Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jo, asi nějak takhle by to mělo vypadat. :D

Ležela jsem zadýchaně na chladné zemi, jazyk venku, dotýkajíc se sněhu, do kterého pomalu stékaly mé sliny. Přesto jsem měla koutky vytažené do širokého úsměvu a čekala, až mě Kurai dojde. Ta byla opravdu překvapená z mého náhlého zastavení se v pohybu. Zamávala jsem pobaveně ocáskem, zatímco se dále vyptávala, jestli se mi vybily baterie, došla šťáva a takové podobné věci, kterým jsem nerozuměla, každopádně jsem měla radost, že byla pobavená z mého nynějšího stavu. Myslela jsem si, že si tu ještě chvíli poležím, ale…
Tu náhle mi jakási šmouha přelétla nad hlavou, téměř se mi zdálo, jako kdyby někdo sestřelil ptáka ve vzduchu a ten se momentálně bezvládně kácel k zemi a zobákem se zaryl do země opodál. Jenže, nejednalo se vůbec o žádného dravce, nýbrž o cosi šedobílého, co se opravdu čumákem do země zarazilo, přičemž po sobě zanechalo pěknou ornou linii. Nechápavě jsem zamrkala, na což se celé mě tělo vzepjalo ve svalové křeči, když jsem se pokusila prudce vstát. „Hexííí!“ Vypískla jsem nadšeně, prudce se sesbírala ze země, což v mém podání vypadalo asi tak, že jsem si u toho stihla asi třikrát ten čumák narýt taky, jak to klouzalo a následně jsem obrovským skokem skočila po tom chlupáči, o kterém jsem nevěřila, že ho ještě někdy vůbec uvidím.
„Ty trdýlko, Hexomiliáme, kde ses tu vzal? Odkud jsi to jen přilétl?“ štěkala jsem nadšeně, vesele okolo něj poskakujíc a nakonec jsem ho s nově nabytou energií soukala na nohy, aby se mi ukázal. Náhlé uvědomění, jak moc mi tenhle tvoreček chyběl, překvapilo snad i mě samotnou, když jsem mu bez zaváhání přátelsky olízla líc i s trochou toho bahna, které jsem okamžitě se zkřiveným obličejem flusala vedle. Nenechala jsem se ovšem odradit a dál nadšeně vrtěla ocasem nadsvětovou rychlostí, přičemž jsem se otočila s rozzářeným výrazem, kdy mé oči musely připomínat zelené žárovky, na Kurai. „Kurai, tohle je Hexëd, první vlk, kterého jsem na této zemi potkala a můj skvělý kamarád, který se vždy stejně rychle objeví, jako zmizí,“ zazubila jsem se na ni.

//<- Středozemní pláň

S novou energií získanou z prohřátého kožíšku jsem začala hopsat po boku Kurai, chvílemi i kolem ní a jemně se usmívala nad famózní magií ohně, kterou oplývala. A ona majitelka této magie byla černá, rudooká Kurai. Vyzařoval z ní respekt. Asi jako z každého rudookého vlka. Achjo, tak to není dobrý, on je taky rudooký, že? naříkala jsem v duchu. No to bude sraz, co když jsou spolu rasisti? začala jsem panikařit a nenápadně se rozhlédla po možném útěku. Nenápadně znamenalo, že jsem se prudce zastavila, pohlédla doleva a následně uskočila doprava a prudce se rozhlédla obojsměr. Každopádně nikdo nic neřešil a neviděl, že ne? Že ne?! Já si myslím…
No, když se vrátíme k tomu poslednímu směru, tam kde jsme skončili, tak jsme se blížili k nějakému rudému fleku, co připomínal krev, kvůli čemuž se mi rozeběhly sliny po bradě a měla jsem chvíli chuť se pro kapra vrátit, vzít ho a omlátit Kurai o hlavu. Ale dobře, asi budeme držet hladovku. Vždyť na to máme postavu. Jsme very fatty. Vyhrály jsme „miss kostitřasky“ protože se vám třesou kosti, když právě jdeme. Uhm, u čeho že jsme to skončili? Jo, takže jsme šli k tomu zamrzlému jezeru, které se dálo býti rudé, a já se začala podivovat, že mi tohle místo nic nepřipomíná. Copak já jej neznám? svojí myšlenku jsem podtrhla mírným zakloněním hlavinky do boku a nejistým zamáváním ocáskem.
Zahlédla jsem její snahu předvést se dál a velice se jí to povedlo. „Byla jsi jak létající přerostlá ještěrka,“ vyhrkla jsem při vzpomínce na děsivou proměnou Megan. „Je to fakt hustý!“ vyštěkla jsem nadšeně, až jsem zatoužila po tom předvést i svou magii. A tak jsem tak hopsala, hopsala, až jsem za sebou ve sněhu zanechávala trávou zelenou stopu. A jak jsem to viděla, tak jsem nadšeně hopsala dál a dál, zrychlovala a zrychlovala a nakonec rapidně zpomalovala, až jsem se úplně skácela do úplného! kruhu zelenkavé jarní trávy s narcisy. A zadýchaně hledět před sebe zoufajíc: „Kuraiii, já už nemůžu!“

