Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povšimla jsem si jejího znuděného pohledu a musela se zazubit ještě více. Nakonec jsem jí nabídla, že ji doprovodím, na což reagovala nedůvěřivým pohledem a zdála se být i překvapená. Jemným pohledem jsem jí naznačila, že to myslím vážně a bez vedlejších úmyslů, aby si snad nemyslela, že ji tady dovedu přímo do středu smečky, kde ji ostatní roztrhají. Ono tu stejně na to ani není dostatek vlků, uvědomila jsem si. Nakonec přeci jen Kurai souhlasila, čímž zase trochu překvapila mě, ale na druhou stranu to pro ni nejspíš bylo poměrně důležité. A já se nebránila tomu, abych jí pomohla.
„Tak já půjdu, Arcu… A nestrachuj se,“ mrkla jsem na něj, zavrtěla ocasem a rozklusala se za Kurai, která se také rozloučila, ač pro mě nepochopitelným způsobem. Zarazila jsem se nad tím asi stejně, jako když jsem přemýšlela, proč Kurai říká Arcovi „Kořenový král“. Teda, má zajímavé způsoby, přemýšlela jsem zadumaně, doprovázejíc ji ke hranicím, tentokrát správným směrem. Nečekala bych, že by chtěla rudooká vlčice komunikovat, ale kupodivu jí to nedělalo problém. Tedy, možná ano, ale třeba jí to nedalo. Kdo ví. Ovšem její otázku jsem nechápala asi stejně, jako několik jejích vět předtím. „Hm?“ Koukla jsem na ni s nechápavým obličejíkem. „Nepřijdu si zvláštní, ani Arcanus mi nepřijde zvláštní, dokonce ani tohle místo ne… Jak to myslíš?“ Zeptala jsem se s nakloněnou hlavou do boku a s pohledem na ni. Pak mi to ovšem v hlavince přecvaklo. „Aha. Ty jsi asi zdaleka, viď? Jak dlouho tu jsi?“ Zeptala jsem se a jiskrnýma očima ji stále sledovala. Jen jsem občas koukla před sebe, nebo pod nohy, ale vlčice mě začala zajímat.
„Kdybys chtěla, mohla bych ti udělat doprovod i mimo smečku,“ nabídla jsem se jí nakonec a pohled přesunula před sebe. Nelíbil se mi její stav. Jak dlouho takhle dokáže fungovat? Měla jsem potřebu na ni dohlédnout, na druhou stranu vzhledem k její povaze jsem se obávala, že mě nejspíše odmítne. „Nevím jak ty, ale území Gallirei poměrně znám,“ dodala jsem.

// Dobrý počet postů, Kurai :D

Moje hlavinka nebyla schopná pobrat, proč Kurai nazvala Arcanuse „kořenovým králem“, takže jsem po zbytek času, který tu ještě černá vlčice strávila, přemýšlela pouze nad tímhle, zatímco jsem z hlavy úplně vypustila, co si mezi sebou oba dva povídali. Nakonec se vlčice se slovy, že už se jí s trochou štěstí snad na žádnou smečku nepovede natrefit, rozešla pryč. S mírným úsměvem jsem pohlédla na Arcanuse, se kterým jsem zde zůstala sama a momentálně jsem přemýšlela, zda se mi to již někdy vůbec povedlo, na to, jakou jsem tu byla dobu. Ne že bych si ho někdy chtěla přivlastnit na společnou chvilku, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale právě mi tato skutečnost nevadila.
Zeptal se mě, zda jsem nezahlédla v poslední době vlčata. Se zkroušeným výrazem jsem zavrtěla hlavou, že ne a doufala, že nebude nějak pohoršen za to, že neplním svou funkci, tak jak mám. „Nejspíš se rozprchla do světa… Přeci jen jsou mladá a zvědavá,“ řekla jsem nakonec s jemným, skoro konejšivým úsměvem. „Až je to omrzí, vrátí se,“ pověděla jsem přesvědčeně. Vypadal ztrápeně. Můj výraz zůstával stále optimistickým, ale uvnitř mě se kroutily starosti. A když se zeptal na další ze smečky, chápala jsem jeho obavy. Spousta z nás se tu už neukázala. Nevracela se mu jeho rodina. Ráda bych jej nějak povzbudila, ale musela jsem říct vše, jak je. „Dlouho jsem neviděla vlky, kteří tu byli hned, jak jsem se přidala… Ness, Amelis, Kishan. Pak tak ten páreček, který mě vždy ignoroval a jashinužel jsem již delší dobu neměla žádné zprávy o Delčím,“ sklonila jsem posmutněle hlavu. Opustil mě znovu?
Poté jsem vzhlédla, když jsem zaslechla kroky. Zbystřila jsem, protože jsem nikoho nečekala, ale když jsem zahlédla rudé oči zářící na tmavém kožichu, bylo mi to jasné. Zeptala se, kudy má jít. Zacukaly mi viditelně koutky, až jsem se neubránila a pobaveně se zazubila. „Pokud chceš, mohu tě doprovodit,“ nabídla jsem se jí nakonec přátelsky.

