěkla jsem na něj hravě a šťouchla do něj tlapkou. „Za chvíli nebudeš vědět, kde ti hlava stojí a za pár chvil mě již ani nebudeš schopen vnímat, vzhledem k tomu, kolik jsem kolikrát zvyklá mít energie! A nejhorší je, když přijde ten nejhorší příval! Je to jako gigantická vlna. Časovaná bomba. Vybouchnu a nestihneš mě sledovat pohledem. V jednu chvíli budu tam!“ Vydrmolila jsem ze sebe a uskočila do boku. „A v druhé zase TU!“ Bafla jsem na něj, když jsem v rychlosti uskočila na druhou stranu. Pak jsem se zastavila, narovnala do své maličkosti a vrtíc ocasem jsem se na něj nevinně usmála.

//<- Asgaar

Překonala jsem řeku třemi hopy, na druhém břehu jsem se oklepala tak, že se mi srst postavila do všech stran a jako malé huňaté stvoření jsem pokračovala dál, kam mě čumák vedl, aniž bych přemýšlela, kam že to vlastně dorazím, či na koho narazím. Bylo mi to poměrně jedno, vystačila bych si s kýmkoliv, s kýmkoliv, kdo by přistoupil na mou hru, či by měl aspoň náladu si živě povídat. Mé plány ovšem překonal větřík, který do mého čenichu přinesl známý pach, pach, který mi dával vědět, že tady si hrát a ani příjemně povídat tedy rozhodně nebudu. Koho jsi mi to, drahý osude, přinesl do cesty? Postěžovala jsem si na moment, ovšem pak se má tvář rozjasnila, jako když zpoza mráčku vyjde sluníčko a já jsem se k onomu vlku rozklusala tím nejenergičtějším způsobem, co jsem uměla. A že jsem jich uměla sakra dost!
Jeden ze způsobů byl alá „zajíc“. To jsem hopsala do vzduchu a dopadala na všechny čtyři a následně to opakovala, čímž jsem se ne zrovna elegantně posouvala dopředu. Samozřejmě, trošku hloupý způsob na dospělou vlčici. Druhý způsob byl zvedání tlapek do nebeských výšin, kdy jsem ne zrovna profesionálně zvedala tlapky takovým způsobem, že jsem si jimi kde kdy šourala o uši, a když jsem ušla sotva pár metrů, lapala jsem po dechu jako kapr na suchu. Každopádně, tohle byly jedny z mých oblíbených způsobů, tedy jedny ze sta, já jsem použila následující: Tlapičky jsem poměrně elegantně zvedala do vysokých chodů, ne jako u druhého popsaného způsobu, ale o něco decentněji a ještě než jsem je položila na zem, tak jsem je ještě o něco elegantněji natáhla před sebe. Vznikla z toho energetická, dobře vypadající (aspoň pro mě) chůze, která byla zároveň i dostatečně rychlá! Takže si potom nemám připadat jako génius, že?!
Jenže čím více jsem se k němu přibližovala, tím rychleji jsem zjišťovala, že vlastně mluví, takže jsem si chtěla začít mlátit packou do čela, proč jsem si vlastně nevšimla, že má společnost, ovšem když jsem byla ještě blíže, neunikla mi skutečnost, že vlastně mluví sám se sebou! A dost smutně! „Och, ubohé vlčátko, jsi už tak sám, že si povídáš pro sebe!“ Zvolala jsem opravdu lítostivě, když jsem byla kousek od něj. „Slyším tvůj hlas naplněným žalem,“ dorazila jsem před něm a upřela svůj zelenkavý pohled do jeho očí. „Tak pověz, příteli, co tě trápí?“ Zapomněla jsem na skutečnost, že mě vlastně předtím dost děsil a zametal se mnou jako s kusem hadru. Poznala jsem, že potřebuje pomoci a chtěla jsem mu poskytnout mou… Otevřenou náruč, pokud se tomu tak u vlka dalo říkat.