//<- Medvědí jezero

Byla jsem ráda, že Kurai mou domněnku potvrdila. Bude se teď hledat o něco jednodušeji, když víte, že nemusíte pravděpodobně hledat po celé Gallirei. Vlk sice nikdy nevěděl, kam se ten druhý náhle vydá, třebaže mu někdo řekl o Smrti a on tam chvátal, ale… Kdo ví. Mohly jsme jen doufat a hledat, dokud prostě nenajdeme. A já doufala, že to bude rychle, protože můj jemný, nepříliš osrstěný kožich povídal, že ta zima je přímo k nesnesení a dostávala se mi až pod kůži. Zatnula jsem zuby a pokračovala dále, když tu náhle mě Kurai na cos upozorňovala. Plaše jsem pohlédla vedle sebe, kde příjemně hřály drobné ohnivé plamínky. Jemně jsem se na vlčici usmála na náznak vděku. Magie ohně bylo něco, co mě vždy přitahovalo a lákalo. Nikdy jsem se ovšem neopovážila o tenhle živel požádat, protože by to v mých tlapkách skončilo katastrofou.
Okamžitě mě ovšem varovala, že si nemám myslet, že to dělá pro mé dobro a na to nechala naše kožichy proschnout. Úlevně a slastně jsem vydechla. „Aaach, děkuji ti,“ řekla jsem s tónem znovuzrození a užívala si pocitu, že je mi konečně teplo. Magie ohně se vážně hodí. Závidím jí, pomyslela jsem si obdivně vůči Kurai, či celkově vůči všem vlkům, co magii ohně ovládali. Nemuseli se starat o to, aby si sehnali teplý úkryt. Nosili totiž teplo vždy s sebou. „Magie ohně je vskutku úžasná,“ hlesla jsem po chvilce užasle.
Snažila jsem se mezi nás vlít optimismus a řekla jsem, že vlci se neztrácejí jen tak, na což neváhala odpovědět. Opětovala jsem pohled do jejích očí, přičemž jsem se v té rudé barvě ztrácela, stejně jako v jejich hloubce, zatímco mi říkala krutou pravdu o tomhle světě. Věděla jsem to. A nejspíš i ona věděla, že to vím. Zamrkala jsem pod náporem jejího pohledu, ale po jejím dodatku, že toho vlka stejně najít musí, jsem se usmála. „Ano,“ souhlasila jsem pouze a pokračovala dále s ní ve stejném tempu. Tahle pláň byla snad nekonečná.

//-> Ohnivé jezero

// Gratulace všem! :) Jinak na smečkovém setkání u mě záleží, jak moc hnu se hrou s Kurai. Chtěla jsem si ještě skočit k Životu, ale to není nezbytně nutné. Takže pokud bych se nějak trhla, podřídím se ostatním.

