Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pekelně jsem se soustředila, aby se magie nějak vstřebala do malé lahvičky. Náhle jsem s sebou škubla, když jsem pocítila na svém hřbetě jakousi váhu. Vyplašeně jsem se ohlédla, ještě dřív, než jsem začala jakkoliv jančit, abych zjistila, co to má být. Když mé zelenkavé oči spatřily sovu, trochu jsem se uklidnila, ačkoliv jsem z ní nebyla zrovna nadšená, protože jsem si náhle uvědomila, že je poměrně dost velká a kdyby chtěla, těmi pařáty mě chytne a někam se mnou odlétne. A pak mě sní. Přesně tak, jak jsem to chtěla udělat já jí, tak tak by to udělala ona mě. Naštěstí jí šlo jen o tu lahvičku, kterou si převzala, lístky přeměnila ve vodu a tu vypila. Úplně stejný postup udělala i u Coffina a Erga a nakonec se vrátila. S očekáváním jsem na ni pohlédla a čekala, co bude. Začne nějak zářit? Nebo se na něco měnit? Jestli jo, tak mi to prosím někdo řekněte, ať můžu stihnout zdrhnout, přemýšlela jsem a rozhlédla jsem se, abych zjistila, kudy by byl útěk nejlepší. Zahlédla jsem hranici smečkového lesa. Můj výraz poklesl. Dlouho jsem tam nebyla. Promiňte, doufala jsem, že aspoň Naxtherovi se trochu stýská. Nebo o mě má obavy. Ale někde v hloubi duši jsem o tom pochybovala.
Ohlédla jsem se za sebe, kde sova nechala vyrůst onen voňavý keř s velice chutnými plody. Pověděla, že si máme ulovit větev, ale nežrát to. Byl to pro mě ten nejtěžší úkol, protože jsem měla hlad a na ovoce opravdovou chuť. Naštěstí jsem si uvědomovala, co ten plod může provést a nechala jsem to být. Koukla jsem na sovu a jemně se jí poklonila. „Děkuji,“ hlesla jsem, zkontrolovala pohledem Erga a vydala jsem se za Coffinem.

//-> Ostružinová louka

Oba samci se vztekali. Byli nepříčetní a z jejich tlam sršela nehezká slova vůči sově. Všechno to zničíte, sakra! Kde vy mužští ztrácíte mozek? Klela jsem se ve své drobné hlavičce a nestačila jsem se divit, čeho všeho jsou mý soudruhové schopni. Ergo na ni ječel, jevil se u toho spíše jako šelma medvědovitá, nežli vlk a měla jsem pocit, že sprchy slin mi poskytnou koupel tak na další dva roky dopředu. Oči tlačil z důlků, div se mu tam udržely a srst naježenou jako ježek se zásobou. Tak to je drsný, proč takhle někdy nemůže vypadat Naxther? Ten jeho pokrfejs, prfe! Nudaaa! Div jsem nevyplázla jazyk ven, ale po svém uvědomění jsem se trochu přikrčila k zemi, jako pes před nakopnutím. Doufám, Naxi, že neposloucháš mé myšlenky, všechno beru zpět, zaúpěla jsem zbídačeně. Hle, náhle jsem nebyla taková hrdinka… Mě to hrdinství vždy rychle přešlo, pravda. Ale když jsem odvážnější byla, tak jsem byla nejodvážnější! Aspoň pár sekund… Myslím. No, vraťme se ke Coffinovi.
Blázen.
Vypadal jako zářivá, drtivá koule, trochu jako naježený ježek právě s tou zimní zásobou na kožichu, vypadal prostě… Strašně směšně. Ale jak víte, nebývám zákeřná, takže jsem se místo smíchu spíše dále krčila, protože jsem dostala strach, že bych tím výbojem mohla dostat a bála se, že má hlavinka utrpí ještě větší škodu a já se místo chůze rovně budu motat do kolečka. No, třeba bych někdy domů došla. A třeba by se mě Naxther lekl tak, že by se pořádně naježil, vycenil zubiska a řádně zavrčel. Heh, co si to nalhávám, stejně by na mě civěl s tím prázdným výrazem. Při nejlepším mi ještě dá řádnou přes čumák, dám si druhou o zem a třeba mi v hlavě záblesk světla přeblikne. Třeba… Kéž by. Přestala jsem polemizovat a koukla na Coffina.
Přestal kupodivu elektrizovat a na něco se soustředil. No jasně, magie ze snu, došlo mi a zavřela jsem oči. V tom jsem si něco uvědomila. No počkat, to je magie země, ne? Takže mám double magii země? To jsem double silná, takže nejsilnější! Nedám! Chrtila jsem se a potom jsem se hrdě postavila. Otevřela jsem oči a pohlédla na sovu. Pokynula jsem na ni hlavou a společně s ostatními se snažila, aby se magie přesunula do přívěšku. Kolem malé lahvičky vyrostly malé minilístečky, které ji celou pokryly a začaly zarůstat i vnitřek.

