Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila svých dotěrných myšlenek a pohlédla jsem zpět na svého kamaráda. Zdál se být spokojen sám se sebou, což jsem mu nijak nechtěla brát, protože měl proč. Činil mě spokojenou a byl na to právoplatně hrdý. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Pokud se takhle bude chovat ke každé vlčici, určitě si brzy nějakou získá, napadlo mě, ačkoliv mě ihned svědomí alarmovalo nad mou vlastní myšlenkou. Něco mi na ní nevonělo, ale nebyla jsem si úplně tak jistá, co přesně to bylo. Možná představa Hexe s jinou? To těžko, nikdy jsi nebyla nepřejícná, uvažovala jsem a nakonec to nechala být ve chvíli, kdy mě Hexëd probudil z mých myšlenek sprchou.
Když jsem mu pověděla, že bych se měla vrátit zpět, netvářil se příliš šťastně, jenže ani já jsem kupodivu nebyla veselá z toho, že se mám vracet domů. Přestávala jsem znát vlky, co tam byli, Naxther na mě kašlal a ti, co mi byli blízcí, najednou mizeli, neměli na mě čas a začali se mi citově vzdalovat. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se bezcílně potulovat po lese, který jsem znala téměř nazpaměť. Hex se mě zeptal, jestli mě aspoň může doprovodit. „Samozřejmě! Budu moc ráda,“ usmála jsem se veseleji, než jsem se tvářila před chvílí a vyrazila na cestu.

//-> Středozemní pláň

Vypozorovala jsem, že počasí není zrovna příznivé, ale to mi vůbec nebránilo stát si při myšlence, že dnešní den by měl být prostě super. Copak s Hexem někdy nebylo něco super? „Díky tobě dobře, děkuji,“ pověděla jsem spokojeně a sledovala s nadšenými jiskřičkami v očích jeho plandavé ouško. Měla jsem chuť jej žužlat, ale prozatím jsem se svým choutkám ubránila. Nebyla jsem si úplně tak jistá, jestli se to hodilo. Jestli by si to nevzal moc osobně, nebo… Otřásla jsem hlavou a poté jsem ne příliš nadšeně vstala od tepla jeho kožichu, abych se mohla oklepat celá a protáhnout se. Následně jsem se zase věnovala jemu.
Tvářil se pochmurně, očividně se mu nelíbilo počasí a pak přišla otázka, kterou jsem nechtěla tak úplně slyšet. „Chtěla bych jít na spoustu míst, hlavně s tebou, Jashinužel bych se měla co nejrychleji zase vrátit do smečky,“ pípla jsem a sklonila hlavu. Nechtělo se mi tam. Poslední dobou jsem tam velice nerada trávila čas. Cítila jsem se se tam příliš spoutaná a upjatá. Tady s Hexem jsem cítila volnost a celkově všechna místa na Gallirei nebyla tak pochmurná, jako právě Asgaarský les. Měla jsem ho moc ráda, ale když tam vlk trávil více času, než bylo zdrávo, bylo to zralé akorát tak na deprese.

// Někdo takový tu ještě hraje? No vítej zpět. :D

Již jsem nebyla nadále schopná mu odporovat, ačkoliv by mě zajímalo, jestli by byl schopný to říct před Smrtí. Pochybovala jsem o tom a musela jsem se jen jemně usmívat, ale teplo vyzařující z jeho kožichu mě tak mámilo ke spánku, že jsem již dlouho neotálela a po tom, co pomaličku ulehl, jsem následovala jeho počínání a přitulila se k němu. Položila jsem si hlavu na jeho plec, do příjemně huňaté srst a pocítila jsem, že se teplota kolem nějak zvýšila na tu typickou z kraje jara, která přesně lichotila mým potřebám a ještě jsem stihla postřehnout, že za to může Hexëd. „Děkuju,“ hlesla jsem v polospánku a krátce povytáhla koutky do úsměvu. Spokojena z jeho společnosti a teplého kožichu, se mi oči klížily a klížily, dokud se mi úplně samovolně nezavřely a já podlehla spánku jako malé neviňátko.