No ač jsem se neúčastnila, neodpustím si komentář... Ty obrázky jsou absolutně bomba! Jste všichni moc šikovní umělci. :) A tímto děkuji (opět) Lightovi za to, že je Laura na obrázku. :D :3

Mi právě připadne Meinerova zlatá a Stormova banánová :D

Teda nás teď je... Chci poděkovat za důvěru a ostatním pogratulovat. :) A zeptat se, jestli ještě někomu Stormova tlapka připadne víc banánová, jak Meinerova? Pardon, nemůžu si pomoct. :D

//<- Řeka Mahtaë

Snažila jsem se vymyslet, kam bychom mohli při hledání toho vlka zamířit, takže jsem se zeptala Kurai. Odpověděla mi, že je z jihu, ale táhlo jej to k severu. Dodatek, že mohl jít nakonec kamkoliv, byl jasný i mě. „No, tak vzhledem k tomu, že je jižan a není zvyklý na takové drsné podmínky, tak by se teď mohl spíš držet u jihu,“ zkusila jsem jí navrhnout svou teorii a tlapkala dál sněhem energetickým krokem. Doufala jsem, že ho najdeme. Chtěla jsem ho poznat a znát pravý důvod, proč ho tahle vlčice tak moc chce najít. Nemluví o něm hezky, ale dost jí záleželo na tom, aby ho našla. Bylo to zajímavé a dost mi to vrtalo hlavou.
S úsměvem jsem se na ni ohlédla. „A kdyby tam nebyl… Tak prostě budeme pokračovat dál. Musí někde být. Vlci se nevytrácí jen tak ze srandy,“ zazubila jsem se. Ale tvůj bratr to udělal. A rovnou dvakrát, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. Vrátí se, ujišťovala jsem se a zvedla jsem hlavu, abych se mohla rozhlédnout po okolí. Dorazili jsme k jezeru, který byl značně nasátý poměrně nebezpečným pachem. Zastavila jsem se a znovu okolí zkontrolovala, jestli tu náhodou neuvidím nějakou přerostlou kouli chlupů a nastražila slechy, jestli nezaslechnu nepříjemné bručení. Nic. Naštěstí. Jinak tu nebylo ani živáčka. Nezbývalo mi nic jiného, než jít od smečky dále na jih, přesně jak jsem měla v úmyslu.

//-> Středozemní pláň

Stále ve stejné poloze jsem na ni upírala prosící oči, a když se mě zeptala, co to vyvádím, začala jsem ocasem vrtět ještě víc a přiblble se usmívat. „Tak ho sněěěz,“ protáhla jsem žadonivě a neustávala jsem ve snažení. Nevypadalo to ovšem, že by to s ní mělo něco udělat. Ba naopak se zdála být ještě nabroušenější. Vyzvala mě, abych přestala, a půjdeme dál. Zarazila jsem se v konání a následně jsem se pomalu posadila, přičemž můj zklamaný výraz nemohl být přehlédnutelný. Netušila jsem, co dělám špatně. Chtěla jsem, aby jí bylo lépe a někde po cestě nekolabovala, ale ona si to nejspíš vyložila špatně. Ohlédla jsem se za ní, když kolem mě prošla a poté jsem svěsila hlavu. Následně jsem jemně vzhlédla na zajíce a ohlédla se na Kurai.
Stála kousek za mnou a větřila. Byla jsem zvědavá, zda svého… Nevím, co že to k ní je, ucítí, ale vypadalo to, že spíše ne. Nakonec mě vyzvala, abych vedla, přičemž použila výhružku. Pohlédla jsem jí do očí. Abys věděla, já si z tebe na zadek nekecnu, pomyslela jsem si podrážděně, zvedla jsem se jako vlče, co dostalo seřváno od svého rodiče a došourala jsem se k ní. „Myslíš, že šel spíše na sever, nebo jih?“ Zeptala jsem se přesto stále přátelským hlasem a rozhlédla jsem se. Doufala jsem, že ho aspoň trochu zná, aby si aspoň troufla tipnout, zda ho to více táhne spíše do teplejších, či chladnějších částí. Přemýšlela jsem, kterým směrem se vydáme. Nakonec jsem uznala, že bude fajn, když se budu co nejdéle držet co nejblíže od území smečky, a tak jsem se vydala po dalším toku řeky. Ono asi bylo v podstatě jedno, kam půjdeme, když Kurai jeho pach necítila.
„Ták jdeme. Prostě na něj musíme někde narazit!“ Prohlásila jsem optimisticky a rozklusala jsem se podél břehu řeky. Opět energeticky, ačkoliv jsem se stále cítila dotčeně skrze toho zajíce, nedávala jsem to najevo a snažila si udržovat stále to nadšení do všeho, co jsem dělala.