Arcanus na naše objasnění, koho vlčice hledá, pověděl, že tuší, koho hledá a možná také ví, kam šel. Nastražila jsem zvídavě ouška a oba jsem je sjela zkoumavým pohledem. Byla jsem ráda, že přišel právě Arcanus. Zdál se mi sice přísnější, než obvykle, ale i tak měla černá vlčice daleko větší šanci z území odejít celá a bez úhony, než kdyby dorazila Elisa. Arcanus očividně také volil výchovnou taktiku. Ta tvá vlčata nás toho naučila, viď? pomyslela jsem si s mírným úsměvem a zelenkavý pohled jsem upřela na vetřelkyni, která byla celá nadšená z toho, že Arcanus opravdu věděl, kam hledaný vlk šel… Tedy, nedalo se tomu říci přesně „nadšení“, protože jej nedávala najevo, jako třeba já, ale v jejím podáním to tak aspoň trochu vypadalo. Musí jí na něm záležet, i když o něm nemluvila zrovna hezky, pomyslela jsem si a v očích mi to jiskřilo jedna báseň. Tu se černá konečně představila. Její jméno bylo Kurai. Když jsem ji celou sjela ještě jednou pohledem, uznala jsem, že jméno se k ní hodí.
Přešlápla jsem z tlapky na tlapku a zamávala ocasem, zatímco se Kurai nějak rozmluvila, jen zrovna její slova mi nedělala zrovna dobře. Přeci jen, brala si do úst mou rodinu. Nenuť mě dělat věci, co nemám ráda, pomyslela jsem si rozčíleně a přivřela oči ve varovném pohledu, který jsem na Kurai upřela. Snesla jsem takřka cokoliv, urážky na svou osobu, možná nějaké to ublížení, ale jakmile se někdo navážel do mých bližních, dělalo mi to problémy. Přesto jsem nijak dál nereagovala a zůstala stát na svém místě, ačkoliv jsem věděla, že Arcanus by jí jen těžko uštědřil pořádnou lekci. Ale jestli chceš, já jí výchovnou dám, nabídla jsem se. Jasně, zase jsem jen hrála hrdinku, protože tu byl Arc, který by mě určitě ochránil, ale myslím, že kdyby tu nebyl, tak jen klopím ocas mezi nohy a kašlu na to. Ach, to je hrdinství v podání Laury, pomyslela jsem si a opět vyhlížela stejně přátelsky, jako předtím. Nebyla potřeba hrát drsňáka.
Arcanus přešel blíže ke mně, takže jsem se cítila ještě více v bezpečí. Kurai už naléhala, aby jí alfa pověděl, kam se ten její vlk vypařil. Myslela jsem, že to bude Arcanus ještě natahovat, ale nakonec polevil a pověděl, kam přesně vlk mířil. „Přeji hodně štěstí, Kurai,“ pověděla jsem s úsměvem a pokynula na ni hlavou. „A příště buď opatrnější, ne každá smečka má ta hodnou alfu,“ poradila jsem jí ještě a vesele jsem se zazubila. Na tichou radu Arcanuse jsem tedy zůstala stát a pouze na vlčici upírala pohled. Jen jsem sem tam letmo mávla ocasem na náznak, že jsem byla ráda, že se situace v pořádku vyřešila.