Můj spánek byl po celou dobu klidný, proto nebylo údivu, že jsem se probudila vyspinkaná hezky do růžova. Prvním náznakem mého probuzení bylo, že jsem zavrtěla ocasem, jelikož jsem si uvědomila, že jsem tu s Hexëdem, který celou dobu, co jsem spala, vyčkával, než se probudím. Až následně jsem otevřela zelenkavé oči, které ihned zaměřily ty jeho, a věnovala jsem mu vděčný úsměv. Bez něj bych tady, na tomhle místě, ve spánku snad i umrzla, ale nešlo tady jen o to, že mi dělal vyhřívanou podložku. „Ahoj,“ špitla jsem opatrně, ač vesele, jak u mě bylo zvykem. Zdálo se být krásné ráno, které bude pokračovat v krásný den. To byly super vyhlídky!

Podívala jsem se na něj krapet překvapeně a zatřásla hlavou s lehce nafouklým obličejíkem. „Co blázníš, Hexi, tobě Smrt nevyprášila srst? Aniž bys jí to mohl jakkoliv oplatit? Neznám jediného vlka, který si před ní nepřipadal bezmocný. A on má úplně stejnou sílu, to není JEN vlk,“ oporovala jsem mu statečně. „Však počkej, až k němu půjdeš… Myslím, že trhat kytky tě vyjde lépe, jak hledat drahé šutráky, věř, že vím, o čem mluvím,“ vytahovala jsem se a vypnula u toho svůj drobný hrudník. Přeci ho nenechám, aby opovrhoval mým názorem. Tse! Na to jsem byla zvyklá u Naxthera, ale už si tohle líbit nenechám, v žádném případě. Jo, hold už nejsem takový miláček, jako vždy. Taky už jsem poznala, že se mohu bránit.
Jeho vtípek jsem prvotně nepochopila a jediné, čeho se ode mě dočkal, byl nechápavý obličejík, který se pak zmateně změnil ve smích, aniž bych stále chápala, čemu se směju a proč. Každopádně mě stále smích udržoval vzhůru, takže čím víc mi věci připadaly vtipnější, tím víc také byly.
Náhlé přiblížení Hexe k mé drobné osůbce ve mně vyvolal pocit jakési prvotní stísněnosti a když jsem si pak dala věci do pořádku, uvědomila jsem si, že mě jeho přílišná blízkost znervózňuje a já upadám do rozpaků. Pak se otázal, zda chci jít někam jinam, nebo se prospat. Již malátná jsem se jemně opírala o jeho kožíšek. „Ale jedině přitulená k tobě,“ zamumlala jsem spokojeně, protože jsem se konečně trochu zahřála.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem ho, chudáka malého, probudila. No, malého, když ho tak zkoumám, už mě tak třikrát přerostl, odporovala jsem ihned. Nu, co už, zdál se, že už je zase v pozoru, velice rychle se otřepal, čímž mě překvapil a svůj úsměv jsem roztáhla snad až za uši. Že jsem u toho trochu slintala, to byla snad samozřejmost. Pobaveně jsem zvedla packu do vzduchu, zatímco jsem dál šíleně vrtěla ocasem. „Je to ten nejkrásnější vlk pod sluncem! Hned si ho zamiluješ a budeš se s ním cítit úplně skvěle. Je milý a vstřícný a nezacuchá ti byť jediný chloupek, přísahám. Je úplný opak Smrti,“ rozplývala jsem se unešeně, jen očka mi zářila a mě kolem hlavy skákaly otazníčky, jak dlouho ještě vydržím být při smyslech takhle znavená a vyhládlá. Postupně jsem zpomalovala mávání ocasem takovou rychlostí a i tu tlapku raději pomalu položila na zem.
zapnuta úspora energie.
Cvak.
„Vskutku, já taky ne,“ přikývla jsem mu na souhlas. „Byla jsem trochu překvapená, ale uznávám, že se to dalo logicky očekávat… Když ona je tu… Tak kde je on?“ tázala jsem se řečnicky a zahleděla se mu do očí. „A pak ti postupem času dojde, že on je s tebou pořád. Všude okolo tebe a neustále tě obklopuje. Kudy se hneš, to o tobě ví, i to, co špitneš. Je to prostě jeho dar. Život, kam se podíváš,“ zazubila jsem se nad uvědoměním, jaké to povídám hlouposti. Tedy, nebyly to hlouposti, byly to mé logické úvahy, ale copak to v mém podání někdy může znít chytře? Pardon, ale to je pod mou úroveň. Srozumitelné věci já nedělám, to ať si vezme na starost někdo jiný. Tož, kam jsem to odbočila? Nechme to tak…