//-> Medvědí jezero (podél Medvědí řeky)
// Hele v pohodě, piš, kdy budeš moct :)

Vypadalo to, že s ní příliš do řeči nebylo. Naštěstí jsem již byla zvyklá od Naxthera a tolik mi to nevadilo. Měla jsem pocit, že nemluvnost této vlčice mi nahrazovala momentálně tu jeho. Chybí mi, pomyslela jsem si sklesle a vzhlédla ke Kurai, která právě podotýkala, že mám magii země. Se znovuobnoveným nadšením jsem přikývla. Svou magii jsem milovala a nedovedla bych si představit, že bych ovládala jiný živel. Nejspíš by byl pro mě jakýkoliv jiný nebezpečný. Přeci jen, byla jsem hrozné nemehlo.
Nastalo dlouhé ticho, které se mi nechtělo přerušovat. Kurai se pravděpodobně něco honilo hlavou, takže jsem přemýšlela, co by to mohlo být. Napadala mě spousta věcí, jako například krvelačné plány, například kde mě zadáví, či podpálí, stáhne z kůže, rozcupuje na kousky nebo rozdupe do země. Nakonec jsem se přeci jen vrátila k Naxtherovi, který mi teď vrtal hlavou nejvíce. Ani jsem se pořádně neujistila, jestli je v pořádku, přežvýkla jsem na prázdno a pohlédla na svou společnost. Zeptala jsem se, zda tu cítí vlka, kterého hledá.
První mi odpověděla, že ne. Náhle ovšem zavrčela, že ten „prašivý pes“ není její přítel, přičemž jí vzplály tlapky, na což jsem reagovala uskočením do strany, protože jak už bylo u mé „odvážné“ povahy zvykem, vyděsila jsem se, div jsem se nevydala na úprk. Obezřetně jsem ji sledovala a čekala, jestli se budu muset bránit, či rovnou utíkat, ale naštěstí se nakonec uklidnila a posadila se. Má obezřetnost v zelenkavých očích se změnila na bázlivost. „Promiň,“ pípla jsem jen tiše a posadila jsem se také. V bezpečné vzdálenosti dále od ohnivé vlčice.
Sváču ode mě odmítla s tím, že na tom není zase až tak špatně, abych se o ni musela starat. Zajíce jsem si měla ponechat, na což jsem rázně zavrtěla odmítavě hlavou. „Ber to jako… Omluvu, třeba. A buď ber, nebo nech, můžeme klidně pokračovat v cestě,“ pověděla jsem, přicupitala blíže, ulehla jsem na bříško, položila hlavu mezi přední tlapky a s prosíkem jsem na ni hleděla, vrtějíc ocáskem a omluvným mrkáním, které naznačovalo, takhle hloupě na tebe budu koukat, dokud se do toho zajíce nepustíš a stejně se odsud nehnu, pokud se tak nestane. Dávala jsem jí vskutku hodně na výběr. Aby toho nebylo málo, naklonila jsem hlavinku na stranu a nespouštěla z ní zelenkavý pohled. To abych tomu dodala pořádný důraz, ačkoliv na někoho by mé momentální vzezření mohlo působit roztomile, byla jsem si stoprocentně jistá, že tohle její případ nebude. Asi mě spíš zahryzne.