// Tak nevím, jestli jste nakonec čekali na mě, nebo se to nějak zadrhlo, každopádně jestli jste čekali, tak děkuji za trpělivost. :)

//Tak mě tedy asi přeskočte.

// Moc se omlouvám, ale mé kobyle se stal vážný úraz a vůbec není nálada odepsat... Jestli vydržíte do zítřka, zkusím napsat a kdybych nenapsala, přeskočte mě... Děkuji za trpělivost :)

// Prosím, aby první napsal Arcanus. :)

Začínala jsem být trochu nervózní z toho, že se nachází cizí vlk přímo na území smečky a tušila jsem, že to s ní nebude tak jednoduché, abych ji zase přinutila jít zpět na hranice. Neuměla jsem si pořádně dupnout, což byl pro mě momentálně dost velký problém, ovšem bylo dost možné, že pokud bude pokračovat v podceňování mé maličkosti, mohla by být pak překvapená. Nevěděla jsem sama, kolik toho unesu. Každopádně ani následující řečí mě absolutně nerozhodila. „A vzhledem k tomu, že ti to tak pálí, by ti mělo dojít, že asi kappou nejsem,“ upozornila jsem ji s úsměvem. Jako spoustě vlků, se kterými jsem se setkala, i jí ujížděl pohled na můj přívěšek. Byla jsem překvapena, kolik vlků si toho všímalo. Na to, že já jsem jej takřka ani nevnímala… Hold to bylo nejspíš nezvyklé. Ačkoliv já jsem již viděla mnoho vlků s různými přívěšky. Nejspíše nad tím uvažovala, třeba, že takovou věc viděla poprvé? Kdo ví. Nevěděla jsem, jak dlouho kráčela po zemi Gallirejské a upřímně, ani nebyl čas a vhodná příležitost, abych se jí na takovou věc zeptala.
Jak to tak vypadalo, vůbec nehodlala spolupracovat. Na mou otázku reagovala stažením uší a vyceněním zubů. Ač jen mírně, donutilo mě to napnout svaly. Nevím, jestli jsem se tím připravila k možnému útěku, nebo obranné reakci. A hned odsekávala, že mi do toho nic není, ovšem zarazila se. Ach, chytrá holka. Nespolupracovat by ti nepomohlo, viď? Opět jsem se pousmála. „Tak?“ Vybídla jsem ji vlídně, tónem, který jí dával najevo, že má šanci si svou předchozí reakci napravit a povědět to, co by povědět měla. Přeci jen… Pomáhala jsem já jí, ne? Když něco potřebovala, měla by se podle toho umět zařídit. Trochu si připadám jako u výchovy vlčat, došlo mi pobaveně. Její nové znění znělo, že vlk ze smečky není. To pro ni musel nejspíš znamenat konec mé možnosti jí pomoci, vzhledem k tomu, že jsem tu již déle nebyla a pokud to byl náhodně procházející vlk, neměla jsem šanci se s ním potkat.
Posadila se, očividně konečně uklidnila a začala mluvit. Popisovala toho vlka, kterého hledala. Nemluvila o něm hezky, takže jsem začínala nabírat tušení, že ho hledá jen z důvodu, aby mu vyprášila kožich. Každopádně při další informaci, že se jedná o rudookého vlka, jsem již zcela jasně věděla, že vlka neznám. Momentálně jsem si totiž nemohla vybavit, že bych nějakého rudookého vlka, kromě Sayapa, znala, jenže tomu neodpovídal další popis, takže partner Haruhi to být nemohl. A ostatní rudoocí, které jsem znala, byly vlčice. „Tak nikoho takového jsem vážně nepotkala,“ hlesla jsem soucitně a už už jsem ji chtěla vzít k hranicím, abych vyhledala alfu, která o tom vlku určitě něco mohla vědět, když můj návrh okamžitě zavrhla. V tu chvíli se mi nervózně obrátil žaludek a na vlčici pohlédla, čekajíc značné problémy, když v tom se tu objevil Arcanus. Okamžitě vstoupil mezi nás, čímž pro mě utvořil bezpečnou zeď mezi tou vlčicí a já náhle nabyla pocitu, že mi je zase o mnoho lépe. Pocit bezpečí.
Na jeho otázku se Rudooká ohnala, na což jsem okamžitě přivřela bolestně oči, jako kdybych dostala kopanec a začala na ni vrtět hlavou, naznačujíc jí, že tady sranda skončila a zároveň jsem doufala, že to nějak periferně nevidí Arcanus, aby mě pak nepoučoval o tom, že se nemám s cizinci na našem území takhle kamarádíčkovat. Nakonec si to, díky Jashinu, uvědomila, trochu své jednání, jako několikrát před tím, napravila a začala vysvětlovat, že tu nechce dělat problémy a někoho hledá. „Laura,“ skočila jsem jí do řeči, když váhala a zjistila, že vlastně nezná mé jméno. „Hledá rudookého vlka, jehož srst hraje mnoha barvami a prý přešel přes naše území, kde tadyhle…“ pohlédla jsem na černou vlčici se stejným problémem. Neznám její jméno. „…cizinka ztratila jeho stopu,“ dovysvětlovala jsem Arcovi ve snaze to Rudooké usnadnit a nenechat ji Arcanuse příliš se pobouřit vůči její složitější povaze.