// Pokud se nestihne odepsat do sobotního odpoledne, tak jsem pak týden mimo republiku a možnost napsat, takže nevím kdy pak.

// prosím o přeskočení, asi napíšu nejdříve o víkendu.

Oslovil mě Ergo, kterému jsem věnovala krátký pohled. Jinak jsem sledovala modrou sovu před námi. Ergo se zeptal, proč se tu zdržujeme a jestli si tu lahvičku z krku nemůžeme jen tak sundat. „Myslím, že ne, Ergo. Přívěšky jsou pod mocí té sovy a ta sova očividně není vůbec hloupá, jak tvrdíš,“ namítla jsem, a zaslechla povzbuzující myšlenku od Coffina. Ohlédla jsem se za ním s pobaveným úsměvem a rošťáckými jiskřičkami v očích, ale z dalšího vymýšlení plánu mě vyrušila sova. Pověděla, že ji zajímá magie, nejspíš. Zkoušela jsem se zamyslet, jak to přesně myslí a dokonce jsem začala uvažovat, co všechno se svou magií umím a jestli bych proti sově eventuálně stačila. Její následující věta mě ovšem utvrdila, že rozhodně ne. Navíc zněla hned v mé hlavě, takže ji neslyšel ani Ergo s Coffinem.
„Jeden? To je docela nefér nabídka,“ namítla jsem nesouhlasně. Já byla sice typ vlčice, která by byla opravdu radši, kdyby vlčaty zůstali, ale když jsem se zbavila pocitu sobeckosti, věděla jsem, že jim musím pomoct. Jakou magii myslela? Mám teď nějakou navíc, aniž bych si toho všimla, nebo chce mou milovanou magii země? uvažovala jsem a cítila sama v sobě nerozhodnost. Ale začala jsem mít pocit, že sova asi nebude chtít moc smlouvat. „A jak ti mám vůbec takovou magii dát? Nemůžu si ji vytáhnout a dát ti ji na tlapce, přece,“ dodala jsem ještě, abych aspoň vypadala, že její nabídku zvažuji, ale nejspíš to bylo spíše nařízení, nežli nabídka, takže jsem doufala, že se nenaštve a celou situaci nezhorší. „N-no dobrá teda,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec, ve strachu, že všechno pokazím. Ergo s mezitím usadil a řekl, že to nechá na nás. Nevrle jsem po něm koukla, protože mu očividně docházel více kyslík, jak mě, takže by se měl spíš snažit on, no místo toho tu do mě šťouchal, nejspíš abych si pohnula v tomhle řešení. Maňas.

// Ostružinová louka
Erga máme přeskočit.

Když jsme sem přicházeli, cítila jsem opět onu krásnou vůni ovoce. Přesně tu stejnou, která mě donutila sníst ten lahodný plod, díky kterému se nejspíš všechno tohle stalo. Rozhlížela jsem se, kde je to, co jsme pronásledovali, tedy modrá sova. Měla jsem opravdu špatný pocit z provázku, který se mi stahoval kolem krku. Měla jsem dojem, že je čím dál těsněji. A každou chvíli se snad stahoval ještě více. Momentálně jsem záviděla vlkům, kteří měli huňatou srst, a zbývalo jim více času, jak mě. Stékaly ze mě proudy vody, která máčela mou srst a sem tam jsem musela potřást hlavou, aby mi kapky deště nemlžily zrak.
Vůně sílila a já jsem ze zvědavosti stále šla dále, než jsem zahlédla tu modrou sovu. Měla zavřené oči. Ohlédla jsem se za ostatními s otazníky v očích, jako kdybych se ptala, jestli ji můžu ulovit a sníst, ačkoliv jsem věděla, že by s tím většina nesouhlasila, ale mě to připadlo jako nejjednodušší řešení. Přece si nebudu hlavinku namáhat vymýšlením složitějšího plánu. Takhle bych se i najedla. Od sovy se linula vůně nejintenzivněji, i to podporovalo mé chuťové buňky v této myšlence. Poté jsem si ale olízla čumák a sliny polkla, ačkoliv jsem pokračovala dále k ní. V tu chvíli otevřela oči, jako kdyby o mě celou dobu věděla. Za to já nic takového nečekala a s úlekem jsem uskočila dozadu, čímž jsem nejspíš sestřelila i Erga, naštěstí to byl takový kolos, že jsem o něj jen zabrzdila svůj let. Vyjukaně jsem zůstala sedět na zadku, vytřeštěně sledujíc tu sovu po tom, co pronesla svá slova. Nakonec jsem vstala a vytáhla koutky do úsměvu. „Přeci se můžeme rozumně dohodnout,“ pověděla jsem přátelsky. „O co ti jde?“ Zeptala jsem se hned záhy.