Nadšeně jsem se na Elisu zazubila, když mi sdělila, že mi funkci pečovatelky ponechá. „Doufám, že brzy,“ pověděla jsem rychle. Jednu chvíli jsem vlčat a těch povinností sice měla plné zuby, ale po nějaké době jsem si na to zvykla, začala jsem za to být vděčná a dostala jsem se do toho. Teď mi to ale chybělo, spíše ten strávený čas s vlčaty mi chyběl. Neměla teď vůbec žádný čas si se mnou popovídat, či si se mnou hrát. Musím si v blízké době někoho na hraní najít, napadl mě ihned ten nejgeniálnější plán. Pro mě, samozřejmě. A bylo mi jedno, že to vlastně byl jeden z těch mnoha stupidních plánů, co se zrodil v mé malé hlavičce.
Elisa pokračovala dál, prý bych mohla jakožto delta zkontrolovat, jestli Nesson plní své povinnosti a brání smečku jak má. Prý bych mohla dohlédnout na nováčky, nebo udělat generální úklid v úkrytu. Všechno tohle se mi moc líbilo, tudíž jsem se neubránila tomu, abych nezačala vrtět ocasem. „Tvé přání mi je rozkazem,“ vyštěkla jsem energeticky a rozhlédla jsem se. „Jen… Si zaběhnu mimo území, a jak se vrátím, pustím se do toho,“ slíbila jsem jí a uhnula jsem jí v cestě. Nevěděla jsem, kde se ve mně najednou vzalo tolik energie, ovšem hodlala jsem jí na plno využít. Naxther se někde zdejchnul s Arcanusem, ale ten by si se mnou stejně nehrál, takže stačilo jít poznat nějaké nové tváře, či potkat nějakou starou známou. Kdo ví, kdo se mi připlete do cesty. Každopádně mu nezááávidííím, pomyslela jsem so rozverně.
Rozeběhla jsem se k hranicím, na kterých jsem se zastavila. Překontrolovala jsem, jaké tu je značkování a když jsem uznala, že jaksi slábne, otřela jsem se při cestě o pár stromů, aby na nich ulpěl můj pach a pár chlupů, ačkoliv jsem momentálně příliš nepouštěla. A i kdyby ano, s mou řídkou srstí by toho bylo minimum. Pak už přede mnou bylo nové dobrodružství. Hodlala jsem si ho užít plnými doušky, protože jsem se po návratu do smečky hodlala pustit do svých povinností s novou vervou.

//-> Přímořské pláně (přes Medvědí řeku)

Hleděla jsem Elise do očí a až o dost později jsem si uvědomila, že ještě před pár měsíci jsem toho nebyla schopna. Buď mi to už bylo absolutně jedno, nebo jsem se přestala klepat při každé ohrožující situaci, každopádně jsem si konečně připadala aspoň trochu jako vlčice svého věku. Elisa promluvila a řekla, že mě měla do teď docela ráda, jo, to jsem si všimla, ale momentálně jsem u ní dost klesla. „To protože nedokážeš ustát můj názor?“ Zeptala jsem se narovinu, bez dalších oklik. Rozhovor mě přestával bavit, když se ten druhý neustále tvářil tak lhostejně a tvrdě odmítal, cokoliv jsem řekla, i kdybych měla stoprocentní pravdu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo tak lhostejný se kdy mohl rozhodnout, že bude alfou. Její necitlivé povahy jsem si všimla už jen vůči vlčatům, čemuž jsem dlouho odmítala uvěřit a všechny naděje to u mě ukončil tenhle rozhovor, kdy jsem si uvědomila, že není schopná ani řádně vyslechnout člena vlastní smečky.
Její další povídání jsem tedy poslouchala jen na půl ucha, jelikož jsem koutkem oka sledovala, jak se naši partneři snaží nenápadně zdejchnout. Pobavilo mě to natolik, že mi to snad i zvedlo náladu a proto jsem pohlédla Elise do očí a usmála se. „Je mi to jedno, když ti to tak vyhovuje,“ pověděla jsem ohledně toho, že ona je ten neoblíbený člen. „Já tě tak stejně brát nehodlám, mám tu někoho, kdo za tebe zaskakuje,“ zazubila jsem se a pokrčila rameny. Nakonec jsem si povzdechla. „Promiň Eliso, vím, že se mě už asi chceš zbavit, ale chtěla jsem se zeptat ještě na něco… Vlčata už jsou velká a neustále někde běhají, takže je možno je zahlédnout a zastavit jen na chvíli, ovšem již jsou schopná se o sebe postarat a tímhle má úloha nejspíš skončila, viď? Takže jak víš, jsem trochu akčnější povahy, tudíž jsem se chtěla zeptat, jestli by se pro mě nenašla ještě nějaká úloha? Poflakování a sem tam lov mě moc nebaví,“ usmála jsem se výmluvně.