Zastavila jsem Rudookou v chůzi. Chvíli vypadala zaraženě a překvapeně, že ji vůbec někdo zastavil. Přivřela jsem podezřívavě oči. Vypadalo to, že jí momentálně všechno šrotuje v hlavě, zatímco jsem ji sledovala. Vypjala jsem hruď a zdůraznila tak ještě svou maličkou „velikost“, abych vypadala aspoň trochu jako někdo, kdo hodlá svou smečku hlídat. Při bližším zkoumání jsem uznala, že by se vlčice potřebovala dost najíst, nejspíš i napít a vykoupat. A nejspíš i pořádný odpočinek. Když mi to takhle šrotovalo vše hlavou a dělala si o ni starosti, ozval se najednou její pohrdavý hlas, který mi oznamoval, že v pořádku je a pomoc nepotřebuje. S dodatkem, že už vůbec ne tu mou. Musela jsem se pousmát a s tímhle úsměvem jsem to přešla, vzhledem k tomu, že jsem tušila, že dřív nebo později se jí má pomoct zřejmě bude hodit. Podle toho, která alfa dorazí, že ano… Každopádně jsem musela ještě sama uznat, jestli je tahle vlčice hodna mého zastání se, protože zrovna Elise už jsem znovu nehodlala už příliš odporovat.
Následně si dokonce neodpustila pár provokativních poznámek, které jsem přešla opět se stejným klidem, jako předtím. „I kdybych byla pouhou kappou, tak i pro tu je povinnost jít za vetřelcem v případě, že na to alfa zrovna nemá čas,“ mrkla jsem na ni vesele. Nepodceňuj mě. Tohle je MÁ rodina. Vypráším ti kožich, i když pouštíš hrůzu, naskočila mi jedna z těch egoistických myšlenek, která se rozplývala v tu chvíli, co šlo do tuhého. Jenže já jsem doufala, že se mě ta odvaha bude držet aspoň vůči smečce. Už jednou jsem zvládla být ostrá kvůli Meinerovi a Naxtherovi. Zůstala jsem ovšem nadále v klidu, protože nevypadala, že by nás přišla všechny roztrhat, ačkoliv se nejevila příliš přátelsky. Ale copak já jsem někdy něco takového řešila?
Nakonec přeci jen polevila a začala mě ujišťovat, že tu nebude dělat problémy, ovšem hned na to kohosi oslovila a otočila se úplně někam jinam. Paranoia? Halucinace? Je chudák opravdu utahaná, pomyslela jsem si a starostlivě sledovala, jak tu pobíhá, cosi hledá a nakonec začala klet. Nakonec se otočila na mě a s cenícími tesáky povídala, že tu někoho hledala, ale už tu není a ztratila jeho stopu. Zamyslela jsem se. „Jde o člena smečky?“ Zeptala jsem se jí na oko poklidně, ačkoliv mé sebevědomí již dávno před jejími hrozivými zubisky utíkalo a já přesvědčovala své vlastní tělo, ať se ani nehnu a ani nepolevím v tom, co dělám. „Doprovodím tě zpět na hranice a vyhledám ti alfu. Bude vědět více,“ ujistila jsem ji s vřelým úsměvem a pokynula, ať mě následuje. Doufala jsem, že nebude dělat zbytečné problémy.