// Na Šakalí je písek? o.O No ale je to blíž, tak... Asi jo. :D

// Já jsem, stejně jako Ergo, pro ty Narrské kopce. Co ostatní?

Připadalo mi, že čím více jsme se snažili situaci vyřešit, tím více jsme byli v koncích. Zmateně jsem se rozhlédla a bezmocně si povzdechla. Koukla jsem bezradně na Coffina, který se začínal vztekat, čemuž jsem se nedivila, jelikož se tu z nás nejvíce snažil a bylo mu to chudákovi úplně k ničemu, když všechny jeho pokusy přišli vniveč. Prošel kolem mě, když tu náhle se má srst celá zelektrizovala a naježila, takže jsem se proměnila na malou chlupatou kouli. Byla jsem ráda, že Coffin zase nebyl úplně tak vytočený, jinak jsem měla pocit, že by byl schopný mě snad uzemnit. Pak mi náhle něco došlo. Nepovídal tak náhodou naposledy, že nemůže objevit svou magii? Zahleděla jsem se na mladého vlčka a jemně se usmála. Ten se zatím snažil uspávat jedno z vlčat, ale ani tohle zjevně k ničemu neprospělo.
Koukla jsem se na Erga, který se tvářil, jako kdyby mě vůbec neposlouchal a měl mě na háku. Nejspíš mu jen stačil ten pocit, že si mě může přivlastnit, jinak nic jiného neřešil. „Tak přemýšlej, jak se z této situace dostat společně s námi a určitě odsud budeme moci brzy odejít,“ pověděla jsem mu jemně, přičemž jsem postřehla onu zvláštní sovu, když nad námi kroužila. Přivřela jsem oči. „A co ji sníst?!“ Navrhla jsem okamžitě, jenže to už se ta potvora rozlétla někam jinam. Možná na onu šakalí pahorkatinu, jak povídala ta bílá vlčice? Napadlo mě a ucítila, že se na mém krku něco stáhlo. A můj přívěšek by se mě těžko pokusil zabít, že? Pomyslela jsem si trochu podrážděně, protože představa, že by mě to mělo uškrtit... „Musíme něco vymyslet,“ pípla jsem zoufale a vydala se za Ergem, který se rozhodl sovu pronásledovat v letu… Nejspíš? Kdo ví, co se mu zase honilo hlavou.