//<- Asgaar

Zamyslela jsem se nad její otázkou, udělala jsem výraz ve smyslu, že si nejsem úplně tak jistá a pokračovala dále v chůzi. „Nejspíš ano. Mocná je na to dost,“ otřásla jsem se při vzpomínce, jak se mnou ta potvora zametla. Ještě pořád jsem to nemohla přejít zrovna s chladným klidem. „Ale tak magii, předpokládám, vlastníš od útlého věku?“ Zeptala jsem se při pohledu do jejích rudých očí. Ty mé překypovaly energií, stejně jako celé mé zjevení, ačkoliv by se tomu vlk poměrně i divil vzhledem k mé drobnosti a vyhublosti. Opustily jsme hranice smečky a já se zaposlouchala do toho, co povídá. Pověděla mi, koho všechno potkala a zakončila to otázkou. Povzdechla jsem si a s mírným úsměvem zamávala ocasem. „Upřímně? Poměrně ano,“ odpověděla jsem jí, jako by se nechumelilo.
Utichly jsme a díky tomu jsem zaslechla blízký šum řeky. Namířila jsem tedy k ní a ohlédla se za Kurai. „Cítíš tu někde svého přítele?“ Zeptala jsem se jí, zatímco jsem sešla ke břehu řeky. Začala jsem pít a vyčkávala na odpověď. Voda byla dost studená a v břiše nepříjemně studila. Přestala jsem se napájet a celá se otřásla, jak mnou přejela husina. „Chvíli si odpočiň,“ vyzvala jsem s prosíkem Kurai, když jsem k ní zvedla jemný pohled. Posléze jsem pohlédla na vodu. Lovit rybu? S mým kožichem nepřichází k úvahu, přemýšlela jsem. „Za chvíli budu zpět,“ ujistila jsem rudookou vlčici s pokývnutím a energeticky jsem se rozklusala někam dál podél řeky.
Za nedlouho jsem zastavila, zvedla hlavu a zavětřila jsem. Opodál jsem ucítila zaječí vůni. Snížila jsem tedy své tělo do lovecké pozice a začala se plížit tím směrem, doufajíc, že s mojí šikovností něco nezmrvím. Znala jsem se. Po pár metrech jsem zahlédla zaječí noru, což mě nadchlo natolik, že jsem z neopatrnosti šlápla na větvičku, která se zlomila. Vzhledem k tomu, že i mě samotnou ten zvuk vyděsil natolik, jsem skočila dopředu a periferním pohledem jsem zahlédla, že z nory vyběhl stejně vyděšený zajíc. Neváhala jsem tedy a po dopadu jsem se vydala za ním. Jenže s jeho kličkováním a rychlostí bych neměla šanci jej chytit. Proto jsem se zaměřila na zem před ním a nechala jej spadnout do praskliny, kterou jsem pomocí magie utvořila. Doběhla jsem k ní, drapla zajíce, vytáhla jej ven a zadávila. Polil mě pocit radosti a spokojenosti, i když to nebyl zrovna poctivý lov, vzala jsem ušáka za kůži na hřbetu a vydala se zpět ke Kurai.
Položila jsem zajíce k ní a couvla o dva kroky dozadu. „Snad nepohrdneš zajícem,“ pověděla jsem s úsměvem a sešla zpět k řece, abych se napila a spláchla tak pachuť krve. Doufala jsem, že po krátké přestávce a sváče bude vlčici lépe. Kdo ví, kde se ten vlk, kterého hledá, potuluje. Taky se může stát, že půjdeme daleko a budeme hledat dlouho. Rozhlédla jsem se. Cítila jsem tady svého brášku, ale zřejmě měl společnost. Vyhledám si jej později, uznala jsem nakonec.

// Pardon za to čekání a díky :)

Taky se hlásím, spíše tedy na Život a Smrt, ačkoliv bych pravděpodobně zvládla i ty registrace... každopádně přeji hodně štěstí a pevné nervy s výběrem. :)