//Promiň mi to tempo, ale chodím na intr pozdě a než se připojím na tu "ultra rychlou" wifi...

Užívala jsem si pocitu, že jsem zase doma. Jen jsem spokojeně spočívala na svém zadku a rozhlížela se po lese. Jako kdybych tu strážila, ale od takové funkce jsem zrovna já, drobná vychrtlá vlčice, měla daleko. Vypadala jsem spíše jako tulák, co se sem zaběhl, než někdo, kdo tu byl vlastně na poměrně vysoké pozici. Snad jen můj pach tomu nasvědčoval, pokud vůbec to, když jsem tu již takovou dobu nebyla. Pohlédla jsem po očku po sušících se kožešinách a napruženě nafoukla obličejík. To se to musí sušit tak dlouho? Pomyslela jsem si a při svém dalším uvědomění jsem se prudce narovnala. A jak můžeš vědět, že už nejsou suché, ty káčo, když tu tak jen posedáváš a čučíš do blba? Uráčila jsem se tedy zvednout, za pomocí mé milované magie, což byla jediná věc, kromě mého přívěšku, kterou jsem se mohla chlubit, jsem dopomohla kožešinám dolů a když jsem zjistila, že opravdu suché jsou, pracně jsem je natahala zpět do úkrytu.
Když jsem se vracela zpět ven, panoval v mém obličeji úsměv, protože jsem zjistila, že tam můj drahý chrápe jak malé mimino. Zastavila jsem v místě, kde jsem předtím seděla a zhluboka jsem se nadechla. A tu náhle cizí pach. Pokusila jsem se o veledůležitý obličejík, který jsem náhle změnila na bláznivý. A rozklusala jsem se směrem, kde se pach nacházel. Byla jsem v klidu, nebyla jsem hned na trní pokaždé, když někdo vstoupil na území. Jenže pak se mnou zamával fakt, že původce pachu se rozpohyboval. Šel prostě dál, nečekal na hranicích. V tu chvíli jsem pomyslela na Elisina vlčata. Na kohokoliv z této smečky, koho by dotyčný mohl ohrozit. Náhle se mi naježila srst a nabrala jsem tempo.
Zanedlouho jsem zahlédla černý kožich. A pak ty rudé oči. Krátce jsem si vzpomněla na Megan. Kde té je konec? Byly si trochu podobné. „Musím tě požádat, abys již dále nepokračovala,“ řekla jsem na mé poměry poměrně pevně a upřela na ni svůj zelenkavý pohled. Prohlédla jsem si ji. Asi bych proti ní neměla šanci, ale já tu byla v právu. Ale nevypadala, že by byla… V kondici. Naklonila jsem hlavu na stranu a můj výraz se změnil na starostlivý. „Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se, ač jsem si od ní udržovala bezpečný odstup. Pak jsem přešlápla a uvědomila si, že tu vlastně jsem od něčeho jiného. „Nevypadáš hloupě, takže tě asi nemusím upozorňovat, že jsi na území smečky. Můžu ti nějak pomoci?“ Zeptala jsem se přátelsky. Nehodlala jsem si tu hrát na nějakou autoritu, stejně jsem to neuměla. Byla jsem prostě přirozená. Sice se mi nelíbilo, že nebyla té slušnosti a nečekala na hranicích, ale hodlala jsem si ji vyslechnout dřív, než ji k nim pošlu. Třeba se jedná o něco důležitého. A nebo prostě a jednoduše nerespektuje hranice smečky.