//Tak tohle asi jenom tak nepochopíš, promiň. :DD

//<-Narrské kopce

Běžela jsem s větrem o závod a nic mi kupodivu nebylo překážkou. Žádný kámen, žádná větev, prostě nic, o co bych si rozbila čumák, jak jsem běžně měla ve zvyku. Ačkoliv tohle tempo již začínalo být pro mé hladové tělo tou hlavní překážkou, nenechala jsem se ani tak zastavit, dokud nebyla potřeba. Zpomalila jsem až ve chvíli, kdy jsem zahlédla siluetu známého vlčka S rozšklebeným úsměvem od ucha k uchu a s jazykem venku, jsem klusala střemhlav k Hexëdovi, který tu seděl a poslušně čekal. Aspoň tak vypadal. Popadajíc dech jsem doběhla až k němu a vesele poskakujíc jsem spustila můj běžný kolovrátek: „Hexi! Díky, že tu čekáš, kamaráde, ani neuvěříš, na co jsem narazila!“ A nadšeně vrtící ocasem jsem se usadila, abych mohla pokračovat. „Támhle,“ pokynula jsem čumákem na Narrské kopce. „se nachází Život! Myslím tím bratra obávané Smrti! A má stejnou moc, jako ona, taky ti prodá magie, či tě v něčem vylepší, chce za to pouze a jen květiny!“ vyhlašovala jsem rozčarovaně.
Mé nadšení z tohoto poznání bylo natolik silné, že jsem měla pocit, že mi nemůže nic, kromě dotěrného hladu, zkazit náladu. Jenže hned po tom, co jsem sdělila Hexëdovi tuhle novinku, uvědomila jsem si, že tu někdo chybí. „Kurai se nevrátila?“ Můj hlas zněl trochu zklamaně, ovšem na druhou stranu i poměrně smířeně, protože jsem to čekala. Tak tedy ahoj, Černá, rozloučila jsem se s ní trochu ironicky ve své hlavě a nechala již vlčici být. Nejspíš si už vystačila sama. Já se aspoň mohla o to rychleji vrátit do smečky. Otočila jsem se zpět na Hexe a pohlédla mu do očí. „Věděl jsi to? Že tam je?“ Zeptala jsem se ho znovu vzrušeným tónem.

//<- Vrchol Narrských kopců

Unešena ze skvělých dojmů ze Života, nabyta novou energií a nově dočerpanou, skvělou náladou, jsem běžela dolů z kopce, div jsem si nenaryla čumák a neudělala rýhu v místním písku. Neodpustila jsem si ani pár veselých výskoků do vzduchu a bylo jasné, že kdybych teď kohokoliv potkala, zahrnu jej salvou slov a možná i slin… Podle toho, kdo by to byl. Každopádně bylo jasné, že můj chtíč někomu povyprávět o tom, co se právě teď událo, byl tak silný, že bych se snad zastavila i u někoho, koho neznám. No, vlastně mi to nedělalo problém ani normálně, ale to nevadí.
Věděla jsem ovšem, že se musím vrátit zpět za Hexëdem, jelikož jsem ho tam nechala a slíbila, že se hned vrátím a taky jsem doufala, že se k němu stačila již vrátit Kurai, ačkoliv jsem o tom někde v hloubi duše pochybovala. Doufám, že najdeš, koho hledáš, popřála jsem jí aspoň ve své hlavě, ale stále se nevzdávala naděje, dokud si sama neověřím, že tam opravdu není. Pak možná bude čas na nějaké lítostivé scény, ačkoliv by se jeden řekl, že zrovna ona toho není hodna, já byla zrovna povahy, která si vážila každého živého tvora, včetně těch, co byli mým obědem. Při té myšlence mi šíleně zakručelo v žaludku. Jak dlouho jsem vlastně nejedla?