//-> Šakalí pahorkatina

V hlavince mi to šrotovalo o sto šest, když jsem přemýšlela, jak tuhle situaci vyřešit. Všichni sdělili Coffinovi své sny, doufala jsem, že by mohli mít podobné, spojené se živlem, nebo věcnou věcí, která by se nějakým způsobem dala do lahvičky nacpat. Jenže hned ten hnědý vlček povídal, že utíkal před něčím neznámým. Bílá vlčice opodál, ke které utekla Hotaru, povídala o tornádu, Coffin utonul. Ten potom navrhl, že bychom měli lahvičky naplnit slzami vlčat. Znepokojeně jsem se zamračila při myšlence, že bych měla schválně některé z vlčat rozplakat, ale při pohledu na Erga mi došlo, že by se o to při nejhorším musel postarat on. Myslím, že by mi tu šlo skvěle. Stačilo by mu asi málo. Další Coffinova slova napadla i mě, ale zasekl se přesně nad stejnou věcí, jako já. Bezradně jsem si povzdechla a koukla na spící Stellu u mě.
Když jsem zaslechla mluvit malou bílou vlčici, která povídala, dle toho, co jsem pochopila, že byla nejspíš na poušti, koukla jsem na Coffa. „Možná je třeba zjistit, co se zdálo jim, ale…“ Koukla jsem bezradně na tvrdě spící Stellu a měla jsem pocit, že to nebude jediný problém. Nejspíš nebude tak lehké to z nich vydolovat tak jednoduše, jako z Vločky, která nám to pověděla sama. Snažila jsem se nad tím přemýšlet, ale vyrušil mě Ergův umíněný hlas. S učitelským povzdechem jsem mu věnovala pohled naznačující, že má počkat, ale v tu chvíli mě už bral za kůži na krku a přitáhl si mě k sobě. Přivřela jsem oči, potom jsem se narovnala a pobouřeně na něj pohlédla. Vypadalo to, že mu vynadám a opravdu jsem měla chuť, ale když jsem viděla jeho neuvěřitelnou hrdost z toho, že si mě takhle neomaleně přivlastnil, věnovala jsem mu úsměv a jemně se otřela o jeho srst na krku. Poté se zeptal ohledně těch lahviček.
Byla jsem ráda, že projevil trochu zájmu a ačkoliv jsem věděla, že nepozbyl moc inteligence, nebo se tak aspoň doposud choval, dala jsem mu návrh. „Čím dříve to tu vyřešíme, tím dříve se mnou odsud můžeš vypadnout,“ pověděla jsem mu s nadějí, že nás, respektive tedy asi jenom mě, nebude chvíli od tohoto řešení rušit a při nejlepším se bude snažit na to přijít taky. Připadala jsem si tak trochu, jako kdybych mu dělala mámu, nebo při nejmenším pečovatelku, protože se tady opravdu choval jako malý.

// Já chci za vááámi!

// N-nepamatuje. Pšššt! :D

// Ta sourozenecká láska. :D

Já bych asi dojela, když se domluvím s Haruhi na ubytování. :D
No a vzhledem k tomu, že mám ráda ty pražské účastníky, nejspíš bych se obětovala i na ten v Praze. :)

Děkuji moc, hrozně si toho vážím! :3 (Upřímně jsem to za Lauřino věčné vyskakování ani nečekala xD) Díky. :)) A gratuluji taky Meadow. :)

Všimla jsem si, že malé Hotaru se ty lahvičky příliš nelíbily. Za nedlouho již běžela k bílé vlčici nedaleko ode mě. Pohlédla jsem na ni se žádostí v očích, zda by ji zabavila, zatímco jsem se nadále věnovala Stelle, která u mě prozatím zůstávala. Opětovala jsem jí nadšeně hru a pohlédla jsem na Coffina, který se ptal, o čem se nám zdálo. Zvídavě jsem naklonila hlavu do boku. No jasně, všem se zdál nějaký sen. I vlčatům musel, než se dostala do takových malých tělíček, došlo mi a pohlédla jsem na Erga, který na mě křikl a stále se choval, jako kdyby mu přeskočilo v hlavě. Nic jsem mu neodpověděla, když jsem ani nevěděla, co po mě chtěl, pouze jsem mu věnovala konejšivý výraz ve snaze, aby se konečně uklidnil. Nakonec se mě chudák zmatená přeci jen zeptal, proč má tu lahvičku na krku. Dlouze jsem vydechla. „Nejspíš ji máme něčím naplnit a pomoci těmto vlča… Vlčicím,“ pověděla jsem zadumaně, ale to už zase vyřvával.
Ergo očividně ve svém snu uhořel. Otřásla jsem se, protože to pro něj nemuselo být příjemný. Já jsem se na chvíli zarazila, protože jsem děj svého snu na moment zapomněla. Když jsem se ovšem rozpomněla, pohlédla jsem s nadějí na Coffina. Očividně jej něco napadlo. „Pohltily mě kořeny do země. Ne že bych se toho ve skutečnosti tolik bála, spíše mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, ale ano, teď už mě to děsí,“ pověděla jsem strakatému vlčkovi. Milovala jsem přírodu, matku Zem, proto pro mě nebylo zrovna příjemné, že by mě měla zabít zrovna ona a takto. A já věděla, že ona na to sílu rozhodně má. Rozhodla jsem se nad tím nepřemýšlet a pohlédla na Stellu.