//<- Řeka Mahtaë

Vběhla jsem mezi stromy pro mě tak známého lesa a obklopil mě opojný pocit. Domov, sladký domov, spokojeně jsem vdechla vůni lesa a pachy místních vlků, hlavně pak alf a vesele jsem běžela dál. Konečně doma! Jako bych náhle svou radost nemohla udržet. Ačkoliv bych měla být ve skutečnosti hrozně unavená, nebyla jsem. Zase jsem ztratila několik kil a vypadala jsem spíše jako vychrtlý tulák, který nemá šanci přežít zimu, nežli někdo ze smečky na vyšším postavení. Jak u mě bylo zvyklé, mé drobné tělo obklopovala stále jemná srst, která se vůbec nepodobala tomu, jak by měl vypadat zimní kožíšek. Neva.
S veselým vrtěním ocasu jsem vběhla na místo, kde smečka trávila většinou nejvíce času. Nebo v jeho okolí. Jako první věc, co jsem udělala, bylo, že jsem vběhla do jeskyně a vytáhla ven veškeré kožešiny. Využila jsem síly větru, co momentálně panoval a nechala je pořádně vyfoukat, aby doschly a nezatuchly přes zimu. Nejspíš bychom pak klepali všichni kosu, kdybychom tam leželi na studené zemi. Zavětřila jsem, abych zjistila, kde kdo je a jestli tu není vetřelec. Nakonec jsem zjišťovala, kde jsou alfy a Awnay s Etneyem a Naxtherem, se kterými bych se ráda viděla, ale místo toho jsem zůstala sedět na místě u kožešin, které jsem pomocí magie rozvěsila na větve stromů. Spokojeně jsem se rozhlížela po lese s dobrým pocitem, že jsem už doma.

// Někdo ze smečky na hru? :)

//<- Ostružinová louka

Pospíchala jsem snad jako nikdy. Doufám, že si nikdo nijak extra nevšiml, že jsem ve smečce již dlouho nebyla, ale hodlala jsem to teď napravit. Stejně nastupovala pomalu, ale jistě zima a v té se nedalo příliš cestovat. To je výhoda domova. Mohu zůstat v teple a nehledat místo, kde se schovám před zimou, pochválila jsem si spokojeně a pokračovala dále v cestě. Náhle se přede mnou objevila řeka. No jo, na tu jsem zapomněla... Nechce se mi do ní lést, sakra,[/i] pomyslela jsem si a na vodu koukala jako tele na nová vrata. Docela dost foukalo a kdybych do té vody vlezla, mohla bych snadno prochladnout, zvlášť s mým kožichem, který opět nevypadal, jako kdyby se měla blížit zima. Opět odsouzena ke zmrzání, napadlo mě trpce.
Nakonec jsem se rozhodla, že udělám to, co nedávno. Začala jsem se soustředit a za nedlouho přes řeku přerostl strom v podobě klenutého mostu. Stoupla jsem na jeho začátek a obávala se, že až budu nahoře, vítr se mnou zamete a já spadnu dolů. Takže jsem to přeběhla co nejrychleji. Strom jsem následně nechala zase narovnat, takže to vypadalo, jako kdyby tam rostl od pradávna. A spokojeně jsem si to již namířila k tolik známému lesu.