// omlouvám se, Kurai, ale nevím, kdy se dostanu k odpovědi. :/

Kurai pro mě ze zcela neznámých důvodů usoudila, že divní jsme. Nahodila jsem nechápavý obličejík, který jí měl naznačit, že bych ráda bližší vysvětlení, nakonec přeci jen s ničím dlouho nečekala a dala se do povídání. Prý máme zvláštní znamení na tělech, ozdoby a takové. Začala jsem se usmívat a pokynula hlavou. Už jsem ji chápala. „Ach ano, tohle!“ Zvolala jsem rozčarovaně a můj úsměv se ještě více rozšířil po její poznámce o Smrti. „Pro mě tohle všechno také bylo neznámé. Na přívěšek jsem se tehdy ptala známého mého partnera a pověděl mi, že jej náhodně našel. I já ten svůj našla zcela náhodně pohozen v trávě. Ono to pak vlku nedá a vezme si to,“ zasmála jsem se krátce. „No a co se odznaků týče, ty se prý dají sehnat u již zmiňované Smrti. Já u ní byla jen jednou a vlastně ani pořádně nevím, jestli mi vyhověla, takže…“ nechala jsem větu nedokončenou a krátce k ní pohlédla. Znovu se rozpovídala.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli svá slova myslí vážně, nebo si ze mě dělá jenom srandu, nakonec, jediný, komu to asi přišlo vtipné, jsem byla já. Začala jsem se smát. „Víš, Kurai, to vůbec není o zemi. Málo z nás tu je místních. Většina jsme sem dorazili z daleka, stejně jako ty, usuzuji. Co nás tu dělá přátelskými je možná hostinnost tohoto kraje a to, že tu jsme v podstatě v bezpečí, protože jsme tu na vrcholu potravního žebříčku, takže tu vlastně vlci nemusejí být ani tolik ostražití. Ale to, jestli se každý bude kamarádičkovat s každým, je na každém vlku, nikdo tady nikoho neovlivňuje,“ objasnila jsem jí podobným tónem, jako když jsem něco vysvětlovala vlčatům, zároveň jsem k ní ale nemluvila jako k hlupákovi. „Potkala jsem pár vlků povahou podobných tobě, potkala jsem i pár takových, jako jsem já a pak stovky dalších s jinými charaktery. Pár z nás je šílených, ale přeci nemůžeme být všichni tak nabručení, jako ty, hm?“ pohlédla jsem na ni provokativně a v očích mi šibalsky poskakovaly jiskřičky.
Nakonec jsem se jí přeci jen zeptala, jestli je zdaleka a jak dlouho tu je. Přesně jak se má domněnka potvrdila, místní rozhodně nebyla. Ale to by má hlavinka možná pobrala i sama, dle jejích úsudků a jejího chování. „Tak vidíš, jiný kraj, jiný mrav,“ pověděla jsem optimisticky, nenápadně ji postrkujíc k tomu, že ne všude to může fungovat tak, jak to fungovalo u nich. Zároveň jsem přemýšlela, zda se u nich všichni chovali tak pesimisticky, jako se chovala tahle rudooká vlčice. Jestli jo, tak by mi tam bylo moc smutno, ačkoliv je pravda, že tahle povaha vlků mi tak trochu sedí, ale pořád bych s nimi nevydržela být, střihla jsem k ní uchem a vyslechla si její odmítnutí skrze doprovázení mimo území smečky. Pohlédla jsem na ni, a když jsem zahlédla její skeptický výraz, bylo mi jasné, že s ní nejspíše ani nehnu. Jemným gestem jsem jí naznačila, že mi je to vcelku jedno, ačkoliv jsem o ni měla stále obavy, které jsem zatím skrývala uvnitř sebe, protože jsem tušila, že ona by si nic takového nepřiznala a už vůbec by si nenechala pomoci. Doufala jsem, že můj opatrný postup pomůže a proto jsem pověděla, že území Gallirei vcelku znám.
Byla první překvapená, že se to zde jmenuje Gallirea. Přikývla jsem se stále přátelským výrazem na její otázku a nechala ji, ať si to hezky promyslí. Na moment jsem mlčela, snad abych ji nechala se rozmyslet pořádně a vyplatilo se to. Zeptala se, jestli jsem opravdu ochotná jít s někým, kdo nám tu běhal po území. „Samozřejmě,“ přikývla jsem usměvavě. „Neubyde mě a když se nezdržím dlouho, nebude to ničemu vadit,“ dodala jsem a zvolnila tempo společně s ní. Navrhla bych jí odpočinek, ale rozhodla jsem se, že to zkusím až u řeky, kde se to bude hodit více.

//-> Řeka Mahtaë
// Nevím, jestli jsem mohla hodit přesun, každopádně jak jde vyčíst i z postu, dáme u řeky zastávku, tak pak můžeš vést ty, jestli chceš. :D