//-> Ohnivé jezero

// Po tom, co se mi to dvakrát smazalo, jsem na to už opravdu neměla náladu, tak snad půjde aspoň tohle... :)

Pokračovala jsem dále do kopce a již jsem přestávala stačit s dechem. Funěla jsem a měla chuť to již vzdát, otočit se a jít zpět. Jenže mě stále něco drželo při názoru, že bych měla setrvat a bojovat. Přeci tu něco muselo být. Byla jsem o tom přesvědčena i kvůli cestičce, na kterou jsem před chvílí narazila. Pochybovala jsem, že by byla vyšlapaná od zvěře. Co ta by tu dělala? Mé pochybnosti potvrdily i poměrně čerstvé otisky tlap. Každou chvíli tu někdo musel chodit. Rozhlédla jsem se a povšimla si, jak vítr víří písek do malých vírů a když jsem šla ještě o kus dál, vítr kvílel jakési podivné písně, které mě osobně nedělaly příliš dobře. Ne protože bych byla zase až tak citlivá na své slechy, ale protože má povaha se nikdy moc nepodobala někomu odvážnému a neohroženému. Proto jsem bázlivě stáhla ocas a uši a očima ztraceného vlčete jsem pomalu šla dále, ale čím více vítr sílil, tím více jsem měla chuť otočit se a rozeběhnout se z kopců dolů tak, že bych se minimálně zastavila až někde u Smrti. A právě myšlenka na ni mi rozbušila srdce alarmujícím způsobem, kdy jsem měla pocit, že snad pukne, zvlášť při vzpomínce na větu, kterou pronesla Kurai: „Pokud tam žije tvor jí podobný…“ Jemně jsem zakňučela a byla jsem si jistá, že pokud mě někdy zcela opustila odvaha, bylo to zrovna teď. Ve strachu jsem si ani nevšimla, že přecházím jakýsi pomyslný most, že vítr přestal kvílet a nastalo mrtvolné ticho.
„Ahoj, Lauro,“ zaslechla jsem jemný a usměvavý hlas, který zněl, jako kdyby mě znal roky. V mém vyděšeném nitru okamžitě zavládla harmonie a klid. Rozprostřel se každou mou žílou a buňkou, do každého koutu mého těla a po zděšení náhle nebylo památky. Cítila jsem se tak dobře, jako snad nikdy v životě. Cítila jsem se tak moc milovaná, jako kdysi, když jsem byla prtě, u mámy a mých bratrů, ačkoliv tam příliš láska nikdy nevládla, já ten pocit vždy měla a ten se teď rovnal tomu, které u mě převládal právě teď. To všechno ve mně udělal jeden jediný pozdrav od někoho, koho jsem ještě ani nezahlédla a koho jsem ani po hlase nepoznala, protože jsem si nepamatovala byť jediného tvora, který by měl tak líbezný hlas, jako právě tento. Otočila jsem tedy svou drobnou hlavu směrem, odkud hlas vycházel, a mé oči se rozšířily úžasem, když spatřily vlka krásnějšího, než jakého jsem si kdy uměla představit. Vyzařovalo z něj cosi, co mě okamžitě donutilo jej obdivovat, ctít, respektovat a hlavně milovat. A silně mi ten pocit připomínal něco, co už jsem dávno znala.
„Jsem Život, maličká, to proto,“ objasnil mi vlk ihned, když si povšiml, že nejsem i nadále schopna slova, už jen kvůli tomu, co se ve mně všechno za tak malou chvíli událo. A také jsem okamžitě začala rozumět tomu, co se děje, kde jsem a co je zač. Uvědomila jsem se, že jsem celou dobu musela hledět poměrně vtipným způsobem, proto jsem si olízla otevřenou tlamu, abych ji hned následně mohla zavřít a zamrkala, aby mé oči nevypadaly tolik překvapeně, ačkoliv v nich stále byl ten obdivný údiv a rozzářila se do úsměvu. „Takže Život, ahoj, Živote, ráda bych pověděla, že tě ráda vidím, musím ovšem směle říci, že se s tebou potkávám poměrně často, hm?“ pověděla jsem zvesela a zamávala ocasem. I u něj se objevil úsměv. „To je krásný postřeh. Jsem ti za něj vděčný. Naštěstí jsi jeden z těch šťastlivců, co mou sestru potkává zcela zřídka, že ano?“ tázal se při pohledu do mých očích. „Nepočítaje ovšem tvého otce…“ Tímhle povzdechem mě probudil a vynutil si snad ještě více pozornosti, než jsem mu věnovala. A to jsem si myslela, že více to nejde. „Můj otec? Znal jsi ho? Můžeš mi o něm něco říct? Prosím, jeho příběh, stejně jako on, mi je stále zcela neznámý. Moc tě prosím, pověz mi o něm něco, cokoliv!“ žadonila jsem takřka jako malé vlče, horlivě kolem něj poskakujíc.