Elisa spustila svou řeč, což jsem očekávala. Spíše by mě překvapila, kdyby mlčela, navzdory tomu, že se nejednalo dle mě zrovna o upovídanou vlčici. Pověděla, jaká je, čehož už jsem si sice všimla, ale nehodlala jsem na to příliš reagovat, spíše mě zarazila její otázka, jestli vidím, že by za ní někdo chodil a stěžoval si na to. Rozhodla jsem se k tomuhle vrátit, ovšem viděla jsem, že bude ještě pokračovat, tudíž jsem trpělivě vyčkala. Následující řeč se mi příliš nelíbila, že schvalovala to, že se jí ostatní bojí. Nedokázala jsem to pochopit a nedávalo mi to smysl, i když to objasnila. Nakonec to všechno zakončila tím, že pokud chci, aby se ke mně chovala lépe, než k ostatním, ponesu si následky sama. Zavrtěla jsem hlavou.
„To se nemusíš přemáhat, Eliso,“ začala jsem poklidně. „Nestojím o nějakou frašku a přetvářku. Víš, možná za tebou ostatní nechodí z toho důvodu, že je jim právě jedno, jaký s tebou mají vztah. Mě to lhostejné není, pokud ostatním ano, tak ať,“ pokrčila jsem rameny. „Dle mě jsme prostě měli být rodina, mít mezi sebou dobré vztahy a důvěru, ne se některých členů smečky bát. Co to má za význam? Alfa může mít respekt, i když zrovna hrůzu nepouští,“ podívala jsem se mile na Arca, abych naznačila, že tím myslím jeho. „Pokud jde o podání maximálních výkonů při ohrožení, nemysli si, že členové o sebe navzájem nebudou mít strach. Když by to ohrožení přišlo, každý by udělal maximum pro to, aby byla jeho smečka v bezpečí… Nebo aspoň já to tak mám… Ale musí to být opravdu dobře utvořená rodina, ne že si některé členy budou obcházet obloukem,“ udělala jsem výraz, že pokud jí to vyhovuje, je mi to jedno.
Věděla jsem, že tímhle nejspíš mířím do průšvihu, ale už mě nebavilo neustále skrývat svůj názor, když jsem se tu necítila svá a vítaná. Chtěla jsem to buď vyřešit po dobrém, nebo bych pak musela přistoupit k té horší variantě, což se mi moc nechtělo, vzhledem k tomu, že se Traxovi se tu tak dařilo. A přece i obyčejná delta by měla mít nárok vyjádřit svůj názor. A pokud jej alfa není schopná ustát, asi není zrovna svého postu hodná? Umět štěkat umí každý, ale co někdy přiznat pravdu druhého? I když je na nižším postavení? Přeci to neznamená, že alfy požraly moudrost světa a níže postavení jsou naprostí hlupáci!

// Prosím o přeskočení, nestíhám odepsat, děkuji. :)