//-> Asgaarský hvozd

Ergo mi pověděl, že to pak zakempí někde v jeskyni a pokud chci, mohu se vrátit domů, ale přikázal mi, abych se k němu potom vrátila. Pohlédla jsem mu do očí. Náhle dodal slovo „prosím“, což u něj rozhodně obvyklé nebylo. Překvapeně jsem zamrkala a následně se usmála. „Spolehni se, najdu si tě,“ ujistila jsem jej se stálým úsměvem a pohlédla na vlčata, kterým se tedy do bobulí příliš nechtělo. Nakonec je ovšem spořádala. Zahleděla jsem se na ně a s dojetím sledovala, jak rostou do své normální velikosti a z roztomilých vlčat se stávají krásné vlčice. Vesele jsem přešlápla a zamávala ocasem, protože to znamenalo, že jsme splnili náš úkol úspěšně a vlčice nezůstanou v tělech, co neumějí ovládat svou divokou magii.
Coffin se již loučil. „Měj se hezky,“ popřála jsem mu upřímně a sledovala, jak odchází. Následně odcházel i ten hnědý, neznámý vlček, který se s námi asi sice nerozloučil, ale i za ním jsem zvolala: „Ahoj!“ Nakonec, ani já jsem neodolala touze pospíchat domů. Pohlédla jsem znovu na Erga a šťouchla do něj čumákem. „Tak jo, měj se hezky,“ pověděla jsem mu. „Dávej na sebe pozor a nedělej žádný lumpárny,“ upozornila jsem jej ještě a rozhlédla jsem se po zbytku přítomných. Otočila jsem se směrem k domovu. „Nashle!“ zvolala jsem pro všechny a pádila k domovu.

//-> Řeka Mahtaë (přes Západní louky)

// jo a nějaké pořadí? Nevim, kdo hraje/nehraje, na koho se čeká a na koho se čekat (doufám že) nemusí. :D

//jak to tady bude? Musíme počkat na ostatní?

//<- Šakalí pahorkatina

Ohlédla jsem se na Erga a pokračovala dále za Coffinem. Už jen z toho důvodu, že bych nejspíš sama už netrefila zpět. Byla jsem ráda, že šel s námi on. Ergo by jistě namítal, abychom se vrátili a vzhledem k tomu, že já si nepamatovala cestu, tak by byl asi průšvih. Mladý vlček měl ale očividně vše pevně ve svých tlapách a s jistotou dorazil až na onu louku, kde jsme ponechali vlčata. Coff zabodl větev do země a svolával je. „Pojďte to ochutnat, je to vážně bašta,“ vybídla jsem je s úsměvem a doufala, že se již vše obejde bez komplikací a vlčice si přijdou ovoce dát. Opravdu jsem si přála, aby se již dostaly do normálního vzrůstu a mentality. Sice takhle byly k sežrání, ale toužila jsem se již vrátit domů. A nemohla jsem to udělat dřív, než se tu dá vše do pořádku. Ergo se stále držel se mnou, což bylo obdivuhodné. Nejspíš to s tím svým přátelstvím a ochraňováním myslel vážně.
Přišla jsem blíže k Ergovi a přátelsky se otřela hlavou o jeho krk. Následně jsem mu jazykem upravila pár nevkusně trčících chlupů a škádlivě se na něj zazubila. „Snad už bude pokoj, až to snědí,“ špitla jsem k němu tak, aby to bylo jen pro jeho uši. Byl stále nabručený a uremcaný, což jsem tak nějak přehlížela, ale přestávala s ním být sranda. Rozhlédla jsem se po všech přítomných, vděčně se usmála na hnědého vlka, který celou dobu vlčata hlídal a čekala, co se bude dít.