On se krásnými tóniny zasmál a zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že ho znám. Znám každého, protože každému z vás jsem nadělil svůj největší dar, ovšem o tvém otci ti nic říct nemohu. Na Gallirei je totiž někdo jiný, vhodnější, kdo ti o něm může říct vše. Musíš jen hledat. Vím, že se po něm pídíš již dlouho, ale nemohu ti nic z tvých cílů ulehčit, to by bylo moc jednoduché,“ pověděl mi a tím uhasil mé naděje, že bych se mohla o otci něco dozvědět. „A ten vlk, co to ví? O něm mi něco říci můžeš?“ zeptala jsem se v naději. „Pouze to, že by tě k němu mohl dovést tvůj bratr.“ Nijak mě tenhle rozhovor a skutečnost, že se mi o otci nic neřekne, nerozesmutnil. Právě naopak, byla jsem stále ve skvělé náladě a někde uvnitř sebe jsem cítila, že přeci jen o otci něco zjistím. „A který z mých bratrů?“ Na tuto otázku se ovšem Život jen tajemně usmál a mě bylo jasné, že se to nedozvím. Ovšem naznačil mi tím, že Deliven někde je živ a zdráv. Jinak by mi dal určitě najevo, že moc možností nemám. Nevěděla jsem proč mu vlastně až tak moc věřím, ale prostě jsem mu věřila. „Já tu ovšem nejsem od povídání, Lauro, ač i to dělám rád, ale vím, že jsi navštívila mou sestru a víš tedy, čeho je schopna. I já jsem schopen ti nabídnout, to co ona, pokud máš pár květin na výměnu,“ sdělil mi svůj úděl a já se zářivě usmála. „Jestliže existuje vlk, který má více květin, jako já samotná, musí to být blázen bláznů!“ prohlásila jsem nadšeně. Milovala jsem květiny, milovala jsem svou magii a možnosti, které jsem s ní měla, proto nebylo k údivu, že jsem sem tam nějaký hezký květ uchovala pro sebe.
„Jsi tedy schopný mě naučit nějaké magie? I mě udělat rychlejší, či silnější?“ ptala jsem se ho horlivě. Stále se usmíval a poklidně přikývl na všechny mé otázky. „Vše, co ráčíš,“ prohodil. V hlavince mi začalo šrotovat, co všechno bych vlastně mohla chtít a věděla jsem, že to je stoprocentně nějaká magie, ale netušila jsem, která, protože jsem věděla, že s mou povahou jsem potřebovala magii mírnou, se kterou nic nemohu zničit a nikomu ublížit, jak je to již s jednou takovou magií, kterou vlastním. No jo, úplně jsem na ni zapomněla, došlo mi a pak jsem na Života pohlédla.
„Miluji přírodu a ráda bych vládla vícero přírodním živlům. Ráda bych tedy ovládala vodu, je to v tvých silách?“ zeptala jsem se urozeného vlka. Přikývl. „Ano, v těch mých zcela určitě,“ pověděl trpělivě. „A také bych možná ráda ještě jednu, ale… Nevím, jaká je pro mě vhodná a jakou bych zvládla. Prosím tě tedy o to, abys mě jednu naučil dle vlastního uvážení,“ hodila jsem na něj pohled s prosíkem. „Budiž tvé přání vyslyšeno,“ usmál se vřele. „Ještě něco, co bych pro tebe mohl udělat?“ Zeptal se. Po krátkém zamyšlením jsem zavrtěla ocasem rychleji, než jsem vrtěla do teď a přikývla na souhlas. „Ještě bych se ráda zlepšila v některých svých vlastnostech, prosím“ požádala jsem jej nesměle. „Můžeš si vzít květin, kolik chceš, sbírám je ráda. Nebudou mi chybět a za tvou laskavost si je zasloužíš.“ Život se usmál a hleděl na mě svými křišťálovými zraky. Zřejmě neměl potřebu cokoliv povědět a já měla pocit, že bych jej neměla nadále zdržovat. „Tvá přání ti splním, Lauro. Teď již nadešel čas, abys šla,“ pověděl mírně. Z jeho hlasu nešel cítit nátlak, takže jsem neměla pocit, že mě vyhání. Popravdě se mi od něj vůbec nechtělo. „Musím?“ pípla jsem trochu zklamaně a on se konejšivě usmál. „Musíš. Musíš pokračovat dále ve svém životě, aby ti neprotekl skrze tlapky,“ pověděl mi se stálým úsměvem, který jsem mu okamžitě opětovala. „Tak dobře. Děkuji ti za tvé dary, včetně toho nejdražšího. Slibuji, že s ním i nadále budu nakládat, jak nejlépe umím,“ přísahala jsem a aniž by se mi chtělo, otočila jsem se k odchodu. „Měj se krásně, Živote!“ popřála jsem mu nadšeně a ve skvělé náladě a nově vlitou energií do těla jsem se rozeběhla dolů z kopce. „Ahoj, Lauro,“ slyšela jsem za sebou ještě zvolání, které mě málem donutilo se ještě otočit a pořádně se s tím vlkem pomuchlovat, no naštěstí jsem se přinutila běžet dál. Ale měla jsem co dělat.

//-> Narrské kopce

OBJEDNÁVKA

Magie:
Magie vody - 100 pomněnek + 10 mušliček
Magie vzduchu - 100 pomněnek + 10 mušliček

Vlastnosti:
1* do obratnosti - 5 kopretin
1* do taktiky lovu - 5 kopretin
20* rychlost - 70 pomněnek + 30 kopretin

Dohromady: 270 pomněnek, 40 kopretin, 20 mušliček, děkuji :))

//<- Ohnivé jezero

Doklusala jsem pod kopce a zastavila se. Mé zelené zraky se přesunuly až na samotný vrcholek tohoto místa. Odhodlaně jsem se nadechla a vydala se dál na cestu. Dle čichu jsem si všimla, že tu Kurai je. Ovšem když jsem zavětřila pořádně, neuniklo mi, že tu spíše BYLA a to před malou chvílí. „Safra,“ zamumlala jsem s povzdechem a pohlédla k místům, kam se její pach vytrácel. Šel jiným směrem, než k jezeru, kde nás s Hexem nechala. Nu dobrá, asi už to zvládneš sama, pomyslela jsem si rezignovaně a trochu ztrápeně svěsila hlavu. Přeci jen mě trápila myšlenka, jestli je v pořádku. Nevypadala zrovna dobře, když od nás odcházela.
Co na plat, je tvrdohlavá, ale chytrá, kdyby mě potřebovala, vrátila by se, že jo? Ujišťovala jsem samu sebe, zatímco jsem stála jako ztracené vlče se stejně zkroušeným výrazem. Nakonec jsem ale hlavu odhodlaně zvedla a rozhodla se, že půjdu dál. Přeci jen mě tohle místo zajímalo a já byla zrovna od přírody tvor, kterému zvědavost přímo velela. Co už. Prozkoumám to tu a potom se po ní podívám, rozhodla jsem se nakonec.

//-> Vrchol Narrských kopců

Vypadalo to, že jsem to se svými slovy trochu přehnala. Vyvolala jsem v černé vlčici něco, co jsem nechtěla. Dost jsem ji nazlobila a dala mi to najevo, ale já jsem tentokrát ustoupit nehodlala. Mému příteli taky způsobila bolest a nikdo se mu neomlouval. Pouze jsem jí pevně pohlédla do očí, ale pro jistotu se odmlčela. Ti dva se dali do hovoru a já zadumaně sledovala okolní krajinu. Zdála se mi ponurá a smutná. Už aby bylo jaro, posteskla jsem si a vrátila pohled směrem k vlkům. Tu jsem si všimla, že Kurai tu není.
Zamrkala jsem a rozhlédla se. Pravděpodobný směr cesty mi došel ve chvíli, kdy jsem zahlédla podivný kopec v dálce. Povzdechla jsem si a pohlédla na Hexe. „Poslyš, půjdu se po ní podívat, zda je v pořádku,“ pověděla jsem a otřela jemně hlavu o jeho srst. „Tak vydrž,“ požádala jsem jej a rozklusala se k záhadnému kopci, doufajíc, že Kurai bude v pořádku a zvědava, zda něco objevila.

//-> Narrské kopce

Vypadalo to, že se můj přítel nechce nadále bavit o své rodině. Být krapet otravnější, možná bych to nadále řešila, ale svědomí mi nedovolovalo mu nadále sypat sůl do rány. Nevědomost, kam se jeho rodina poděla, jej musela trýznit. Jen mi tak trochu vzal vítr z plachet, proto jsem pouze rozpačitě sklouzla pohledem k zemi a přemýšlela, co bych mohla říct, abych tuhle situaci napravila. Naštěstí byl Hexëd rychlejší a pověděl, že je rád, že mě po tak dlouhé době vidí. Zamrkala jsem, vzhlédla k němu a obdarovala jej vděčným úsměvem. Také jsem ho ráda viděla. Zamávala jsem ocasem a hledíc do jeho očí, ve kterých jsem se ztratila, jsem se přitrouble usmívala.
Pak se najednou ozvala Kurai, jejíž hlas mě dostal zpět do reality. Její hlas zněl náhle o dost trpčeji. Kdybych mohla, asi zabořím hlavu do země, jen aby mi nedráždil má ouška. Nešlo o to, jak moc zle zněl, ale jak ošklivá slova vůči mému příteli pronášela. Koutkem oka jsem pohlédla na Hexe, který se okamžitě napnul jako struna a s jejími slovy měl značné problémy. Poslední, o co mi šlo, bylo, aby mladému vlkovi někdo přivodil deprese. „Kurai!“ procedila jsem skrze zuby tónem matky okřikující vlče. „Nevím, jaký máš vztah ke své rodině a je mi to srdečně úplně jedno, ale važ svá slova, když mluvíš o rodině jiných, ne každý si prošel tím, čím sis musela projít ty, abys měla srdce z kusu ledu,“ pověděla jsem jí poklidným tónem.
Ti dva se posléze o něčem bavili, mě ovšem zaujalo něco v pozadí. Zahleděla jsem se do dálky a viděla vcelku nezvyklý tvar. Byl to kopec, ovšem kopec v podstatě úplně uprostřed ničeho. Nechápavě jsem naklonila hlavu do boku a zavětřila jsem. „Smrt. Připomíná mi to Smrt,“ navázala jsem okamžitě na otázku Kurai, aniž bych jí, nebo Hexovi věnovala byť jediný pohled, protože ten si momentálně zasluhoval stále ten zvláštní kopec tyčící se nad místní krajinou. Probudila mě až otázka šedobílého vlka. „To nevím, musíš se zeptat Kurai,“ navedla jsem ho, kam má svou otázku směrovat a ještě jednou krátce pohlédla k tomu místu.

// Asi to bude hodně zmatené, pardon.

Povšimla jsem si, že si mě Hexëd prohlíží, tudíž jsem neváhala a musela si jej prohlédnout také. Když se teď narovnal, neuniklo mi, že se dost vytáhl a také zmohutněl. Byl z něj prostě vlk. Zamrkala jsem, abych skryla rozpaky ze svého překvapení. Z mladého vlčka, kterého jsem potkala naposled, byl vlk. Akorát ten výraz mu zůstal. Uculila jsem se, když tu vyhrkl otázku, kde jsem „to“ vzala. Nahodila jsem nechápavý výraz, rozhlédla jsem se kolem sebe, a když jsem spočinula pohledem zpět na něm, došlo mi to, protože mi civěl přímo na náhrdelník. Zasmála jsem se. „Ach, jo, tohle,“ zavadila jsem čumákem o přívěšek, aby se zavlnil. „To jsem čirou náhodou našla. Tušila jsem, že se to nosí na krku, ale nevěděla jsem, jak si to nasadit, naštěstí jsem narazila na jednoho vlka, Takki se jmenoval, který přívěšek také vlastnil. Po tom, co jsem ho přesvědčila, že mu jej opravdu nedám, mi pomohl jej dostat přes hlavu,“ zazubila jsem se.
Pověděl mi, že se snaží na to nemyslet, ale nejde to snadno. S chápavým výrazem jsem přikývla a neubránila se aspoň povzbudivému gestu ve znamení drcnutí čumákem do jeho krku. „Snad se ti zadaří,“ popřála jsem mu soucitně. Bylo by mi ho dost líto, kdyby zde zůstal bez rodiny. I já tu měla aspoň jednoho bratra. Ale když jsem si vzpomněla, jak mi bylo ouzko, když ještě ani jeden z nich nepřišel, dovedla jsem si představit, jak by mu bylo. Náhle ovšem zareagoval poměrně ostře na Kurai a její otázku. Naštěstí se rychle uklidnil a obrátil se zase na mě. Na jeho otázky jsem pouze se sklíčeným výrazem přikývla, ale když mi zalichotil, zase jsem hlavu zvedla a zářivě se na něj usmála. „Dnes mi teda tvá pozornost lichotí,“ zašvitořila jsem s rozpačitým výrazem a vyslechla si jeho odpověď ohledně smečky. „Tak tam zkus jen zajít a optat se na ně. Pokud chceš, mohla bych jít s tebou, jakmile s Kurai najdeme vlka, kterého hledá. Jen bych se asi po cestě musela stavit domů,“ pověděla jsem trochu otráveně. Vlk ani nic nestíhal tady venku, když se tam musel co chvíli vracet a nějakou dobu tam pobýt. Nic jsem nestíhala, přitom ve smečce bylo mrtvo.
„To vlastně ani nevím. Kurai někoho hledá, tak jí dělám průvodce, ale když jeden neví, kam by mohl jít, je to obtížné. Viď?“ otočila jsem se s úsměvem na Kurai. Doufala jsem, že když bude chtít, tak zavelí a, nebo si v lepším případě odpočine.

// Lá tam míří, ale neví o něm :D

Stále vrtějíc ocasem a poskakujíc předníma tlapkama do vzduchu jsem na Hexe hleděla a netrpělivě čekala, až se na ty nohy opravdu sesbírá. Naštěstí vypadal, že si toho olíznutí příliš nevšiml. Byla jsem si ohledně toho gesta nejistá, zvlášť když bylo vždy zarputile věnováno jen Naxtherovi a mým bratrům. Rozhodla jsem se to nadále nijak neřešit, jelikož bych se určitě totálně znemožnila a já už jsem v tomhle, doufám, měla nějaký rozum. Jo… „Hexi, určitě sis toho nevšiml, že jo?“ vyhrkla jsem na něj netrpělivě. No paráda.
Následně jsem svého kamarádka představila Kurai, o které jsem nemohla Hexëdovi ani nic říct, protože jsem nic nevěděla. Naštěstí to nějak přenesla přes srdce, za to její oslovení mého přítele na mně zanechaly nějaké vrásky na čele. Uměla být pěkně ostrá, panečku. A tak nějak potajíčko si myslím, že tohle není zdaleka vše! Ale nevím, jestli se mi to chce zkoušet, asi by ze mě brzy byla demoverze, nebo skládačka lego. A, nebo taky hromádka čehosi připomínající spálenej špekáček. Ok, nechme toho a vraťme se k tématu.
Hexëd mi začal vyprávět, kde že se toulal a já jsem nad ním zavrtěla hlavou. „Jsem tu již dlouho a stále se o takovém vlku, kromě tebe, nikdy nezmínil a ani jsem takového neviděla,“ pověděla jsem lítostivě. Bylo znát, že mu záleží na tom, aby otce našel. Ale povede se mu to? Samozřejmě jsem mu to přála, ale na druhou stranu, jakou má šanci? Tu se ozvala Kurai s otázkou. Střelila jsem k ní káravý pohled a naznačení „Pšt“, protože jsem se obávala, že Hex její štiplavý humor nepobere. Jala jsem se tedy odpovědi na jím položenou otázku. „U mě stále stejné… Ve smečce jsem se dopracovala společně s Naxtherem na gammu, akorát mám obavy, že mého milého opouští zájem o moji osobu,“ povzdechla jsem si a krátce posmutněla, ale hned na to jsem povyskočila. „A už jsi o nějaké smečce přemýšlel?“ Zeptala jsem se horlivě.